Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Knop

Josef
Knop

Voják z povolání, příslušník zahraničního odboje. Maturoval v Kostelci nad Orlicí /1929/, pak  Voj. akademie v Hranicích. Od 1.8.1932 u hraničář praporu v Rim. Sobotě. P okupaci krátce u Státních drah v Kyšperku /Letohrad/, 15.2.1940 útěk do ciziny. Velel rotě u pěšího praporu 2. v Agde /Francie/ po porážce odjezd do Anglie, od července 1940 u 1. čs. brigády ve Velké Británii. Velitelem roty, později Školy důst. v záloze. Abs. spec. kursy SOE /Special Operation Executive/, zaměřeno na diverze, sabotáže a seskoky padákem. V září 1943 odešel do SSSR, nejprve velitelem Poddůstojnické školy, velel i Oddílu zvl. určení /boj v týlu nepřítele/ kde využil zkušeností z Anglie. Od. 1.6.1944 velitelem 2. čs. samost. praporu, s ním prošel těžkými boji v Karpatech. Po válce v různých funkcích, mj. vystudoval i Vysokou školu válečnou. Na vlastní žádost /důvody zdravotní a rodinné/ od 1947 velitelem pěšího praporu 42 v Žamberku.
1949 zatčen, ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. 1962 amnestován, 1966 zemřel na nedoléčené nemoci z války a následky věznění. Nositel čs. i zahraničních řádů a dalších vyznamenání

O Josefu Knopovi pojednává kniha s názvem Josef Knop - důstojník, na něhož jsme měli zapomenout od Pavla Svědroha. Knihu vydal Klub českých turistů v roce 1991.

Josef <br />Zeman

Josef
Zeman

Speciální pedagog, ústřední inspektor ministerstva školství a národní osvěty. Zakladatel prvního českého slepeckého muzea v Praze.
Po absolvování královehradeckého učitelského ústavu, v roce 1887, nastoupil na obecné škole v Náchodě. Již v této době se začal zabývat problematikou postižených dětí. Za své učitelské praxe se setkával s problematikou dětí opuštěných i mentálně postižených. Podílel se také na organizování přednášek pro učitele na náchodské univerzitě. Vstoupil do spolku proti tuberkulóze, kde působil jako jednatel. Byl redaktorem časopisu Pedagogické rozhledy.
Od roku 1909 působil v Chotěboři, jako školní inspektor. Zeman aktivně podporoval myšlenku vybudovat v Chotěboři opatrovnu a sirotčinec. Budova se jeho zásluhou nakonec začala stavět, avšak stavba byla přerušena vlivem počátku světové války. Po jejím skončení byla nakonec budova dokončena a využita pro gymnázium.
Poté Zeman odešel na ministerstvo školství a národní osvěty do Prahy. Zasadil se o výrazné zvýšení počtu pomocných tříd; za jeho působení vzrostly na území republiky z původních 43 na téměř 600 tříd. Rovněž se přičinil o zestátnění péče o postiženou mládež.
Vyvrcholením Zemanova působení na ministerstvu bylo vydání učebních osnov a výchovných směrnic pro školy dětí postižených v roce 1928. Tato směrnice měla původně platit po zkušební dobu tří let, ale nakonec platila plných třicet let. Zeman také spolupracoval na vytváření zákona č. 86/1929 Sb., o pomocném školství. Tento zákon byl jediným zákonným opatřením ve školské péči o postiženou mládež u nás a znamenal pozoruhodný krok vpřed v soustavě speciálního školství.

Vydal cenné publikace, které se zabývají historií péče o nevidomé i o jejich životní problémy (více než 800 odborných prací). Měl velkou zásluhu na vzniku publikace Chotěbořsko I. — Školství z roku 1910.

Významná událost se váže k působení Josefa Zemana v Chotěboři. Bylo to právě naše město, kde Josef Zeman již v roce 1910 zavedl 28. březen jako svátek Jana Amose Komenského a předešel tak náš Den učitelů. Učitelé celého okresu se zde scházeli, aby vyslechli přednášky na výchovná Komenského témata a přenášeli je do praktické výuky.

Karel <br />Bína

Karel
Bína

Narodil se 3. 7. 1903 v Bílině. Vyučen mlynářem u J. Macháčka v Nemošicích u Pardubic. V r. 1921 odešel na vojnu, kde se částečně naplnil jeho sen - létání. Po skončení vojenské služby studoval na Státní odborné škole mlynářské v Břeclavi. Vztah k motorům jej přivedl k motocyklovým závodům, nejprve v Hradci Králové u Ant. Junka, od r. 1929 ve vlastním obchodu v Ústí nad Orlicí prodával motocykly a příslušenství k nim. Roku 1930 se představil jako amatérský filmový herec v komedii "Dobrodružství pana Blafouna". Společně s A. Černým a M. Doubravou postavil r. 1935 "nebeskou blechu", podle plánů Henri Migneta. Krátké lety nad letištěm ve Vysokém Mýtě, slabý motor na větší výkony nestačil. Se silnějším motorem letadélko naposled představeno 1. 10. 1967 při leteckém dnu v Ústí nad Orlicí, od 15. 5. 1968 k vidění v Národním technickém muzeu v Praze. Zemřel 11. 5. 1971 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově. O Karlu Bínovi více v knize Havel, Josef: "Z historie létání v Ústí nad Orlicí", OFTIS 1997.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Felix <br />Lerch

Felix
Lerch

19. 12. 1866 -  19.7. 1954

Narodil se svobodné matce v Herborticích u Lanškrouna. Krátce po narození byl dán na vychování k tetě a strýci do Třebovic. Osmiletou školní docházku ale již absolvoval v České Třebové, kam se strýcova rodina v roce 1872 přestěhovala. U firmy Antonín Felcman se vyučil truhlářem a šest let zde pracoval. Po vojenské službě se k této profesi nevrátil. Zajímala jej drážní služba. Nejprve působil v Brně, potom v České Třebové. Zde se také oženil s Annou Rambouskovou a bydlel v městské části Bezděkově.

Za sociální demokracii byl zvolen do městské rady a obecního zastupitelstva. Kromě toho plných padesát let pracoval jako člen a předseda dozorčí rady Konzumní jednoty a byl spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Spolku domkářů a malorolníků v České Třebové. Stýkal se jak s ministry, poslanci a senátory, tak s těmi nejprostšími. A všemožně jim pomáhal.

V čase volna psal kroniku. Bez donucení, jen k potěše srdce. Zabýval se zaznamenáváním nejrůznějších událostí, kterých byl sám svědkem, nebo které načerpal z vyprávění pamětníků. Ve svých zápiscích také soustředil mnohá zajímavá statistická data, ke kterým měl přístup z titulu veřejné funkce. Jeho kroniky a pamětní knihy, které napsal krásným vyrovnaným písmem svým synům a dcerám, se staly bohatým zdrojem poznání a pramenem pro bádání o historii našeho města.

František <br />Rieger

František
Rieger

10. 12. 1818 - 3.3. 1903

Byl český politik.
Narodil se v Semilech, vyrůstal na rodinné usedlosti s mlýnem a pilou, která patřila jeho otci. Při křtu dostal jméno František Josef Jan. Už ve škole se projevoval jako bystrý a nadaný chlapec. Při setkání s českou knihou se v něm probudil vlastenecký cit, který jej táhl k Praze. Tam se nechal zapsat na prestižní akademické gymnázium, kde byl jeho třídním profesorem Josef Jungmann a Rieger mu pomáhal s vytvářením slovníku českého jazyka. V této době začal publikovat své prvotiny. Ve čtyřicátých letech 19. století se seznamoval s různými osobnostmi sdruženými do vlasteneckých kroužků. Po dokončení studia pracoval na rodinném mlýně a přitom tajně od roku 1837 studoval v Praze práva. Po prvním ročníku otce překvapil vynikajícím vysvědčením a tím získal svolení k dokončení studia. Po absolvování fakulty začal pracovat ve státní službě jako úředník u trestního soudu. V roce 1842 byl zatčen pro podezření z pomoci polským emigrantům a tím skončila jeho kariéra ve státní službě.
V roce 1853 se oženil s dcerou Františka Palackého Marií. Měli spolu tři děti Marii — spisovatelku a libretistku, Bohuslava — právníka a historika a Libuši — pracovala v ženském hnutí. V letech 1860—1874 vydával Slovník naučný (Riegrův slovník naučný). Byla to vůbec první česká obecná encyklopedie. Má jedenáct svazků a jeden svazek doplňků. Celkem tedy 12 712 stran a přibližně 80 000 hesel. Vycházel v nakladatelství I. L. Korber. V současné době je digitalizovaný v rámci projektu Národní knihovny ČR Kramerius. Po roce 1861 se Rieger orientoval na spolupráci se státotvornou českou šlechtou. Sám dosáhl roku 1897 povýšení do šlechtického stavu.
František Ladislav Rieger zakoupil v roce 1862 velkostatek v obci Maleč a sám ho aktivně spravoval. Byl spoluzakladatel Národní (staročeské) strany. Po celá tři desetiletí stál v čele české politiky. Na sklonku osmdesátých let se stále více ukazovalo, že má kritiky a politické odpůrce v mladočeském hnutí. Většina národa ho, ale uznávala a jeho jméno se stalo symbolem národního snažení. Zemřel v roce 1903 a je pochován na vyšehradském hřbitově.


Jiří <br />Krejčí

Jiří
Krejčí

1. 12. 1899 - 8.6. 1977

Narodil se v Praze v rodině významného českotřebovského rodáka Františka V. Krejčího. Každé prázdniny přijížděl do České Třebové za svým dědečkem Františkem Vostárkem, strojmistrem státních drah. V pozdějších letech zde i maloval. Důkazem toho jsou jeho obrazy s českotřebovskou tématikou. Jako žák prof. Maxe Švabinského na pražské AVU (1919 – 1925) se stal generačním druhem Jana Baucha, Vojtěcha Tittelbacha, Cyrila Boudy, Miloslava Holého a Vladimíra Sychry, s nimiž jej spojovaly mnohé výtvarné názory. Také Jiří Krejčí inklinoval nejprve ke kubismu, potom však našel větší spřízněnost s poetismem, který lépe vyhovoval jeho cítění a fantazii. Od začátku se projevoval jako velký milovník přírody, volné krajiny i tichých lesních zákoutí, v nichž dokázal zachytit neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Volil přitom jednoduché výrazové prostředky, používal metodu výtvarné zkratky, v níž je tvar i barva ve vyrovnané symbióze.


V protikladu je Krejčího zájem o vysloveně městská témata. Ve třicátých letech tak reagoval na sociální vlnu v umění. Téma ulice jako symbolu moderní doby jej provázelo i později

Byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně a později členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Nebyl jen malířem, ale také sochařem (je autorem řady drobných plastik) a výtvarným kritikem. Napsal menší monografie o Václavu Špálovi (1947) a Josefu Mánesovi (1949) a knihu Hovory o obrazech (1948).

Jiří Krejčí byl také uznávaným fotografem. Nejstarší volnou tvorbou jsou drobné abstraktní fotogramy cca z přelomu 20. a 30. let, vytvořené ještě v duchu doznívajícího poetismu. Paralelu k nim nalezneme v autorově tehdejší malířské tvorbě. Další fotografický žánr - reportáž, si Krejčí osvojil v polovině 30. let, kdy působil v redakci časopisu Světozor, který vlastnil a redigoval levicový publicista Pavel Altschul . Krejčí se v časopise uplatnil jako redaktor, ale i fotografoval a byl autorem řady článků.

Jeho obrazy vlastní NG Praha, GMU Roudnice nad Labem a další veřejné a soukromé sbírky ČR. Ve šlépějích otce se vydala i jeho dcera Hedvika, narozená 4.1. 1947 v Praze. Vystudovala SUPŠ a AVU v Praze u prof. A. Paderlíka a jeden rok se vzdělávala v Paříži (École Nationale des Beaux, sochařský ateliér Etien Martin).

Jiří Krejčí zemřel 8. června 1977 v Chřibské.