Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Kubánek

František
Kubánek

Vyučil se pivovarským sládkem a poté nastoupil na místo sládka v havlíčkobrodském pivovaru. Pak pracoval jako nákupčí.

Po navrácení z války se přestěhoval do Prahy, kde pracoval v obchodě s výšivkami a gobelíny. Služebně tak projezdil velkou část Evropy. Spolu s bratrancem založil „Spolek rodáků chotěbořských v Praze“. V roce 1965 navštívil Austrálii, kde strávil půl roku. Velmi obsáhle popisuje své zážitky ve vzpomínkové knize Jsem z Chotěboře.

Od mládí byl činorodým ochotnickým divadelníkem a amatérským hudebníkem. Měl velmi rád divadlo a zpěv. Zpíval v souboru Doubravan. Byl čestným předsedou spolku Palacký.

František Kubánek měl velmi mnoho přátel v uměleckém světě a neváhal je zvát k pobytu v Chotěboři. Patřili mezi ně manželé Svobodovi, F. X. Šalda, Jaroslav Hašek a mnoho dalších.

Mojmír <br />Stránský

Mojmír
Stránský

Mojmír se narodil 29. června 1924 v České Třebové část Parník (ulice Benátky č.p.34) jako nejmladší ze tří dětí manželů Stránských. Jeho otec František, rodák z České Třebové, byl železničář, strojvedoucí. Po úrazu v období po první světové válce, kdy přišel o pravou nohu pod kolenem, musel pracovat v mzdové kanceláři kde dělal výplaty strojvedoucím. Rentu nedostával, poněvadž se mu úraz stal mimo pracovní dobu. Matka Bohumila, rozená Bytnerová, se starala o domácnost a menší hospodářství - pocházela z Červenky u Litovle na Hané.Už jako klukovi mu byl Mojmírovi vzorem jeho starší bratr František (1914), ale i se sestrou Jiřinou (1918) si dobře rozuměl. Když vychodil měšťanku, přesvědčovala ho matka aby si udělal průmyslovku a stal se strojvedoucím. Bratr mu to rozmluvil slovy: než být študovaný lepší je být manuálně zručný. Nastoupil tedy v České Třebové do učení na automechanika v soukromé autodílně Josefa Sovy, který zaměstnával kromě Mojmíra ještě další dva učedníky. Už po dvou letech v učení se aktivně zúčastnil strojírenské výstavy, kde představil dílo „Vodácký hasák“. Ten rok soutěž vyhráli dva učni a jedním z nich byl i Mojmír, pro kterého vítězství znamenalo totéž co získat výuční list. Ještě rok se měl zaučovat na automechanika, ale z učení odešel (spíše utekl) a šel pracovat k bratrovi do dílny Moto-Velo-Sport, kde ve volných chvílích pracovali na vývoji vozítka.

Koncem války byl totálně nasazený v továrně v Kerhaticích (12 km od České Třebové v okrese Ústí nad Orlicí). Pracoval na kompletaci leteckých motorů BMW do letadla FockeWulf, později jako vedoucí zkušební stanice (kde byla improvizovaná montáž do letadla). To již se ale poohlížel po dceři rolníka Krčmáře, starosty obce Mostek, slečně Oldřišce. Pár měsíců před koncem války z letecké továrny odešel k soukromníkovi Josef Štarmanovi do České Třebové a tam pracoval na chladících strojích. Byl zařazen do vývojové skupiny k řešení problémů chladící techniky. Na bratrův popud se koncem roku 1945 představil rodičům slečny Oldřišky a 8. ledna 1946 byla svatba. Měsíc oba bydleli u rodičů, poté si vyklidili horní patro v dílně na Parníku a přestěhovali se tam. Ještě téhož roku, 16. listopadu, se jim narodila dcera Jiřina. Potom však musel jít Mojmír na dva roky na vojnu do Českých Budějovic (později i do Plzně), kde dělal řidiče autobusu. Rodinu mu naštěstí pomáhal živit otec jeho ženy Oldřišky. V té době přišla na trh koženka a jelikož k ní měl na vojně přístup, propašoval si jí pár metrů domů. Bylo z ní pošito první „koženkové“ vozítko pro invalidního holiče Po návratu z vojny se pustili do vývoje vozítka.

Bratr, který byl již v té době politicky pronásledován a neměl tedy do výroby moc chuti, postoupil hlavní iniciativu Mojmírovi. Tomu se mimo jiné 5. února 1950 narodil syn Mojmír a 11.července 1951 dcera Miroslava. Doba soukromému podnikání nepřála a tak byli oba bratři nuceni vstoupit do výrobního družstva invalidů, aby mohli ve vývoji a výrobě vozítek pokračovat. Z prostorových důvodů přemístili výrobu vozítek do Solnice. Mojmír však stále bydlel s rodinou v České Třebové a do Solnice v Orlických horách i s bratrem dojížděli ve vozítkách. Výroba tříkolových strojů potažených koženkou se zdárně rozrůstala. Rok 1954 nezačal příliš radostně. Začátkem ledna zemřel Mojmírovi otec a koncem ledna tragicky havaroval ve vozítku bratr. Mojmír si řekl že nemůže nechávat i nadále rodinu doma samotnou, tak udělal z dílny v České Třebové vývojovou dílnu pro přípravky do Solnice a ještě se třemi kolegy (Josef Štarman - bývalý továrník, Josef Vaňous a Václav Škeřík, později se přidal i Hanzl) na nich pracovali. Jenže to se stalo trnem v oku některým straníkům. Zřejmě se báli, že Mojmír chce družstvo v Solnici zavřít a tak mu dali nůž na krk: Buď vstoupí do KSČ nebo musí odejít. Toho roku se mu ještě narodilo čtvrté dítě - 29.října 1954 dcera Oldřiška. Mojmír raději odešel z družstva dobrovolně z vlastního křesťanského přesvědčení. Roli sehrála i hrozba dalších perzekucí jeho rodiny.V České Třebové byl pak jedním ze spoluzakladatelů nového družstva Později získalo název Orlík) do kterého přešel s kolegy z vývojové dílny. Jejich sídlem byly prostory bývalé pražírny a hospody U Rudolfů. Začali vyrábět pekařské váhy a zámečnické výrobky. Počet zaměstnanců se rychle rozrůstal,, brzo mělo družstvo asi 25 zaměstnanců, z velké části vesměs invalidních. V té době byl provoz podle rozhodnutí KNV Pardubice součástí družstva invalidů v Chocni. Když přišel pan Štarman s tím, že by mohli dělat kompresory, řekl mu Mojmír: Já chci dělat vozítko, ale jakmile začneme dělat něco jiného, nebude na vozítko čas. Jelikož na jeho slova začalo časem docházet, z družstva odešel.

Vyklidil a opravil si starou dílnu na Parníku u Šreflovy vily a pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti, které se stal členem, začal svou vlastní činnost.Nejprve začal s výrobou paprskových kol (měl přístup k plechu zdarma, jako odpadu) a zpátečky na Velorex 250. Poté získal zakázku na výrobu podvalníků, které přihlásil k patentování a stále přemýšlel co dál. Sledoval tisk a řekl si, že pro invalidy žádná továrna nic nedělá, a tak že by mohl udělat ruční řízení pro tělesně postižené občany. Ze zkušeností svého otce dobře věděl jak se invalidní občané cítí. První zakázkou bylo ruční řízení pro Renault 4 CV, za kterou dostal 1260,- Kč. Nechal si svou konstrukci patentovat a začali chodit další zakázky. Ruční řízení představil i brněnském Veletrhu. Postupem času bylo zájemců o ruční řízení čím dál víc - dokonce i ze zahraničí ... Velký zájem nebyl však režimem kvitován kladně a tak Mojmíra donutili přejít se všemi přípravkami pod družstvo Orlík. Ten si myslel, že bude na vylepšování ručního řízení pokračovat, ale jakmile jim předal veškerou dokumentaci, zakázali mu vstup do družstva. Mojmír však neváhal a začal se, i přes údiv okolí, s družstvem soudit. Soud vyhrál a získal 20 tisíc korun (bohužel 10 tisíc musel zaplatil tomu, kdo mu maloval veškeré výkresy). Velice jej těšilo, že soudce pronesl po uzavření případu větu: To je první věc u soudu, kdy soukromník vyhrál nad socialistickým sektorem. Protože však ztratil práci, musel si najít práci jinou. Vzpomněl si, že kdysi chtěli dělat vozítka z plastických hmot. Na výroční schůzi Vědeckotechnické společnosti požádal hlavního inženýra, jestli by mohl pracovat v Kovoně Karviná ve výrobě laminátů, aby se ji naučil. Inženýr souhlasil, ale s podmínkou, že tam bude dělat zadarmo. Mojmír souhlasil. Manželce dal ušetřené peníze na měsíc dopředu a aby nemusel být v Kovoně dva měsíce, dělal na dvě směny. Práce s pryskyřicí jej velice bavila a hlavně tam viděl, jak se připravují sportovní karosérie pro Karosu Vysoké Mýto. Nabídli mu že si může domů odnášet veškeré zmetkové věci a tak si vozítkem navozil domů spousty laminátových bočních vozíků k motorce. Ty poté opravoval a prodával, aby si vydělal něco na živobytí. V Kovoně dal dohromady partu nadšenců, kteří byli schopni společnými silami udělat karosérie na vozítka s podmínkou, že každému jedno zbude. V době kdy se pracovalo na karosérii pro vozítko, nosil v hlavě nápad na realizaci domácího skútru pro invalidy Vyrobil jej, slavnostně dovezl do Prahy a předal zájemkyni, která byla velice spokojená, protože se tak dokázala po bytě pohybovat bez cizí pomoci. Udělal tedy dalších 5 takových vozítek a dodal je do Kladrub. Bohužel ne za všechny mu tam zaplatili.Tou dobou již byly dokončeny výlisky na 5 vozítek a tak musel začít pracovat na šasi. Aby nebylo vozítko moc dlouhé, motor byl částečně postaven. Po vzoru vozítka BMW Isetta mělo vozítko 2 kola vzadu u sebe (na pohled tříkolka), čímž mohl být vyloučen diferenciál. Vozítko mělo výborně vyřešenu geometrii tak, že když se i ve větších rychlostech pustil volant, vozítko Super Laminát stále bezvadně sedělo na silnici. Motoristické zájmy a další získané zkušenosti s laminátem, zapříčinily, že se pustil i do výroby kapotáže na motocykl Věděl, že plechové kapotáže jsou těžké a hlučné a tak postupně vytvaroval dvoudílnou kapotáž, která měla ochránit jezdce před nepohodou i při možném pádu a dal na ni chráněný patentový vzor.Vozítko Super Laminát (včetně ručního řízení) i kapotáž na motocykl bylo ještě ten rok představeno na veletrhu v Brně u pavilonu Z. Na kapotáže motocyklů se nahrnulo spoustu nových zakázek, ale politický tlak je nedovoloval vyrábět v domácích podmínkách. Mojmír měl jít opět pod výrobní družstvo do Pardubic. S nimi se však nedohodl a kapoty vyráběl doma v dílně. Jeden prototyp dal státní bezpečnosti, která slíbila zaplatit patent. Bohužel však do hry vstoupil Vertex Litomyšl, který kapotáž okopíroval a nechal si ji patentovat. Když Mojmír namítal že je to porušování řádu o vynálezech, ukázali mu malé odchylky od jeho kapotáže a jeho chráněný vzor neuznali.Nebyla opět práce a tak nezbývalo nic jiného než pod tlakem situace poprvé v životě nastoupit do zaměstnání - ve Strojtexu v České Třebové pracoval nějaký čas jako brusič. Psal se rok 1968 a na Mojmíra působil pozitivně v tom smyslu, že mohl svobodněji tvořit s laminátem. Kolegové mu také říkali „pan Laminát“. Z laminátu vytvořil rukověť k revolveru na údržbu bavlny.

V té době, kdy mohli komunální podniky zřizovat zvláštní zapojení, navštívil Mojmír ředitele a ten mu řekl, že pokud bude odevzdávat 20% ze zisku, může si pracovat soukromě ve své dílně. Dostal ještě k dispozici 3-4 pracovníky. Vytvořil laminátovou karosérii na akumulátorový vozík a znenadání přišla zakázka na 20 kusů! Byl nadšen, znamenalo to přísun financí a tak se pustili do díla. To jej postavilo do dobré pozice v podniku, protože mu vydělával. Začal se zajímat o termoplasty. Viděl v nich výhodu, že jedním vyfouknutím vznikne hotový výrobek a odpadá zdlouhavé zaškolování. Z vydělaných peněz koupil vyřazené lisy z jiných továren. Jelikož neměl k dispozici výrobní prostory, dal stroje pracovníkům domů - odpadla též starost o sociální zázemí dělníků.Ovlivněn možnostmi výroby termoplastů vyrazil do světa shánět inspiraci a zakázky. Na Ostravu, Vsetín (tam dělal menší zakázku kroužků na kabelky) a do Fatry Napajedla - tam mu vnukli myšlenku vyrábět ventilky k nafukovacím výrobkům. To tehdy nikdo v Čechách neuměl. Dle vlastního patentu nechal u jednoho známého udělat formu a vyrobil jich velké množství. Politický tlak ho opět donutil opustit rozběhnutou výrobu. Navíc ho nikde nechtěli přijmout, a tak přemýšlel co dělat dál. Stále ho lákala výrobna skleněného vlákna a příhodným podnikem byl Vertex Litomyšl. Bohužel již ztratil krok s tempem vývoje v tomto směru a tak přešel do Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, kde pracoval jako vývojář-mechanik na zlepšovacích návrzích a patentech. Bylo to tři roky před penzí. Jelikož však Mojmír chtěl mít pracovní svobodu, nechtěl zde zůstat déle než musel. Tou dobou se změnil zákon ve smyslu podpory malých vodních elektráren a Mojmír se chytil příležitosti. Koupil jednu zchátralou v obci Dolní Lhota nedaleko Blanska, pět let si opravoval a od té doby dodával do místní sítě elektrický proud.

I ve vysokém věku se pan Stránský zajímal o vývoj vozítek pro invalidy a zpracováním odpadových plastů (PET lahví). Uveďme alespoň poslední model skútru s moderním designem, který by mohl také pro přepravu invalidních osob.

Václav <br />Drobný

Václav
Drobný

Václav Drobný pocházel ze zemědělské rodiny. V roce 1948 se oženil a převzal hospodářství. 15. ledna 1950 byl pěti muži odvlečen k výslechu do Pardubic, pak do Chrudimi a následně na Pankrác do Prahy. Odsouzen byl za pomáhání k velezradě 11. a 12. září 1951 Státním soudem v Praze a 17. listopadu 1951 Nejvyšším soudem v Praze k 10 letům odnětí svobody, propadnutí celého jmění a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Po odsouzení byl odvezen na Bory u Plzně a odtud do Jáchymova do uranových dolů. Zde byl až do října 1956, kdy byl podmínečně propuštěn.

Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové 9. srpna 1990.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Otto <br />Smrček

Otto
Smrček

27. 11. 1947 -  14.4. 2012

Historik českého strojírenství, regionální historik a bohemista, muzejník, redaktor, vydavatel, režisér amatérského divadelního soubor, divadelník, hudebník.

Po maturitě na strojní průmyslovce v Praze, pracoval dva roky jako profesionální hasič. Poté byl přijat ke studiu neučitelského oboru dějepis-čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ke studiu ho přivedl zájem o hlubší poznání historie českého strojírenství v mezinárodním kontextu.

Děvet let prožil v Chotěboři. Působil ve zdejším muzeu a spolu s dalšími spolupracovníky založil Vlastivědný klub, který se zabýval bádáním v historii a okolí.  V letech 1983-1986 se podílel na činnosti amatérského chotěbořského divadla SCHOD, a to jako herec, autor a režisér. Byl spoluzakladatelem a aktivním členem hudební skupiny Detto. Pravidelně přispíval do Chotěbořského zpravodaje i okresních novin Cesta Vysočiny. K 650. výročí založení města inicioval a pak i redigoval publikaci 650 let města Chotěboře. Pod jeho redakcí vyšel také výroční almanach k založení muzea.

Po ukončení studia na vysoké škole se stal odborným redaktorem v nakladatelství Naše vojsko. V roce 1986 odešel kvůli práci s rodinou do Prahy a začal pracovat v Československé akademii věd, kde pracoval do roku 1991. Poté působil až do roku 1993 v Ústavu teorie a historie vědy AV. I v Praze ve své divadelní a spisovatelské činnosti úspěšně pokračoval.

I nadále také pokračoval ve výzkumu dějin strojírenské techniky a technologie. Své studie publikoval, zejména na stránkách časopisu Dějiny věd a techniky. Významně přispěl i k výuce historie strojírenství na středních odborných školách a odborných učilištích, když sepsal a vydal publikaci Kapitoly z dějin strojírenství. Založil i vlastní vydavatelství.

Po zrušení Ústavu teorie a historie vědy v roce 1993 působil Otto Smrček jako šéfredaktor v odborném časopise Plyn.

Sestavil a vydal: Dramatickou kuchařku pro amatérské divadelníky.

Josef  Bonaventura<br />Hubálek

Josef Bonaventura
Hubálek

2. 11. 1851 -  27.8. 1918

Pocházel z početné rodiny (deset sourozenců) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka, který byl dobrý pedagog i hudebník. Obecnou školu vychodil pod dohledem svého otce, následovala studia na nižší německé reálce v Lanškrouně (od roku 1865) a od roku 1867 pak na české reálce v Hradci Králové, dále pak na učitelském ústavu v Hradci Králové (1869-1871).

Po studiích se stala jeho druhým domovem Česká Třebová.  Učitelskou dráhu nastoupil 15. září 1871 jako podučitel na obecné škole v České Třebové. Zde našel nejen zaměstnání, ale i svoji nastávající manželku Veroniku Felcmanovou. V roce 1875 přijal učitelské místo na měšťanské škole v Jilemnici, ale po dvou letech se vrátil zpět do České Třebové. V roce 1904 se stal ředitelem oddělené obecné a měšťanské školy dívčí (v této funkci setrval až do 31. července 1917, kdy odešel na odpočinek).

Zasloužil se o zřízení pokračovacího kurzu pro mladé dívky při měšťanské škole, přičinil se o vybudování nové školy v Komenského ulici i o zřízení městské opatrovny.

 

Pedagogickou dráhu začal jako podučitel na obecné škole, na zasloužený odpočinek odešel co by ředitel měšťanské školy dívčí. Pracoval v Sokole, Občanské besedě, Okrašlovacím a divadelním spolku. Po velkém požáru v roce 1872 se stal také hasičem. A ne ledajakým. Byl cvičitelem a starostou sboru, odborným spisovatelem, učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou hasičské župy, úřadujícím náměstkem starosty Zemské ústřední hasičské jednoty, přísedícím správní rady Hasičské vzájemné pojišťovny v Praze. Československé hasičstvo zastupoval na světových mezinárodních sjezdech (Paříž, Amsterodam, Berlín, Milán, Brusel, Budapešť).

Roku 1901 založil v České Třebové hasičskou jinošskou družinu. Získané zkušenosti teoreticky propracoval a zveřejnil samostatně v publikaci Jinošské družiny při sborech dobrovolných hasičů. Podobně tak vznikl spisek Ženské odbory při sborech dobrovolných hasič. Byl spoluzakladatel časopisu Hasičské rozhledy, do kterých přispíval odbornými i výchovnými články.

Francouzská hasičská federace a četné domácí spolky jej jmenovaly svým čestným členem, byl držitelem zlatého záslužného kříže s korunou, stříbrné medaile za literární práce o hasičství a odznaku II. třídy Červeného kříže.

Josef Bonaventra Hubálek zemřel 27. srpna 1918 ve svém domě v České Třebové čp. 475. Hasičská župa Ústecko-Orlická převzala po smrti jeho jméno, tj. Hasičská župa „Hubálkova“.

V roce 5. srpna 1923 mu byla na jeho domě čp. 475 odhalena bronzová pamětní deska. Věnovala ji Česká zemská hasičská jednota v Praze. Dnes se deska nachází na hasičské zbrojnici v Chorinově ulici.

Emil <br />Musil-Daňkovský

Emil
Musil-Daňkovský

7. 11. 1857 - 8.2. 1941

Školu navštěvoval v rodné vsi a ve Svitavách, kde se učil německy. V roce 1871 odešel na evangelický vzdělávací ústav do Staré Čavy u Velkého Hlohova a v roce 1873 již učil na evangelické škole v Mikulůvce u Vsetína na Moravě. Byl to člověk, který se stále vzdělával. V roce 1877 odmaturoval a získal tak vysvědčení učitelské dospělosti. Učil na několika místech, až v roce 1882 byl ustanoven učitelem a správcem školy v Mokrém.
Byl zakladatelem Čtenářsko-hospodářské besedy, působil v ní jako jednatel a předseda. Angažoval se také v učitelské jednotě Budeč Opočenská v Dobrušce, kde přijal funkci předsedy. Byl redaktorem časopisu Lovecká besídka (od srpna 1894 do července 1902 vyšlo 8 ročníků). Byla to sbírka poučného a zábavného čtení pro přátele myslivosti a přírody. Časopis přinášel básně, romány, novely, fejetony, úvahy, povídky a články s loveckou a přírodopisnou tematikou. Publikoval zde např. Alois Jirásek nebo F. S. Kodym. Redakce časopisu byla v mokerské škole. Dále přispíval do českých časopisů, především pedagogickými články pro mládež. Publikoval také do časopisů Lovecký obzor, Lesnický týdeník, Z lesů. Samostatně vydal přes 20 spisů.
Překládal z němčiny a francouzštiny (např. Karla Maye). Psal články z oboru pěstitelství, chovatelství, věnoval se vlastivědě. Byl redaktorem Myslivecké besídky.
Emil Musil používal často pseudonymů: E. ze Lví Hory, Sylvanus, E. Lubinský, Cyril Sekáček, J. Zástěra, J. Kutnohorský, Konstantin Tichý, E. M-D.
Zatím zjištěný seznam jeho prací je na stránkách kroniky obce Mokré v oddíle Dílo Emila Musila-Daňkovského, který se postupně doplňuje.