Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Jandera

František
Jandera

František Jandera pocházel ze  starého třebovského rodu Janderů z Hýblovy ulice, v němž bylo po několik generací provozováno kolářské řemeslo. Narodil se 22. května 1920 v rodině posledního koláře  Františka Jandery nejstaršího a jeho manželky Albíny, rozené Skalické, pod krovem stařičké Janderovy chalupy čp. 333, která se nacházela v dolní části Hýblovy ulice. V roce 1936 chalupa ustoupila stavbě nového Janderova domu.

 

Mladý František se v Hurtově slévárně na Trávníku vyučil zámečníkem. Tuto svoji profesi po celý život, až do odchodu do důchodu,vykonával v železničních dílnách.


František Jandera od mládí propadl kouzlu historie našeho města. V dětství se často pohyboval v kovárně Skalických v Litomyšlské ulici, u své babičky a dědečka. Díky tomu poznal zákoutí a plácky v Tkalcovské ulici a na starém Trávníku. Jeho tajuplné prostředí s křivolakými uličkami mu navždy učarovalo. Kromě těchto míst a rodné chalupy také docházel do stavení své tety Antonie Schejbalové čp. 87 v Podbranské ulici nedaleko Kapounova mlýna. I na dřívější podobu této části města, s průzračnou vodou tekoucí v náhonu na zmíněný mlýn, velice rád vzpomínal. Proměny Třebové vždy obdivoval nad starými fotografiemi a pohlednicemi. Byl výborným pamětníkem a vypravěčem rodinných událostí a historek ze starého Trávníka, zaznamenaných ing. Eduardem Stříbrným.


František Jandera také propadl kouzlu betlémů. V rodině dlouhá léta opatroval starý betlém, složený z malovaných figur malovaných na papírové lepence několika známých betlemářských malířů, doplněný trojrozměrnou dřevěnou architekturou. Vedle typických orientálních staveb zaujme i maketa českotřebovského kostela sv. Jakuba Většího v podobě před požárem v roce 1884 s původní Hardtmuthovou bání a sanktusníkem (malá věžička na hřebeni střechy kostela, po požáru již nebyl obnoven). V roce 2000 daroval František Jandera betlém našemu městskému muzeu. Navštěvoval také, pokud zdraví dovolilo výstavy betlémů v našem městě.


František Jandera  se stal  jedním z prvních zdejších  filmařů. Se svojí kamerou a několika pomocníky od  počátku 60. let 20. stol. zachytil na filmový pásek právě proměny Třebové. Ať se jednalo např. o starý Trávník, původní výstavbu v Riegrově ulici, dřívější podobu ulic Podbranské a na Chmelnici, ledování na pivovarském rybníčku či jednu z prvních Jabkancových poutí. Neunikla mu také demolice zdejšího pivovaru.


V polovině 80. let  20. století po znovuvzkříšení činnosti zdejšího muzea se stal pan Jandera jedním ze tří členů inventarizační komise jeho sbírek. K této práci jej přivedla opět láska k rodnému městu.


V posledních letech, když ovdověl (manželka Anna zemřela v roce 1998) a zdraví již tolik nesloužilo, nalezl pan František Jandera oporu v rodině svého jediného syna Františka ml.

Zdeňka <br />Baldová

Zdeňka
Baldová

Vlastním jménem Zdena Rosalie Balašová. Narodila se v České Třebové. Rodný domek stával v Chorinově ulici 29. Její matkou byla Zdenka Balašová (23. 7. 1857 Česká Třebová – 24. 10. 1945 Praha), dcera obuvnického mistra Karla Balaše a jeho ženy Amalie, rozené Faltejskové. Jméno Baldová získala malá Zdeňka po svatbě své matky (9. března 1886 na Vinohradech) s pražským strojníkem Josefem Baldou (18. 9. 1854 Praha – 18. 9. 1944 Praha), synem Jakuba Baldy a Marie, rozené Červenkové. Od 14. března 1886 celá rodina žila v Praze na Žižkově. Zdenčin mladší bratr Jaroslav Balda (27. 4. 1889 Žižkov – 5. 6. 1956 Praha) byl účetním. Zdenka Baldová v bydlela v České Třebové pouze do března 1886, pak se s rodiči odstěhovala do Prahy na Žižkov. (Místně se traduje, že zde bydlela do svých šesti let, což vyvrací Bc. Jaroslav Lopour.)

Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou (1914-1935) šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho však neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Vytvořila mnoho rolí, z nichž je stále vzpomínána znamenitá Fanka z Čapkova Loupežníka či Kukuščinová z Ostrovského Výnosného místa. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav (Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky.

Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931–1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách.

Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.

Hedva <br />Lahulková

Hedva
Lahulková

Narodila se v Ústí nad Orlicí v roce 1905.

Pocházela z rodiny ústeckého řezníka  Doležala. V roce 1925  se provdala za Jaromíra Lahulka, který do Ústí nad Orlicí přišel z Pardubic.

Zpívala v pěveckém souboru Lukes a hrála i režírovala v ochotnickém divadelním spolku Vicena. Ještě v roce 1983 ve svých 78 letech stála na jevišti  v představení Naši furianti. Celý život podporovala svého manžela Jaromíra, který se plně věnoval hudbě, kultuře a společenskému dění v Ústí nad Orlicí. 

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Kettner

František
Kettner

27.8. 1918 -  19.5. 2003

Narodil se v Činěvsi u Nymburka jako sedmý potomek Václava a Terezie Kettnerových. Obecnou školu absolvoval v místě rodiště, reálku zakončil maturitou v Nymburce. Následovala studia teologie a pobyt v královéhradeckém semináři (1937 až 1942). Na kněze byl vysvěcen 28. června 1942 v Hradci Králové. Působil v Novém Městě nad Metují, Solnici, Libčanech, Opatově, Hronově a od roku 1970 v České Třebové.


Pod jeho vedením a za jeho pomoci byli do kněžské služby uváděni novokněží, mezi kterými byl i Josef Kajnek, pozdější pomocný královéhradecký biskup.


František Kettner se za svého působení v České Třebové zasloužil o opravu rotundy sv. Kateřiny a opravu kostela sv. Jakuba včetně dvou nových zvonů. Opravena byla také kaple na Moravské ulici. Ve volném čase hodně četl a sbíral známky. Když zemřel, jeho tělo bylo uloženo do kněžského hrobu na českotřebovském hřbitově.

 <br />Karel I.


Karel I.

17.8. 1882 - 1.4. 1922

V roce 1912 zavítal do České Třebové ještě jako arcivévoda a druhý následník trůnu v čele 5. eskadrony českého dragounského pluku č. 7 vévody Lotrinského. Společně s ním zde ve Vyskočilově vile přespala i jeho choť princezna Zita. K jejich pobytu se váže i pověst o Karlově korunovaci na českého krále hrncem v jedné z místních stodol.

Císař Karel I. (král český jako Karel III., král uherský jako Karel IV.), celým svým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský, německy Karl Franz Josef Ludwig Hubert Georg Otto Maria von Habsburg-Lothringen, maďarsky IV. Károly (Károly Ferenc József) (17. srpna 1887 – 1. dubna 1922) z Habsbursko-lotrinské dynastie byl (nekorunovaný) poslední císař rakouský 1916–1918), poslední král uherský (1916–1918), korunován 30.12. v Budapešti a (nekorunovaný) poslední král český (1916–1918). Karel byl nejstarším synem arcivévody Oty (1865-1906) a Marie Josefy Saské (1867-1944). Jeho prastrýcem byl František Josef I.

21. 10. 1911 se oženil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, se kterou měl celkem osm dětí. Vládl od roku 1916 do roku 1918. Po vzniku nového státu Německé Rakousko v roce 1918, které bylo prohlášeno republikou, byl donucen nátlakem maďarských politiků zříci se svých panovnických práv v Uhrách . Až do své smrti pak žil ve vyhnanství.

Zemřel na těžký zápal plic ve věku sotva třicetipěti let.

Vilém <br />Kyral

Vilém
Kyral

16.8. 1909 -  26.9. 1961

Narodil se na Parníku u České Třebové v rodině malého živnostníka. Právě tento důvod mu v pozdějších letech dělal problémy, dokonce musel předčasně z armády. Hudební základy ve hře na housle získal u otce, venkovského kapelníka, hře na klavír se učil u Valerie Seidlové. Později se ještě vzdělával na hudební škole v Pardubicích (1924-1928) a na pražské konzervatoři (1928-1931), kde navštěvoval varhanní, kompoziční i dirigentské oddělení a také třídu houslí prof. Rud. Reissiga. V roce 1938 ještě vykonal státní zkoušky z dirigování orchestru a sborového zpěvu.

Načerpané zkušenosti předával jako učitel hudební výchovy na reálném gymnáziu v České Třebové, byl i městským kapelníkem, dirigentem Orchestrálního sdružení Smetana a sbormistrem českotřebovského pěveckého spolku Bendl. Po ukončení druhé světové války odešel do Prahy. Byl zde postupně referentem kulturního oddělení ÚRO, kapelníkem pražské posádky a od roku 1953 redaktorem zábavné hudby a dirigentem orchestru Československého rozhlasu. Později odešel do Kraslic, kde odborně instruoval velký dechový orchestr, složený z učňů závodu AMATI. Zanedbatelná není ani jeho činnost skladatelská. Napsal řadu estrádních a tanečních skladeb pro dechový orchestr. Prvního úspěchu dosáhl v roce 1936 polkou, která po deseti letech dostala název Brigádnická. K ní postupem času přibyly další známé skladby. Připomeňme si alespoň pochod Strahov 1948, mazurku Pro Mařenku, Taneční suita, valčík Pohádka jara a také suitu Z rodného kraje, která má tři části: U Třebovských stěn, V březině a Na břehu Orlice.

Dnes nám jméno Viléma Kyrala v České Třebové připomíná jedna z parnických ulic a také pamětní deska na domě, kde prožil velkou část života.