Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Věra <br />Kuželová

Věra
Kuželová

Věra Kuželová se narodila 31. 10. 1918. Během války žila s dcerou u svých rodičů v Ústí nad Orlicí v čp. 434. Byla členkou ústeckého Sokola.Její manžel Josef Kužela pracoval jako konstruktér a pomocník továrních pilotů v závodě Avie v Čakovicích. Zde se seznámil s Jiřím Matičkou a oba se snažili zapojit do boje proti fašistům. Využili Slovenského národního povstání a po vzniklém zmatku na letišti se zmocnili letadla a letěli na Slovensko. Zřítili se však do lesa nedaleko Rajnochovic, přežil pouze Matička. Tento čin potrestalo gestapo zatčením příbuzných a jejich uvězněním v Malé pevnosti v Terezíně. Zatklo manželku, matku a čtyři sestry Josefa Kužely, a dále matku a sestru Jiřího Matičky včetně jeho nevlastního otce a nevlastního bratra. a jejich uvězněním v Malé pevnosti v Terezíně. Všichni, kromě těhotné sestry Jiřího Matičky, byli popraveni 4. 11. 1944.

Památku Věry Kuželové připomíná pamětní deska obětem 2. světové války na Památníku odboje a pamětní deska na ústeckém sokolském stadionu.

Karel <br />Štancl

Karel
Štancl

Narodil se 26. 9. 1919 v Ústí nad Orlicí. Maturoval v r. 1938 na českotřebovském reálném gymnáziu. V době studií na Karlově univerzitě v Praze se přímo účastnil událostí 17. listopadu 1939 a spolu s dalšími studenty byl tři roky internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Do konce války byl totálně nasazen. Po osvobození dokončil vysokoškolské studium a stal se profesorem češtiny a francouzštiny (Gymnázium v Ústí nad Orlicí, později Střední průmyslová škola pro studující při zaměstnání v Pardubicích). Miloval hudbu - byl houslistou v Orchestrálním sdružení a hrával v tanečním orchestru J. Bílka, Fr. Uhlíře a V. Kopeckého. V koncentračním táboře spoluzaložil legendární studentskou vokální skupinu Sing-Sing-Boys. Stal se jejím dirigentem, aranžérem, textařem a komponistou. Své zážitky z této doby vypsal v knize "Zpívali jsme o život, aneb Jak jsem potkal osud" (1994). Člen Komorního orchestru Jaroslava Kociana. Po listopadu 1989 převzal funkci kronikáře, kterou vykonával až do r. 1998. Zabýval se i restaurováním některých obrazů z depozitáře ústeckého muzea. Do podvědomí veřejnosti se zapsal svou prací na restaurování obrazů z kapliček "Křížové cesty". Zemřel 31. 1. 2006 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově.

Vojtěch <br />Novák

Vojtěch
Novák

Vojtěch Novák se narodil v rodině krejčího a chalupníka 11. října 1907 v Dolní Čermné. Když mu bylo devět let, zemřel mu v Albánii otec, tehdy voják rakousko-uherské armády. Vyučil se tesařem a po vojenské službě dostal doporučení ke studiu na stavební škole v Bratislavě. Po jejím dokončení pracoval jako mistr na různých stavbách jižního Slovenska. Po okupaci Československa se od 1. června 1939 napojil na odbojovou skupinu Ministerstva národní obrany a převáděl, pod krycím jménem Ferko, přes hranice se Slovenskem do zahraničí utíkající důstojníky, ale i civilní exulanty, zprvu do Polska a po jeho obsazení do Maďarska. Po zatčení hlavy organizace - pražského primátora Dr. Klapky a obdržení rozkazu "okamžitě zmizet", musel prchat stejnou cestou sám. Dostal se přes Bělehrad, Bejrút do Marseille, kde v červnu 1940 vstoupil do československé zahraniční armády ve Francii, po jejím pádu odplul s ostatními vojáky do Anglie. Odtud do Libye,kde bojoval v armádě maršála Montgomeryho, u tankové baterie. V červenci se stal příslušníkem osobní stráže prezidenta Beneše, kde setrval do 31. srpna 1945, kdy byl demobilizován. Rodná obec ho přijala jako hrdinu a své zážitky vylíčil na besedě v přeplněné Orlovně. V roce 1949 se oženil a odstěhoval na Moravu, v roce 1954 se odstěhoval zpět do rodného domu v Dolní Čermné. Zde byl v listopadu po domovní prohlídce zatčen a vzat do vazby. Za velezradu byl 18. května 1955 Krajským soudem v Pardubicích a 23. srpna 1955 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen k 5 letům odnětí svobody, k propadnutí 1/4 jmění, ke ztrátě čestných práv občanských. Pro kritický zdravotní stav byl 12. července 1957 podmínečně propuštěn.

Vojtěch Novák byl rehabilitován Krajským soudem v Hradci Králové 3. května 1991. 

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Ladislav <br />Záruba

Ladislav
Záruba

25. 11. 1886 -  24.4. 1963

Profesor Vysoké školy technické v Brně, vědec světového jména.

Stal se chloubou své rodné obce Rohozná, kde se 25.11.1886 narodil. Pocházel z početné rodiny venkovského učitele. Svou prací a pílí získal Ladislav Záruba četné akademické tituly a nejvyšší vyznamenání. Je jen málo vědeckých pracovníků, kteří se mohou prokázat tak rozsáhlou a bohatou životní náplní, jaká se projevovala v jeho pedagogické, odborné, publikační a vědecké činnosti.Střední vzdělání nabyl na reálce v Novém Městě na Moravě. Vysokou školu technickou v Brně ukončil v roce 1911 vykonáním II. státní zkoušky s vyznamenáním. 

Celé životní vědecké dílo je obsaženo ve více než 90. vědeckých a odborných článcích, publikacích, spisech a knihách, z nichž mnohé jsou přeloženy do cizích jazyků, jednak v bohaté činnosti v oboru staveb mostních, kde uplatňoval s velkým úspěchem bohaté teoretické znalosti.

Rozsáhlý by byl výčet všech prací profesora Ladislava Záruby a všechny práce ukazují, že při jeho vědecké činnosti, zaměřené pro dosažení vyšší hmotné a kulturní úrovně lidské společnosti, je teorie nerozlučně spjata s praxí.

Od roku 1945 byl hlavním redaktorem vědeckého sborníku Vysokého učení technického v Brně. Zastával také funkci děkana inženýrského stavitelství.

Jaroslav Josef<br />Langer

Jaroslav Josef
Langer

12. 11. 1806 -  28.4. 1846

Básník, prozaik, dramatik, satirik, folklorista a překladatel, autor národopisných a literárních studií, novinář.
Maturoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde byli jeho profesory buditelé Josef Chmela a Václav Kliment Klicpera. Poté začal v Prazel studovat filozofickou fakultu a práva. Studia nedokončil a začal se plně věnovat literatuře.

Byl stoupencem školy Čelakovského, avšak mladší generace čtyřicátých let v něm viděla stoupence Máchy a Nebeského. Zabýval se studiem slovanského jazyka a literatury, zejména pak polské a ruské literatury. Své básnické pokusy vydával v časopisech Květy a Musejním časopise. V roce 1830 vydal první knihu Selanky. V tomto období také přispíval do různých časopisů, někdy u svých příspěvků používal pseudonym Kopřivárius. Stal se redaktorem Čechoslava, kde vyšla jeho báseň České lesy, sympatizující s polským povstáním. Básní na sebe upoutal pozornost úřadů, což vedlo až k jeho vyhoštění mimo Prahu v roce 1830, kdy se Langer musel vrátit do Bohdanče. Zde svoji literární tvorbu ukončil.

Do Chotěboře jezdil Langer za svoji přítelkyní a kolem roku 1840 zde byl známým organizátorem a účastníkem kulturního dění, vlasteneckých slavností a besed.

František <br />Lašek

František
Lašek

22. 11. 1872 - 4.5. 1947

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.