Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Arne <br />Novák

Arne
Novák

Často pobýval se svoji rodinou v bývalých lázních Na Horách. Toto místo si obzvláště oblíbil. Byl synem středoškolského učitele dr. Josefa Nováka a spisovatelky Terézy Novákové. Studoval na gymnáziu v Litomyšli a od r. 1895 v Praze. Vystudoval germanistiku a bohemistiku na Karlově univerzitě (1898-1902). V roce 1901 pobýval na univerzitě v Berlíně. Učil poté jako středoškolský učitel v Praze, Kutné Hoře. 1906 získal docenturu v německé litarutury a roku 1910 i dějin literatury české. Po zvýšení kvalifikace se stal v roce 1920 profesorem české literatury na Masarykově univerzitě v Brně. Na které se dvakrát stal jejím rektorem a to v roce 1938 a 1939. Je po něm pojmenována ulice, na které dnes sídlí Filozofická fakulta MU.


Od roku 1921 působil jako spolupracovník Lidových novin, dále spolupracoval s časopisy Volné směry, Pestrý týden, Lumír, Rozhledy atd. Je autorem i několika knih.

František <br />Preisler

František
Preisler

Narodil se v Olomouci. Byl v pořadí již šestým Františkem rodině, jedním z těch, kteří zasvětili svůj život hudbě. Působil jako operní režisér a umělecký šéf opery Leoše Janáčka v Brně. V roce 1987 začal František Preisler mladší studovat varhanní a klavírní třídu na brněnské konzervatoři. Také soukromě studoval zpěv, trombón, kompozici a dirigování. Stal se sólistou pěveckého sboru Foerster. 1990 přijal angažmá jako korepetitor operetního souboru Zemského divadla v Brně. Po ukončení studií na konzervatoři přešel na JAMU v Brně na obor dirigování. Začal psát hudbu pro brněnskou televizi, pro německou agenturu aranžoval dvanáct tenorových arií. 1994 byl přizván k realizaci české premiéry opery A. L. Webera „Jesus Christ Superstar“. 1995 - 2003 působil v angažmá v pražském Národním divadle a současně od r. 1996 jako šéfdirigent v Hudebním divadle v Karlíně. V roce 1996 absolvoval Mistrovský dirigentský kurz ve Vídni u J. Kalmara. Od roku 2002 byl šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc.


Pracoval v celé řadě českých i zahraničních divadel, mimo jiné v Lublani, na Tchaj-wanu, v Japonsku, Řecku, Rakousku, Německu a Rusku. V roce 2007 měl velmi úspěšné turné s Komorní filharmonií Pardubice, které začalo v České republice a pokračovalo ve Španělsku, dále až v Novosibirsku, nebo třeba i úspěšným pražským koncertením provedením Gerschwinovy opery Porgy a Bess ve vlastním aranžmá, nebo koncertem na 49. ročníku operního festivalu Smetanova Litomyšl. Působil tradičně na hudebním festivalu Antonína Bennewitze. Zemřel nečekaně v roce 2007 na dovolené v Itálii.

Pavel <br />Holásek

Pavel
Holásek

Biolog, středoškolský profesor. Spoluautor metodické příručky pro práci s výukovým programem Kras a pseudokras.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Gustav <br />Habrman

Gustav
Habrman

26.1. 1864 -  22.3. 1932

Pocházel z chudé rodiny pekařského mistra. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem, při dnešní spojnici mezi Starým a Novým náměstím. Ve svém rodišti vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde u strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružnickému řemeslu. Po vyučení nemohl  najít ve Třebové zaměstnání, a proto se roku 1879 vydal do světa na zkušenou. Nejprve působil ve Vídni 1883. Zde se účastnil tajných politických schůzí a také se stal kolportérem radikálně levicových časopisů a letáků. Když se vše prozradilo, byl ve dvaceti letech odsouzen  v létě 1884 pro „ velezradu, spáchanou tiskem proti císaři a státní moci “ a za spolupráci s Josefem Bohuslavem Peckou na tři roky těžkého žaláře. Vazbu si odseděl ve Steinu. Z osmnácti odsouzených, třetina ve vězení zemřela. Po celou dobu věznění pilně četl a učil se cizím jazykům (němčina, francouzština). Po propuštění odjel do Paříže, kde pracoval jako fotografický pomocník a posléze do New Yorku, v USA nakonec prožil osm let. Živil se zde jako fotograf a redigoval socialistický tisk, dokonce začal studovat právo na chicagské univerzitě. Z důvodu nemoci se, ale musel vrátit do Čech (1897).

Svá vandrovní léta ukončil téměř čtyřicetiletý. Po návratu do vlasti se stal aktivistou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické  a redaktorem brněnské Rovnosti (1897). O rok později odešel opět do Vídně, kde pracoval jako šéfredaktor Dělnických listů, v roce 1901 se stal šéfredaktorem redakce Nové doby v Plzni a vůdčím činitelem sociálně demokratické strany na Plzeňsku. Posléze byl zvolen v poslancem do Říšské rady ve Vídni a to v květnu 1907.

 

Tady se po svém návratu usadil a za plzeňský kraj také v roce 1907 úspěšně kandidoval do rakouského parlamentu. Proměna státními orgány hlídaného rebela v říšského poslance byla zároveň i proměnou Habrmanovy světonázorové orientace: nad jeho dosavadním sociálně revolučním radikalismem převážil radikalismus nacionální. Habrman se stal čelným mluvčím opozice uvnitř internacionální a v duchu třídní ideologie vedené sociálně demokratické strany, zastáncem spolupráce s ostatními politickými stranami.

Svůj postoj uplatnil zejména v době vojenské diktatury za první světové války; v roce 1917 pomohl svrhnout dosavadní rakousky loajální stranické vedení v čele s dr. Bohumírem Šmeralem, po kterém převzal funkci předsedy parlamentního poslaneckého klubu, a ve stejném duchu napomohl i nutné reorganizaci institucí české politické reprezentace, Českého svazu říšských poslanců a Národního výboru česko- slovenského, a stal se členem jejich užšího vedení. (První jednání o změně politické orientace Národního výboru se uskutečnilo na podzim toho roku v České Třebové.) K naplnění cílů protirakouského odboje přispěl i svými cestami do neutrální ciziny; setkání s T. G. Masarykem na počátku jeho emigrace a pozdější zahraniční schůzka s jeho exponentem, stejně jako účast na oficiálním jednání s dr. Edvardem Benešem a představiteli prozatímní vlády za hranicemi v památných dnech října 1918, znamenaly informační a nakonec i faktické propojení domácího a zahraničního odboje, které přesvědčivě demonstrovalo před dohodovými mocnostmi jednotnou vůli české politické reprezentace k dosažení politické samostatnosti.

Státní převrat v roce 1918 byl proto i osobním triumfem nelehké a strmé životní cesty Gustava Habrmana, a jistě také jejím vyvrcholením, v samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty. V této funkci se zasloužil o založení univerzit v Brně a Bratislavě, Pedagogického ústavu J.A. Komenského, zestátnění hudebních konzervatoří, zřízení školských poradních sborů, vydávání nových osnov, zrušení celibátu učitelek, upravení prázdnin a hlavně vybojoval učitelstvu lepší hmotné zabezpečení. Od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Zákonem o nemocenském, invalidním a starobním pojištění dělnictva se hluboce zapsal do dějin našeho sociálně politického zákonodárství. Jeho zákon o stavebním ruchu zase umožnil, že velká bytová krize po 1. světové válce byla do osmi let zažehnána.

Postupem času se zdravotní stav Gustava Habrmana stále zhoršoval. Svoje ministerské působení ukončil při demisi vlády v březnu 1923. Ve volbách v roce 1925 a 1929 se nechal zvolit již jen do Senátu. Zemřel ve Skrbkově sanatoriu v Praze.

Napsal paměti Z mého života (1914, 2. vyd. 1924, Mé vzpomínky z války (1928), spis Cesta k socialismu (1932),Jak si moje babička dědečka brala (1932) a Moje první láska (1933). Při příležitosti jeho šedesátých narozenin mu byla na rodné chalupě čp. 62 Na Splavě odhalena pamětní deska. Ta zde vydržela do 5. května 1946, kdy byla nahrazena novou. Rodná chalupa Gustava Habrmana byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966.

Karel <br />Pokorný

Karel
Pokorný

18.1. 1891 -  12.2. 1962

Narodil se v Pavlicích u Znojma. Ve čtrnácti letech odešel na vandr do Vídně, kde se vyučil zámečníkem. Pak pracoval jako dělník ve Vídni a nedalekém Atzgersdorfu. V roce 1910 se vrátil domů. 1910-1911 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Od roku 1914 studoval uměleckoprůmyslovou školu u prof. Josefa Drahoňovského a poté Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Po absolutoriu zůstal v Myslbekově ateliéru až do Mistrovy smrti v roce 1922.

V díle Karla Pokorného se objevovaly převážně sociální motivy, vytvořil také řadu podobizen. Po 2. sv. válce se věnoval převážně monumentální tvorbě. Z jeho prací byly realizovány pomníky významných osobností české kultury (Karel IV., Božena Němcová, Alois Jirásek…) K nejvýznamnějším poválečným realizacím patří pomník Sbratření (1945–1950), který vytvořil pro Českou Třebovou. K odhalení došlo 10. června 1951 na náměstí za přítomnosti ministra Dr. Plojhara. Nesmíme zapomenout ani na jeho pedagogickou činnost na ČVUT a v letech 1945–61 také na Akademii výtvarných umění.

Od roku 1939 byl nositelem Katzovy ceny České akademie věd. Třikrát se stal laureátem Státní ceny (1949, 1951, 1955), roku 1956 mu byl udělen nejvyšší čestný titul Národního umělce. V roce 1958 se stává jako jediný mezi našimi výtvarníky čestným členem Akademie umění SSSR. Při příležitosti 70. narozenin mu bylo propůjčeno jedno z nevyšších vyznamenání, a to Řád republiky. Brzy na to - 14. února 1962 - však v Praze umírá.

Josef  <br />Koráb

Josef
Koráb

23.1. 1873 -  18.9. 1931

Narodil se 23. 1. 1873 v Chotěboři. Po maturitě na vysokomýtském gymnáziu studoval na pražské univezitě, promován 13. 11. 1896. Praxi vykonával v Praze, krátce působil ve Vídni. Do Ústí nad Orlicí přišel v listopadu 1901, zde nejprve lékařem u firmy Jan Hernych a syn, poté lékařem státních drah, městským, školním a nakonec lékařem Okresní nemocenské pojišťovny. Za 1. světové války vedl vojenskou nemocnici ve Vysokém Mýtě. Člen, v letech 1922-29 předseda Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí. Mnoha aktivitami se podílel na zvýšení prestiže KČT. Zemřel 18. 9. 1931 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic a turistická stezka od nynější vodárny na vrcholek Andrlova chlumu.