Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Marie <br />Sedláčková

Marie
Sedláčková

Marie Sedláčková z Horní Sloupnice zvaná Manka se narodila 13. března 1923 v Horní Sloupnici u Litomyšle jako první ze tří dětí manželů Sedláčkových. Otec byl Čech, matka pocházela z německé pohraniční obce Knapovec. Jako studentka litomyšlského a pražského gymnázia v roce 1942 maturovala na litomyšlském gymnáziu. Chtěla se stát lékařkou. V důsledku války se však brány univerzit zavírají. V době okupace existovalo na Litomyšlsku rozsáhlé odbojové hnutí. Po 15. březnu 1939 se do odbojové práce zapojovaly také další skupiny obyvatelstva mezi nimi i studující. V Litomyšli to byli především studenti reálného gymnázia a učitelského stavu. Patřila mezi ně i Manka. V květnu 1940 nabývají postupně akce mládeže na organizovanosti. Jednotlivé skupinky studentů se spojily v ilegální organizaci. Členové organizace se snažili současně získat spojení i s dělníky a vesnickou mládeží. V roce 1942 byl zatčen vedoucí této organizace, spolu s některými dalšími spolupracovníky a přišel 27. květen 1942 - atentát na Reinharda Heydricha. Po vyhlášení stanného práva začalo zatýkání jednotlivců i celých skupin a jejich hromadné popravy. 18, června 1942 byl na pardubickém Zámečku popraven chlapec Marie Sedláčkové. Zatýkání dalších členů studentské organizace pokračuje i v roce 1943. V této době se součástí Mančiny ilegální práce stávají cesty do pohraničí, zajišťování falešných dokladů a další činnosti. 14. 12. 1942 byla přijata do veterinárního ústavu v Ivanovicích na Hané, kde hodlala získat kmeny nakažlivých chorob. 17.4.1943 rozvazuje pracovní poměr, stěhuje se a s získaným materiálem dále pokračuje ve své činnosti. Píše se rok 1944. Kultivované bakterie jsou Mankou využívány k šíření nakažlivých nemocí mezi osobami německé národnosti a mezi domácími zvířaty na německých usedlostech. Dále bylo pomocí kyseliny pikrinové u osob české národnosti nakomandovaných na nucené práce docilováno vyvolání umělé žloutenky, aby jejich odjezd mohl být zmařen. Spolupráce s Ivanovicemi trvala až do února 1945, kdy bylo nutné po zásazích gestapa veškerou práci přerušit. Další z jejích činností již od roku 1942 bylo dodávání prádla ušitého z materiálů získaných v německých skladištích do internačního tábora ve Svatobořicích. Na podzim 1944 se Manka zapojuje do ilegální organizace R3 jako spojka známá na Moravě též pod jménem Pavla. Po smrti vedoucího R3 se řada členů postupně zapojovala do partizánských oddílů. Manka dále vystupovala jako kurýr R3, ale ve skutečnosti pracovala samostatně. Od února 1945 již zná gestapo její totožnost a snaží se jí všemožně dopadnout. Z té doby lze v blízkosti jména Marie Sedláčkové zaznamenat četná jména partizánských oddílů a odbojových skupin. Manka se pro gestapo stává klíčovou osobou pro odhalení moravského odboje. Na scénu vystupuje Jan Dvořák jeden z konfidentů gestapa. Manka mate stopu gestapa změnou zevnějšku a jména. 10. března 1945 je domluvena schůzka Manky s Janem Dvořákem na mostě u vesnice Luleč. Přichází tam se dvěma partyzány a netuší, že ji tam čeká zrada v podobě členů gestapa skrytých v záloze. Dochází ke střetu mezi partyzány a gestapem, který skončil zajetím Manky a jednoho z partyzánů. Po výsleších a mučení byla z Kounicových kolejí odvezena 7. dubna 1945 na transport KL 3 o celkovém počtu 207 osob, z nichž většina byli pomocníci a spolupracovníci partyzánů z Moravy Tito lidé měli být bez soudu popraveni. Transport dorazil 9. dubna do Mauthausenu. 10. dubna 1945 jsou vězni popraveni v plynové komoře. Tím by snad život této smělé dívky byl u konce. Přímý svědek smrti žen z transportu v plynové komoře však chybí a ve zprávě nalezené po válce nedaleko letiště ve Vysokém Mýtě bylo uvedeno, že se Manka dostala do Göteborgu ve Švédsku a leží tam v nemocnici. Tato zpráva byla po válce zástupcem ČSR po jeho návratu ze Švédska vyvrácena.

Věra <br />Fialová

Věra
Fialová

Na housle začala hrát v sedmi letech. Vystudovala stavební průmyslovku a pracovala v projekci jako projektantka. Její velkou láskou byla hudba a tak po úspěšném složení zkoušek na pražskou konzervatoř nastupuje do Lidové školy umění v Chotěboři a zároveň studuje dálkově vysokou školu. Během studia se jí narodily tři děti. Stala se učitelkou hudby v oboru housle, viola a zobcová flétna.
Za dobu své kariéry vystřídala jako houslistka řadu amatérských orchestrů na Havlíčkobrodsku včetně Stamicova orchestru v Havl. Brodě, Regionu ve Světlé nad Sázavou, orchestru v Humpolci, Chotěbořského komorního orchestru a dalších.
Učitelka Věra Fialová vedla Komorní orchestr mladých /KOM/, který vznikl z její houslové třídy a který v září 2004 slavil 14 let od svého založení. Tento orchestr, který vedla  řadu let byl velmi úspěšný nahrával v brněnském rozhlase, V Praze, byl pět krát pozván do Liverpoolu kde mimo jiné hrál dvakrát v jedné z největších katedrál, také nahrával v BBC - Radio Mersyside. Na základě těchto nahrávek vybrala porota v Římě Komorní orchestr mladých na mezinárodní festival Velká duchovní hudba. KOM pod jejím vedením vystupoval i na 7 koncertech na mezinárodním Eurorchestries ve Francii. Ymka Brno, jejíž členkou je paní Věra Fialová již dlouhá léta, poskytla Komornímu orchestru mladých vynikající zázemí a podporu při náročné organizaci zájezdů. Na slavnostním večeru k 680. výročí udělení městských práv převzala učitelka Věra Fialová záslužné ocenění za svoji dlouholetou vynikající pedagogickou práci. V roce 2018 získala paní Fialová jako finalistka ankety Osobnost nevládního sektoru 2018, Pamětní list jako ocenění a poděkování za osobní přínos k rozvoji občanské společnosti a ke zvyšování prestiže nevládního sektoru.

Tomáš <br />Polívka

Tomáš
Polívka

Hudební publicista, fotograf a hudebník Tomáš Polívka (*1970) se narodil v Havlíčkově Brodě. Po studiu gymnázia v Chotěboři (1984-88) absolvoval Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze (1989-1994); následovalo postgraduální studium filozofie přírodních věd na katedře Filosofie a dějin přírodních věd téže fakulty UK, mj. u prof. Stanislava Komárka a prof. Zdeňka Neubauera.Už na gymnáziu zasílal drobné kulturní zpravodajství z regionů do týdeníku Mladý Svět, zakládal studentské kapely a pořádal klubové i festivalové koncerty. Na vysokoškolská studia si přivydělával jako hudebník a publicista. Po dokončení vysoké školy zůstal na volné noze kromě let 2003-2004, kdy byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop. Průběžně externě pracuje pro nejrůznější média, ať již celostátní deníky, společenské a hudební časopisy či rozhlas. Jejich seznam se průběžně mění, nejdůležitější byly, resp. stále jsou dlouhodobé spolupráce s kulturními rubrikami deníků Hospodářské noviny, Pražský deník, Lidové noviny, Právo či Deník N, s týdeníky MF Plus či Instinkt, kulturním magazínem UNI, hudebními časopisy Rock & Pop, Rolling Stone, Harmonie či Rock History, webem stanice Český rozhlas Jazz. Své články často doprovází fotografiemi jak portrétními, tak reportážními. Kvůli odlišení od autorů podobných jmen používá podpis Tomáš S. Polívka nebo novinářskou značku tsp.Jako kytarista se podílel na CD Domácí kapely (s ex-členy skupin Plastic People Of The Universe či Půlnoc) Jedné noci snil (1996, rozšířená 2CD reedice s přidaným koncertním albem 2012). Na vlastním albu Stíny do ticha (1999) se představil jako písničkář ovlivněný world music a sólista, který zvládl celý proces nahrávání jako autor hudby, textů a aranžmá, producent, zpěvák a multiinstrumentalista (kytary, baskytara, saz, orientální i latinské perkuse, klávesy). V roce 2010 spoluzakládal bluesrockové trio The Critics; jméno kapela dostala podle toho, že se v ní sešli hrající hudební kritici a rozhlasoví moderátoři s chutí „jít s kůží na trh“ i před muzikanty, o kterých často referují. V roce 2019 obnovil projekt Stíny do ticha, tentokrát nikoliv jen jako studiový a převážně sólový, ale coby koncertní kapelu sestavenou z hudebníků z oblasti jazzu a world music.

Často individuálně cestuje do vzdálených míst (např. Myanmar-Barma, Čína, Libanon, Omán, Jemen, Libye, Írán, Mongolsko, Sibiř, Tanzanie, Malawi, Botswana, Madagaskar, Patagonie, Antarktida) a z tohoto koníčku si udělal druhou profesi. Ať už jako autor cestopisných materiálů, nebo příležitostný průvodce pro cestovní kanceláře.V roce 2017 ve dnech 12.5. - 23.6. uspořádal v Městském muzeu v Chotěboři (po výstavách v Praze či na Blatenském fotofestivalu) svou celkově šestou výstavu: Potkávání, portrétní fotografie z Nové Guiney, Etiopie, Namibie, Ugandy, Sýrie, Indie či Pákistánu.Vystoupil jako host ve zpravodajských pořadech České televize a Českého rozhlasu. Příležitostně fotografuje pro ČTK.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Julius <br />Mackerle

Julius
Mackerle

18.6. 1909 -  11.9. 1988

 Český automobilový inženýr, vynálezce a zlepšovatel. Vystudoval Vysoké učení technické v Brně, kde i zkonstruoval a postavil svoje první motorové vozidlo – dvoumístný sportovní roadster s motocyklovým motorem JAP 1000 cm³. Studium dokončil v roce 1935. Mackerle byl poté zaměstnán ve Škodovce v Plzni jako konstruktér motorů, později se stal vedoucím konstrukce vznětových motorů a nakonec přešel na pražské ústředí Škodových závodů. Po II. světové válce odešel Mackerle do Tatry Kopřivnice, kde jako šéfkonstruktér nastavil koncepci nových vzduchem chlazených motorů Tatra. V roce 1958 Mackerle přešel jako vedoucí oddělení odboru motorů do Ústavu pro výzkum motorových vozidel, kde také postavil pokusné vozidlo Rotoped. Přednášel na technických univerzitách v Praze, Brně a Bratislavě a napsal několik knih a řadu článků v technické literatuře. Za práci na vzduchem chlazených motorů mu Institute of Mechanical Engineers v Londýně v roce 1962 udělil Herbert Akroyd Stuart Prize.

František <br />Čadek

František
Čadek

1.6. 1904 -  22. 12. 1988

František Čadek se narodil v Chrudimi 1. června 1904.

František Čadek byl důstojníkem čsl. armády, později dělníkem.

Za velezradu a nedovolené ozbrojování byl v roce 1950 odsouzen k 12 letům těžkého žaláře zostřený jednou za půl roku tvrdým ložem, ke kasaci z důstojnických hodností, ke ztrátě všech čestných odznaků a vyznamenání, k peněžitému trestu 10000 Kčs, ke konfiskaci celého jmění, ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let, k propadnutí fotoaparátu, zbraně a střeliva. 

František Čadek zemřel 22. prosince 1988 v Žamberku.

Rehabilitován byl Vyšším vojenským soudem v Táboře 6. března 1991.

Dne 19. března 1991 byl pan František Čadek mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.

Jan <br />Steklík

Jan
Steklík

5.6. 1938 -  11. 11. 2017

Narodil se 5. 6. 1938 v Ústí nad Orlicí. Jeden z protagonistů českého land-artu a prvních českých tvůrců akcí v přírodním prostředí. Vytvořil specifické pojetí konceptuálního umění v podobě kreseb - her (paradoxy, možnost zapojení diváka). Často se účastnil výstav i ve Východočeském kraji. Samostatně: r. 1960 v Pardubicích - Kabaret (s J. Tomanem), r. 1961 v Pardubicích v Galerii mladých (s K. Neprašem). Kolektivní výstavy: v Městské Galerii v Poličce (1963, 1965), r. 1964 v Pardubicích a na Rychnově 64, r. 1967 v Haškově Lipnici, r. 1968 v Domě umělců v Hradci Králové. Člen Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, Tovaryšstva malířského a Unie výtvarných umělců. Věnuje se také knižní a časopisecké ilustraci. Jeho dílo je zastoupeno v pražské Národní galerii, v Moravské galerii v Brně, Grafickém kabinetu v Drážďanech, Muzeu humoru v italském Tolentinu aj.

13. 10. 2016 bylo Janu Steklíkovi uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí.

Jan Steklík zemřel 11. listopadu 2017. Do posledních chvil pilně pracoval.