Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaroslav <br />Holoubek

Jaroslav
Holoubek

Novinář, básník, prozaik, redaktor, pedagog.

Maturoval na chotěbořském gymnáziu. Než se mohl živit psaním, střídal různé profese - pracoval jako archivář, prodavač či fasádník. Po nedokončeném studiu archivnictví na Filozofické faktultě Univerzity Karlovy v Praze, vystudoval televizní publicistiku na Fakultě žurnalistiky této univerzity. Studium ukončil diplomovou prací s názvem Kapitoly z dějin českého novinářství. V roce 1980 získal na Karlově Univerzitě titul PhDr. Poté už se živil téměř výhradně novinařinou.

Začínal v šedesátých letech v brněnském měsíčníku Host do domu, v Praze byl činný ve skupině básníků sdružené kolem časopisu Divoké víno. Pracoval v redakcích Mladé fronty, v Kmeni, Tvaru, filmového časopisu Premiéra, časopisu Blesk, týdeníku Story či odborného měsíčníku Hotel Revue.

Od roku 2006 působil jako pedagog na Vysoké škole hotelové v Praze a od roku 2008 byl zároveň šéfredaktorem odborného časopisu GastroMagazín.

Přispěl i do výborů novodobé české poezie. Vydal řadu básnických sbírek. K nejznámějším patří Stradivárky na dálnici, Čelní náraz, Včelí královna, Piha na nose aj. V jeho básních převažuje milostné téma, píše i o vztahu k rodnému kraji, objevují se také exotické náměty. Časem sílí v Holoubkově poezii skeptický a melancholický tón

Je také autorem povídek, publicistických rozhovorů, publikací o stavitelství, či obrazové publikace České Švýcarsko - krajina inspirace. Psal také odborné studie na různá témata.

Jaroslav Holoubek je překládán do řady evropských jazyků a získal několik literárních ocenění, v čele s Evropskou medailí Franze Kafky za literaturu.V roce 2006 mu Masarykova akademie umění udělila Cenu Rudolfa II. za literaturu.

Jan <br />Doležal

Jan
Doležal

Byl profesorem analytické chemie.
Od roku 1949 působil na Přírodovědecké fakultě University Karlovy v Praze. Zde přednášel na katedře analytické chemie v letech 1956-1966 jako docent, od roku 1966 požíval titul profesor. Jako analytický chemik se zabýval elektroanalýzou, a to především polarografií anorganických látek. Ačkoliv od mládí trpěl očním neduhem, přesto do předních našich i zahraničních odborných časopisů přispěl více než 250 původními texty. S příslovečnou péčí se věnoval více než stovce diplomantů, aspirantů a stážistů. Pilně se účastnil sympozií a kongresů jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Svoje zkušenosti předával jako hostující profesor v Chile a Norsku.
Své autorské práce psal ve spolupráci s Pavlem Povondrou a Zdeňkem Šulckem, Jaroslavem Zýkou a dalšími.

Z výčtu jeho knih můžeme zmínit například: Analytická chemie - pro pedagogické fakulty; Polarografická analýza nerostných surovin. Moderní metody v chemické laboratoři.
Byl hudebně nadaný, k jeho životním radostem a inspiraci patřila příroda.

František <br />Čech-Vyšata

František
Čech-Vyšata

Cestovatel a spisovatel.

Jméno Čech si sám později přidal, aby zdůraznil svou příslušnost ke svému národu.

Vyučil se bednářem v Českých Budějovicích. Zde zažil první větší cestovatelské dobrodužství, když se svezl s voraři na vorech do Prahy. Bohužel to mělo za následek nucený odchod z učení.

Na svoji první cestu za moře se vydal roku 1910. V daleké cizině hledal zapomenutí a lék na zklamání z nevydařeného manželství. Cestoval po Jižní Americe. Do vlasti se vrátil roku 1912 a již o dva roky později vyrazil na druhou cestu do zemí slunce. V té době však vypukla v Evropě světová válka a ta jeho pobyt za mořem prodloužila na dvanáct let. Když se dostal do finančních potíží, pomáhal si svým bednářským řemeslem v místních pivovarech a šetřil na další výpravy Jižní Amerikou. V roce 1925 se vydal na cestu domů.

O svých cestách Jižní Amerikou napsal trojdílný cestopis. Vilímkovo nakladatelství mu jej vrátilo, že děj není dostatečně dobrodružný. Přepracoval jej s pomocí Ludvíka Padevěta, děj přizpůsobil požadavkům doby a teprve potom se dočkal v roce 1927 vydání. Přispíval i do různých českých časopisů.

Dobrodružná povaha mu nedala klid, a tak se roku 1927 vydal opět na cestu za moře. Tentokrát do vnitrozemí Brazílie. Cestovatelský život mu umožnil poznat dosti zevrubně skutečný život a poměry v sedmi jihoamerických republikách. Po deseti letech ho touha a stesk po rodné zemi zase nasměřovaly k domovu. Vydal cestopis Středem Jižní Ameriky.

Se svou druhou ženou se usídlil v Nové Vsi (Hlíně) u Sobíňova a hospodařili zde. Jezdil po vesnicích, kde v hospodách a školách vyprávěl o svých zážitcích při cestách Jižní Amerikou a pomocí promítacího zařízení, epidiaskopu, přibližoval posluchačům svět za „velkou louží“.

Další cestu mu překazila zákeřná choroba žaludku, kdy po neúspěšné operaci doma zemřel.

 

 



Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jaroslav <br />Tschöpa

Jaroslav
Tschöpa

19.9. 1932 - 6.5. 2003

Životní osudy Jaroslava Tschöpy zásadně poznamenala II. světová válka a skutečnost, že vyrůstal v rodině, kde matka byla Češka, ale otec byl německé národnosti. I když se doma mluvilo česky, musel kvůli svému původu čelit útokům bývalých kamarádů a často zůstával osamocen. Ještě více než dvacet let po skončení války se nesměl otec do Československa vrátit, takže v době, kdy by ho nejvíce potřeboval, se musel spolehnout jen sám na sebe. Také jeho volba profese byla poznamenána původem jeho otce a nemohl si obor studia vybrat svobodně. Vyučil se malířem - lakýrníkem u pana Straky v Letohradě. Teprve po absolvování základní vojenské služby se mu nakonec podařilo začít studovat obor, ke kterému měl nejblíže. Rozhodl se pro Umělecko – průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Úspěšně vykonanými talentovými zkouškami jednoznačně přesvědčil komisi o svém výtvarném nadání a byl přijat v oboru tvarování strojů a nástrojů. Studoval pod odborným vedením profesora Kováře. Po dokončení studia byl zaměstnán v konstrukční kanceláři ve firmě OEZ v Letohradě. V 70. letech se mu naskytla možnost přejít k práci pro Charitu Praha, která měla svůj závod v nedalekém Jablonném nad Orlicí. Tady se mohl věnovat malbě obrazů se sakrální tématikou a získal větší prostor pro vlastní tvorbu. Maloval rovněž drobnější květinová i mořská zátiší, portréty, ale také velká plátna, na nichž vynikla majestátní krása krajiny Orlických hor. Častý zdroj inspirace nacházel v ideální harmonii přírody. 

Od počátku 90. let začal pravidelně vystavovat své práce se skupinou výtvarníků ze Žamberku a okolí. Bylo to především s Jaroslavem Kerschbaumem, Vladimírem Zejdou, Oldřichem Kotyzou, Antonínem Hlaváčkem a Pavlem Halbrštátem. Postupně se stala neodmyslitelnou součástí jeho života účast na výtvarných salonech, plenérech a výstavách. V roce 1987 a 1988 měl samostatné výstavy v Domě kultury v Letohradě a také v Kunvaldu, Žamberku i Jablonném nad Orlicí. V roce 1989 získal členství v Unii výtvarných umělců.

Jako absolvent oboru tvarování měl velice blízko k vytváření trojrozměrných objektů a byly mu svěřovány zakázky, které vytvářejí trvalou výtvarnou výzdobu významných budov v regionu. Portrétní reliéfy vytvořil pro Masarykovu školu v Kunvaldě, pro Komenského školu v Letohradě a Divišovo divadlo v Žamberku. Byl pověřen realizací bronzové plastiky Ikara pro německý Senftenberg.

Po roce 1990 se prezentoval nejenom v blízkém okolí, ale také v Hradci Králové a Praze a byl stále častěji zván k výstavám v zahraničí – jeho práce si mohli prohlédnout ve švýcarském Hausenu, německém Régensburku, Norimberku a Mnichově. Účastnil se malířských plenérů v partnerských městech – v rakouském i německém Senftenberku a získal zde mnoho dobrých přátel a ocenění. V roce 1996 mu byla udělena Cena za výtvarné umění a architekturu, které si velmi cenil.

Od počátku 90. let se ve své tvorbě znovu vracel k otázce násilného odsunu Němců. Proto vznikají v jeho tvorbě monumentální křížové cesty jako symboly utrpení lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. Toto téma zpracoval ve svém filmovém dokumentu Odkud jsi a kam jdeš také režisér Milan Maryška, pro kterého byl Letohrad po mnoho let domovem. V díle Jaroslava Tschöpy je velmi patrná úcta k hodnotám. Na jedné straně ho fascinovala dokonalá krása přírody, ale neméně také velkolepé stavby. V našem regionu považoval za architektonický skvost barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Baptisty Alliprandiho v Neratově, mnohokrát ho ve svém díle ztvárnil.Upoutalo ho nejen jeho plasticky členěné průčelí, ale jako dílo lidského ducha vytvořené lidskou rukou. Bolestně prožíval jeho nikdy nepotrestanou devastaci, ke které došlo poslední dny války. Svou originalitou a pompézností ho přitahoval také Chrám smíření v Barceloně – Sagráda familia stavitele Antónia Gaudiho. Obdivoval nekonvenční přístup k celé stavbě, která měla mít celkem 18 věží. Gaudí tuto stavbu vytvářel jako “poslední velkou svatyni křesťanství.“

V roce 2002 Jaroslav Tschöpa vážně onemocněl, po několika náročných operacích se zdálo, že se znovu vrací k malování a do života, jeho výtvarná a životní dráha však byla v květnu roku 2003 ukončena.

Karel <br />Štancl

Karel
Štancl

26.9. 1919 -  31.1. 2006

Narodil se 26. 9. 1919 v Ústí nad Orlicí. Maturoval v r. 1938 na českotřebovském reálném gymnáziu. V době studií na Karlově univerzitě v Praze se přímo účastnil událostí 17. listopadu 1939 a spolu s dalšími studenty byl tři roky internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Do konce války byl totálně nasazen. Po osvobození dokončil vysokoškolské studium a stal se profesorem češtiny a francouzštiny (Gymnázium v Ústí nad Orlicí, později Střední průmyslová škola pro studující při zaměstnání v Pardubicích). Miloval hudbu - byl houslistou v Orchestrálním sdružení a hrával v tanečním orchestru J. Bílka, Fr. Uhlíře a V. Kopeckého. V koncentračním táboře spoluzaložil legendární studentskou vokální skupinu Sing-Sing-Boys. Stal se jejím dirigentem, aranžérem, textařem a komponistou. Své zážitky z této doby vypsal v knize "Zpívali jsme o život, aneb Jak jsem potkal osud" (1994). Člen Komorního orchestru Jaroslava Kociana. Po listopadu 1989 převzal funkci kronikáře, kterou vykonával až do r. 1998. Zabýval se i restaurováním některých obrazů z depozitáře ústeckého muzea. Do podvědomí veřejnosti se zapsal svou prací na restaurování obrazů z kapliček "Křížové cesty". Zemřel 31. 1. 2006 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově.

Terezie <br />Kalousková

Terezie
Kalousková

20.9. 1904 - 4.8. 1944

Narodila se 20. 9. 1904 v Ústí nad Orlicí jako jedno z deseti dětí manželů Kroupových. Rodina nepatřila mezi zámožné. V roce 1914 zemřel otec, truhlářský dělník, Viktor Kroupa. O početnou rodinu pečovala osamocená matka, za pomoci dětí. Celá rodina byla levicově orientovaná, což se s nástupem nacismu všem stalo osudné. 

Terezka se se svým budoucím manželem Antonínem Kalouskem z Kerhartic seznámila v Ústí nad orlicí po 1. světové válce. Svatba byla v Lanškrouně 19. listopadu 1925. 21. ledna 1925 se jim narodila dcera Věra, 21. července 1927 syn Václav. Pro svoji činnost v KSČ odjíždí manžel do Španělska. Po skončení občanské války se složitými cestami vrátil do Protektorátu Čechy a Morava. Zde ho gestapo vytrvale pronásledovalo a víceméně náhodou našlo v bytě jeho švagrové Viktorie Kroupové v Ústí nad Orlicí čp. 703, dnes Tvardkova (tehdy Goethova) ulice, Ludvíka Tvardka. Strhla se lavina zatýkání s tragickými následky. Celkem bylo během ledna 1943 zatčeno a skončilo v ochranné vazbě v policejním vězení v Terezíně dvanáct lidí. Mezi nimi i Terezie Kalousková, která dostala 7 roků káznice a 10 roků ztráty cti. Rozsudek byl však v červnu 1943 zrušen a po dalším jednání v květnu 1944 byl vynesen nový rozsudek - trest smrti.

Terezie Kalousková byla popravena společně se sestrou Marií Pavlasovou 4. 8. 1944 v Praze na Pankráci.