Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaromír <br />Barták

Jaromír
Barták

Ing. Barták pochází z Nymburka, narodil se v rodině holiče a vlásenkáře Jindřicha Bartáka a jeho manželky Anny. Měl ještě o dva roky mladší sestru Marii. Vystudoval reálku v Nymburce a stavební fakultu ČVUT v Praze obor inženýrského stavitelství.

 

Po studiích a následné promoci nastoupil ing. Barták vojenskou presenční službu, kterou vykonal postupně v Mladé Boleslavi a v Praze. Po vojně jej pracovní umístění zaválo na dobu šesti měsíců do Berlína, kde působil u firmy Lorenz & Co., zabývající se geologickým průzkumem pro stavby téměř celé Evropy, konkrétně zemí ovládaných fašistickým Německem. Svému oboru zůstal ing. Barták věrný po celý život.

 

Do České Třebové přišel v červnu roku 1950. Kde se seznámil i se svou manželkou MUDr. Eliškou Bartákovou, rozenou Záleskou, dcerou známé parnické porodní asistentky Cecílie Záleské. Paní Eliška se v našem městě stala první dětskou lékařkou na místním zdravotním středisku. K jejich osudovému seznámení došlo v roce 1943 v Benešově, kde působila v tamější nemocnici a ing. Bartáka do okolí tohoto města ji přivedly pracovní povinnosti. Vztah obou mladých lidí skončil později svatbou. Ing. Barták sem byl přidělen jako pracovník Železniční stavební správy a pověřen vedením právě rekonstruovaného úseku hlavní trati Česká Třebová - Dlouhá Třebová. V rámci přestavby železničního uzlu zde byla trať rozšiřována na čtyřkolejnou a prováděno rozšiřování zemního zářezu v Tykačově ulici. Stavbu prováděl podnik Baraba pod dozorem Železniční stavební správy. Železnice na tomto úseku prochází geologicky složitým terénem, svahy v okolí tratě hrozily sesutím a bylo třeba je zabezpečit. Ing. Barták vedl vybudování střediska průzkumu v České Třebové. Středisko působilo prakticky v celé železniční síti. Později bylo v roce 1959 přemístěno do Pardubic.

 

Poté přešel Ing. Barták do Státního ústavu dopravního projektování, nejdříve pracoval krátce v Hradci Králové a potom v Praze. Byl významným odborníkem ve svém oboru a pouštěl se do řešení těch nejsložitějších úkolů. Pro své velké zkušenosti z projekční činnosti na železnici přešel po několika letech do Metroprojektu, kde pracoval jako hlavní projektant trasy C, z Kačerova do Jižního Města, až do důchodu. Ze svého působení v této instituci si Ing. Barták připomíná situaci, kdy se mu podařilo přes odpor investora, dodavatele i svých nadřízených (i když na to sám finančně doplatil) zkrátit a napřímit trasu do Jižního města.

 

Přestože dlouhá léta denně dojížděl do Prahy, vždy se rád vracel do České Třebové, kterou považuje za svůj skutečný domov. Účastnil se zde také intenzivně kulturního života. Spolu s manželkou patřili k pravidelným návštěvníkům koncertních cyklů. Dále je třeba připomenout jeho spolupráci s Osvětovou besedou a Městským muzeem, pro které připravil unikátní fotografické albumy, dokládající velký úspěch provedení “českotřebovské opery” F. K. Zedínka Obrázky z Hor, které doplnil i o záznam z akce uspořádané v září 2001 ke 150. výročí pobytu Boženy Němcové v Lázních na Horách a také album fotografií a dokumentů o odhalení pamětní desky F.V. Krejčího na jeho rodném domě. V době svého důchodu se vlastně náhodou dostal k tomu, aby shromáždil veškeré dostupné dokumenty o osudu Ing. Otakara Runy, jednoho z prvních Třebováků popravených nacisty. Podařilo se mu shromáždit všechnu dostupnou pozůstalost a prosadil vznik a instalaci pamětní desky, která je nyní umístěna na Runově rodném domě čp. 20 na Starém náměstí. Pro Městské muzeum pak shromáždil všechny dostupné informace do unikátního albumu dokumentů. Dne 24. srpna 2012 oslavil významného životního jubilea - 100 let.

Václav <br />Andres

Václav
Andres

Václav Andres se narodil v Ústí nad Orlicí 18. července 1797 jako čtvrtý syn živnostníka Aloise a Barbary. Za 1. světové války jako voják rakouské armády v Uhrách prošel italskou a ruskou frontu. Domů se vrátil jako válečný invalida, vyučil se hodinářskému řemeslu a pracoval jako samostatný živnostník. V roce 1947 zakoupil na hypoteční úvěr nový dům v Pražské ulici, kde provozoval svoji živnost. Další nebytové prostory poskytoval cukráři Kuběnkovi a holiči Študerovi. Po převratu 1948 musel v domě ubytovat ještě dalšího nájemníka. V roce 1950 byl Václav Andres nezákonným způsobem vzat do vazby, majetek byl zapečetěn a rodina vystěhována do starého domu. V roce1951 byl odsouzen za zkrácení daní, ohrožení devizového hospodářství a ohrožení zásobování k 18 měsícům vězení, po odvolání ke Krajskému soudu v Pardubicích mu byl trest prodloužen o čtyři měsíce. 

Po odpykání celého trestu již ve své profesi pracovat nemohl. Do svých 70 let pracoval v ČSAD Ústí nad Orlicí. Po okupaci v roce 1968 došlo k jeho zhoršení zdravotního stavu, v roce 1972 měl infarkt, ochrnul na polovinu těla. Rozhodnutí o demolici  jeho domu a fyzická nemohoucnost vedla k tomu, že se 15. dubna 1974 zastřelil.

Václav Andres byl rehabilitován Okresním soudem v Ústí nad Orlicí 19. července 1990, Nejvyššním soudem České republiky 14. dubna 1992.

Marie <br />Kalivodová

Marie
Kalivodová

Marie Kalivodová se narodila v České Třebové. Roku 1897 vystudovala pražskou Pivodovu pěveckou školu a započala s profesionální pěveckou dráhou.


Působila u kočovné divadelní společnosti ředitele J. Drobného (1897-1903), v Městském divadle v Plzni (1903-1905), v Národním divadle v Brně (1906-1909), v Divadle na Vinohradech (1909-1919) a ve Vinohradském zpěvohře (1920-1924). Již v březnu 1923 hostovala v opeře Národního divadla v Praze. Otakar Ostrčil na konci téhož roku podal návrh na její angažování do této scény, jež se uskutečnilo až o rok později. Až do svého penzionování setrvala tedy jako sólistka opery Národního divadla v Praze (1924-1932).

Už ve Vinohradském divadle se stala oporou souboru šéfa Otakara Ostrčila. V této době vystupovala převážně v operách a operetách. Později se z ní stala spolehlivá operní mezzosopránová repertoárová zpěvačka s emotivním přednesem. Často alternovala se zpěvačkou Věrou Pivoňkovou ve vážných a komických partech starších a starých žen. Zpívala například Ludmilu (Prodaná nevěsta), Larinu (Eugen Oněgin), Hanu (Debora), Martinku (Hubička), Datla a Paní Páskovou (Příhody Lišky Bystroušky), Matku (Čert a Káča), Kateřinu (Polský žid), Pamelu (Fra Diavolo), Hospodskou (Boris Godunov), Martu (Faust a Markétka), Častavu (Šárka), Bertu (Lazebník sevillský) a nebo Tisbu (Popelka).

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Vladimír <br />Hladík

Vladimír
Hladík

9.9. 1921 -  21.5. 1981

Celý svůj život usiloval o pokrok v textilním a vláknařském průmyslu a podílel se zásadně na rozvoji odborného školství této oblasti. Narodil se v Poličce v rodině učitele. Vystudoval reálné gymnázium, Státní průmyslovou školu chemickotextilní ve Dvoře Králové n. L. a Karlovu univerzitu v Praze (obor chemie,fyzika). Zde také pod vedením laureáta Nobelovy ceny profesora Heyrovského v roce 1948 obhájil doktorát přírodních věd. Své znalosti později ještě doplnil dálkovým studiem na Vysoké škole elektrotechnické v Praze.

Po studiích pracoval v n.p. Perla Česká Třebová, Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí n. Orlicí a od roku 1965 v Ústavu pro zpracování chemických vláken v České Třebové, kde prošel řadou vedoucích funkcí. V letech 1960 až 1965 byl zaměstnán na Vysoké škole chemickotechnologické v Pardubicích jako vedoucí katedry chemické technologie textilu. Po těchto letech zde působil jako externí odborník. Byl autorem řady publikací, vysokoškolských učebnic i encyklopedických pomůcek pro textiláky a chemiky. Aktivně také přispíval do mnoha odborných časopisů. Zemřel v České Třebové, kde je také pochován.

Františka Viktorie<br />Honlová

Františka Viktorie
Honlová

29.9. 1858 -  29.5. 1929

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.


O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Klement <br />Barcal

Klement
Barcal

30.9. 1877 -  21.1. 1912

Narodil se 30. 9. 1877 v Ústí nad Orlicí jako jedinné dítě MUDr. Františka a Anny Barcalových. Ti po jeho smrti věnovali městské obci ústecké svůj dům čp. 1 s tím, aby sloužil výhradně potřebám muzea. Muzeum bylo v domě otevřeno a veřejnosti zpřístupněno 4. 6. 1922 a dům byl na počest Klementa Barcala pojmenován „Klementinum“. Muzeum bylo v tomto objektu do r. 1932, sídlila zde i knihovna a čítárna. MUDr. Klement Barcal ukončil svůj život vlastní rukou 21. 1. 1912 a je pochován na ústeckém hřbitově.