Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Tomáš <br />Somer

Tomáš
Somer

Historik, spisovatel.
Narodil se v Havlíčkově Brodě jako druhé dítě strojního inženýra Lubomíra Somera a jeho manželky Ivety. V letech 1990—1997 navštěvoval Základní školu ve Smetanově ulici v Chotěboři. V dalších letech pak studoval místní gymnázium.
Vysokou školu studoval v Olomouci (a Krakově). Na Univerzitě Palackého získal titul bakaláře v oboru historie, roku 2006, o tři roky později titul magistra v oboru historie — starší dějiny. V tomto období se již cíleně zaměřil na středověké dějiny Havlíčkobrodska, na těžbu a zpracování stříbrných rud v našem regionu a vývoj osídlení.
Titul Ph.D. v oboru historie — české dějiny získal jako jeden z nejmladších absolventů olomoucké filozofické fakulty.
Od roku 2013 pracuje jako asistent na mateřské katedře historie FF UP v Olomouci.
Jeho profesní zájem je soustředěn na středověké dějiny — orientuje se na 13. století a na vývoj historického osídlení, hospodářské dějiny a církevní dějiny — dějiny klášterů i osobností.
Je hodně vázán na Chotěboř, strávil zde větší část svého života. Do vínku dostal i hudební nadání, býval dobrý klarinetista. Díky absolutnímu sluchu se mohl dál věnovat studiu hudby, v rozhodování, ale převážila jiná kritéria. Původně byl zaujat kartografií, která se prolíná i do současné profese. Jako koníčku se věnoval historickému šermu.
V současné době, s dlouholetým kolegou Josefem Šrámkem, dokončuje knihu o zajímavých dějinách vilémovského kláštera. Vydání této knihy je naplánováno na jaro 2015.
I v centru jeho osobního zájmu je historie (obecně). Koníček se mu stal prací a naopak.
Hodně čte, odpočívá u fantasy a sci-fi literatury, baví ho současná česká „braková“ fantastika (Jiří Kulhánek Jiří, František Kotleta, Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva) a rád ochutná dobré pivo zejména z malých a mini pivovarů.
Tomáš Somer publikuje od roku 2009 a jeho články najdete převážně v odborných časopisech.

Iva <br />Georgievová

Iva
Georgievová

Narodila jsem se v roce 1965 ve znamení Skopce, což mi možná dalo do vínku odhodlání pustit se i do věcí, které nejsou jednoduché a předem není znám výsledek. Od 20 let jsem se snažila pochopit, jak se o sebe mám starat, abych se cítila lépe. Hlavní motivací mé činnosti bylo to, že mi nebylo dobře a vyhlídky na zdravý život byly mizivé. Cítila jsem, že je velmi důležité se o sebe dobře starat a ve chvíli, kdy jsem se stala matkou, bylo mým velkým přáním mít i zdravé děti.S Ayurvedou jsem se setkala v roce 1997 a doslova jsem nalezla poklad. Splnila mi vše, co jsem kdy chtěla a plně se ztotožňuji se základním náhledem Ayurvedy na zdravého jedince. „Člověk je považován za zdravého, pokud má zdravé tělo, mysl a duši“. Od roku 2006 se plně věnuji předáváním praktických a jednoduchých pouček vycházejících ze staré Ayurvedy a to zejména na přednáškách, konzultacích, jednodenních i vícedenních akcích. Vydala jsem čtyři knihy s názvem Jídlem ke zdraví, Jídlem k rovnováze, Jídlem k radosti a Každý den něco pro zdraví a dobrou náladu a momentálně je v tisku pátá opět věnovaná zdraví a vitalitě. Jsem vdaná a bez velké pomoci a podpory mého manžela bych toto dělat nemohla. Od roku 1997 bydlíme na starém mlýně - nazvali jsme ho Mlýn Poštolka, v malebné Vísce položené pod Železnými horami. Přišli jsme sem ze středních Čech. Poslechli jsme svoji intuici a odstěhovali jsme se za zdravím a klidem. Mé děti jsou mými velkými učiteli, kritiky a jsem moc ráda i za to, co se mi možná nelíbí. Je důležité když člověk slyší i slova, která nejsou jen pozitivní a jsou myšlena upřímně. Jsem vděčna za poznání, které jsem díky Ayurvedě získala, a které mohu předávat dál.

Karel <br />Holbik

Karel
Holbik

Profesor Karel Holbik je rodák z České Třebové žijící mnoho desetiletí v USA, kde se dokázal prosadit tak, že jeho osud je popsán v americké encyklopedii Who´s Who in America.


Pochází z železničářského prostředí, v němž vysokoškolská tradice nebyla. Tím, že začal studovat na gymnáziu, přijal jiné perspektivy. Gymnázium prohloubilo především zájem o francouzštinu a o jeho další studium. Po letech mu znalost této řeči umožnila přednášet na francouzských vysokých školách a také v Bruselu, Francouzské Africe a v Tunisu. Francouzština mu také pomohla získat pozvání k účasti na ekonomické konferenci na pařížské Sorboně. S manželkou, Češkou, si vyměnili manželské sliby také ve francouzštině v ženevském kostele ve Švýcarsku.


Ani němčinu nezanedbával. Prázdniny trávil v Rakousku a v Sudetech. V r. 1939 udělal univerzitní zkoušku a o prázdninách po septimě, se pustil do angličtiny na Anglickém ústavu v Praze. Výlohy tehdy uhradil z malého stipendia, které mu v tu dobu poskytla českotřebovská spořitelna.


Rok 1939 byl pro něho nečekaný mezník. Nevrátil se do oktávy a ke kamarádům do Třebové, ale zůstal v Praze u svého bratra. Pobyt v Praze mu umožnil pokračovat v angličtině a přidat k tomu italštinu. (Znalost tohoto jazyka a jeho kniha "Italy in International Cooperation" publikovaná v Itálii v r. 1959 mu otevřela dveře do celého Apeninského poloostrova.) Do Třebové jezdil z Prahy a později z Baťových závodů ve Zlíně, kde byl zaměstnán, na víkendy tak dlouho, dokud tam bydlela jeho matka.


Cizí jazyky se staly jeho existenční základnou a také koníčkem. K nim se přidalo později právo absolvoval právo na Karlově univerzitě roku 1947.


Karel Holbik nastoupil u Baťů, kde se stal sekretářem velmi vlivného a kompetentního spolupracovníka pana Batrly, který zastupoval Baťu v USA. Kvůli tomuto setkání měl touhu poznat Ameriku.


Do USA odjel po promoci na UK v prosinci 1947, kde mu studium na právnické fakultě umožnilo seznámit se s profesorem národního hospodářství dr. Karlem Englišem.


V Americe studoval získal MBA v roce 1950 na universitě v Detroitu, 1955 získal doktorát na univerzitě ve Wisconsinu, kde také učil. Poté přišla nabídka, aby v akademickém roce 1963-1964 nastoupil na pozici rezidenčního ekonomického poradce na Námořní akademii v Newportu (RI). Na univerzitě v Bostonu učil (1958-1986) a na harvardské univerzitě (1973-1998).

Publikační činnost ho později přivedla i na čtyři roky ke Spojeným národům (OSN) v New Yorku, kde mu nabídli místo vedoucího finančního oddělení.

Svou akademickou práci ukončil v roce 1998.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Norbert <br />Fišer

Norbert
Fišer

30.1. 1882 -  20.1. 1956

Narodil se 30. 1. 1882 v Ústí nad Orlicí, v čp. 60. Vystudoval konzervatoř v Praze - obor trubka. Roku 1903 přijat za člena Českého filharmonického družstva v Praze. V únoru 1911 převzal kapelnictví ústecké dechovky. V letech 1913-19 kapelníkem městské hudby Náchod. Po návratu do Ústí nad Orlicí dirigentem Volného sdružení hudebníků, ředitelem kůru (po Petru Kocianovi). Místní dechovou hudbu pozvedl na koncertní úroveň. Do repertoáru zařadil operní předehry, výňatky z oper i sólové skladby pro dechové nástroje. Kvalitu orchestru potvrzovaly i pravidelné promenádní koncerty na náměstí (průměr 440 platících diváků). Divadelní režisér - se souborem Vicena nastudoval m.j. i operu B. Smetany Dalibor. Živnost kapelníka ukončil r. 1944, orchestr převzal František Uhlíř starší. Zemřel 20. 1. 1956 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

František <br />Rybička

František
Rybička

8.1. 1813 -  17.3. 1890

Byl nejmladším ze tří dětí manželů Josefa a Veroniky Rybičkových z České Třebové. Základní školu pravděpodobně ukončil ve „staré“ českotřebovské škole v Klácelově ulici čp. 11 (Gzílův dům), gymnazijní studia, podle posledních výzkumů, vykonával ve Vídni, Litomyšli, Příboře a Kroměříži. Kde dokončil filozofii, nutnou k dalšímu studiu medicíny na univerzitě, není do dnešních dnů známo. První rok absolvoval ve Vídni. Lékařství studoval v Praze a ve Vídni, kde promoval v roce 1838.  


Po ukončení studií se usadil v rodném městě České Třebové. Nejdříve žil v otcovském domě čp. 22 na náměstí (dnes bar a herna U Kašny), později se přestěhoval do nově postaveného domku čp. 605 na úpatí Jelenice.


Doktor Rybička se vedle své lékařské praxe věnoval různým koníčkům a také veřejnosti. V roce 1848 se stal prvním konstitučním starostou města, pracoval v Sokole, Občanské besedě, spoluzaložil Občanskou záložnu, patřil k prvním divadelním ochotníkům. Věnoval se filozofii, botanice (sestavil obsáhlý herbář českotřebovské flóry), vlastnil bohatou několikajazyčnou knihovnu, překládal díla italsky, latinsky a řecky píšících autorů (např. Boccacciův Dekameron).


Úřad starosty města vykonával do září 1850, kdy jej vystřídal kupec Jan Čížek. V roce 1872 se zasloužil o postavení akciového pivovaru v České Třebové. Do tohoto podniku vložil veškeré své úspory, o které později přišel. Byla to také jedna z příčin jeho dobrovolného odchodu ze života. Domek pod svahem Jelenice byl vydražen, dluh 3000 zlatých zaplatil synovec Augustin Vyskočil.

Karel <br />Kutlvašr

Karel
Kutlvašr

27.1. 1895 - 2.9. 1961

Armádní generál čs. armády, legionář, vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945.

Po absolvování dvouleté obchodní školy v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, byl nejdříve zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.
Roku 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny, zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán.

Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně roku 1918. Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a roku 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, zde byl postupně povýšen na plukovníka, poté na brigádního generála. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí.

Za okupace se účastnil domácího odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Široké veřejnosti se stal Karel Kutlvašr známým především jako hlavní vojenský velitel pražského povstání v květnu 1945 a po únoru 1948 jako ostouzený a vězněný generál.

Po válce působil jako velitel sboru v Plzni a zástupce velitele sboru v Plzni a zástupce velitele oblasti v Brně (1946-48). Už tehdy mu ovšem komunisté nemohli zapomenout, že přijetím kapitulace německých branných sil a povolením jejich odchodu 8. května 1945 z Prahy fakticky zpochybnil osvobození Prahy Rudou armádou. Hned po únoru 1948 byl penzionován, už v prosinci po vyprovokované akci zatčen a v roce 1949 odsouzen k doživotnímu vězení, v němž patřil k obzvlášť trýzněným věžňům.

V roce 1960 byl amnestován a brzy po propuštění z vězení zemřel. V roce 1968 pak byl in memoriam rehabilitován.