Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Peter <br />Jilemnický

Peter
Jilemnický

Novinář, spisovatel, pedagog. Jeden z tvůrců slovenské socialistické literatury, národní umělec. Původním povoláním učitel. Z díla: Kus cukru, Kronika.

Narodil se v Kyšperku (dnes Letohrad), ve východních Čechách. Pocházel z rodiny strojvedoucího; měl dva sourozence, bratra Jindřicha a sestru Marii. Vzdělání získal v měšťanské škole škole v Kyšperku a v Červené Vodě, potom pokračoval na Střední zemědělské škole v Chrudimi, ale maturoval na učitelském ústavu v Levicích na jižním Slovensku.

Po ukončení studií pracoval jako učitel na Slovensku.

V roce 1922 vstoupil do Komunisté strany Československa. V letech 1926–8 pobýval v Sovětském svazu. V roce 1927 byl přijat do sovětské komunistické strany (VKS/b/) a studoval na moskevském Státním institutu žurnalistiky. V roce 1928 se vrátil do ČSR a do r. 1929 působil spolu s E. Urxem v Moravské Ostravě v redakci Pravdy, ústředního orgánu KSČ pro Slovensko.

Od roku 1936 učil ve vesnici Jur u Bratislavy, v roce 1939 se odstěhoval do Čech do vesnice Poříčí u Litomyšle. Do roku 1942 pak učil na vesnických školách.

Jilemnický se za okupace zapojil do protifašistického boje. Byl členem ilegální komunistické odbojové organizace ve východních Čechách. Bratr Jilemnického byl v listopadu 1941 popraven. Jilemnický byl 27. října 1942 vyšetřován v Poříčí Gestapem a dalšího dne během výslechu v Pardubicích zatčen. V Pardubicích byl osm měsíců vězněn a v polovině června 1943 byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Následně byl převezen do věznice v Litoměřicích a v říjnu odsouzen na osm let vězení. Vězení trávil v káznici Griebo u Coswigu poblíž Dessau. Na konci dubna 1945 se mu podařilo opustit tábor pod jménem jednoho polského vězně, který tam zemřel. Do Poříčí se vrátil 25. května 1945.

V letech 1945–1946 byl zvolen poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Komunistickou stranu Slovenska (respektive za KSČ). V roce 1945 nastoupil jako vysoký úředník Sboru pověřenců na post vedoucího oddělení pro děti a mládež (povereníctvo školstva a osvety). V roce 1947 byl jmenován stálým delegátem Všeslovanského výboru v Bělehradě a v roce 1948 se stal kulturním atašé československého velvyslanectví v Moskvě.

S literární tvorbou začal ještě za středoškolských studií. Začínal jak psaním poezie tak prózy a své dílo zveřejňoval v Mladých proudech. V jeho práci bylo zpočátku možno zpozorovat prvky expresionismu, později pak silné sociální cítění, autobiografické prvky a politické názory, ale i lyrika a popisy přírodních krás (např. Kysuce). Velká část jeho díla zůstala jen v rukopisné formě. Publikoval ve více časopisech (Proletárka, Hlas ľudu, Pravda chudoby, DAV)

Bohumil <br />Ždichynec

Bohumil
Ždichynec

Český lékař, vědecký pracovník, spisovatel a básník. Autor populárních i vědeckých prací z lékařského oboru a přírodních věd a také literatury faktu.

Po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze se stal odborným internistou II. stupně a vědeckým pracovníkem. Začínal jako sek. lékař v Sanatorium Vráž u Písku, praktikoval v písecké nemocnici, později primář v nemocnicích v Jihočeském a Východočeském kraji. V klinické praxi se zabýval hlavně problematikou civilizačních chorob. Pracoval ve výboru České gerontologické společnosti. Jako vědecký pracovník působil na klinickém pracovišti Výzkumného ústavu balneologického v Karlových Varech, kde publikoval originální výzkumné práce, zabývající se transportem minerálů střevní stěnou, působením střevní mikrofóry a účinkem lokálních gastrointestinálních hormonů a střevních endorfinů V následující etapě se zabýval speciální problematikou rehabilitace cévních mozkových příhod, stal se primářem a ředitelem Ústavu pro cévní choroby mozkové v Chotěboři, tehdy jediného ústavu v ČR; dal impulz ke konstituování celostátního Sdružení pro rehabilitaci osob po CMP a v začátku se podílel na jeho činnosti. Později spoluzaložil v Praze moderní klinicko-laboratorní institut Bioregena a byl jeho lékařským ředitelem. Ve 2. dekádě 21. století pracuje jako odborný internista lékařského centra – Polikliniky I. P. Pavlova v Praze. S manželkou Jitkou, ženskou lékařkou, žije v Praze.

Zdeněk <br />Lang

Zdeněk
Lang

Ing. Zdeněk Lang se narodil se 5. prosince 1932 Byl jistě významnou a populární osobností našeho města, člověk velmi aktivní, ve společnosti kamarádský. Byl opravdovým Třebovákem a všemožně se snažil prosazovat naše město tak, aby znovu nabylo té vážnosti a významu, který mu přísluší. V celém svém snažení ve funkci starosty i dále ve funkci radního nebo zastupitele nebo člena Okresního shromáždění vždy působil velmi aktivně a diskutoval k nejrozmanitějším problémům. Již od mládí byl aktivním sportovcem, snad právě ve sportu získal tolik přátel. Zůstal sportu věrný i jako funkcionář a byl nejen čelným představitelem zdejšího Sokola, ale i aktivně působil v jeho ústředí, kde zastával funkci v majetko-správním oddělení. Byl navíc jmenován krajským zmocněncem PV ČOS ve věci zastupování zájmů České obce sokolské pro jednání s představiteli Pardubického kraje.

Po listopadu 1989 se okamžitě aktivně zapojil do veřejného a politického života nejdříve v Občanském fóru a po jeho rozpadu pak do Občanské demokratické strany, za kterou kandidoval dvakrát do městského zastupitelstva, i do zastupitelstva Pardubického kraje. Od vstupu do veřejného života působil pro vznik samosprávného regionu "Pomezí Čech, Moravy a Kladska", který by existoval vedle systému okresní správy, inicioval jeho vznik v České Třebové a byl i jeho prvním představitelem. Svou myšlenkou poněkud předstihl dobu a nenalezl podporu v žádných oficiálních strukturách. To se ovšem později podařilo jiným, kteří již s podporou okresních orgánů založili "euroregion Glacensis" (Pomezí Čech, Moravy a Kladska), region stejného názvu, ovšem s jiným obsazením a při jeho vzniku také dokonce bez České Třebové. Při dotažení původní myšlenky mohlo být centrum regionu díky Zdeňku Langovi v České Třebové, nyní je v Rychnově nad Kněžnou.

Nelze pominout také Zdeňka Langa jako stavitele a projektanta. Jako odborník právě vždy nejvášnivěji vystupoval při hodnocení studií, plánů a záměrů, o vývoji města měl své představy. Řadu staveb během svého života realizoval, vzpomeňme např. na stavbu krytého bazénu v České Třebové nebo Kulturního domu v Ústí nad Orlicí. Jako aktivní projektant zůstal i ve svém důchodovém věku, kdy účinně pomáhal v projekční kanceláři své dcery Ing. Ivany Smolové.

Zemřel náhle na lyžařském výletě poblíž Svinné, pochován je v České Třebové. Jeho celoživotní práce pro blaho města a společnosti byla oceněna mimořádným uznáním In memoriam od rady města.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Otakar <br />Theer

Otakar
Theer

16.2. 1880 -  20. 12. 1917

Básník, prozaik, dramatik a překladatel.
Narodil se v Černovicích, hlavním městě tehdejší Bukoviny na dnešní Ukrajině.

Již v době svých gymnazijních studií v Praze začal psát básně, které časopisecky publikoval pod pseudonymem Otto Gulon. Tehdy také navázal první literární kontakty, například s F. X. Šaldou a jeho okruhem. Šaldovým prostřednictvím se stal spolupracovníkem Literárních listů a Lumíra. 

Po maturitě studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale v průběhu studia přestoupil na Filozofickou fakultu téže univerzity. Soukromě studoval francouzštinu a francouzskou literaturu, která se stala jeho trvalou zálibou a v pozdějších letech i předmětem jeho referentské a překladatelské činnosti. Překládal také z angličtiny.

Po promoci z všeobecných dějin a srovnávacích literatur nastoupil na místo úředníka v Univerzitní knihovně, které zastával do konce života.

Zemřel po těžké nemoci uprostřed války, brzy po premiéře své první a jediné hry.

Po Otakaru Theerovi je v Chotěboři pojmenovaná ulice.

František <br />Čech-Vyšata

František
Čech-Vyšata

14.2. 1881 - 3. 10. 1942

Cestovatel a spisovatel.

Jméno Čech si sám později přidal, aby zdůraznil svou příslušnost ke svému národu.

Vyučil se bednářem v Českých Budějovicích. Zde zažil první větší cestovatelské dobrodužství, když se svezl s voraři na vorech do Prahy. Bohužel to mělo za následek nucený odchod z učení.

Na svoji první cestu za moře se vydal roku 1910. V daleké cizině hledal zapomenutí a lék na zklamání z nevydařeného manželství. Cestoval po Jižní Americe. Do vlasti se vrátil roku 1912 a již o dva roky později vyrazil na druhou cestu do zemí slunce. V té době však vypukla v Evropě světová válka a ta jeho pobyt za mořem prodloužila na dvanáct let. Když se dostal do finančních potíží, pomáhal si svým bednářským řemeslem v místních pivovarech a šetřil na další výpravy Jižní Amerikou. V roce 1925 se vydal na cestu domů.

O svých cestách Jižní Amerikou napsal trojdílný cestopis. Vilímkovo nakladatelství mu jej vrátilo, že děj není dostatečně dobrodružný. Přepracoval jej s pomocí Ludvíka Padevěta, děj přizpůsobil požadavkům doby a teprve potom se dočkal v roce 1927 vydání. Přispíval i do různých českých časopisů.

Dobrodružná povaha mu nedala klid, a tak se roku 1927 vydal opět na cestu za moře. Tentokrát do vnitrozemí Brazílie. Cestovatelský život mu umožnil poznat dosti zevrubně skutečný život a poměry v sedmi jihoamerických republikách. Po deseti letech ho touha a stesk po rodné zemi zase nasměřovaly k domovu. Vydal cestopis Středem Jižní Ameriky.

Se svou druhou ženou se usídlil v Nové Vsi (Hlíně) u Sobíňova a hospodařili zde. Jezdil po vesnicích, kde v hospodách a školách vyprávěl o svých zážitcích při cestách Jižní Amerikou a pomocí promítacího zařízení, epidiaskopu, přibližoval posluchačům svět za „velkou louží“.

Další cestu mu překazila zákeřná choroba žaludku, kdy po neúspěšné operaci doma zemřel.

 

 



Zdeňka <br />Baldová

Zdeňka
Baldová

20.2. 1885 -  26.9. 1958

Vlastním jménem Zdena Rosalie Balašová. Narodila se v České Třebové. Rodný domek stával v Chorinově ulici 29. Její matkou byla Zdenka Balašová (23. 7. 1857 Česká Třebová – 24. 10. 1945 Praha), dcera obuvnického mistra Karla Balaše a jeho ženy Amalie, rozené Faltejskové. Jméno Baldová získala malá Zdeňka po svatbě své matky (9. března 1886 na Vinohradech) s pražským strojníkem Josefem Baldou (18. 9. 1854 Praha – 18. 9. 1944 Praha), synem Jakuba Baldy a Marie, rozené Červenkové. Od 14. března 1886 celá rodina žila v Praze na Žižkově. Zdenčin mladší bratr Jaroslav Balda (27. 4. 1889 Žižkov – 5. 6. 1956 Praha) byl účetním. Zdenka Baldová v bydlela v České Třebové pouze do března 1886, pak se s rodiči odstěhovala do Prahy na Žižkov. (Místně se traduje, že zde bydlela do svých šesti let, což vyvrací Bc. Jaroslav Lopour.)

Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské Besedě zkusila štěstí u paní Ziegerové v Libni. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech odkud po patnácti letech přešla do Národního divadla. Byla sice manželkou (1914-1935) šéfa Vinohradské činohry a později i šéfa činohry Národního divadla, významného českého režiséra Karla Hugo Hilara, nikdy jí z toho však neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. K paradoxům jejího života patří skutečnost, že jako herečka se prosadila teprve po Hilarově skonu.

Na divadelních prknech začínala coby tragédka a milovnice. Hilarovou zásluhou se brzy těchto rolí vzdala. Přeorientovala se na obor komických naivek, jenž se stal  její trvalou doménou. Vytvořila mnoho rolí, z nichž je stále vzpomínána znamenitá Fanka z Čapkova Loupežníka či Kukuščinová z Ostrovského Výnosného místa. Postupem let vytvořila galerii pozoruhodných postav (Goldoniho Mirandolina, Gozziho Turandot, hejtmanka v Revizorovi, Fanka v Čapkově Loupežníkovi, slečna Růžena v Šrámkově Létu, slečna Brigita z Rozbitého džbánu, sochařova žena z Nezvalovy hry Atlantida, paní Dulská ze hry Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské …..). Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky.

Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931–1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách.

Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.