Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Sixta

František
Sixta

Narodil se v rodině zaměstnance CK drah v České Třebové. Měl ještě dva bratry a tři sestry. Jako absolvent pražské strojírenské průmyslovky nenašel ve svém oboru uplatnění, a proto se dal na dráhu vojáka z povolání.

Začínal u dělostřelectva, později se přeškolil na letce. V roce 1938 již létal na těžkých bombardérech MB 200 a byl také jmenován polním pilotem. O necelý rok později, po známých událostech, odešel na trvalou dovolenou. Ještě v témže roce (1939) za pomoci ilegální skupiny naší armády Obrana národa přešel v okolí Moravské Ostravy hranice protektorátu do Polska a potom do Francie. Po přecvičení na francouzské stroje, sám se stal instruktorem na vícemístných letounech. Když se schylovalo k pádu Francie, odešel přes Alžír do Anglie na výcvikovou základnu Cosford. Byl přijat do řad RAF a s ukončením základního výcviku jej odveleli na domovskou základnu 311. bombardovací perutě v Honingtonu, kde byl jmenován operačním pilotem. Nejprve působil v různých osádkách jako druhý pilot. Od dubna 1941 byl sám jmenován kapitánem letounu. Se svoji novou posádkou vzlétl nad nepřátelská území celkem sedmkrát.

Při posledním letu byl jejich Wellington poškozen a musel se podrobit opravě v letištních dílnách. Proto měla osádka F. Sixty 17. dubna volno. Sixta se rozhodl letět jako druhý pilot s posádkou F. Kráčmer (rodák z Parníka u České Třebové) na Kolín nad Rýnem. Cestou k cíli byl jejich Wllington sestřelen nočním stihačským esem Hptm. Wernerem Streibem (NJG1) 5 mil východně od města Weer (nedaleko od Kelpen-Oler) v Nizozemí.


Celá osádka letounu je pochována na válečném hřbitově Jonkerbos – Nijmegen v Nizozemí. F. Sixta byl za bojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za chrabrost 1939.

Karel <br />z Lichtenštejna

Karel
z Lichtenštejna

Majitel panství Lanškroun a Lanšperk, tedy i města Česká Třebová, nejznámější člen rodu Lichtenštejnů, který jako první získal knížecí titul, v erbu již užíval čtvrcený štít, který je dnes státním znakem knížectví v Alpách, s jeho jménem jsou spojeny i popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621.


Karel byl nejstarším synem Hartmanna II. z Lichtenštejna (1544–1585) a Anny, hraběnky z Ortenburgu. Jeho bratry byla knížata Maxmilián a Gundaker.

Zuzana <br />Švabinská

Zuzana
Švabinská

Narodila se v rodině pražského malíře a pedagoga Rudolfa Vejrycha a Anny Procházkové. Jak sama říkala "Pokřtili mě Zuzana Eliška Sylva, kmotrou mi byla teta Ela Švabinská“. Ona Ela byla sestrou jmenovaného Rudolfa Vejrycha a byla provdána za proslulého výtvarníka Maxe Švabinského." Když se rodiče rozvedli a matka provdala za Maxe Švabinského, který odešel od Ely Švabinské, stala se po čase jeho dcerou a přijala jeho příjmení. To již rodiče neměla a jí bylo 33 let.

Svému druhému otci byla nejen hospodyní, ale i starostlivou pečovatelkou i sekretářkou. Po letech se stala tou nejlepší propagátorkou a znalkyní tvorby obou umělců. Zpracovala podrobný soupis jejich výtvarných prací, napsala o nich bezpočet odborných a životopisných článků a studií. Absolvovala celou řadu přednášek, hovořila v celostátním rozhlase. Spolupracovala s Památníkem Maxe Švabinského v Muzeu Kroměřížska, s Národní galerií v Praze i s celou řadou dalších institucí. Starala se také o kozlovskou chaloupku, kterou převzala po své tetě Elišce. Tu v letech 1967 až 1968 velkým nákladem opravila a vnitřek doplnila původním zařízením. Žila v Kroměříži, po té sekvůli svému zhoršujícímu zdravotnímu stavu, natrvalo přestěhovala ke své dceři do Prahy. Kde také zemřela ve věku 92 let. Napsala knihu svých pamětí: Světla paměti.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jiří <br />Krejčí

Jiří
Krejčí

1. 12. 1899 - 8.6. 1977

Narodil se v Praze v rodině významného českotřebovského rodáka Františka V. Krejčího. Každé prázdniny přijížděl do České Třebové za svým dědečkem Františkem Vostárkem, strojmistrem státních drah. V pozdějších letech zde i maloval. Důkazem toho jsou jeho obrazy s českotřebovskou tématikou. Jako žák prof. Maxe Švabinského na pražské AVU (1919 – 1925) se stal generačním druhem Jana Baucha, Vojtěcha Tittelbacha, Cyrila Boudy, Miloslava Holého a Vladimíra Sychry, s nimiž jej spojovaly mnohé výtvarné názory. Také Jiří Krejčí inklinoval nejprve ke kubismu, potom však našel větší spřízněnost s poetismem, který lépe vyhovoval jeho cítění a fantazii. Od začátku se projevoval jako velký milovník přírody, volné krajiny i tichých lesních zákoutí, v nichž dokázal zachytit neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Volil přitom jednoduché výrazové prostředky, používal metodu výtvarné zkratky, v níž je tvar i barva ve vyrovnané symbióze.


V protikladu je Krejčího zájem o vysloveně městská témata. Ve třicátých letech tak reagoval na sociální vlnu v umění. Téma ulice jako symbolu moderní doby jej provázelo i později

Byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně a později členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Nebyl jen malířem, ale také sochařem (je autorem řady drobných plastik) a výtvarným kritikem. Napsal menší monografie o Václavu Špálovi (1947) a Josefu Mánesovi (1949) a knihu Hovory o obrazech (1948).

Jiří Krejčí byl také uznávaným fotografem. Nejstarší volnou tvorbou jsou drobné abstraktní fotogramy cca z přelomu 20. a 30. let, vytvořené ještě v duchu doznívajícího poetismu. Paralelu k nim nalezneme v autorově tehdejší malířské tvorbě. Další fotografický žánr - reportáž, si Krejčí osvojil v polovině 30. let, kdy působil v redakci časopisu Světozor, který vlastnil a redigoval levicový publicista Pavel Altschul . Krejčí se v časopise uplatnil jako redaktor, ale i fotografoval a byl autorem řady článků.

Jeho obrazy vlastní NG Praha, GMU Roudnice nad Labem a další veřejné a soukromé sbírky ČR. Ve šlépějích otce se vydala i jeho dcera Hedvika, narozená 4.1. 1947 v Praze. Vystudovala SUPŠ a AVU v Praze u prof. A. Paderlíka a jeden rok se vzdělávala v Paříži (École Nationale des Beaux, sochařský ateliér Etien Martin).

Jiří Krejčí zemřel 8. června 1977 v Chřibské.

Jan <br />Kapusta

Jan
Kapusta

7. 12. 1932 - 7.5. 2011

Narodil se v České Třebové. Maturoval na gymnáziu v Lanškrouně v roce 1951, pokračoval ve studiu na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci (1951-1956), obor hudební věda, estetika a historie. Po ukončení studia pracoval převážnou část života v muzejnictví, a to v Zábřehu, Olomouci, Litomyšli a Poličce. Byl autorem trvalých expozic litomyšlského a poličského muzea, zasloužil se o vznik Památníku Bohuslava Martinů v Poličce a vypracoval scénáře mnoha příležitostných výstav.

Řadu let byl redaktorem periodik Vlastivědný sborník Severní Morava, sborník Zábřeh v minulosti a přítomnosti, Zprávy z muzeí od Trstěnické stezky, v němž publikoval celou řadu důležitých příspěvků. V roce 1983 byl donucen z politických důvodů práci v muzejnictví opustit. Až do odchodu do důchodu pracoval ve Státním rybářství v Litomyšli jako pomocný dělník. Stále se ale věnoval publikační činnosti. Je autorem deseti knih a asi pěti set publikací o hudbě a výtvarném umění 19. století. Středem jeho zájmu bylo a je výtvarné umění a hudební věda, zejména pak sociologie hudby. Do současnosti napsal na 430 studií, článků a textů katalogů výstav a 10 samostatných monografií, např. Josef Matička - Sen o Litomyšli, Dechové kapely, pochod a František Kmoch, propagační brožuru Polička.

Jako zakládající člen Společnosti Bohuslava Martinů každoročně připravoval do sousední malé vesničky Vlčkova na poslední víkend v květnu slavnost Otevírání studánek. Podílel se také na kulturním dění města Litomyšle a širšího regionu (přednášková činnost, práce v kulturních komisích, ve výborech Smetanovy Litomyšle a Mladé Smetanovy Litomyšle, v Mužském pěveckém sboru). Přesto, že bydlí v Litomyšli, na své rodné město nikdy nezapomněl. Neunikla mu jediná výstava s výtvarným zaměřením, která se v České Třebové uskutečnila, některé z nich sám zahajoval. Zemřel 7. 5. 2011 v Litomyšli.

Ve šlépějích otce kráčí syn Jan Kapusta mladší, absolvent Ústavu dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1980 působí v Galerii výtvarného umění v Náchodě (historik umění, ředitel).

Jaromír <br />Roller

Jaromír
Roller

15. 12. 1910 -  11.9. 1974

Byl nejen známým parnickým knihkupcem, ale i výborným muzikantem, učitelem houslí a také betlemářem. Krátce vedl i dětský pěvecký sbor při základní škole na Parníku.


Narodil se v Ústí nad Orlicí v Královéhradecké ulici, kde měl jeho otec hostinec. Jaromír působil v Bratislavě (první zaměstnání po vyučení, v letech 1931 až 1932 vojenská prezenční služba) a v Březové nad Svitavou, kde měl své první knihkupectví. Zde také poznal svoji budoucí manželku Boženu. Na Parník přišel v roce 1938 pod vlivem mnichovských událostí. Nejprve bydleli v Růžičkově domě v dnešní ulici Dr. E. Beneše, kde si Jaromír Roller zřídil i obchod. Po šesti letech se rodina přestěhovala i s knihkupectvím do domu holiče Františka Vrby. Dům, který Jaromír Roller o rok později zakoupil, stojí na rohu ulic Dr. E. Beneše a Čechovy.


Po znárodnění obchodu pracoval Jaromír Roller jako dělník v Koventě a prodejnu Kniha převzala jeho manželka, paní Božena Rollerová. Spolu vychovali čtyři děti – Hanu, Jaromíra, Janu a Petra.


Ve volném čase hrával v českotřebovském smyčcovém kvartetu (E. Vaníček, Jos. Petrák, J. Roller, R. Urbanec), v orchestrálním sdružení Smetana a také v parnické Kyralově dechovce. Zasloužil se o založení městské hudební školy v České Třebové, byl jedním z iniciátorů hudebních čtvrtků, zapříčinil se o odhalení pamětní desky profesora a ředitele pražské konzervatoře Antonína Bennewitze v nedalekém Přívratu. V poměrně mladém věku onemocněl zhoubnou kloubní chorobou, kterou trpěl do konce života.