Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Pavel  <br />Bartoň

Pavel
Bartoň

Pavel Bartoň (vlastním jménem Jiří Šeda) projevoval už od dětství výrazné hudební nadání.  Po maturitě na gymnáziu studoval zpěv na Lidové konzervatoři. První nahrávky natočil jako technický pracovník hudebního vydavatelství Supraphon. Vojenskou službu absolvoval jako zpěvák v Armádním uměleckém souboru a pak se vydal na dráhu sólového zpěváka. Nechtěl však mít nálepku protekčního dítěte, proto si zvolil pseudonym zcela odlišný od svého jména. Jeho otec, hudební vědec a spisovatel Jaroslav Šeda, byl totiž v té době generálním ředitelem Supraphonu.
V roce 1973 zvítězil Pavel Bartoň v soutěži Intertalent v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín), účastnil se soutěží Děčínská kotva a Bratislavská lyra, v anketě Zlatý slavík se umístil na sedmém místě. V tomtéž roce si zahrál ve filmovém muzikálu Noc na Karlštejně malou roli kazatele. Vzápětí dostal výjimečnou nabídku na smlouvu s německou vydavatelskou firmou Ariola. Smlouva se však nerealizovala pro nesouhlasný postoj agentury Pragokoncert. Pavel Bartoň pak odešel z Prahy do Ostravy, kde spolupracoval s Ivo Pavlíkem a jeho popularita postupně klesala. Hrála vtom roli i skutečnost, že nikdy neměl vlastní doprovodnou kapelu. Jedny ze svých posledních nahrávek pak pořídil v 80. letech 20. století s Orchestrem Václava Hybše. Na začátku 90. let ukončil svou pěveckou kariéru a začal se věnovat pěstování bonsají a výrobě keramiky, především misek na bonsaje. Často býval srovnáván s Karlem Gottem. Je zajímavé, že pro ně oba tvořili v té době stejní autoři.

Iva <br />Georgievová

Iva
Georgievová

Narodila jsem se v roce 1965 ve znamení Skopce, což mi možná dalo do vínku odhodlání pustit se i do věcí, které nejsou jednoduché a předem není znám výsledek. Od 20 let jsem se snažila pochopit, jak se o sebe mám starat, abych se cítila lépe. Hlavní motivací mé činnosti bylo to, že mi nebylo dobře a vyhlídky na zdravý život byly mizivé. Cítila jsem, že je velmi důležité se o sebe dobře starat a ve chvíli, kdy jsem se stala matkou, bylo mým velkým přáním mít i zdravé děti.S Ayurvedou jsem se setkala v roce 1997 a doslova jsem nalezla poklad. Splnila mi vše, co jsem kdy chtěla a plně se ztotožňuji se základním náhledem Ayurvedy na zdravého jedince. „Člověk je považován za zdravého, pokud má zdravé tělo, mysl a duši“. Od roku 2006 se plně věnuji předáváním praktických a jednoduchých pouček vycházejících ze staré Ayurvedy a to zejména na přednáškách, konzultacích, jednodenních i vícedenních akcích. Vydala jsem čtyři knihy s názvem Jídlem ke zdraví, Jídlem k rovnováze, Jídlem k radosti a Každý den něco pro zdraví a dobrou náladu a momentálně je v tisku pátá opět věnovaná zdraví a vitalitě. Jsem vdaná a bez velké pomoci a podpory mého manžela bych toto dělat nemohla. Od roku 1997 bydlíme na starém mlýně - nazvali jsme ho Mlýn Poštolka, v malebné Vísce položené pod Železnými horami. Přišli jsme sem ze středních Čech. Poslechli jsme svoji intuici a odstěhovali jsme se za zdravím a klidem. Mé děti jsou mými velkými učiteli, kritiky a jsem moc ráda i za to, co se mi možná nelíbí. Je důležité když člověk slyší i slova, která nejsou jen pozitivní a jsou myšlena upřímně. Jsem vděčna za poznání, které jsem díky Ayurvedě získala, a které mohu předávat dál.

Karel <br />Pokorný

Karel
Pokorný

Narodil se v Pavlicích u Znojma. Ve čtrnácti letech odešel na vandr do Vídně, kde se vyučil zámečníkem. Pak pracoval jako dělník ve Vídni a nedalekém Atzgersdorfu. V roce 1910 se vrátil domů. 1910-1911 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Od roku 1914 studoval uměleckoprůmyslovou školu u prof. Josefa Drahoňovského a poté Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Po absolutoriu zůstal v Myslbekově ateliéru až do Mistrovy smrti v roce 1922.

V díle Karla Pokorného se objevovaly převážně sociální motivy, vytvořil také řadu podobizen. Po 2. sv. válce se věnoval převážně monumentální tvorbě. Z jeho prací byly realizovány pomníky významných osobností české kultury (Karel IV., Božena Němcová, Alois Jirásek…) K nejvýznamnějším poválečným realizacím patří pomník Sbratření (1945–1950), který vytvořil pro Českou Třebovou. K odhalení došlo 10. června 1951 na náměstí za přítomnosti ministra Dr. Plojhara. Nesmíme zapomenout ani na jeho pedagogickou činnost na ČVUT a v letech 1945–61 také na Akademii výtvarných umění.

Od roku 1939 byl nositelem Katzovy ceny České akademie věd. Třikrát se stal laureátem Státní ceny (1949, 1951, 1955), roku 1956 mu byl udělen nejvyšší čestný titul Národního umělce. V roce 1958 se stává jako jediný mezi našimi výtvarníky čestným členem Akademie umění SSSR. Při příležitosti 70. narozenin mu bylo propůjčeno jedno z nevyšších vyznamenání, a to Řád republiky. Brzy na to - 14. února 1962 - však v Praze umírá.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Eugenie  Zora<br />Rybičková

Eugenie Zora
Rybičková

11. 11. 1879 - 7.9. 1947

Narodila se v Karlovci v Chorvatsku v rodině hudebního skladatele, vojenského kapelníka a ředitele kůru V. V. Hausmanna. V roce 1897 se provdala za obchodníka, výrobce lihovin a pozdějšího starostu města České Třebové Ottu Rybičku. Spolu měli tři děti – Eugenii, Ottu a Jana. Po sňatku se E. Z. Rybičková stala nejváženější ženou našeho města. Pořádala dobročinné akce, bankety, večírky, byla místostarostkou nově založeného ženského odboru českotřebovského Sokola. Hrála na burze, jezdila po světových lázních, sbírala starožitnosti (obrazy, plastiky, hodiny, sklo, porcelán …).


Otto Rybička měl na Trávníku velký pozemek, na kterém v roce 1911 nechal postavit zděnou jednoposchoďovou vilu čp. 957. Pojmenoval ji po své manželce Zoře. Rybičkovi v tomto reprezentačním příbytku, ale nikdy nebydleli. Jejich sídlem byl velký dům čp. 74 u kostela. Ve vile trávila poslední týdny života paní Jiřina Hausmannová, vdova po hudebním skladateli a matka E. Z. Rybičkové. Při návštěvě rodičů zde také pobývala s rodinou Eugenie Heidlerová z Prahy, jediná dcera Rybičkových. V pozdějších letech Rybičkovi o vilu z finančních důvodů přišli. A bylo ještě hůř. Po 2. světové válce byli manželé Rybičkovi obviněni z kolaborace s Němci a dožili v bídě a opuštění.

Pavel <br />Křivský

Pavel
Křivský

12. 11. 1912 -  15. 12. 1989

Církevní historik, filozof, knihovník a archivář, katolický kněz.

Po studiu na chotěbořském gymnáziu, absolvoval teologii v Hradci Králové (na kněze byl vysvěcen roku 1935), a poté filosofii a historii na Univerzitě Karlově v Praze.

V letech 1934-1941 byl archivářem a knihovníkem Želivského kláštera. V roce 1941, v důsledku krize víry, vystoupil z řádu a stal se řadovým knězem v Buštěhradě u Kladna. Potom působil až do konce války jako správce hřbitova v Břevnově.

Již před válkou se začal zajímat o skauting (v jeho levicové formě) a zároveň sympatizoval s programem KSČ. Po květnové revoluci v roce 1945 vystoupil z katolické církve a vstoupil do KSČ. Absolvoval Státní archivní školu a na žádost ministerstva vnitra se stal archivářem Uranových dolů Jáchymov. V roce 1946 se Křivský dostal do styku se skautskou organizací Junák, absolvoval Ústřední lesní školu a stal se členem výchovného odboru Ústředí Junáka. Stal se též prominentním členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze, který v Junáku vyvíjel intenzívní prokomunistickou činnost. Roku 1947 byl přijat do Archivu ministerstva vnitra, kde dosáhl hodnosti přednosty IV. oddělení archivu MV. Roku 1949 se Křivský stal vedoucím komise pro práci s mládeží ve Svazu občanů bez vyznání - vzniklo sdružení mládeže "KRUH". V roce 1950 byl vyloučen z KSČ pod záminkou ztráty legitimace. Roku 1951 byl propuštěn z Archivu MV.

V souvislosti se svou skautskou činností byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen roku 1952 na doživotí. Byl vězněn v Leopoldově a Valdicích. Propuštěn byl až v roce 1965 na základě amnestie.

Po svém propuštění pracoval nejdříve jako stavební dělník a skladník, poté jako archivář a posléze jako vědecký pracovník v Památníku národního písemnictví v Praze. Své dílo zasvětil významným osobnostem a době národního obrození. Je autorem mnoha studií o dějinách želivského a strahovského kláštera, o Dobrovském, Smetanovi a mnohých dalších.

K výchově mládeže se již nevrátil. Před smrtí se mu pokusil zprostředkovat přijetí katolických svátostí bývalý spolubratr z želivského kláštera (a jeho pozdější opat) Vít Tajovský, Křivského manželka tomu však zabránila. Jeho přednášky z Leopoldova vyšly ve sborníku „Filosofie za mřížemi“.

Skrze "Kruh" měl Křivský silný vliv na filosofii mimoškolní výchovy mládeže jak v rámci skautingu, tak mimo něj (např. Prázdninová škola Lipnice). Mnoho jeho "žáků" či jím ovlivněných osob o jeho spojení s komunistickým režimem nemělo tušení a jeho vychovatelský odkaz je dodnes předmětem sporů.

Bohumil <br />Zych

Bohumil
Zych

29. 11. 1906 -  28.6. 1973

Bohumil Zych se narodil 29. listopadu 1906 v Kerharticích čp. 55 (v budově "nového nádraží", dnes Ústí nad Orlicí). Jeho rodiče, otec František Zych (pocházel z Jičína, byl vyučeným kuchařem, +1937) a matka Jindřiška (rozená Sedláčková, ze selského gruntu ve Staré Boleslavi, +1939), byli první nájemci "Restaurace na nádraží".
Bohumil byl nejmladší ze čtyř dětí. Bratr František Zych si od 1. 5. 1923 pronajal hotel Slavík.
Bohumil Zych navštěvoval francouzskou kuchařskou školu. V roce 1929 podnikl velkou cestu, o níž pak sestavil přednášku "Bez haléře kolem světa". Navštívil Marseille, Port Said, Suez, Aden, Djiboutti, Ceylon, Kandy, Indii, Barmu, Singapur, Malajsii, Saigon, Borneo, Hongkong, Šanghaj, Japonsko, Novou Guineu.
Po návratu z cesty vstoupil do služeb Václava Maria Havla (1897-1979) a stal se ředitelem známé vyhlídkové restaurace Terasy Barrandov v Praze (do roku 1948).
Bohumil Zych zemřel 28. června 1973 v Praze.