Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Miloš <br />Hubálek

Miloš
Hubálek

Učitel a národopisný pracovník byl nejmladším synem českotřebovského ředitele školy K. O. Hubálka. Narodil se v domě čp. 674 v Nádražní ulici v České Třebové.

V pozdějších letech navštěvoval měšťanskou školu ve Výprachticích, kde toho času působil jeho otec jako ředitel. Ve studiu pak pokračoval na měšťanské škole v České Třebové českotřebovské reálce.

Absolvoval abiturientský kurs při učitelském ústavu v Praze a v roce 1929 dokončil Školu vysokých studií pedagogických v Brně. Jeho prvním učitelským působištěm se stala obecná škola v Říčkách, kde v roce 1924 nastoupil jako výpomocný zastupující učitel. Odtud byl povolám ke čtrnáctiměsíční vojenské základní službě a po jejím ukončení poznal v letech 1925-26 prostředí venkovských škol v Čermné a Českých Libchavách. V roce 1927 přešel do České Třebové, kde do roku 1930 působil postupně na obecné škole dívčí, chlapecké měšťance, poté na měšťanské škole chlapecké na Parníku a opět na obecné škole dívčí v našem městě. Odtud v roce 1930 přešel na měšťanskou školu do Lanškrouna a v roce 1932 odešel na měšťanskou školu chlapeckou do Nového Jičína, kde vyučoval českému jazyku, dějepisu a zeměpisu. Po záboru pohraničí odešel v roce 1938 na měšťanku do valašských Vizovic, odkud se po osvobození vrátil zpět do Nového Jičína. A právě tehdy si uvědomil, jak si okolí svého působiště s jeho nádhernou přírodou i rázovitými vesničkami oblíbil. Začal se vedle pedagogické činnosti zajímat o okolí "Novojicka" (tak obyvatelé jičínského okolí nazývají svůj region), jazykové zvláštnosti valašského nářečí, lidovou slovesnost, písně a tance. Přispíval do vlastivědných časopisů (např. Kravařsko).
V letech 1945-1953 působil jako ředitel měš’tanské a poté střední škole na Starém Jičíně.V roce 1956 se podílel na vzniku „Valašského krúžku“ a za devět let v jeho středu připravil „novojickou“ cimbálovou řadu zdařilých národopisných večerů. Organizoval turistické výlety s mládeží v okolí svého působiště. Po celý život opatroval pozůstalost svého otce K. O. Hubálka. V roce 1959 vyhověl přání tehdejšího správce českotřebovského muzea Bohuslava Štanglera a poskytl otcův životopis s několika ukázkami jeho literárních prací.

Jan Emanuel<br />Doležálek

Jan Emanuel
Doležálek

Narodil se v Chotěboři v rodině učitele. Pod vedením svého otce, učitele, který poznal jeho mimořádné nadání mohl hned po ukončení školy přijat za vokalistu v Jihlavě. Zde vystudoval gymnázium. Následovalo studium práv ve Vídni. Toto studium z existenčních důvodů ukončuje a na živobytí si vydělával vyučováním zpěvu a hrou na klavír. Nebyl jen hudebním teoretikem a pedagogem, nýbrž i znamenitým výkonným a tvůrčím umělcem, klavírním virtuosem a dobrým zpěvákem. Patřil mezi první propagátory české umělé písně. Měl velmi vřelý vztah k tehdejším našim literárním a buditelským kruhům. Stýkal se s Dobrovským, Purkyněm, Kollárem, Čelakovským a dalšími. Z hudebních skladatelů si vážil zejména Beethovena a Mozarta. Během svého působení ve Vídni nezapomínal ani na své rodné město a posílal tam české knihy.

Jiří <br />Boháč

Jiří
Boháč

Elektrotechnik milující umění.
Narodil se v malé obci Klokočov, která se nachází na hřebenu Železných hor nedaleko sečské přehrady. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Malče, kde si tatínek pronajal hostinec, který 16 let provozoval. Do školy v Malči začal Jirka chodit v pohnutých zářijových dnech mnichovských událostí. Od roku 1942 ve studiu pokračoval na gymnáziu v Chotěboři. V roce 1948 byl spolu se 14 spolužáky za protistátní činnost zatčen, odsouzen a ze školy vyloučen. Po několika letech školu dálkově dokončil a po maturitě v roce 1955 nastoupil na vysokou školu v Poděbradech.
Vystudoval České vysoké učení technické, Fakultu elektrotechnickou v Praze. V matce měst již definitivně zakotvil, ale do Malče se za rodiči a kamarády vždy rád vracel. Již od mládí se zajímal o umění, historii a numizmatiku. Jiří Boháč Je dlouholetým členem České numizmatické společnosti, České společnosti přátel drobné plastiky, soudním znalcem pro numizmatiku a mnoho let je v poradním sboru numizmatického oddělení Národního muzea v Praze. V současnosti je jedním z nejlepších znalců tvorby sochařů a medailérů Josefa a Zdeňka Šejnostových.
Jeho koníčkem je literatura, hudba, sport a houby. Ve volných chvílích také rád maluje obrazy a píše verše. V roce 2008 mu v Chotěbořské edici vyšla kniha, pod názvem Verše z Podoubraví.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Václav <br />Beránek

Václav
Beránek

8.2. 1932 - 4.2. 2018

Narodil se ve Zhoři u České Třebové. První tři roky chodil do školy ve svém rodišti, základní školu dokončil na Parníku. Následovalo studium na českotřebovském gymnáziu a na výtvarné katedře pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (profesoři Bělohlávek, Beran a Kučera). Po studiích krátce učil na základní škole v Havířově. V té době zveřejnil své první lavírované kresby v časopise Květen, v Kulturní tvorbě a v ostravském Červeném květu, s nímž po tři léta výtvarně spolupracoval.

V roce 1957 nastoupil jako výtvarný redaktor do Krajského nakladatelství v Ostravě (později nakladatelství Profil), kde pečoval o výtvarnou podobu publikací. V té době získal k ilustrační či typografické spolupráci celou řadu známých umělců (A. Born, Vl. Tesař, L. Ševčík, V. Táborská – Kabátová, typograf O. Hlavsa). Souběžně se v domácím prostředí věnoval ilustraci a volné malířské a grafické tvorbě.

V osmdesátých letech objevil nový způsob sebevyjádření, jakousi malovanou koláž, kterou nazval fotoplátnem. Studijní cesty podnikl do tehdejší NDR, Polska, Maďarska, Holandska, Řecka a Belgie. Své práce vystavoval v Ostravě, Opavě, Liberci, Brně, Hodoníně, Bruntále, Jihlavě, Krnově, Barceloně, Padově, Miami a v Oxfordu. Jeho obrazy jsou zastoupeny v galerijních i soukromých sbírkách v ČR i v zahraničí. Návštěvníci výstav i odborná kritika oceňují jemnou poetičnost Beránkova díla, jeho smysl pro barevné vidění i umělcovy kreslířské a grafické "řemeslné" dovednosti.

Jeho životní osudy nebyly jen příznivé. Po srpnu 1968 byl diskriminován a nakonec vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. Téměř přes noc se stal malířem na "volné noze".

Autor: Jan Skalický

Josef  <br />Ripka

Josef
Ripka

15.2. 1938 - 3.1. 2020

Josef Ripka byl významný výzkumný pracovník, spoluautor vynálezu bezvřetenového předení, jedna z opor Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí.

Narodil se 15. února 1938 v Ústí nad Orlicí. Po absolvování Gymnázia v České Třebové studoval na ČVUT v Praze a Technické univerzitě v Liberci. Po studiích se vrátil do Ústí nad Orlicí. Podílel se na vývoji rotorových dopřádacích strojů, v oblasti této převratné textilní technologie byl autorem a spoluautorem významných patentů. Publikoval odborné články v české i světové odborné literatuře. Byl spoluautorem významných odborných publikací: Teorie spřádacího procesu - mechanika příze ve spřádací komoře, Vývoj textilního strojírenství v regionu Orlicka, Bezvřetenové předení... Přednášel na mezinárodních konferencích v Praze, Dornbirnu, Reutlingenu, Lodži, Drážďanech, Chemnitz, Moskvě, Ivanovu, Baku, Delhi, Gdyni, Liberci, Brémách. Desítky jeho odborných a vědeckých článků byly publikovány v časopisech Textil Praxis, Melliand Textilberichte, Textiltechnik , Tekstil, Strojimport, Investa, Indian Journal of Fibre &Textile Research. Od roku 1990 působil též jako člen Mezinárodního výboru pro metody zkoušení bavlny při ITMF. Jeho poslední odbornou publikací je kapitola Rotorové předení v knize Vědci, vynálezci a podnikatelé v českých zemích : současnost (Praha, Jonathan Livingston, 2019). 

Josef Ripka se od dětství zajímal o kreslení. V Ústí se zapojil do činnosti výtvarné sekce při Okresním kulturním středisku, kde  se zabýval grafickou tvorbou (suchá jehla, linorit a monotyp). V 60. a 70 letech se věnoval propracování vlastní originální techniky malby FIXI na polystyren. Na počátku 90. let jeho výtvarnou tvorbu ovlivnil počítač. Využíval různých forem vstupů, od kresby myší, vlastních fotografických podkladů, až po generování objektů matematickými prostředky. Od roku 1998 byl aktivním členem Klubu přátel umění Ústí nad Orlicí, kde také vystavoval.

Josef Ripka zemřel 3. ledna 2020. 

Tereza <br />Dubrovská

Tereza
Dubrovská

13.2. 1878 - 8. 11. 1951

Básnířka, překladatelka, klavírní virtuóska a komponistka, v literárních kruzích známá pod jménem Dubrovská.
Narodila se do majetné rodiny Mixových v osadě Jaklovec rodičům Marii a Aloisovi.
Zásluhou svého dědečka Ing. Ignáce Vondráčka, který byl prvním českým důlním podnikatelem na Polské Ostravě, nabyla rodina značného jmění. Proto mohlo být jí a jejím sestrám dopřáno řádného vzdělání. Po základní domácí výuce ve svém rodišti začala v Praze navštěvovat Vyšší dívčí školu, kde pod vedením profesora Táborského vzrostl její zájem o literaturu. Věnovala se také hudbě. Na pražské konzervatoři pod vedením profesora Kaana studovala hru na klavír, kterou posléze studovala i v Berlíně. Dosáhla velké dokonalosti, i když veřejně nevystupovala. Pokoušela se i o komponování.
Maxovi si nechali postavit zámek v Nové Vsi u Chotěboře. Tereza Mixová přijala umělecké jméno Dubrovská, pod kterým již v mládí začala publikovat své verše v časopisech Zlatá Praha, Světozor, Máj, Lumír a jiné. Jejím velkým básnickým vzorem byl Jaroslav Vrchlický a literárním rádcem básník a kritik Jiří Karásek ze Lvovic.
Dopisovala si s F. X. Šaldou, Gabrielou Preissovou a dalšími. Básnířka vedle vlastní tvorby také překládala z jihoslovanských jazyků.
Poezie Terezy Dubrovské je lyrická, její básně jsou většinou osobní a intimní, prostoupeny tesknými a zasněnými náladami. Psala velmi zpěvné verše (často byly zhudebňovány), jako básnický žánr využívala nejvíce sonet.
Dubrovská díky svému jmění procestovala téměř celou Evropu. Po sňatku s MUDr. Otakarem Kosem začala cestovat, navštívila i Kavkaz, Severní Afriku a Ameriku.
Založila šest knihoven na Těšínsku a v letech 1930-1931 věnovala starožitný interiér svého domu knihovně v Klementinu. Od roku 1932 žila převážně u své sestry na zámku v Nové Vsi u Chotěboře, kde i zemřela.