Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Zuzana <br />Švabinská

Zuzana
Švabinská

Narodila se v rodině pražského malíře a pedagoga Rudolfa Vejrycha a Anny Procházkové. Jak sama říkala "Pokřtili mě Zuzana Eliška Sylva, kmotrou mi byla teta Ela Švabinská“. Ona Ela byla sestrou jmenovaného Rudolfa Vejrycha a byla provdána za proslulého výtvarníka Maxe Švabinského." Když se rodiče rozvedli a matka provdala za Maxe Švabinského, který odešel od Ely Švabinské, stala se po čase jeho dcerou a přijala jeho příjmení. To již rodiče neměla a jí bylo 33 let.

Svému druhému otci byla nejen hospodyní, ale i starostlivou pečovatelkou i sekretářkou. Po letech se stala tou nejlepší propagátorkou a znalkyní tvorby obou umělců. Zpracovala podrobný soupis jejich výtvarných prací, napsala o nich bezpočet odborných a životopisných článků a studií. Absolvovala celou řadu přednášek, hovořila v celostátním rozhlase. Spolupracovala s Památníkem Maxe Švabinského v Muzeu Kroměřížska, s Národní galerií v Praze i s celou řadou dalších institucí. Starala se také o kozlovskou chaloupku, kterou převzala po své tetě Elišce. Tu v letech 1967 až 1968 velkým nákladem opravila a vnitřek doplnila původním zařízením. Žila v Kroměříži, po té sekvůli svému zhoršujícímu zdravotnímu stavu, natrvalo přestěhovala ke své dceři do Prahy. Kde také zemřela ve věku 92 let. Napsala knihu svých pamětí: Světla paměti.

Emilie <br />Zemanová

Emilie
Zemanová

Celý život ji provázela záliba ve výtvarném umění. V mládí malovala obrazy a tvořila linorytiny. Milovala vážnou hudbu. Mnoho let aktivně působila v místním pěveckém sboru Doubravan
a zapojovala se do kulturního života. Byla rovněž nadšenou fofoamatérkou.
V roce 1991 se odstěhovala do Havlíčkova Brodu, kde se podruhé provdala. Nalezla zálibu ve filmování. S kamerou procestovala obce a krajinu Havlíčkobrodska. Z tohoto materiálu potom zpracovala a sestřihala několik dílů s názvem „Toulky Havlíčkobrodskem“, které opatřila komentářem, podbarvila hudbou a nahrála na DVD nosiče.  Podobně vytvořila DVD s názvem „750 výročí města Havlíčkův Brod“ a „Perknovské zastavení“. Záliba ve filmování ji neopustila a pokračovala s kamerou v toulkách po Chotěboři a okolí. Zpracovala DVD „Královské město Chotěboř“ a „Cestou – necestou okolo Chotěboře“. Velmi milovala řeku Doubravu, kterou natočila od pramene až po soutok a toto DVD nazvala „Doubravka – zpívající řeka“.
V době, kdy se stala babičkou také namluvila na zvukové nosiče mnoho pohádek, na které vzpomínají mnozí z generace jejích vnuků. Mezitím se po smrti manžela v roce 2012 vrátila do Chotěboře a znovu se zapojila do místního kulturního života.

Radoslav  <br />Fikejz

Radoslav
Fikejz

Radoslav Fikejz, svitavský historik, autor publikací a článků. Historik svitavského muzea od roku 1994 se zaměřením na regionální dějiny Svitavska, dějiny 19. století, dějiny průmyslu, období 1918-1945, problematiku holocaustu a osobu Oskara Schindlera. Je autorem řady populárně naučných publikací a učebnic o regionální historii. Je nositelem Ceny MŠMT Talent 1997 a výroční ceny Svitavského klubu  Laurus za popularizaci historie. Za profesní vrchol považuje spoluautorství dnes již dvoudílné Kroniky města Svitavy, jejíž první díl pokřtili Václav Havel a Petr Pithart. Je pedagogem na svitavské univerzitě třetího věku. Od roku 2006 je svitavským zastupitelem a druhé volební období také radním města. O námětech svých knih a článků se " radí" se svým psem, šeltií Kimem. Svou psí múzu si hýčká speciálními víkendovými dobrotami a teplou peřinou, sebe zase kvalitním vínkem.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Oldřich <br />Meduna

Oldřich
Meduna

4.9. 1902 - 9. 11. 1996

Oldřich Meduna byl český automobilový konstruktér. Veškeré své prvotní vzdělání nabyl v Brně, absolvoval zde jak základní (národní) školu, tak i reálné gymnázium v Antonínské ulici a později vystudoval strojírenství na Vysoké škole technické (dnešní VUT Brno), kterou ukončil v roce 1924. Jeho nejslavnější období je spojeno s koncernem Škoda. Mezi jeho nejznámější díla patří populární nákladní automobil Škoda 706 a vládní limuzína Škoda VOS. Jeho první zaměstnání bylo v Královopolské strojírně (15. 6. 1926 – 31. 7. 1926), kde pracoval jako konstruktér. Podle vlastních slov zde byl jediný Čech mezi samými Němci. Pracoval zde na konstrukci visuté dráhy pro válcovnu železa. Jako začátečník pracoval bez nároku na mzdu.

Ve Škodě Plzeň (od roku 1927) se jako konstruktér věnoval traktorům, nákladním automobilům, autobusům a tankům. Od 2. 1. 1930 jmenován šéfkonstruktérem oddělení motorů a vojenských vozidel. Je zajímavé, že řidičský průkaz získal až 26. 6. 1933. Od léta 1936 se stal šéfkonstruktérem užitkových vozidel v automobilce ASAP v Mladé Boleslavi. Po okupaci Československa za nějakou dobu Němci převedli do Mladé Boleslavi zbrojní výrobu. Tehdy byl Ing. Meduna služebně poslán „v tajné záležitosti“ od 31. 1. 1941 na několik měsíců do firmy Porsche ve Stuttgartu, kde se podílel na konstrukci vojenského tahače Radschlepper Ost (RSO). 

Jako konstruktér pracoval v několika závodech: Královopolská strojírna v Brně (15. 6. – 31. 7. 1926), Automobilka Praga (1. 8. 1926 – 30. 9. 1927), Akciová společnost dříve Škodovy závody v Plzni (1. 10. 1927 – 31. 12. 1936), Mladá Boleslav (1. 1. 1937 – 31. 12. 1950), Karosa Vysoké Mýto (1951–1955).

Příchod do Karosy znamenal pro Medunu jisté uskrovnění, coby obyčejný konstruktér dostal měsíční plat 7000 Kčs, ale brzy začal postupovat. Nejprve pokračoval na projektu malých autobusů Karosa se samonosnou karosérií na nápravách Tatra, ale kopřivnická automobilka později odmítla dodávat již potvrzené díly a Meduna se domníval, že v tom mohl být i vyšší zájem kvůli likvidaci bývalého majitele Josefa Sodomky a jeho odejití z funkce ředitele n. p. Karosa. Je však pravděpodobnější, že to souviselo i s dříve uvedenou orientací průmyslu na armádní požadavky. Nakonec byl totiž projekt autobusu pod Medunovým vedením přepracován do podoby třínápravového horského autobusu Tatra 500 HB, ovšem s portálovými nápravami Praga. Ředitelem automobilky byl tehdy bývalý Sodomkův lakýrník Kuba. Ten, jakmile zjistil, že Meduna je schopný organizátor, ho instaloval do funkce hlavního inženýra závodu a o jakékoliv ředitelování ztratil zájem. Tak dlouho nechával práci na Medunovi, až byl suspendován a Meduna se na příkaz ministra Zatloukala stal prozatímním ředitelem podniku se šesti pobočnými závody. V červnu 1954 byl Meduna oponentem prvotní studie nové limuzíny Tatra 603 – prosazoval tehdy fyzické rozšíření karosérie s výmluvným a poněkud potměšilým argumentem: „Je třeba počítat s cestujícími, kteří nejsou příliš sportovně založeni v důsledku stáří. Vstupování a vystupování z vozu mělo by být pohodlnější, aby osoby mohly bez namáhání a přílišného ohýbání snadno vstupovat a vystupovat.“

Od roku 1953 také Meduna externě přednášel na liberecké katedře techniky. Když začal v roce 1955 v Karose pociťovat zhoršení lidských vztahů v důsledku činnosti závodní rady KSČ a když mu navíc onemocnělo srdce, rozhodl se Karosu opustit a věnovat se pedagogice. Působil na Vysoké škole textilní a strojní v Liberci, v letech 1970–1972 jako proděkan Fakulty strojní pro pedagogickou činnost. Meduna ovládal několik jazyků (plynně němčinu, angličtinu a ruštinu, částečně čínštinu).


Od jara do podzimu 1996 publicista Jan Králík jezdil každý týden do Brna a s prof. Medunou natočil mnoho hodin vyprávění, podle kterého vznikla po deseti letech kniha "Utajené projekty Škoda - strhující příběh konstruktéra Oldřicha Meduny - ptal se, naslouchal a zapsal Jan Králík.“ Oldřich Meduna zemřel 9. listopadu 1996 v Brně, hrob má na Komínském hřbitově.

Josef <br />Bílý

Josef
Bílý

19.9. 1926 -     ?   

Josef Bílý - povoláním soukromý zemědělec, stavební dělník a družstevní zemědělec byl Okresním soudem v Lanškrouně 10. července 1951 z důvodu ohrožení jednotného hospodářského plánu odsouzen k 8 týdnům odněntí svobody a k peněžitému trestu 3000 Kč.

Rehabilitován byl Okresním soudem v Ústí nad Orlicí 16. srpna 1990.

Josef <br />Pásek

Josef
Pásek

23.9. 1928 - 2009

Josef Pásek se narodil 23. září 1928 v České Třebové. Rodiče Flora a Josef Páskovi měli obchod se smíšeným zbožím. Po necelých pěti letech přibyl do rodiny bratr Jiří. Celý život Josefa Páska lze rozdělit do tří samostatných částí, které se od sebe značně odlišují. Do té první, velice radostné, patří dětství a mládí prožité v kruhu svých rodičů, bratra a prarodičů. Rád jezdil do Jablonného nad Orlicí, kde trávil prázdniny u babičky a dědečka z matčiny strany. Po válce předpokládali rodiče že ve vhodnou dobu předají dobře prosperující obchod svým synům. Proto Josef šel do učení na obchodního příručího do Mladé Boleslavi, které zdárně dokončil.


Zde začíná ta druhá část jeho života, která je neskutečně krutá a bolestná. V prvé řadě přišel únor 1948, kdy byl znárodněn obchod a veškerý majetek rodiny byl novým režimem zkonfiskován. V roce 1949 narukoval zesnulý na vojnu do Bratislavy a krátce na to byl zatčen a eskortován do Prahy. 12. července 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 15 let odnětí svobody za vyzvědačství a velezradu. Jaký důvod byl pro takto vysoký trest? Žádná velezrada a vyzvědačství, ale jenom to, že byl synem živnostníka - kapitalisty a třídního nepřítele. A to se tehdy trestalo. Těch další 10 roků utrpení se nedá ani popsat. Od věznění na Malostranském náměstí a na Pankráci, v Opavské věznici, ale hlavně pobyt v Jáchymovských dolech a v táboře Bytíz u Příbrami, muselo být pro něho nesmírným utrpením. Domů byl propuštěn po deseti letech na amnestii v roce 1960. Vojenským soudem v Příbrami byl v roce 1967 zproštěn obžaloby a plně rehabilitován. Bohužel již nikdo a nikdy mu nemohl nahradit těch ztraceným 10 roků v tom nejkrásnějším období lidského života.


Po návratu do civilního života fáral necelý rok v uhelném dole v Ostravě, než nastoupil jako řidič u Okresního stavebního podniku. Zde skončil odchodem do důchodu. Nákladní Tatra se stala určitým symbolem jeho práce. Ovšem rok 1961 byl pro pana Josefa Páska určitě životním předělem. Seznámil se s paní Jarmilou Horskou-Stránskou a jejími dvěma dcerami Hanou a Jarmilou. 23. září byl jejich dnem svatebním. A on přinesl do nové rodiny to, co ho vždy zdobilo, ať už to byla vstřícnost, ochota, dobrosrdečnost a smysl pro spravedlnost.


Velkou zálibou byl pro něho fotbal, hlavně ten Českotřebovský a pražská Slavie. Mimo poslední roky svého života, nechyběl téměř na žádném zápase doma a z počátku jezdil s mužstvem i na hřiště soupeřů. Jak plynuly doba a čas, rodina se rozrůstala o nové příbuzné a s tím přicházeli vnoučata a pravnoučata. Všichni ho milovali a měli ho rádi - byl to prostě jejich děda a Pepa. Na sklonku devadesátých let minulého století se vrátil do bývalého obchodu svých rodičů jako skladník. Byl rád ve společnosti se svými blízkými. Proto tak rád jezdil třeba stanovat k rybníku Řeka, na chatu své sestřenice Luby do Proutkovic a později také do Krkonoš. Několik posledních roků mu činila potíže chůze a pohyb a tak některé své záliby musel omezovat. Kam však téměř každodenně dokázal dojít, byla hospůdka pana Stanislava Hrdličky. Měl to naproti jenom pár kroků. Zde ve společnosti pravidelných návštěvníků se cítil nesmírně dobře, poněvadž měl u nich velikou vážnost. Dokonce se dá říci, že to byl jeho elixír života.


Léta od roku 1960 až do jeho nečekaného skonu, byla tou třetí částí jeho života. Částí, pro něho velice krásnou, prožitou naplno se svoji rodinou, příbuznými a přáteli a která mu alespoň do určité míry mohla nahradit všechna ta utrpení, bezpráví a násilí, která musel vinou krutého režimu ve svém mládí prožít.


Spontánní a nezapomenutelná oslava jeho 80. narozenin , kde se sešlo velké množství lidí, byla jednoznačnou ukázkou toho, jak byl ctěný a oblíbený a jak mu všichni lidé kolem něho blahopřejí a zároveň děkují za vše, co pro ně ve svém životě vykonal. A bylo toho hodně a hodně. Bohužel, už se nenaplní slib jeho velkého přítele Ládi Kerndla, že se při některé z příštích oslav zase sejdou.


Zemřel na následky srdečního selhání.