Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Čeněk <br />Kapoun

Čeněk
Kapoun

Pocházel z železničářské rodiny, bydlel ve Skuhrovské ulici, měl dva starší bratry. Původně se vyučil truhlářem, ale jeho zálibou a koníčkem byla hudba. Její studium mu však nebylo umožněno. Pracoval v lokomotivním depu. V padesátých a šedesátých letech byl předsedou estrádního odboru závodního klubu ČSD. Pravidelně zajišťoval program estrád a Silvestrů v Národním domě, na všech těchto akcích zajišťoval jejich režii.


Jeho největším úspěchem bylo uvedení operety „Mamzelle Nitouche“. Podle vzpomínek Kapounovy dcerypaní Hany Venclové stál její otec u zrodu celého tehdejšího provedení  operety. Osobně prý z Prahy scénář z Čs. divadelního a literárního jednatelství dovezl. Zpěvy se tehdy  zkoušely u Kapounů v kuchyni za houslového doprovodu pana Kapouna. Dochovaný novinový výstřižek, datovaný 27. 1. 1961, pocházející z Českotřebovského železničáře, mj. uvádí: „…Nemůžeme nevzpomenout toho, kdo byl iniciátorem všeho, co se kolem ‚Nitušky’ seběhlo. Není to nikdo jiný, než známý pachatel mnoha estrád, Čenda Kapoun. Tentokrát si však ‚troufl’ na  silné sousto, a že si  na něm nevylámal zuby, toho bylo důkazem 4krát vyprodané hlediště s neutuchajícím smíchem  a potleskem návštěvníků. S kolektivem ‚estrádníků’ připravil Čenda Kapoun dobrou zábavu a hezké chvíle vánoční pohody našemu obecenstvu. Jako vedoucí estrádního oddělení ZK ČSD určitě zajistí se svými spolupracovníky provedení další operety, ve které si přijdou na své účinkující i obecenstvo“. Z článku je tedy zřejmé, že uvedení operety v roce1960 proběhlo za účasti tehdejšího estrádního odboru ZK Železničářů ve spolupráci s divadelním souborem Hýbl. Jako Celestén se uplatnil Karel Tomeš, roli představené kláštera ztvárnila M. Koukalová, fortnýřku ztvárnila O. Marková, jako major se představil V. Bittl. Dále hrál B. Routek, J. Vařečková a další. Hlavní roli Denisy ztvárnila M. Meixnerová a jejího nápadníka hrál a zpíval Květoslav Kubišta, ředitele divadla Čeněk Hampl.

 

Čeněk Hampl se též zapojil  do sportovních činností v DTJ i v Sokole.  Spolupracoval s Čeňkem Hamplem při skládání básní, písní a výstupů při pořádání prvních ročníků Jabkancových poutí u Kostelíčka.

Karel <br />Aliger

Karel
Aliger

Narodil se v Ústí nad Orlicí. Mládí si užíval v Dlouhé Třebové, ale převážnou část života prožil v České Třebové. Zde v roce 1943 získal svůj první ateliér v Litomyšlské ulici, který s malými přestávkami využíval do roku 1958. Od ledna 1959 nastoupil do propagačního oddělení českotřebovské Perly, kde pracoval až do svého odchodu do invalidního důchodu.

Zúčastnil se s úspěchem různých výstav doma i v zahraničí, jeho fotografie se také pravidelně objevovaly na stránkách Českotřebovského zpravodaje, v krajském deníku Pochodeň, okresním deníku Jiskra Orlicka, v týdeníku Květy, v závodním časopise Výzva a dalších tiskovinách. Za fotografie do publikace Česká Třebová 1278-1978 byl odměněn pamětním listem s medailí od MěstNV v České Třebové u příležitosti 700. výročí města. Velice si také vážil děkovného dopisu od paní Zuzany Švabinské za kozlovské motivy, které vytvořil v jubilejním roce Maxe Švabinského (1973). Karel Aliger si své odborné znalosti (absolvent uměleckoprůmyslové školy, vyučen v oboru, léta praxe) nenechával pouze pro sebe. Jako externí učitel na tehdejší Lidové škole umění je předával malým nadšencům fotografování. Několik let také působil jako vedoucí fotokroužku při ZK ROH Primona. Zemřel po delší nemoci, pochován je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově. U příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin vydalo Městské muzeum v České Třebové malou monografii s názvem Karel Aliger a jeho Česká Třebová.

Karel <br />Jelínek

Karel
Jelínek

Karel Jelínek, rodák z Pardubic, pocházel z rodiny živnostníka. I když se dobře učil, na žádnou střední školu se hlásit nemohl, pracoval jako pomocný dělník v autodílně. S kamarády založili společenství Barbara, kde se scházeli přátelé stejného protisocialistického smýšlení. Karel jelínek byl zatčen na jaře 1961 při pokusu o opuštění republiky. 31. května 1961 byl Vyšším vojenským soudem v Příbrami a 14. července 1961 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen k 9 letům odnětí svobody a ke ztrátě čestných práv občanských na 3 roky. Odsouzen byl za pobuřování proti republice, pokus vyzvědačství, pokus spolčení a pokus zběhnutí. Po výkonu trestu byl Karel Jelínek zaměstnán v různých dělnických pozicích, StB ho však stále sledovala. Spisovatel Arnošt Lustig napsal podle jeho příběhu knihu Bílé břízy na podzim.
Karel Jelínek byl rehabilitován Vyšším vojenským soudem v Příbrami 17. dubna 1991.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Ignát <br />Herrmann

Ignát
Herrmann

12.8. 1854 - 8.7. 1935

Český spisovatel, humorista a redaktor.

Narodil se v Horním mlýnu u Chotěboře. Rodina se zanedlouho přestěhovala do Hradce Králové. Ignát se pak vyučil v Praze kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Poté pracoval u svého bratra v advokátní kanceláři jako písař. V této době začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Jana Otty. Stal se novinářem, redigoval časopis Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák a od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Ve Švandovi vydal většinu svých prací. Mnohé z jeho povídek vyšly cizojazyčně, v překladech do němčiny, holandštiny, polštiny, chorvatštiny, slovinštiny nebo do ruštiny.

Herrmannovo dílo je velmi obsáhlé. Jeho sebrané spisy mají 50 svazků, za jeho života jich vyšlo 42, ostatní vydal jeho syn Vladimír po otcově smrti. K nejznámějším Herrmannovým dílům patří romány U snědeného krámu, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Tchán Kondelík a ženich Vejvara či Vdavky Nanynky Kulichovy, jež byly všechny také zfilmovány. Chotěboře se týká cyklus kratších próz nazvaný Z rodného hnízda, jež je mimo jiné součástí XVI. svazku Chotěbořské edice - knížky s názvem Chotěbořské úsměvy aneb Hašek a Herrmann vyprávějí.

Herrmann byl členem mnoha spolků. Také velmi rád cestoval, několikrát byl v Paříži, Německu Chorvatsku nebo Slovensku.
Přispěl na podporu vzdělání chudých studentů při gymnáziu založením fondu, který byl později po něm pojmenován "Herrmannův fond".
Dne 8. května 1924 byla pojmenována na Herrmannovu počest nová chotěbořská čtvrť. Čestné občanství města Chotěboře obdržel 2. prosince 1924. Dne 17. července 1960 byla v Chotěboři slavnostně odhalena socha Ignáta Herrmanna. V Chotěboři máme rovněž Herrmannovu ulici. Od roku 2009 pořádá chotěbořská knihovna turisticko-poznávací výšlapy "Ve šlépějích Ignáta Herrmanna". V říjnu 2012 byl odhalen kámen v místě Herrmannova rodiště - Horního mlýna. Od 1. července 2014 nese chotěbořská knihovna nový název: Knihovna Ignáta Herrmanna a Informační centrum Chotěboř. Ve vestibulu knihovny je umístěna pamětní deska, která byla 17. srpna 1930 odhalena na Herrmannově rodném mlýně. Po vyhoření Horního mlýna v roce 1982 byla přemístěna do depozitáře chotěbořského městského muzea.

Václav <br />Zelený

Václav
Zelený

27.8. 1825 - 5.4. 1875

Středoškolský profesor, novinář, poslanec.

Vystudoval brodské gymnázium, a poté odešel studovat filozofii na universitu v Praze. Jeho prvním působištěm po ukončení studií bylo gymnázium v Jindřichově Hradci. Poté byl přeložen na akademické gymnázium do Prahy.

V roce 1855 založil s K. J. Erbenem a K. Štorchem časopis Obzor. Zelený psal do časopisu anonymně nebo pod různými šiframi. Také byl požádán o spolupráci na Riegrově naučném slovníku. Zpracoval v něm asi 160 hesel z historie, estetiky a literární historie. Za odměnu se stal členem Královské společnosti nauk. Tehdy také začal spolupracovat s příslušníky májovské generace a přispívat do almanachu Máj. Kromě Obzoru také psal do časopisů Obrazy z Itálie, Obecné listy a Národ.

V roce 1861 byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu, který ho následně zvolil poslancem Říšské rady. Nesouhlasil však s centralismem monarchie a proto mu mandát později zanikl.

V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo. Na zasedání českého sněmu se zasloužil o prosazení rovného práva českého jazyka na středních a vyšších školách. Poté chvíli pracoval jako redaktor v Kobrově nakladatelství. V roce 1865 byl jmenován ředitelem nově zřízeného malostranského gymnázia.

V roce 1871 se rozhodl, že napíše životopis Karla Havlíčka Borovského. Už v roce 1872 otiskl v časopise Osvěta několik kapitol Ze života Karla Havlíčka. Později napsal stejným způsobem i biografii Josefa Jungmanna Pracoval také na životopisu Jana Kollára, ten však vydán nikdy nebyl. Mimo jiné byl také úspěšný překladatel z angličtiny.

Zemřel na plicní chorobu.

Marie <br />Červinková-Riegrová

Marie
Červinková-Riegrová

9.8. 1854 -  19.1. 1895

Česká spisovatelka, básnířka a dramatička. Jejími rodiči byli František Ladislava Riegr a Marie Riegrová-Palacká. Byla vnučkou Františka Palackého.

Od svých deseti let si vedla deníkové záznamy, ve kterých, kromě svých osobních zážítků, zaznamenávala rozhovory s osobnostmi, které byly hosty u Riegrů (např. k nim patřil v roce 1888 ruský hudební skladatel Petr Iljič Čajkovskij). Zachytila zde i okamžik seznámení s Václavem Červinkou, správcem otcova statku v Malči u Chotěboře, který se zabýval literární a hudební tvorbou. V roce 1874 se za něj provdala.

Vládla psanou i mluvenou francouzštinou ruštinou, němčinou a angličtinou. Chvíle, kdy se sama pouštěla do literární tvorby, bývaly často v Malči. Mimo Čechy se zdržovala ve Vídni, opakovaně navštívila Francii, Itálii a Německo. O svých cestách si vedla pečlivé záznamy.
Přispívala do periodik Osvěta, Květy, Lumír a dalších. V roce 1877 dokončila básnickou sbírku Slovanské zpěvy, kterou zhudebnil její manžel. Přeložila operu Evžen Oněgin, kterou v Národním divadle provedl osobně Petr Iljič Čajkovskij. Psala libreta, např. Zmařená svatba (1875) a Dal si hádat (1880), která zhudebnil její manžel. Libreta Dimitrij a Jakobín zhudebnil Antonín Dvořák.

Roku 1885 uveřejnila Vlastní životopis Františka Palackého a o rok později ve Světozoru článek Před sňatkem Palackého, historický obraz z roku 1827. V roce 1892, po smrti matky, vydala její životopis (Marie Riegrová, rozená Palacká, její život a skutky).
V roce 1887 vydala rozsáhlý spis s názvem Ochrana chudé a opuštěné mládeže, ve kterém popsala příklady lidumilství v tehdejší Evropě. Tato kniha obdržela cenu na Jubilej výstavě roku 1891 v Praze.

Mimo literární tvorbu se věnovala charitativním činnostem.

Zemřela náhle ve věku nedožitých 41 let na mozkovou embolii.