Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Mijat <br />Mandič

Mijat
Mandič

Mijat Mandič se narodil ve městě Maglaj v Bosně a Hercegovině v rodině Chorvata a Češky. Jeho rodiče přišli do Bosny z Rakouska – Uherska ze Žamberk a Poličky. Od roku 1968 se věnoval umělecké fotografii. Ještě předtím, než opustil svou vlast, byl členem předsednictva Fotosvazu Bosny a Herzegoviny. Také byl členem Akademického fotoklubu Sarajevo a předsedou fotoklubu Bosna ve městě Doboj. 21. září 1992 přišel s rodinou do Ústí nad Orlicí. Zde byl členem Volného sdružení východočeských fotografů a členem Fotoklubu Brandýs nad Orlicí. V Ústí nad Orlicí založil fotoklub OKO. Mijat Mandič se celýživot věnoval focení portrétů. S manželkou Ankou vychovali tři děti Blaženku Clementinu a Ernesta.
Milan <br />Zahálka

Milan
Zahálka

Narodil se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo otci, bývalému kapitánu jezdectva a ruskému legionáři nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly rodinu zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou školu dokončil. Po celé období, které zbývalo do maturity se u něho formovalo národní povědomí a vznikal zájem o českou literaturu ve spojení s historií, který následně přerostl v hluboký vztah. Jistě by v tomto směru pokračoval na vysoké škole, ale ty byly od roku 1939 uzavřeny. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Po osvobození se již těžko navazovalo na předcházející studium, hlásila se také choroba.


Koncem roku 1947 uzavřel sňatek s Jaroslavou Hanyšovou z České Třebové. V roce 1950 spolu odešli za prací do Náchoda. Po návratu v polovině padesátých let se rodina (již se dvěma dětmi) nastěhovala do domku Hanyšových na Hřbitovní ulici čp. 850. Mnohostranné jazykové znalosti jej přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval výhradně milované literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela, F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka Jankeleho a houslistu M. Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák, litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové.


Většinu svých poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském deníku Pochodeň. V Litomyšli absolvoval i dvě přednášky. Stalo se tak v roce 1970 a byly věnovány Arne Novákovi a vztahu Boženy Němcové k F.M. Klácelovi. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku litomyšlské nemocnice, kde zemřel po těžké nemoci. Rodina a přátelé se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v České Třebové.

František <br />Barcal

František
Barcal

Narodil se 1. 10. 1848 v Nových Hradech. Vystudoval Gymnázium v Litomyšli a poté medicínu na pražské univerzitě. Promoval 27. 2. 1875. Poté přišel do Ústí nad Orlicí a začal pracovat nejprve jako městský lékař, později byl jmenován i lékařem železničním. V průběhu 1. světové války se stal jednatelem nově vzniklé odbočky Červeného kříže. Spolek zřídil a provozoval filiálku c. k. záložní nemocnice Vysokomýtské, která byla umístěna v domě katolických spolků v Ústí nad Orlicí (dnešní Malá scéna) a dr. Barcal se stal společně s dr. F. Vicenou ošetřujícím lékařem. Po smrti syna Klementa se s manželkou Annou rozhodli celý svůj majetek věnovat. Městu Ústí nad Orlicí darovali dům čp. 1 k umístění městského muzea, čítárny a knihovny, který měl být na synovu paměť pojmenován "Klementinum". Založili fond okresní kolonie sirotčí v Ústí nad Orlicí, při Gymnáziu ve Vysokém Mýtě zřídili stipendia a značný obnos peněz věnovali na vybudování okresní veřejné nemocnice v Ústí nad Orlicí. Zemřel 26. 10. 1917 v Havlíčkově Brodě a je pochován na ústeckém hřbitově. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Ryba

František
Ryba

2.7. 1867 -  18.5. 1918

Byl profesorem mineralogie, geologie a nauky o ložiscích na vysoké škole montanistické v Příbrami a dopisujícím členem české společnosti nauk.
Narodil se v Chotěboři do rodiny zámožných rodičů Eleonory a Jana Rybových v čp. 401. Podle matriční knihy narozených dostal jména František Havel Jan Hynek.
Jako jedinému synovi se mu dostalo všestranného vzdělání a pečlivého, jemného vychování.
Po absolvování gymnázia v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) v roce 1866 si zvolil studium na filozofické fakultě v Praze. Jelikož měl dostatečné prostředky ke studiu, mohl navštěvovat ty obory, které ho zvláště zajímaly. Nejdříve se zabýval slovanskou a germánskou filologií a filozofií a zvláště pak estetikou. Díky Otomaru Novákovi (náš přední badatel) získal lásku k paleontologii a geologii.
Na místo asistenta na báňské akademii v Příbrami nastoupil Ryba roku 1895 a po čtyřech letech zde byl jmenován adjunktem. Na základě práce „Příspěvek k obeznámení s nalezištěm železné rudy v Krabatu v Obersteiermarku“ byl v roce 1899 prohlášen na české univerzitě doktorem filozofie. Po odchodu prof. Adolfa Hofmanna na odpočinek byl Ryba ustanoven jeho nástupcem a jmenován roku 1910 řádným profesorem.
Během svého dlouholetého působení jakožto vysokoškolského profesora na příbramské báňské škole se seznámil s většinou rudních ložisek jak v Čechách, tak i s mnohými zahraničními. Pro tyto zkušenosti byl hojně vyhledáván hornickými odborníky.
Svým odborným a praktickým rozhledem pomohl i při zakládání chotěbořského vodovodu a při vymezování ochranného okruhu města Plzně a Škodových závodů pro vodovod plzeňského měšťanského pivovaru. Slabší tělesná konstrukce mu nedovolovala, aby se mohl intenzivně věnovat namáhavé geologické práci v terénu.
Přesto se ale zabýval geologickým mapováním okolí svého rodiště. Zabýval se výzkumem manganových rud u Chvaletic v Železných horách. Výsledky své práce publikoval v časopisu Věstník české společnosti nauk. Zemřel v Příbrami a pochován je na chotěbořském hřbitově.


Karel <br />Bína

Karel
Bína

3.7. 1903 -  11.5. 1971

Narodil se 3. 7. 1903 v Bílině. Vyučen mlynářem u J. Macháčka v Nemošicích u Pardubic. V r. 1921 odešel na vojnu, kde se částečně naplnil jeho sen - létání. Po skončení vojenské služby studoval na Státní odborné škole mlynářské v Břeclavi. Vztah k motorům jej přivedl k motocyklovým závodům, nejprve v Hradci Králové u Ant. Junka, od r. 1929 ve vlastním obchodu v Ústí nad Orlicí prodával motocykly a příslušenství k nim. Roku 1930 se představil jako amatérský filmový herec v komedii "Dobrodružství pana Blafouna". Společně s A. Černým a M. Doubravou postavil r. 1935 "nebeskou blechu", podle plánů Henri Migneta. Krátké lety nad letištěm ve Vysokém Mýtě, slabý motor na větší výkony nestačil. Se silnějším motorem letadélko naposled představeno 1. 10. 1967 při leteckém dnu v Ústí nad Orlicí, od 15. 5. 1968 k vidění v Národním technickém muzeu v Praze. Zemřel 11. 5. 1971 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově. O Karlu Bínovi více v knize Havel, Josef: "Z historie létání v Ústí nad Orlicí", OFTIS 1997.

Josef <br />Glücksmann

Josef
Glücksmann

25.7. 1853 -  14.4. 1918

Josef Glücksmann byl čestným občanem města České Třebové, členem obecního výboru, působil také jako úřadující náměstek okresního starosty.

Josef Glücksmann byl rodák z Nymburka a do České Třebové jej přivedlo povolání poštovního úředníka, kterému zůstal věrný a postupem času se stal c. k. vrchním poštmistrem na českotřebovské hlavní poště. V této funkci se plně zapojil do veřejného života tehdy velmi dynamicky se rozvíjejícího města, ve kterém v roce 1891 žilo podle výsledků sčítání lidu (bez Parníku) 4982 obyvatel, z toho 82 německé národnosti.

Jeho první manželka byla Emilie roz. Janoušková (*11. 5. 1856 - 26. 11. 1910). Jeho druhou ženou se stala  25. 9. 1911 Olga Štěpánková z Kozlova. Josef Glücksmann měl tři sourozence: sestru Paulu, sestru Hedwigu a bratra PhDr. Karla Glűcksmanna (*18. 12. 1861 v Berouně - 28. 7. 1921). Jeho vnuk MUDr. Josef Glűcksmann (*10. 7. 1909 v Ústí nad Orlicí - 4. 12. 1977 v Praze) pracoval jako lékař v Národním divadle v Praze a byl velmi oblíben mezi herci a zpěváky našich divadel. Navázal řadu krásných celoživotních přátelství (Jiřinou Jiráskovou, Karlem Högrem, Josefem Sukem nebo dirigentem České filharmonie Václavem Neumannem.


Josef Glücksmann se poprvé dostal  do funkce starosty města po krátkém působení Antonína Slámy 13. května 1890, avšak po roce 11. května 1891 na tuto funkci rezignoval spolu s dalšími třemi radními: E. Pražským a pány Vyskočilem a Mehlem. O bouřlivém vývoji města v tehdejší době svědčí i další změny ve složení městské rady v tomto roce. Po dvou a půl roce pak byla tehdejšímu starostovi Antonínu Felcmanovi vyslovena nedůvěra a starostou se stává opět Josef Glücksmann, aby v této funkci pobyl dalších dvacet let (listopad 1893 - 4. 11. 1912). Za starostování Josefa Glücksmanna je v kronikách a dokumentech zaznamenán velký rozvoj města, město se stále rozvíjelo, vznikaly nové veřejné budovy, úřady, školy, byly vytyčeny nové ulice. Během jeho působení se počet obyvatel města zdvojnásobil, město také trvale usilovalo o své zviditelnění a přiblížení státní správy.
Josef Glücksmann se také stal prvním předsedou nově založeného „Družstva pro umělý chov ryb a pěstování ušlechtilé vrby košíkářské“. Jeho jméno se objevilo i v první inventární knize českotřebovského městského muzea. V roce 1889 došlo v areálu železničního uzlu k sesuvu půdy. Při likvidaci následků objevili dělníci kosterní pozůstatky třetihorního chobotnatce Deinotherium cuvieri, které se zásluhou tří dárců, pánů Pavla Žídka, přednosty stanice, Kincla, průvodčího vlaků a Josefa Glücksmanna, poštmistra, dostaly do českotřebovského muzea, kde dodnes představují nejvzácnější část paleontologické sbírky.

Zemřel ve věku nedožitých 65 let v sanatoriu v Praze - Podolí. Poslední rozloučení se zesnulým se konalo dne 18. 4. 1918. Josef Glucksmann byl ještě na konci jeho posledního funkčního období 24. května 1912 za jeho zásluhy prohlášen čestným měšťanem České Třebové.