Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Walther <br />Hensel

Walther
Hensel

Walter Hensel, vlastním jménem Julius Janiczek, se věnoval výzkumu a péči o lidové písně. Narozen 8. září 1887 v Moravské Třebové, zemřel 5. září 1956 v Mnichově.

Začínal jako pedagog na pražské obchodní akademii, od roku 1925 stál dva roky v čele hudební školy mládeže v Dortmundu, od roku 1930 učil na večerní škole ve Stuttgartu. Kromě toho režíroval sbory. V letech 1946 až 1950 byl vědeckým poradcem Městské knihovny v Mnichově. Přestože mu bylo vládou umožněno studovat německé a slovanské lidové písně, práce v hitlerovském režimu obnášela řadu omezení. Podle Hensela byly bojovně laděné písně SA a Hitlerjugend pravým opakem toho, jak má hudba působit na duši člověka. O Henselově odvaze svědčí jeho prohlášení, že Píseň Horsta Wessela, známá též jako Die Fahne Hoch (Vlajku vzhůru), pochodová píseň SA a hymna NDSAP, je hudebně bezcenná. V roce 1956 obdržel Sudetoněmeckou kulturní cenu (Sudetendeutscher Kulturpreis). V Göopingenu je po Waltheru Henselovi pojmenována základní škola, v Moravské Třebové existuje Společnost česko-německého porozumění Walthera Hensela, která si klade za cíl uchování a rozvoj kultury německé menšiny v ČR a usmíření a porozumění mezi Němci a Čechy.

Josef <br />Kubový

Josef
Kubový

Narodil se 16. 3. 1897 v obci Březenice (část Chocně). Vyučil se u ševce Kelnera v Ústí nad Orlicí, poté zde pracoval jako obuvnický dělník. První světovou válku prožil u rakousko-uherského letectva v řadách pozemního personálu. Po návratu nastoupil místo továrního zřízence v Sobotkově textilní továrně v Kerharticích, kde pracoval až do svého zatčení. V roce 1926 vstoupil mezi ústecké dobrovolné hasiče. V průběhu 2. světové války se zapojil do řad ilegálních hasičských odbojářů a působil jako spojka mezi Ústím nad Orlicí a Litomyšlí. Dne 15. 12. 1944 byl gestapem zatčen a vězněn v Pardubicích, následně v Terezíně. Osvobozen a dne 8. 5. 1945 odjel s hořickými hasiči do Hořic. V návratu do Ústí nad Orlicí mu zabránila nemoc. Dne 2. 6. 1945 podlehl skvrnitému tyfu. Je pochován  na ústeckém hřbitově. Dne 17. 11. 1945 prezidentem republiky udělen Československý válečný kříž 1939 "In memoriam". Na budově ústecké požární zbrojnice od 3. 8. 1947 umístěna pamětní deska.

František <br />Mývalt

František
Mývalt

Syn železničáře, vyučen strojním zámečníkem. Po čtyřleté vojenské službě u námořnictva (loď Orion) 1913 u železnice v České Třebové. Na počátku války opět u válečného námořnictva. Účastník vzpoury v Boce Kotorské ve dnech 1.- 3.2.1918, do konce války vězněn. Zaměstnanec drah v České Třebové 1918 - 1944 až do odchodu do výslužby 1944. Jako všeobecně vážený člověk zvolen v květnu 1945-1946 prvním předsedou Revolučního národního výboru v Ústí nad Orlicí. Zemřel v nemocnici v Pardubicích  31.7.1948. Jeho jménem pojmenována jedna z ústeckých ulic.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jindřich <br />Nygrín

Jindřich
Nygrín

18.4. 1890 -  29.1. 1962

Narodil se 18. 4. 1890 ve Velkých Hamrech. Do Ústí přišel v dubnu 1914, pracoval jako  železniční zaměstnanec. Většinu života věnoval historii města a okolí. Člen různých spolků, zasedal v městské radě, v letech 1929-35 starostou města. Předseda Letopisné komise, stál u zrodu Městského muzea. V letech 1937-41 vydával časopis Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. Spolu s dalšími se zasloužil o záchranu hradu Lanšperka vydáním publikace o jeho historii a série pohlednic, i přímou prací v terénu při vykopávání sklepních prostor. Z publikací: O požárech, protipožárních opatřeních a hasičstvu v Ústí nad Orlicí 1498-1941, O robotách na Ústecku, O rodech a památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, 100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí. Podíl na výstavách (J. Kř. Kunstovný: Ze staré Ousti), velkou měrou se zasloužil o pořízení pamětní desky sochaři, ústeckému rodáku Q. T. Kocianovi na rodném domě (dnes v budově radnice). Působil jako okresní konzervátor, správce muzea, od r. 1953 správcem městského, později okresního archivu. Bibliografie in Sborník Okresního archivu Ústí nad Orlicí, 2. 1990, s. 90-95. Zemřel 29. 1. 1962 v Ústí nad Orlicí. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic

Jindřich <br />Růžička

Jindřich
Růžička

4.4. 1926 - 7.1. 2011

Narodil se v České Třebové, kde byl jeho otec učitelem. Brzy ztratil maminku a vyrůstal v rodině dědečka. V místě rodiště vystudoval reálné gymnázium (1937-1945), přičemž poslední měsíce druhé světové války prožil na nucených pracích v Semilech. V letech 1945-1947 studoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity učitelskou kombinaci předmětů filozofie – dějepis a od roku 1947 pokračoval na téže fakultě ve studiu československých dějin a pomocných věd historických, které ukončil v roce 1950. Souběžně absolvoval Státní archivní školu v Praze. K dosažení doktorátu obhájil v roce 1950 disertační práci o nejstarší českotřebovské městské knize, vydanou později tiskem pod názvem O knize města České Třebové z předhusitské doby.

Jeho životní dráha je spjata s městem Litomyšl, v němž po studiích pracoval jako archivář. Po odloučení archivu od muzea v roce 1953 se stal vedoucím Městského a od roku 1955 Okresního archivu v Litomyšli. Ve funkci ředitele Okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, který vznikl po územní reformě v roce 1960, setrval až do roku 1987, kdy odešel do důchodu. V roce 1957 se ujal vedení litomyšlské městské kroniky, kterou vedl nepřetržitě do roku 1976. Je autorem desítek vynikajících monografií, studií a zpráv, ale i článků popularizačních. V roce 1972 vyšel jeho Průvodce po Okresním archivu Svitavy, je spoluautorem či autorem dějin Svitav, Poličky, Litomyšle a Desné u Litomyšle. Mezi okruhy jeho zájmů patřily regionální dějiny, historie národního obrození, formování českého myšlení v 19. století (G. Schauer, T.G. Masaryk), dějiny filmu …

Nikdy také nezapomněl na své rodné město. Napsal řadu historických a monografických článků v Českotřebovském zpravodaji, je spoluautorem sborníku k 700. výročí města České Třebové (1978) i 1. ročenky českotřebovského městského muzea za rok 2004. V České Třebové zahajoval výstavy, přednášel na různých besedách, pronesl proslov při odhalení pamětní desky spisovateli, novináři a politikovi F.V. Krejčímu na jeho rodném domě čp. 11 v Klácelově ulici (1997). Za celoživotní přínos českému archivnictví byl PhDr. Jindřich Růžička v roce 2006 oceněn udělením medaile ministra vnitra České republiky „Za zásluhy o české archivnictví“. V roce 2002 obdržel „Cenu za přínos Městu Litomyšli“ za rok 2002.

Z díla: Litomyšl v kresbách Karla Vika (1959), Román o Drašarovi a poličských buditelích (1966). Dějiny města Poličky I, do r. 1848 (s J. Krušinou, 1966), Zrození kritika společnosti. Litomyšlská léta Huberta Gordona Schauera 1862-1892 (s J. Krušinou, 1966); s kol. Okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. Průvodce po fondech a sbírkách (1973); Frant. Matouš Klácel a jeho rodný kraj (1978).

Jaroslav <br />Zrotal

Jaroslav
Zrotal

7.4. 1909 -  13.6. 1969

Jaroslav Zrotal se narodil do velmi chudé rodiny. Částečně vyrůstal u příbuzných, od roku 1920 studoval na reálce v České Třebové a v Lipníku nad Bečvou. Studia přerušil ve třetím ročníku, rok se učil na knihkupce v Novém Městě na Moravě, opět nastoupil na reálku, ale po čtvrtém ročníku kvůli finanční krizi studia opět přerušil. Poté působil jako zednický učeň, příležitostný dělník a nějaký čas byl i nezaměstnaným. Občas statoval v brněnském Národním divadle, což ho roku 1928 přivedlo až na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolvování a vojenské prezenční službě ve slovenských Michalovcích spoluzakládal pražské Divadlo mladých v Umělecké besedě (1933 - 1935).


Jako profesionální herec vystupoval Zrotal v olomouckém Českém divadle (1935 - 1938), ostravském Národním divadle moravskoslezském (1938 - 1943), Intimním divadle v Praze (1943 - 1944) a v kočovné divadelní společnosti (1944 - 1945). Po okupaci byl zakládajícím členem Realistického divadla (1945 - 1948) a Divadla státního filmu (1948 - 1951), v němž souběžně pracoval jako zástupce ředitele. A až do svého odchodu na odpočinek pracoval od roku 1951 jako scenárista a dramaturg Československého státního filmu.


V českém filmu se od roku 1943 využil opravdu rozmanitě, nejen jako herec (Mlhy na Blatech, Děvčica z Beskyd, Nadlidé, Siréna, Alena, Čapkovy povídky, Krakatit, Němá barikáda, Pan Novák, Zocelení, Únos, Anna Proletářka, Tanková brigáda, Máte doma lva?, Postava k podpírání a další), ale také jako autor námětů (Tažní ptáci) a scenárista (Slepice a kostelník a Frona). Podle jeho divadelních her vzniklo několik filmů (Železný dědek, Slepice a kostelník a Frona).


Účinkoval v rozhlase (Byl jednou jeden listonoš) a v televizi. Překládal, psal básně a politicky angažované divadelní hry (Slepice a Pánbůh, Zavinil to Ferkl?, Frona, Hospodin a auto, Co kamera neviděla, Železný dědek). Za scénář k filmu Frona se stal s režisérem Jiřím Krejčíkem nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda I. stupně (1955). Slavnostní premiéra Zrotalova posledního snímku Přehlídce velím já! (1969) se uskutečnila pouhých sedm dní po jeho smrti.