Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Marie <br />Maixnerová

Marie
Maixnerová

Marie Maixnerová se narodila ve Verměřovicích 16. ledna 1922. Odtud se rodina přestěhovala do Kyšperka (Letohradu), kde Marie Maixnerová vychodila základní školu. Nastoupila u firmy Baťa a. s. Zlín, po třech letech byla přeložena do Zruče nad Sázavou, kde pracovala jako dělnice a později ve výplatním oddělení. V roce 1945 se vrátila domů a byla zaměstnána u firmy Jan Hubálek, v továrně na hospodářské stroje v Letohradě, jako účetní. Na podzim 1946 odjela s několika dívkami do Švýcarska, kde prodělala noviciát u Sester Mariiných. Do Čech se vrátila v březnu 1948 a pracovala jako učitelka římskokatolického náboženství. Po r. 1950 už nesměla náboženství vyučovat a pracovala jako pomocná dětská zdravotní sestra. V dubnu 1957 byla zatčena a po osmiměsíční vazbě v Praze Ruzyni byla odsouzena na 15 měsíců odnětí svobody nepodmíněně - pro podvracení republiky. "Údajně jsem se provinila tím, že jsem byla členkou ilegální organizace Mariiných sester, že jsem byla představenou filiálky Mariiných sester v Českém Krumlově a potom v Novém Městě nad Metují a že jsem připravovala na zasvěcení P. Marii některé dívky a rozmnožovala "závadné" písemnosti a rozšiřovala je." Trest si odpykávala v pracovním táboře v Pardubicích a po jeho skončení se vrátila k rodičům do Letohradu. Zaměstnání si hledala s obtížemi, nastoupila jako dělnice ve výrobně tvarůžků v Letohradě-Orlici a po třech letech byla až do důchodu zaměstnána jako laborantka. Po roce 1989 vytvořila spolu se sestrami duchovní zázemí - kapličku a provinční dům Mariiných sester v Rokoli u Nového Města nad Metují.
Marie Maixnerová byla rehabilitována Krajským soudem v Praze 17. dubna 1991.

Josef <br />Jelínek

Josef
Jelínek

Narodil se 19. 3. 1859 v Chotěboři. Vyučil se hodinářem. Do Ústí nad Orlicí přišel r. 1883 jako hodinářský dělník. Brzy se zapojil do řemeslnického kroužku, ze kterého r. 1886 vznikla Řemeslnická beseda. V roce 1893 se stal členem výboru Občanské záložny, o tři roky později jejím ředitelem. Člen okresního zastupitelstva, r. 1901 zvolen okresním starostou. Přispěl k rozvoji okresu - za jeho působení byla dobudována silniční síť v okrese, zřízeny venkovské pošty, telefony, kanalizace obcí, elektrizace okresu. Velkou pozornost věnoval i otázkám sociálním a oblasti školství (stipendia, subvence, hospodářské kurzy aj.). Finanční prostředky byly věnovány i na nákup knih a odborných časopisů pro okresní veřejnou knihovnu. Zemřel 17. 7. 1917 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

Jan <br />Dawidko

Jan
Dawidko

Narodil 31.3.1946 v Praze. Po absolvování Středního odborného učiliště chladírenského v Častolovicích pracoval v Kovoslužbě Praha. V letech 1968 –1988 žil v západních Čechách v Chodově u Karlových Varů. Pracoval jako mechanik měření a regulace v Palivovém kombinátu Vřesová HDB Sokolov. Po ukončení dvouleté večerní školy pro novináře externě působil jako člen redakční rady Sokolovského revíru. Zároveň byl vedoucím redaktorem podnikového časopisu Vřesovské mládí.
Od října 1988 žil v Kostelci nad Orlicí, v Rychnově nad Kněžnou, v Častolovicích. Dnes žije v Ličně. Od října 1988 do prosince 1997 pracoval jako správce na Škole v přírodě v Habrové – Rychnov nad Kněžnou. Od února 1998 do února 1999 – Komerční banka Kostelec nad Orlicí-Bankovní ochranná služba. Od března 1999 do června 2001 – školník, údržbář, topič - OÚ Častolovice.
V květnu 1992 založil soukromé Vydavatelství a nakladatelství Kryštof /1992-2005/. Od ledna 2001 je členem Unie českých spisovatelů.a členem – Výboru národní kultury. Píše pohádky, dětské říkadla a básně převážně s tématikou Orlických hor. Od června 2001 je v invalidním důchodu.

Autor textu je Výbor národní kultury- sdružení občanů ČR -Politických vězňů 9- Praha 1

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Vlastislav  <br />Novák

Vlastislav
Novák

17. 11. 1931 -  16.4. 2018

Vlastislav Novák se narodil 17. 11. 1931 v Říčkách. 

 

Základy ve hře a v dirigování získal Vlastislav Novák na hudební škole Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Tam také založil při studiu gymnázia mládežnický sbor této školy a sbor dětský. Absolvoval pardubickou Univerzitu jako inženýr chemie, kde od roku 1957 působil rovněž jako pedagog a vědecký pracovník až do roku 1993. V roce 1992 se habilitoval na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové, kde působil jako pedagog hlasové výchovy a sborového zpěvu. V roce 1950 založil Vysokoškolský umělecký soubor, který vedl do roku 1993, a v roce 1960 Pardubický dětský sbor Iuventus Cantans. Současně se studiem chemie studoval soukromě skladbu a dirigování na Akademii múzických umění a PF UK v Praze (Prof. J. Veselka, Prof. M. Venhoda, Prof. V. Dobiáš, Prof. Dr. J. Plavec).

Od roku 1980 působil jako profesor dirigování a sborového zpěvu na pardubické konzervatoři, kde vychoval řadu dnes již známých profesionálních dirigentů a sbormistrů, působících po celé České republice a v USA. Vedl mnoho dirigentských a sbormistrovských seminářů a kurzů v České republice, Německu, Litvě, Rusku, Polsku, Řecku, Taiwanu, Japonsku a Americe. Rovněž býval zván do mezinárodních porot sborových soutěží v ČR, v mnoha zemích Evropy i v Americe. Byl jmenován osobností města Pardubic a byl nositelem řady dalších ocenění města i titulů universit (UNI Goteborg, Humboldt UNI Berlin, Lomonosov UNI Moskva).

Unie českých pěveckých sborů jej ocenila nejvyššími dirigentskými cenami Františka Lýska a Bedřicha Smetany.

V průběhu své činnosti založil několik mezinárodních festivalů – 1968 mezinárodní festival IFAS a 1969 mezinárodní festival dětských a mládežnických sborů v Pardubicích, 1994 mezinárodní festival Bedřicha Smetany v Litomyšli a v roce 1999 – mezinárodní festival Bohuslava Martinů.

Josef  Bonaventura<br />Hubálek

Josef Bonaventura
Hubálek

2. 11. 1851 -  27.8. 1918

Pocházel z početné rodiny (deset sourozenců) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka, který byl dobrý pedagog i hudebník. Obecnou školu vychodil pod dohledem svého otce, následovala studia na nižší německé reálce v Lanškrouně (od roku 1865) a od roku 1867 pak na české reálce v Hradci Králové, dále pak na učitelském ústavu v Hradci Králové (1869-1871).

Po studiích se stala jeho druhým domovem Česká Třebová.  Učitelskou dráhu nastoupil 15. září 1871 jako podučitel na obecné škole v České Třebové. Zde našel nejen zaměstnání, ale i svoji nastávající manželku Veroniku Felcmanovou. V roce 1875 přijal učitelské místo na měšťanské škole v Jilemnici, ale po dvou letech se vrátil zpět do České Třebové. V roce 1904 se stal ředitelem oddělené obecné a měšťanské školy dívčí (v této funkci setrval až do 31. července 1917, kdy odešel na odpočinek).

Zasloužil se o zřízení pokračovacího kurzu pro mladé dívky při měšťanské škole, přičinil se o vybudování nové školy v Komenského ulici i o zřízení městské opatrovny.

 

Pedagogickou dráhu začal jako podučitel na obecné škole, na zasloužený odpočinek odešel co by ředitel měšťanské školy dívčí. Pracoval v Sokole, Občanské besedě, Okrašlovacím a divadelním spolku. Po velkém požáru v roce 1872 se stal také hasičem. A ne ledajakým. Byl cvičitelem a starostou sboru, odborným spisovatelem, učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou hasičské župy, úřadujícím náměstkem starosty Zemské ústřední hasičské jednoty, přísedícím správní rady Hasičské vzájemné pojišťovny v Praze. Československé hasičstvo zastupoval na světových mezinárodních sjezdech (Paříž, Amsterodam, Berlín, Milán, Brusel, Budapešť).

Roku 1901 založil v České Třebové hasičskou jinošskou družinu. Získané zkušenosti teoreticky propracoval a zveřejnil samostatně v publikaci Jinošské družiny při sborech dobrovolných hasičů. Podobně tak vznikl spisek Ženské odbory při sborech dobrovolných hasič. Byl spoluzakladatel časopisu Hasičské rozhledy, do kterých přispíval odbornými i výchovnými články.

Francouzská hasičská federace a četné domácí spolky jej jmenovaly svým čestným členem, byl držitelem zlatého záslužného kříže s korunou, stříbrné medaile za literární práce o hasičství a odznaku II. třídy Červeného kříže.

Josef Bonaventra Hubálek zemřel 27. srpna 1918 ve svém domě v České Třebové čp. 475. Hasičská župa Ústecko-Orlická převzala po smrti jeho jméno, tj. Hasičská župa „Hubálkova“.

V roce 5. srpna 1923 mu byla na jeho domě čp. 475 odhalena bronzová pamětní deska. Věnovala ji Česká zemská hasičská jednota v Praze. Dnes se deska nachází na hasičské zbrojnici v Chorinově ulici.

Stanislav <br />Kamarýt

Stanislav
Kamarýt

10. 11. 1883 -  30.7. 1956

Český esperantista, doktor filozofie a ředitel gymnázia v Chotěboři. Byl vůdčí osobnost československého esperantského hnutí.

Již ve studentských letech se naučil esperantu a pro tento umělý jazyk se nadchl. Později, jako profesor středních škol, poznal v esperantu prostředek k mezinárodnímu dorozumívání. Vedl jazykové kurzy esperanta. Roku 1922 se účasnil v Ženevě mezinárodní konference o esperantu ve školách. Byl čestným členem Světového Svazu Esperanta, členem Mezinárodního výboru jazyka esperanto a členem Akademie esperanta.

Přeložil mnohá díla z české a slovenské literatury do esperanta například: Máchův Máj, Nezvalovo Ještě dnes zapadá slunce nad Atlantidou. Sepsal také dějiny esperantského hnutí v našich zemích, které byly vydány posmrtně k 100 výročí narození roku 1983 pod názvem "Historio de la Esperanta-movado en Cechoslovakio".

Publikoval mnoho esejí, filozofických pojednání a článků o esperantu. Byl také redaktorem esperantské revue Esperantista. Kromě literární činnosti ho lze považovat za historika esperantského hnutí v Československu. 

Vlastním oborem Stanislava Kamarýta byla chemie, zůstal jí věren po celý život. Za svou učitelskou kariéru působil jako ředitel reálného gymnázia v Bratislavě, poté učil na obchodní škole v Plzni a na gymnáziu v Chotěboři.