Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaroslav <br />Kocian

Jaroslav
Kocian

Narodil se 22. 2. 1883 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 31 (dnes ulice M. J. Kociana). Prvním učitelem byl jeho otec Julius, později J. Zábrodský, na pražské konzervatoři pak O. Ševčík. Kompozici studoval u A. Dvořáka. Studia ukončil r. 1901 a zahájil koncertní turné po českých městech. Cestu do světa mu otevřelo zahájení hudební sezóny ve Vídni. Spolu s J. Kubelíkem byli nejvýraznějšími reprezentanty českého houslového umění své doby v zahraničí. Krátce byl také primáriem Oděského kvarteta. Od r. 1921 působil na pražské konzervatoři jako Ševčíkův asistent, v letech 1939-40 stál v jejím čele. Profesor mistrovské školy v letech 1929-43. Kompozice označovány jako novoromantické; houslové se vyznačují brilantní technikou a českou zpěvností. Dne 11. 9. 1926 uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí. K jeho poctě vzniklo Kocianovo kvarteto (1955) a Kocianova houslová soutěž (1959). V regionu působí Komorní orchestr Jaroslava Kociana. Z díla: Počátky hry na housle. Zemřel v noci z 8. na 9. 3. 1950, proto v literatuře najdeme obě data. Na vlastní přání pochován do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově, v r. 1958 ostatky převezeny na čestné místo na pražském Slavíně.

Milan <br />Zahálka

Milan
Zahálka

Narodil se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo otci, bývalému kapitánu jezdectva a ruskému legionáři nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly rodinu zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou školu dokončil. Po celé období, které zbývalo do maturity se u něho formovalo národní povědomí a vznikal zájem o českou literaturu ve spojení s historií, který následně přerostl v hluboký vztah. Jistě by v tomto směru pokračoval na vysoké škole, ale ty byly od roku 1939 uzavřeny. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Po osvobození se již těžko navazovalo na předcházející studium, hlásila se také choroba.


Koncem roku 1947 uzavřel sňatek s Jaroslavou Hanyšovou z České Třebové. V roce 1950 spolu odešli za prací do Náchoda. Po návratu v polovině padesátých let se rodina (již se dvěma dětmi) nastěhovala do domku Hanyšových na Hřbitovní ulici čp. 850. Mnohostranné jazykové znalosti jej přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval výhradně milované literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela, F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka Jankeleho a houslistu M. Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák, litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové.


Většinu svých poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském deníku Pochodeň. V Litomyšli absolvoval i dvě přednášky. Stalo se tak v roce 1970 a byly věnovány Arne Novákovi a vztahu Boženy Němcové k F.M. Klácelovi. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku litomyšlské nemocnice, kde zemřel po těžké nemoci. Rodina a přátelé se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v České Třebové.

Terezie <br />Svatová

Terezie
Svatová

Narodila se 31. 3. 1858 v Žamberku. Ve dvou letech dána na výchovu do Ústí nad Orlicí. Sestra chirurga E. Alberta. Spisovatelskou činnost zahájila již ve 22 letech. První práce uveřejněny v časopisech Květy, Lumír, Národní listy. Podporována redaktory - Jan Neruda, Servác Heller a Josef Sládek. Svými fejetony přispívala také do časopisů Lada, Světozor, Osvěta, Ženský svět, Ženské listy. Autorka žánrových povídek a obrázků. Z díla: Selské črty, Črty ze společnosti. Cenné vzpomínky na Jaroslava Vrchlického. Zemřela 19. 2. 1940 ve Vysokém Mýtě.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Barcal

František
Barcal

1. 10. 1848 -  26. 10. 1917

Narodil se 1. 10. 1848 v Nových Hradech. Vystudoval Gymnázium v Litomyšli a poté medicínu na pražské univerzitě. Promoval 27. 2. 1875. Poté přišel do Ústí nad Orlicí a začal pracovat nejprve jako městský lékař, později byl jmenován i lékařem železničním. V průběhu 1. světové války se stal jednatelem nově vzniklé odbočky Červeného kříže. Spolek zřídil a provozoval filiálku c. k. záložní nemocnice Vysokomýtské, která byla umístěna v domě katolických spolků v Ústí nad Orlicí (dnešní Malá scéna) a dr. Barcal se stal společně s dr. F. Vicenou ošetřujícím lékařem. Po smrti syna Klementa se s manželkou Annou rozhodli celý svůj majetek věnovat. Městu Ústí nad Orlicí darovali dům čp. 1 k umístění městského muzea, čítárny a knihovny, který měl být na synovu paměť pojmenován "Klementinum". Založili fond okresní kolonie sirotčí v Ústí nad Orlicí, při Gymnáziu ve Vysokém Mýtě zřídili stipendia a značný obnos peněz věnovali na vybudování okresní veřejné nemocnice v Ústí nad Orlicí. Zemřel 26. 10. 1917 v Havlíčkově Brodě a je pochován na ústeckém hřbitově. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic.

Karel <br />Plicka

Karel
Plicka

14. 10. 1894 - 6.5. 1987

Vynikající fotograf – výtvarník, režisér, scénárista, kameraman, hudebník, folklorista, hudební vědec a spisovatel, dirigent a pedagog na AMU a FAMU se narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec František  (1844–1929) pocházel z Vítova u Slaného, matka roz. Hořčičková (1862–1908) byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod s prádlem a hračkami. Později se Plickovi přestěhovali do domu čp. 17 na náměstí.


Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap).

Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909–1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–1931).


Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.


Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937–1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939–1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945–1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946–1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.


Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.
Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).


Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).

Rudolf  <br />Lukes

Rudolf
Lukes

7. 10. 1861 - 5. 12. 1934

Jediný syn pěvce J. L. Lukese se narodil 7. 10. 1861 v Praze. Ač studoval zpěv a vystoupil i v Národním divadle, stal se lékařem. Poté odešel do Vídně, po návratu dvacet let závodním lékařem Mirošovské důlní společnosti v Libušíně. V r. 1911 si v Ústí postavil dům (Lázeňská 576). Otevřel poradnu, kde bezplatně léčil nemocné tuberkulózou. Zakládal spolky pro pomoc nemocným - pod jeho vedením pracovala Poradna pro matky a kojence, Červený kříž, Spolek proti tuberkuloze. Na svém pozemku zřídil kolonii pro opuštěné sirotky a po mnoho let o ně s manželkou pečoval.  V rámci dobrovolných hasičů založil tzv. Samaritánské čety. V Lipovci zřídil "letní lehárnu", kde TBC léčil mlékem, klidem a pobytem na čerstvém vzduchu. Od r. 1913 až do smrti ředitelem Albertina v Žamberku. Finančně i zkušenostmi pomáhal při budování ústecké nemocnice. Za zásluhy o město a okres jmenován r. 1931 čestným občanem. Zemřel 5. 12. 1934 v Žamberku, je pochován na ústeckém hřbitově.