Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaroslav <br />Koula

Jaroslav
Koula

Plachtař - první oběť leteckého sportu v Ústí nad Orlicí. Zahynul během plachtařského výcviku na Rané u Loun.

Josef <br />Appl

Josef
Appl

Josef Appl pracoval převážně u traťové distance ČSD. Lyžování se věnoval od mládí. Byl technicky vynikající slalomář. Ve svých 18 letech byl členem širšího národního družstva ČSR a mnohonásobný přeborník tehdy Pardubického kraje ve sjezdu, slalomu a dvojkombinaci. Po skončení závodní činnosti se aktivně věnoval trenérské práci v oddíle a krajské trenérské radě. Pomáhal také s výstavbou sjezdovky a lanovky v Čenkovicích.

Přemysl <br />Slezák

Přemysl
Slezák

Přemysl Slezák se narodil 19.února 1925 v České Třebové. Později žil v Chlumčanech u Přeštic v okrese Plzeň jih. Byl to nejmladší politický vězeň v České Třebové. Už jako šestnáctiletý se zapojil do činnosti ilegální skupiny Mladý východ. Úkoly, které mu byly svěřovány, plnil s velkým nasazením. Za "velezrádnou činnost" v roce 1943, jako osmnáctiletý, byl zatčen v Pardubicích a později v Drážďanech odsouzen k trestu smrti.Trest mu byl nakonec "zmírněn" na osm let těžké káznice. Prošel koncentračními tábory a káznicemi v Malé pevnosti Terezín, v Drážďanech, Buchenwaldu a Ebrachu, odkud byl poslán na nucené otrocké práce. Březen 1945 pro něj znamenal osvobození americkou armádou. Po sedm týdnů se léčil a zotavoval z následků války. Po válce, v roce 1963, byl v rakouském Štýrském Hradci korunním svědkem v procesu s válečným zločincem Štefanem Rojkem. Odsouzení tohoto vraha bylo pro pradědečka alespoň malým zadostiučiněním za utrpení, které válka nejen jemu přinesla. Pradědeček byl členem a funkcionářem ČSBS a dlouholetým odběratelem a čtenářem Národního Osvobození. Dne 2.dubna 2003 prohrál svůj poslední boj se zákeřnou nemocí.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Josef Jaroslav Filipi

Nahlásit chybu
Vím víc informací
Datum narození 15. 04. 1875
Datum úmrtí 28. 02. 1954
Místo narození Bojmany (Žehušice, okres Kutná Hora)
Místo úmrtí Ústí nad Orlicí (okres Ústí nad Orlicí)
Profese a obory působení spisovatelé, pedagogové

Životopis

Narodil se 15. 4. 1875 v Bojmanech. V r. 1893 absolvoval všeobecnou školu na uměleckoprůmyslové škole v Praze a pokračoval na tkalcovské škole ve Varnsdorfu. Po studiích působil jako asistent kreslení na textilní škole v Liberci a na odborné škole pletařské ve Strakonicích. Později, již jako učitel, na textilních školách v Humpolci, ve Dvoře Králové n. L. a ve Frýdku, kde se stal ředitelem odborné školy tkalcovské. Během učitelského působení vydal mimo časopiseckých článků i několik pedagogických publikací - Nejvolnější způsoby kreslířské (1908), Linoleové tisky ve škole (1910), Plošná stylisace dle přírody (1912). V r. 1935 se přestěhoval do Ústí nad Orlicí a začal zpracovávat své zážitky s rodinou T. G. Masaryka. Rukopis dokončil v březnu 1938, kniha však vzhledem k událostem nevyšla. Vydalo ji až nakladatelství Čin v Praze pod názvem "S Masarykovými" (1947). V letech 1942-45 byl s celou rodinou internován ve svatobořickém táboře. Během pobytu sepisoval kroniku, kterou obohacoval kresbami prostředí. Kronika byla zveřejněna teprve v r. 2000, kdy vyšla jako součást knihy Josefa Havla "Poupata ožehlá nenávistí" pod názvem "Za prkenným plotem". Josef J. Filipi je autorem mnoha návrhů na textilie, prapory, sgrafita, diplomy apod. Ve svých kresbách a akvarelech zachytil českou krajinu, místa svého působení. S jeho tvorbou měla ústecká veřejnost možnost se seznámit na výstavě Klubu přátel umění … in memoriam" v r. 2001.

Události v životě

-- nezařazeno --
MístoLiberec (okres Liberec)

-- nezařazeno --
MístoStrakonice (okres Strakonice)

-- nezařazeno --
MístoHumpolec (okres Pelhřimov)

-- nezařazeno --
MístoDvůr Králové nad Labem (okres Trutnov)

-- nezařazeno --
MístoFrýdek (okres Frýdek-Místek)
Ověření Městské muzeum Ústí nad Orlicí: Osobnosti
Ústecké kalendárium na únor 2004 - www.usti.cz
Zemřel 28. 2. 1954 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově.
Dodavatel dat Městská knihovna Ústí nad Orlicí
Bohumil <br />Heran

Bohumil
Heran

6.2. 1907 - 4.5. 1968

Narodil se 6. 2. 1907 v Ústí nad Orlicí. Hudební talent zdědil po matce, učil se hře na klavír, později na housle u A. Dlouhého a A. Sychry. V devíti letech se začal učit na violoncello u J. Mazánka. Po smrti svého dalšího učitele H. Wihana odešel studovat pražskou konzervatoř (žák J. Buriana), absolvoval v r. 1925. Po absolvování mistrovské školy obdržel stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. Dva roky pobýval v Paříži u známého virtuóza a pedagoga G. Hekkinga. První angažmá získal ve švýcarském Winterthuru a krátce působil také jako koncertní mistr a sólista Puppova orchestru v Karlových Varech. V letech 1930-50 koncertní mistr symfonického orchestru Čs. rozhlasu. Po 2. svět. válce podnikl několik uměleckých zájezdů do zahraničí (Polsko, Maďarsko, Čínská lid. rep.). Od r. 1953 profesor pražské konzervatoře a od r. 1962 brněnské JAMU. Člen Českého komorního kvarteta, čestný koncertní mistr Čs. rozhlasu (1953). Vyznamenán Za vynikající práci (1955). Umělec ovládající bohatý repertoár sólový i komorní od Bacha po nejnovější tvorbu. Z díla: Základní etudy pro violoncello (1961-65), Muzikantův skicář, Hanuš Wihan; rekonstrukce děl starých českých mistrů, např. Mysliveček, Kraft, Stamicové. Zemřel 4. 5. 1968 v Praze, kde je také pochován. U příležitosti 20. výročí úmrtí (2. 5. 1988) byla odhalena replika jeho busty na ústeckém sídlišti "Na Štěpnici".

Milan <br />Langer

Milan
Langer

10.2. 1944 -  20. 11. 2017

Milan Langer, výtvarník a básník, se narodil v Ústí nad Orlicí, žil v Hradci Králové.
Za svého působení v Ústí nad Orlicí byl jednou z vůdčích osobností alternativního uskupení zvaného P.A.J.Z.L. (Zkratka slov Pivo a jiné základní lihoviny, později vykládaná jako Praví a jediní zastánci lidu).
Milan Langer byl také člen hudební skupiny Meat House Chicago I.R.A., autor textů a výtvarné podoby obalů všech jejích alb. V roce 2011 mu vyšla kniha Red Crab Migration - devatenáct textů. "Langerova poezie je prodloužením malby. Typografické členění textu plní funkci rytmickou a grafickou, rozrušuje instituci řeči. Typografický prostor je plný proměnlivých mezer, kryptogramů a usazenin. Slovní spojení se skládají v celkový obrazec, prázdný prostor kolem znaků získává svou důležitost. Básně jsou objektem v objektu, či spíše četnými možnými objekty, prostory, osobami a odkazy." (PhDr. Michal Tošner). 

Milan Langer zemřel 20. listopadu 2017.

Zdeňka <br />Baldová

Zdeňka
Baldová

20.2. 1885 -  26.9. 1958

Vlastním jménem Zdena Rosalie Balašová. Narodila se v České Třebové. Rodný domek stával v Chorinově ulici 29. Její matkou byla Zdenka Balašová (23. 7. 1857 Česká Třebová – 24. 10. 1945 Praha), dcera obuvnického mistra Karla Balaše a jeho ženy Amalie, rozené Faltejskové. Jméno Baldová získala malá Zdeňka po svatbě své matky (9. března 1886 na Vinohradech) s pražským strojníkem Josefem Baldou (18. 9. 1854 Praha – 18. 9. 1944 Praha), synem Jakuba Baldy a Marie, rozené Červenkové. Od 14. března 1886 celá rodina žila v Praze na Žižkově. Zdenčin mladší bratr Jaroslav Balda (27. 4. 1889 Žižkov – 5. 6. 1956 Praha) byl účetním. Zdenka Baldová v bydlela v České Třebové pouze do března 1886, pak se s rodiči odstěhovala do Prahy na Žižkov. (Místně se traduje, že zde bydlela do svých šesti let, což vyvrací Bc. Jaroslav Lopour.)

Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou (1914-1935) šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho však neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Vytvořila mnoho rolí, z nichž je stále vzpomínána znamenitá Fanka z Čapkova Loupežníka či Kukuščinová z Ostrovského Výnosného místa. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav (Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky.

Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931–1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách.

Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.