Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Karel <br />Plicka

Karel
Plicka

Vynikající fotograf – výtvarník, režisér, scénárista, kameraman, hudebník, folklorista, hudební vědec a spisovatel, dirigent a pedagog na AMU a FAMU se narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec František  (1844–1929) pocházel z Vítova u Slaného, matka roz. Hořčičková (1862–1908) byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod s prádlem a hračkami. Později se Plickovi přestěhovali do domu čp. 17 na náměstí.


Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap).

Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909–1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–1931).


Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.


Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937–1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939–1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945–1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946–1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.


Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.
Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).


Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).

Libuše <br />Koubská

Libuše
Koubská

Libuše Koubská (* 1948) vystudovala novinářství na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK, čtrnáct let byla redaktorkou v Československém rozhlase se zaměřením na popularizaci vědy. V letech 1990 až 1998 pracovala v Lidových novinách, poté v časopise Přítomnost, osm let jako šéfredaktorka. Učí novinářské žánry na FSV UK. Šest let vedla specializaci Ekonomická žurnalistika na VŠE v Praze. Je autorkou a spoluautorkou knih převážně o vědě a medicíně, knižních portrétů a rozhovorů, například Hvězdář diplomat (2010), Všechno dopadne jinak (2011), Můžeš-li udělat radost, musíš (2012), Volnomyšlenkář (2015)) a časopisecky i knižně vydaných povídek a fejetonů. V knize Dědečkův deník (2017) vypráví příběh válečného zajatce, jehož život byl spojen s Brněncem -  vesnicí, v níž žil, a jež  se stala dějištěm nacistického puče na podzim roku 1938, za 2. světové války si v ní zřídil koncentrační tábor Oskar Schindler, v roce 1945 se tam utábořila Rudá armáda. Část rodiny se po válce dostala do divokého odsunu. 

Jaroslav <br />Holoubek

Jaroslav
Holoubek

Novinář, básník, prozaik, redaktor, pedagog.

Maturoval na chotěbořském gymnáziu. Než se mohl živit psaním, střídal různé profese - pracoval jako archivář, prodavač či fasádník. Po nedokončeném studiu archivnictví na Filozofické faktultě Univerzity Karlovy v Praze, vystudoval televizní publicistiku na Fakultě žurnalistiky této univerzity. Studium ukončil diplomovou prací s názvem Kapitoly z dějin českého novinářství. V roce 1980 získal na Karlově Univerzitě titul PhDr. Poté už se živil téměř výhradně novinařinou.

Začínal v šedesátých letech v brněnském měsíčníku Host do domu, v Praze byl činný ve skupině básníků sdružené kolem časopisu Divoké víno. Pracoval v redakcích Mladé fronty, v Kmeni, Tvaru, filmového časopisu Premiéra, časopisu Blesk, týdeníku Story či odborného měsíčníku Hotel Revue.

Od roku 2006 působil jako pedagog na Vysoké škole hotelové v Praze a od roku 2008 byl zároveň šéfredaktorem odborného časopisu GastroMagazín.

Přispěl i do výborů novodobé české poezie. Vydal řadu básnických sbírek. K nejznámějším patří Stradivárky na dálnici, Čelní náraz, Včelí královna, Piha na nose aj. V jeho básních převažuje milostné téma, píše i o vztahu k rodnému kraji, objevují se také exotické náměty. Časem sílí v Holoubkově poezii skeptický a melancholický tón

Je také autorem povídek, publicistických rozhovorů, publikací o stavitelství, či obrazové publikace České Švýcarsko - krajina inspirace. Psal také odborné studie na různá témata.

Jaroslav Holoubek je překládán do řady evropských jazyků a získal několik literárních ocenění, v čele s Evropskou medailí Franze Kafky za literaturu.V roce 2006 mu Masarykova akademie umění udělila Cenu Rudolfa II. za literaturu.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Emilie <br />Zemanová

Emilie
Zemanová

15.9. 1945 -  15. 11. 2016

Celý život ji provázela záliba ve výtvarném umění. V mládí malovala obrazy a tvořila linorytiny. Milovala vážnou hudbu. Mnoho let aktivně působila v místním pěveckém sboru Doubravan
a zapojovala se do kulturního života. Byla rovněž nadšenou fofoamatérkou.
V roce 1991 se odstěhovala do Havlíčkova Brodu, kde se podruhé provdala. Nalezla zálibu ve filmování. S kamerou procestovala obce a krajinu Havlíčkobrodska. Z tohoto materiálu potom zpracovala a sestřihala několik dílů s názvem „Toulky Havlíčkobrodskem“, které opatřila komentářem, podbarvila hudbou a nahrála na DVD nosiče.  Podobně vytvořila DVD s názvem „750 výročí města Havlíčkův Brod“ a „Perknovské zastavení“. Záliba ve filmování ji neopustila a pokračovala s kamerou v toulkách po Chotěboři a okolí. Zpracovala DVD „Královské město Chotěboř“ a „Cestou – necestou okolo Chotěboře“. Velmi milovala řeku Doubravu, kterou natočila od pramene až po soutok a toto DVD nazvala „Doubravka – zpívající řeka“.
V době, kdy se stala babičkou také namluvila na zvukové nosiče mnoho pohádek, na které vzpomínají mnozí z generace jejích vnuků. Mezitím se po smrti manžela v roce 2012 vrátila do Chotěboře a znovu se zapojila do místního kulturního života.

Jaroslav <br />Tschöpa

Jaroslav
Tschöpa

19.9. 1932 - 6.5. 2003

Životní osudy Jaroslava Tschöpy zásadně poznamenala II. světová válka a skutečnost, že vyrůstal v rodině, kde matka byla Češka, ale otec byl německé národnosti. I když se doma mluvilo česky, musel kvůli svému původu čelit útokům bývalých kamarádů a často zůstával osamocen. Ještě více než dvacet let po skončení války se nesměl otec do Československa vrátit, takže v době, kdy by ho nejvíce potřeboval, se musel spolehnout jen sám na sebe. Také jeho volba profese byla poznamenána původem jeho otce a nemohl si obor studia vybrat svobodně. Vyučil se malířem - lakýrníkem u pana Straky v Letohradě. Teprve po absolvování základní vojenské služby se mu nakonec podařilo začít studovat obor, ke kterému měl nejblíže. Rozhodl se pro Umělecko – průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Úspěšně vykonanými talentovými zkouškami jednoznačně přesvědčil komisi o svém výtvarném nadání a byl přijat v oboru tvarování strojů a nástrojů. Studoval pod odborným vedením profesora Kováře. Po dokončení studia byl zaměstnán v konstrukční kanceláři ve firmě OEZ v Letohradě. V 70. letech se mu naskytla možnost přejít k práci pro Charitu Praha, která měla svůj závod v nedalekém Jablonném nad Orlicí. Tady se mohl věnovat malbě obrazů se sakrální tématikou a získal větší prostor pro vlastní tvorbu. Maloval rovněž drobnější květinová i mořská zátiší, portréty, ale také velká plátna, na nichž vynikla majestátní krása krajiny Orlických hor. Častý zdroj inspirace nacházel v ideální harmonii přírody. 

Od počátku 90. let začal pravidelně vystavovat své práce se skupinou výtvarníků ze Žamberku a okolí. Bylo to především s Jaroslavem Kerschbaumem, Vladimírem Zejdou, Oldřichem Kotyzou, Antonínem Hlaváčkem a Pavlem Halbrštátem. Postupně se stala neodmyslitelnou součástí jeho života účast na výtvarných salonech, plenérech a výstavách. V roce 1987 a 1988 měl samostatné výstavy v Domě kultury v Letohradě a také v Kunvaldu, Žamberku i Jablonném nad Orlicí. V roce 1989 získal členství v Unii výtvarných umělců.

Jako absolvent oboru tvarování měl velice blízko k vytváření trojrozměrných objektů a byly mu svěřovány zakázky, které vytvářejí trvalou výtvarnou výzdobu významných budov v regionu. Portrétní reliéfy vytvořil pro Masarykovu školu v Kunvaldě, pro Komenského školu v Letohradě a Divišovo divadlo v Žamberku. Byl pověřen realizací bronzové plastiky Ikara pro německý Senftenberg.

Po roce 1990 se prezentoval nejenom v blízkém okolí, ale také v Hradci Králové a Praze a byl stále častěji zván k výstavám v zahraničí – jeho práce si mohli prohlédnout ve švýcarském Hausenu, německém Régensburku, Norimberku a Mnichově. Účastnil se malířských plenérů v partnerských městech – v rakouském i německém Senftenberku a získal zde mnoho dobrých přátel a ocenění. V roce 1996 mu byla udělena Cena za výtvarné umění a architekturu, které si velmi cenil.

Od počátku 90. let se ve své tvorbě znovu vracel k otázce násilného odsunu Němců. Proto vznikají v jeho tvorbě monumentální křížové cesty jako symboly utrpení lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. Toto téma zpracoval ve svém filmovém dokumentu Odkud jsi a kam jdeš také režisér Milan Maryška, pro kterého byl Letohrad po mnoho let domovem. V díle Jaroslava Tschöpy je velmi patrná úcta k hodnotám. Na jedné straně ho fascinovala dokonalá krása přírody, ale neméně také velkolepé stavby. V našem regionu považoval za architektonický skvost barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Baptisty Alliprandiho v Neratově, mnohokrát ho ve svém díle ztvárnil.Upoutalo ho nejen jeho plasticky členěné průčelí, ale jako dílo lidského ducha vytvořené lidskou rukou. Bolestně prožíval jeho nikdy nepotrestanou devastaci, ke které došlo poslední dny války. Svou originalitou a pompézností ho přitahoval také Chrám smíření v Barceloně – Sagráda familia stavitele Antónia Gaudiho. Obdivoval nekonvenční přístup k celé stavbě, která měla mít celkem 18 věží. Gaudí tuto stavbu vytvářel jako “poslední velkou svatyni křesťanství.“

V roce 2002 Jaroslav Tschöpa vážně onemocněl, po několika náročných operacích se zdálo, že se znovu vrací k malování a do života, jeho výtvarná a životní dráha však byla v květnu roku 2003 ukončena.

Karel <br />Štancl

Karel
Štancl

26.9. 1919 -  31.1. 2006

Narodil se 26. 9. 1919 v Ústí nad Orlicí. Maturoval v r. 1938 na českotřebovském reálném gymnáziu. V době studií na Karlově univerzitě v Praze se přímo účastnil událostí 17. listopadu 1939 a spolu s dalšími studenty byl tři roky internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Do konce války byl totálně nasazen. Po osvobození dokončil vysokoškolské studium a stal se profesorem češtiny a francouzštiny (Gymnázium v Ústí nad Orlicí, později Střední průmyslová škola pro studující při zaměstnání v Pardubicích). Miloval hudbu - byl houslistou v Orchestrálním sdružení a hrával v tanečním orchestru J. Bílka, Fr. Uhlíře a V. Kopeckého. V koncentračním táboře spoluzaložil legendární studentskou vokální skupinu Sing-Sing-Boys. Stal se jejím dirigentem, aranžérem, textařem a komponistou. Své zážitky z této doby vypsal v knize "Zpívali jsme o život, aneb Jak jsem potkal osud" (1994). Člen Komorního orchestru Jaroslava Kociana. Po listopadu 1989 převzal funkci kronikáře, kterou vykonával až do r. 1998. Zabýval se i restaurováním některých obrazů z depozitáře ústeckého muzea. Do podvědomí veřejnosti se zapsal svou prací na restaurování obrazů z kapliček "Křížové cesty". Zemřel 31. 1. 2006 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově.