Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Gustav <br />Weiss

Gustav
Weiss

Narodil se 16. 3. 1887 v Ústí nad Orlicí. Po ukončení učitelského ústavu studoval výtvarnou estetiku u prof. Autié na univerzitě v Montpellier ve Francii. Po návratu učil na několika místech v okolí Ústí nad Orlicí. Později přijal místo ředitele na měšťanské chlapecké škole v Ústí nad Orlicí. Byl jedním z iniciátorů stavby ústeckého Divadla. Byl také nadšený příznivec a obdivovatel létání, v r. 1909 postavil podle svého vlastního návrhu kluzák. Autor článků o historii chlapecké školy a ústeckých učitelích, které byly otištěny ve Výroční zprávě Chlapecké školy v Ústí nad Orlicí za školní rok 1930-31. Jeden výtisk s jeho vlastnoručním podpisem je dnes uložen ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Zemřel 20. 11. 1978 v Hradci Králové.

Jan  Křtitel<br />Hýbl

Jan Křtitel
Hýbl

Byl prozaikem, básníkem, překladatelem, redaktorem, autorem vzdělávacích knih, jeden z prvních spisovatelů z povolání u nás. Narodil se v České Třebové. Jeho kolébka stávala v dřevěné roubence čp. 97 pod kostelem sv. Jakuba. Janovi rodiče, Josef a Alžběta Hýblovi zde provozovali krupařský obchod. Dnes je zde slušivě opravený rohový dům. Slavný rodák je na průčelí budovy připomenut bronzovou pamětní deskou o velikosti 180 cm x 80 cm od akademického sochaře Františka Formánka (byla odhalena 2. října 1932). Je po něm pojmenována i ulice, při které stávala jeho rodná chaloupka a také místní divadelní spolek. Dne na rodném domě pamětní deska od sochaře Fr. Formánka.

V Litomyšli navštěvoval normální školu a v letech 1798 až 1803 pětitřídní gymnázium. Po těchto studiích odešel do Prahy. Zde vystudoval filozofii (1803 – 1805) a začal studovat na technice. Studia zakrátko zanechal a stal se spisovatelem z povolání. Redigoval několik oblíbených časopisů, např. Českého lidumila, Rozmanitosti, Hyllos a Jindy a nyní, jejichž řízení později převzal J.K. Tyl a přejmenoval na Květy české.

Překládal divadelní hry a prózu z němčiny. Drobné prózy také sám psal jako např. Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, nebo humoresku Justýnčin mistrovský kus. Napsal také významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816), z něhož pak vycházeli další pokračovatelé v zobrazení obrozeneckého divadla. Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české literatury (D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček …). Psal jazykem prostým a jadrným. V časopisech, jejichž společenská funkce měla ráz populárně výchovný, pečoval i o praktické vzdělávání lidu. Pracoval v Turečkově tiskárně v Litomyšli jako korektor, v letech 1828-34 nesl významný podíl na chodu tiskárny.

Vlastní spisovatelská tvorba a překladatelství jej nemohly uživit, musel pracovat i jako korektor a jazykový upravovatel cizích textů. Mnoho také vykonal pro divadlo. Již jako student hrával divadlo ve svém rodišti a později se stal horlivým ctitelem Thalie v Praze. Upravoval a překládal divadelní hry, napsal významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816). Zemřel tělesně vyčerpán úmornou prací i nezdravým způsobem života. Pochován je na Olšanských hřbitovech.


Eduard <br />Vaníček

Eduard
Vaníček

Narodil se v Kostelci nad Černými lesy dne 25. února 1926 v muzikantské rodině. Jeho otec působil jako vojenský kapelník v Jugoslávii, poté se usadil v Kostelci nad Černými lesy , kde působil jako varhaník v tamním římskokatolickém kostele a především učil hře na nejrůznější – tehdy dostupné - hudební nástroje (klavír, smyčcové a dechové nástroje).
Pan Vaníček už od dětství projevoval výjimečné hudební nadání a také jeho ostatní sourozenci byli nadšenými amatérskými hudebníky. Jeho prvním učitelem byl jeho otec, poté studoval u profesora Jindřicha Felda na Mistrovské škole v Praze  (Pražská konzervatoř) jako jeho soukromý žák. Působil také v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého.
 Po dvouletém působení v armádním uměleckém souboru přišel do České Třebové 15. ledna 1951 na zdejší hudební školu, aby zde už natrvalo zůstal. Během svého působení v našem městě vychoval stovky houslistů, kteří si mimo základů hry na tento nástroj odnesli především také lásku k hudbě. Více než dvacet z jeho žáků dále pokračovalo ve studiu hudby na konzervatořích a AMU a stali se profesionálními hudebníky.

Od roku 1976 až do odchodu do důchodu byl Eduard Vaníček více než deset let také ředitelem zdejší Lidové školy umění. Díky jeho působení se jako plně organizovaná čtyřoborová škola zařadila mezi nejlepší v kraji. Mimo to jej většina občanů našeho města zná jako vynikajícího umělce - houslistu. Těžko někdo spočítá, kolikrát za celou dobu svého působení v České Třebové vystupoval na koncertním pódiu ať už jako sólista, člen symfonického orchestru Smetana nebo Komorního orchestru Jaroslava Kociana.
Ze svého syna vychoval zdatného houslistu, který po studiu na Pražské konzervatoři působil jako hudební pedagog na Lidové škole umění v Litomyšli. Poté byl přijat jako violista do Komorního orchestru Virtuosi di Praga. Nyní působí  jako violista v symfonickém orchestru Českého rozhlasu v Praze.
Pan Eduard Vaníček byl ženatý s paní Jindřiškou Vaníčkovou, která rovněž působila na českotřebovské hudební škole jako učitelka klavírní hry, později i jako její ředitelka.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Škarka

Karel
Škarka

16. 10. 1917 -  19.4. 2000

Karel Škarka se narodil v Horní Sloupnici 16. října 1917. Obecnou i měšťanskou školu navštěvoval v Ústí nad Orlicí, kam se se svými rodiči, Karlem a Žofií (rozenou Mikuleckou) Škarkovými přistěhoval. Jeho otec byl truhlář, maminka pečovala o domácnost. V roce 1934 absolvoval Obchodní školu v Chocni.

Do československé branné moci vstoupil dobrovolně 1. října 1935 a sloužil u 30. pěšího pluku A. Jiráska ve Vysokém Mýtě, později u jeho 4. kulometné roty v Rychnově nad Kněžnou. V březnu 1938 byl převelen k 19. hraničářskému pluku pevnostnímu v Žamberku a kmenově přidělen k 11. rotě v Říčkách v Orlických horách. Po záboru pohraničí německou brannou mocí nastoupil v květnu 1939 jako voják z povolání tzv. "dočasnou dovolenou". Dekretem ministerstva národní obrany byl přeřazen do vládního vojska. Žádost o zrušení, přes opakovanou osobní intervenci, byla zamítnuta. 10. října 1939 nastoupil k 6. praporu vládního vojska v Hradci Králové, kde vykonával do roku 1944 funkci vedoucího hospodářského zátiší. V květnu 1944 odjíždí s celým praporem na strážní železniční službu do Itálie. 9. července po předstíraném přepadu a boji přechází v obci Premosello na stranu italských partyzánů divize Garibaldi. Zde se přidal ke skupině, která volí cestu za čs. jednotkou ve Velké Británii, kam se po strastiplném putování začátkem prosince 1944 dostal. Byl zařazen k Českoslovesnké samostatné obrněné brigádě ve Francii k "E" četě spojovací u dělostřeleckého pluku v Loon Plage jako velitel motospojek. V bojích o námořní přístav a pevnost Dunkerque byl vyznamenán Čsl. válečnou medailí "Za chrabrost". Spolu se svou jednotkou překročil hranice osvobozené vlasti 18. května 1945. V 50. letech odmítl vstup do KSČ a odmítl přerušit písemný kontakt s přáteli z války na západě. Byl souzen vojenským soudem v Brně na Špilberku a propuštěn z armády v hodnosti majora.
Karel Škarka byl od roku 1940 ženatý s Marií Večerníkovou, se kterou měl tři děti: Janu (1942), Karla (1946), Zdeňka (1953). Až do důchodu pracoval jako technický pracovník RaJ Vysoké Mýto. Mnozí si jej pamatují jako dlouholetého trafikanta v trafice "U Václava", kde si spolu s manželkou přivydělávali k důchodu.
Pan Škarka byl rehabilitován po roce 1989 a postupně povýšen do hodnosti podplukovníka a plukovníka ve výslužbě. Byl držitelem vyznamenání "Za chrabrost", "Za zásluhy o obranu vlasti". Jeho postoje a zásluhy byly oceněny ministerstvem obbrany, prezidentem republiky a prostřednictvím francouzského velvyslanectví i výnosem francouzské vlády.
Karel Škarka zemřel 19. dubna 2000.

Karel <br />Havlíček Borovský

Karel
Havlíček Borovský

31. 10. 1821 -  29.7. 1856

Básník, novinář a politik, zakladatel české moderní žurnalistiky, literární kritik, autor črt, překladatel.

Po absolvování gymnázia v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě,šel studovat filozofii do Prahy. Chtěl se stát českým spisovatelem a život zasvětit práci na povznesení českého národa. Studoval češtinu a světovou, zejména slovanskou, literaturu. Po skončení filozofie začal v Praze studovat teologii, neboť kněžské povolání považoval pro vlasteneckou práci za nejvhodnější. Po roce (roku 1841) však odešel a po celý zbytek života byl nekompromisním kritikem římskokatolické církve.

Poté odjel do Moskvy, kde získal místo vychovatele v rodině universitního profesora. Roku 1844 se odtud vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná - vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus. V Brodě organizoval ochotnické divadlo.

Roku 1845 se proslavil ostrou kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. O rok později se stal, na doporučení Františka Palackého, redaktorem Pražských novin. Psal také do satirické přílohy časopisu Česká včela s názvem Žihadlo.

V revolučním roce 1848 Havlíček z Pražských novin odešel a založil vlastní Národní noviny, které byly prvním deníkem v Českých zemích a dosáhly velké popularity. Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu. Byl členem Národního výboru. Po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Na jednáních sněmu ve Vídni i Kroměříži však nijak aktivně nevystupoval. Cítil se více novinářem než poslancem, a tak se v prosinci 1848 poslaneckého mandátu vzdal a věnoval se plně vedení Národních novin. Havlíček v nich i nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. Vedle článků se těšily oblibě především jeho výstižné epigramy a satirické popěvky. Vydávání novin bylo však roku 1850 definitivně zakázáno.

Havlíček se však nevzdal, usadil se v Kutné Hoře a začal zde vydávat politický týdeník Slovan. Svou činností si vysloužil soustředěnou pozornost úřadů. Jednotlivá čísla Slovanu byla konfiskována, časopis nesměl být dodáván do Prahy a dalších míst a Havlíček byl takřka denně šikanován policií či soudem. Když po dvou úředních výstrahách bylo nutné očekávat brzký zákaz časopisu, Havlíček sám v srpnu 1851 jeho vydání zastavil. V Kutné Hoře vydal Havlíček také dva sborníky svých článků, Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. V listopadu 1851 stál opět před porotou, tentokráte kutnohorského soudu, žalován pro články ve Slovanu. Byl však znovu uznán nevinným.

Poté se s rodinou vrátil do Brodu a žil spíše v ústraní. Na počátku prosince 1851 byl však ve svém domě zatčen a dopraven do tyrolského Brixenu. Zde byl přinucen žít více než tři roky. I v Brixenu studoval, překládal a tvořil. Vznikly zde knihy, které představují vrchol jeho básnického díla: Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra, Král Lávra. Z brixenského vyhnanství se vrátil na počátku května 1855. Jeho manželka bohužel krátce před jeho návratem zeměrela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka.

Karel Havlíček zemřel ve třiceti pěti letech. Je považován za zakladatele českého politického novinářství a svou básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Jeho jméno se pro český národ stalo symbolem statečnosti, boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a národní svobody.

Antonín <br />Renčín

Antonín
Renčín

17. 10. 1914 -  18.9. 1944

Narodil se 18. 10. 1914 v Ústí nad Orlicí. Po studiích v Hradci Králové nastoupil vojenskou službu ve Vysokém Mýtě. Jako důstojník čsl. armády se r. 1940 zúčastnil evakuace českých rodin ze Slovenska. S vyřízenými doklady odjel společně s dalšími ke své sestře do Rumunska. V Anglii absolvoval vojenský výcvik a přihlásil se k přesunu na východní frontu. Dostal se k  2. československé paradesantní brigádě armádního sboru generála L. Svobody. Padl v boji u Seňavy (okr. Svidník) v Dukelském průsmyku ve věku 29 let. V roce 1945, po zvláštním povolení uděleném gen. L. Svobodou, byla na žádost jeho matky a sestry část jeho ostatků převezena do Ústí nad Orlicí a s vojenskými poctami uložena do hrobky rodiny Renčínových na ústeckém hřbitově.