Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Václav <br />Čevona

Václav
Čevona

Václav Čevona se narodil 24. 5. 1922 v Ružomberku na Slovensku. Do Ústí nad Orlicí přišel na podzim 1939, rodiče zůstali na Slovensku. Vystudoval Státní odbornou školu pro průmysl textilní. S atletikou začínal v Sokole u Františka Stránského, ale závodil také na lyžích. Po zastavení činnosti Sokola na jaře 1941 byl nucen přestoupit do SK Choceň, protože atletika v té době v Ústí nad Orlicí skončila. Začal trénovat pod vedením ing. Viléma Havelky a vypracoval se svou pílí mezi přední atlety Československa. Nejvíce se prosadil v běhu na 1500 metrů - 5x mistrem republiky (1944, 1946, 1948, 1950 a 1951); 12x překonal československé rekordy v běhu na 800, 1000 a 1500 metrů. Na OH 1948 v Londýně na 1500 m obsadil čtvrté místo. Celkem patnáctkrát reprezentoval Československo na mezinárodních závodech, z nichž dvanáct vyhrál. Po Emilu Zátopkovi byl druhým nejlepším československým poválečným atletem. Byl jmenován mistrem sportu (1952) a zasloužilým mistrem sportu (1955). 

Přes své časté zahraniční starty stihl pro ústeckou atletiku vybojovat 69 utkání. Po ukončení závodní činnosti zastával funkci dobrovolného trenéra, rozhodčího, hospodáře i předsedy atletů. Byl činný i v lyžařském oddíle. Od prvního ročníku pořadatelsky zajišťoval mezinárodní lyžařské závody Skiinterkriterium v Říčkách v Orlických horách. Václav Čevona pracoval jako vedoucí technolog přádelny v Perle v Ústí nad Orlicí. V roce 1992 byl jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí. V roce 2002 obdržel cenu fair play Českého olympijského výboru a v roce 2003 dostal v Lausanne cenu fair play Mezinárodního olympijského výboru. 

Václav Čevona zemřel 9. 1. 2008 v Ústí nad Orlicí.

Zdeňka <br />Baldová

Zdeňka
Baldová

Vlastním jménem Zdena Rosalie Balašová. Narodila se v České Třebové. Rodný domek stával v Chorinově ulici 29. Její matkou byla Zdenka Balašová (23. 7. 1857 Česká Třebová – 24. 10. 1945 Praha), dcera obuvnického mistra Karla Balaše a jeho ženy Amalie, rozené Faltejskové. Jméno Baldová získala malá Zdeňka po svatbě své matky (9. března 1886 na Vinohradech) s pražským strojníkem Josefem Baldou (18. 9. 1854 Praha – 18. 9. 1944 Praha), synem Jakuba Baldy a Marie, rozené Červenkové. Od 14. března 1886 celá rodina žila v Praze na Žižkově. Zdenčin mladší bratr Jaroslav Balda (27. 4. 1889 Žižkov – 5. 6. 1956 Praha) byl účetním. Zdenka Baldová v bydlela v České Třebové pouze do března 1886, pak se s rodiči odstěhovala do Prahy na Žižkov. (Místně se traduje, že zde bydlela do svých šesti let, což vyvrací Bc. Jaroslav Lopour.)

Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou (1914-1935) šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho však neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Vytvořila mnoho rolí, z nichž je stále vzpomínána znamenitá Fanka z Čapkova Loupežníka či Kukuščinová z Ostrovského Výnosného místa. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav (Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky.

Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931–1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách.

Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.

Norbert <br />Fišer

Norbert
Fišer

Narodil se 30. 1. 1882 v Ústí nad Orlicí, v čp. 60. Vystudoval konzervatoř v Praze - obor trubka. Roku 1903 přijat za člena Českého filharmonického družstva v Praze. V únoru 1911 převzal kapelnictví ústecké dechovky. V letech 1913-19 kapelníkem městské hudby Náchod. Po návratu do Ústí nad Orlicí dirigentem Volného sdružení hudebníků, ředitelem kůru (po Petru Kocianovi). Místní dechovou hudbu pozvedl na koncertní úroveň. Do repertoáru zařadil operní předehry, výňatky z oper i sólové skladby pro dechové nástroje. Kvalitu orchestru potvrzovaly i pravidelné promenádní koncerty na náměstí (průměr 440 platících diváků). Divadelní režisér - se souborem Vicena nastudoval m.j. i operu B. Smetany Dalibor. Živnost kapelníka ukončil r. 1944, orchestr převzal František Uhlíř starší. Zemřel 20. 1. 1956 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Lašek

František
Lašek

22. 11. 1872 - 4.5. 1947

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.

Václav  Felix<br />Skop

Václav Felix
Skop

20. 11. 1848 - 4. 12. 1932

Narodil se 20. 11. 1848 v Ústí nad Orlicí. Absolvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a poté varhanickou školu v Praze. Jako učitel hudby působil nejprve v Petrinji v Chorvatsku a od r. 1878 až do své smrti na Učitelském ústavu v Innsbrucku, kde také 4. 12. 1932 zemřel. Autor 60 hudebních vokálních skladeb, několik jich je uloženo ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí (např. opis skladby "V Orlických horách“, kterou věnoval 100. výročí trvání Cecilské hudební jednoty).

Ladislav <br />Záruba

Ladislav
Záruba

25. 11. 1886 -  24.4. 1963

Profesor Vysoké školy technické v Brně, vědec světového jména.

Stal se chloubou své rodné obce Rohozná, kde se 25.11.1886 narodil. Pocházel z početné rodiny venkovského učitele. Svou prací a pílí získal Ladislav Záruba četné akademické tituly a nejvyšší vyznamenání. Je jen málo vědeckých pracovníků, kteří se mohou prokázat tak rozsáhlou a bohatou životní náplní, jaká se projevovala v jeho pedagogické, odborné, publikační a vědecké činnosti.Střední vzdělání nabyl na reálce v Novém Městě na Moravě. Vysokou školu technickou v Brně ukončil v roce 1911 vykonáním II. státní zkoušky s vyznamenáním. 

Celé životní vědecké dílo je obsaženo ve více než 90. vědeckých a odborných článcích, publikacích, spisech a knihách, z nichž mnohé jsou přeloženy do cizích jazyků, jednak v bohaté činnosti v oboru staveb mostních, kde uplatňoval s velkým úspěchem bohaté teoretické znalosti.

Rozsáhlý by byl výčet všech prací profesora Ladislava Záruby a všechny práce ukazují, že při jeho vědecké činnosti, zaměřené pro dosažení vyšší hmotné a kulturní úrovně lidské společnosti, je teorie nerozlučně spjata s praxí.

Od roku 1945 byl hlavním redaktorem vědeckého sborníku Vysokého učení technického v Brně. Zastával také funkci děkana inženýrského stavitelství.