Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Ela <br />Švabinská

Ela
Švabinská

Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Byla také první manželkou Maxe Švabinského.

Charakteristiku její osoby snad nejvíce vystihli Emil a Božena Hejlovi ve svém spisku Matka a dcera (vydal ZK Adamovské strojírny n.p. Adamov, 1978), kde napsali: „ Byla drobné, křehké postavy, tmavých bohatých vlasů, pravidelných rysů obličeje a hlubokých očí s melancholickým výrazem. Měla vážnou a hloubavou povahu, milovala hudbu, literaturu, výtvarné umění a přírodu. Dovedla zajímavě vyprávět o květinách a přírodě, která ji obklopovala“.

Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem pražské Akademie. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.

Eliška se stala inspirátorkou a jednou z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského v jeho velice úspěšném raném tvůrčím období (1896 až 1919). Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá dlouhá řada. Připomeňme nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Slavný je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Představuje zde mladé děvče, které usnulo při práci nad tkalcovským stavem. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách.

V roce 1960 vydala Ela Švabinská knihu Vzpomínky z mládí, v níž vzpomíná na své dětství, svoji rodinu a na život s Maxem Švabinským.

Pracovala také v protifašistickém odboji. Její kozlovská chaloupka byla útočištěm pronásledovaných i místem schůzek odbojových pracovníků. Tato činnost nezůstala bez následků. V únoru 1943 byla zatčena a přes dva roky vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Nezapomněla ani na svůj milovaný Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí jednak pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleniček, který vyzvedl její podíl na tvorbě Maxe Švabinského. Jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je rodinný hrob na kozlovském hřbitůvku.)

Jan <br />Umlauf

Jan
Umlauf

Malíř Jan Umlauf se narodil v Mlýnici u Červené Vody v rodině malíře a řezbáře Dominika Umlaufa (1792-1872), který neměl odborného vzdělání, ale dokázal se výtvarnými pracemi uživit. Jeho synové Jan a Ignác (Hynek 1821-1851) studovali na akademii v Praze a od roku 1839 ve Vídni. Mezi jinými byl jejich učitelem i Josef Führich. Jan Umlauf se zabýval se malbou podobizen a kostelních obrazů. Namaloval na 400 rodinných portrétů a to nejvíce ze Žamberecka, Lanškrounska a Ústí nad Orlicí, přes 300 velkých oltářních obrazů, více než 20 křížových cest a 400 portrétů. Jeho obrazy zdobí přes 100 kostelův oolí Letohradu, na Ústecku a Lanškrounsku, na Moravě. Mimo region lze jeho díla vidět např. na Sv. Hoře u Příbrami či v kostele Sv. Ignáce v Praze. Kuriozitou jsou malby terčů pro králický střelecký spolek. Podílel se též na výzdobě kostela sv. Jakuba v České Třebové. Patřil také k průkopníkům fotografie. Námětem jsou především krajiny z let 1865 až 1875, a to z okolí Letohradu a Příbrami.

Ačkoli byl dvakrát ženatý, zemřel bez potomků.

Josef <br />Čermák

Josef
Čermák

Narodil se 23. 2. 1889 ve Vysokém Mýtě v rodině skladatele Jana Čermáka. V roce 1915 se vyučil obchodním příručím, rok poté nastoupil vojenskou službu k vojenské hudbě 60. pěšího pluku v Kutné Hoře. V roce 1937 založil svou první dětskou kapelu - dorost Orchestrálního sdružení. V roce 1945 spolu s ředitelem J. Klímou založil Hudební školu ve Vysokém Mýtě. V roce 1947 založil druhou dětskou kapelu, o dva roky později pak Závodní hudbu Karosy Vysoké Mýto. Skládal valčíky, tanga, pochody a polky. Sám si také postavil dům na třídě Českých bratří č. p. 347, dnes ulice Čermákova. Na sklonku života se věnoval kreslení a malování krajinek a květin. Zemřel 21. 12. 1951 ve Vysokém Mýtě.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František  Matouš<br />Klácel

František Matouš
Klácel

7.4. 1808 -  17.3. 1882

Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové, jež patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-1849. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu.

Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti,v Litomyšli piaristické gymnázium (1825-1827) a filozofická studia absolvoval také v Litomyšli. Poté odešel studovat na Moravu. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš. V letech 1829–1833 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci.

Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel v r. 1844 z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana a na nátlak brněnského biskupa.

Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov (1844) s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. Zde se věnoval teoretické práci. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku (s J. Oheralem) i Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo (1850–1851), prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová, I. J. Hanuš, Veronika Vrbíková a další. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a a pak se vrátil do Brna.

S Němcovou si dopisoval už od r. 1848 a pro ni také do Moravských novin psal své Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Je autorem sbírky Lyrické básně.

Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu Boženy Němcové, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862.

Klácel od počátku těžil z toho, že v čele kláštera stál opat F. C. Napp (1790–1867), který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti. Již od r. 1830 konal v klášterní zahrádce pokusy profesor matematiky Aurelius Thaler (1796–1843), zakladatel klášterního herbáře. Po Thalerově smrti převzal péči o herbář i zahrádku právě Klácel, který ji (1848) zase předal Mendelovi (jemuž také pomáhal v počátcích jeho přírodovědeckých studií).

V letech 1849–1853 se významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methuda; krátce byl jejím (prvním) starostou a pak vedl její přírodovědný obor.

Byl rovněž členem k.k. Mähr.-Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, tj. společnosti sdružující přední odborné a veřejné pracovníky z Moravy a Slezska.

Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky, aby se tu pokusil uskutečnit něco ze svých idejí.

Pracoval nejprve jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowa City (1869–1872). Publikoval naučné statě a překlady, věnoval se organizaci Jednot svobodomyslných a vydával časopisy Hlas Jednoty svobodomyslných (Chicago 1872–1881), Svojan (Chicago 1873) a Hospodář (Milwaukee 1879–1881). Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekáva,l ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů.

Od počátku se zabýval etikou. Jeho Dobrověda je prvním novodobým českým pokusem o soustavný výklad etické látky. Dobrovědu – etiku dělil na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. Při chápání vývoje světa byl ovlivněn Darwinem. Na tomto etickém a vědeckém základě vypracoval svůj utopický projekt „cesty ke Svojanovu“, projekt obcí vytvořených na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory

Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. V roce 1884, tedy dva roky po Klácelově smrti postavili Klácelovi nad jeho hrobem pěkný pomník, dodnes největší a nejpěknější na celém hřbitůvku v Belle Plaine. Pomník byl zhotoven českým kamenickým mistrem Mendlíkem ze státu Wisconsin. Je obehnán mírnou podezdívkou a obsahuje nápis, Klácelovo heslo: "Osmělme se zmoudřeti!" Nedlouho potom byl postaven pomník Klácelovi taktéž na Národním hřbitově v Chicagu.

Z Klácelova literárního díla je nezbytné upozornit alespoň na jeho Básně (1836), dále Dobrovědu (1847), Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843) a Listy o původu socialismu a komunismu (1849).

Jaroslav <br />Hašek

Jaroslav
Hašek

30.4. 1883 - 3.1. 1923

Český spisovatel, novinář, humorista, satirik, autor kabaretních her a publicista.


Dětství neměl Jaroslav Hašek vůbec jednoduché. Jeho otec brzy zemřel a s matkou se kvůli chudobě museli velmi často stěhovat. Po nedokončených studiích na gymnáziu, ze kterého byl vyloučel poté, co se zúčastnil protiněmeckých nepokojů v Praze, se vyučil drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii. Stal se zaměstnancem banky Slavia, brzy se ale začal živit výhradně novinařinou a literaturou.

V této době se seznámil s českými anarchisty a začal vést bohémský a tulácký život. Pěšky prošel mimo jiné Slovensko, Halič a Uhry. Povídky z těchto cest mu tehdy otiskovaly Národní listy. V roce 1907 se stal redaktorem anarchistického časopisu Komuna a byl za svoji činnost krátce vězněn.

Aby se mohl oženit, snažil se radikální politiku opustit a získat trvalou práci jako spisovatel. Roku 1908 redigoval Ženský obzor. V roce 1909 měl šedesát čtyři publikovaných povídek a další rok byl jmenován redaktorem časopisu Svět zvířat (zanedlouho však byl propuštěn za publikování článků o imaginárních zvířatech). V roce 1910 se oženil, po roce od něj ale jeho žena odešla.

Od roku 1911 přispíval do Českého slova, dále pak do Pochodně, Humoristických listů, Kopřiv, Karikatur, nějaký čas vedl též Kynologický ústav, což ho později inspirovalo ke knize Můj obchod se psy. Téhož roku založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím.

 

V době vypuknutí první světové války žil Hašek s kreslířem Josefem Ladou, který později ilustroval Dobrého vojáka Švejka.

V roce 1915 narukoval v Českých Budějovicích do armády. Od roku 1917 do roku 1918 publikoval v časopise Čechoslovan a Československý voják. Napsal tehdy řadu protibolševických článků.
Koncem února 1918 vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Téhož roku začal spolupracovat s bolševiky a z československých legií přestoupil do Rudé armády. Působil na Sibiři, kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v burjatštině „Jur“ (Úsvit). Pro Burjaty je Hašek dodnes "otcem národa", neboť vytvořil i burjatskou abecedu a založil tak národní písemnictví.
V Rusku se roku 1920 oženil s tiskárenskou dělnicí. Po návratu do Československa nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku se zrovna neuznávaly různé mezinárodní smlouvy.

Po návratu do Československa se vrátil ke svému bohémskému způsobu života.

 

Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj. V létě 1921 odjel Hašek s malířem Jaroslavem Panuškou a s manželkou Šurou do Lipnice nad Sázavou. V této době byl vážně nemocný, už nepsal, ale pouze diktoval kapitoly Švejka ve své ložnici. Zemřel na ochrnutí srdce.

 

Dílo:
Jaroslav Hašek psal zpočátku především cestopisné povídky, črty a humoresky, které publikoval časopisecky. Haškovo dílo nelze přesně zmapovat, protože používal mnoho pseudonymů.
Základem próz Jaroslava Haška byly jeho skutečné zážitky. Není však vždy jasné co je pravda a co je pouze básnická nadsázka.

Zajímavostí je, že v létě 1912 Jaroslav Hašek strávil několik týdnů v chotěbořské hospodě, kde se ho nakonec nemohli zbavit a marně čekali na zaplacení. Svůj pobyt v Chotěboři popsal v povídkách Zrádce národa v Chotěboři, Okresní soud v Maliboři, Jak je to s rodištěm Ignáta Herrmanna či Posvícení v Křivici. Najdeme je mimo jiné v publikaci Chotěbořské úsměvy aneb Hašek a Herrmann vyprávějí, jež vyšla v roce 2013 jako XVI. svazek Chotěbořské edice.

Stanislav <br />Lének

Stanislav
Lének

17.4. 1921 -  12.1. 2004

Narodil se v Čelechovicích u Prostějova. Jeho otec byl domácím krejčím, matka se starala o domácnost. Jako absolvent Státní odborné školy tkalcovské v Prostějově vystřídal řadu zaměstnání - dělník v zemědělství, tkadlec, návrhář tkanin a vedoucí ateliéru v Lettnerově továrně v Horním Městě u Rýmařova. Od roku 1947 nastoupil na místo návrháře v ateliéru textilní továrny na Parníku. V pozdější funkci dezinatéra byl posílán na služební cesty za účelem poznání módní linie textilních výrobků - košilovin, pyžamovin, halenkovin, plášťovin a lůžkovin. V té době navštívil západní Německo, Itálii, Rusko, Francii, Rakousko. K původnímu vzdělání přidal dálkové studium na uměleckoprůmyslové škole v Brně, absolvoval řadu seminářů a týdnů kreslení pod patronací Ústavu bytové a oděvní kultury. Byl členem kolektivu, který získal státní vyznamenání za tkaniny pro Světovou výstavu v Bruselu, sám obdržel řadu ocenění za výrobky pro LVT, za podíl na soutěžích o nejlepší výrobek roku.

Veškerý volný čas věnoval malování krajiny. Náměty čerpal nejen z České Třebové a jejího okolí. Pocházely ze všech koutů republiky, kam se dostal za studiem přírody. Při práci používal tužku, pero, štětec i špachtli. S obrazy Stanislava Lénka jsme se mohli setkat na výstavě v ZK Perla 02 v dubnu 1980. Tehdy vystavoval společně s Karlem Tomšem. V roce 1981 odešel do důchodu a vrátil se na Moravu. Na sklonku života žil v Kostelci na Hané, domek v Čelechovicích na Hané předal synovi.