Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Radko <br />Jasanský

Radko
Jasanský

Narodil se v rodině majitele truhlárny Antonína Jasanského na Parníku. V České Třebové absolvoval reálné gymnázium. Chtěl se stát novinářem, ale na vysokou školu se nedostal. Tak se vyučil truhlářem a při zaměstnání vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Vojenskou službu měl jako syn podnikatele prodlouženou a strávil ji mezi vojáky PTP v ostravských dolech. Zde byla patrně prapříčina jeho pozdějších zdravotních potíží. Po návratu z vojny se vrátil ke svému povolání truhláře a zůstal mu věrný po celý život. Své odborné zkušenosti z truhlářské praxe také předával mládeži jako učitel na středním odborném učilišti ČSVD v České Třebové. V posledních letech života pomáhal ještě rodině se znovuvybudováním vrácené rodinné firmy na Parníku.

K jeho zálibám už od dětství patřil sport. Výborně hrál lední hokej a tenis, později se stal rozhodčím a obětavým funkcionářem v obou sportech. Uplatnil také dopisovatelství, jako svého koníčka. Sledoval veškeré sportovní dění v našem městě a pravidelně s ním seznamoval širokou veřejnost prostřednictvím sportovní rubriky Českotřebovského zpravodaje, regionálního tisku i vývěsní skříňky tenisového oddílu.

Svoje truhlářské dovednosti a zkušenosti si nenechával pro sebe. Předával je dál mládeži jako pedagog na Středním odborném učilišti ČSVD v České Třebové. Jako odborník neustal s touto činností ani v době, kdy odešel do důchodu. Po tzv. sametové revoluci ( 1989 ) byl rodině Jasanských vrácen v restituci rodinný majetek . Radko Jasanský spolu se svým synem a synovci pracoval na znovuvybudování rodinné firmy na Parníku. V roce 1994 však jeho srdce nevydrželo. Zemřel předčasně ve věku 64 let.

Ještě tentýž rok uspořádali na jeho počest tenisoví kamarádi turnaj veteránů – první ročník Memoriálu Radko Jasanského, na kterém byl im memoriam vyznamenán za obětavou práci, členství v okresním a krajském tenisovém svazu a jednatelství v TJ Lokomotiva medailí Karla Koželuha ke 100. výročí organizovaného tenisu.

Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.

Jan <br />Bäumler

Jan
Bäumler

Narodil se v Tachově a do našeho města přišel v roce 1902. Se svým společníkem Josefem Bittnerem. Založili zde známou firmu "Bäumler a Bittner", závod pokrývačský a asfaltérský, podnikatelství betonových prací a instalace hromosvodů.


Jan Baűmler působil v mnoha českotřebovských spolcích. Byl spoluzakladatelem Řemeslnické besedy, předsedou spolku Vzájemnost, prvním místopředsedou Živnostensko-obchodnické strany středostavovské, starostou Východočeské hasičské župy Hubálkovy a starostou Sboru dobrovolných hasičů v České Třebové. Pracoval také ve funkci místopředsedy Městské spořitelny a Okrašlovacího spolku, v městském zastupitelstvu a ve správní radě živnostenské pokračovací školy.
Zemřel v litomyšlské nemocnici ve věku 81 let.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Milena <br />Asmanová

Milena
Asmanová

11. 10. 1930 -         

Rodným jménem Reindlová. Mládí prožila v České Třebové. Herečka hrála v seriálu Kamenný řád 1975. Ještě než Milena absolvovala DAMU, chodila zde v České Třebové do Odborné školy pro ženská povolání a již tam se zajímala o herectví.

Ve školním představení Sněhová královna hrála Pohádkaře (na společné fotce zcela vpravo) Jen pro zajímavost - čtvrtá z leva v kožichu je Vojtěška Vohralíková st, t. č. Nečasová, která byla její třídní v letech 1947 - 1949 a která tuto hru režírovala společně s Andělou Kučerovou. (Plakát a fotky z představení jsou předány do městského muzea)

Roku 1953 absolvovala herectví na pražské DAMU. Následně prošla krátce scénami Divadla pracujících v Mostě (1953) a v pardubického Východočeského divadla (1953 - 1960). Až do svého odchodu na odpočinek se stala přední členkou činohry Státního divadla v Ostravě (1960 - 1993), kde i nadále vystupovala pohostinsky. Hostovala též na dalších scénách (D 46 v Praze, ostravské Divadlo loutek, Těšínské divadlo, Švandovo divadlo v Praze, Divadlo Skelet Pavla Trávníčka). Vypracovala se na charakterní herečku výrazných českých a světových divadelních postav v desítkách inscenací (Žebrácká opera, Letní hosté, Krvavá svatba, Romeo a Julie, Naši furianti, Návštěva staré dámy, Cyrano z Bergeracu, Léto, Bílá nemoc, Mnoho povyku pro nic, Strakonický dudák, Tři sestry, Racek, Večer tříkrálový apod.).

Své herectví uplatnila, v rozhlase (Její pastorkyňa, Devadesát tři atd.), v dabingu (např. Smrtonosná past 2.) a též v inscenacích a seriálech ostravského studia Československé televize (Haldy, Košilka, Postel s nebesy, U nás doma, Nález, Na rozchodnou, Osudové peníze a především hlavní role selky Karolíny v seriálu Kamenný řád z roku 1975). Kvůli svému mimopražskému angažmá se Milena Asmanová před filmovou kamerou objevovala sporadicky v menších úlohách a ve velkých časových rozestupech. Filmovými režiséry byla obsazena do snímků Olověný chléb (1953), Útěk ze stínu (1958), Prázdniny s Minkou (1962), Neobyčejná třída (1964), Třicet panen a Pythagoras (1973), Zastihla mě noc (1985) a Vincenz Priessnitz (1999).

Stala se nositelkou titulu Zasloužilé umělkyně (1985) a Nadace Život umělce herečku ocenila Cenou Senior Prix (1999). Řadu let se Asmanová věnovala pedagogické činnosti na ostravské Státní konzervatoři a ve vlastním Studiu Mileny Asmanové v Praze.

Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

27. 10. 1862 -  26.7. 1892

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.

Radko <br />Jasanský

Radko
Jasanský

19. 10. 1929 - 6.3. 1994

Narodil se v rodině majitele truhlárny Antonína Jasanského na Parníku. V České Třebové absolvoval reálné gymnázium. Chtěl se stát novinářem, ale na vysokou školu se nedostal. Tak se vyučil truhlářem a při zaměstnání vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Vojenskou službu měl jako syn podnikatele prodlouženou a strávil ji mezi vojáky PTP v ostravských dolech. Zde byla patrně prapříčina jeho pozdějších zdravotních potíží. Po návratu z vojny se vrátil ke svému povolání truhláře a zůstal mu věrný po celý život. Své odborné zkušenosti z truhlářské praxe také předával mládeži jako učitel na středním odborném učilišti ČSVD v České Třebové. V posledních letech života pomáhal ještě rodině se znovuvybudováním vrácené rodinné firmy na Parníku.

K jeho zálibám už od dětství patřil sport. Výborně hrál lední hokej a tenis, později se stal rozhodčím a obětavým funkcionářem v obou sportech. Uplatnil také dopisovatelství, jako svého koníčka. Sledoval veškeré sportovní dění v našem městě a pravidelně s ním seznamoval širokou veřejnost prostřednictvím sportovní rubriky Českotřebovského zpravodaje, regionálního tisku i vývěsní skříňky tenisového oddílu.

Svoje truhlářské dovednosti a zkušenosti si nenechával pro sebe. Předával je dál mládeži jako pedagog na Středním odborném učilišti ČSVD v České Třebové. Jako odborník neustal s touto činností ani v době, kdy odešel do důchodu. Po tzv. sametové revoluci ( 1989 ) byl rodině Jasanských vrácen v restituci rodinný majetek . Radko Jasanský spolu se svým synem a synovci pracoval na znovuvybudování rodinné firmy na Parníku. V roce 1994 však jeho srdce nevydrželo. Zemřel předčasně ve věku 64 let.

Ještě tentýž rok uspořádali na jeho počest tenisoví kamarádi turnaj veteránů – první ročník Memoriálu Radko Jasanského, na kterém byl im memoriam vyznamenán za obětavou práci, členství v okresním a krajském tenisovém svazu a jednatelství v TJ Lokomotiva medailí Karla Koželuha ke 100. výročí organizovaného tenisu.