Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel <br />Noll

Karel
Noll

Činoherní a filmový herec, komik.

Již v dětství utekl ke kočovné společnosti, kde se naučil mnoho o divadle. Tato zkušenost mu umožnila ucházel se o angažmá v kamenném divadle.

Hrál v Plzni, v Brně a hostoval ve Vídni. Především však vystupoval v divadlech a kabaretech v Praze (Rokoko, Apollo, Divadlo Vlasty Buriana, Švandovo divadlo, kabaret Bum a Revoluční scéna, a další). Od roku 1920 přibyly také filmové role. Těch ztvárnil kolem třiceti a některé z nich se zapsaly do dějin kinematografie. 

V roce 1921 ztvárnil na jevišti Revoluční scény jako první postavu vojáka Švejka. Byl i jeho prvním filmovým představitelem, když jej v roce 1926 (tři roky po Haškově smrti) obsadil do postavy Švejka ve svém filmu Dobrý voják Švejk Karel Lamač. Objevil se i v dalších rolích, ale tato postava se stala jeho rolí životní. Kritika se shoduje v tom, že Nollova filmová postava Švejka, ač černobílá a němá, nebyla do dnešních dnů překonána.

Mezi jeho další filmové role patři například: Švejk na vojně, Švejk v civilu, Švejk v ruském zajetí, Batalión, Velbloud uchem jehly a další.

Jeho ženou byla také herečka Ella Nollová.

Zemřel při natáčení filmu Modrý démant. Příchodu zvuku do filmu se již nedočkal. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.

Jaroslav <br />Zrotal

Jaroslav
Zrotal

Jaroslav Zrotal se narodil do velmi chudé rodiny. Částečně vyrůstal u příbuzných, od roku 1920 studoval na reálce v České Třebové a v Lipníku nad Bečvou. Studia přerušil ve třetím ročníku, rok se učil na knihkupce v Novém Městě na Moravě, opět nastoupil na reálku, ale po čtvrtém ročníku kvůli finanční krizi studia opět přerušil. Poté působil jako zednický učeň, příležitostný dělník a nějaký čas byl i nezaměstnaným. Občas statoval v brněnském Národním divadle, což ho roku 1928 přivedlo až na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolvování a vojenské prezenční službě ve slovenských Michalovcích spoluzakládal pražské Divadlo mladých v Umělecké besedě (1933 - 1935).


Jako profesionální herec vystupoval Zrotal v olomouckém Českém divadle (1935 - 1938), ostravském Národním divadle moravskoslezském (1938 - 1943), Intimním divadle v Praze (1943 - 1944) a v kočovné divadelní společnosti (1944 - 1945). Po okupaci byl zakládajícím členem Realistického divadla (1945 - 1948) a Divadla státního filmu (1948 - 1951), v němž souběžně pracoval jako zástupce ředitele. A až do svého odchodu na odpočinek pracoval od roku 1951 jako scenárista a dramaturg Československého státního filmu.


V českém filmu se od roku 1943 využil opravdu rozmanitě, nejen jako herec (Mlhy na Blatech, Děvčica z Beskyd, Nadlidé, Siréna, Alena, Čapkovy povídky, Krakatit, Němá barikáda, Pan Novák, Zocelení, Únos, Anna Proletářka, Tanková brigáda, Máte doma lva?, Postava k podpírání a další), ale také jako autor námětů (Tažní ptáci) a scenárista (Slepice a kostelník a Frona). Podle jeho divadelních her vzniklo několik filmů (Železný dědek, Slepice a kostelník a Frona).


Účinkoval v rozhlase (Byl jednou jeden listonoš) a v televizi. Překládal, psal básně a politicky angažované divadelní hry (Slepice a Pánbůh, Zavinil to Ferkl?, Frona, Hospodin a auto, Co kamera neviděla, Železný dědek). Za scénář k filmu Frona se stal s režisérem Jiřím Krejčíkem nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda I. stupně (1955). Slavnostní premiéra Zrotalova posledního snímku Přehlídce velím já! (1969) se uskutečnila pouhých sedm dní po jeho smrti.

František <br />Jandera

František
Jandera

František Jandera pocházel ze  starého třebovského rodu Janderů z Hýblovy ulice, v němž bylo po několik generací provozováno kolářské řemeslo. Narodil se 22. května 1920 v rodině posledního koláře  Františka Jandery nejstaršího a jeho manželky Albíny, rozené Skalické, pod krovem stařičké Janderovy chalupy čp. 333, která se nacházela v dolní části Hýblovy ulice. V roce 1936 chalupa ustoupila stavbě nového Janderova domu.

 

Mladý František se v Hurtově slévárně na Trávníku vyučil zámečníkem. Tuto svoji profesi po celý život, až do odchodu do důchodu,vykonával v železničních dílnách.


František Jandera od mládí propadl kouzlu historie našeho města. V dětství se často pohyboval v kovárně Skalických v Litomyšlské ulici, u své babičky a dědečka. Díky tomu poznal zákoutí a plácky v Tkalcovské ulici a na starém Trávníku. Jeho tajuplné prostředí s křivolakými uličkami mu navždy učarovalo. Kromě těchto míst a rodné chalupy také docházel do stavení své tety Antonie Schejbalové čp. 87 v Podbranské ulici nedaleko Kapounova mlýna. I na dřívější podobu této části města, s průzračnou vodou tekoucí v náhonu na zmíněný mlýn, velice rád vzpomínal. Proměny Třebové vždy obdivoval nad starými fotografiemi a pohlednicemi. Byl výborným pamětníkem a vypravěčem rodinných událostí a historek ze starého Trávníka, zaznamenaných ing. Eduardem Stříbrným.


František Jandera také propadl kouzlu betlémů. V rodině dlouhá léta opatroval starý betlém, složený z malovaných figur malovaných na papírové lepence několika známých betlemářských malířů, doplněný trojrozměrnou dřevěnou architekturou. Vedle typických orientálních staveb zaujme i maketa českotřebovského kostela sv. Jakuba Většího v podobě před požárem v roce 1884 s původní Hardtmuthovou bání a sanktusníkem (malá věžička na hřebeni střechy kostela, po požáru již nebyl obnoven). V roce 2000 daroval František Jandera betlém našemu městskému muzeu. Navštěvoval také, pokud zdraví dovolilo výstavy betlémů v našem městě.


František Jandera  se stal  jedním z prvních zdejších  filmařů. Se svojí kamerou a několika pomocníky od  počátku 60. let 20. stol. zachytil na filmový pásek právě proměny Třebové. Ať se jednalo např. o starý Trávník, původní výstavbu v Riegrově ulici, dřívější podobu ulic Podbranské a na Chmelnici, ledování na pivovarském rybníčku či jednu z prvních Jabkancových poutí. Neunikla mu také demolice zdejšího pivovaru.


V polovině 80. let  20. století po znovuvzkříšení činnosti zdejšího muzea se stal pan Jandera jedním ze tří členů inventarizační komise jeho sbírek. K této práci jej přivedla opět láska k rodnému městu.


V posledních letech, když ovdověl (manželka Anna zemřela v roce 1998) a zdraví již tolik nesloužilo, nalezl pan František Jandera oporu v rodině svého jediného syna Františka ml.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef  <br />Ripka

Josef
Ripka

15.2. 1938 - 3.1. 2020

Josef Ripka byl významný výzkumný pracovník, spoluautor vynálezu bezvřetenového předení, jedna z opor Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí.

Narodil se 15. února 1938 v Ústí nad Orlicí. Po absolvování Gymnázia v České Třebové studoval na ČVUT v Praze a Technické univerzitě v Liberci. Po studiích se vrátil do Ústí nad Orlicí. Podílel se na vývoji rotorových dopřádacích strojů, v oblasti této převratné textilní technologie byl autorem a spoluautorem významných patentů. Publikoval odborné články v české i světové odborné literatuře. Byl spoluautorem významných odborných publikací: Teorie spřádacího procesu - mechanika příze ve spřádací komoře, Vývoj textilního strojírenství v regionu Orlicka, Bezvřetenové předení... Přednášel na mezinárodních konferencích v Praze, Dornbirnu, Reutlingenu, Lodži, Drážďanech, Chemnitz, Moskvě, Ivanovu, Baku, Delhi, Gdyni, Liberci, Brémách. Desítky jeho odborných a vědeckých článků byly publikovány v časopisech Textil Praxis, Melliand Textilberichte, Textiltechnik , Tekstil, Strojimport, Investa, Indian Journal of Fibre &Textile Research. Od roku 1990 působil též jako člen Mezinárodního výboru pro metody zkoušení bavlny při ITMF. Jeho poslední odbornou publikací je kapitola Rotorové předení v knize Vědci, vynálezci a podnikatelé v českých zemích : současnost (Praha, Jonathan Livingston, 2019). 

Josef Ripka se od dětství zajímal o kreslení. V Ústí se zapojil do činnosti výtvarné sekce při Okresním kulturním středisku, kde  se zabýval grafickou tvorbou (suchá jehla, linorit a monotyp). V 60. a 70 letech se věnoval propracování vlastní originální techniky malby FIXI na polystyren. Na počátku 90. let jeho výtvarnou tvorbu ovlivnil počítač. Využíval různých forem vstupů, od kresby myší, vlastních fotografických podkladů, až po generování objektů matematickými prostředky. Od roku 1998 byl aktivním členem Klubu přátel umění Ústí nad Orlicí, kde také vystavoval.

Josef Ripka zemřel 3. ledna 2020. 

Pavla <br />Vicenová-Rousová

Pavla
Vicenová-Rousová

11.2. 1884 -  19.1. 1939

Narodila se 11. 2. 1884 v Kostelci nad Černými lesy. Otec MUDr. Fr. Vicena, lékař a dlouholetý starosta Ústí nad Orlicí. Vystudovala obory malířského umění na UMPRUM (figurální kresba), speciálku u prof. Schikanedra. Od r. 1908 prof. kreslení na dívčím gymnáziu v Praze. Letní prázdniny trávila u rodičů v Ústí n. O., v díle zachovala mnoho ústeckoorlických malebných zákoutí a chalup. První samostatnou výstavu uskutečnila v r. 1918. Grafice se věnovala od r. 1924 jako členka SČUG Hollar. S "Hollarem"  vystavovala nejen v Čechách, ale často i v cizině (Japonsko). V r. 1925 se provdala za žambereckého rodáka, sochaře Fr. Rouse. Ilustrátorka básní J. V. Sládka Zlatý máj, autorka řady podobizen, obrazů z Krkonoš, Prahy a drobné grafiky a exlibris. Řada kreseb, portrétů a dřevorytů uložena ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Zemřela 19. 1. 1939 v Praze a dle přání je pochována v rodinné hrobce Vicenových v Ústí nad Orlicí.

Přemysl <br />Slezák

Přemysl
Slezák

19.2. 1925 - 2.4. 2003

Přemysl Slezák se narodil 19.února 1925 v České Třebové. Později žil v Chlumčanech u Přeštic v okrese Plzeň jih. Byl to nejmladší politický vězeň v České Třebové. Už jako šestnáctiletý se zapojil do činnosti ilegální skupiny Mladý východ. Úkoly, které mu byly svěřovány, plnil s velkým nasazením. Za "velezrádnou činnost" v roce 1943, jako osmnáctiletý, byl zatčen v Pardubicích a později v Drážďanech odsouzen k trestu smrti.Trest mu byl nakonec "zmírněn" na osm let těžké káznice. Prošel koncentračními tábory a káznicemi v Malé pevnosti Terezín, v Drážďanech, Buchenwaldu a Ebrachu, odkud byl poslán na nucené otrocké práce. Březen 1945 pro něj znamenal osvobození americkou armádou. Po sedm týdnů se léčil a zotavoval z následků války. Po válce, v roce 1963, byl v rakouském Štýrském Hradci korunním svědkem v procesu s válečným zločincem Štefanem Rojkem. Odsouzení tohoto vraha bylo pro pradědečka alespoň malým zadostiučiněním za utrpení, které válka nejen jemu přinesla. Pradědeček byl členem a funkcionářem ČSBS a dlouholetým odběratelem a čtenářem Národního Osvobození. Dne 2.dubna 2003 prohrál svůj poslední boj se zákeřnou nemocí.