Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Ladislav <br />Hladík

Ladislav
Hladík

Základní vzdělání v Hradci Králové. Dále na Mistrovské škole strojnické v Litomyšli /abs. 1939/ a Střední průmyslové škole v České Třebové, kde matutoval v roce 1942. Po válce u fy Křižík v Trutnově, poté tech. vedoucí v pozdějším závodě Moravia v Mariánském Údolí. Ředitel závodu Karma Český Brod. V letech 1952-1957 byl vězněn z politických důvodů. Od r. 1957 ve Vysokém Mýtě jako zaměstnanec místní STS. Řada autorských osvědčení a patentů v oblasti zemědělské techniky, nejvýznamnější za kruhové ustájení dojnic. Rozsudek zrušen 1974, plně rehabilitován 1990. Od 1992 člen Konfederace politických vězňů, později místopředseda výboru pobočky 66 Ústí nad Orlicí.

Jan <br />Mazánek

Jan
Mazánek

Narodil se 13. 5. 1851 v Hostovicích. Po studiích v Pardubicích, Moravské Třebové a Hradci Králové získal r. 1869 místo učitele na městské škole v Ústí nad Orlicí. V letech 1873-1909 byl učitelem na obecné škole chlapecké. Spolu s Juliem Kocianem se zasloužili o hudební rozvoj města. V r. 1874 vstoupil do Cecilské hudební jednoty, kde uplatnil své hudební vzdělání. Zavedl nový způsob výuky zpěvu na obecných a měšťanských školách. Věnoval se také ochotnickému divadlu - autor "Pamětí ochotnického divadla v Ústí nad Orlicí". V r. 1896 z jeho popudu založen spolek divadelních ochotníků Vicena. Spoluzakladatel pěveckého spolku Lumír, čestný člen pěveckého spolku Lukes, Orchestrálního sdružení apod., sbormistr. K významným žákům patřil např. Bohuš Heran. Autor řady metodik a škol zpěvu, ale také literatury pro mládež. Z díla: Vyučování zpěvu na školách obecných a měšťanských, Cvičebnice zpěvu pro školy měšťanské aj. Od 13. 5. 1931 čestný občan města. Zemřel 29. 12. 1937 a je pochován na ústeckém hřbitově. Jeho jménem pojmenována jedna z ulic.

Pavel  <br />Bartoň

Pavel
Bartoň

Pavel Bartoň (vlastním jménem Jiří Šeda) projevoval už od dětství výrazné hudební nadání.  Po maturitě na gymnáziu studoval zpěv na Lidové konzervatoři. První nahrávky natočil jako technický pracovník hudebního vydavatelství Supraphon. Vojenskou službu absolvoval jako zpěvák v Armádním uměleckém souboru a pak se vydal na dráhu sólového zpěváka. Nechtěl však mít nálepku protekčního dítěte, proto si zvolil pseudonym zcela odlišný od svého jména. Jeho otec, hudební vědec a spisovatel Jaroslav Šeda, byl totiž v té době generálním ředitelem Supraphonu.
V roce 1973 zvítězil Pavel Bartoň v soutěži Intertalent v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín), účastnil se soutěží Děčínská kotva a Bratislavská lyra, v anketě Zlatý slavík se umístil na sedmém místě. V tomtéž roce si zahrál ve filmovém muzikálu Noc na Karlštejně malou roli kazatele. Vzápětí dostal výjimečnou nabídku na smlouvu s německou vydavatelskou firmou Ariola. Smlouva se však nerealizovala pro nesouhlasný postoj agentury Pragokoncert. Pavel Bartoň pak odešel z Prahy do Ostravy, kde spolupracoval s Ivo Pavlíkem a jeho popularita postupně klesala. Hrála vtom roli i skutečnost, že nikdy neměl vlastní doprovodnou kapelu. Jedny ze svých posledních nahrávek pak pořídil v 80. letech 20. století s Orchestrem Václava Hybše. Na začátku 90. let ukončil svou pěveckou kariéru a začal se věnovat pěstování bonsají a výrobě keramiky, především misek na bonsaje. Často býval srovnáván s Karlem Gottem. Je zajímavé, že pro ně oba tvořili v té době stejní autoři.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jiří <br />Vorel

Jiří
Vorel

17. 11. 1923 -  13.3. 1945

Jiří Vorel se narodil 17. listopadu 1923 v Praze. Rodiče pocházeli z Ústí nad Orlicí, v Doudlebách nad Orlicí provozovali hotel "Vorel". Jiří Vorel v Doudlebách strávil bezstarostné dětství. Zajímal o sport - atletiku, kopanou, plavání a cyklistiku. Během války pracoval jako strojní zámečník v Mrázově letecké továrně v Chocni, kam denně dojížděl na kole. Z nadšení, nedocenění nebezpečí si pořídil již v roce 1939 automatickou pistoli ráže 6,3 mm a bubínkový revolver ráže 9 mm s dvaceti náboji. Jejich držení bylo prozrazeno a Jiří Vorel byl hradeckým gestapem 21. 9. 1944 zatčen, odsouzen k trestu smrti a 13. 3. 1945 byl popraven. Matka Jiřího Vorla nechala na hřbitově v Ústí nad Orlicí přestavět rodinný hrob na symbolické místo odpočinku syna. Na hrob nechala umístit bronzovou miniaturu Raněný od sochaře Jana Štursy. Dnes je soška umístěna u Galerie pod radnicí v Ústí nad Orlicí.

Stanislav <br />Kamarýt

Stanislav
Kamarýt

10. 11. 1883 -  30.7. 1956

Český esperantista, doktor filozofie a ředitel gymnázia v Chotěboři. Byl vůdčí osobnost československého esperantského hnutí.

Již ve studentských letech se naučil esperantu a pro tento umělý jazyk se nadchl. Později, jako profesor středních škol, poznal v esperantu prostředek k mezinárodnímu dorozumívání. Vedl jazykové kurzy esperanta. Roku 1922 se účasnil v Ženevě mezinárodní konference o esperantu ve školách. Byl čestným členem Světového Svazu Esperanta, členem Mezinárodního výboru jazyka esperanto a členem Akademie esperanta.

Přeložil mnohá díla z české a slovenské literatury do esperanta například: Máchův Máj, Nezvalovo Ještě dnes zapadá slunce nad Atlantidou. Sepsal také dějiny esperantského hnutí v našich zemích, které byly vydány posmrtně k 100 výročí narození roku 1983 pod názvem "Historio de la Esperanta-movado en Cechoslovakio".

Publikoval mnoho esejí, filozofických pojednání a článků o esperantu. Byl také redaktorem esperantské revue Esperantista. Kromě literární činnosti ho lze považovat za historika esperantského hnutí v Československu. 

Vlastním oborem Stanislava Kamarýta byla chemie, zůstal jí věren po celý život. Za svou učitelskou kariéru působil jako ředitel reálného gymnázia v Bratislavě, poté učil na obchodní škole v Plzni a na gymnáziu v Chotěboři.

Josef <br />Jindra

Josef
Jindra

11. 11. 1885 -  11.7. 1967

Narodil se 11. listopadu 1885 na Trávníku v České Třebové. Pocházel z osmi dětí, otec jim brzy zemřel. Vyučil se v Moravské Třebové, krátce po vyučení odjel za příbuznou do Vídně. Odtud měl jet do Ameriky, ale bratři ho přemluvili a tak se vrátil domů do Třebové. V pronajaté dílně u Hurtů (dnešní Národní dům) vyráběli mosazné hmoždíře a kávomlýnky. Když o dílnu přišli postavili si novou na Parníku v Brázdově. Zde byla výroba zahájena v roce 1909. Brzy ale dílny osiřely, přišla I. světová válka a Josef Jindra pracoval v plzeňské Škodovce při výrobě munice. Po válce začala konjunktura. Bratři Josefovi pomáhali a brzy bylo v dílně zaměstnáno 20 dělníků, později i více. Přistavila se slévárna, soustružna, modelovna. Jako první v republice se zde začaly vyrábět velmi kvalitní armatury, které se vyvážely do celého světa.

Byl dvakrát ženat, obě manželky pocházely z Moravy. Z prvního manželství měl dceru Růženku, z druhého dceru Věru. První žena zemřela předčasně ve svých 24 letech na tuberkulózu. V roce 1929 se však majitelé firmy rozešli, p. Šrefl založil vlastní továrnu v Litomyšlské ulici.

Za německé okupace nastaly nové problémy, ale usilovnou prací se Jindrova továrnička ubránila konkurenci. V roce 1940 bylo dokonce postaveno osm dělnických domků v Brázdově. Po II. světové válce v roce 1948 došlo k nejhoršímu. Byly znárodněny i menší podniky a došlo i na provoz v Brázdově. Pan Josef Jindra byl vystěhován ze svého bytu do jednoho z domků, které nechal postavit pro své zaměstnance. Aby dostal alespoň malou penzi, pracoval až do svých 73 let.

Práci mu zajistil pan Mojmír Stránský ve firmě VELODRUŽSTVO, které nejprve sídlilo v domě u Šimků na Parníku, později se přemístilo i se zaměstnanci do Solnice. Pan Jindra se tak zúčastnil výroby prvních tříkolek. Po smrti druhé manželky v roce 1964 odešel k dceři do Prahy, kde také zemřel. Po obřadu v Praze–Motole byla jeho urna uložena v rodinném hrobě na Parníku.