Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Věra <br />Merunková

Věra
Merunková

Básnířka.

Do školy chodila v Chotěboři, vystudovala osmileté gymnázium, které zakončila maturitou v roce 1940.

V roce 1941 se vdala a o rok později se jí narodil syn Jiří. Po válce odešla za svým manželem Oldřichem Dobřichovským do Hradce Králové. V roce 1948 se do rodného města vrátila a pracovala na chotěbořské poliklinice jako sekretářka ředitele. Později pracovala na Okresním národním výboru Havlíčkově Brodě. V letech 1961-1985 pracovala ve volném čase jako tajemnice zdravotní komise a komise sociálního zabezpečení v Chotěboři.

Básně ji provázely celým životem, měla ráda přírodu a ta ji sloužila často jako námět k psaní. Sama tvrdila, že její básně jsou zápisky jejich pocitů, odrážející jejich momentální nálady a silné prožitky. Své verše zveřejňovala v Chotěbořském ECHU a v Havlíčkobrodských novinách.

Svůj život dožila v Domě klidného stáří ve Žďáru nad Sázavou.

Jan <br />Kvapil

Jan
Kvapil

Životní osudy pana Jana Kvapila rekapituluje článek v Lidové demokracii ze dne 26. ledna 1993: "Jana Kvapila z Výprachtic do koncentračních táborů zavřeli němečtí fašisté a o několik roků později i čeští komunisté... Po válce se stal v době, kdy byl ministrem zahraničí Jan Masaryk, pracovníkem oddělení pasů a víz tohoto ministerstva. Toto oddělení bylo ideálním místem, odkud se dalo lidem pomáhat k útěkům za hranice. Všechno fungovalo až do okamžiku, kdy Jana Kvapila vyhodili, protože nebyl v KSČ a ani nebyl ochoten do této strany vstoupit. Odjel do Bavorska, odkud se po čase do Československa vrátil. A tady jej, po zradě dnes už mrtvého člověka, chytili. Prozradila se jeho spolupráce s jednou západní rozvědkou. Rozsudek zněl za velezradu a špionáž na 25 let."
Na dobu vězení vzpomíná pan Kvapil: "Zatčen jsme byl v roce 1952, od roku 1953 do roku 1968 jsem bal v Leopoldově. Z toho od roku 1958 do roku 1963 na izolaci, na samotkách, bez práce, bez novin, bez knih. Na celu mně dávali vrahy a také konfidenty."
Jan Kvapil byl odsouzen Krajským soudem v Hradci Králové 17. dubna 1953 k 25 letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ke ztrátě čestných práv občanských. Po propuštění pracoval do roku 1980 jako skladník přepravy v železniční stanici Pardubice.
Jan Kvapil byl rehabilitován Krajským soudem Hradec Králové 14. září 1990.

Norbert <br />Fišer

Norbert
Fišer

Narodil se 30. 1. 1882 v Ústí nad Orlicí, v čp. 60. Vystudoval konzervatoř v Praze - obor trubka. Roku 1903 přijat za člena Českého filharmonického družstva v Praze. V únoru 1911 převzal kapelnictví ústecké dechovky. V letech 1913-19 kapelníkem městské hudby Náchod. Po návratu do Ústí nad Orlicí dirigentem Volného sdružení hudebníků, ředitelem kůru (po Petru Kocianovi). Místní dechovou hudbu pozvedl na koncertní úroveň. Do repertoáru zařadil operní předehry, výňatky z oper i sólové skladby pro dechové nástroje. Kvalitu orchestru potvrzovaly i pravidelné promenádní koncerty na náměstí (průměr 440 platících diváků). Divadelní režisér - se souborem Vicena nastudoval m.j. i operu B. Smetany Dalibor. Živnost kapelníka ukončil r. 1944, orchestr převzal František Uhlíř starší. Zemřel 20. 1. 1956 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Alfons <br />Mucha

Alfons
Mucha

24.7. 1860 -  14.7. 1939


Alfons Mucha byl český malíř a designér období secese, které je v angličtině a francouzštině známo pod francouzským označením Art nouveau (nové umění). Alfons Muicha byl otcem spisovatele Jiřího Muchy.

Stal se známým téměř přes noc díky divadelnímu plakátu Gismonda (1894–1895), který si u něj objednala pařížská herečka Sarah Bernhardtová. Herečka později uzavřela s Muchou smlouvu a on pro ni a Divadlo Renesance v Paříži vytvořil ještě několik dalších plakátů. Jeho životním dílem je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval osmnáct let. Krom toho se také zasloužil spolu s Jaroslavem Kvapilem a Ladislavem Syllabou o obnovení svobodného zednářství v Československu.

Alfons Mucha po absolvování obecné školy v Ivančicích odchází do Brna studovat na gymnázium. Seznamuje se se studentem učitelského ústavu Julkem Stantejským, který pocházel z Ústí nad Orlicí, a stávají se z nich přátelé. Po nedokončeném studiu na gymnáziu odjíždí mladý Alfons Mucha s Juliem Stentejským do Ústí nad Orlicí s pobývá zde asi čtrnáct dní v jeho rodině. Pobyt v Ústí byl pro sedmnáctiletého Muchu důležitý z hlediska jeho budoucího životního směřování. Ve zdejším děkanském kostele Nanebevzetí P. Marie ho okouzlily malby kyšperského malíře Jana Umlaufa na stropě a tento zážitek měl vliv na jeho rozhodnutí stát se malířem. V roce 1903 se seznamuje se svojí budoucí ženou Marií Chytilovou z Chrudimi, jejíž strýc Gustav Fischl byl majitelem textilní továrny a žil ve městě Kyšperk. Od roku 1928 až do své smrti Mucha s rodinou téměř každoročně jezdíval do Kyšperka k rodině Fischlově. Ateliér měl v budově živnostenské školy pokračovací a v době prací na obrazech bydlel v rodinné vile rodiny Künzelovy.
Kyšperské motivy jsou v několika jeho dílech. Jeden je v obrazu Přísaha omladiny pod slovanskou lípou, kde je zobrazena lípa u hospodářského dvora v Lukavici. Chodl tamna vycházky a lidé lípě říkají Muchova Lípa. Druhým dílem je návrh značky na textilní zboží firmy Gustava Fischla - sup hledící doprava s továrními střechami v pozadí. Logo firmy vychází z názvu města Kyšperk, který vznikl zkomolením německého Geiersberg, což znamená Supí hora. Znak byl použit i na firemní dopisní papíry. Dochovalo se bohužel jen nebarevné provedení. Kyšperské motivy lze najít ještě na několika dalších dílech. Vyjádřením úcty, které se Alfons Mucha v Kyšperku těšil, bylo jeho jmenování čestným občanem města u příležitosti jeho 75. narozenin. Z děkovného dopisu A. Muchy městskému zastupitelstvu: Jsem hrd na Vaše jmenování, jež s díkem přijímám, a slavně slibuji, že co živ budu, chci považovati mšsto Kyšperk za své druhé rodiště. Vždy rád se budu vracet do krásného kraje nad Orlicí a doufám, že ještě často budu zde čerpati sílu pro svoji práci a osvěžení pro svůj odpočinek.

Josef <br />Glücksmann

Josef
Glücksmann

25.7. 1853 -  14.4. 1918

Josef Glücksmann byl čestným občanem města České Třebové, členem obecního výboru, působil také jako úřadující náměstek okresního starosty.

Josef Glücksmann byl rodák z Nymburka a do České Třebové jej přivedlo povolání poštovního úředníka, kterému zůstal věrný a postupem času se stal c. k. vrchním poštmistrem na českotřebovské hlavní poště. V této funkci se plně zapojil do veřejného života tehdy velmi dynamicky se rozvíjejícího města, ve kterém v roce 1891 žilo podle výsledků sčítání lidu (bez Parníku) 4982 obyvatel, z toho 82 německé národnosti.

Jeho první manželka byla Emilie roz. Janoušková (*11. 5. 1856 - 26. 11. 1910). Jeho druhou ženou se stala  25. 9. 1911 Olga Štěpánková z Kozlova. Josef Glücksmann měl tři sourozence: sestru Paulu, sestru Hedwigu a bratra PhDr. Karla Glűcksmanna (*18. 12. 1861 v Berouně - 28. 7. 1921). Jeho vnuk MUDr. Josef Glűcksmann (*10. 7. 1909 v Ústí nad Orlicí - 4. 12. 1977 v Praze) pracoval jako lékař v Národním divadle v Praze a byl velmi oblíben mezi herci a zpěváky našich divadel. Navázal řadu krásných celoživotních přátelství (Jiřinou Jiráskovou, Karlem Högrem, Josefem Sukem nebo dirigentem České filharmonie Václavem Neumannem.


Josef Glücksmann se poprvé dostal  do funkce starosty města po krátkém působení Antonína Slámy 13. května 1890, avšak po roce 11. května 1891 na tuto funkci rezignoval spolu s dalšími třemi radními: E. Pražským a pány Vyskočilem a Mehlem. O bouřlivém vývoji města v tehdejší době svědčí i další změny ve složení městské rady v tomto roce. Po dvou a půl roce pak byla tehdejšímu starostovi Antonínu Felcmanovi vyslovena nedůvěra a starostou se stává opět Josef Glücksmann, aby v této funkci pobyl dalších dvacet let (listopad 1893 - 4. 11. 1912). Za starostování Josefa Glücksmanna je v kronikách a dokumentech zaznamenán velký rozvoj města, město se stále rozvíjelo, vznikaly nové veřejné budovy, úřady, školy, byly vytyčeny nové ulice. Během jeho působení se počet obyvatel města zdvojnásobil, město také trvale usilovalo o své zviditelnění a přiblížení státní správy.
Josef Glücksmann se také stal prvním předsedou nově založeného „Družstva pro umělý chov ryb a pěstování ušlechtilé vrby košíkářské“. Jeho jméno se objevilo i v první inventární knize českotřebovského městského muzea. V roce 1889 došlo v areálu železničního uzlu k sesuvu půdy. Při likvidaci následků objevili dělníci kosterní pozůstatky třetihorního chobotnatce Deinotherium cuvieri, které se zásluhou tří dárců, pánů Pavla Žídka, přednosty stanice, Kincla, průvodčího vlaků a Josefa Glücksmanna, poštmistra, dostaly do českotřebovského muzea, kde dodnes představují nejvzácnější část paleontologické sbírky.

Zemřel ve věku nedožitých 65 let v sanatoriu v Praze - Podolí. Poslední rozloučení se zesnulým se konalo dne 18. 4. 1918. Josef Glucksmann byl ještě na konci jeho posledního funkčního období 24. května 1912 za jeho zásluhy prohlášen čestným měšťanem České Třebové.

 

 

František <br />Ryba

František
Ryba

2.7. 1867 -  18.5. 1918

Byl profesorem mineralogie, geologie a nauky o ložiscích na vysoké škole montanistické v Příbrami a dopisujícím členem české společnosti nauk.
Narodil se v Chotěboři do rodiny zámožných rodičů Eleonory a Jana Rybových v čp. 401. Podle matriční knihy narozených dostal jména František Havel Jan Hynek.
Jako jedinému synovi se mu dostalo všestranného vzdělání a pečlivého, jemného vychování.
Po absolvování gymnázia v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) v roce 1866 si zvolil studium na filozofické fakultě v Praze. Jelikož měl dostatečné prostředky ke studiu, mohl navštěvovat ty obory, které ho zvláště zajímaly. Nejdříve se zabýval slovanskou a germánskou filologií a filozofií a zvláště pak estetikou. Díky Otomaru Novákovi (náš přední badatel) získal lásku k paleontologii a geologii.
Na místo asistenta na báňské akademii v Příbrami nastoupil Ryba roku 1895 a po čtyřech letech zde byl jmenován adjunktem. Na základě práce „Příspěvek k obeznámení s nalezištěm železné rudy v Krabatu v Obersteiermarku“ byl v roce 1899 prohlášen na české univerzitě doktorem filozofie. Po odchodu prof. Adolfa Hofmanna na odpočinek byl Ryba ustanoven jeho nástupcem a jmenován roku 1910 řádným profesorem.
Během svého dlouholetého působení jakožto vysokoškolského profesora na příbramské báňské škole se seznámil s většinou rudních ložisek jak v Čechách, tak i s mnohými zahraničními. Pro tyto zkušenosti byl hojně vyhledáván hornickými odborníky.
Svým odborným a praktickým rozhledem pomohl i při zakládání chotěbořského vodovodu a při vymezování ochranného okruhu města Plzně a Škodových závodů pro vodovod plzeňského měšťanského pivovaru. Slabší tělesná konstrukce mu nedovolovala, aby se mohl intenzivně věnovat namáhavé geologické práci v terénu.
Přesto se ale zabýval geologickým mapováním okolí svého rodiště. Zabýval se výzkumem manganových rud u Chvaletic v Železných horách. Výsledky své práce publikoval v časopisu Věstník české společnosti nauk. Zemřel v Příbrami a pochován je na chotěbořském hřbitově.