Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel <br />Škarka

Karel
Škarka

Karel Škarka se narodil v Horní Sloupnici 16. října 1917. Obecnou i měšťanskou školu navštěvoval v Ústí nad Orlicí, kam se se svými rodiči, Karlem a Žofií (rozenou Mikuleckou) Škarkovými přistěhoval. Jeho otec byl truhlář, maminka pečovala o domácnost. V roce 1934 absolvoval Obchodní školu v Chocni.

Do československé branné moci vstoupil dobrovolně 1. října 1935 a sloužil u 30. pěšího pluku A. Jiráska ve Vysokém Mýtě, později u jeho 4. kulometné roty v Rychnově nad Kněžnou. V březnu 1938 byl převelen k 19. hraničářskému pluku pevnostnímu v Žamberku a kmenově přidělen k 11. rotě v Říčkách v Orlických horách. Po záboru pohraničí německou brannou mocí nastoupil v květnu 1939 jako voják z povolání tzv. "dočasnou dovolenou". Dekretem ministerstva národní obrany byl přeřazen do vládního vojska. Žádost o zrušení, přes opakovanou osobní intervenci, byla zamítnuta. 10. října 1939 nastoupil k 6. praporu vládního vojska v Hradci Králové, kde vykonával do roku 1944 funkci vedoucího hospodářského zátiší. V květnu 1944 odjíždí s celým praporem na strážní železniční službu do Itálie. 9. července po předstíraném přepadu a boji přechází v obci Premosello na stranu italských partyzánů divize Garibaldi. Zde se přidal ke skupině, která volí cestu za čs. jednotkou ve Velké Británii, kam se po strastiplném putování začátkem prosince 1944 dostal. Byl zařazen k Českoslovesnké samostatné obrněné brigádě ve Francii k "E" četě spojovací u dělostřeleckého pluku v Loon Plage jako velitel motospojek. V bojích o námořní přístav a pevnost Dunkerque byl vyznamenán Čsl. válečnou medailí "Za chrabrost". Spolu se svou jednotkou překročil hranice osvobozené vlasti 18. května 1945. V 50. letech odmítl vstup do KSČ a odmítl přerušit písemný kontakt s přáteli z války na západě. Byl souzen vojenským soudem v Brně na Špilberku a propuštěn z armády v hodnosti majora.
Karel Škarka byl od roku 1940 ženatý s Marií Večerníkovou, se kterou měl tři děti: Janu (1942), Karla (1946), Zdeňka (1953). Až do důchodu pracoval jako technický pracovník RaJ Vysoké Mýto. Mnozí si jej pamatují jako dlouholetého trafikanta v trafice "U Václava", kde si spolu s manželkou přivydělávali k důchodu.
Pan Škarka byl rehabilitován po roce 1989 a postupně povýšen do hodnosti podplukovníka a plukovníka ve výslužbě. Byl držitelem vyznamenání "Za chrabrost", "Za zásluhy o obranu vlasti". Jeho postoje a zásluhy byly oceněny ministerstvem obbrany, prezidentem republiky a prostřednictvím francouzského velvyslanectví i výnosem francouzské vlády.
Karel Škarka zemřel 19. dubna 2000.

Jan <br />Kapusta

Jan
Kapusta

Narodil se v České Třebové. Maturoval na gymnáziu v Lanškrouně v roce 1951, pokračoval ve studiu na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci (1951-1956), obor hudební věda, estetika a historie. Po ukončení studia pracoval převážnou část života v muzejnictví, a to v Zábřehu, Olomouci, Litomyšli a Poličce. Byl autorem trvalých expozic litomyšlského a poličského muzea, zasloužil se o vznik Památníku Bohuslava Martinů v Poličce a vypracoval scénáře mnoha příležitostných výstav.

Řadu let byl redaktorem periodik Vlastivědný sborník Severní Morava, sborník Zábřeh v minulosti a přítomnosti, Zprávy z muzeí od Trstěnické stezky, v němž publikoval celou řadu důležitých příspěvků. V roce 1983 byl donucen z politických důvodů práci v muzejnictví opustit. Až do odchodu do důchodu pracoval ve Státním rybářství v Litomyšli jako pomocný dělník. Stále se ale věnoval publikační činnosti. Je autorem deseti knih a asi pěti set publikací o hudbě a výtvarném umění 19. století. Středem jeho zájmu bylo a je výtvarné umění a hudební věda, zejména pak sociologie hudby. Do současnosti napsal na 430 studií, článků a textů katalogů výstav a 10 samostatných monografií, např. Josef Matička - Sen o Litomyšli, Dechové kapely, pochod a František Kmoch, propagační brožuru Polička.

Jako zakládající člen Společnosti Bohuslava Martinů každoročně připravoval do sousední malé vesničky Vlčkova na poslední víkend v květnu slavnost Otevírání studánek. Podílel se také na kulturním dění města Litomyšle a širšího regionu (přednášková činnost, práce v kulturních komisích, ve výborech Smetanovy Litomyšle a Mladé Smetanovy Litomyšle, v Mužském pěveckém sboru). Přesto, že bydlí v Litomyšli, na své rodné město nikdy nezapomněl. Neunikla mu jediná výstava s výtvarným zaměřením, která se v České Třebové uskutečnila, některé z nich sám zahajoval. Zemřel 7. 5. 2011 v Litomyšli.

Ve šlépějích otce kráčí syn Jan Kapusta mladší, absolvent Ústavu dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1980 působí v Galerii výtvarného umění v Náchodě (historik umění, ředitel).

Antonín <br />Buchtel

Antonín
Buchtel

Kněz, městský zastupitel, hudební skladatel, hudebník a sběratel starých hudebních nástrojů.

Podle některých pramenů se narodil o několik kilometrů severněji v obci Klášterec nad Orlicí. Po absolvování gymnázia v Moravské Třebové vystudoval filosofii na Karlově univerzitě a bohosloví v Hradci Králové.

Ještě během studia (1826) byl vysvěcen na kněze.

Působil jako duchovní v Klášterci nad Orlicí (1827), po 11 letech přeložen do Pěčína u Rokytnice, a od roku 1845 působil v Letohradu (Kyšperku). Zde dosáhl titulu vikáře, konzistorního rady, arcikněze a stal se školním inspektorem na německých školách. Psal chrámové skladby, komorní i taneční hudbu. Zajímavá písňová tvorba na texty revoltujících básníků českých (Jablonský) i německých (Uffo Horn). Jeho skladby byly vydávány v Praze i Vídni, klavírní školy zůstaly v rukopise. Buchtelova sbírka hudebních nástrojů vznikala postupně v rozmezí let 1830–1882. Sbírka obsahovala mistrovské kusy (theorba Martina Brunera, mistrovská viola d'amore houslaře Jana Oldřicha Eberle, či viola Nicolase Leidolffa z Vídně z roku 1700), ale i nástroje lidové (niněru, miniaturní housle užívané tanečními mistry – pošetky, trumšajt a hřebíkové housle). Jeden z nástrojů, celodřevěný xylofon, dokonce sám vyrobil. Sbírku odkázal Národnímu muzeu, kde vytvořila základ sbírky hudebních nástrojů, dokonce nejprve jako samostatné oddělení zvané Buchtelium. Dnes je součástí sbírek Českého muzea hudby.

Kromě četných chrámových skladeb komponoval zejména skladby pro klavír, tance a písně. Psal hudbu nejen na německé texty (např. sbírka písní: Lieder eines Blinden), ale i na texty české (Poselství, Hraběnce na památku). O jeho úctě k české hudbě svědčí i vlastní klavírní transkripce skladby Jana Václava Hugo Voříška Lístek do památníku.

Byl i znamenitým hudebním pedagogem. Pouze v rukopisu však zůstaly jeho školy hry na klavír.

Byl všestranně činný s hlubokým sociálním cítěním. Zakoupil zrušenou továrnu na sirky (mimochodem byla to První privilegovaná továrna na sirky v království českém a vyráběly se tam sirky dříve než v Sušici), přestavěl ji na chudobinec- Dům chudých č.p.212 a daroval městu. Jeho záslužná činnost byla oceněna řadou vyznamenání.

Zemřel 1. března 1882 a je pohřben na hřbitově v Letohradě.

 

 

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Kovařovic

Karel
Kovařovic

9. 12. 1862 - 6. 12. 1920

Narodil se v pražské muzikantské rodině. Před nástupem do Národního divadla prošel obsáhlou průpravou na pražské konzervatoři (1873–1879 - hra na klarinet, harfu a klavír), soukromě studoval zpěv a u Mistra Fibicha skladbu (1878–1882). V praxi se osvědčil jako harfista v orchestru Národního divadla (1879–1885), dirigent opery v Brně (1885) a Plzni (1886), klavírní doprovazeč Františka Ondříčka, učitel a korepetitor v Pivodově pěvecké škole (1890). Navíc komponoval a zvítězil v soutěži na novou operu v roce 1897. Nás může těšit, že tuto slavnou operu Psohlavci z větší části komponoval v nedalekém Přívratu Opera byla dopsána na podzim v Praze a zadána Národnímu divadlu. Premiéra se uskutečnila 24. dubna 1898. Byla přijata s nadšením, na jedno představení přijel dokonce zvláštní vlak Chodů a skladatel byl poctěn čestným občanstvím města Domažlic. Kovařovicův letní pobyt v Přívratu připomíná dnes již bohužel omšelá pamětní deska u hostince na Presích, která byla odhalena 22. června 1969.

V roce 1895 byl pověřen sestavením orchestru, repertoáru a řízením Festivalového orchestru na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. 1898 – 1900 se stal po Pivodově smrti ředitelem jeho ústavu. V roce 1900 Společnost Národního divadla zvítězila v konkurzu o nové zadání divadla a Kovařovic se stal šéfem opery. V roce 1901 proběhla stávka orchestru a části personálu Národního divadla, Kovařovic sestavil nový orchestr. V letech 1900 – 1920 byl šéfem opery Národního divadla (nejen jako dirigent, ale i dramaturg, režisér, mnohdy scénograf).

Felix <br />Lerch

Felix
Lerch

19. 12. 1866 -  19.7. 1954

Narodil se svobodné matce v Herborticích u Lanškrouna. Krátce po narození byl dán na vychování k tetě a strýci do Třebovic. Osmiletou školní docházku ale již absolvoval v České Třebové, kam se strýcova rodina v roce 1872 přestěhovala. U firmy Antonín Felcman se vyučil truhlářem a šest let zde pracoval. Po vojenské službě se k této profesi nevrátil. Zajímala jej drážní služba. Nejprve působil v Brně, potom v České Třebové. Zde se také oženil s Annou Rambouskovou a bydlel v městské části Bezděkově.

Za sociální demokracii byl zvolen do městské rady a obecního zastupitelstva. Kromě toho plných padesát let pracoval jako člen a předseda dozorčí rady Konzumní jednoty a byl spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Spolku domkářů a malorolníků v České Třebové. Stýkal se jak s ministry, poslanci a senátory, tak s těmi nejprostšími. A všemožně jim pomáhal.

V čase volna psal kroniku. Bez donucení, jen k potěše srdce. Zabýval se zaznamenáváním nejrůznějších událostí, kterých byl sám svědkem, nebo které načerpal z vyprávění pamětníků. Ve svých zápiscích také soustředil mnohá zajímavá statistická data, ke kterým měl přístup z titulu veřejné funkce. Jeho kroniky a pamětní knihy, které napsal krásným vyrovnaným písmem svým synům a dcerám, se staly bohatým zdrojem poznání a pramenem pro bádání o historii našeho města.

Jan  Evangelista<br />Andres

Jan Evangelista
Andres

20. 12. 1783 -  17.7. 1825

Narodil se 20. 12. 1783 v Ústí nad Orlicí v čp. 288. Po gymnáziu pracoval jako praktikant v lékárně U Zlatého orla ve Vysokém Mýtě, magisterskou zkoušku vykonal 3. 9. 1807 ve Vídni. Po návratu domů podal žádost o otevření lékárny, koncese udělena a první lékárna ve městě (rohový dům na sev. straně náměstí) otevřena 14. 12. 1808. Zde zařídil i jeviště, hrálo se pouze česky - Zschokke: Adelino, Velký zbojník (v překl. J. Hýbla), Gotter: Médea (opera s hudbou J. Bendy, přel. K. I. Thám). Texty buď z Krameriovy České expedice či od hradeckého J. H. Pospíšila. Andresovi, společně s Korábovými a Rettigovými, propagovali češtinu, šířili českou literaturu, založili veřejnou českou knihovnu a podíleli se i na Magdalenině kuchařské škole pro děvčata. Z těchto kursů vznikla na naléhání přátel slavná Domácí kuchařka. Roku 1819 převzal po příbuzném výrobu likérů v domě čp. 24. Po jeho smrti pokračoval syn Alois (po studiích farmacie, od 1844), zakladatel známé firmy A. J. Andres se speciálními jemnými likéry. Dochovaný notový materiál z Andresova divadla je uložen ve sbírkách Městského muzea.