Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Čeněk <br />Kapoun

Čeněk
Kapoun

Pocházel z železničářské rodiny, bydlel ve Skuhrovské ulici, měl dva starší bratry. Původně se vyučil truhlářem, ale jeho zálibou a koníčkem byla hudba. Její studium mu však nebylo umožněno. Pracoval v lokomotivním depu. V padesátých a šedesátých letech byl předsedou estrádního odboru závodního klubu ČSD. Pravidelně zajišťoval program estrád a Silvestrů v Národním domě, na všech těchto akcích zajišťoval jejich režii.


Jeho největším úspěchem bylo uvedení operety „Mamzelle Nitouche“. Podle vzpomínek Kapounovy dcerypaní Hany Venclové stál její otec u zrodu celého tehdejšího provedení  operety. Osobně prý z Prahy scénář z Čs. divadelního a literárního jednatelství dovezl. Zpěvy se tehdy  zkoušely u Kapounů v kuchyni za houslového doprovodu pana Kapouna. Dochovaný novinový výstřižek, datovaný 27. 1. 1961, pocházející z Českotřebovského železničáře, mj. uvádí: „…Nemůžeme nevzpomenout toho, kdo byl iniciátorem všeho, co se kolem ‚Nitušky’ seběhlo. Není to nikdo jiný, než známý pachatel mnoha estrád, Čenda Kapoun. Tentokrát si však ‚troufl’ na  silné sousto, a že si  na něm nevylámal zuby, toho bylo důkazem 4krát vyprodané hlediště s neutuchajícím smíchem  a potleskem návštěvníků. S kolektivem ‚estrádníků’ připravil Čenda Kapoun dobrou zábavu a hezké chvíle vánoční pohody našemu obecenstvu. Jako vedoucí estrádního oddělení ZK ČSD určitě zajistí se svými spolupracovníky provedení další operety, ve které si přijdou na své účinkující i obecenstvo“. Z článku je tedy zřejmé, že uvedení operety v roce1960 proběhlo za účasti tehdejšího estrádního odboru ZK Železničářů ve spolupráci s divadelním souborem Hýbl. Jako Celestén se uplatnil Karel Tomeš, roli představené kláštera ztvárnila M. Koukalová, fortnýřku ztvárnila O. Marková, jako major se představil V. Bittl. Dále hrál B. Routek, J. Vařečková a další. Hlavní roli Denisy ztvárnila M. Meixnerová a jejího nápadníka hrál a zpíval Květoslav Kubišta, ředitele divadla Čeněk Hampl.

 

Čeněk Hampl se též zapojil  do sportovních činností v DTJ i v Sokole.  Spolupracoval s Čeňkem Hamplem při skládání básní, písní a výstupů při pořádání prvních ročníků Jabkancových poutí u Kostelíčka.

František <br />Uhlíř

František
Uhlíř

Narodil se 24. 7. 1950 v Ústí nad Orlicí. Kontrabasista a hudební skladatel, hlavně v oblasti jazzu. Studoval na konzervatoři v Brně, absolvoval r. 1971. Člen hudebních formací Linha Singers, SHQ Karla Velebného, zakládající člen Barok Jazz Quintetu. V r. 1973 obdržel cenu za nejlepší sólový výkon na Mezinárodním jazzovém festivalu v Přerově. Spolupracuje se všemi předními českými jazzovými hudebníky i významnými zahraničními sólisty. Diskografie obsahuje více než 20 titulů, včetně profilové LP Bassaga. Autor filmové hudby.

Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Formánek

František
Formánek

1.4. 1888 - 5.4. 1964

František Formánek patří k nejvýznamnějším osobnostem našeho města. Narodil se v rodině chudého českotřebovského tkalce. Po ukončení měšťanské školy odešel na radu oblíbeného učitele modelování Vokála do Prahy. Učil se zde sochařem a štukatérem u firmy Jindřich Říha na Smíchově a po večerech, sobotách a nedělích se připravoval k dalšímu uměleckému studiu. S výučním listem nastoupil nejprve na uměleckoprůmyslovou školu (profesoři Sucharda, Drahoňovský, Klouček, Šaloun) a potom na Akademii výtvarných umění (prof. Štursa). Jako absolvent Akademie si v Praze dlouho nepobyl. Láska k rodičům a rodnému městu byla silnější než lákavá umělecká budoucnost.

V České Třebové je pověřován bohužel jen drobnými zakázkami. Známé jsou jeho umělecky hodnotné sošky, ozdobné předměty, pamětní desky rodáků, plakety, plastiky na fasádách některých domů, betlémy, portál na VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana. Za pražského pobytu provedl štukatérskou výzdobu Křížovnického kláštera a vestibulu hlavního nádraží. Se sochařským a štukatérským uměním Františka Formánka se můžeme setkat také v Uherském Hradišti, Hlinsku, Olomouci a Vídni.

Od studentských let se také zabýval vědeckým studiem letectví, hlavně problematikou helikoptér. V jeho ateliéru byly desítky vlastnoručně zhotovených modelů. Pracoval pilně a nepřetržitě až do konce svého života. Jeden experimentů s letuschopným modelem se konal v roce 1927 na dvoře elektrotechnických závodů Antonína Pětníka v České Třebové. Následovaly další pokusy, 11.11.1928 představil svůj model helikoptéry veřejnosti, pokus proběhl na louce ve čtvrti Benátky, stroj se zvedl až do výše 20 metrů. Celý pokus natočila společnost Elekta Journal a snímek byl k vidění v biografech, snímek se bohužel nedochoval. Poslední umělcova léta fotograficky zdokumentoval jeho přítel František Brokeš, známý českotřebovský fotograf. Uměleckou pozůstalost odkázal Městskému muzeu v České Třebové, výsledky celoživotní badatelské práce (všechny své plány a patenty, včetně několika modelů helikoptér) Národnímu technickému muzeu v Praze.

Vytvořil také dva betlémy ze sochařské hlíny, z nichž jeden se dostal darem do vlastnictví českotřebovského Městského muzea. Byl členem Českého aviatického klubu a ve dvacátých letech českotřebovské pobočky Masarykovy letecké ligy.

Když nečekaně zemřel, přišlo se s ním rozloučit mnoho občanů města. První rozloučení proběhlo 10. dubna 1964 v obřadní síni na hřbitově v České Třebové, druhé v krematoriu v Pardubicích o čtyři dny později.

Pavel <br />Eckstein

Pavel
Eckstein

27.4. 1911 -  20.6. 2000

Byl český muzikolog, hudební spisovatel a dramaturg. Narodil se 27.4.1911 v Opavě. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval práva na Karlově univerzitě, které zakončil titulem JUDr. Hudebně se vzdělával v Opavě, v Praze a ve Vídni. V letech 1941-1945 byl vězněn v židovském ghetu v Lodži. Byl dramaturgem opery Národního divadla a festivalu Pražské jaro. Jako autor se podepsal pod řadou hudebních studií, kritik a rozhlasových pořadů.           

Eduard <br />Horák

Eduard
Horák

9.4. 1911 -  26.4. 1945

Eduard horák se narodil v Dolní Dobrouči 9. dubna 1911. Zde absolvoval základní školu, poté nastoupil do učení. Tovaryšský list lakýrníka získal v Dolní Dobrouči u pana Doskočila. Pro nedostatek pracovních příležitostí přešel do služeb státních drah v České Třebové. 22. dubna 1933 se oženil s Boženou Faltejskovou z Vamberka. Manželé si našli podnájem v Ústí nad Orlicí, čp. 245 na Královéhradecké ulici. V roce 1934 se jim narodila dcera Božena a v roce 1938 syn Jiří.

Za druhé světové války byl přeřazen k "přechodnému výkonu služby u německých říšských drah v obvodu ředitelství říšských drah Berlín". Do Berlína docestoval 16. května 1944 a pracoval tam jako posunovač. 23. dubna 1945 Horák s přítelem Hrdinou využili zmatku způsobeného leteckými i pozemními útoky, směřujícími na Berlín. Pouze v železniční uniformě a s nádražní průkazkou v kapse opustili úkryt a mířili k autostrádě vedoucí na Drážďany. 30 km od Drážďan je zastavili rudoarmějci a přikázali jim vrátit se zpět. Eduard Horák chtěl něco namítnout, ale ruský důstojník vytáhl pistoli a střelil jej z bezprostřední blízkosti do zad. Josef Hrdina přišel do České Třebové v červnu 1945. Zde vydal paní Boženě Horákové svědectví o strastiplné cestě a tragickém konci jejího manžela.