Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Iva <br />Jaklová

Iva
Jaklová

Iva Jaklová vedoucí Dětského folklorního souboru Vysočánek Hlinsko, řemeslnice milující tradiční řemesla a přírodní materiály (kraslice, síťování...), původním povoláním učitelka. Vystudovala obor Rodinná škola na Střední zemědělské a rodinné škole v Havlíčkově Brodě, poté vystudovala učitelství pro 1. stupeň ZŠ na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Pracovalaněkolik let jako učitelka na malotřídní škole v Sobíňově, později jako pedagog volného času v Domě dětí a mládeže Hlinsko. Zde vedla různé zájmové kroužky, nejčastěji výtvarného a rukodělného zaměření. Do Hlinska ji přivedl její zájem o folklor, když si (už jako dospělá) splnila svojí dávnou touhu být členkou nějakého folklorního souboru. Zde si našla vrstevníky s podobnými zájmy (lidová písnička, tanec, lidová řemesla atd.) a posléze i svého manžela. Přirozeným během věcí se záhy zapojila do vedení Dětského folklorního souboru Vysočánek Hlinsko, ve kterém působí jako jedna z vedoucích od roku 2008. Ve Vysočánku se zaměřuje na vedení skupin nejmenších dětí ve věku od 3 do 7 let a na tvorbu choreografií. Později vystudovala Školu folklorních tradic (určenou vedoucím folklorních souborů), kde si své znalosti prohloubila a kde získala spoustu folklorních přátel z celé naší republiky. Krátce po studiích se v Českých Budějovicích setkala s paní Hanou Doskočilovou, malířkou tradičních jihočeských kraslic. Během tříleté intenzivní spolupráce se u ní vyučila krasličářkou, a tak od roku 2001 maluje kraslice. Toto řemeslo-lidové umění jí učarovalo natolik, že se zdobení kraslic od té doby stalo jejím velkým koníčkem a potěšením. Tento její zájem časem přerostl v soukromé podnikání, které se stále rozrůstá o nové výrobky a aktivity. Často spolupracuje s Muzeem v Přírodě Vysočina v Hlinsku. V současnosti žije s rodinou (má dvě děti), folklorem, lidovými písničkami, prací... Tradiční řemesla i netradiční techniky jsou pro ni výzvou, inspirací, radostí i únikem, životní potřebou. Je puntičkářka, ale zastává názor, že "drobná nepřesnost oko lahodí".

Vladimír <br />Levinský

Vladimír
Levinský

Vladimír Levinský se narodil 3. června 1924 v Bratislavě. V roce 1939 byla rodina vyhoštěna do Poděbrad. V Kutné Hoře se vyučil fotografem a pak absolvoval Grafickou školu v Praze. Za druhé světové války byl totálně nasazen do slévárny lehkých kovů v Plotišti u Hradce Králové. Po skončení války pracoval jako fotoreportér v Československé tiskové kanceláři a později u Čs. státního filmu jako fotograf. V prosinci 1946 se oženil a bydlel v Plané u Mariánských Lázní. V roce 1948 opatřil svému příteli Josefu Reinlovi mapu speciálku a dislokaci vojska v prostoru západní hranice. Tyto materiály byly v roce 1950 objeveny a Levinský byl i se svojí manželkou zatčen. Státním soudem v Praze byl odsouzen k 18 letům odnětí svobody, ztrátě čestných práv občanských na 10 let, k zabavení celého majetku a k 10000 Kčs peněžitého trestu. Trest si odpykával ve věznici na Borech, poté v příbramském táboře Vojna při těžbě uranu do roku 1953, na Bytízu do roku 1955, v jáchymovském táboře Rovnost, v Minkovicích u Liberce.
9. května 1960 byl na základě amnestie prezidenta republiky propuštěn s podmínkou na 10 let. Po propuštění odmítl podepsat spolupráci s StB a fotografem už nemohl být. Pracoval v jáchymovských dolech, po jejich likvidaci v železnorudných dolech na Slovensku a v uhelných dolech v Ostravě - až do konce června 1980. Ve starobním důchodu pro velké zdravotní obtíže se z Ostravy přestěhoval do Ústí nad Orlicí. Zde s přáteli L. Matyášem a J. Mrázem v březnu 1990 založil okresní pobočku Konfederace politických vězňů a stal se jejím jednatelem.
Vladimír Levinský byl 27. září 1990 Krajským soudem v Plzni rehabilitován.

Jan  Ludevít<br />Lukes

Jan Ludevít
Lukes

Narodil se 22. 11. 1824 v Ústí nad Orlicí čp. 313 (dnešní Lukesova ul.). Studoval gymnázium v Brně, poté filozofii. Ve Vídni vystudoval práva (1853) a zpěv (učitelé H. Proch, G. Barth, Bassadoni). Studoval také italštinu a herectví. Rozhodl se pro uměleckou dráhu, byl členem opery v Olomouci. Do Stavovského divadla ho uvedl Fr. Škroup, zde vynikal v titulní úloze Škroupova Dráteníka. Divadelní dráhu po třech letech opustil. V r. 1860 se oženil a začal pracovat jako sládek v pražském pivovaru. V r. 1861 založil společně s K. Bendlem a F. Hellerem zpěvácký spolek "Hlahol" a stal se jeho sbormistrem. Jako tenorista působil na operních scénách v Bruselu, Norimberku, Pešti a Praze. V r. 1867 angažován do Prozatímního divadla. Stal se prvním interpretem Dalibora (16. 5. 1868). Po odchodu na odpočinek v r. 1873 mu Smetana svěřil vyučování zpěvu na operní škole při Prozat. divadle. Po jejím zániku založil vlastní operní školu, ze které vyšla celá nová pěvecká generace (A. Vávra, F.Broulík, J. Reinlová aj.). Jeho jméno nese pěvecký spolek v Ústí nad Orlicí. Na jeho rodný dům byla v říjnu 1949 umístěna pamětní deska. Zemřel 24. 2. 1906 a je pochován na hřbitově v Ústí nad Orlicí.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef <br />Appl

Josef
Appl

13.9. 1929 - 2.1. 1996

Josef Appl pracoval převážně u traťové distance ČSD. Lyžování se věnoval od mládí. Byl technicky vynikající slalomář. Ve svých 18 letech byl členem širšího národního družstva ČSR a mnohonásobný přeborník tehdy Pardubického kraje ve sjezdu, slalomu a dvojkombinaci. Po skončení závodní činnosti se aktivně věnoval trenérské práci v oddíle a krajské trenérské radě. Pomáhal také s výstavbou sjezdovky a lanovky v Čenkovicích.

Otakar <br />Doležal

Otakar
Doležal

14.9. 1913 -  19.1. 1994

Ke známým českotřebovským občanům náležel zdejší rodák plukovník Otakar Doležal. Světlo světa spatřil dne 14. září 1913 v domě čp. 903 v Bezděkově. Jeho otec, podstrojvůdce státní dráhy Ladislav Doležal, pocházel z dnes již zbořené chalupy čp. 392 naproti brodu přes řeku v Bezděkově. Matka Františka, rozená Ponykálková, přišla do Třebové z Lukavice. Ve třinácti letech osiřela a živila se jako služebná. Jejím posledním zaměstnáním bylo místo kuchařky v domě čp. 74 v Hýblově ulici v rodině obchodníka Otto Rybičky. Jeho manželka, Eugenie Zora Rybičková, se proto stala malému Otakaru Doležalovi kmotrou, stejně jako jeho sestře Eugenii, která po své kmotře dostala i křestní jméno. Po obecné a měšťanské škole v rodném městě zahájil mladý Otakar v roce 1928 studium na obchodní akademii v Hradci Králové. Až do maturity v roce 1932 pobýval v hradeckém, katolickém internátu při biskupském klášteře Borromaeum.

Dne 19. července 1934 nastoupil základní vojenskou službu u pěšího pluku 30 Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. A právě tehdy se mladý Otakar rozhodl pro trvalou službu v zeleném stejnokroji a stal se vojákem z povolání. Během základní služby absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze a kurs pro důstojníky hospodářské služby v záloze. Po ukončení prezenční služby působil krátce u pěšího pluku 37 v Levoči. Poté nastoupil k dalšímu studiu do školy pro důstojníky hospodářské služby z povolání. Po jejím dokončení v roce 1937 byl jmenován důstojníkem hospodářské služby v hodnosti poručíka u pěšího pluku 32 „Gardského“ se sídlem střídavě v Košicích, Prešově, Popradu a Muráni.

Po rozpuštění armády v roce 1938 se navrátil zpět do Čech, aby nastoupil místo úředníka u Městského úřadu v Plzni. Odtud přešel v roce 1940 na vlastní žádost na Městský úřad v České Třebové, kde začal pracovat jako městský účetní elév. Dne 31. prosince 1940 dovršil předepsanou tříletou čekatelskou dobu v úřednické kategorii a proto byl 1. ledna 1941 ustanoven definitivním obecním úředníkem - městským účetním adjunktem. Dne 10. listopadu 1941 nastoupil z rozhodnutí obecní správní komise do správního oddělení městského úřadu, kde setrval až do květnových dnů roku 1945. Dne 5. května 1945 se Otakar Doležal stal členem právě utvořeného strážního oddílu, odkud byl v červenci téhož roku převelen do Žamberka. Následovala další služební místa - Rychnov n. K., Chrudim, Votice, Český Krumlov, Opava, Turnov a Mladá Boleslav. Dne 30. listopadu 1958 byl Otakar Doležal propuštěn z armády do zálohy. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že po dobu svých královéhradeckých studií byl vychováván „v lidoveckém duchu“.

Otakar Doležal byl nucen proti své vůli svléknout vojenský stejnokroj, který podle svých slov považoval za „součást občanské cti“ a v roce 1958 nastoupil do částečného výsluhového důchodu ve výši 892,- Kčs měsíčně. Od 1. ledna 1964 pobíral pouze příspěvek za službu v částce 380,- Kčs měsíčně. Vojenská služba byla pro Otakara Doležala vším a proto v roce 1958 hned po svém propuštění do zálohy byl na vlastní žádost přijat jako občanský pracovník u Okruhového skladu výstroje v Jaroměři a tak se mohl i nadále pohybovat ve vojenském prostředí. Později pracoval na výstrojním oddělení dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, Novém Městě nad Metují a u VÚ 7370 ve Vysokém Mýtě, kam jako administrativní pracovník z České Třebové denně dojížděl. Posledním pracovním místem před odchodem do důchodu byla kasárna Hůrka v Pardubicích.

Otakar Doležal zůstal po celý život svobodným. V České Třebové žil v Klejchově domě čp. 1100 ve Dvořákově ulici a své poslední bydliště nalezl po výstavbě sídliště Křib v prvním patře domu čp. 1814. V ulicích města jsme pana Doležala vídali vždy s vlídným úsměvem ve tváři a to i přes skutečnost, že vynucený odchod z armády značně změnil jeho život. Nejprve došlo k finančnímu poškození, ale nejvíce jej rmoutila skutečnost, že armáda, jíž zasvětil svá nejlepší léta, se k němu zachovala vpravdě macešsky. Po roce 1989 zažádal plk. Otakar Doležal o rehabilitaci. Té se mu dostalo dne 29. dubna 1992, kdy mu Federální ministerstvo obrany vystavilo rehabilitační list, podepsaný tehdejším ministrem Lubošem Dobrovským.

Františka Viktorie<br />Honlová

Františka Viktorie
Honlová

29.9. 1858 -  29.5. 1929

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.


O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.