Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel <br />Bína

Karel
Bína

Narodil se 3. 7. 1903 v Bílině. Vyučen mlynářem u J. Macháčka v Nemošicích u Pardubic. V r. 1921 odešel na vojnu, kde se částečně naplnil jeho sen - létání. Po skončení vojenské služby studoval na Státní odborné škole mlynářské v Břeclavi. Vztah k motorům jej přivedl k motocyklovým závodům, nejprve v Hradci Králové u Ant. Junka, od r. 1929 ve vlastním obchodu v Ústí nad Orlicí prodával motocykly a příslušenství k nim. Roku 1930 se představil jako amatérský filmový herec v komedii "Dobrodružství pana Blafouna". Společně s A. Černým a M. Doubravou postavil r. 1935 "nebeskou blechu", podle plánů Henri Migneta. Krátké lety nad letištěm ve Vysokém Mýtě, slabý motor na větší výkony nestačil. Se silnějším motorem letadélko naposled představeno 1. 10. 1967 při leteckém dnu v Ústí nad Orlicí, od 15. 5. 1968 k vidění v Národním technickém muzeu v Praze. Zemřel 11. 5. 1971 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově. O Karlu Bínovi více v knize Havel, Josef: "Z historie létání v Ústí nad Orlicí", OFTIS 1997.

Jana <br />Kovačková

Jana
Kovačková

Malování na sklo chotěbořskou rodačku paní Kovačkovou přitahovalo již od dětství. Výtvarný talent zdědila po obou babičkách. Po absolvování základní školy se rozhodla studovat v Novém Boru na sklářské škole. Pět let se tak učila různým výtvarným technikám, práce ji velmi bavila, ale stesk po rodném kraji ji donutil vrátit se domů. Po návratu začíná pracovat v chotěbořských strojírnách. Výtvarná činnost se stala jen koníčkem - vyrábí Vizovické pečivo pro skanzem na Veselém kopci. Stále více ale touží vrátit se k malování skla, což se nakonec daří koncem 80. let, kdy začíná pracovat pro novoborskou továrnu Crystalex, která v té době nabízela ,,práci z domova,,. Svůj sen si ale splnila až po roce 1989, kdy zakládá svoji firmu, s malou prodejnou. Po odchodu do důchodu paní Kovačkovou oslovilo další tvůrčí řemeslo - výroba šperků z kamene a cínu. A jak sama říká, je to opravdu fascinující proces, každý kámen má svou sílu, energii, svou barvu. Jsou nádherné. Zasazené do cínu mají možnost naplno rozvinout svou krásu. Autorka měla několik úspěšných výstav, jak v Chotěboři na zámku, v Hlinsku, Chrasti tak i v Chotěbořské knihovně.

Václav <br />Krištof

Václav
Krištof

Učitel, kulturní a osvětový pracovník, ochotník.

Od roku 1916 působil na Reálném gymnáziu v Chotěboři jako profesor českého jazyka.

Stanul v čele kulturního dění a významně přispěl k přetváření chotěbořského společenského života. Pozornost si zaslouží i jeho přednášková lidově osvětová činnost.

Byl též znám jako zakladatel a režisér studentského ochotického divadla v Chotěboři. Období kdy zde působil je nazýváno " Zlatým věkem studentského ochotnického divadla" Režíroval přes 50 představení.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Mývalt

František
Mývalt

27.9. 1889 -  31.7. 1948

Syn železničáře, vyučen strojním zámečníkem. Po čtyřleté vojenské službě u námořnictva (loď Orion) 1913 u železnice v České Třebové. Na počátku války opět u válečného námořnictva. Účastník vzpoury v Boce Kotorské ve dnech 1.- 3.2.1918, do konce války vězněn. Zaměstnanec drah v České Třebové 1918 - 1944 až do odchodu do výslužby 1944. Jako všeobecně vážený člověk zvolen v květnu 1945-1946 prvním předsedou Revolučního národního výboru v Ústí nad Orlicí. Zemřel v nemocnici v Pardubicích  31.7.1948. Jeho jménem pojmenována jedna z ústeckých ulic.

Otakar <br />Doležal

Otakar
Doležal

14.9. 1913 -  19.1. 1994

Ke známým českotřebovským občanům náležel zdejší rodák plukovník Otakar Doležal. Světlo světa spatřil dne 14. září 1913 v domě čp. 903 v Bezděkově. Jeho otec, podstrojvůdce státní dráhy Ladislav Doležal, pocházel z dnes již zbořené chalupy čp. 392 naproti brodu přes řeku v Bezděkově. Matka Františka, rozená Ponykálková, přišla do Třebové z Lukavice. Ve třinácti letech osiřela a živila se jako služebná. Jejím posledním zaměstnáním bylo místo kuchařky v domě čp. 74 v Hýblově ulici v rodině obchodníka Otto Rybičky. Jeho manželka, Eugenie Zora Rybičková, se proto stala malému Otakaru Doležalovi kmotrou, stejně jako jeho sestře Eugenii, která po své kmotře dostala i křestní jméno. Po obecné a měšťanské škole v rodném městě zahájil mladý Otakar v roce 1928 studium na obchodní akademii v Hradci Králové. Až do maturity v roce 1932 pobýval v hradeckém, katolickém internátu při biskupském klášteře Borromaeum.

Dne 19. července 1934 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 30 Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. A právě tehdy se mladý Otakar rozhodl pro trvalou službu v zeleném stejnokroji a stal se vojákem z povolání. Během základní služby absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a kurs pro důstojníky hospodářské služby v záloze. Po ukončení prezenční služby působil krátce u pěšího pluku 37 v Levoči. Poté nastoupil k dalšímu studiu do školy pro důstojníky hospodářské služby z povolání. Po jejím dokončení v roce 1937 byl jmenován důstojníkem hospodářské služby v hodnosti poručíka u pěšího pluku 32 „Gardského“ se sídlem střídavě v Košicích, Prešově, Popradu a Muráni.

Po rozpuštění armády v roce 1938 se navrátil zpět do Čech, aby nastoupil místo úředníka u Městského úřadu v Plzni. Odtud přešel v roce 1940 na vlastní žádost na Městský úřad v České Třebové, kde začal pracovat jako městský účetní elév. Dne 31. prosince 1940 dovršil předepsanou tříletou čekatelskou dobu v úřednické kategorii a proto byl 1. ledna 1941 ustanoven definitivním obecním úředníkem - městským účetním adjunktem. Dne 10. listopadu 1941 nastoupil z rozhodnutí obecní správní komise do správního oddělení městského úřadu, kde setrval až do květnových dnů roku 1945. Dne 5. května 1945 se Otakar Doležal stal členem právě utvořeného strážního oddílu, odkud byl v červenci téhož roku převelen do Žamberka. Následovala další služební místa - Rychnov n. K., Chrudim, Votice, Český Krumlov, Opava, Turnov a Mladá Boleslav. Dne 30. listopadu 1958 byl Otakar Doležal propuštěn z armády do zálohy. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že po dobu svých královéhradeckých studií byl vychováván „v lidoveckém duchu“.

Otakar Doležal byl nucen proti své vůli svléknout vojenský stejnokroj, který podle svých slov považoval za „součást občanské cti“ a v roce 1958 nastoupil do částečného výsluhového důchodu ve výši 892,- Kčs měsíčně. Od 1. ledna 1964 pobíral pouze příspěvek za službu v částce 380,- Kčs měsíčně. Vojenská služba byla pro Otakara Doležala vším a proto v roce 1958 hned po svém propuštění do zálohy byl na vlastní žádost přijat jako občanský pracovník u Okruhového skladu výstroje v Jaroměři a tak se mohl i nadále pohybovat ve vojenském prostředí. Později pracoval na výstrojním oddělení dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, Novém Městě nad Metují a u VÚ 7370 ve Vysokém Mýtě, kam jako administrativní pracovník z České Třebové denně dojížděl. Posledním pracovním místem před odchodem do důchodu byla kasárna Hůrka v Pardubicích.

Otakar Doležal zůstal po celý život svobodným. V České Třebové žil v Klejchově domě čp. 1100 ve Dvořákově ulici a své poslední bydliště nalezl po výstavbě sídliště Křib v prvním patře domu čp. 1814. V ulicích města jsme pana Doležala vídali vždy s vlídným úsměvem ve tváři a to i přes skutečnost, že vynucený odchod z armády značně změnil jeho život. Nejprve došlo k finančnímu poškození, ale nejvíce jej rmoutila skutečnost, že armáda, jíž zasvětil svá nejlepší léta, se k němu zachovala vpravdě macešsky. Po roce 1989 zažádal plk. Otakar Doležal o rehabilitaci. Té se mu dostalo dne 29. dubna 1992, kdy mu Federální ministerstvo obrany vystavilo rehabilitační list, podepsaný tehdejším ministrem Lubošem Dobrovským.

Jaroslav <br />Tschöpa

Jaroslav
Tschöpa

19.9. 1932 - 6.5. 2003

Životní osudy Jaroslava Tschöpy zásadně poznamenala II. světová válka a skutečnost, že vyrůstal v rodině, kde matka byla Češka, ale otec byl německé národnosti. I když se doma mluvilo česky, musel kvůli svému původu čelit útokům bývalých kamarádů a často zůstával osamocen. Ještě více než dvacet let po skončení války se nesměl otec do Československa vrátit, takže v době, kdy by ho nejvíce potřeboval, se musel spolehnout jen sám na sebe. Také jeho volba profese byla poznamenána původem jeho otce a nemohl si obor studia vybrat svobodně. Vyučil se malířem - lakýrníkem u pana Straky v Letohradě. Teprve po absolvování základní vojenské služby se mu nakonec podařilo začít studovat obor, ke kterému měl nejblíže. Rozhodl se pro Umělecko – průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Úspěšně vykonanými talentovými zkouškami jednoznačně přesvědčil komisi o svém výtvarném nadání a byl přijat v oboru tvarování strojů a nástrojů. Studoval pod odborným vedením profesora Kováře. Po dokončení studia byl zaměstnán v konstrukční kanceláři ve firmě OEZ v Letohradě. V 70. letech se mu naskytla možnost přejít k práci pro Charitu Praha, která měla svůj závod v nedalekém Jablonném nad Orlicí. Tady se mohl věnovat malbě obrazů se sakrální tématikou a získal větší prostor pro vlastní tvorbu. Maloval rovněž drobnější květinová i mořská zátiší, portréty, ale také velká plátna, na nichž vynikla majestátní krása krajiny Orlických hor. Častý zdroj inspirace nacházel v ideální harmonii přírody. 

Od počátku 90. let začal pravidelně vystavovat své práce se skupinou výtvarníků ze Žamberku a okolí. Bylo to především s Jaroslavem Kerschbaumem, Vladimírem Zejdou, Oldřichem Kotyzou, Antonínem Hlaváčkem a Pavlem Halbrštátem. Postupně se stala neodmyslitelnou součástí jeho života účast na výtvarných salonech, plenérech a výstavách. V roce 1987 a 1988 měl samostatné výstavy v Domě kultury v Letohradě a také v Kunvaldu, Žamberku i Jablonném nad Orlicí. V roce 1989 získal členství v Unii výtvarných umělců.

Jako absolvent oboru tvarování měl velice blízko k vytváření trojrozměrných objektů a byly mu svěřovány zakázky, které vytvářejí trvalou výtvarnou výzdobu významných budov v regionu. Portrétní reliéfy vytvořil pro Masarykovu školu v Kunvaldě, pro Komenského školu v Letohradě a Divišovo divadlo v Žamberku. Byl pověřen realizací bronzové plastiky Ikara pro německý Senftenberg.

Po roce 1990 se prezentoval nejenom v blízkém okolí, ale také v Hradci Králové a Praze a byl stále častěji zván k výstavám v zahraničí – jeho práce si mohli prohlédnout ve švýcarském Hausenu, německém Régensburku, Norimberku a Mnichově. Účastnil se malířských plenérů v partnerských městech – v rakouském i německém Senftenberku a získal zde mnoho dobrých přátel a ocenění. V roce 1996 mu byla udělena Cena za výtvarné umění a architekturu, které si velmi cenil.

Od počátku 90. let se ve své tvorbě znovu vracel k otázce násilného odsunu Němců. Proto vznikají v jeho tvorbě monumentální křížové cesty jako symboly utrpení lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. Toto téma zpracoval ve svém filmovém dokumentu Odkud jsi a kam jdeš také režisér Milan Maryška, pro kterého byl Letohrad po mnoho let domovem. V díle Jaroslava Tschöpy je velmi patrná úcta k hodnotám. Na jedné straně ho fascinovala dokonalá krása přírody, ale neméně také velkolepé stavby. V našem regionu považoval za architektonický skvost barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Baptisty Alliprandiho v Neratově, mnohokrát ho ve svém díle ztvárnil.Upoutalo ho nejen jeho plasticky členěné průčelí, ale jako dílo lidského ducha vytvořené lidskou rukou. Bolestně prožíval jeho nikdy nepotrestanou devastaci, ke které došlo poslední dny války. Svou originalitou a pompézností ho přitahoval také Chrám smíření v Barceloně – Sagráda familia stavitele Antónia Gaudiho. Obdivoval nekonvenční přístup k celé stavbě, která měla mít celkem 18 věží. Gaudí tuto stavbu vytvářel jako “poslední velkou svatyni křesťanství.“

V roce 2002 Jaroslav Tschöpa vážně onemocněl, po několika náročných operacích se zdálo, že se znovu vrací k malování a do života, jeho výtvarná a životní dráha však byla v květnu roku 2003 ukončena.