Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.

Eugenie  Zora<br />Rybičková

Eugenie Zora
Rybičková

Narodila se v Karlovci v Chorvatsku v rodině hudebního skladatele, vojenského kapelníka a ředitele kůru V. V. Hausmanna. V roce 1897 se provdala za obchodníka, výrobce lihovin a pozdějšího starostu města České Třebové Ottu Rybičku. Spolu měli tři děti – Eugenii, Ottu a Jana. Po sňatku se E. Z. Rybičková stala nejváženější ženou našeho města. Pořádala dobročinné akce, bankety, večírky, byla místostarostkou nově založeného ženského odboru českotřebovského Sokola. Hrála na burze, jezdila po světových lázních, sbírala starožitnosti (obrazy, plastiky, hodiny, sklo, porcelán …).


Otto Rybička měl na Trávníku velký pozemek, na kterém v roce 1911 nechal postavit zděnou jednoposchoďovou vilu čp. 957. Pojmenoval ji po své manželce Zoře. Rybičkovi v tomto reprezentačním příbytku, ale nikdy nebydleli. Jejich sídlem byl velký dům čp. 74 u kostela. Ve vile trávila poslední týdny života paní Jiřina Hausmannová, vdova po hudebním skladateli a matka E. Z. Rybičkové. Při návštěvě rodičů zde také pobývala s rodinou Eugenie Heidlerová z Prahy, jediná dcera Rybičkových. V pozdějších letech Rybičkovi o vilu z finančních důvodů přišli. A bylo ještě hůř. Po 2. světové válce byli manželé Rybičkovi obviněni z kolaborace s Němci a dožili v bídě a opuštění.

Erwin  <br />Kukuczka

Erwin
Kukuczka

Narodil se 27. 5. 1944 v Istebném na Těšínsku. Dětství prožil v Jablunkově. Po dokončení osmiletky se přihlásil na Odborné učiliště pracovních záloh v Třinci. V roce 1961 se vyučil hutníkem ocelářem. Po absolvování prezenční vojenské služby nastoupil do zaměstnání v Třineckých železárnách. Po třech letech byl kvůli svému vystoupení na celopodnikové schůzi propuštěn a odešel do Prahy. Zde se dostal do prostředí kultovního divadla Orfeus, kde postupně začal i hrát. Principál Radim Vašinka mu otevřel svět pražské bohémy a seznámil ho s Egonem Bondym. Vlastní tvorbě se aktivněji začal věnovat koncem 60. let. Po srpnu 1968 se aktivně zapojil do odporu proti okupantům, v roce 1969 z Bondyho popudu nastoupil na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia musel z důvodu normalizace přerušit. Přesídlil na Moravu, pracoval jako textilní dělník ve svitavské Vigoně. Intenzivně četl, inspirován J. Demlem, Fr. Bílkem a O. Březinou. Po návratu do Prahy tři roky ošetřovatelem v psychiatrické léčebně v Bohnicích. V té době také začal opisovat a ve vlastní samizdatové edici Louč vydávat díla J. Seiferta, J. Skácela, O. Mikuláška, Anny A. Achmatovové, E. Bondyho aj. V roce 1974 se oženil s Lidmilou Řehákovou, farářkou CČSH a oba se přestěhovali na československou faru do Hostinného. Pracoval jako ošetřovatel ve vrchlabské nemocnici. Začal publikovat v oficiálním tisku CČSH, překládal díla polského spisovatele, básníka a dramatika Romana Brandstaettera. Seznamuje se s Václavem Havlem. Na československé faře zprostředkoval první setkání Bondyho s Havlem. S pomocí královéhradeckého biskupa Josefa Pochopa byl v polovině 70. let přijat jako kazatel CČSH pro náboženskou obec Vrchlabí. V důsledku kontaktů na prostředí undergroundu mu v roce 1978 hrozila ztráta státního souhlasu pro výkon duchovenské služby, proto biskupem přeložen do Hlinska v Čechách. O čtyři roky později se manželé Kukuczkovi přestěhovali do Ústí nad Orlicí. Erwin ustanoven kazatelem v Žamberku a Nekoři. Dlouhodobě sledován Státní bezpečností. Přesto pokračoval v samizdatové produkci. Na konci 80. let se mu s pomocí prof. Milana Salajky podařilo dálkově dokončit bohoslovecká studia. V roce 1989 vysvěcen na kněze a sloužil jako farář CČSH v Žamberku a Nekoři. V listopadu 1989 vystoupil s projevem na ústeckoorlickém náměstí a aktivně se začal angažovat v Občanském fóru. Dvě volební období zvolen zastupitelem města. V současné době se angažuje v kulturním a duchovním životě v Ústí nad Orlicí. Pravidelně publikuje své duchovní promluvy v regionálním tisku, organizuje literární pásma Putování za duší. V 90. letech začal tvořit koláže. Od roku 1995 připravil více jak deset výstav. Dodnes stále vydává svá i cizí díla v edici Louč.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Vratislav <br />Čáslavka

Vratislav
Čáslavka

1.2. 1930 -     ?   

Vratislav Čáslavka byl  28. června 1953 obviněn a odsouzen Vyšším vojenským soudem v Trenčíně za vyzvědačství (údajné vyzrazení zpráv o svém útvaru) na 16 let odnětí svobody (uranové doly v Jáchymově), propadnutí majetku a k ztrátě čestných práv občanských na 5 let. Propuštěn byl na amnestii 11. 5. 1960.

Rehabilitován byl Vyšším vojenským soudem v Trenčíně 11. září 1990.

Václav <br />Beránek

Václav
Beránek

8.2. 1932 - 4.2. 2018

Narodil se ve Zhoři u České Třebové. První tři roky chodil do školy ve svém rodišti, základní školu dokončil na Parníku. Následovalo studium na českotřebovském gymnáziu a na výtvarné katedře pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (profesoři Bělohlávek, Beran a Kučera). Po studiích krátce učil na základní škole v Havířově. V té době zveřejnil své první lavírované kresby v časopise Květen, v Kulturní tvorbě a v ostravském Červeném květu, s nímž po tři léta výtvarně spolupracoval.

V roce 1957 nastoupil jako výtvarný redaktor do Krajského nakladatelství v Ostravě (později nakladatelství Profil), kde pečoval o výtvarnou podobu publikací. V té době získal k ilustrační či typografické spolupráci celou řadu známých umělců (A. Born, Vl. Tesař, L. Ševčík, V. Táborská – Kabátová, typograf O. Hlavsa). Souběžně se v domácím prostředí věnoval ilustraci a volné malířské a grafické tvorbě.

V osmdesátých letech objevil nový způsob sebevyjádření, jakousi malovanou koláž, kterou nazval fotoplátnem. Studijní cesty podnikl do tehdejší NDR, Polska, Maďarska, Holandska, Řecka a Belgie. Své práce vystavoval v Ostravě, Opavě, Liberci, Brně, Hodoníně, Bruntále, Jihlavě, Krnově, Barceloně, Padově, Miami a v Oxfordu. Jeho obrazy jsou zastoupeny v galerijních i soukromých sbírkách v ČR i v zahraničí. Návštěvníci výstav i odborná kritika oceňují jemnou poetičnost Beránkova díla, jeho smysl pro barevné vidění i umělcovy kreslířské a grafické "řemeslné" dovednosti.

Jeho životní osudy nebyly jen příznivé. Po srpnu 1968 byl diskriminován a nakonec vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. Téměř přes noc se stal malířem na "volné noze".

Autor: Jan Skalický

František <br />Čech-Vyšata

František
Čech-Vyšata

14.2. 1881 - 3. 10. 1942

Cestovatel a spisovatel.

Jméno Čech si sám později přidal, aby zdůraznil svou příslušnost ke svému národu.

Vyučil se bednářem v Českých Budějovicích. Zde zažil první větší cestovatelské dobrodužství, když se svezl s voraři na vorech do Prahy. Bohužel to mělo za následek nucený odchod z učení.

Na svoji první cestu za moře se vydal roku 1910. V daleké cizině hledal zapomenutí a lék na zklamání z nevydařeného manželství. Cestoval po Jižní Americe. Do vlasti se vrátil roku 1912 a již o dva roky později vyrazil na druhou cestu do zemí slunce. V té době však vypukla v Evropě světová válka a ta jeho pobyt za mořem prodloužila na dvanáct let. Když se dostal do finančních potíží, pomáhal si svým bednářským řemeslem v místních pivovarech a šetřil na další výpravy Jižní Amerikou. V roce 1925 se vydal na cestu domů.

O svých cestách Jižní Amerikou napsal trojdílný cestopis. Vilímkovo nakladatelství mu jej vrátilo, že děj není dostatečně dobrodružný. Přepracoval jej s pomocí Ludvíka Padevěta, děj přizpůsobil požadavkům doby a teprve potom se dočkal v roce 1927 vydání. Přispíval i do různých českých časopisů.

Dobrodružná povaha mu nedala klid, a tak se roku 1927 vydal opět na cestu za moře. Tentokrát do vnitrozemí Brazílie. Cestovatelský život mu umožnil poznat dosti zevrubně skutečný život a poměry v sedmi jihoamerických republikách. Po deseti letech ho touha a stesk po rodné zemi zase nasměřovaly k domovu. Vydal cestopis Středem Jižní Ameriky.

Se svou druhou ženou se usídlil v Nové Vsi (Hlíně) u Sobíňova a hospodařili zde. Jezdil po vesnicích, kde v hospodách a školách vyprávěl o svých zážitcích při cestách Jižní Amerikou a pomocí promítacího zařízení, epidiaskopu, přibližoval posluchačům svět za „velkou louží“.

Další cestu mu překazila zákeřná choroba žaludku, kdy po neúspěšné operaci doma zemřel.