Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Max <br />Švabinský

Max
Švabinský

Narodil se jako nemanželské dítě Marii Švabinské v Kroměříži. Kromě matky o něho pečoval děd František, prateta Marie (Máry) Švabinská, prateta Anna (Nany) Očenášková a později jeho babička Pavlína (Pauly) Švabinská, která se vrátila po dlouhé době ze služby v Rakousku před smrtí svého muže Františka. Ten zemřel v roce 1881. Zmíněné osoby byly také jeho prvními modely k podobiznám, které vytvořil již v nejmladším věku a které byly zveřejněny na jeho úplně první expozici – na hospodářské výstavě v Kroměříži a za okny místní lékárny.

V místě rodiště studoval na německé reálce, ale tu nedokončil. V roce 1891 odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Malbu studoval u Maxe Pirnera, kterou absolvoval roku 1897. Grafické technice se naučil později u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. Svůj umělecký obzor si ještě rozšířil studijním pobytem v Paříži a cestami po Francii, Německu, Itálii, Holandsku a Belgii.

V roce 1908 byl jmenován členem kuratoria Moderní galerie Království českého a pracoval v redakci Volných směrů. Od roku 1910 byl profesorem na pražské Akademii, kde vedl řadu let grafickou školu a také speciální školu pro figurální malbu, kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi, roku 1927 po jeho odchodu, od roku 1916 byl několikrát zvolen jejím rektorem. Patřil mezi zakladatele spolku výtvarných umělců Mánes, byl členem a později předsedou Sdružení českých umělců – grafiků Hollar.
V roce 1907 se stal jedním ze zakladatelů Spolku výtvarných umělců Moravy v Hodoníně.

Dílo Maxe Švabinského je velmi rozsáhlé a mnohostranné. Obsahuje obrazy, kresby, grafické listy, mozaiky i vitráže.


Dosáhl technické virtuozity ve všech výtvarných oborech, suverénně ovládal kresbu tužkou, uhlem a perem. Kresba mu byla východiskem pro brilantní zvládnutí grafické techniky. Celkem vytvořil přes osm set grafických listů. První z nich pochází z roku 1897, poslední se jmenuje Amaryllis u moře a vznikl nedlouho před umělcovou smrtí.

Vyvrcholením jeho kreslířského a grafického projevu jsou jeho podobizny, tvořící jedinečnou galerii význačných osobností (F. Palacký, A. Dvořák, J. Neruda, J. Wolker, M. Aleš, F.X. Šalda, V. Náprstek,…..). V užité grafice vytvořil četné návrhy na poštovní známky, bankovky, knižní obálky a plakáty. V malířských dílech uplatňoval nejvíce sklon k monumentalitě. Nejproslulejší prací v této oblasti jsou Žně. Na tomto obraze pracoval plných 13 let. Ilustroval také řadu knih a básnických sbírek.

Do vesničky Kozlov nad Českou Třebovou přišel poprvé v doprovodu mladičké Elišky Vejrychové po vánocích roku 1895. Od té doby sem jezdil téměř pravidelně až do roku 1919. Roku 1900 přístavili chaloupku, za pomocí Elininého bratra Karla a vzali se. Svatba se uskutečnila 2.června 1900 v Litomyšli, protože vesnička Kozlov patřila do tamní farnosti. Ženich Max a jeho mládenec, malíř Jakub Obrovský, byli v cylindrech a nevěsta v dlouhých bílých šatech. Když se svatebčané vraceli z kostela, Kozlovští je přivítali podle starého zvyku. Všichni přítomní byli ve svátečním oblečení shromážděni na návsi, zástava na vysokých stožárech lemovaná chvojím přála štěstí novomanželům. V hostinci U Kabrhelů, sousedícím s Pecháčkovým statkem, byla nachystaná svatební hostina. Druhého dne novomanželé Ela a Max odjeli na svatební cestu do Holandska. Za Rembrandtem a Halsem.  V Kozlově vytvořil spoustu obrazů, kreseb, grafických listů a rodinných portrétů.


Málokdo ví, že Švabinský maloval i v České Třebové. Dovídáme se o tom z knihy pamětí ing. Eduarda Stříbrného, zdejšího rodáka a velkého znalce a sběratele výtvarného umění. Namaloval zde olej střední velikosti, lesík mezi Českou Třebovou a Semanínem, další olej představuje krásnou urostlou vrbu od pivovarského rybníčka. Pracoval i na menším leptu Procesí na Hory, který je ve vlastnictví Národní galerie a na několika portrétech.

Právem se mu dostalo mnoha poct a uznání. Ať již to byl čestný doktorát filozofie (1933), či jmenování národním umělcem (1945). V roce 1951 byl M. Švabinský vyznamenán Československou cenou míru a o rok později Státní cenou. Je také čestným občanem Kroměříže a obce Kozlova.

Zemřel po delší nemoci ve svých 89 letech a jeho ostatky byly převezeny na Vyšehrad. Odpočívá ve vybrané společnosti, kousek od Boženy Němcové a Bedřicha Smetany.

Jaroslav <br />Zrotal

Jaroslav
Zrotal

Jaroslav Zrotal se narodil do velmi chudé rodiny. Částečně vyrůstal u příbuzných, od roku 1920 studoval na reálce v České Třebové a v Lipníku nad Bečvou. Studia přerušil ve třetím ročníku, rok se učil na knihkupce v Novém Městě na Moravě, opět nastoupil na reálku, ale po čtvrtém ročníku kvůli finanční krizi studia opět přerušil. Poté působil jako zednický učeň, příležitostný dělník a nějaký čas byl i nezaměstnaným. Občas statoval v brněnském Národním divadle, což ho roku 1928 přivedlo až na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolvování a vojenské prezenční službě ve slovenských Michalovcích spoluzakládal pražské Divadlo mladých v Umělecké besedě (1933 - 1935).


Jako profesionální herec vystupoval Zrotal v olomouckém Českém divadle (1935 - 1938), ostravském Národním divadle moravskoslezském (1938 - 1943), Intimním divadle v Praze (1943 - 1944) a v kočovné divadelní společnosti (1944 - 1945). Po okupaci byl zakládajícím členem Realistického divadla (1945 - 1948) a Divadla státního filmu (1948 - 1951), v němž souběžně pracoval jako zástupce ředitele. A až do svého odchodu na odpočinek pracoval od roku 1951 jako scenárista a dramaturg Československého státního filmu.


V českém filmu se od roku 1943 využil opravdu rozmanitě, nejen jako herec (Mlhy na Blatech, Děvčica z Beskyd, Nadlidé, Siréna, Alena, Čapkovy povídky, Krakatit, Němá barikáda, Pan Novák, Zocelení, Únos, Anna Proletářka, Tanková brigáda, Máte doma lva?, Postava k podpírání a další), ale také jako autor námětů (Tažní ptáci) a scenárista (Slepice a kostelník a Frona). Podle jeho divadelních her vzniklo několik filmů (Železný dědek, Slepice a kostelník a Frona).


Účinkoval v rozhlase (Byl jednou jeden listonoš) a v televizi. Překládal, psal básně a politicky angažované divadelní hry (Slepice a Pánbůh, Zavinil to Ferkl?, Frona, Hospodin a auto, Co kamera neviděla, Železný dědek). Za scénář k filmu Frona se stal s režisérem Jiřím Krejčíkem nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda I. stupně (1955). Slavnostní premiéra Zrotalova posledního snímku Přehlídce velím já! (1969) se uskutečnila pouhých sedm dní po jeho smrti.

Anna <br />Pokorná

Anna
Pokorná

Anna Pokorná, dříve Třísková, byla od 1. 6. 1945 zaměstnankyní vojenské správy ve Vojenské nemocnici na Hradčanech, později ve Střešovicích. V roce 1947 byla přeložena na ministerstvo národní obrany do Dejvic jako stálá interventka za civilní zaměstnance, v roce 1947 byla na vlastní žádost přeložena k vojenskému spojařskému útvaru v Krči. Od 3. září 1948 do 23. dubna 1949 byla nezákonně vězněna. Život ve vězení zveršovala - "vesele i vážně, aby člověk neztratil sám sebe". "Verše jsem si psala už jako mladé děvče a pak jako oamocená žena, ale na Pankráci pod vlivem prostředí, jednáním spolitickými vězni, když jsem se postupně dovídala o jejich utrpení, jsem přešla na jiný žánr. Tam jsem tenkrát pochopila. Psala jsem nejen za sebe, ale i za jednotlivce i jménem všech politických vězňů." 

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Marie <br />Kalivodová

Marie
Kalivodová

25.6. 1878 -  17. 12. 1951

Marie Kalivodová se narodila v České Třebové. Roku 1897 vystudovala pražskou Pivodovu pěveckou školu a započala s profesionální pěveckou dráhou.


Působila u kočovné divadelní společnosti ředitele J. Drobného (1897-1903), v Městském divadle v Plzni (1903-1905), v Národním divadle v Brně (1906-1909), v Divadle na Vinohradech (1909-1919) a ve Vinohradském zpěvohře (1920-1924). Již v březnu 1923 hostovala v opeře Národního divadla v Praze. Otakar Ostrčil na konci téhož roku podal návrh na její angažování do této scény, jež se uskutečnilo až o rok později. Až do svého penzionování setrvala tedy jako sólistka opery Národního divadla v Praze (1924-1932).

Už ve Vinohradském divadle se stala oporou souboru šéfa Otakara Ostrčila. V této době vystupovala převážně v operách a operetách. Později se z ní stala spolehlivá operní mezzosopránová repertoárová zpěvačka s emotivním přednesem. Často alternovala se zpěvačkou Věrou Pivoňkovou ve vážných a komických partech starších a starých žen. Zpívala například Ludmilu (Prodaná nevěsta), Larinu (Eugen Oněgin), Hanu (Debora), Martinku (Hubička), Datla a Paní Páskovou (Příhody Lišky Bystroušky), Matku (Čert a Káča), Kateřinu (Polský žid), Pamelu (Fra Diavolo), Hospodskou (Boris Godunov), Martu (Faust a Markétka), Častavu (Šárka), Bertu (Lazebník sevillský) a nebo Tisbu (Popelka).

Věra <br />Ludíková

Věra
Ludíková

16.6. 1943 -         

Básnířka, členka Obce spisovatelů. Věra Ludíková se narodila 16. 6. 1943 v Ústí nad Orlicí. Pracovala v Pragovce a později v nakladatelství Odeon a jako poradkyně Parlamentu ČR. Vlastnila a vedla nakladatelství CHRONOS a pracovala s mladými adepty poezie.

Je autorkou 24 sbírek poezie a textů, vydávaných také vícejazyčně a přeložených do mnoha jazyků. Svoji poezii přednáší při autorských večerech spolu s význačnými osobnostmi, jakými byli herci Radovan Lukavský, Rudolf Pellar, Otakar Brousek a v současnosti je uvádí s Alfrédem Strejčkem.

Vlastimil <br />Mehl

Vlastimil
Mehl

18.6. 1921 -  14.5. 2003

Byl především česko- třebovský patriot, betlémář a vyznavač trampingu.


Narodil se dne 18. 6. 1921 v domě čp. 13 na Starém náměstí ve známé sklenářské rodině Mehlově. Od mládí pomáhal otci v drobném hospodářství a jak velela rodinná tradice osm roků cvičil v místním Sokole, kde po tři generace jeho předkové zastávali místostarosty jednoty. V patnácti letech nastoupil do učení k zámečníku Josefu Rosenbergerovi na Trávníku. Po likvidaci firmy přešel do učení k Josefu Štarmanovi ve Slovanské ulici.


V roce 1946 po návratu z vojenské služby nastoupil zaměstnání ve zdejším lokomotivním depu, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 1981. A právě zde se seznámil s Květoslavem Tomšem a spolu založili trampskou osadu Bílý obláček. V roce 1958 spolu s Josefem Tesařem založili hudební skupinu Tramp-trio, jejíž byl pan Vlastimil Mehl posledním žijícím členem.


Již jako malý chlapec spolu s otcem Felixem, ve Třebové známým malířem betlémových figurek, se před vánočními svátky účastnil stavby rodinného betlému. Tradici později převzal sám a každoročně o Vánocích svůj betlém ochotně představil mnoha generacím zdejších občanů. V posledních letech do stavby betlému zasvětil i svoji dceru Jitku s vnoučaty. Nescházel na žádné z místních betlemářských výstav. V roce 1950 se pan Vlastimil Mehl oženil a po celý život se vzorně staral o svoji rodinu. Zemřel 14.5.2003 v rodinném kruhu.