Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jiří <br />Vorel

Jiří
Vorel

Jiří Vorel se narodil 17. listopadu 1923 v Praze. Rodiče pocházeli z Ústí nad Orlicí, v Doudlebách nad Orlicí provozovali hotel "Vorel". Jiří Vorel v Doudlebách strávil bezstarostné dětství. Zajímal o sport - atletiku, kopanou, plavání a cyklistiku. Během války pracoval jako strojní zámečník v Mrázově letecké továrně v Chocni, kam denně dojížděl na kole. Z nadšení, nedocenění nebezpečí si pořídil již v roce 1939 automatickou pistoli ráže 6,3 mm a bubínkový revolver ráže 9 mm s dvaceti náboji. Jejich držení bylo prozrazeno a Jiří Vorel byl hradeckým gestapem 21. 9. 1944 zatčen, odsouzen k trestu smrti a 13. 3. 1945 byl popraven. Matka Jiřího Vorla nechala na hřbitově v Ústí nad Orlicí přestavět rodinný hrob na symbolické místo odpočinku syna. Na hrob nechala umístit bronzovou miniaturu Raněný od sochaře Jana Štursy. Dnes je soška umístěna u Galerie pod radnicí v Ústí nad Orlicí.

František <br />Holomek

František
Holomek

František Holomek se narodil v Střemošicích. Povoláním byl holič, později vodoinstalatér.

Podle slov paní Emílie Holomkové byl manžel zatčen 9. října 1949. Odsouzen byl za velezradu 18. ledna 1951 Státním soudem v Praze následovně: 5 let odnětí svobdy, peněžitý trest 10000 Kčs, náhradní trest 20 dní odnětí svobody, konfiskace celého jmění, ztráta čestných práv občanských na 3 roky. Trest vykonával v jáchymovských uranových dolech v Horním Slavkově. Na podmínku byl propuštěn 24. února 1953. Rehabilitován byl Městským soudem v Praze 7. listopadu 1990.

Jiří  <br />Fišer

Jiří
Fišer

Jiří Fišer se narodil spolu s bratrem Josefem 7. 1. 1936 v České Třebové.  Jeho otec Arnold Fischer pracovall na dráze, jako úředník v železničním skladě v České Třebové, kde pracoval až do dubna 1939, kdy byl kvůli židovskému původu poslán do výslužby. Po té se rodina přestěhovala do Přerova. Arnold Fischer se zapojil do odboje, gestapo ho v roce 1940 zatklo a byl bez soudu poslán do koncentračního tábora Dachau. Později byl převezen do koncentračního tábora Neuengamme nedaleko Hamburku, kde 17. května 1941 zemřel. Arnold Fischer je uveden na pamětní desce v nádražní hale v České Třebové mezi oběťmi války z řad železničních zaměstnanců.

Jiří Fišer byl s matkou i dvěma sourozenci v roce 1942 deportován do Terezína. Děti se po celou dobu pobytu v Terezíně s matkou nemohly potkat. Poprvé se setkaly až po dvou letech 15. května 1944 během transportu do Osvětimi Birkenau, kam byla celá rodina deportována. Umístěni byli v tzv. terezínském rodinném táboře. Po likvidaci rodinného tábora v červenci 1944 zůstala z celé rodiny naživu pouze dvojčata Jiří a Josef. Až několik let po válce se bratři Fischerovi dozvěděli, že jejich dvaatřicetiletá maminka Emilie a desetiletá sestra Věra zahynuly v noci z 11. na 12. července 1944 v osvětimské plynové komoře společně se třemi a půl tisíci československých žen a dětí.
S několika desítkami dalších dvojčat z celé okupované Evropy byli Jiří a Josef umístěni na zvláštní nemocniční oddělení do bloku č. 14, kde byli zařazeni do programu zkoumání jednovaječných dvojčat, vedeným nechvalně známým doktorem Mengelem.
Po návratu oba chlapci bydleli u svého strýce v Nesovicích u Brna, který během transportu do Osvětimi uprchl a tím si zachránil život. 
Jiří Fišer vystudoval vojenskou školu v Moravské Třebové. Poté pracoval jako důstojník. V té době se také s bratrem nechali přejmenovat ze jména Fischer na Fišer. jeho koncentračními tábory podlomené zdraví mu nedovolilo dále setrvat v armádě. Proto začal studovat elektrotechnickou průmyslovku v Olomouci. Po jejím ukončení pracoval v MEZu v Zábřehu jako zkušební technik na rozvaděčích. Jiří Fišer je členem Olomoucké židovské komunity v Lošticích, kde mají synagogu. Druhý z dvojčat Josef Fišer vystudoval železniční školu ve Valticích. Zemřel v roce 1980.
O životě Jiřího Fišera vyšla v roce 2020 v nakladatelství Zeď kniha pod názvem Mengeleho dvojče A-782, jejímž autorem je Pavel Baroch.

 

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Bohumil <br />Zych

Bohumil
Zych

29. 11. 1906 -  28.6. 1973

Bohumil Zych se narodil 29. listopadu 1906 v Kerharticích čp. 55 (v budově "nového nádraží", dnes Ústí nad Orlicí). Jeho rodiče, otec František Zych (pocházel z Jičína, byl vyučeným kuchařem, +1937) a matka Jindřiška (rozená Sedláčková, ze selského gruntu ve Staré Boleslavi, +1939), byli první nájemci "Restaurace na nádraží".
Bohumil byl nejmladší ze čtyř dětí. Bratr František Zych si od 1. 5. 1923 pronajal hotel Slavík.
Bohumil Zych navštěvoval francouzskou kuchařskou školu. V roce 1929 podnikl velkou cestu, o níž pak sestavil přednášku "Bez haléře kolem světa". Navštívil Marseille, Port Said, Suez, Aden, Djiboutti, Ceylon, Kandy, Indii, Barmu, Singapur, Malajsii, Saigon, Borneo, Hongkong, Šanghaj, Japonsko, Novou Guineu.
Po návratu z cesty vstoupil do služeb Václava Maria Havla (1897-1979) a stal se ředitelem známé vyhlídkové restaurace Terasy Barrandov v Praze (do roku 1948).
Bohumil Zych zemřel 28. června 1973 v Praze.

Čeněk <br />Kapoun

Čeněk
Kapoun

18. 11. 1910 - 4. 12. 1968

Pocházel z železničářské rodiny, bydlel ve Skuhrovské ulici, měl dva starší bratry. Původně se vyučil truhlářem, ale jeho zálibou a koníčkem byla hudba. Její studium mu však nebylo umožněno. Pracoval v lokomotivním depu. V padesátých a šedesátých letech byl předsedou estrádního odboru závodního klubu ČSD. Pravidelně zajišťoval program estrád a Silvestrů v Národním domě, na všech těchto akcích zajišťoval jejich režii.


Jeho největším úspěchem bylo uvedení operety „Mamzelle Nitouche“. Podle vzpomínek Kapounovy dcerypaní Hany Venclové stál její otec u zrodu celého tehdejšího provedení  operety. Osobně prý z Prahy scénář z Čs. divadelního a literárního jednatelství dovezl. Zpěvy se tehdy  zkoušely u Kapounů v kuchyni za houslového doprovodu pana Kapouna. Dochovaný novinový výstřižek, datovaný 27. 1. 1961, pocházející z Českotřebovského železničáře, mj. uvádí: „…Nemůžeme nevzpomenout toho, kdo byl iniciátorem všeho, co se kolem ‚Nitušky’ seběhlo. Není to nikdo jiný, než známý pachatel mnoha estrád, Čenda Kapoun. Tentokrát si však ‚troufl’ na  silné sousto, a že si  na něm nevylámal zuby, toho bylo důkazem 4krát vyprodané hlediště s neutuchajícím smíchem  a potleskem návštěvníků. S kolektivem ‚estrádníků’ připravil Čenda Kapoun dobrou zábavu a hezké chvíle vánoční pohody našemu obecenstvu. Jako vedoucí estrádního oddělení ZK ČSD určitě zajistí se svými spolupracovníky provedení další operety, ve které si přijdou na své účinkující i obecenstvo“. Z článku je tedy zřejmé, že uvedení operety v roce1960 proběhlo za účasti tehdejšího estrádního odboru ZK Železničářů ve spolupráci s divadelním souborem Hýbl. Jako Celestén se uplatnil Karel Tomeš, roli představené kláštera ztvárnila M. Koukalová, fortnýřku ztvárnila O. Marková, jako major se představil V. Bittl. Dále hrál B. Routek, J. Vařečková a další. Hlavní roli Denisy ztvárnila M. Meixnerová a jejího nápadníka hrál a zpíval Květoslav Kubišta, ředitele divadla Čeněk Hampl.

 

Čeněk Hampl se též zapojil  do sportovních činností v DTJ i v Sokole.  Spolupracoval s Čeňkem Hamplem při skládání básní, písní a výstupů při pořádání prvních ročníků Jabkancových poutí u Kostelíčka.

Radomil <br />Ilman

Radomil
Ilman

5. 11. 1924 - 3.5. 1989

Radomil Ilman byl z rolnického rodu Ilmanů z Račiněvsi. Poprvé byl odsouzen 10. ledna  1951 Okresním soudem v Roudnici nad Labem za ohrožení jednotného hospodářského plánu na 6 měsíců. Pak byl, podle svědectví bratra Jana, bez dalšího soudního rozhodnutí poslán na dalších 6 měsíců do TNP v Pardubicích. Tam se seznámil se spoluvězněm - konfidentem StB, který mu nabídl útěk přes hranice. Při útěku byl zadržen. Měl u sebe 20 000 Kčs, 100 švýcarských franků a 20 dolarů. Přiznal se, že mu valuty opatřil otec Josef Ilman. Tím pro StB vznikla protistátní skupina. Radomil Ilman byl 28. února 1952 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu  k 10 letům odnětí svobody, k peněžitému trestu 30 000 Kčs, k propadnutí majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. Těsně před propuštěním byl znovu obžalován a za pobuřování odsouzen  Okresním soudem v Příbrami k 18 měsícům odnětí svobody. Po propuštění pracoval v Praze jako lešenář. Po okupaci v roce 1968 odejel na řádný pas do Švýcarska a tam požádal o politický azyl. Byl prověřen a směl tam zůstat a pracovat. Finančně podporoval rodinu v Československu. V únoru 1989 utrpěl úraz, na jehož následky zemřel.