Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Bohumil <br />Heran

Bohumil
Heran

Narodil se 6. 2. 1907 v Ústí nad Orlicí, v Lázeňské ulici čp. 200 (dům dnes již nestojí). Otec byl obchodním cestujícím u ústecké firmy Andres. Matka Anna, rozená Krulíchová, pečovala o domácnost a postupem času začala soukromě vyučovat francouzštinu a hru na klavír. Hudební talent zdědil po matce, která ho od jeho pěti let učila hrát na klavír. O rok později ke klavíru přibyly i housle u úředníka Adolfa Dlouhého a dalších pět let u výborného houslisty Aloise Sychry. V devíti letech se začal učit na violoncello u tehdy jediného uznávaného ústeckého violoncellisty Jana Mazánka. Na své první setkání s violoncellem Bohuš vzpomíná: "Ideálem ústeckých muzikantů bylo ovládat co možná největší počet hudebních nástrojů. Také mně brzo nestačily housle a klavír a toužil jsem po nějakém dechovém nástroji. Ale otec o tom nechtěl ani slyšet... Proto s nadšením uvítal, když můj tehdejší přítel Stanislav Kolář objevil za kamny v saloně violoncello... Standa vzal cello do ruky, jakžtaž jej naladil a na struně G mi zahrál písničku Kočka leze dírou. Bylo by směšné tvrdit, že mne písnička nebo přítelova hra okouzlila. Jisté však je, že mi ty hluboké tóny přece jen učarovaly a já jsem se od té doby stal violoncellistou."

Ve dvanácti letech se stal žákem českého pedagoga a violoncellisty Hanuše Wihana, který trávil poslední léta svého života v Brandýse nad Orlicí. Po jeho smrti odešel Heran studovat na pražskou konzervatoř. Absolvoval v roce 1925 Saint-Saënsavým koncertem D mol za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha. Další rok pokračoval ve studiích na mistrovské škole pražské konzervatoře. Po absolvování obdržel stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. Dva roky pobýval v Paříži u známého virtuóza a pedagoga Gérarda Hekkinga. Své první angažmá získal ve švýcarském Winterthuru, kde působil po dvě sezóny jako vedoucí skupiny violoncell. Přes léto hrával v Karlových Varech, kde se mu podařilo získat místo koncertního mistra a sólisty v Puppově koncertním orchestru.

V lednu 1930 byl Heran povolán do Prahy, aby zaujal místo koncertního mistra a sólisty v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Zde působil celých třiadvacet let. Kromě nahrávání v rozhlase se velmi intenzivně věnoval i veřejnému koncertnímu životu. Přitažlivým znakem jeho koncertů byla vždy programová pestrost a nekonvenčnost ve výběru repertoáru. Je zajímavé, že přes velké úspěchy na domácích pódiích podnikl své první umělecké zájezdy až po druhé světové válce. Dvakrát navštívil Polsko, dvakrát Maďarsko. Jeho největším uměleckým zájezdem do zahraničí bylo dvouměsíční turné po Čínské lidové republice, uspořádané v roce 1957, jehož se zúčastnili i další přední českoslovenští umělci.

Po odchodu z Československého rozhlasu v roce 1953 se plně věnoval pedagogické činnosti na pražské konzervatoři a na brněnské Janáčkové akademii múzických umění. V letech 1961-1965 vydal čtyři sešity „Základních etud pro violoncello“, určené mladým adeptům violoncellové hry. Publikace je doplněna hojným fotografickým materiálem, a protože není jen snůškou technických cvičení, ale obsahuje i teoretické objasnění všech problémů, je vhodná i pro hudebně zasvěceného samouka. O její oblibě svědčí i to, že se do dneška dočkala už několika vydání.

Bohuš Heran přijížděl každoročně na prázdniny do Ústí nad Orlicí, kde společně s dirigentem místního amatérského smyčcového orchestru Antonínem Šimečkem nazkoušel svůj "prázdninový" repertoár se kterým navštěvoval města a vesnice celého okresu. Zde se projevil jeho krásný osobní rys - láska k lidem, k prostému venkovskému člověku.

Bohuš Heran byl jeden z iniciátorů soutěže mladých houslistů v rámci "Kocianova Ústí" (dnes známé Kocianovy houslové soutěže). První ročník se konal v roce 1959 za jeho předsednictví. V roce 1968 se zasloužil o uspořádání prvního ročníku violoncellové soutěže v rámci "Kocianova Ústí". Několik dní před zahájením soutěže však zemřel. Porota za předsednictví Saši Večtemova navrhla pojmenovat soutěž jeho jménem a konat ji pravidelně. Heranova violoncellová soutěž se do 5. ročníku konala jednou za tři roky, od 6. ročníku každé dva roky. V roce 2005 proběhl již 18. a zároveň poslední ročník této mezinárodní soutěže mladých violoncellistů do 16 let.

Bohuš Heran byl člověk všestranně nadaný. Vedle hudebního a literárního nadání mu nechyběl ani talent výtvarný. Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy mj. jeho akvarely z mladších let, karikatury, perokresby z pozdějšího období s motivy z okolí Ústí nad Orlicí a krajinky malované rudkou.

Město Ústí nad Orlicí udělilo tomuto významnému rodákovi 6. února 1967 čestné občanství města.

U příležitosti 20. výročí jeho úmrtí a v předvečer devátého ročníku Heranovy violoncellové soutěže - 2. května 1988 byla odhalena replika busty Bohuše Herana na ústeckém sídlišti „Na Štěpnici“. Autorem sádrového odlitku je akademický sochař J. Marek, který vytvořil tuto zdařilou studii skloněné hlavy violoncellisty již v roce 1949. Sádrový model odlil do bronzu akademický sochař Ladislav Zemánek, který je zároveň autorem celkového provedení, tj. pískovcového podstavce, nápisu Bohuš Heran 1907 – 1968 a umístění sochy do terénu. Bronzový odlitek je umístěn v malém parčíku na začátku ulice, která nese jméno tohoto významného českého hudebníka. Vlastní sádrový odlitek zdobil po mnoho let jeviště ústeckého divadla při konání Heranovy violoncellové soutěže.

Bohuš Heran zemřel 4. 5. 1968 v Praze, kde je také pochován. 

Karel <br />Kovařovic

Karel
Kovařovic

Narodil se v pražské muzikantské rodině. Před nástupem do Národního divadla prošel obsáhlou průpravou na pražské konzervatoři (1873–1879 - hra na klarinet, harfu a klavír), soukromě studoval zpěv a u Mistra Fibicha skladbu (1878–1882). V praxi se osvědčil jako harfista v orchestru Národního divadla (1879–1885), dirigent opery v Brně (1885) a Plzni (1886), klavírní doprovazeč Františka Ondříčka, učitel a korepetitor v Pivodově pěvecké škole (1890). Navíc komponoval a zvítězil v soutěži na novou operu v roce 1897. Nás může těšit, že tuto slavnou operu Psohlavci z větší části komponoval v nedalekém Přívratu Opera byla dopsána na podzim v Praze a zadána Národnímu divadlu. Premiéra se uskutečnila 24. dubna 1898. Byla přijata s nadšením, na jedno představení přijel dokonce zvláštní vlak Chodů a skladatel byl poctěn čestným občanstvím města Domažlic. Kovařovicův letní pobyt v Přívratu připomíná dnes již bohužel omšelá pamětní deska u hostince na Presích, která byla odhalena 22. června 1969.

V roce 1895 byl pověřen sestavením orchestru, repertoáru a řízením Festivalového orchestru na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. 1898 – 1900 se stal po Pivodově smrti ředitelem jeho ústavu. V roce 1900 Společnost Národního divadla zvítězila v konkurzu o nové zadání divadla a Kovařovic se stal šéfem opery. V roce 1901 proběhla stávka orchestru a části personálu Národního divadla, Kovařovic sestavil nový orchestr. V letech 1900 – 1920 byl šéfem opery Národního divadla (nejen jako dirigent, ale i dramaturg, režisér, mnohdy scénograf).

Adam <br />Kašpar

Adam
Kašpar

Vystudoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě. Další studia na AVU - škola profesora Martina Mainera v Praze. 2018 diplomuje na AVU Praha.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jindřich <br />Růžička

Jindřich
Růžička

4.4. 1926 - 7.1. 2011

Narodil se v České Třebové, kde byl jeho otec učitelem. Brzy ztratil maminku a vyrůstal v rodině dědečka. V místě rodiště vystudoval reálné gymnázium (1937-1945), přičemž poslední měsíce druhé světové války prožil na nucených pracích v Semilech. V letech 1945-1947 studoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity učitelskou kombinaci předmětů filozofie – dějepis a od roku 1947 pokračoval na téže fakultě ve studiu československých dějin a pomocných věd historických, které ukončil v roce 1950. Souběžně absolvoval Státní archivní školu v Praze. K dosažení doktorátu obhájil v roce 1950 disertační práci o nejstarší českotřebovské městské knize, vydanou později tiskem pod názvem O knize města České Třebové z předhusitské doby.

Jeho životní dráha je spjata s městem Litomyšl, v němž po studiích pracoval jako archivář. Po odloučení archivu od muzea v roce 1953 se stal vedoucím Městského a od roku 1955 Okresního archivu v Litomyšli. Ve funkci ředitele Okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, který vznikl po územní reformě v roce 1960, setrval až do roku 1987, kdy odešel do důchodu. V roce 1957 se ujal vedení litomyšlské městské kroniky, kterou vedl nepřetržitě do roku 1976. Je autorem desítek vynikajících monografií, studií a zpráv, ale i článků popularizačních. V roce 1972 vyšel jeho Průvodce po Okresním archivu Svitavy, je spoluautorem či autorem dějin Svitav, Poličky, Litomyšle a Desné u Litomyšle. Mezi okruhy jeho zájmů patřily regionální dějiny, historie národního obrození, formování českého myšlení v 19. století (G. Schauer, T.G. Masaryk), dějiny filmu …

Nikdy také nezapomněl na své rodné město. Napsal řadu historických a monografických článků v Českotřebovském zpravodaji, je spoluautorem sborníku k 700. výročí města České Třebové (1978) i 1. ročenky českotřebovského městského muzea za rok 2004. V České Třebové zahajoval výstavy, přednášel na různých besedách, pronesl proslov při odhalení pamětní desky spisovateli, novináři a politikovi F.V. Krejčímu na jeho rodném domě čp. 11 v Klácelově ulici (1997). Za celoživotní přínos českému archivnictví byl PhDr. Jindřich Růžička v roce 2006 oceněn udělením medaile ministra vnitra České republiky „Za zásluhy o české archivnictví“. V roce 2002 obdržel „Cenu za přínos Městu Litomyšli“ za rok 2002.

Z díla: Litomyšl v kresbách Karla Vika (1959), Román o Drašarovi a poličských buditelích (1966). Dějiny města Poličky I, do r. 1848 (s J. Krušinou, 1966), Zrození kritika společnosti. Litomyšlská léta Huberta Gordona Schauera 1862-1892 (s J. Krušinou, 1966); s kol. Okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. Průvodce po fondech a sbírkách (1973); Frant. Matouš Klácel a jeho rodný kraj (1978).

Václav <br />Bíbus

Václav
Bíbus

10.4. 1899 -  20.4. 1966

Narodil se 10.4.1899 v Ústí nad Orlicí. Zemřel 20.4.1966 v Ústí nad Orlicí. Živnostník, politický vězeň. Aktivní a velmi populární občan Ústí nad Orlicí. Náčelník Orla, režisér a herec ochotnického divadla, funkcionář ve fotbalovém klubu SK Ústí nad Orlicí, předseda městského i okresního výboru Čs. strany lidové.  Po r. 1948 jeho živnost znárodněna. V roce 1954 zatčen a obviněn z ukrývání pistole a vysílačky. Odsouzen z velezrady na 12 let odnětí svobody, 1960 propuštěn na amnestii, vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí. Rehabilitován Krajským soudem v Hradci Králové 23. listopadu 1990.

Stanislav <br />Lének

Stanislav
Lének

17.4. 1921 -  12.1. 2004

Narodil se v Čelechovicích u Prostějova. Jeho otec byl domácím krejčím, matka se starala o domácnost. Jako absolvent Státní odborné školy tkalcovské v Prostějově vystřídal řadu zaměstnání - dělník v zemědělství, tkadlec, návrhář tkanin a vedoucí ateliéru v Lettnerově továrně v Horním Městě u Rýmařova. Od roku 1947 nastoupil na místo návrháře v ateliéru textilní továrny na Parníku. V pozdější funkci dezinatéra byl posílán na služební cesty za účelem poznání módní linie textilních výrobků - košilovin, pyžamovin, halenkovin, plášťovin a lůžkovin. V té době navštívil západní Německo, Itálii, Rusko, Francii, Rakousko. K původnímu vzdělání přidal dálkové studium na uměleckoprůmyslové škole v Brně, absolvoval řadu seminářů a týdnů kreslení pod patronací Ústavu bytové a oděvní kultury. Byl členem kolektivu, který získal státní vyznamenání za tkaniny pro Světovou výstavu v Bruselu, sám obdržel řadu ocenění za výrobky pro LVT, za podíl na soutěžích o nejlepší výrobek roku.

Veškerý volný čas věnoval malování krajiny. Náměty čerpal nejen z České Třebové a jejího okolí. Pocházely ze všech koutů republiky, kam se dostal za studiem přírody. Při práci používal tužku, pero, štětec i špachtli. S obrazy Stanislava Lénka jsme se mohli setkat na výstavě v ZK Perla 02 v dubnu 1980. Tehdy vystavoval společně s Karlem Tomšem. V roce 1981 odešel do důchodu a vrátil se na Moravu. Na sklonku života žil v Kostelci na Hané, domek v Čelechovicích na Hané předal synovi.