Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jan <br />Dawidko

Jan
Dawidko

Narodil 31.3.1946 v Praze. Po absolvování Středního odborného učiliště chladírenského v Častolovicích pracoval v Kovoslužbě Praha. V letech 1968 –1988 žil v západních Čechách v Chodově u Karlových Varů. Pracoval jako mechanik měření a regulace v Palivovém kombinátu Vřesová HDB Sokolov. Po ukončení dvouleté večerní školy pro novináře externě působil jako člen redakční rady Sokolovského revíru. Zároveň byl vedoucím redaktorem podnikového časopisu Vřesovské mládí.
Od října 1988 žil v Kostelci nad Orlicí, v Rychnově nad Kněžnou, v Častolovicích. Dnes žije v Ličně. Od října 1988 do prosince 1997 pracoval jako správce na Škole v přírodě v Habrové – Rychnov nad Kněžnou. Od února 1998 do února 1999 – Komerční banka Kostelec nad Orlicí-Bankovní ochranná služba. Od března 1999 do června 2001 – školník, údržbář, topič - OÚ Častolovice.
V květnu 1992 založil soukromé Vydavatelství a nakladatelství Kryštof /1992-2005/. Od ledna 2001 je členem Unie českých spisovatelů.a členem – Výboru národní kultury. Píše pohádky, dětské říkadla a básně převážně s tématikou Orlických hor. Od června 2001 je v invalidním důchodu.

Autor textu je Výbor národní kultury- sdružení občanů ČR -Politických vězňů 9- Praha 1

Josef <br />Ilman

Josef
Ilman

Josef Ilman pocházel z rodu Ilmanů ze vsi Račiněves, kde rod hospodařil na zemědělské usedlosti. Vystudoval vyšší zemědělské školy v Táboře a Roudnici. Pracoval jako správce v hospodářském družstvu v Roudnici, později - do roku 1938 v Ahníkově u Chomutova. Po roce 1948 pracoval po celé republice v Geoplánu. Pro svého syna, který chtěl emigrovat, opatřil 100 švýcarských franků a 20 dolarů. 18. října 1951 byl proto zatčen a 28. února 1952 byl Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k 12 letům odnětí svobody, k pokutě 50 000 Kčs, k propadnutí veškerého majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Důchod mu byl vypočítán na 180 Kčs, takže v 69 letech nastoupil jako topič v Praze v pojišťovně.

Josef Ilman byl rehabilitován Městským soudem v Praze 23. dubna 1991.

Antonín <br />Plocek

Antonín
Plocek

Narodil se v České Třebové v rodině železničního zaměstnance. Po základní škole pokračoval na řemeslnické škole v Litomyšli, kterou ukončil v roce 1929.Než nastoupil do školy leteckého dorostu v Prostějově, krátce pracoval ve Šreflově Armaturce. Leteckou školu ukončil 30. června 1932 a okamžitě nastoupil presenční službu u 3. leteckého pluku M.R. Štefánika v Žilině. Zde byl jmenován polním pilotem a povýšen do hodnosti četaře. V roce 1935 je převelen do Boky Kotorské v Jugoslávii, kde sloužil pět měsíců.

Po návratu do vlasti absolvoval kurs nočního létání, který ukončil v květnu 1937. Do rozbití republiky sloužil v Žilině. Potom pracoval v Praze jako úředník na ministerstvu vnitra, odkud 6. prosince 1939 odešel do Anglie. Po nucené karanténě a následné přísaze ve Falmouthu je zařazen do RAF. Po přeškolení na bombardovací letouny Wellington je v prosinci 1940 převelen k čsl. 311. bombardovací peruti RAF v Honingtnu. Zde prošel dalšími procvičovacími a zdokonalovacími lety, které trvaly do 3. března 1941. V následujících dnech začal létat s různými osádkami na cíle v Německu a v okupované Evropě.

V červnu 1941 je jmenován 2. pilotem v osádce kapitána stg. Oldřicha Helmy. Jejich letoun byl o měsíc později omylem sestřelen britským nočním stihačem. Při návratu z náletu na Cherbourg s největší pravděpodobností selhal přístroj IFF (Identification Friend or Foe, "identifikace přítel - nepřítel"). Při pohledu na radar tak důstojník GCI (kontrola pozemního řízení stíhání) usoudil, že Helmův Wellington je ve skutečnosti nepřátelským strojem a vydal přesně navedenému britskému nočnímu stíhači povel k palbě. Je smutným paradoxem, že za řízením útočícího Beaufighteru Mk.IF seděl samotný velitel 604. noční stíhací perutě RAF Wing Commander Charles H. Appleton, DSO, DFC, který ve tmě nedokázal neznámý dvoumotorový letoun bezpečně identifikovat. V troskách sestřeleného Wellingtonu KX-U 311 zahynula poblíž města Mere a Shaftesbury v hrabství Wiltshire celá československá posádka. Kromě seržanta Helmy ji tvořili P/O Richard Hapala a seržanti Jaroslav Lančík, Adolf Dolejš, Jaroslav Petrucha a Antonín Plocek. Všichni členové posádky zahynuli a jsou pohřbeni ve společném hrobě (urna 153, 311) na vojenském hřbitově The Devizes Road Cemetery, Salisbury, Wiltshire.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Stanislav <br />Šidlák

Stanislav
Šidlák

27. 11. 1904 -  21.1. 1987

Stanislav Šidlák maturoval v roce 1925 na učitelském ústavu v Hradci Králové. Poté učil v Červené Hoře a v Úpici. Zpíval ve smíšeném sboru českého učitelstva. Od roku 1928 učil v Malých Svatoňovicích, kde byl roku 1935 jmenován řídícím učitelem. Působil také ve spolku divadelních ochotníků a jako dirigent Strážkovické hornické hudby. V roce 1946 odešel do Trutnova, kde založil a téměř 20 let vedl 1. smíšený pěvecký sbor. Patřil také k zakládajícím členům Společnosti bratří Čapků. V roce 1953 získal na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze doktorát. V roce 1954 založil a 13 let vedl ženské pěvecké trio. Byl také hudebním skladatelem.

Eugenie  Zora<br />Rybičková

Eugenie Zora
Rybičková

11. 11. 1879 - 7.9. 1947

Narodila se v Karlovci v Chorvatsku v rodině hudebního skladatele, vojenského kapelníka a ředitele kůru V. V. Hausmanna. V roce 1897 se provdala za obchodníka, výrobce lihovin a pozdějšího starostu města České Třebové Ottu Rybičku. Spolu měli tři děti – Eugenii, Ottu a Jana. Po sňatku se E. Z. Rybičková stala nejváženější ženou našeho města. Pořádala dobročinné akce, bankety, večírky, byla místostarostkou nově založeného ženského odboru českotřebovského Sokola. Hrála na burze, jezdila po světových lázních, sbírala starožitnosti (obrazy, plastiky, hodiny, sklo, porcelán …).


Otto Rybička měl na Trávníku velký pozemek, na kterém v roce 1911 nechal postavit zděnou jednoposchoďovou vilu čp. 957. Pojmenoval ji po své manželce Zoře. Rybičkovi v tomto reprezentačním příbytku, ale nikdy nebydleli. Jejich sídlem byl velký dům čp. 74 u kostela. Ve vile trávila poslední týdny života paní Jiřina Hausmannová, vdova po hudebním skladateli a matka E. Z. Rybičkové. Při návštěvě rodičů zde také pobývala s rodinou Eugenie Heidlerová z Prahy, jediná dcera Rybičkových. V pozdějších letech Rybičkovi o vilu z finančních důvodů přišli. A bylo ještě hůř. Po 2. světové válce byli manželé Rybičkovi obviněni z kolaborace s Němci a dožili v bídě a opuštění.

František <br />Lašek

František
Lašek

22. 11. 1872 - 4.5. 1947

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.