Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Miloš <br />Hubálek

Miloš
Hubálek

Učitel a národopisný pracovník byl nejmladším synem českotřebovského ředitele školy K. O. Hubálka. Narodil se v domě čp. 674 v Nádražní ulici v České Třebové.

V pozdějších letech navštěvoval měšťanskou školu ve Výprachticích, kde toho času působil jeho otec jako ředitel. Ve studiu pak pokračoval na měšťanské škole v České Třebové českotřebovské reálce.

Absolvoval abiturientský kurs při učitelském ústavu v Praze a v roce 1929 dokončil Školu vysokých studií pedagogických v Brně. Jeho prvním učitelským působištěm se stala obecná škola v Říčkách, kde v roce 1924 nastoupil jako výpomocný zastupující učitel. Odtud byl povolám ke čtrnáctiměsíční vojenské základní službě a po jejím ukončení poznal v letech 1925-26 prostředí venkovských škol v Čermné a Českých Libchavách. V roce 1927 přešel do České Třebové, kde do roku 1930 působil postupně na obecné škole dívčí, chlapecké měšťance, poté na měšťanské škole chlapecké na Parníku a opět na obecné škole dívčí v našem městě. Odtud v roce 1930 přešel na měšťanskou školu do Lanškrouna a v roce 1932 odešel na měšťanskou školu chlapeckou do Nového Jičína, kde vyučoval českému jazyku, dějepisu a zeměpisu. Po záboru pohraničí odešel v roce 1938 na měšťanku do valašských Vizovic, odkud se po osvobození vrátil zpět do Nového Jičína. A právě tehdy si uvědomil, jak si okolí svého působiště s jeho nádhernou přírodou i rázovitými vesničkami oblíbil. Začal se vedle pedagogické činnosti zajímat o okolí "Novojicka" (tak obyvatelé jičínského okolí nazývají svůj region), jazykové zvláštnosti valašského nářečí, lidovou slovesnost, písně a tance. Přispíval do vlastivědných časopisů (např. Kravařsko).
V letech 1945-1953 působil jako ředitel měš’tanské a poté střední škole na Starém Jičíně.V roce 1956 se podílel na vzniku „Valašského krúžku“ a za devět let v jeho středu připravil „novojickou“ cimbálovou řadu zdařilých národopisných večerů. Organizoval turistické výlety s mládeží v okolí svého působiště. Po celý život opatroval pozůstalost svého otce K. O. Hubálka. V roce 1959 vyhověl přání tehdejšího správce českotřebovského muzea Bohuslava Štanglera a poskytl otcův životopis s několika ukázkami jeho literárních prací.

Karel <br />Adámek

Karel
Adámek

Statkář, politik a veřejný činitel. V rodišti byl první starosta okresního zastupitelstva, později člen okresní školské rady. Poslanec zemského sněmu ve volebním obvodu měst Lanškroun, Ústí nad Orlicí a Česká Třebová. Mladočech, volen 1889-1913. V letech 1879-1900 byl poslancem říšské rady. Po roce 1907 její doživotní člen. Je autorem také textu, "O židech", který kritizuje údajné germarnizační snahy židů a způsoby jakým získávají českou půdu. Dnešní optikou lze tento text posuzovat jako antisemitský, nicméně zapadal do jednoho z názorových proudů v období tzv. Hilsneriády, který rozděloval politickou reprezentaci i běžnou společnost v názorech na židovské spoluobčany.
Vědecké ambice naplňoval prací v archeologické komisi při České akademii, 1888 spoluzakladatel Společnosti přátel starožitností. 1895 čestný předseda české Národopisné výstavy v Praze, 1907-1911 předseda Svazu českých okresů v Království českém. Z literární činnosti jsou zajímavé paměti, především na působení v říšské radě. Byl mu udělen titul Čestný občan Přelouče.

Robert <br />Antonín

Robert
Antonín

Robert Antonín je český historik zabývající se dějinami vrcholného středověku ve střední Evropě, speciálně pak česko-polskými vztahy.  V roce 1996 maturoval na svitavském gymnáziu, v letech 1996-2002 studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor historie a filozofie. Na stejné fakultě absolvoval doktorské studium a mezi lety 205-2011 tam následně pracoval jako výzkumný pracovník. v roce 2008 se stal odborným asistentem na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, od roku 2013 pak pracuje jako docent.  Zabývá se dějinami vrcholného středověku ve střední Evropě, zejména česko -polskými vztahy. Je autorem mnoha článků, statí, které se zabývají především dějinami za vlády posledních Přemyslovců, a autorem několika knih např. Čeští králové, Zahraniční politika krále Václava II., Panovnické vjezdy na středověké Moravě, České země za posledních Přemyslovců, Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii, Ideální panovník českého středověku.  Je výkonným redaktorem časopisu Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis. Od roku 2009 je výkonným redaktorem Časopisu Slezského zemského muzea, řada B.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef <br />Cilliak

Josef
Cilliak

1.1. 1897 -  27.3. 1919

Narodil se 1. 1. 1897 v Dobré Vodě. Po příchodu do Kerhartic žil s rodiči v továrním činžovním domě č. 27. Do 1. světové války se zapojil v říjnu 1915. V prosinci 1917 vstoupil do řad čs. zahraničního vojska (legií) v Itálii a sloužil v 39. pěším pluku "Výzvědném". Po návratu do vlasti odešel s plukem na Slovensko do města Parkan (dnešní Śtúrovo). Zde však 27. 3. 1919 podlehl střelnému zranění hlavy, které so přivezl z boje.
Jeho tělo bylo převezeno do Ústí nad Orlicí a za doprovodu ústecké Jednoty sokolské a široké ústecké a kerhartické veřejnosti bylo 1. 6. 1919 uloženo na městský hřbitov. V rámci oslav 20. výročí bitvy u Zborova byla na škole v Kerharticích odhalena pamětní deska, která je věnována jemu a dalšímu padlému kerhartickému legionáři Josefu Houdkovi.

Rudolf <br />Vejrych

Rudolf
Vejrych

18.1. 1882 -  18.2. 1939

Narodil se v Podmoklech nad Labem v rodině železničního úředníka, rájem jeho mládí byla příroda kolem vesničky Kozlov u České Třebové. Po dvou letech se spolu s rodiči přestěhoval do Prahy. Měl dva starší sourozence. Nejstarší Karel byl uznávaným pianistou a pedagogem, sestra Ela byla první ženou Maxe Švabinského. Ten také přivedl mladého Rudolfa k malování.


Po ukončení nižšího gymnázia v Truhlářské ulici odešel na Uměleckoprůmyslovou školu, kterou ale nedokončil. Ze třetího ročníku přestoupil do speciálky Maxe Pirnera na Akademii výtvarných umění.


Jeho rané práce ukazují jak na pohotového portrétistu, tak na umělcův zájem o krajinu, městské veduty, zátiší či interiér, jež ztvárňoval v duchu lyrického českého impresionismu. Poučení pro své první krajiny a portréty nacházel u starých mistrů, nevyhýbal se ani modernímu evropskému umění. Jako adept Hlávkova stipendia, získaného za Práce vystavované od roku 1905 na výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfínu, které Česká akademie věd a umění udělovala nejtalentovanějším mladým tvůrcům, odjel v roce 1907 do Paříže. Seznámil se zde s čistým impresionismem v jeho původní podobě, ale nestal se jeho vyznavačem. Ctil české umění a jeho tradici. Vejrychovo umění je uzavřené, intimní, barvy jsou tlumené.


V roce 1918 se stal členem SVU Mánes a také převzal po zesnulém malíři Karlu Raškovi ateliér v Mánesově ulici č. 30 i s jeho soukromou kreslířskou a malířskou školou. Stal se svědomitým a dobrým pedagogem. K nejznámějším žákům patřili např. Martin Benka, Václav Bartovský, Ludmila Jiřincová, Jan a Adolf Wenigové, sochař Jan Kodet, Emil Kotrba. Jeho žákyní byla i Božena Solarová, s níž Rudolf Vejrych později uzavřel svůj druhý sňatek.


Ve dvacátých letech se objevují na jeho obrazech sociální motivy, které reagují na tíživé poměry tehdejší doby. Sociální cítění ho také přivedlo do řad tzv. Levé fronty. Mezi díla tohoto období patří např. Chudá večeře (1928), Dřevorubec (1921), Chudý chlapec (1928), Dívka se sněženkami (1922), Pradleny (1926).


Přestože na svých výpravách za uměním a krásou přírody procestoval téměř celé Čechy i Slovensko a byl i v řadě cizích zemí, nejraději se vracel do Kozlova, vesničky u České Třebové. Zajížděl sem od roku 1891, plných 48 let. Namaloval zde mnoho obrazů a kreseb. O místě vzniku výtvarných děl vypovídají názvy: U nás v Kozlově, Jaro v Kozlově, Bílý pokoj v Kozlově, Chalupa v Kozlově.


Třicátá léta znamenají přelom v tvorbě Rudolfa Vejrycha. Šedou barevnost vystřídala pestrá výrazová škála. Pod vlivem Henry Matisse vznikají poslední umělcova díla. Okouzluje ho všechno, co souvisí se životem, jako by tušil blížící se konec. Zemřel nečekaně v den zahájení výstavy svých kreseb ve Feiglově galerii. Pochován je na malém hřbitůvku v Kozlově.

Karel <br />Kutlvašr

Karel
Kutlvašr

27.1. 1895 - 2.9. 1961

Armádní generál čs. armády, legionář, vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945.

Po absolvování dvouleté obchodní školy v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, byl nejdříve zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.
Roku 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny, zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán.

Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně roku 1918. Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a roku 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, zde byl postupně povýšen na plukovníka, poté na brigádního generála. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí.

Za okupace se účastnil domácího odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Široké veřejnosti se stal Karel Kutlvašr známým především jako hlavní vojenský velitel pražského povstání v květnu 1945 a po únoru 1948 jako ostouzený a vězněný generál.

Po válce působil jako velitel sboru v Plzni a zástupce velitele sboru v Plzni a zástupce velitele oblasti v Brně (1946-48). Už tehdy mu ovšem komunisté nemohli zapomenout, že přijetím kapitulace německých branných sil a povolením jejich odchodu 8. května 1945 z Prahy fakticky zpochybnil osvobození Prahy Rudou armádou. Hned po únoru 1948 byl penzionován, už v prosinci po vyprovokované akci zatčen a v roce 1949 odsouzen k doživotnímu vězení, v němž patřil k obzvlášť trýzněným věžňům.

V roce 1960 byl amnestován a brzy po propuštění z vězení zemřel. V roce 1968 pak byl in memoriam rehabilitován.