Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jan <br />Mehl

Jan
Mehl

Narodil se v Nádražní ulici čp. 464 v neúplné rodině. V rodné České Třebové absolvoval čtyři ročníky měšťanské školy a pokračoval na školách uměleckých. Nejprve na škole uměleckých řemesel v Brně, následovala pražská Akademie (profesoři V. Nechleba, W. Nowak) a studia zakončil čestným rokem u Františka Kupky v Paříži. Potom se usadil v rodném městě, kde pilně maloval a také se zde v roce 1940 oženil s Vlastou Šotkovou. Krátce po sňatku se spolu odstěhovali do Prahy.


Byl výborným portrétistou, maloval obrazy s figurálními motivy a také krajiny. Později se věnoval abstraktní malbě, grafice a restaurování nástěnných maleb. Spolupracoval s hudebním nakladatelstvím Panton (obálky, frontispice, vazby a ilustrace), s loutkovou scénou ÚDA v Praze a Národním divadlem (návrhy kostýmů pro Verdiho operu Don Carlos). Od roku 1935 byl organizován ve Skupině výtvarných umělců v Brně, od roku 1939 působil ve SVU Aleš v Brně a Praze. Členství měl i v tvůrčí skupině B7 a TVORBA. S těmito organizacemi se zúčastňoval pravidelných členských a celostátních výstav (Zlínský salon, Jízdárna Pražského hradu, Topičův salon, Výtvarná úroda, Galerie U Řečických v Praze …). Vystavoval také v zahraničí – v Sofii, Moskvě, Budapešti, Rio de Janeiro a Paříži. Obrazy Jana Mehla vlastní Národní galerie, řada oblastních galerií, ministerstvo kultury, Vojenský historický ústav a další instituce. Mnoho jeho děl je v držení soukromých sběratelů. Řada olejových obrazů a také grafické listy jsou v depozitáři Městského muzea v České Třebové.


Nesmíme zapomenout ani na jeho činnost restaurátora nástěnných maleb. Nejnáročnější prací byla rekonstrukce Alšových freskosgrafit a sgrafit na budově Smetanova muzea v Praze.


Naposledy v České republice vystavoval na společné výstavě k 90. narozeninám prof. Williho Nowaka - “ Willi Nowak a jeho škola ”, která se uskutečnila koncem roku 1976. Zemřel v Praze.

Jiří  <br />Mráz

Jiří
Mráz

Jiří Mráz se narodil jako jedno ze tří dětí ing. Jaroslava Mráze majitele továrny na chladírenské stroje a opravy lokomotiv. V této továrně byla později zahájena i výroba letadel. V roce 1939 poslal otec Jiřího a jeho sestru ke známým do Anglie. Jiří Mráz vystudoval v Londýně technickou univerzitu a zároveň se přihlásil k leteckému výcviku.    V roce 1942 požádal o přijetí do RAF, ale pro oční vadu nebyl přijat. Po dokončení studií v roce 1943 nastoupil do čs. armády, absolvoval základní výcvik a na začátku roku 1944 se dostává k 310. stíhací peruti jako mechanik. Se svojí jednotkou se pak vylodil v Normandii. Po skončení Bitvy v Ardenách se vrací do Anglie a nastupuje do důstojnické výcvikové školy a meteorologického kurzu. Po jeho absolvování pracuje na stanici RAF u Chichesteru.
Do Československa se vrátil v srpnu 1945. Jeho rodina však už tady zažívala těžké časy. Mrázovy továrny byly v květnu 1945 zkonfiskovány a přešly pod národní správu, otec Jaroslav Mráz byl krátce vězněn a rodina přišla o všechen majetek. Jiří Mráz zvažoval odchod zpět do Anglie, ale kvůli rodině se nechal převelet k československému letectvu a sloužil u meteorologické služby v Praze. V dubnu 1946 byl demobilizován a pomáhal otci, který byl ustanoven správcem bývalé textilní továrny v Loučné u Hrádku nad Nisou.
Po únoru 1948 byla znárodněna i tato továrna a otec Mráz znovu uvězněn. Jiří Mráz s manželkou odchází do Bratislavy, kde jsou však v roce 1952 úředně vystěhováni z bytu. Jiří Mráz s rodinou pak žije v Chomutově a v Ostrově nad Ohří. V roce 1967 se jim povedlo vycestovat do Švýcarska a odtud emigrovali do USA, kde Jiří Mráz žije doposud.

Rudolf <br />Skalický

Rudolf
Skalický

Rudolf Skalický pocházel z rodiny tkalcovského mistra. Do školy začal chodit v Chocni, ale rodina se brzy odstěhovala do Hnátnice u Ústí nad Orlicí, kde Rudolfův otec získal práci v textilní továrně. Rudolf Skalický se vyučil strojním zámečníkem. Po odvodu byl zařazen k pěšímu pluku Ve Vysokém Mýtě, kde sloužil do března 1939.
Po rozpuštění československé armády odchází do Polska a později k čs. zahraniční armádě do Francie. Tady je přiřazen k letecké skupině. Po pádu Francie odplouvá lodí do Anglie. U 311. československé bombardovací perutě absolvoval střelecký kurz a stal se zadním střelcem bombardéru. Mezi spolubojovníky byl známý pod přezdívkou Blondy. Jeho letoun štěstí opustilo při zpátečním letu z akce na základnu. Začal hořet jeden z motorů a pilot byl nucen nouzově přistát na hladině Severního moře. Pěti členům posádky se podařilo dostat ze stroje do záchranného člunu, ale zadní střelec Rudolf Skalický zůstal uvězněn v potápějícím se letadle a zahynul. In memoriam byl povýšen a jeho jméno je uvedeno na památníku v anglickém Runnymede.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Ladislav <br />Lochman

Ladislav
Lochman

15.1. 1898 - 9.4. 1943

Narodil se 15. 1. 1898 v Horním Třešňovci u Lanškrouna. Do Ústí nad Orlicí přišel v r. 1922 a v tkalcovské škole začal navštěvovat večerní kurzy. Pracoval u firem Jan Hernych a syn, Antonín Brožek, Bedřich Pollak v Hylvátech. Byl členem organizace ÚVOD a spojkou mezi organizací odboje a KSČ. Dne 25. 7. 1941 zatčen gestapem, vězněn v Pardubicích, Terezíně, Drážďanech, Budišíně a Berlíně. Souzen společně ve skupině s ústeckými občany Josefem Kovářem a Aloisem Blaškou. 26. 11. 1942 v Drážďanech odsouzen k trestu smrti, nakrátko dostal milost, ale 9. 4. 1943 ve věznici Plötzensee popraven. Věnoval se také hudbě - založil Klub citeristů, vyučoval a zkoušel komponovat. Jeho jméno nese jedna z ulic města Ústí nad Orlicí a je uvedeno na pamětní desce obětem 2. světové války na Památníku odboje.

Karel <br />Ninger

Karel
Ninger

12.1. 1827 - 5.7. 1913

Karel Ninger se narodil v rodině obuvníka v čp. 109 na Sádkách v Chotěboři. Gymnázium studoval v Německém Brodě, kde se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským. Studoval filosofii v Praze, později bohosloví v Hradci Králové, ale toto studium nedokončil. Vrátil se do Prahy. Zde pracoval v redakci Národních novin. Pro neshody s rakouskými úřady odešel do Písku, kde působil jako profesor na gymnáziu.
Byl spoluredaktorem periodika jihozápadních Čech"Poutníka od Otavy". Přispíval do Riegrova Naučného slovníku. Profesor píseckého gymnázia, vlastenec, historik a spisovatel.
Narodil se v Chotěboři jako syn Vavřince (Laurentiuse) Ningra mistra ševcovského, a jeho manželky Anny, rodem Kratochvílové, v domku U Serafínků, v čp. 109. V opisu z matriční knihy narozených je uveden pod jménem Carolus. Karel začal chodit do školy, do dvoutřídní triviálky chotěbořské, kam chodili společně děvčata i chlapci. Mateřskému jazyku se vyučování moc nevěnovalo s doporučením řídit se příkladem dobrých spisovatelů. Čiperného Karla si oblíbil farář Pábíček a přemluvil bratry, aby ho dali na studia v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Na gymnázium nastoupil v roce 1839. 
Po ukončení šestitřídního gymnázia v Německém Brodě, na podzim 1845, nastoupil Karel Ninger na přípravnou školu dvouletou s názvem „filosofie“ do Prahy, která připravovala k vyšším fakultám. Po ukončení studií v Praze nastoupil do teologického semináře v Hradci Králové. V semináři byla čeština předmětem závažným a nemálo podporovaným nadací knihovníka Jana Nepomuka Teichla, jenž této nadaci odkázal 8 000 zlatých tak, aby bylo 250 zlatých vypláceno učiteli české mluvnice a literatury.
Po necelých dvou letech Karel Ninger zjistil, že netouží být teologem, ale dějiny ho zajímaly. Kontaktoval Havlíčka a ten mu přislíbil práci v Národních novinách.
Po jejich zastavení byl nucen s velikým úsilím dokončit gymnazijní profesuru, aby se měl jak živit. Štěstí se na něho usmálo v podobě suplentury na píseckém gymnasiu, kam odjel v pátek 26. února 1852. Zpočátku se věnoval pouze výuce, ale postupem času věnoval svou pozornost i věcem veřejným.
Sdružoval kolem sebe vlastence a podařilo se jim, že celá správa městská přešla do 90rukou českých a byly zřizovány české školy. Velký zlom přinesl rok 1869, kdy při volbách do českého sněmu podporoval Ninger českého kandidáta (v tehdejší době se volilo veřejně). Od té doby měl na škole problémy, které vyústily až k zhoršení zdravotního stavu. Požádal tedy o penzionování a k 1. červenci 1871 odešel do výslužby.
I potom se rád scházel se svými přáteli, velmi rád a poutavě vyprávěl. Líčil spletité příběhy často okořeněné peprnými vtipy. Byl jmenován čestným občanem města Písku.
V Chotěboři byla 5. července 1933 odhalena pamětní deska na jeho rodném domě.
Okresní úřad v Chotěboři schválil dne 9. února 1934 přejmenování ulice Zahradnické na Ningerovu.

Karel <br />Pokorný

Karel
Pokorný

18.1. 1891 -  12.2. 1962

Narodil se v Pavlicích u Znojma. Ve čtrnácti letech odešel na vandr do Vídně, kde se vyučil zámečníkem. Pak pracoval jako dělník ve Vídni a nedalekém Atzgersdorfu. V roce 1910 se vrátil domů. 1910-1911 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Od roku 1914 studoval uměleckoprůmyslovou školu u prof. Josefa Drahoňovského a poté Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Po absolutoriu zůstal v Myslbekově ateliéru až do Mistrovy smrti v roce 1922.

V díle Karla Pokorného se objevovaly převážně sociální motivy, vytvořil také řadu podobizen. Po 2. sv. válce se věnoval převážně monumentální tvorbě. Z jeho prací byly realizovány pomníky významných osobností české kultury (Karel IV., Božena Němcová, Alois Jirásek…) K nejvýznamnějším poválečným realizacím patří pomník Sbratření (1945–1950), který vytvořil pro Českou Třebovou. K odhalení došlo 10. června 1951 na náměstí za přítomnosti ministra Dr. Plojhara. Nesmíme zapomenout ani na jeho pedagogickou činnost na ČVUT a v letech 1945–61 také na Akademii výtvarných umění.

Od roku 1939 byl nositelem Katzovy ceny České akademie věd. Třikrát se stal laureátem Státní ceny (1949, 1951, 1955), roku 1956 mu byl udělen nejvyšší čestný titul Národního umělce. V roce 1958 se stává jako jediný mezi našimi výtvarníky čestným členem Akademie umění SSSR. Při příležitosti 70. narozenin mu bylo propůjčeno jedno z nevyšších vyznamenání, a to Řád republiky. Brzy na to - 14. února 1962 - však v Praze umírá.