Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Milena <br />Asmanová

Milena
Asmanová

Rodným jménem Reindlová. Mládí prožila v České Třebové. Herečka hrála v seriálu Kamenný řád 1975. Ještě než Milena absolvovala DAMU, chodila zde v České Třebové do Odborné školy pro ženská povolání a již tam se zajímala o herectví.

 

Ve školním představení Sněhová královna hrála Pohádkaře (na společné fotce zcela vpravo) Jen pro zajímavost - čtvrtá z leva v kožichu je Vojtěška Vohralíková st, t. č. Nečasová, která byla její třídní v letech 1947 - 1949 a která tuto hru režírovala společně s Andělou Kučerovou. (Plakát a fotky z představení jsou předány do městského muzea)

 

Roku 1953 absolvovala herectví na pražské DAMU. Následně prošla krátce scénami Divadla pracujících v Mostě (1953) a v pardubického Východočeského divadla (1953 - 1960). Až do svého odchodu na odpočinek se stala přední členkou činohry Státního divadla v Ostravě (1960 - 1993), kde i nadále vystupovala pohostinsky. Hostovala též na dalších scénách (D 46 v Praze, ostravské Divadlo loutek, Těšínské divadlo, Švandovo divadlo v Praze, Divadlo Skelet Pavla Trávníčka). Vypracovala se na charakterní herečku výrazných českých a světových divadelních postav v desítkách inscenací (Žebrácká opera, Letní hosté, Krvavá svatba, Romeo a Julie, Naši furianti, Návštěva staré dámy, Cyrano z Bergeracu, Léto, Bílá nemoc, Mnoho povyku pro nic, Strakonický dudák, Tři sestry, Racek, Večer tříkrálový apod.).

 

Své herectví uplatnila, v rozhlase (Její pastorkyňa, Devadesát tři atd.), v dabingu (např. Smrtonosná past 2.) a též v inscenacích a seriálech ostravského studia Československé televize (Haldy, Košilka, Postel s nebesy, U nás doma, Nález, Na rozchodnou, Osudové peníze a především hlavní role selky Karolíny v seriálu Kamenný řád z roku 1975). Kvůli svému mimopražskému angažmá se Milena Asmanová před filmovou kamerou objevovala sporadicky v menších úlohách a ve velkých časových rozestupech. Filmovými režiséry byla obsazena do snímků Olověný chléb (1953), Útěk ze stínu (1958), Prázdniny s Minkou (1962), Neobyčejná třída (1964), Třicet panen a Pythagoras (1973), Zastihla mě noc (1985) a Vincenz Priessnitz (1999).

 

Stala se nositelkou titulu Zasloužilé umělkyně (1985) a Nadace Život umělce herečku ocenila Cenou Senior Prix (1999). Řadu let se Asmanová věnovala pedagogické činnosti na ostravské Státní konzervatoři a ve vlastním Studiu Mileny Asmanové v Praze.

Václav Vladivoj<br />Tomek

Václav Vladivoj
Tomek

Historik, archivář, politik a pedagog.
Po absolvování gymnázia nastoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Zde studoval dva roky filozofii, a poté práva. Během toho působil i jako soukromý učitel.
Po dokončení studií (1839) se stal soukromým badatelem a soukromým učitelem dětí v rodině Františka Palackého. Palacký ho doporučil pražskému magistrátu, když hledali někoho s právním vzděláním pro sepsání dějin hlavního města. Ve svém dosud nepřekonaném dvanáctisvazkovém Dějepise města Prahy (vycházel od roku 1855 do roku 1901) a dalších svých dílech vylíčil dějiny de facto celé země.

Od roku 1848 působil jako pedagog na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Po rozdělení na německou a českou část roku 1882 se stal prvním rektorem její české části.

Během revolučního roku 1848 se zapojil do veřejného a politického života. Redigoval deník Pokrok, což byl oficiální list Národního výboru. Ve volbách byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm (patřil ke sněmovní pravici).

Od roku 1850 se podílel na vydávání listu Vídeňský deník. Roku 1854 se stal jednatelem Českého muzea (místo Palackého). Poté působil jako poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady.

Roku 1885 byl jmenován členem Panské sněmovny (horní komory Říšské rady) a v roce 1898 byl povýšen do rytířského stavu.

Působil v Komisi pro soupis památek Prahy od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Tomek několikrát s manželkou navštívil Chotěboř, kde žil jeho švagr. V knize Paměti z mého života vzpomíná na své pobyty v tomto městě. Povídka Divoký Mikeš, kterou napsal, je inspirována jednou z chotěbořských pověstí.
Přátelill s Aloisem Jiráskem.

Jaroslav <br />Tschöpa

Jaroslav
Tschöpa

Životní osudy Jaroslava Tschöpy zásadně poznamenala II. světová válka a skutečnost, že vyrůstal v rodině, kde matka byla Češka, ale otec byl německé národnosti. I když se doma mluvilo česky, musel kvůli svému původu čelit útokům bývalých kamarádů a často zůstával osamocen. Ještě více než dvacet let po skončení války se nesměl otec do Československa vrátit, takže v době, kdy by ho nejvíce potřeboval, se musel spolehnout jen sám na sebe. Také jeho volba profese byla poznamenána původem jeho otce a nemohl si obor studia vybrat svobodně. Vyučil se malířem - lakýrníkem u pana Straky v Letohradě. Teprve po absolvování základní vojenské služby se mu nakonec podařilo začít studovat obor, ke kterému měl nejblíže. Rozhodl se pro Umělecko – průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Úspěšně vykonanými talentovými zkouškami jednoznačně přesvědčil komisi o svém výtvarném nadání a byl přijat v oboru tvarování strojů a nástrojů. Studoval pod odborným vedením profesora Kováře. Po dokončení studia byl zaměstnán v konstrukční kanceláři ve firmě OEZ v Letohradě. V 70. letech se mu naskytla možnost přejít k práci pro Charitu Praha, která měla svůj závod v nedalekém Jablonném nad Orlicí. Tady se mohl věnovat malbě obrazů se sakrální tématikou a získal větší prostor pro vlastní tvorbu. Maloval rovněž drobnější květinová i mořská zátiší, portréty, ale také velká plátna, na nichž vynikla majestátní krása krajiny Orlických hor. Častý zdroj inspirace nacházel v ideální harmonii přírody. 

Od počátku 90. let začal pravidelně vystavovat své práce se skupinou výtvarníků ze Žamberku a okolí. Bylo to především s Jaroslavem Kerschbaumem, Vladimírem Zejdou, Oldřichem Kotyzou, Antonínem Hlaváčkem a Pavlem Halbrštátem. Postupně se stala neodmyslitelnou součástí jeho života účast na výtvarných salonech, plenérech a výstavách. V roce 1987 a 1988 měl samostatné výstavy v Domě kultury v Letohradě a také v Kunvaldu, Žamberku i Jablonném nad Orlicí. V roce 1989 získal členství v Unii výtvarných umělců.

Jako absolvent oboru tvarování měl velice blízko k vytváření trojrozměrných objektů a byly mu svěřovány zakázky, které vytvářejí trvalou výtvarnou výzdobu významných budov v regionu. Portrétní reliéfy vytvořil pro Masarykovu školu v Kunvaldě, pro Komenského školu v Letohradě a Divišovo divadlo v Žamberku. Byl pověřen realizací bronzové plastiky Ikara pro německý Senftenberg.

Po roce 1990 se prezentoval nejenom v blízkém okolí, ale také v Hradci Králové a Praze a byl stále častěji zván k výstavám v zahraničí – jeho práce si mohli prohlédnout ve švýcarském Hausenu, německém Régensburku, Norimberku a Mnichově. Účastnil se malířských plenérů v partnerských městech – v rakouském i německém Senftenberku a získal zde mnoho dobrých přátel a ocenění. V roce 1996 mu byla udělena Cena za výtvarné umění a architekturu, které si velmi cenil.

Od počátku 90. let se ve své tvorbě znovu vracel k otázce násilného odsunu Němců. Proto vznikají v jeho tvorbě monumentální křížové cesty jako symboly utrpení lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. Toto téma zpracoval ve svém filmovém dokumentu Odkud jsi a kam jdeš také režisér Milan Maryška, pro kterého byl Letohrad po mnoho let domovem. V díle Jaroslava Tschöpy je velmi patrná úcta k hodnotám. Na jedné straně ho fascinovala dokonalá krása přírody, ale neméně také velkolepé stavby. V našem regionu považoval za architektonický skvost barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Baptisty Alliprandiho v Neratově, mnohokrát ho ve svém díle ztvárnil.Upoutalo ho nejen jeho plasticky členěné průčelí, ale jako dílo lidského ducha vytvořené lidskou rukou. Bolestně prožíval jeho nikdy nepotrestanou devastaci, ke které došlo poslední dny války. Svou originalitou a pompézností ho přitahoval také Chrám smíření v Barceloně – Sagráda familia stavitele Antónia Gaudiho. Obdivoval nekonvenční přístup k celé stavbě, která měla mít celkem 18 věží. Gaudí tuto stavbu vytvářel jako “poslední velkou svatyni křesťanství.“

V roce 2002 Jaroslav Tschöpa vážně onemocněl, po několika náročných operacích se zdálo, že se znovu vrací k malování a do života, jeho výtvarná a životní dráha však byla v květnu roku 2003 ukončena.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Steiner

Karel
Steiner

31.5. 1924 -  26.4. 1989

Narodil se na východním Slovensku v Košicích. Do našeho města se s rodiči přistěhoval krátce před druhou světovou válkou. Vyučil se strojním zámečníkem v dílnách ČSD. Svoji odbornost si ještě doplnil v letech 1940 až 1942 na Zemské strojní průmyslové škole v Litomyšli.

Za války působil v odbojové skupině Mladý východ. Po zatčení v roce 1943 prošel věznicemi v Berlíně, Ebrachu, Lipsku, Gollnově, Praze, Drážďanech, Pardubicích a v Terezíně. Z Terezína  byl osvobozen 5. května 1945 Mezinárodním červeným křížem. Za protifašistickou odbojovou činnost obdržel řadu vyznamenání. Generál Ludvík Svoboda ho 24. června 1946 vyznamenal válečným křížem 1939 a československou vojenskou medailí za zásluhy II. stupně. Svaz osvobozených politických vězňů mu odevzdal Pamětní odznak, trnovou korunu, na paměť účasti v národním odboji za osvobození Československa v letech 1939 až 1945.

Po druhé světové válce vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a stal se důstojníkem československé armády. Dlouho jím ale nebyl. Jako nespolehlivý byl v roce 1949 propuštěn. Nastoupil do dolů, pracoval i v n.p. Strojtex Česká Třebová. V roce 1955 byl zatčen za protikomunistický odboj a odsouzen za velezradu na 18 let odnětí svobody, propadnutí majetku, čestných občanských práv na 8 let, zabrání a propadnutí zbraní a dalších věcí. Propuštěn byl na amnestii v srpnu 1960. Rehabilitován byl až Vyšším vojenským soudem v Trenčíně v srpnu 1990.

Když se vrátil z Leopoldova domů, našel po velkých obtížích práci v družstvu invalidů Orlík. Při zaměstnání studoval dálkově Střední ekonomickou školu v Brně. Krátce před důchodem byl zaměstnán na stavbě krytého plaveckého bazénu, kde se zabýval ekonomikou stavby, zajišťoval materiál a brigádníky, zapisoval brigádnické hodiny.

Ve svém volnu pracoval v oddílu kopané TJ Lokomotiva (vedoucí žákovských mužstev, trenér a vedoucí B mužstva, zakladatel a vedoucí dívčí kopané od jejího založení až do zrušení).

Otto  <br />Kořínek

Otto
Kořínek

12.5. 1910 -     ?   

Narodil se 12. 5. 1910 ve Žlebech. Primář interního oddělení ústecké nemocnice. 26. 1. 1951 zatčen a vyšetřován v souvislosti s nelegálním odchodem rodiny továrníka B. Jandery do Německé spolkové republiky. Uznán vinným a odsouzen k 3,5 letům odnětí svobody, peněžitému trestu, konfiskaci jmění a ztrátě čestných práv občanských. Trest si odsloužil ve vojenské nemocnici na Pankráci. Z výkonu trestu se vrátil 23. 12. 1953 díky žádosti o zkrácení a nastoupil zpět do ústecké nemocnice. Dne 16. 8. 1990 byl Krajským soudem v Hradci Králové rehabilitován.

Vratislav <br />Bělský

Vratislav
Bělský

5.5. 1924 -  26.4. 2003

Význačný cembalista, varhaník, hudební vědec a pedagog se narodil v České Třebové v rodině akademického malíře a středoškolského profesora Františka Bělského. V rodném městě vystudoval reálné gymnázium a přitom se hudebně vzdělával na hudební škole v Pardubicích a soukromě ve Třebové u Františka Preislera mladšího (klavír). Během války byl totálně nasazen, a tak mohl studovat na brněnské konzervatoři až v roce 1945 (varhany u profesora Jos. Černického). V roce 1949 se oženil, manželka Vlasta studovala též varhany. Další vzdělání získal na JAMU u profesora Františka Michálka.

Než nastoupil na dráhu profesora brněnské konzervatoře, nejprve se věnoval koncertní činnosti s komorními sólisty. Z této spolupráce také vznikla celá řada televizních a rozhlasových nahrávek. Od roku 1952 učil na hudebních školách v Kuřimi u Brna a ve Šlapanicích.

Byl nejen praktickým hudebníkem, ale věnoval se i studiu historie a teorie hudby. Objevil a z rukopisů připravil k provedení řadu skladeb českých mistrů, které také vydal tiskem v edici Musica antiqua bohemica. Soustředil se na Adama Michnu z Otradovic a Jana Dismase Zelenku. Pro své žáky na konzervatoři napsal Nauku o varhanách, která se dočkala několika vydání.

Přeložil knihy a učebnice o interpretaci (Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu J.J. Quantze, Důkladná škola na housle L. Mozarta, Úvaha o správném způsobu hry na klavír C. Ph. E. Bacha …). Varhanní hru na konzervatoři vyučoval sedmnáct let, ještě dlouho v důchodovém věku byl lektorem odborných předmětů na JAMU.