Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel  <br />Klouček

Karel
Klouček

Plachtař, motorář, absolvent plachtařské zkoušky stupně „A“, člen „Masarykovy letecké ligy“, 1936-1964 náčelník a instruktor plachtařů v Ústí nad Orlicí.

Karel <br />Plicka

Karel
Plicka

Vynikající fotograf – výtvarník, režisér, scénárista, kameraman, hudebník, folklorista, hudební vědec a spisovatel, dirigent a pedagog na AMU a FAMU se narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec František  (1844–1929) pocházel z Vítova u Slaného, matka roz. Hořčičková (1862–1908) byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod s prádlem a hračkami. Později se Plickovi přestěhovali do domu čp. 17 na náměstí.


Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap).

Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909–1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–1931).


Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.


Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937–1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939–1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945–1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946–1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.


Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.
Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).


Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).

Otakar <br />Runa

Otakar
Runa

Narodil se v České Třebové, v rodině železničního zaměstnance. Byl mimořádně nadaným studentem, úspěšným vysokoškolským asistentem, středoškolským profesorem a inženýrem Škodových závodů v Praze. Miloval sport, hudbu, výtvarné umění, ovládal tři světové jazyky.

Na smrt nenáviděl fašismus, proto se stal odbojářem. Působil ve skupině Štancl-Stricker a současně udržoval spojení s ilegální skupinou v rodné České Třebové, které dodával nálože pro sabotážní akce. Pro tajnou výrobu zápalných náloží, pro sabotážní a destrukční akce byl v říjnu 1941 zatčen a brzy s dalšími svými spolupracovníky popraven (zastřelen) v Praze Ruzyni. K 50. výročí jeho smrti byla na jeho rodném domě čp. 20 na Starém náměstí 28. 11. 1991 odhalena pamětní deska, kterou připravila a zaplatila Hlávkova nadace Praha. Slavnosti se zúčastnili i tehdejší Runovi spolužáci z vysoké školy. Při opravě fasády domu byla pamětní deska odstraněna a znovu umístěna byla až koncem června 2000.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Aliger

Karel
Aliger

9.9. 1916 -  28.5. 1984

Narodil se v Ústí nad Orlicí. Mládí si užíval v Dlouhé Třebové, ale převážnou část života prožil v České Třebové. Zde v roce 1943 získal svůj první ateliér v Litomyšlské ulici, který s malými přestávkami využíval do roku 1958. Od ledna 1959 nastoupil do propagačního oddělení českotřebovské Perly, kde pracoval až do svého odchodu do invalidního důchodu.

Zúčastnil se s úspěchem různých výstav doma i v zahraničí, jeho fotografie se také pravidelně objevovaly na stránkách Českotřebovského zpravodaje, v krajském deníku Pochodeň, okresním deníku Jiskra Orlicka, v týdeníku Květy, v závodním časopise Výzva a dalších tiskovinách. Za fotografie do publikace Česká Třebová 1278-1978 byl odměněn pamětním listem s medailí od MěstNV v České Třebové u příležitosti 700. výročí města. Velice si také vážil děkovného dopisu od paní Zuzany Švabinské za kozlovské motivy, které vytvořil v jubilejním roce Maxe Švabinského (1973). Karel Aliger si své odborné znalosti (absolvent uměleckoprůmyslové školy, vyučen v oboru, léta praxe) nenechával pouze pro sebe. Jako externí učitel na tehdejší Lidové škole umění je předával malým nadšencům fotografování. Několik let také působil jako vedoucí fotokroužku při ZK ROH Primona. Zemřel po delší nemoci, pochován je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově. U příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin vydalo Městské muzeum v České Třebové malou monografii s názvem Karel Aliger a jeho Česká Třebová.

Františka Viktorie<br />Honlová

Františka Viktorie
Honlová

29.9. 1858 -  29.5. 1929

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.


O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Jan  Křtitel<br />Hýbl

Jan Křtitel
Hýbl

3.9. 1786 -  14.5. 1834

Byl prozaikem, básníkem, překladatelem, redaktorem, autorem vzdělávacích knih, jeden z prvních spisovatelů z povolání u nás. Narodil se v České Třebové. Jeho kolébka stávala v dřevěné roubence čp. 97 pod kostelem sv. Jakuba. Janovi rodiče, Josef a Alžběta Hýblovi zde provozovali krupařský obchod. Dnes je zde slušivě opravený rohový dům. Slavný rodák je na průčelí budovy připomenut bronzovou pamětní deskou o velikosti 180 cm x 80 cm od akademického sochaře Františka Formánka (byla odhalena 2. října 1932). Je po něm pojmenována i ulice, při které stávala jeho rodná chaloupka a také místní divadelní spolek. Dne na rodném domě pamětní deska od sochaře Fr. Formánka.

V Litomyšli navštěvoval normální školu a v letech 1798 až 1803 pětitřídní gymnázium. Po těchto studiích odešel do Prahy. Zde vystudoval filozofii (1803 – 1805) a začal studovat na technice. Studia zakrátko zanechal a stal se spisovatelem z povolání. Redigoval několik oblíbených časopisů, např. Českého lidumila, Rozmanitosti, Hyllos a Jindy a nyní, jejichž řízení později převzal J.K. Tyl a přejmenoval na Květy české.

Překládal divadelní hry a prózu z němčiny. Drobné prózy také sám psal jako např. Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, nebo humoresku Justýnčin mistrovský kus. Napsal také významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816), z něhož pak vycházeli další pokračovatelé v zobrazení obrozeneckého divadla. Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české literatury (D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček …). Psal jazykem prostým a jadrným. V časopisech, jejichž společenská funkce měla ráz populárně výchovný, pečoval i o praktické vzdělávání lidu. Pracoval v Turečkově tiskárně v Litomyšli jako korektor, v letech 1828-34 nesl významný podíl na chodu tiskárny.

Vlastní spisovatelská tvorba a překladatelství jej nemohly uživit, musel pracovat i jako korektor a jazykový upravovatel cizích textů. Mnoho také vykonal pro divadlo. Již jako student hrával divadlo ve svém rodišti a později se stal horlivým ctitelem Thalie v Praze. Upravoval a překládal divadelní hry, napsal významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816). Zemřel tělesně vyčerpán úmornou prací i nezdravým způsobem života. Pochován je na Olšanských hřbitovech.