Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel <br />Kšír

Karel
Kšír

Známý divadelník ochotnického souboru Hýbl. Narodil se v České Třebové. Otec František Kšír byl strojvedoucím Českých drah, matka Ludmila rozená Hubálková byla v domácnosti. Měl ještě tři bratry – Františka, Vladimíra a Bohumila. Po ukončení základní školy odešel do Brna, kde se vyučil obchodním příručím a vrátil se zpět do Třebové. Pracoval na dráze, v dílnách pro opravu kolejových vozidel jako mzdový účetní. Ve volných chvílích se věnoval ochotnickému divadlu, kam jej uvedl jeho otec. V souboru Hýbl se seznámil s Josefou Černou, svoji pozdější manželkou. Oba spolu hráli divadlo mnoho let, až do doby, kdy těžce onemocněl a smrt předčasně ukončila jeho život.

Karel Kšír divadlo nejen hrál, ale i režíroval, byl jednatelem souboru, navrhoval scény divadelních her, psal recenze za celý divadelní okrsek. Za působení v Brně se seznámil s režisérem tamního Národního divadla Ottou Čermákem. Díky jejich přátelství Čermák režíroval několik divadelních představení v České Třebové.

Po přechozené chřipce Karel Kšír onemocněl zápalem plic a to byl začátek jeho dlouhé nemoci ukončené smrtí. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

František  Václav<br />Krejčí

František Václav
Krejčí

Narodil se v domě čp. 11 v dnešní Klácelově ulici. Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1882-1886) a po maturitě na učitelském ústavu v Hradci Králové (1886-1887) nastoupil nejprve na školu v nedaleké Lhotce, po krátké době dostal učitelské místo v České Třebové (1887-1895). Již jako mladý učitel psal články náboženské, politické a literární. První literární pokusy posílal do pokrokových časopisů, nejvíce však do chrudimských Rozhledů, které založil a vydával Josef Pelcl. Byl jednatelem Sokola, členem výboru Občanské besedy, režisérem divadelního spolku Hýbl. Z jeho podnětu vznikl obranný spolek Národní jednota severočeská.

Když se po konfliktu s úřady zřekl učitelského povolání, odešel do Prahy (1895). Nejprve vstoupil jako redaktor do redakce České noviny, po jejich zrušení přešel do známých Rozhledů (1896-97), které Pelcl přenesl do Prahy a příležitostně píše i do Naší doby. Pevně zakotvil teprve roku (1897-1933) vstupem do redakce Práva lidu jako vedoucí kulturní rubriky a rubriky literatury a umění. Přestože byla kritika jeho hlavním oborem činnosti (monografie o Smetanovi, Zeyerovi, Nerudovi, Máchovi, Vrchlickém, Husovi …), pokusil se s úspěchem napsat román a divadelní hru. Z románů jsou nejvýznamnější Zlatá hvězda a Červenec s některými význačnými českotřebovskými osobnostmi, jichž jména záměrně pozměnil a také romány z poválečných let – Poslední a U protinožců. Z divadelních her vynikají Půlnoc (dějiště na Výprachticku), Povodeň (byla hrána na prknech ND) a Žena a vlast. Byl i dobrým překladatelem z němčiny a francouzštiny.


Po roce 1918 se víc než kritik a publicista angažoval politicky (vedoucí delegace vyslané československou vládou k legiím na Sibiř, člen senátu Národního shromáždění atd.) Podílel se na kulturní a osvětové činnosti sociální demokracie, v letech 1918–20 byl poslancem Národního shromáždění, 1919–20 vedl delegaci prezidenta Masaryka k čs. legiím na Sibiři, 1920–35 byl senátorem. V r. 1937 dostal čestný doktorát UK. Z období vytváření československé státnosti patří však ke Krejčího zásluhám jeho podpis na známém Manifestu spisovatelů z května 1917, jímž se čeští spisovatelé přihlásili k protirakouskému odboji a k aktivní účasti na veřejném životě. V České Třebové vydal nakladatel František Lukavský tento Manifest spolu s Prohlášením Českého svazu ve vídeňské říšské radě jako bibliofilský tisk k 10. výročí státní samostatnosti s předmluvou právě F. V. Krejčího.


Byl také autorem původního námětu pro filmové drama Svítání (1933) scenáristy Otakara Vávry a režiséra Václava Kubáska. Jedná se o první český zvukový film, který se významně zaobírá sociální tématikou.

Když F. V. Krejčí zemřel, na jeho přání byl pochován na hřbitově ve svém rodišti – České Třebové. jeho hrob byl v roce 2002 opraven. Při příležitosti 130. výročí jeho narození mu byla na rodném domě čp. 11 v Klácelově ulici odhalena bronzová pamětní deska. V průběhu září 2001 vydalo Město Česká Třebová ve spolupráci s Městským muzeem v České Třebové první vydání sborníku Za F.V. Krejčím 1867–1941.

František <br />Špaček

František
Špaček

Narodil se 8. 6. 1929 v Ústí nad Orlicí. Vyučil se černému řemeslu a dlouho pracoval jako technický úředník. Mládí zasvětil muzice - houslista, bubeník. Hrál v Komorním orchestru Jaroslava Kociana a na kostelním kůru. V druhé polovině života se věnoval výtvarnému umění, tvořil i pro divadelníky (scénické stavby). Pracoval jako výtvarník v podniku Elitex. Výtvarně se podílel i na výstavách ústeckého Městského muzea. Zemřel 10. 5. 1993 ve Velké Skrovnici a je pochován na ústeckém hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jan <br />Kapusta

Jan
Kapusta

7. 12. 1932 - 7.5. 2011

Narodil se v České Třebové. Maturoval na gymnáziu v Lanškrouně v roce 1951, pokračoval ve studiu na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci (1951-1956), obor hudební věda, estetika a historie. Po ukončení studia pracoval převážnou část života v muzejnictví, a to v Zábřehu, Olomouci, Litomyšli a Poličce. Byl autorem trvalých expozic litomyšlského a poličského muzea, zasloužil se o vznik Památníku Bohuslava Martinů v Poličce a vypracoval scénáře mnoha příležitostných výstav.

Řadu let byl redaktorem periodik Vlastivědný sborník Severní Morava, sborník Zábřeh v minulosti a přítomnosti, Zprávy z muzeí od Trstěnické stezky, v němž publikoval celou řadu důležitých příspěvků. V roce 1983 byl donucen z politických důvodů práci v muzejnictví opustit. Až do odchodu do důchodu pracoval ve Státním rybářství v Litomyšli jako pomocný dělník. Stále se ale věnoval publikační činnosti. Je autorem deseti knih a asi pěti set publikací o hudbě a výtvarném umění 19. století. Středem jeho zájmu bylo a je výtvarné umění a hudební věda, zejména pak sociologie hudby. Do současnosti napsal na 430 studií, článků a textů katalogů výstav a 10 samostatných monografií, např. Josef Matička - Sen o Litomyšli, Dechové kapely, pochod a František Kmoch, propagační brožuru Polička.

Jako zakládající člen Společnosti Bohuslava Martinů každoročně připravoval do sousední malé vesničky Vlčkova na poslední víkend v květnu slavnost Otevírání studánek. Podílel se také na kulturním dění města Litomyšle a širšího regionu (přednášková činnost, práce v kulturních komisích, ve výborech Smetanovy Litomyšle a Mladé Smetanovy Litomyšle, v Mužském pěveckém sboru). Přesto, že bydlí v Litomyšli, na své rodné město nikdy nezapomněl. Neunikla mu jediná výstava s výtvarným zaměřením, která se v České Třebové uskutečnila, některé z nich sám zahajoval. Zemřel 7. 5. 2011 v Litomyšli.

Ve šlépějích otce kráčí syn Jan Kapusta mladší, absolvent Ústavu dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1980 působí v Galerii výtvarného umění v Náchodě (historik umění, ředitel).

Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

3. 12. 1918 -  28.8. 1980

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.

Emanuel  Karel<br />Zeiner

Emanuel Karel
Zeiner

8. 12. 1851 -  23.6. 1915

Narodil se 8. 12. 1851 v Litomyšli. V letech 1864-71 studoval Gymnázium v Litomyšli. Po maturitě vstoupil do Hradeckého kněžského semináře, po roce však odešel a nastoupil dráhu učitele. Začínal v Budislavi u Proseče, poté působil ve Zhoři u České Třebové, r. 1874 nastoupil na nově zřízenou chlapeckou měšťanskou školu v Ústí nad Orlicí. Postupně se stal členem obecního i okresního zastupitelstva a pracoval téměř ve všech místních spolcích. Historik, komeniolog, srovnávací jazykozpytec v onomastice a etymologii, národopisec, sběratel lidové mluvy, organizátor. Propagátor Ústí nad Orlicí jako letoviska, průvodce po okolí. Zpracoval dějepis města Ústí nad Orlicí. Žil v dnešní ulici T. G. Masaryka v čp. 112. Z díla: Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky (vyd. vl. n. r. 1880 u Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou). Zemřel  23. 6. 1915 v Ústí nad Orlicí a je pochován na místním hřbitově.