Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Marcus Aurel<br />Stefan

Marcus Aurel
Stefan

V roce 1930 maturoval Aurel Stefan na gymnáziu, pak pokračoval ve studiích na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ještě během studií se oženil se Slovinkou Raineldou. Po studiích krátce působil v nemocnici v Semilech a Jaroměři. V roce 1939 byl zařazen do Školy důstojníků zdravotní služby v záloze v Praze Vršovicích. V prosinci roku 1939 opustil s bratrem Ivanem Protektorát s cílem dostat se přes Balkán k československé zahraniční armádě do Francie. Jeho bratr byl v Žilině zatčen a Aurel musel odejít bez něho. V Záhřebu se přihlásil do československé armády v zahraničí a setkal se s manželkou a dcerou Jasnou, které sem odcestovaly dříve. Nakonec se dostal do Francie a byl v březnu 1940 prezentován u československé armády a přidělen v hodnosti vojín k ženijní rotě v Agdě. Po pár měsících byl povýšen a nasazen na francouzsko-německou frontu. V červenci 1940 byl evakuován do Velké Británie a přidělen jako lékař k 1. československé smíšené brigádě k brigádní ambulanci. Postupně získal až hodnost podporučíka zdravotní služby v záloze, absolvoval několik kurzů. V říjnu 1942 byl přidělen jako lékař k 313. peruti RAF, kde už působil jeho bratr Benignus, který ale brzy tragicky zahynul. Peruť opustil v listopadu 1943 a poté sloužil na různých základnách. V roce 1944 působil v nemocnici Queen Victoria Hospital v East Grinsteadu, kde získal zkušenosti v oboru plastické chirurgie. V březnu 1946 byl repatriován a pracoval jako plastický chirurg ve Vojenské nemocnici v Praze Střešovicích. Rozvedl se a v roce 1947 se podruhé oženil s Marjorie Powrie, se kterou měl tři děti. V říjnu 1947 odešel na vlastní žádost z aktivní vojenské služby a nastoupil jako chirurg v Hradci Králové. V témže roce odjel do Velké Británie, kde pracoval v soukromé lékařské praxi do penze (1976). V roce 1951 získal britské občanství. Po smrti druhé manželky se oženil potřetí. Po sametové revoluci navštěvoval svůj domov a setkával se se svým bratrem Hvězdoslavem. Zemřel v Anglii.

Jan <br />Dawidko

Jan
Dawidko

Narodil 31.3.1946 v Praze. Po absolvování Středního odborného učiliště chladírenského v Častolovicích pracoval v Kovoslužbě Praha. V letech 1968 –1988 žil v západních Čechách v Chodově u Karlových Varů. Pracoval jako mechanik měření a regulace v Palivovém kombinátu Vřesová HDB Sokolov. Po ukončení dvouleté večerní školy pro novináře externě působil jako člen redakční rady Sokolovského revíru. Zároveň byl vedoucím redaktorem podnikového časopisu Vřesovské mládí.
Od října 1988 žil v Kostelci nad Orlicí, v Rychnově nad Kněžnou, v Častolovicích. Dnes žije v Ličně. Od října 1988 do prosince 1997 pracoval jako správce na Škole v přírodě v Habrové – Rychnov nad Kněžnou. Od února 1998 do února 1999 – Komerční banka Kostelec nad Orlicí-Bankovní ochranná služba. Od března 1999 do června 2001 – školník, údržbář, topič - OÚ Častolovice.
V květnu 1992 založil soukromé Vydavatelství a nakladatelství Kryštof /1992-2005/. Od ledna 2001 je členem Unie českých spisovatelů.a členem – Výboru národní kultury. Píše pohádky, dětské říkadla a básně převážně s tématikou Orlických hor. Od června 2001 je v invalidním důchodu.

Autor textu je Výbor národní kultury- sdružení občanů ČR -Politických vězňů 9- Praha 1

Vilém <br />Brázda

Vilém
Brázda

Jeho život započal v Zábřehu na Moravě. Ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do České Třebové, kde jeho otec působil jako stavbyvedoucí a později majitel vlastní firmy.
Mladý Vilém začal studovat reálku, studium však neuspokojovalo jeho výtvarné sklony, proto přestoupil na sochařskou školu v Hořicích. Po jejím absolvování pokračoval na AVU v Praze (profesor Štursa) a na uměleckých školách ve Francii (profesoři Boucher, Bourdelle).

Po studiích se vrátil zpět do České Třebové k rodičům a mladé lásce, se kterou se brzy oženil. První atelier si zřídil v dřevěné boudě pod Habeší na Parníku, později tvořil v nově vystavěném Brázdově domě v Litomyšlské ulici čp. 268 (rohový dům u gymnázia). Kromě sochařiny i rád maloval. Známé jsou jeho kresby ze staré České Třebové a okolí. Mladá rodina sochaře Brázdy si ve Třebové dlouho nepobyla. S nadějí, že najde lepší životní podmínky, se přestěhovala do Prahy. Zpočátku měla existenční potíže i zde. Jak vypadal pracovní den mladého umělce v Praze? Večery trávil v biografech hrou na housle, přes den pracoval na reklamách a obrázcích Prahy, noc věnoval umění sochařskému. Po čase se ekonomická situace zlepšila. Měl mnoho plánů, bohužel je nestihl naplnit. Zemřel nečekaně při nedělním koupání ve Štěchovicích. Pohřben je na olšanském hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Alois <br />Šlezinger

Alois
Šlezinger

28. 10. 1806 -  24.2. 1893

Narodil se 19. 10. 1806 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 314 (dnešní Lukesova ul.). Vyučil se tkalcem a odešel do světa na zkušenou. Vrátil se roku 1829. Postupně si zřídil sklady s rukodělnými tkaninami v Praze a Kutné Hoře. Stal se prvním exportérem ústeckých rukodělných tkanin. Při návštěvách v Praze a Kutné Hoře se seznámil s českými buditeli a vlastenci. Stal se členem tajných revolučních spolků, K. H. Borovskému pomáhal v Praze a po českém venkově šířit jeho tisk. Aktivně se zapojoval do revolučních událostí roku 1848. Byl zatčen a vězněn. I po propuštění stále pod policejním dohledem. V roce 1856 se i s rodinou vystěhoval do Spojených států, kde v Nebrasce farmařil. Své vzpomínky a zážitky postupně vydával v krajánském časopise "Amerikán" v Chicagu. Jimi se inspiroval spisovatel Otto Janka při psaní knihy "Jsem Sioux!" (Albatros, 1964). Některé vzpomínky lze najít i v knize A. Branalda "Hrdinové všedních dnů". Zemřel v Denveru v USA 24. 2. 1893 a byl pochován na tamním hřbitově.

Vlastimil <br />Matyáš

Vlastimil
Matyáš

21. 10. 1922 -  10.2. 2002

Narodil se 21. 10. 1922 v Ústí nad Orlicí Pod Horou v domě čp. 368 zvané Korábov. Po absolvování vysoké školy nastoupil do Stavoprojektu, později pracoval jako projektant města Ústí nad Orlicí. Několik let také prováděl soupis památek ve Východních Čechách pro Státní památkovou péči. Začátkem 50. let odešel do Prahy a 6 let působil na Ministerstvu školství a kultury, kde projektoval školy, zejména vysoké školy na Slovensku. Od roku 1970 pracoval jako hlavní inženýr architekt výstavby tranzitního plynovodu. Jeho realizované projekty byly několikrát oceněny za architekturu a urbanistické řešení. K jeho zálibám patřilo cestování - navštívil Evropu, Severní a Jižní Ameriku, severní Afriku, Střední a Dálný východ. Inspirován těmito cestami, namaloval velkou řadu obrázků (z Kavkazu, Egypta, bývalé Jugoslávie, Španělska, Švýcarska, Pamíru i USA). V mládí ho inspirovala krásná krajina kolem Ústí nad Orlicí, zachycoval zejména motivy z Hrádku, chalupy z Podorlicka kolem Pastvin. Jeho tvorba byla pravidelně vystavována, naposled v roce 1996, kdy Městské muzeum Ústí nad Orlicí uspořádalo výstavu jeho akvarelů, pastelů a projektů s názvem "Svět očima architekta". Na sklonku života opustil Prahu a vrátil se do Ústí nad Orlicí, kde dne 10. 2. 2002 zemřel.

Karel <br />Plicka

Karel
Plicka

14. 10. 1894 - 6.5. 1987

Vynikající fotograf – výtvarník, režisér, scénárista, kameraman, hudebník, folklorista, hudební vědec a spisovatel, dirigent a pedagog na AMU a FAMU se narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec František  (1844–1929) pocházel z Vítova u Slaného, matka roz. Hořčičková (1862–1908) byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod s prádlem a hračkami. Později se Plickovi přestěhovali do domu čp. 17 na náměstí.


Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap).

Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909–1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–1931).


Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.


Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937–1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939–1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945–1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946–1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.


Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.
Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).


Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).