Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Arnošt <br />Staněk

Arnošt
Staněk

Sloužil v RAF ve 310. peruti. 22. září havaroval při pokusu o nouzové přistání na mořskou hladinu, Spitfire AR495 (NN-T). Adoptivní syn letce Aloise Vrecla.

Jaroslav <br />Bednář

Jaroslav
Bednář

Narodil se 6. 1. 1932 v Petrovicích. V sedmi letech se začal učit na housle v hudební škole v Ústí nad Orlicí a v r. 1946 hře na fagot u Jaromíra Lahůlka. Po ukončení textilní průmyslovky (1951) se přihlásil na kroměřížskou konzervatoř - studoval u Josefa Ducháčka. V letech 1955-59 na pražské HAMU u prof. Karla Pivoňky. V r. 1959 se zúčastnil Reichovy mezinárodní soutěže dechových nástrojů při festivalu Pražské jaro. Dva roky působil v orchestru divadla D 34 E. F. Buriana. Od r. 1961 první fagotista Symfonického orchestru Bohemia Poděbrady. Mimo práce v orchestru se soustavně věnoval sólistické, komorní a pedagogické činnosti. V r. 1962 založil komorní soubor Poděbradské dechové kvinteto a Collegium musicum Poděbradiensis a r. 1985 Zámeckou kapelu krále Jiřího z Poděbrad. V letech 1962–93 pedagogem na ZUŠ v Poděbradech, následně (až do r. 2002) na ZUŠ v Pečkách. V r. 1982 jmenován členem Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Spolupracoval s řadou českých i zahraničních dirigentů - J. Bělohlávek, A. Devátý, Fr. Dyk, V. Válek, W. Kupke, H. Storck aj. V letních sezónách 1992, 1993 působil ve festivalovém orchestru Massimo Teatro v Palermu. Zemřel 2. 5. 2008 v Praze.

Josef <br />Chmelík

Josef
Chmelík

Absolvoval českotřebovské gymnázium (1972), poté Karlovu univerzitu, v rámci vysokoškolského studia zvolil disciplínu analytické chemie a vždy se s profesní hrdostí hlásil k nestorům oboru, profesorům Josefu Koštířovi a Jaroslavu Janákovi. Pracoval v čelní instituci v Ústavu analytické chemie AV ČR v Brně. Přes svůj relativně mladý věk odvedl významné tvůrčí dílo: navázal na výzkum frakcionace chemických látek tokem v silovém poli Josefa Janči v 80.letech a rozvinul směr separaci biopolymerů. Jeho jméno se často objevuje v aplikované sféře (technologie potravin, pivovarnictví a sladařství, všeobecné zemědělství, rostliná a živočišná výroba apod.). Podílel se na vysokoškolské výchově chemiků coby člen nejrůznějších grémií nebo oponent absolvenských prací. Pracoval v posuzovatelských komisích Grantové agentury ČR nebo AV ČR. V čele Ústavu analytické chemie stál od roku 2001. Když k 31. březnu 2005 končil své čtyřleté funkční období ve funkci ředitele Ústavu analytické chemie, Akadamická rada AV ČR mu vyslovila poděkování za vykonanou práci, během níž kladl důraz na mezinárodní standardy v uplatnění výsledků pracoviště.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jiří <br />Keprt

Jiří
Keprt

2. 10. 1932 -  30.6. 2020

Narodil se 2. října 1932 v České Třebové v rodině průvodčího vlaků ČSD. Je to mladší bratr Dobromila, známého kapelníka, učitele hudby a hudebního skladatele (*1920, +2014). Měl ještě starší sestru Věru Vincíbrovou (*1923, +2008). Stejně jako bratr se i Jiří Keprt také věnoval od mládí hudbě. Známé je jeho působení na českotřebovském reálném gymnáziu na začátku padesátých let, kdy spolu se svými spolužáky (připomeňme např. dvojčata Langovy nebo o rok mladšího Josefa Petráka) založil a vlastně i vedl velmi kvalitní kapelu, pro kterou dokázal aranžovat mnoho zajímavých písní.  Pamětníci připomínají jeho působení (a vedení hudby) v operetě Mamzele Nitouche, kterou hrál na Vánoce v roce 1960 v Národním domě DS Hýbl (25. a 26. prosince). V této inscenaci si zahrál svou životní dvojroli (Floridor/Celesten) tehdy populární Karel Tomeš.
Po maturitě na českotřebovském gymnáziu absolvoval Jiří Keprt v roce 1955 Pedagogickou fakultu v Brně a od téhož roku pracoval jako učitel matematiky a fyziky na zdejší osmileté střední škole a a o rok později na průmyslové škole pro pracující v České Třebové. Současně dálkově vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde si jeho talentu povšiml Prof. RNDr. Bedřich Havelka, DrSc., vedoucí katedry optiky a teoretické fyziky. V roce 1963 Jiří Keprt nastoupil jako odborný asistent a vědecký pracovník do tehdy nově zakládané Laboratoře optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd. Tam působil celý svůj odborný život, také ještě jako osmdesátník.
Odborný růst Jiřího Keprta na přírodovědecké fakultě dokládají jeho postupy a vědecké hodnosti. V roce 1967 získal titul RNDr., o rok později obhájil kandidátskou práci (CSc.) a doktorskou disertační práci (DrSc.) pak v roce 1992.  Bohatá je také jeho publikační činnost a praktická užitečnost jeho působení v oboru holografie a stavbě unikátních optických přístrojů. Získal možnost dlouhodobé stáže v USA u prof. Leiha, Michigan (1978). Byl členem řešitelských týmů a koordinátorem řady vědeckých projektů. O jeho působení na Olomoucké Univerzitě Palackého můžeme najít množství záznamů a jeho odborný život je popisován se superlativy. Dlouhá léta přednášel v oborech optika a optoelektronika, vychoval řadu doktorandů a odborných pracovníků především v oboru holografie. V roce 2012 byl Jiří Keprt oceněn  rektorem olomoucké univerzity za zásluhy o rozvoj uznávané olomoucké optické školy udělením zlaté medaile Univerzity Palackého u příležitosti jeho osmdesátých narozenin.

Karel <br />Havlíček Borovský

Karel
Havlíček Borovský

31. 10. 1821 -  29.7. 1856

Básník, novinář a politik, zakladatel české moderní žurnalistiky, literární kritik, autor črt, překladatel.

Po absolvování gymnázia v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě,šel studovat filozofii do Prahy. Chtěl se stát českým spisovatelem a život zasvětit práci na povznesení českého národa. Studoval češtinu a světovou, zejména slovanskou, literaturu. Po skončení filozofie začal v Praze studovat teologii, neboť kněžské povolání považoval pro vlasteneckou práci za nejvhodnější. Po roce (roku 1841) však odešel a po celý zbytek života byl nekompromisním kritikem římskokatolické církve.

Poté odjel do Moskvy, kde získal místo vychovatele v rodině universitního profesora. Roku 1844 se odtud vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná - vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus. V Brodě organizoval ochotnické divadlo.

Roku 1845 se proslavil ostrou kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. O rok později se stal, na doporučení Františka Palackého, redaktorem Pražských novin. Psal také do satirické přílohy časopisu Česká včela s názvem Žihadlo.

V revolučním roce 1848 Havlíček z Pražských novin odešel a založil vlastní Národní noviny, které byly prvním deníkem v Českých zemích a dosáhly velké popularity. Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu. Byl členem Národního výboru. Po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Na jednáních sněmu ve Vídni i Kroměříži však nijak aktivně nevystupoval. Cítil se více novinářem než poslancem, a tak se v prosinci 1848 poslaneckého mandátu vzdal a věnoval se plně vedení Národních novin. Havlíček v nich i nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. Vedle článků se těšily oblibě především jeho výstižné epigramy a satirické popěvky. Vydávání novin bylo však roku 1850 definitivně zakázáno.

Havlíček se však nevzdal, usadil se v Kutné Hoře a začal zde vydávat politický týdeník Slovan. Svou činností si vysloužil soustředěnou pozornost úřadů. Jednotlivá čísla Slovanu byla konfiskována, časopis nesměl být dodáván do Prahy a dalších míst a Havlíček byl takřka denně šikanován policií či soudem. Když po dvou úředních výstrahách bylo nutné očekávat brzký zákaz časopisu, Havlíček sám v srpnu 1851 jeho vydání zastavil. V Kutné Hoře vydal Havlíček také dva sborníky svých článků, Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. V listopadu 1851 stál opět před porotou, tentokráte kutnohorského soudu, žalován pro články ve Slovanu. Byl však znovu uznán nevinným.

Poté se s rodinou vrátil do Brodu a žil spíše v ústraní. Na počátku prosince 1851 byl však ve svém domě zatčen a dopraven do tyrolského Brixenu. Zde byl přinucen žít více než tři roky. I v Brixenu studoval, překládal a tvořil. Vznikly zde knihy, které představují vrchol jeho básnického díla: Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra, Král Lávra. Z brixenského vyhnanství se vrátil na počátku května 1855. Jeho manželka bohužel krátce před jeho návratem zeměrela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka.

Karel Havlíček zemřel ve třiceti pěti letech. Je považován za zakladatele českého politického novinářství a svou básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Jeho jméno se pro český národ stalo symbolem statečnosti, boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a národní svobody.

Vojtěch <br />Novák

Vojtěch
Novák

11. 10. 1907 - 8.6. 1972

Vojtěch Novák se narodil v rodině krejčího a chalupníka 11. října 1907 v Dolní Čermné. Když mu bylo devět let, zemřel mu v Albánii otec, tehdy voják rakousko-uherské armády. Vyučil se tesařem a po vojenské službě dostal doporučení ke studiu na stavební škole v Bratislavě. Po jejím dokončení pracoval jako mistr na různých stavbách jižního Slovenska. Po okupaci Československa se od 1. června 1939 napojil na odbojovou skupinu Ministerstva národní obrany a převáděl, pod krycím jménem Ferko, přes hranice se Slovenskem do zahraničí utíkající důstojníky, ale i civilní exulanty, zprvu do Polska a po jeho obsazení do Maďarska. Po zatčení hlavy organizace - pražského primátora Dr. Klapky a obdržení rozkazu "okamžitě zmizet", musel prchat stejnou cestou sám. Dostal se přes Bělehrad, Bejrút do Marseille, kde v červnu 1940 vstoupil do československé zahraniční armády ve Francii, po jejím pádu odplul s ostatními vojáky do Anglie. Odtud do Libye,kde bojoval v armádě maršála Montgomeryho, u tankové baterie. V červenci se stal příslušníkem osobní stráže prezidenta Beneše, kde setrval do 31. srpna 1945, kdy byl demobilizován. Rodná obec ho přijala jako hrdinu a své zážitky vylíčil na besedě v přeplněné Orlovně. V roce 1949 se oženil a odstěhoval na Moravu, v roce 1954 se odstěhoval zpět do rodného domu v Dolní Čermné. Zde byl v listopadu po domovní prohlídce zatčen a vzat do vazby. Za velezradu byl 18. května 1955 Krajským soudem v Pardubicích a 23. srpna 1955 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen k 5 letům odnětí svobody, k propadnutí 1/4 jmění, ke ztrátě čestných práv občanských. Pro kritický zdravotní stav byl 12. července 1957 podmínečně propuštěn.

Vojtěch Novák byl rehabilitován Krajským soudem v Hradci Králové 3. května 1991.