Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Erwin  <br />Kukuczka

Erwin
Kukuczka

Narodil se 27. 5. 1944 v Istebném na Těšínsku. Dětství prožil v Jablunkově. Po dokončení osmiletky se přihlásil na Odborné učiliště pracovních záloh v Třinci. V roce 1961 se vyučil hutníkem ocelářem. Po absolvování prezenční vojenské služby nastoupil do zaměstnání v Třineckých železárnách. Po třech letech byl kvůli svému vystoupení na celopodnikové schůzi propuštěn a odešel do Prahy. Zde se dostal do prostředí kultovního divadla Orfeus, kde postupně začal i hrát. Principál Radim Vašinka mu otevřel svět pražské bohémy a seznámil ho s Egonem Bondym. Vlastní tvorbě se aktivněji začal věnovat koncem 60. let. Po srpnu 1968 se aktivně zapojil do odporu proti okupantům, v roce 1969 z Bondyho popudu nastoupil na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia musel z důvodu normalizace přerušit. Přesídlil na Moravu, pracoval jako textilní dělník ve svitavské Vigoně. Intenzivně četl, inspirován J. Demlem, Fr. Bílkem a O. Březinou. Po návratu do Prahy tři roky ošetřovatelem v psychiatrické léčebně v Bohnicích. V té době také začal opisovat a ve vlastní samizdatové edici Louč vydávat díla J. Seiferta, J. Skácela, O. Mikuláška, Anny A. Achmatovové, E. Bondyho aj. V roce 1974 se oženil s Lidmilou Řehákovou, farářkou CČSH a oba se přestěhovali na československou faru do Hostinného. Pracoval jako ošetřovatel ve vrchlabské nemocnici. Začal publikovat v oficiálním tisku CČSH, překládal díla polského spisovatele, básníka a dramatika Romana Brandstaettera. Seznamuje se s Václavem Havlem. Na československé faře zprostředkoval první setkání Bondyho s Havlem. S pomocí královéhradeckého biskupa Josefa Pochopa byl v polovině 70. let přijat jako kazatel CČSH pro náboženskou obec Vrchlabí. V důsledku kontaktů na prostředí undergroundu mu v roce 1978 hrozila ztráta státního souhlasu pro výkon duchovenské služby, proto biskupem přeložen do Hlinska v Čechách. O čtyři roky později se manželé Kukuczkovi přestěhovali do Ústí nad Orlicí. Erwin ustanoven kazatelem v Žamberku a Nekoři. Dlouhodobě sledován Státní bezpečností. Přesto pokračoval v samizdatové produkci. Na konci 80. let se mu s pomocí prof. Milana Salajky podařilo dálkově dokončit bohoslovecká studia. V roce 1989 vysvěcen na kněze a sloužil jako farář CČSH v Žamberku a Nekoři. V listopadu 1989 vystoupil s projevem na ústeckoorlickém náměstí a aktivně se začal angažovat v Občanském fóru. Dvě volební období zvolen zastupitelem města. V současné době se angažuje v kulturním a duchovním životě v Ústí nad Orlicí. Pravidelně publikuje své duchovní promluvy v regionálním tisku, organizuje literární pásma Putování za duší. V 90. letech začal tvořit koláže. Od roku 1995 připravil více jak deset výstav. Dodnes stále vydává svá i cizí díla v edici Louč.

Milan <br />Dušek

Milan
Dušek

Narodil se 1. 5. 1938 v Rosicích nad Labem u Pardubic. Mládí (1946-57) prožil v Lanškrouně, kde se vyučil zámečníkem. Vystudoval večerní průmyslovou školu strojnickou. Po absolvování vojenské školy odešel na Šumavu (1960-65), poté tři roky u VB v Náchodě. V roce 1968 je propuštěn, veřejně neschvaluje okupaci Československa. Prošel řadou povolání (slévárenský dělník, práce v lese, správce kulturního domu, tranzitér). Od roku 1976 žije v Žamberku. Rehabilitace a důchodu se dočkal jako topič a údržbář léčebny TRN v Žamberku.

Psát začal ve třiceti letech - převážně vzpomínkyi na svůj pobyt na Šumavě. Z nich postupně vznikaly črty a povídky, které sporadicky zveřejňoval v okresních novinách, Pochodni, Československém vojáku, Mladém Světě, Zemědělských kalendářích a jinde. Úspěšně se zúčastnil literárních soutěží v Rychnově nad Kněžnou, v Proseči, v Letohradě a v Sobotce. Díky Dr. Janu Dvořákovi, šéfredaktorovi nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1973 poprvé knižně publikuje blok lesáckých povídek ve sborníku Začátek. V Kruhu mu v roce 1977 vychází novela Cesty vysokým lesem a v roce 1982 novela Dědictví. Až do roku 1995 zveřejňuje své prózy pouze časopisecky.

Je členem Obce spisovatelů, Unie spisovatelů, Východočeského střediska OS v Pardubicích a AIEP - české sekce světové asociace autorů detektivní literatury.

Karel <br />Kovařovic

Karel
Kovařovic

Narodil se v pražské muzikantské rodině. Před nástupem do Národního divadla prošel obsáhlou průpravou na pražské konzervatoři (1873–1879 - hra na klarinet, harfu a klavír), soukromě studoval zpěv a u Mistra Fibicha skladbu (1878–1882). V praxi se osvědčil jako harfista v orchestru Národního divadla (1879–1885), dirigent opery v Brně (1885) a Plzni (1886), klavírní doprovazeč Františka Ondříčka, učitel a korepetitor v Pivodově pěvecké škole (1890). Navíc komponoval a zvítězil v soutěži na novou operu v roce 1897. Nás může těšit, že tuto slavnou operu Psohlavci z větší části komponoval v nedalekém Přívratu Opera byla dopsána na podzim v Praze a zadána Národnímu divadlu. Premiéra se uskutečnila 24. dubna 1898. Byla přijata s nadšením, na jedno představení přijel dokonce zvláštní vlak Chodů a skladatel byl poctěn čestným občanstvím města Domažlic. Kovařovicův letní pobyt v Přívratu připomíná dnes již bohužel omšelá pamětní deska u hostince na Presích, která byla odhalena 22. června 1969.

 

V roce 1895 byl pověřen sestavením orchestru, repertoáru a řízením Festivalového orchestru na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. 1898 – 1900 se stal po Pivodově smrti ředitelem jeho ústavu. V roce 1900 Společnost Národního divadla zvítězila v konkurzu o nové zadání divadla a Kovařovic se stal šéfem opery. V roce 1901 proběhla stávka orchestru a části personálu Národního divadla, Kovařovic sestavil nový orchestr. V letech 1900 – 1920 byl šéfem opery Národního divadla (nejen jako dirigent, ale i dramaturg, režisér, mnohdy scénograf).

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Kutlvašr

Karel
Kutlvašr

27.1. 1895 - 2.9. 1961

Armádní generál čs. armády, legionář, vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945.

Po absolvování dvouleté obchodní školy v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, byl nejdříve zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.
Roku 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny, zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán.

Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně roku 1918. Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a roku 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, zde byl postupně povýšen na plukovníka, poté na brigádního generála. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí.

Za okupace se účastnil domácího odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Široké veřejnosti se stal Karel Kutlvašr známým především jako hlavní vojenský velitel pražského povstání v květnu 1945 a po únoru 1948 jako ostouzený a vězněný generál.

Po válce působil jako velitel sboru v Plzni a zástupce velitele sboru v Plzni a zástupce velitele oblasti v Brně (1946-48). Už tehdy mu ovšem komunisté nemohli zapomenout, že přijetím kapitulace německých branných sil a povolením jejich odchodu 8. května 1945 z Prahy fakticky zpochybnil osvobození Prahy Rudou armádou. Hned po únoru 1948 byl penzionován, už v prosinci po vyprovokované akci zatčen a v roce 1949 odsouzen k doživotnímu vězení, v němž patřil k obzvlášť trýzněným věžňům.

V roce 1960 byl amnestován a brzy po propuštění z vězení zemřel. V roce 1968 pak byl in memoriam rehabilitován.

Jaroslav <br />Weiser

Jaroslav
Weiser

13.1. 1920 -  21.6. 2012

Biolog, entomolog a parazitolog.

Dětství a mládí prožil v Chotěboři. Chodil zde krátce do obecné školy, vystudoval tu gymnázium a po uzavření českých vysokých škol nacisty zde za války pracoval, mimo jiné v lakovně Eckhardtovy továrny.

V letech 1938-1939 a 1945-1947 studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1951-1962 byl vědeckým pracovníkem Biologického ústavu, v letech 1962-1989 pak Entomologického ústavu ČSAV v Praze. Od roku 1989 pak konzultantem téhož ústavu v Českých Budějovicích.

Patřil ke světovým zakladatelům nové vědní disciplíny – biologických metod boje s hmyzem. Je autorem řady vědeckých prací a publikací.

Josef <br />Kacálek

Josef
Kacálek

29.1. 1922 -  27.9. 1997

Narodil se 29. 1. 1922 ve Výprachticích. Vystudoval gymnázium v České Třebové (1941) a krátce pracoval v kartáčovně v Jablonném nad Orlicí. V roce 1942 vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové, na kněze vysvěcen 29. 6. 1947. Po znovuobnovení Junáka v květnu 1945 mohl uskutečnit svůj sen z dětství - stát se skautem. Absolvoval lesní školu, ve družině Dikobrazů (odtud jeho skautské jméno). Po kněžském svěcení se stal vedoucím diecézního skautingu. První kaplanské místo vykonával v letech 1947-49 v Nové Pace, poté krátce v Horní a Dolní Branné. Působil mezi mladými, pořádal duchovní cvičení. V roce 1948 a 1949 se za rozšiřování oběžníků a pastýřských listů kardinála Josefa Berana dostal do rozporu se státní mocí. V letech 1950–59 se skrýval na samotě Zabylí u Poniklé, kde byl 29. 4. 1959 zatčen. V srpnu 1959 byl v Hradci Králové odsouzen k pěti letům vězení. Po roce propuštěn na amnestii z věznice ve Valdicích. Poté až do dubna 1968 vykonával manuální práce v cihelně a na pile. Po vrácení státního souhlasu k výkonu duchovního povolání krátce působil v Dolním Újezdě u Chocně a od června 1968 až do září 1993 administrátorem a později děkanem v Lanškrouně. 19. 7. 1991 v Hradci Králové rehabilitován. Od října 1993 sloužil jako duchovní správce v Černožicích nad Labem. V roce 1996 se vrátil do Lanškrouna, kde o rok později dne 27. 9. zemřel. Jeho skautské jméno Dikobraz převzali do svého názvu lanškrounští skauti. V kostele sv. Václava je umístěna pamětní deska od Zdeňka Kolářského.