Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Zavřel

Josef
Zavřel

V našem městě prožil jen prvních 14 let svého života. Narodil se v České Třebová, na Trávníku. Potom se Zavřelovi odstěhovali do budovy nádraží a v roce 1945 do Prahy. Otec byl železničář. Žije od roku 1945 trvale v Praze. Vystudoval knihovnictví na Univerzitě Karlově. Kromě zaměstnání v oboru byl od roku 1958 pracovníkem Československé televize, kterou opustil v roce 1972. Od roku 1984 opět pracoval na místě, které odpovídalo jeho původní profesi. Dr. Zavřel hodně cestoval, především po "otevření hranic" a změně režimu v r. 1989. Za posledních 22 let měl příležitost navštívit čtyři kontinenty. Od roku 1991 je v důchodu. Jeho koníčkem je fotografování.

Má také velkou zásluhu na propagaci práce předního světového lyžařského odborníka a činovníka FIS Vladimíra Pácla (českotřebovského rodáka). Na rok 2015 připravuje vydání publikace zachycující jeho význam, život a práci doma i v emigraci. Česká televize s jeho pomocí natočila dokument nazvaný "Člověk bez hranic Vladimír Pácl" uvedený v lednu 2015.

Josefa <br />Kšírová

Josefa
Kšírová

Josefa Kšírová (rozená Černá) patří k největším osobnostem ochotnického divadla v České Třebové v celé jeho historii. Narodila se v České Třebové v rodině vlakvedoucího ČSD. Lásku k divadlu snad dostala jako dar do kolébky. Začínala v době, kdy se ženy účastnily veřejného dění jen vyjímečně. Nikdy by se však mezi divadelníky nedostala, nebýt pokrokově smýšlející maminky. Herecký talent v ní pak objevil Karel Jankele, dlouholetý předseda divadelního spolku Hýbl. Ve svých divadelních pamětech vzpomíná vynikající ochotník MVDr. Čeněk Kessler na první setkání s Pepičkou Kšírovou na jevišti: „Tehdy to byla mladá paní ztepilé štíhlé postavy, jiskrných očí, černých vlasů, antického profilu a nejhlavnější, co mě upoutalo, byla majitelkou lahodného altového hlasu, který fascinoval. Celým svým vystupováním, ovládáním temperamentu, nenuceností a plynulostí pohybů, hrou obličejem – dělala dojem tragédky, kterou také ve skutečnosti byla. Veseloherní žánr ji neseděl a také jsem ji nikdy v takových rolích neviděl”.

Během několika let se vypracovala ve výbornou herečku. V roce 1918 již hrála hlavní ženské role. Vystupovala nejen s herci divadelního souboru Hýbl, ale i s divadelníky místního Sokola na jejich scéně Na Skále. Začínala s milovnickými rolemi (partneři: Karel Balaš, František Prokopec, Adolf Kučera, Karel Kšír - budoucí manžel), postupem času přecházela na role charakterní a tragické. Za 50 let ochotnické činnosti vytvořila desítky rolí, sehrála stovky představení, režírovala hry pro děti i dospělé. Na které její odehrané role nejraději vzpomínala? Byla to abatyše v Sestřičkách od svaté panny Kláry, matka v Posvátném plameni, neb titulní role stejnojmenných her Maryša, Princezna Pampeliška či Matka (K. Čapek). Jako herečka se rozloučila s veřejností v roce 1962 rolí babičky ve stejnojmenné divadelní hře Boženy Němcové. Hrála sama sebe, moudrou a ušlechtilou ženu.

Pavel <br />Imrich

Pavel
Imrich

Pavel Imrich se narodil v Ústí nad Orlicí. Za svých gymnaziálních studií byl jednou z vůdčích osobností alternativního uskupení zvaného P.A.J.Z.L. (Zkratka slov Pivo a jiné základní lihoviny, později vykládaná jako Praví a jediní zastánci lidu). V roce 1973 ukončil studia dějin umění na brněnské Universitě Jana Evangelisty Purkyně. Pracoval pak v Krajské galerii v Hradci Králové. Většinu své profesní kariéry však věnoval památkové péči ve východních Čechách. V Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, kam nastoupil po PhDr. Machytkovi, se podílel na restaurování mobiliáře zpřístupněných památkových objektů a na přípravě expozic. Dlouhá léta působil jako kastelán na zámku v Doudlebách nad Orlicí, kde také založil rodinu a stal se otcem dvou synů.
Po restituci doudlebského zámku v roce 1992 odešel na Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou, kde pracoval v oddělení kultury jako výkonný památkář a posléze se stal jeho vedoucím. V době zániku okresních úřadů přešel v roce 2002 na odbor památkové péče Krajského úřadu v Pardubicích, aby po roce přestoupil do Národního památkového ústavu v Pardubicích, kde vedl nově budované pracoviště v Josefově. Až do odchodu do penze se věnoval agendě restaurování na území Královéhradeckého kraje.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jindřich <br />Nygrín

Jindřich
Nygrín

18.4. 1890 -  29.1. 1962

Narodil se 18. 4. 1890 ve Velkých Hamrech. Do Ústí přišel v dubnu 1914, pracoval jako  železniční zaměstnanec. Většinu života věnoval historii města a okolí. Člen různých spolků, zasedal v městské radě, v letech 1929-35 starostou města. Předseda Letopisné komise, stál u zrodu Městského muzea. V letech 1937-41 vydával časopis Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. Spolu s dalšími se zasloužil o záchranu hradu Lanšperka vydáním publikace o jeho historii a série pohlednic, i přímou prací v terénu při vykopávání sklepních prostor. Z publikací: O požárech, protipožárních opatřeních a hasičstvu v Ústí nad Orlicí 1498-1941, O robotách na Ústecku, O rodech a památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, 100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí. Podíl na výstavách (J. Kř. Kunstovný: Ze staré Ousti), velkou měrou se zasloužil o pořízení pamětní desky sochaři, ústeckému rodáku Q. T. Kocianovi na rodném domě (dnes v budově radnice). Působil jako okresní konzervátor, správce muzea, od r. 1953 správcem městského, později okresního archivu. Bibliografie in Sborník Okresního archivu Ústí nad Orlicí, 2. 1990, s. 90-95. Zemřel 29. 1. 1962 v Ústí nad Orlicí. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic

František  Matouš<br />Klácel

František Matouš
Klácel

7.4. 1808 -  17.3. 1882

Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové, jež patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-1849. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu.

Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti,v Litomyšli piaristické gymnázium (1825-1827) a filozofická studia absolvoval také v Litomyšli. Poté odešel studovat na Moravu. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš. V letech 1829–1833 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci.

Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel v r. 1844 z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana a na nátlak brněnského biskupa.

Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov (1844) s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. Zde se věnoval teoretické práci. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku (s J. Oheralem) i Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo (1850–1851), prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová, I. J. Hanuš, Veronika Vrbíková a další. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a a pak se vrátil do Brna.

S Němcovou si dopisoval už od r. 1848 a pro ni také do Moravských novin psal své Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Je autorem sbírky Lyrické básně.

Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu Boženy Němcové, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862.

Klácel od počátku těžil z toho, že v čele kláštera stál opat F. C. Napp (1790–1867), který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti. Již od r. 1830 konal v klášterní zahrádce pokusy profesor matematiky Aurelius Thaler (1796–1843), zakladatel klášterního herbáře. Po Thalerově smrti převzal péči o herbář i zahrádku právě Klácel, který ji (1848) zase předal Mendelovi (jemuž také pomáhal v počátcích jeho přírodovědeckých studií).

V letech 1849–1853 se významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methuda; krátce byl jejím (prvním) starostou a pak vedl její přírodovědný obor.

Byl rovněž členem k.k. Mähr.-Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, tj. společnosti sdružující přední odborné a veřejné pracovníky z Moravy a Slezska.

Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky, aby se tu pokusil uskutečnit něco ze svých idejí.

Pracoval nejprve jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowa City (1869–1872). Publikoval naučné statě a překlady, věnoval se organizaci Jednot svobodomyslných a vydával časopisy Hlas Jednoty svobodomyslných (Chicago 1872–1881), Svojan (Chicago 1873) a Hospodář (Milwaukee 1879–1881). Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekáva,l ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů.

Od počátku se zabýval etikou. Jeho Dobrověda je prvním novodobým českým pokusem o soustavný výklad etické látky. Dobrovědu – etiku dělil na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. Při chápání vývoje světa byl ovlivněn Darwinem. Na tomto etickém a vědeckém základě vypracoval svůj utopický projekt „cesty ke Svojanovu“, projekt obcí vytvořených na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory

Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. V roce 1884, tedy dva roky po Klácelově smrti postavili Klácelovi nad jeho hrobem pěkný pomník, dodnes největší a nejpěknější na celém hřbitůvku v Belle Plaine. Pomník byl zhotoven českým kamenickým mistrem Mendlíkem ze státu Wisconsin. Je obehnán mírnou podezdívkou a obsahuje nápis, Klácelovo heslo: "Osmělme se zmoudřeti!" Nedlouho potom byl postaven pomník Klácelovi taktéž na Národním hřbitově v Chicagu.

Z Klácelova literárního díla je nezbytné upozornit alespoň na jeho Básně (1836), dále Dobrovědu (1847), Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843) a Listy o původu socialismu a komunismu (1849).

František <br />Broulík

František
Broulík

24.4. 1853 - 1931

Narodil se 24. 4. 1853 v Ústí nad Orlicí v domku čp. 145 na Příkopech. Vynikal krásným hlasem, který mu s pomocí učitele Fr. Špindlera zajistil přijetí do brněnského kláštera minoritů (vokalista). Studoval gymnázium, s příchodem mutace však musel místo vokalisty opustit. Vrátil se do rodného města a nastoupil místo písaře v kanceláři dr. Pitry. Ten na mladý talent upozornil Jana Ludevíta Lukese, který mu zprostředkoval kancelářské místo v Praze a ujal se jeho pěveckého výcviku (1875). Dne 17. 7. 1878 poprvé vystoupil v Prozatímním divadle a pro velký úspěch byl ihned angažován. Po roce však odešel do Štětína, později přijal nabídku ředitele vídeňské opery W. Jahna a stal se členem tehdy nejproslulejší opery ve střední Evropě. Z Vídně odešel do Pešti (1884-1903), kde spolu s Irmou Reichovou tvořili "slavné české souhvězdí". Hostoval také na českých scénách. Po změnách hranic v r. 1918 měl z důvodu přiznání penze přijmout maďarské občanství. Odmítl, přihlásil se ke svému češství, avšak přišel téměř o všechen majetek. Přesídlil tedy s rodinou do Vídně a přijal místo na velvyslanectví Československé republiky. Zde přispíval do českých novin. Rodné město navštívil pouze několikrát při svých dovolených. Po smrti druhé ženy se odstěhoval k dceři Elišce na statek ve Stanislawowě (dnes Ivano-Frankivsk), kde v listopadu r. 1931 zemřel.