Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Jireček

Josef
Jireček

Narodil se 9. 10. 1825 ve Vysokém Mýtě. V letech 1838-43 studoval gymnázium v Litomyšli a v letech 1843-49 filozofii a práva v Praze. Současně se vzdělával v cizích jazycích a literatuře. V roce 1848 se účastnil Slovanského sjezdu. Oženil se s dcerou Pavla Josefa Šafaříka a po jeho smrti se stal úspěšným vydavatelem spisů P. J. Šafaříka v oboru starožitností a slavistiky. Od roku 1848 redigoval spolu s Hasnerem (později s K. J. Erbenem) Pražské noviny, vedl redakci časopisu České Muzeum a byl sekretářem sboru „Matice České“. Od roku 1849 pracoval spolu s Erbenem, Neubauerem a Grünwaldem na důležitém překladu „Zákonníka občanského“. Odešel do Vídně a od roku 1850 pracoval jako právník na ministerstvu kultu a vyučování, zastával i vysoké úřednické posty. Věnoval se také publicistické činnosti ve „Vídeňském Denníku“, pracoval v redakci Pokroku. Přispíval do almanachu Horník, Časopisu Českého muzea, Světozoru, Památek archeologických atd. Člen týmu, který pod vedením P. J. Šafaříka zpracoval  Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnázia a reálné školy. Jako úředník ministerstva kultu a vyučování se zasloužil o vydávání učebnic ve slovanských jazycích. V letech 1853-61 připravil několik českých čítanek pro střední školy. Od února 1870 do října 1871 ministrem kultu a vyučování Předlitavska ve vládě Karla von Hohenwarta. Zasadil se o rozvoj neněmeckého školství, zavedl polštinu na Lvovskou univerzitu, pomáhal založil akademii věd v Krakově. Pokročil v zavádění rovnoprávnosti obou zemských jazyků v Čechách (rozdělení zkušební komise pro učitele na českou a německou sekci) a nechal založit několik českojazyčných vzdělávacích ústavů na Moravě. Od roku 1872 členem Královské české společnosti nauk a v letech 1875–88 jejím předsedou. Zasedal v Českém zemském sněmu i Říšské radě. Člen mnoha spolků a výborů. Roku 1884 vyznamenán Řádem železné koruny II. třídy. Zachránil mnoho vzácných knih a rukopisů. Zemřel 25. 11. 1888 v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově. Většina pozůstalosti se roku 1891 dostala do Českého muzea v Praze. Z díla: Antologie literatury české, Národopisný přehled království Českého, Nákres mluvnice staročeské, Statky pánův z Rožmberka aj., uspořádal Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku (1825-1888).

Gudrun <br />Pausewang

Gudrun
Pausewang

Německá spisovatelka a učitelka.

Gudrun Pausewang se narodila 3. března 1928 v domku za Mladkovem (Wichstadtl) jako nejstarší ze šesti dětí. Matka byla učitelka v mateřské školce a otec hospodář, syn ředitele místní školy. Po vystudování základní školy začala navštěvovat střední dívčí školu. V roce 1945 se celá rodina vystěhovala do západního Německa. Zde nastoupila Gudrun na střední školu ve městě Wiesbaden, kterou úspěšně absolvovala roku 1948. Začala studovat pedagogickou školu ve Weilburgu, nějaký čas pracovala jako učitelka ve Wiesbadenu a v roce 1956 odešla do Jižní Ameriky, kde učila v německých školách v Chile, Venezuele a Kolumbii. Koncem roku 1963 se vrátila do Německa a začala učit na základní škole. V roce 1967 se do Latinské Ameriky vrátila se svým manželem Hermannem Wilcke a následujících pět let tam učila na německé škole. V roce 1972 se rozhodla vrátit spolu se svým dvouletým synem do Německa. V letech 1972 - 1989 vyučovala na různých školách v okolí německého města Fuldy. 
Gudrun Pausewang vydala 78 knih, z toho 22 pro dospělé, 20 pro děti do deseti let a zbytek pro náctileté.
Její knihy se zabývají především problémy zemí třetího světa, protiválečnou tématikou a ochranou životního prostředí. Jedna z jejích nejpopulárnějších knih je Vzpomínám na Rozinkovou louku, ve které Gudrun sepsala své vzpomínky na rané dětství a válku. Knihy Gudrun Pausewang byly přeloženy do mnoha jazyků.
Za své literární dílo získala Gudrun Pausewang celou řadu významných cen, např. Curyšskou cenu za knihy pro děti "La vache qui lit" (1981, 1983), Mírovou cenu Gustava Heinemanna (1984), Německou cenu za literaturu pro mládež (1986, 1988), cenu "Birmingham Children´s Book Award" (1997), cenu George Konella (1998) atd.

Gudrun Pausewang zemřela v Německu 23. ledna 2020.

Karel <br />Štancl

Karel
Štancl

Narodil se 26. 9. 1919 v Ústí nad Orlicí. Maturoval v r. 1938 na českotřebovském reálném gymnáziu. V době studií na Karlově univerzitě v Praze se přímo účastnil událostí 17. listopadu 1939 a spolu s dalšími studenty byl tři roky internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Do konce války byl totálně nasazen. Po osvobození dokončil vysokoškolské studium a stal se profesorem češtiny a francouzštiny (Gymnázium v Ústí nad Orlicí, později Střední průmyslová škola pro studující při zaměstnání v Pardubicích). Miloval hudbu - byl houslistou v Orchestrálním sdružení a hrával v tanečním orchestru J. Bílka, Fr. Uhlíře a V. Kopeckého. V koncentračním táboře spoluzaložil legendární studentskou vokální skupinu Sing-Sing-Boys. Stal se jejím dirigentem, aranžérem, textařem a komponistou. Své zážitky z této doby vypsal v knize "Zpívali jsme o život, aneb Jak jsem potkal osud" (1994). Člen Komorního orchestru Jaroslava Kociana. Po listopadu 1989 převzal funkci kronikáře, kterou vykonával až do r. 1998. Zabýval se i restaurováním některých obrazů z depozitáře ústeckého muzea. Do podvědomí veřejnosti se zapsal svou prací na restaurování obrazů z kapliček "Křížové cesty". Zemřel 31. 1. 2006 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jan  Stanislav<br />Skrejšovský

Jan Stanislav
Skrejšovský

6.1. 1831 -  14. 10. 1883

Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a v Praze, právo na pražské univerzitě. Nastoupil praxi u finanční prokuratury, 1858 úředník vídeňského ministerstva financí. Brzo jej zlákala žurnalistika a politika. 1862 list Politik, 1868 vznikla v Chrudimi vydávaná, ale zprávy z celých Čech i Moravy přinášející Koruna, 1875 založil Brousek, 1880 Tribune a 1883 ve Vídni vycházející český deník Věstník. V politice od 1863 v českém zemském sněmu. Pokaždé kandidoval jinde, v regionu kandidoval dvakrát. Nejprve v národnostně složitém obvodu měst Lanškroun, Česká Třebová, Ústí nad Orlicí 1867. Tato volba byla však zpochybněna. Mandát získal v letech 1868-1877 za obvod měst Vysoké Mýto, Skuteč a Hlinsko. Nakonec jej byla ale zbaven, když si odpykával trest za tiskový delikt. To mu, vzhledem k dobovému kontextu, ovšem spíše služí ke cti.

Magdalena  Dobromila<br />Rettigová

Magdalena Dobromila
Rettigová

31.1. 1785 - 5.8. 1845

Narodila se v rodině vrchnostenského správce hraběte Kounice, Františka Artmana a Josefy, roz. Kubíkové. Ač německy vychovávána, první verše psala česky již od deseti let, je autorkou drobných povídek. Mimo časopisů své práce vydávala v Hradci Králové u nakladatele Pospíšila, kde se seznámila s českými buditeli - Ziegler, Klicpera, Hek a další. Při návštěvě Zieglerovy fary v Dobřanech přijala jméno Dobromila, manžel jméno Sudiprav. Jako žena státního úředníka ve všech místech, kde bydlela, soustřeďovala kolem sebe mladé dívky. Vyučovala je ručním pracem a domácímu hospodaření. Známá "Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské" vznikla za rychnovského pobytu. V Ústí nad Orlicí se zasloužila (1825) o vznik první české knihovny. Aktivně přispívala do Časopisu Národního muzea, Květů, České včely, Poutníka slovanského a Dobroslava. Knižně vyšly např. povídky Arnošt a Bělinka, Jaroslav a Terynka, Mařenčin košíček. Byla i autorkou divadelních her: Koš, Masopustní žert (1846), Bílá růže(1827), Vdovec a vdova (1839), Hygea a Lindor neb láska a ctnost vždy zvítězí.

Karel <br />Kutlvašr

Karel
Kutlvašr

27.1. 1895 - 2.9. 1961

Armádní generál čs. armády, legionář, vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945.

Po absolvování dvouleté obchodní školy v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, byl nejdříve zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.
Roku 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny, zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán.

Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně roku 1918. Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a roku 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, zde byl postupně povýšen na plukovníka, poté na brigádního generála. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí.

Za okupace se účastnil domácího odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Široké veřejnosti se stal Karel Kutlvašr známým především jako hlavní vojenský velitel pražského povstání v květnu 1945 a po únoru 1948 jako ostouzený a vězněný generál.

Po válce působil jako velitel sboru v Plzni a zástupce velitele sboru v Plzni a zástupce velitele oblasti v Brně (1946-48). Už tehdy mu ovšem komunisté nemohli zapomenout, že přijetím kapitulace německých branných sil a povolením jejich odchodu 8. května 1945 z Prahy fakticky zpochybnil osvobození Prahy Rudou armádou. Hned po únoru 1948 byl penzionován, už v prosinci po vyprovokované akci zatčen a v roce 1949 odsouzen k doživotnímu vězení, v němž patřil k obzvlášť trýzněným věžňům.

V roce 1960 byl amnestován a brzy po propuštění z vězení zemřel. V roce 1968 pak byl in memoriam rehabilitován.