Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Miloslav <br />Bělonožník

Miloslav
Bělonožník

Významný československý lyžař a trenér Miloslav Bělonožník se narodil 11. 7. 1918 ve Zlaté Olešnici (okres Jablonec nad Nisou). Byl prvním skokanem na lyžích, který v roce 1955 překonal hranici 100 metrů. Účastnil se ZOH 1948 ve Svatém Mořici a v letech 1950 - 1960 byl trenérem čs. družstva skokanů. Od roku 1953 byl funkcionářem Mezinárodní lyžařské federace, členem skokanské komise a subkomise pro výstavbu můstků. Žil v Ústí nad Labem.

František <br />Štancl

František
Štancl

Narodil se 22. 1. 1885 v rodině domáckého tkalce. Řemeslu se vyučil u místního malíře a pozlacovače Josefa Springera. Odborné, umělecké i životní zkušenosti získal jako malíř a restaurátor v Praze, Vídni, Brně, Novém Městě nad Metují a jiných městech. K řemeslu se vrátil po 1. světové válce. Vynikal i jako malíř zátiší a portrétů, byl jedním z posledních malířů ústeckých betlémů. Byl výraznou osobností ústeckého kulturního života - organizoval výstavy, psal zajímavé statě o historických památkách a vývoji města. V letech 1937-53 působil jako kronikář. Zajímal se o historii a kulturu, podílel se na založení Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Zemřel 26. 9. 1963 v Ústí nad Orlicí.

Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Felix <br />Lerch

Felix
Lerch

19. 12. 1866 -  19.7. 1954

Narodil se svobodné matce v Herborticích u Lanškrouna. Krátce po narození byl dán na vychování k tetě a strýci do Třebovic. Osmiletou školní docházku ale již absolvoval v České Třebové, kam se strýcova rodina v roce 1872 přestěhovala. U firmy Antonín Felcman se vyučil truhlářem a šest let zde pracoval. Po vojenské službě se k této profesi nevrátil. Zajímala jej drážní služba. Nejprve působil v Brně, potom v České Třebové. Zde se také oženil s Annou Rambouskovou a bydlel v městské části Bezděkově.

Za sociální demokracii byl zvolen do městské rady a obecního zastupitelstva. Kromě toho plných padesát let pracoval jako člen a předseda dozorčí rady Konzumní jednoty a byl spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Spolku domkářů a malorolníků v České Třebové. Stýkal se jak s ministry, poslanci a senátory, tak s těmi nejprostšími. A všemožně jim pomáhal.

V čase volna psal kroniku. Bez donucení, jen k potěše srdce. Zabýval se zaznamenáváním nejrůznějších událostí, kterých byl sám svědkem, nebo které načerpal z vyprávění pamětníků. Ve svých zápiscích také soustředil mnohá zajímavá statistická data, ke kterým měl přístup z titulu veřejné funkce. Jeho kroniky a pamětní knihy, které napsal krásným vyrovnaným písmem svým synům a dcerám, se staly bohatým zdrojem poznání a pramenem pro bádání o historii našeho města.

Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

3. 12. 1918 -  28.8. 1980

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.

Anna <br />Chlebounová

Anna
Chlebounová

8. 12. 1875 -  14.3. 1946

Narodila se 8. 12. 1875 v Bučině. Patřila k první generaci žen v nejvyšší politice. Členka agrární strany, r. 1918 jmenována do Národního shromáždění. V letech 1920-29 poslankyní sněmovny, 1929-35 senátorkou. Zabývala se především problémy veřejného zdravotnictví, dočasně reformou daní. Nejvyšší politice předcházela praktická zkušenost s řízením malé obce, manžel byl džbánovským starostou. Její veřejné působení ve své době výrazně napomohlo širokému pochopení významu všeobecného volebního práva. Zemřela 14. 3. 1946 ve Džbánově. Biografie viz. knihy: Doc. PhDr. Marie Macková, PhD. - O senátorce Anně Chlebounové (Ústí nad Orlicí, GRANTIS, 1998), Mikolášek Antonín - Nad životem senátorky Anny Chlebounové (Dolní Dobrouč, Inform sauning shop, 2011).