Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Otakar <br />Doležal

Otakar
Doležal

Ke známým českotřebovským občanům náležel zdejší rodák plukovník Otakar Doležal. Světlo světa spatřil dne 14. září 1913 v domě čp. 903 v Bezděkově. Jeho otec, podstrojvůdce státní dráhy Ladislav Doležal, pocházel z dnes již zbořené chalupy čp. 392 naproti brodu přes řeku v Bezděkově. Matka Františka, rozená Ponykálková, přišla do Třebové z Lukavice. Ve třinácti letech osiřela a živila se jako služebná. Jejím posledním zaměstnáním bylo místo kuchařky v domě čp. 74 v Hýblově ulici v rodině obchodníka Otto Rybičky. Jeho manželka, Eugenie Zora Rybičková, se proto stala malému Otakaru Doležalovi kmotrou, stejně jako jeho sestře Eugenii, která po své kmotře dostala i křestní jméno. Po obecné a měšťanské škole v rodném městě zahájil mladý Otakar v roce 1928 studium na obchodní akademii v Hradci Králové. Až do maturity v roce 1932 pobýval v hradeckém, katolickém internátu při biskupském klášteře Borromaeum.

Dne 19. července 1934 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 30 Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. A právě tehdy se mladý Otakar rozhodl pro trvalou službu v zeleném stejnokroji a stal se vojákem z povolání. Během základní služby absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a kurs pro důstojníky hospodářské služby v záloze. Po ukončení prezenční služby působil krátce u pěšího pluku 37 v Levoči. Poté nastoupil k dalšímu studiu do školy pro důstojníky hospodářské služby z povolání. Po jejím dokončení v roce 1937 byl jmenován důstojníkem hospodářské služby v hodnosti poručíka u pěšího pluku 32 „Gardského“ se sídlem střídavě v Košicích, Prešově, Popradu a Muráni.

Po rozpuštění armády v roce 1938 se navrátil zpět do Čech, aby nastoupil místo úředníka u Městského úřadu v Plzni. Odtud přešel v roce 1940 na vlastní žádost na Městský úřad v České Třebové, kde začal pracovat jako městský účetní elév. Dne 31. prosince 1940 dovršil předepsanou tříletou čekatelskou dobu v úřednické kategorii a proto byl 1. ledna 1941 ustanoven definitivním obecním úředníkem - městským účetním adjunktem. Dne 10. listopadu 1941 nastoupil z rozhodnutí obecní správní komise do správního oddělení městského úřadu, kde setrval až do květnových dnů roku 1945. Dne 5. května 1945 se Otakar Doležal stal členem právě utvořeného strážního oddílu, odkud byl v červenci téhož roku převelen do Žamberka. Následovala další služební místa - Rychnov n. K., Chrudim, Votice, Český Krumlov, Opava, Turnov a Mladá Boleslav. Dne 30. listopadu 1958 byl Otakar Doležal propuštěn z armády do zálohy. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že po dobu svých královéhradeckých studií byl vychováván „v lidoveckém duchu“.

Otakar Doležal byl nucen proti své vůli svléknout vojenský stejnokroj, který podle svých slov považoval za „součást občanské cti“ a v roce 1958 nastoupil do částečného výsluhového důchodu ve výši 892,- Kčs měsíčně. Od 1. ledna 1964 pobíral pouze příspěvek za službu v částce 380,- Kčs měsíčně. Vojenská služba byla pro Otakara Doležala vším a proto v roce 1958 hned po svém propuštění do zálohy byl na vlastní žádost přijat jako občanský pracovník u Okruhového skladu výstroje v Jaroměři a tak se mohl i nadále pohybovat ve vojenském prostředí. Později pracoval na výstrojním oddělení dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, Novém Městě nad Metují a u VÚ 7370 ve Vysokém Mýtě, kam jako administrativní pracovník z České Třebové denně dojížděl. Posledním pracovním místem před odchodem do důchodu byla kasárna Hůrka v Pardubicích.

Otakar Doležal zůstal po celý život svobodným. V České Třebové žil v Klejchově domě čp. 1100 ve Dvořákově ulici a své poslední bydliště nalezl po výstavbě sídliště Křib v prvním patře domu čp. 1814. V ulicích města jsme pana Doležala vídali vždy s vlídným úsměvem ve tváři a to i přes skutečnost, že vynucený odchod z armády značně změnil jeho život. Nejprve došlo k finančnímu poškození, ale nejvíce jej rmoutila skutečnost, že armáda, jíž zasvětil svá nejlepší léta, se k němu zachovala vpravdě macešsky. Po roce 1989 zažádal plk. Otakar Doležal o rehabilitaci. Té se mu dostalo dne 29. dubna 1992, kdy mu Federální ministerstvo obrany vystavilo rehabilitační list, podepsaný tehdejším ministrem Lubošem Dobrovským.

Václav <br />Pánek

Václav
Pánek

Narodil se 5. 10. 1915 v Ústí nad Orlicí. Vyučil se strojním zámečníkem, do roku 1933 pracoval ve strojírně J. a F. Rösslerových. Po odchodu do Prahy pracoval ve firmě Walter vyrábějící letecké motory. Zájem o létání realizoval nejprve v Masarykově letecké lize, později v armádě. Dne 1. 10. 1937 nastoupil vojenskou službu ke 4. leteckému pluku do Kbel, absolvoval kurz leteckého mechanika. Základní pilotní výcvik absolvoval v Chebu. Od 29. 7. 1938 působil v Milovicích u 1. leteckého pluku T. G. Masaryka jako pilot dvoumístných bojových letounů. Pilotem-letcem jmenován 9. 8. 1938. Po propuštění z armády (1. 4. 1939) se vrátil do "Waltrovky". Již v srpnu 1939 však odešel do Polska a po zápisu do Cizinecké legie se přesunul do Francie. Zde dne 2. 10. 1939 povýšen do hodnosti desátníka a zařazen ke 136. pluku fr. bombardovacího letectva v Pau. Po kapitulaci odešel do Anglie. Do RAF přijat 25. 7. 1940, od 28. 3. 1941 u 311. peruti jako druhý, později první pilot. Od 22. 6. 1942 příslušník 138. britské perutě zvláštního nasazení. Povýšen do hodnosti Flight Sergeanta. Dne 10. 12. 1942 se nevrátil z operačního letu, s celou posádkou zmizel mezi Káhirou a Maltou. Dne 1. 2. 1947 jmenován in memoriam rotmistrem, následně štábním rotmistrem-letcem v záloze. Dne 29. 5. 1991 povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě in memoriam a obdržel Čestný odznak čs. vojenského pilota. Nositel i dalších československých, anglických a francouzských vyznamenání. Od roku 1946 čestný občan města, v roce 1993 odhalena pamětní deska na ústeckém letišti.

Jiří <br />Musílek

Jiří
Musílek

Jiří Musílek, českotřebovský učitel, ale také ochotnický herec, Jabkancový umělec, moderátor Orlického infokanálu, poslední českotřebovský poslanec bývalého Federálního shromáždění ČSFR (ve funkci 1990-1992), zastupitel a městský radní.

V regionální televizi si postupně vytvořil vlastní pořad, ve kterém se setkával se zajímavými lidmi z regionu. Divákům Orlického infokanálu tak představil např. Pavla Langhanse, Jiřího Štyrského, Ing. K. Kábrta, třebovského spisovatele a rybáře j. Pobřísla a další. Vedl četné rozhovory s hosty třebovských klubových setkání, např. s Miroslavem Donutilem, St. Zázvorkovou, I. Bartošovou, J. Zímou. Po znovuobnovení činnosti se stal členem pěveckého souboru Bendl a ve volných chvílích se dokonce věnoval drobné literární činnosti - psaní fejetonů, které byly otištěny třeba ve dvou ročenkách, Českotřebovských novinách a vyšly také samostatně v knižní podobě pod názvem Post scriptum s ilustracemi Pavla Langhanse  roce 1998.

Po revoluci byl v letech 1990-1992 poslancem tehdejšího Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Popularita ve městě jej také zanesla do komunální politiky, v zastupitelstvu zasedal od  roku 1994, byl zvolen i členem rady města. Na podzim roku 2009 vystřídal v funkci kronikáře Marii Pechancovou, kterou vykonával do roku 2013. Roku 2002 získal cenu města Česká Třebová Cenu Kohout.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Marie <br />Rollerová

Marie
Rollerová

26.9. 1897 - 8.1. 1955

Narodila se jako první dítě ředitele kůru Petra Kociana v domě u Korábů na Velkých Hamrech. Byla středoškolskou profesorkou, prozaičkou, ale také dramatičkou. Velký vliv na ni měli bratranci Jaroslav (houslista) a Quido (sochař). Vystudovala gymnázium Minerva v Praze, kde byla podporována strýcem spisovatelem Josefem Svátkem. Filozofickou fakultu nedokončila, věnovala se rodině. Její první literární pokusy byly spjaty s Prahou.Tématicky čerpala z prostředí domova, života drobných ústeckých obchodníků či řemeslníků. Psala povídky s náměty z historie města i pokusy o dramata. S hrou Soukeníci se divadelní soubor Vicena zúčastnil Jiráskova Hronova roku 1940. Nejcennější jsou dnes črty a fejetony, postihující kulturní a nejenom kulturní život města v průběhu několika desetiletí. Výbor z díla byl v roce 1978 vydán ve svazku Zpěv mého domova.

Marie Rollerová zemřela v Ústí nad Orlicí 8. ledna 1955 a je pochována na ústeckém hřbitově.

Při příležitosti 100. výročí narození byla umístěna pamětní deska na jejím rodném domě.

Františka Viktorie<br />Honlová

Františka Viktorie
Honlová

29.9. 1858 -  29.5. 1929

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.


O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Josef <br />Bílý

Josef
Bílý

19.9. 1926 -     ?   

Josef Bílý - povoláním soukromý zemědělec, stavební dělník a družstevní zemědělec byl Okresním soudem v Lanškrouně 10. července 1951 z důvodu ohrožení jednotného hospodářského plánu odsouzen k 8 týdnům odněntí svobody a k peněžitému trestu 3000 Kč.

Rehabilitován byl Okresním soudem v Ústí nad Orlicí 16. srpna 1990.