Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Eugenie <br />Heidlerová

Eugenie
Heidlerová

Její otec Otto Rybička byl majitelem koloniálního obchodu, kořalny a v letech 1. světové války starostou města České Třebové. Měla ještě dva mladší sourozence. Dětství prožila v rodném domě čp. 74 v Hýblově ulici a v Rybičkově vile Zora čp. 957 na Trávníku.

Od dvanácti let pobývala v dívčím pensionátu v Olomouci a ve Sloupnici, jak tehdy bývalo zvykem u dívek z „ lepších“ rodin. V té době ji učaroval klasický balet. V pozdějších letech absolvovala baletní školu Mistra Remislavského a stala se jednou z jeho nejlepších žaček.

Když jí bylo 21 let, provdala se za dr. Ferdinanda Heidlera, tehdejšího ministra obchodu mladé Československé republiky. Svatební obřad se konal v kostele sv. Jakuba. Za svědky jim byli Ludvík Hausmann a Miroslav Vyskočil, obchodníci a strýcové nevěsty. Postupem času spolu měli tři děti. Klasickému baletu se paní Heidlerová věnovala i po svatbě. Vystupovala nejen na pražských divadelních prknech, ale i na plesech a dobročinných akcích. Vystupovala v roce 1927 ve Stavovském divadle v baletu Poesie večera a na přelomu 1926 ž 1927 v baletu Salambo (Škola klasického baletního umění R. Remislavského).

Když v roce 1928 dr. Heidler zemřel, za další dva roky se E. Heidlerová provdala za vídeňského žida Arnošta Kaufmanna, obchodníka a provozního ředitele hotelu Esplanade v Praze. Ale ani toto manželství netrvalo dlouho. Za 2. světové války její manžel zahynul v koncentračním táboře.

Paní E. Heidlerová si vždy přála, aby na sklonku života se mohla vrátit do rodné České Třebové. Nikdy k tomu ale nedošlo.

Jan  Evangelista<br />Andres

Jan Evangelista
Andres

Narodil se 20. 12. 1783 v Ústí nad Orlicí v čp. 288. Po gymnáziu pracoval jako praktikant v lékárně U Zlatého orla ve Vysokém Mýtě, magisterskou zkoušku vykonal 3. 9. 1807 ve Vídni. Po návratu domů podal žádost o otevření lékárny, koncese udělena a první lékárna ve městě (rohový dům na sev. straně náměstí) otevřena 14. 12. 1808. Zde zařídil i jeviště, hrálo se pouze česky - Zschokke: Adelino, Velký zbojník (v překl. J. Hýbla), Gotter: Médea (opera s hudbou J. Bendy, přel. K. I. Thám). Texty buď z Krameriovy České expedice či od hradeckého J. H. Pospíšila. Andresovi, společně s Korábovými a Rettigovými, propagovali češtinu, šířili českou literaturu, založili veřejnou českou knihovnu a podíleli se i na Magdalenině kuchařské škole pro děvčata. Z těchto kursů vznikla na naléhání přátel slavná Domácí kuchařka. Roku 1819 převzal po příbuzném výrobu likérů v domě čp. 24. Po jeho smrti pokračoval syn Alois (po studiích farmacie, od 1844), zakladatel známé firmy A. J. Andres se speciálními jemnými likéry. Dochovaný notový materiál z Andresova divadla je uložen ve sbírkách Městského muzea.

Karel <br />Pokorný

Karel
Pokorný

Narodil se v Pavlicích u Znojma. Ve čtrnácti letech odešel na vandr do Vídně, kde se vyučil zámečníkem. Pak pracoval jako dělník ve Vídni a nedalekém Atzgersdorfu. V roce 1910 se vrátil domů. 1910-1911 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Od roku 1914 studoval uměleckoprůmyslovou školu u prof. Josefa Drahoňovského a poté Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Po absolutoriu zůstal v Myslbekově ateliéru až do Mistrovy smrti v roce 1922.

V díle Karla Pokorného se objevovaly převážně sociální motivy, vytvořil také řadu podobizen. Po 2. sv. válce se věnoval převážně monumentální tvorbě. Z jeho prací byly realizovány pomníky významných osobností české kultury (Karel IV., Božena Němcová, Alois Jirásek…) K nejvýznamnějším poválečným realizacím patří pomník Sbratření (1945–1950), který vytvořil pro Českou Třebovou. K odhalení došlo 10. června 1951 na náměstí za přítomnosti ministra Dr. Plojhara. Nesmíme zapomenout ani na jeho pedagogickou činnost na ČVUT a v letech 1945–61 také na Akademii výtvarných umění.

Od roku 1939 byl nositelem Katzovy ceny České akademie věd. Třikrát se stal laureátem Státní ceny (1949, 1951, 1955), roku 1956 mu byl udělen nejvyšší čestný titul Národního umělce. V roce 1958 se stává jako jediný mezi našimi výtvarníky čestným členem Akademie umění SSSR. Při příležitosti 70. narozenin mu bylo propůjčeno jedno z nevyšších vyznamenání, a to Řád republiky. Brzy na to - 14. února 1962 - však v Praze umírá.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde. 

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Antonín <br />Buchtel

Antonín
Buchtel

4.5. 1804 - 1.3. 1882

Kněz, městský zastupitel, hudební skladatel, hudebník a sběratel starých hudebních nástrojů.

Podle některých pramenů se narodil o několik kilometrů severněji v obci Klášterec nad Orlicí. Po absolvování gymnázia v Moravské Třebové vystudoval filosofii na Karlově univerzitě a bohosloví v Hradci Králové.

Ještě během studia (1826) byl vysvěcen na kněze.

Působil jako duchovní v Klášterci nad Orlicí (1827), po 11 letech přeložen do Pěčína u Rokytnice, a od roku 1845 působil v Letohradu (Kyšperku). Zde dosáhl titulu vikáře, konzistorního rady, arcikněze a stal se školním inspektorem na německých školách. Psal chrámové skladby, komorní i taneční hudbu. Zajímavá písňová tvorba na texty revoltujících básníků českých (Jablonský) i německých (Uffo Horn). Jeho skladby byly vydávány v Praze i Vídni, klavírní školy zůstaly v rukopise. Buchtelova sbírka hudebních nástrojů vznikala postupně v rozmezí let 1830–1882. Sbírka obsahovala mistrovské kusy (theorba Martina Brunera, mistrovská viola d'amore houslaře Jana Oldřicha Eberle, či viola Nicolase Leidolffa z Vídně z roku 1700), ale i nástroje lidové (niněru, miniaturní housle užívané tanečními mistry – pošetky, trumšajt a hřebíkové housle). Jeden z nástrojů, celodřevěný xylofon, dokonce sám vyrobil. Sbírku odkázal Národnímu muzeu, kde vytvořila základ sbírky hudebních nástrojů, dokonce nejprve jako samostatné oddělení zvané Buchtelium. Dnes je součástí sbírek Českého muzea hudby.

Kromě četných chrámových skladeb komponoval zejména skladby pro klavír, tance a písně. Psal hudbu nejen na německé texty (např. sbírka písní: Lieder eines Blinden), ale i na texty české (Poselství, Hraběnce na památku). O jeho úctě k české hudbě svědčí i vlastní klavírní transkripce skladby Jana Václava Hugo Voříška Lístek do památníku.

Byl i znamenitým hudebním pedagogem. Pouze v rukopisu však zůstaly jeho školy hry na klavír.

Byl všestranně činný s hlubokým sociálním cítěním. Zakoupil zrušenou továrnu na sirky (mimochodem byla to První privilegovaná továrna na sirky v království českém a vyráběly se tam sirky dříve než v Sušici), přestavěl ji na chudobinec- Dům chudých č.p.212 a daroval městu. Jeho záslužná činnost byla oceněna řadou vyznamenání.

Zemřel 1. března 1882 a je pohřben na hřbitově v Letohradě.

 

 

František <br />Jandera

František
Jandera

22.5. 1920 -  23.2. 2012

František Jandera pocházel ze  starého třebovského rodu Janderů z Hýblovy ulice, v němž bylo po několik generací provozováno kolářské řemeslo. Narodil se 22. května 1920 v rodině posledního koláře  Františka Jandery nejstaršího a jeho manželky Albíny, rozené Skalické, pod krovem stařičké Janderovy chalupy čp. 333, která se nacházela v dolní části Hýblovy ulice. V roce 1936 chalupa ustoupila stavbě nového Janderova domu.

 

Mladý František se v Hurtově slévárně na Trávníku vyučil zámečníkem. Tuto svoji profesi po celý život, až do odchodu do důchodu,vykonával v železničních dílnách.


František Jandera od mládí propadl kouzlu historie našeho města. V dětství se často pohyboval v kovárně Skalických v Litomyšlské ulici, u své babičky a dědečka. Díky tomu poznal zákoutí a plácky v Tkalcovské ulici a na starém Trávníku. Jeho tajuplné prostředí s křivolakými uličkami mu navždy učarovalo. Kromě těchto míst a rodné chalupy také docházel do stavení své tety Antonie Schejbalové čp. 87 v Podbranské ulici nedaleko Kapounova mlýna. I na dřívější podobu této části města, s průzračnou vodou tekoucí v náhonu na zmíněný mlýn, velice rád vzpomínal. Proměny Třebové vždy obdivoval nad starými fotografiemi a pohlednicemi. Byl výborným pamětníkem a vypravěčem rodinných událostí a historek ze starého Trávníka, zaznamenaných ing. Eduardem Stříbrným.


František Jandera také propadl kouzlu betlémů. V rodině dlouhá léta opatroval starý betlém, složený z malovaných figur malovaných na papírové lepence několika známých betlemářských malířů, doplněný trojrozměrnou dřevěnou architekturou. Vedle typických orientálních staveb zaujme i maketa českotřebovského kostela sv. Jakuba Většího v podobě před požárem v roce 1884 s původní Hardtmuthovou bání a sanktusníkem (malá věžička na hřebeni střechy kostela, po požáru již nebyl obnoven). V roce 2000 daroval František Jandera betlém našemu městskému muzeu. Navštěvoval také, pokud zdraví dovolilo výstavy betlémů v našem městě.


František Jandera  se stal  jedním z prvních zdejších  filmařů. Se svojí kamerou a několika pomocníky od  počátku 60. let 20. stol. zachytil na filmový pásek právě proměny Třebové. Ať se jednalo např. o starý Trávník, původní výstavbu v Riegrově ulici, dřívější podobu ulic Podbranské a na Chmelnici, ledování na pivovarském rybníčku či jednu z prvních Jabkancových poutí. Neunikla mu také demolice zdejšího pivovaru.


V polovině 80. let  20. století po znovuvzkříšení činnosti zdejšího muzea se stal pan Jandera jedním ze tří členů inventarizační komise jeho sbírek. K této práci jej přivedla opět láska k rodnému městu.


V posledních letech, když ovdověl (manželka Anna zemřela v roce 1998) a zdraví již tolik nesloužilo, nalezl pan František Jandera oporu v rodině svého jediného syna Františka ml.

Jiří <br />Musílek

Jiří
Musílek

18.5. 1942 -  19.9. 2014

Jiří Musílek, českotřebovský učitel, ale také ochotnický herec, Jabkancový umělec, moderátor Orlického infokanálu, poslední českotřebovský poslanec bývalého Federálního shromáždění ČSFR (ve funkci 1990-1992), zastupitel a městský radní.

V regionální televizi si postupně vytvořil vlastní pořad, ve kterém se setkával se zajímavými lidmi z regionu. Divákům Orlického infokanálu tak představil např. Pavla Langhanse, Jiřího Štyrského, Ing. K. Kábrta, třebovského spisovatele a rybáře j. Pobřísla a další. Vedl četné rozhovory s hosty třebovských klubových setkání, např. s Miroslavem Donutilem, St. Zázvorkovou, I. Bartošovou, J. Zímou. Po znovuobnovení činnosti se stal členem pěveckého souboru Bendl a ve volných chvílích se dokonce věnoval drobné literární činnosti - psaní fejetonů, které byly otištěny třeba ve dvou ročenkách, Českotřebovských novinách a vyšly také samostatně v knižní podobě pod názvem Post scriptum s ilustracemi Pavla Langhanse  roce 1998.

Po revoluci byl v letech 1990-1992 poslancem tehdejšího Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Popularita ve městě jej také zanesla do komunální politiky, v zastupitelstvu zasedal od  roku 1994, byl zvolen i členem rady města. Na podzim roku 2009 vystřídal v funkci kronikáře Marii Pechancovou, kterou vykonával do roku 2013. Roku 2002 získal cenu města Česká Třebová Cenu Kohout.