Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jan  Ludevít<br />Lukes

Jan Ludevít
Lukes

Narodil se 22. 11. 1824 v Ústí nad Orlicí čp. 313 (dnešní Lukesova ul.). Studoval gymnázium v Brně, poté filozofii. Ve Vídni vystudoval práva (1853) a zpěv (učitelé H. Proch, G. Barth, Bassadoni). Studoval také italštinu a herectví. Rozhodl se pro uměleckou dráhu, byl členem opery v Olomouci. Do Stavovského divadla ho uvedl Fr. Škroup, zde vynikal v titulní úloze Škroupova Dráteníka. Divadelní dráhu po třech letech opustil. V r. 1860 se oženil a začal pracovat jako sládek v pražském pivovaru. V r. 1861 založil společně s K. Bendlem a F. Hellerem zpěvácký spolek "Hlahol" a stal se jeho sbormistrem. Jako tenorista působil na operních scénách v Bruselu, Norimberku, Pešti a Praze. V r. 1867 angažován do Prozatímního divadla. Stal se prvním interpretem Dalibora (16. 5. 1868). Po odchodu na odpočinek v r. 1873 mu Smetana svěřil vyučování zpěvu na operní škole při Prozat. divadle. Po jejím zániku založil vlastní operní školu, ze které vyšla celá nová pěvecká generace (A. Vávra, F.Broulík, J. Reinlová aj.). Jeho jméno nese pěvecký spolek v Ústí nad Orlicí. Na jeho rodný dům byla v říjnu 1949 umístěna pamětní deska. Zemřel 24. 2. 1906 a je pochován na hřbitově v Ústí nad Orlicí.

František <br />Formánek

František
Formánek

František Formánek patří k nejvýznamnějším osobnostem našeho města. Narodil se v rodině chudého českotřebovského tkalce. Po ukončení měšťanské školy odešel na radu oblíbeného učitele modelování Vokála do Prahy. Učil se zde sochařem a štukatérem u firmy Jindřich Říha na Smíchově a po večerech, sobotách a nedělích se připravoval k dalšímu uměleckému studiu. S výučním listem nastoupil nejprve na uměleckoprůmyslovou školu (profesoři Sucharda, Drahoňovský, Klouček, Šaloun) a potom na Akademii výtvarných umění (prof. Štursa). Jako absolvent Akademie si v Praze dlouho nepobyl. Láska k rodičům a rodnému městu byla silnější než lákavá umělecká budoucnost.

V České Třebové je pověřován bohužel jen drobnými zakázkami. Známé jsou jeho umělecky hodnotné sošky, ozdobné předměty, pamětní desky rodáků, plakety, plastiky na fasádách některých domů, betlémy, portál na VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana. Za pražského pobytu provedl štukatérskou výzdobu Křížovnického kláštera a vestibulu hlavního nádraží. Se sochařským a štukatérským uměním Františka Formánka se můžeme setkat také v Uherském Hradišti, Hlinsku, Olomouci a Vídni.

Od studentských let se také zabýval vědeckým studiem letectví, hlavně problematikou helikoptér. V jeho ateliéru byly desítky vlastnoručně zhotovených modelů. Pracoval pilně a nepřetržitě až do konce svého života. Jeden experimentů s letuschopným modelem se konal v roce 1927 na dvoře elektrotechnických závodů Antonína Pětníka v České Třebové. Následovaly další pokusy, 11.11.1928 představil svůj model helikoptéry veřejnosti, pokus proběhl na louce ve čtvrti Benátky, stroj se zvedl až do výše 20 metrů. Celý pokus natočila společnost Elekta Journal a snímek byl k vidění v biografech, snímek se bohužel nedochoval. Poslední umělcova léta fotograficky zdokumentoval jeho přítel František Brokeš, známý českotřebovský fotograf. Uměleckou pozůstalost odkázal Městskému muzeu v České Třebové, výsledky celoživotní badatelské práce (všechny své plány a patenty, včetně několika modelů helikoptér) Národnímu technickému muzeu v Praze.

Vytvořil také dva betlémy ze sochařské hlíny, z nichž jeden se dostal darem do vlastnictví českotřebovského Městského muzea. Byl členem Českého aviatického klubu a ve dvacátých letech českotřebovské pobočky Masarykovy letecké ligy.

Když nečekaně zemřel, přišlo se s ním rozloučit mnoho občanů města. První rozloučení proběhlo 10. dubna 1964 v obřadní síni na hřbitově v České Třebové, druhé v krematoriu v Pardubicích o čtyři dny později.

Jaroslav <br />Kučera

Jaroslav
Kučera

Jaroslav Kučera se narodil v Proseči a vyučil se jako lesní hajný. V roce 1947 se oženil a se ženou se odstěhoval na hájovnu do Heřmanic v okrese Česká Lípa. Narodily se jim dvě dcery.

28. září 1952 byl zatčen a spolu s dalšími byl pro velezradu a vyzvědačství 8. září 1953 Krajským soudem v Liberci odsouzen k 25 letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Za spoluvinu byla na 2,5 roku odsouzena i manželka Jaroslava Kučery. Děti byly po celou dobu u babičky a u tet. Po návratu Anežky Kučerové z vězení bydleli v Chocni. Jaroslav Kučera si odpykával trest v Jáchymově v táboře Rovnost. 9. května 1960 byl propuštěn na amnestii. Až do důchodu v roce 1981 pracoval jako galvanizér v podniku Orličan v Chocni.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František Xaver<br />Boštík

František Xaver
Boštík

27. 10. 1883 -  12.2. 1964

Spisovatel, básník, fotograf, cestovatel, lyrik. Narodil se v Horním Újezdě u Litomyšle, v místní části Cikov, v objektu Ležákova mlýna.

Po studiu na litomyšlském gymnáziu vystudoval bohosloveckou fakultu v Hradci Králové. V roce 1907 byl vysvěcen na kněze.

Do Chotěboře přišel ve svých 33 letech. Začal zde vyučovat na reálném gymnáziu jako profesor náboženství. Postupně vyučoval i kreslení, dějepis, zeměpis a latinu.

Po roce 1948 byl pronásledován jako politicky nespolehlivý, byl odsouzen a vězněn v Chrudimi.
Chotěboř se stala Boštíkovi druhým domovem, prožil zde 47 let. Zemřel v požehnaném věku osmdesáti let a je pochován na chotěbořském hřbitově, kde jeho hrob zdobí pískovcový náhrobek s reliéfem kříže, zhotovený podle návrhu jeho synovce Václava Boštíka. Na skále v Údolí řeky Doubravy byla v roce 1995 odhalena jeho pamětní deska.

Velmi rád cestoval do zahraničí, navštívil Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo, Francii, Švédsko, Norsko, Itálii, Řecko, Jugoslávii, ale i Palestinu a Egypt.

Napsal, sebral, sestavil: Boštík, František X.: Krvavé vavříny. Píseň o skonu selského vůdce Lukáše Pakosty a jeho druhů. Praha 1938.
Boštík, František X.: U zpívajících vod. Pověsti a dojmy Doubravky. Praha 1939, Chotěboř 1996.

Jan <br />Tykač

Jan
Tykač

31. 10. 1842 -  13. 11. 1921

Narodil se v Čelákovicích, jeho otec byl řezníkem a v té době měl pronajatý hostinec Na Rynku. Jako absolvent učitelského ústavu Budeč v Praze nastoupil praxi  ve Stochově u Peruce, v Toušeni u Čelákovic a na farní škole v Čelákovicích. Začátkem prosince 1868 přišel za zaměstnáním do České Třebové a tomuto městu zůstal věrný do konce svého života. V roli učitele a později ředitele školy vychoval několik generací žáků.

Byl dobrým zpěvákem a dirigentem, působil v pěveckém spolku Lumír, přednášel, psal do odborných školních časopisů, do Zíbrtova vlastivědného měsíčníku Český lid, sbíral lidová pořekadla, písně, pranostiky, dětské říkánky a místní pověsti, studoval  a popsal zdejší nářečí. Jeho přičiněním byl založen divadelní spolek Hýbl, knihovna Občanské besedy a hlavně zájem o historii a národopis města, sběratelská činnost a objev velmi vzácných listin v českotřebovském městském archivu, to vše jej přivedlo na myšlenku založit v České Třebové městské muzeum (1888). Stal se jeho prvním správcem, současně založil i Muzejní spolek, který vedl až do své smrti.

Napsal drobné dílko České povídky 1-3. Kromě odborných pedagogických článků vydal i dvě větší práce – Hry a zábavy a Hry tělocvičné. Mnoho článků věnoval vývoji řemesel a cechů, lidovému umění, lidové hudbě, starým zvykům a pověrám na Českotřebovsku a ve východních Čechách. Velmi cenné jsou jeho zápisy ve školní kronice a muzejních knihách.

Neodpočíval ani v důchodu. V roce 1915 začal psát své paměti, které dokončil v roce 1920. Zemřel a je pochován v České Třebové.

Josef <br />Zeman

Josef
Zeman

14. 10. 1867 -  12.3. 1961

Speciální pedagog, ústřední inspektor ministerstva školství a národní osvěty. Zakladatel prvního českého slepeckého muzea v Praze.
Po absolvování královehradeckého učitelského ústavu, v roce 1887, nastoupil na obecné škole v Náchodě. Již v této době se začal zabývat problematikou postižených dětí. Za své učitelské praxe se setkával s problematikou dětí opuštěných i mentálně postižených. Podílel se také na organizování přednášek pro učitele na náchodské univerzitě. Vstoupil do spolku proti tuberkulóze, kde působil jako jednatel. Byl redaktorem časopisu Pedagogické rozhledy.
Od roku 1909 působil v Chotěboři, jako školní inspektor. Zeman aktivně podporoval myšlenku vybudovat v Chotěboři opatrovnu a sirotčinec. Budova se jeho zásluhou nakonec začala stavět, avšak stavba byla přerušena vlivem počátku světové války. Po jejím skončení byla nakonec budova dokončena a využita pro gymnázium.
Poté Zeman odešel na ministerstvo školství a národní osvěty do Prahy. Zasadil se o výrazné zvýšení počtu pomocných tříd; za jeho působení vzrostly na území republiky z původních 43 na téměř 600 tříd. Rovněž se přičinil o zestátnění péče o postiženou mládež.
Vyvrcholením Zemanova působení na ministerstvu bylo vydání učebních osnov a výchovných směrnic pro školy dětí postižených v roce 1928. Tato směrnice měla původně platit po zkušební dobu tří let, ale nakonec platila plných třicet let. Zeman také spolupracoval na vytváření zákona č. 86/1929 Sb., o pomocném školství. Tento zákon byl jediným zákonným opatřením ve školské péči o postiženou mládež u nás a znamenal pozoruhodný krok vpřed v soustavě speciálního školství.

Vydal cenné publikace, které se zabývají historií péče o nevidomé i o jejich životní problémy (více než 800 odborných prací). Měl velkou zásluhu na vzniku publikace Chotěbořsko I. — Školství z roku 1910.

Významná událost se váže k působení Josefa Zemana v Chotěboři. Bylo to právě naše město, kde Josef Zeman již v roce 1910 zavedl 28. březen jako svátek Jana Amose Komenského a předešel tak náš Den učitelů. Učitelé celého okresu se zde scházeli, aby vyslechli přednášky na výchovná Komenského témata a přenášeli je do praktické výuky.