Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Sixta

František
Sixta

Narodil se v rodině zaměstnance CK drah v České Třebové. Měl ještě dva bratry a tři sestry. Jako absolvent pražské strojírenské průmyslovky nenašel ve svém oboru uplatnění, a proto se dal na dráhu vojáka z povolání.

Začínal u dělostřelectva, později se přeškolil na letce. V roce 1938 již létal na těžkých bombardérech MB 200 a byl také jmenován polním pilotem. O necelý rok později, po známých událostech, odešel na trvalou dovolenou. Ještě v témže roce (1939) za pomoci ilegální skupiny naší armády Obrana národa přešel v okolí Moravské Ostravy hranice protektorátu do Polska a potom do Francie. Po přecvičení na francouzské stroje, sám se stal instruktorem na vícemístných letounech. Když se schylovalo k pádu Francie, odešel přes Alžír do Anglie na výcvikovou základnu Cosford. Byl přijat do řad RAF a s ukončením základního výcviku jej odveleli na domovskou základnu 311. bombardovací perutě v Honingtonu, kde byl jmenován operačním pilotem. Nejprve působil v různých osádkách jako druhý pilot. Od dubna 1941 byl sám jmenován kapitánem letounu. Se svoji novou posádkou vzlétl nad nepřátelská území celkem sedmkrát.

Při posledním letu byl jejich Wellington poškozen a musel se podrobit opravě v letištních dílnách. Proto měla osádka F. Sixty 17. dubna volno. Sixta se rozhodl letět jako druhý pilot s posádkou F. Kráčmer (rodák z Parníka u České Třebové) na Kolín nad Rýnem. Cestou k cíli byl jejich Wllington sestřelen nočním stihačským esem Hptm. Wernerem Streibem (NJG1) 5 mil východně od města Weer (nedaleko od Kelpen-Oler) v Nizozemí.


Celá osádka letounu je pochována na válečném hřbitově Jonkerbos – Nijmegen v Nizozemí. F. Sixta byl za bojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za chrabrost  1939.

Bohumil <br />Heran

Bohumil
Heran

Narodil se 6. 2. 1907 v Ústí nad Orlicí. Hudební talent zdědil po matce, učil se hře na klavír, později na housle u A. Dlouhého a A. Sychry. V devíti letech se začal učit na violoncello u J. Mazánka. Po smrti svého dalšího učitele H. Wihana odešel studovat pražskou konzervatoř (žák J. Buriana), absolvoval v r. 1925. Po absolvování mistrovské školy obdržel stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. Dva roky pobýval v Paříži u známého virtuóza a pedagoga G. Hekkinga. První angažmá získal ve švýcarském Winterthuru a krátce působil také jako koncertní mistr a sólista Puppova orchestru v Karlových Varech. V letech 1930-50 koncertní mistr symfonického orchestru Čs. rozhlasu. Po 2. svět. válce podnikl několik uměleckých zájezdů do zahraničí (Polsko, Maďarsko, Čínská lid. rep.). Od r. 1953 profesor pražské konzervatoře a od r. 1962 brněnské JAMU. Člen Českého komorního kvarteta, čestný koncertní mistr Čs. rozhlasu (1953). Vyznamenán Za vynikající práci (1955). Umělec ovládající bohatý repertoár sólový i komorní od Bacha po nejnovější tvorbu. Z díla: Základní etudy pro violoncello (1961-65), Muzikantův skicář, Hanuš Wihan; rekonstrukce děl starých českých mistrů, např. Mysliveček, Kraft, Stamicové. Zemřel 4. 5. 1968 v Praze, kde je také pochován. U příležitosti 20. výročí úmrtí (2. 5. 1988) byla odhalena replika jeho busty na ústeckém sídlišti "Na Štěpnici".

Alois  Břetislav<br />Malich

Alois Břetislav
Malich

Narodil se v Litomyšli v rodině krejčího Alexandra Malicha. Vystudoval místní gymnázium a v Praze Filozofickou a Přírodovědeckou fakultu UK. Studia zakončil promocí v roce 1923. Nejprve byl zaměstnán jako pomocná vědecká síla při Mineralogickém ústavu Přírodovědecké fakulty UK, po roce nastoupil dráhu středoškolského pedagoga. Začínal jako suplent, definitivní profesuru získal od 21. května 1929. Učil na gymnáziích v Litomyšli, v Českých Budějovicích, Užhorodě a nakonec v České Třebové, kde působil v letech 1937 až 1958. Profesor Malich vyučoval podle své aprobace převážně zeměpisu a přírodopisu.

Přírodní vědy byly jeho velkou láskou a předmětem celoživotního studia. Věnoval se zejména ornitologii a z geologických věd pak mineralogii a paleontologii. Výsledky ze sběratelské činnosti zveřejňoval v odborném tisku. Své hluboké vědomosti si nenechával pro sebe. Přenášel je nejen do vyučovacího procesu, ale i na širokou veřejnost svými poutavými přednáškami. Oblíbené bývaly i jím pořádané přírodovědecky zaměřené exkurze po okolních lokalitách. Na českotřebovském gymnáziu spravoval přírodovědecké sbírky.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jiří <br />Krejčí

Jiří
Krejčí

1. 12. 1899 - 8.6. 1977

Narodil se v Praze v rodině významného českotřebovského rodáka Františka V. Krejčího. Každé prázdniny přijížděl do České Třebové za svým dědečkem Františkem Vostárkem, strojmistrem státních drah. V pozdějších letech zde i maloval. Důkazem toho jsou jeho obrazy s českotřebovskou tématikou. Jako žák prof. Maxe Švabinského na pražské AVU (1919 – 1925) se stal generačním druhem Jana Baucha, Vojtěcha Tittelbacha, Cyrila Boudy, Miloslava Holého a Vladimíra Sychry, s nimiž jej spojovaly mnohé výtvarné názory. Také Jiří Krejčí inklinoval nejprve ke kubismu, potom však našel větší spřízněnost s poetismem, který lépe vyhovoval jeho cítění a fantazii. Od začátku se projevoval jako velký milovník přírody, volné krajiny i tichých lesních zákoutí, v nichž dokázal zachytit neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Volil přitom jednoduché výrazové prostředky, používal metodu výtvarné zkratky, v níž je tvar i barva ve vyrovnané symbióze.


V protikladu je Krejčího zájem o vysloveně městská témata. Ve třicátých letech tak reagoval na sociální vlnu v umění. Téma ulice jako symbolu moderní doby jej provázelo i později

Byl členem  Skupiny výtvarných umělců v Brně a později členem Spolku výtvarných umělců  Mánes. Nebyl jen malířem, ale také sochařem (je autorem řady drobných plastik) a výtvarným kritikem. Napsal menší monografie o Václavu Špálovi (1947) a Josefu Mánesovi (1949) a knihu Hovory o obrazech (1948).

 

Jiří Krejčí byl také uznávaným fotografem. Nejstarší volnou tvorbou jsou drobné abstraktní fotogramy cca z přelomu 20. a 30. let, vytvořené ještě v duchu doznívajícího poetismu. Paralelu k nim nalezneme v autorově tehdejší malířské tvorbě. Další fotografický žánr - reportáž, si Krejčí osvojil v polovině 30. let, kdy působil v redakci časopisu Světozor, který vlastnil a redigoval levicový publicista Pavel Altschul . Krejčí se v časopise uplatnil jako redaktor, ale i fotografoval a byl autorem řady článků.

 

Jeho obrazy vlastní NG Praha, GMU Roudnice nad Labem a další veřejné a soukromé sbírky ČR. Ve šlépějích otce se vydala i jeho dcera Hedvika, narozená 4.1. 1947 v Praze. Vystudovala SUPŠ a AVU v Praze u prof. A. Paderlíka a jeden rok se vzdělávala v Paříži (École Nationale des Beaux, sochařský ateliér Etien Martin).

 

Jiří Krejčí zemřel 8. června 1977 v Chřibské.

Emanuel  Karel<br />Zeiner

Emanuel Karel
Zeiner

8. 12. 1851 -  23.6. 1915

Narodil se 8. 12. 1851 v Litomyšli. V letech 1864-71 studoval Gymnázium v Litomyšli. Po maturitě vstoupil do Hradeckého kněžského semináře, po roce však odešel a nastoupil dráhu učitele. Začínal v Budislavi u Proseče, poté působil ve Zhoři u České Třebové, r. 1874 nastoupil na nově zřízenou chlapeckou měšťanskou školu v Ústí nad Orlicí. Postupně se stal členem obecního i okresního zastupitelstva a pracoval téměř ve všech místních spolcích. Historik, komeniolog, srovnávací jazykozpytec v onomastice a etymologii, národopisec, sběratel lidové mluvy, organizátor. Propagátor Ústí nad Orlicí jako letoviska, průvodce po okolí. Zpracoval dějepis města Ústí nad Orlicí. Žil v dnešní ulici T. G. Masaryka v čp. 112. Z díla: Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky (vyd. vl. n. r. 1880 u Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou). Zemřel  23. 6. 1915 v Ústí nad Orlicí a je pochován na místním hřbitově.

Jaromír <br />Roller

Jaromír
Roller

15. 12. 1910 -  11.9. 1974

Byl nejen známým parnickým knihkupcem, ale i výborným muzikantem, učitelem houslí a také betlemářem. Krátce vedl i dětský pěvecký sbor při základní škole na Parníku.


Narodil se v Ústí nad Orlicí v Královéhradecké ulici, kde měl jeho otec hostinec. Jaromír působil v Bratislavě (první zaměstnání po vyučení, v letech 1931 až 1932 vojenská prezenční služba) a v Březové nad Svitavou, kde měl své první knihkupectví. Zde také poznal svoji budoucí manželku Boženu. Na Parník přišel v roce 1938 pod vlivem mnichovských událostí. Nejprve bydleli v Růžičkově domě v dnešní ulici Dr. E. Beneše, kde si Jaromír Roller zřídil i obchod. Po šesti letech se rodina přestěhovala i s knihkupectvím do domu holiče Františka Vrby. Dům, který Jaromír Roller o rok později zakoupil, stojí na rohu ulic Dr. E. Beneše a Čechovy.


Po znárodnění obchodu pracoval Jaromír Roller jako dělník v Koventě a prodejnu Kniha převzala jeho manželka, paní Božena Rollerová. Spolu vychovali čtyři děti – Hanu, Jaromíra, Janu a Petra.


Ve volném čase hrával v českotřebovském smyčcovém kvartetu (E. Vaníček, Jos. Petrák, J. Roller, R. Urbanec), v orchestrálním sdružení Smetana a také v parnické Kyralově dechovce. Zasloužil se o založení městské hudební školy v České Třebové, byl jedním z iniciátorů hudebních čtvrtků, zapříčinil se o odhalení pamětní desky profesora a ředitele pražské konzervatoře Antonína Bennewitze v nedalekém Přívratu. V poměrně mladém věku onemocněl zhoubnou kloubní chorobou, kterou trpěl do konce života.