Jedním z nejznámějších českotřebovských divadelních ochotníků, jehož jméno je dodnes – s výjimkou těch nejmladších – známé všem našim spoluobčanům, byl bezesporu pan Oldřich Bittl. Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu a nesporný talent, zděděný po předcích, jej záhy přivedl na „prkna, jež znamenají svět“ a jevišti zůstal věrný po celý svůj život.

Kočovná divadelní společnost, v níž rodina Bittlova působila, se stala ve své době velice známou, zejména ve východních Čechách. Na jedné ze „štací“, v Brandýse nad Orlicí, se dne 5. srpna 1905 manželům Jaroslavě a Josefu Karlu Bittlovi narodil předposlední z pěti synů, Oldřich.

Josef Karel Bittl v roce 1912 ve věku dvaačtyřiceti let zemřel a paní Jaroslava byla nucena se vedle práce na scéně věnovat výchově svých synů. V následujících letech divadelní společnost pana ředitele Hurty, u níž Jaroslava Bittlová působila, zavítala čas od času i do České Třebové. Zde se Jaroslava Bittlová poznala s majitelkou cukrárny v Hýblově ulici paní Františkou Duškovou. Ta paní Bittlové nabídla, aby se syn Oldřich, který právě končil školní docházku, v Duškově závodě vyučil cukrářem. Tak se také stalo a Oldřich Bittl se o řadu let později stal majitelem vlastní cukrárny pod podloubím dnes již neexistujícího domu čp. 42 na náměstí. Tomuto zaměstnání se věnoval i po znárodnění. Vedle vlastní profese však dokonale využíval daru, vloženého do kolébky jednou ze tří sudiček, hereckého talentu.

Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se Oldřich Bittl během svého života objevil. Namátkou připomeňme např. tituly Don Carlos, Matka, Maryša, Na dvoře vévodském, Bílá nemoc a Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.

Po řadu let vystupoval Oldřich Bittl po boku svého kamaráda Čeňka Hampla. Bývaly to ku příkladu mikulášské a čertovské pochůzky, kdy Mikuláš v podání Č. Hampla a čert O. Bittla, v kostýmech, zapůjčených divadlem v Pardubicích, vzbuzovali opravdový respekt u všech dětí v navštívených rodinách. Tradiční byly velikonoční vyjížďky za koledou, a to třeba i s bračkou taženou párem koní. Od některého z hospodářů v Semaníně se vypůjčil pár koní s bryčkou, která se týden před „šmekustrem“ zprovoznila, ozdobila pestrými pentlemi, a již se vyjíždělo na koledu po třebovských sousedkách.

Oldřich Bittl se podílel ve spolupráci s malířem a hercem Karlem Tomšem i na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy. Uplatnil se také jako divadelní režisér, maskér a poradce pro dětská představení. Podílel se na mnoha estrádních a kabaretních vystoupeních, kde účinkoval po boku Karla Tomše, Jarky Sedláčkové, Vlasty Přívratské a dalších místních umělců.

Samostatnou kapitolou v umělecké činnosti Oldřicha Bittla bývalo působení na Jabkancových poutích. Zde vytvořil nezapomenutelnou postavu „obecního policajta“, podávajícího hlášení „purkmistrovi“ Čeňku Hamplovi. Na pódiu u kostelíčka se však objevil i v dalších výstupech, např. s J. Vařečkovou.

Oldřich Bittl se s námi navždy rozloučil v nemocnici v Pardubicích dne 6. března 1978 ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.

V roce 1930 maturoval Aurel Stefan na gymnáziu, pak pokračoval ve studiích na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ještě během studií se oženil se Slovinkou Raineldou. Po studiích krátce působil v nemocnici v Semilech a Jaroměři. V roce 1939 byl zařazen do Školy důstojníků zdravotní služby v záloze v Praze Vršovicích. V prosinci roku 1939 opustil s bratrem Ivanem Protektorát s cílem dostat se přes Balkán k československé zahraniční armádě do Francie. Jeho bratr byl v Žilině zatčen a Aurel musel odejít bez něho. V Záhřebu se přihlásil do československé armády v zahraničí a setkal se s manželkou a dcerou Jasnou, které sem odcestovaly dříve. Nakonec se dostal do Francie a byl v březnu 1940 prezentován u československé armády a přidělen v hodnosti vojín k ženijní rotě v Agdě. Po pár měsících byl povýšen a nasazen na francouzsko-německou frontu. V červenci 1940 byl evakuován do Velké Británie a přidělen jako lékař k 1. československé smíšené brigádě k brigádní ambulanci. Postupně získal až hodnost podporučíka zdravotní služby v záloze, absolvoval několik kurzů. V říjnu 1942 byl přidělen jako lékař k 313. peruti RAF, kde už působil jeho bratr Benignus, který ale brzy tragicky zahynul. Peruť opustil v listopadu 1943 a poté sloužil na různých základnách. V roce 1944 působil v nemocnici Queen Victoria Hospital v East Grinsteadu, kde získal zkušenosti v oboru plastické chirurgie. V březnu 1946 byl repatriován a pracoval jako plastický chirurg ve Vojenské nemocnici v Praze Střešovicích. Rozvedl se a v roce 1947 se podruhé oženil s Marjorie Powrie, se kterou měl tři děti. V říjnu 1947 odešel na vlastní žádost z aktivní vojenské služby a nastoupil jako chirurg v Hradci Králové. V témže roce odjel do Velké Británie, kde pracoval v soukromé lékařské praxi do penze (1976). V roce 1951 získal britské občanství. Po smrti druhé manželky se oženil potřetí. Po sametové revoluci navštěvoval svůj domov a setkával se se svým bratrem Hvězdoslavem. Zemřel v Anglii.

Josef Dědour byl místopředsedou Jednotného zemědělského družstva v Ústí nad Orlicí. 28. listopadu 1957 byl Krajským soudem v Pardubicích a 30. ledna 1958 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen k 5 1/2 roku odnětí svobody, propadnutí celého jmění, ztrátě čestných práv občanských na 5 let a k zákazu pobytu v okrese Ústí nad Orlicí na 5 let. 

Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové 23. listopadu 1990.