Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Eduard <br />Horák

Eduard
Horák

Eduard horák se narodil v Dolní Dobrouči 9. dubna 1911. Zde absolvoval základní školu, poté nastoupil do učení. Tovaryšský list lakýrníka získal v Dolní Dobrouči u pana Doskočila. Pro nedostatek pracovních příležitostí přešel do služeb státních drah v České Třebové. 22. dubna 1933 se oženil s Boženou Faltejskovou z Vamberka. Manželé si našli podnájem v Ústí nad Orlicí, čp. 245 na Královéhradecké ulici. V roce 1934 se jim narodila dcera Božena a v roce 1938 syn Jiří.

Za druhé světové války byl přeřazen k "přechodnému výkonu služby u německých říšských drah v obvodu ředitelství říšských drah Berlín". Do Berlína docestoval 16. května 1944 a pracoval tam jako posunovač. 23. dubna 1945 Horák s přítelem Hrdinou využili zmatku způsobeného leteckými i pozemními útoky, směřujícími na Berlín. Pouze v železniční uniformě a s nádražní průkazkou v kapse opustili úkryt a mířili k autostrádě vedoucí na Drážďany. 30 km od Drážďan je zastavili rudoarmějci a přikázali jim vrátit se zpět. Eduard Horák chtěl něco namítnout, ale ruský důstojník vytáhl pistoli a střelil jej z bezprostřední blízkosti do zad. Josef Hrdina přišel do České Třebové v červnu 1945. Zde vydal paní Boženě Horákové svědectví o strastiplné cestě a tragickém konci jejího manžela. 

Jiří  <br />Mráz

Jiří
Mráz

Jiří Mráz se narodil jako jedno ze tří dětí ing. Jaroslava Mráze majitele továrny na chladírenské stroje a opravy lokomotiv. V této továrně byla později zahájena i výroba letadel. V roce 1939 poslal otec Jiřího a jeho sestru ke známým do Anglie. Jiří Mráz vystudoval v Londýně technickou univerzitu a zároveň se přihlásil k leteckému výcviku.    V roce 1942 požádal o přijetí do RAF, ale pro oční vadu nebyl přijat. Po dokončení studií v roce 1943 nastoupil do čs. armády, absolvoval základní výcvik a na začátku roku 1944 se dostává k 310. stíhací peruti jako mechanik. Se svojí jednotkou se pak vylodil v Normandii. Po skončení Bitvy v Ardenách se vrací do Anglie a nastupuje do důstojnické výcvikové školy a meteorologického kurzu. Po jeho absolvování pracuje na stanici RAF u Chichesteru.
Do Československa se vrátil v srpnu 1945. Jeho rodina však už tady zažívala těžké časy. Mrázovy továrny byly v květnu 1945 zkonfiskovány a přešly pod národní správu, otec Jaroslav Mráz byl krátce vězněn a rodina přišla o všechen majetek. Jiří Mráz zvažoval odchod zpět do Anglie, ale kvůli rodině se nechal převelet k československému letectvu a sloužil u meteorologické služby v Praze. V dubnu 1946 byl demobilizován a pomáhal otci, který byl ustanoven správcem bývalé textilní továrny v Loučné u Hrádku nad Nisou.
Po únoru 1948 byla znárodněna i tato továrna a otec Mráz znovu uvězněn. Jiří Mráz s manželkou odchází do Bratislavy, kde jsou však v roce 1952 úředně vystěhováni z bytu. Jiří Mráz s rodinou pak žije v Chomutově a v Ostrově nad Ohří. V roce 1967 se jim povedlo vycestovat do Švýcarska a odtud emigrovali do USA, kde Jiří Mráz žije doposud.

Jaroslav <br />Tschöpa

Jaroslav
Tschöpa

Životní osudy Jaroslava Tschöpy zásadně poznamenala II. světová válka a skutečnost, že vyrůstal v rodině, kde matka byla Češka, ale otec byl německé národnosti. I když se doma mluvilo česky, musel kvůli svému původu čelit útokům bývalých kamarádů a často zůstával osamocen. Ještě více než dvacet let po skončení války se nesměl otec do Československa vrátit, takže v době, kdy by ho nejvíce potřeboval, se musel spolehnout jen sám na sebe. Také jeho volba profese byla poznamenána původem jeho otce a nemohl si obor studia vybrat svobodně. Vyučil se malířem - lakýrníkem u pana Straky v Letohradě. Teprve po absolvování základní vojenské služby se mu nakonec podařilo začít studovat obor, ke kterému měl nejblíže. Rozhodl se pro Umělecko – průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Úspěšně vykonanými talentovými zkouškami jednoznačně přesvědčil komisi o svém výtvarném nadání a byl přijat v oboru tvarování strojů a nástrojů. Studoval pod odborným vedením profesora Kováře. Po dokončení studia byl zaměstnán v konstrukční kanceláři ve firmě OEZ v Letohradě. V 70. letech se mu naskytla možnost přejít k práci pro Charitu Praha, která měla svůj závod v nedalekém Jablonném nad Orlicí. Tady se mohl věnovat malbě obrazů se sakrální tématikou a získal větší prostor pro vlastní tvorbu. Maloval rovněž drobnější květinová i mořská zátiší, portréty, ale také velká plátna, na nichž vynikla majestátní krása krajiny Orlických hor. Častý zdroj inspirace nacházel v ideální harmonii přírody. 

Od počátku 90. let začal pravidelně vystavovat své práce se skupinou výtvarníků ze Žamberku a okolí. Bylo to především s Jaroslavem Kerschbaumem, Vladimírem Zejdou, Oldřichem Kotyzou, Antonínem Hlaváčkem a Pavlem Halbrštátem. Postupně se stala neodmyslitelnou součástí jeho života účast na výtvarných salonech, plenérech a výstavách. V roce 1987 a 1988 měl samostatné výstavy v Domě kultury v Letohradě a také v Kunvaldu, Žamberku i Jablonném nad Orlicí. V roce 1989 získal členství v Unii výtvarných umělců.

Jako absolvent oboru tvarování měl velice blízko k vytváření trojrozměrných objektů a byly mu svěřovány zakázky, které vytvářejí trvalou výtvarnou výzdobu významných budov v regionu. Portrétní reliéfy vytvořil pro Masarykovu školu v Kunvaldě, pro Komenského školu v Letohradě a Divišovo divadlo v Žamberku. Byl pověřen realizací bronzové plastiky Ikara pro německý Senftenberg.

Po roce 1990 se prezentoval nejenom v blízkém okolí, ale také v Hradci Králové a Praze a byl stále častěji zván k výstavám v zahraničí – jeho práce si mohli prohlédnout ve švýcarském Hausenu, německém Régensburku, Norimberku a Mnichově. Účastnil se malířských plenérů v partnerských městech – v rakouském i německém Senftenberku a získal zde mnoho dobrých přátel a ocenění. V roce 1996 mu byla udělena Cena za výtvarné umění a architekturu, které si velmi cenil.

Od počátku 90. let se ve své tvorbě znovu vracel k otázce násilného odsunu Němců. Proto vznikají v jeho tvorbě monumentální křížové cesty jako symboly utrpení lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. Toto téma zpracoval ve svém filmovém dokumentu Odkud jsi a kam jdeš také režisér Milan Maryška, pro kterého byl Letohrad po mnoho let domovem. V díle Jaroslava Tschöpy je velmi patrná úcta k hodnotám. Na jedné straně ho fascinovala dokonalá krása přírody, ale neméně také velkolepé stavby. V našem regionu považoval za architektonický skvost barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Baptisty Alliprandiho v Neratově, mnohokrát ho ve svém díle ztvárnil.Upoutalo ho nejen jeho plasticky členěné průčelí, ale jako dílo lidského ducha vytvořené lidskou rukou. Bolestně prožíval jeho nikdy nepotrestanou devastaci, ke které došlo poslední dny války. Svou originalitou a pompézností ho přitahoval také Chrám smíření v Barceloně – Sagráda familia stavitele Antónia Gaudiho. Obdivoval nekonvenční přístup k celé stavbě, která měla mít celkem 18 věží. Gaudí tuto stavbu vytvářel jako “poslední velkou svatyni křesťanství.“

V roce 2002 Jaroslav Tschöpa vážně onemocněl, po několika náročných operacích se zdálo, že se znovu vrací k malování a do života, jeho výtvarná a životní dráha však byla v květnu roku 2003 ukončena.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Jandera

František
Jandera

22.5. 1920 -  23.2. 2012

František Jandera pocházel ze  starého třebovského rodu Janderů z Hýblovy ulice, v němž bylo po několik generací provozováno kolářské řemeslo. Narodil se 22. května 1920 v rodině posledního koláře  Františka Jandery nejstaršího a jeho manželky Albíny, rozené Skalické, pod krovem stařičké Janderovy chalupy čp. 333, která se nacházela v dolní části Hýblovy ulice. V roce 1936 chalupa ustoupila stavbě nového Janderova domu.

 

Mladý František se v Hurtově slévárně na Trávníku vyučil zámečníkem. Tuto svoji profesi po celý život, až do odchodu do důchodu,vykonával v železničních dílnách.


František Jandera od mládí propadl kouzlu historie našeho města. V dětství se často pohyboval v kovárně Skalických v Litomyšlské ulici, u své babičky a dědečka. Díky tomu poznal zákoutí a plácky v Tkalcovské ulici a na starém Trávníku. Jeho tajuplné prostředí s křivolakými uličkami mu navždy učarovalo. Kromě těchto míst a rodné chalupy také docházel do stavení své tety Antonie Schejbalové čp. 87 v Podbranské ulici nedaleko Kapounova mlýna. I na dřívější podobu této části města, s průzračnou vodou tekoucí v náhonu na zmíněný mlýn, velice rád vzpomínal. Proměny Třebové vždy obdivoval nad starými fotografiemi a pohlednicemi. Byl výborným pamětníkem a vypravěčem rodinných událostí a historek ze starého Trávníka, zaznamenaných ing. Eduardem Stříbrným.


František Jandera také propadl kouzlu betlémů. V rodině dlouhá léta opatroval starý betlém, složený z malovaných figur malovaných na papírové lepence několika známých betlemářských malířů, doplněný trojrozměrnou dřevěnou architekturou. Vedle typických orientálních staveb zaujme i maketa českotřebovského kostela sv. Jakuba Většího v podobě před požárem v roce 1884 s původní Hardtmuthovou bání a sanktusníkem (malá věžička na hřebeni střechy kostela, po požáru již nebyl obnoven). V roce 2000 daroval František Jandera betlém našemu městskému muzeu. Navštěvoval také, pokud zdraví dovolilo výstavy betlémů v našem městě.


František Jandera  se stal  jedním z prvních zdejších  filmařů. Se svojí kamerou a několika pomocníky od  počátku 60. let 20. stol. zachytil na filmový pásek právě proměny Třebové. Ať se jednalo např. o starý Trávník, původní výstavbu v Riegrově ulici, dřívější podobu ulic Podbranské a na Chmelnici, ledování na pivovarském rybníčku či jednu z prvních Jabkancových poutí. Neunikla mu také demolice zdejšího pivovaru.


V polovině 80. let  20. století po znovuvzkříšení činnosti zdejšího muzea se stal pan Jandera jedním ze tří členů inventarizační komise jeho sbírek. K této práci jej přivedla opět láska k rodnému městu.


V posledních letech, když ovdověl (manželka Anna zemřela v roce 1998) a zdraví již tolik nesloužilo, nalezl pan František Jandera oporu v rodině svého jediného syna Františka ml.

Pavlína <br />Vicenová

Pavlína
Vicenová

20.5. 1828 - 4.1. 1892

Narodila se 20. 5. 1828 v Ústí nad Orlicí. Zájem o divadlo projevovala již v mládí. V r. 1834 poprvé vystoupila na ústecké ochotnické scéně v dětské roli Voršilky ve hře "Obležení Prahy od Švédů". V r. 1845 se provdala za Hynka Vicenu, od té doby až do r. 1849 se svým manželem patřila mezi nejhorlivější a nejpřínosnější ústecké ochotníky. V letech 1949-53 putovali s První českou divadelní putovní společností (ředitel J. A. Prokop). Poté členy počeštěné společnosti Němce Zollnera (spoluprac. s J. K. Tylem) a společnosti J. J. Stránského-Šemerera. V r. 1868 získal H. Vicena divadelní koncesi a založil vlastní společnost (provozována v letech 1869-72). Zemřela 4. 1. 1892 ve Velvarech, kde je i pochována.

Rudolf <br />Křístek

Rudolf
Křístek

20.5. 1926 -  29. 10. 2009

Rudolf Křístek pocházel z Kopytova (dnes část Bohumína), tehdy na česko-polsko-německém pomezí. V říjnu 1943 byl coby občan na území zabraném tehdejším Německem povolán do Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst), výcvik prodělal na ostrově Norderney v Severním moři. Dalšího výcviku se mu dostalo v Rokytnici v Orlických horách. Následně sloužil jako obsluha protitankového kanónu na pobřeží Francie v La Rochelle. Po vylodění spojenců v Normandii (6. 6. 1944) ustupoval s útvarem, až v září 1944 padl do zajetí v Contrexéville. Odtud putoval přes francouzský přístav Cherbourg do Edinburghu v Anglii a ze zdejšího zajateckého tábora k Československé samostatné obrněné brigádě do Southend na jihu země. Začátkem roku 1945 se přes Belgii dostal znovu do Francie, kde ČSOB až do konce války obléhala přístav Dunkerque. Po skončení bojů se přes jižní Německo (viděl zničený Norimberk) dostal do Československa, krátce pobýval s jednotkou v okolí Plzně.
Následně nastoupil jako četař základní vojenskou službu v Ústí nad Orlicí, kde z německé továrny na repasi leteckých motorů právě vznikal Ústřední tankový sklad. V tomto městě se oženil a pracoval jako automechanik a učitel autoškoly.
Začátkem 60. let 20. století byl jedním ze zakladatelů lyžařského Skicentra v Říčkách v Orlických horách. V roce 1994 stál jako nejstarší u znovuobnovení Československé obce legionářské - jednoty Ústí nad Orlicí.
Rudolf Křístek byl držitelem mnoha vyznamenání: Československá vojenská medaile Za zásluhy II. stupeň, Pamětní medaile Československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie, Britská medaile Star France and Germany, Britská medaile Star 1939 - 1945, Pamětní medaile Čsol, Pamětní medaile Čsol III. stupeň, Pamětní medaile SOŠMV Moravská Třebová, Pamětní odznak zásobovací základny v Ústí nad Orlicí.