Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Vlastimil <br />Macháček

Vlastimil
Macháček

Byl synem inspektora Císařsko-královské železné dráhy v České Třebové. Když otce v roce 1911 přeložili na pražské ředitelství, celá rodina se přestěhovala do Prahy. Vlastimil se vyučil u firmy Kolben-Daněk. Jako vyučený také krátce v této továrně pracoval. Zaměstnání přerušil odchod na povinnou vojenskou službu. V jejím průběhu se rozhodl pro novou životní dráhu – vojáka z povolání. V roce 1927 nastoupil do školy leteckého dorostu v Prostějově, kterou ukončil v roce 1929 hodností desátník – letec. Po studiu byl převelen do Prahy k 1. leteckému pluku T.G. Masaryka jako stíhací pilot. Zde absolvoval v roce 1931 kurs nočního létání na jehož konci je jmenován polním pilotem a povýšen do hodnosti četaře-pilota.

Po obsazení republiky německou armádou se dlouho nerozmýšlel a odešel do zahraničí bojovat proti okupantům. Do Anglie se dostal oklikou přes Polsko, Turecko, Sýrii a Egypt. Brzy po svém příchodu je přijat do řad RAF. Zapojil se do operačních letů 1. noční stíhací perutě. Absolvoval tři lety nad Kanál a okupovanou Francii. Čtvrtý let již nedokončil. Jeho letoun Hurricane č. BE – 573 se ztratil z obrazovek radiolokátorů a již nikdy se nenašel. Rotmistr Vlastimil Macháček byl prohlášen za nezvěstného, pravděpodobně mrtvého. Je vzpomenut na panelu č. 88 v památníku letců v Runnymede (Anglie). Za bojovou činnost byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Polským válečným křížem.

Josef <br />Dědour

Josef
Dědour

Josef Dědour byl místopředsedou Jednotného zemědělského družstva v Ústí nad Orlicí. 28. listopadu 1957 byl Krajským soudem v Pardubicích a 30. ledna 1958 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen k 5 1/2 roku odnětí svobody, propadnutí celého jmění, ztrátě čestných práv občanských na 5 let a k zákazu pobytu v okrese Ústí nad Orlicí na 5 let. 

Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové 23. listopadu 1990.

Jan  Křtitel<br />Hýbl

Jan Křtitel
Hýbl

Byl prozaikem, básníkem, překladatelem, redaktorem, autorem vzdělávacích knih, jeden z prvních spisovatelů z povolání u nás. Narodil se v České Třebové. Jeho kolébka stávala v dřevěné roubence čp. 97 pod kostelem sv. Jakuba. Janovi rodiče, Josef a Alžběta Hýblovi zde provozovali krupařský obchod. Dnes je zde slušivě opravený rohový dům. Slavný rodák je na průčelí budovy připomenut bronzovou pamětní deskou o velikosti 180 cm x 80 cm od akademického sochaře Františka Formánka (byla odhalena 2. října 1932). Je po něm pojmenována i ulice, při které stávala jeho rodná chaloupka a také místní divadelní spolek. Dne na rodném domě pamětní deska od sochaře Fr. Formánka.

V Litomyšli navštěvoval normální školu a v letech 1798 až 1803 pětitřídní gymnázium. Po těchto studiích odešel do Prahy. Zde vystudoval filozofii (1803 – 1805) a začal studovat na technice. Studia zakrátko zanechal a stal se spisovatelem z povolání. Redigoval několik oblíbených časopisů, např. Českého lidumila, Rozmanitosti, Hyllos a Jindy a nyní, jejichž řízení později převzal J.K. Tyl a přejmenoval na Květy české.

Překládal divadelní hry a prózu z němčiny. Drobné prózy také sám psal jako např. Poučné a kratochvilné historie o strašidlech, nebo humoresku Justýnčin mistrovský kus. Napsal také významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816), z něhož pak vycházeli další pokračovatelé v zobrazení obrozeneckého divadla. Ke konci života navázal na činnost V.M. Krameria vydáváním děl starší české literatury (D. Adam z Veleslavína, J.F. Hammerschmidt, Paleček …). Psal jazykem prostým a jadrným. V časopisech, jejichž společenská funkce měla ráz populárně výchovný, pečoval i o praktické vzdělávání lidu. Pracoval v Turečkově tiskárně v Litomyšli jako korektor, v letech 1828-34 nesl významný podíl na chodu tiskárny.

Vlastní spisovatelská tvorba a překladatelství jej nemohly uživit, musel pracovat i jako korektor a jazykový upravovatel cizích textů. Mnoho také vykonal pro divadlo. Již jako student hrával divadlo ve svém rodišti a později se stal horlivým ctitelem Thalie v Praze. Upravoval a překládal divadelní hry, napsal významný odborný spisek Historie českého divadla od počátku až do nynějších časů (1816). Zemřel tělesně vyčerpán úmornou prací i nezdravým způsobem života. Pochován je na Olšanských hřbitovech.


Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef <br />Zeman

Josef
Zeman

14. 10. 1867 -  12.3. 1961

Speciální pedagog, ústřední inspektor ministerstva školství a národní osvěty. Zakladatel prvního českého slepeckého muzea v Praze.
Po absolvování královehradeckého učitelského ústavu, v roce 1887, nastoupil na obecné škole v Náchodě. Již v této době se začal zabývat problematikou postižených dětí. Za své učitelské praxe se setkával s problematikou dětí opuštěných i mentálně postižených. Podílel se také na organizování přednášek pro učitele na náchodské univerzitě. Vstoupil do spolku proti tuberkulóze, kde působil jako jednatel. Byl redaktorem časopisu Pedagogické rozhledy.
Od roku 1909 působil v Chotěboři, jako školní inspektor. Zeman aktivně podporoval myšlenku vybudovat v Chotěboři opatrovnu a sirotčinec. Budova se jeho zásluhou nakonec začala stavět, avšak stavba byla přerušena vlivem počátku světové války. Po jejím skončení byla nakonec budova dokončena a využita pro gymnázium.
Poté Zeman odešel na ministerstvo školství a národní osvěty do Prahy. Zasadil se o výrazné zvýšení počtu pomocných tříd; za jeho působení vzrostly na území republiky z původních 43 na téměř 600 tříd. Rovněž se přičinil o zestátnění péče o postiženou mládež.
Vyvrcholením Zemanova působení na ministerstvu bylo vydání učebních osnov a výchovných směrnic pro školy dětí postižených v roce 1928. Tato směrnice měla původně platit po zkušební dobu tří let, ale nakonec platila plných třicet let. Zeman také spolupracoval na vytváření zákona č. 86/1929 Sb., o pomocném školství. Tento zákon byl jediným zákonným opatřením ve školské péči o postiženou mládež u nás a znamenal pozoruhodný krok vpřed v soustavě speciálního školství.

Vydal cenné publikace, které se zabývají historií péče o nevidomé i o jejich životní problémy (více než 800 odborných prací). Měl velkou zásluhu na vzniku publikace Chotěbořsko I. — Školství z roku 1910.

Významná událost se váže k působení Josefa Zemana v Chotěboři. Bylo to právě naše město, kde Josef Zeman již v roce 1910 zavedl 28. březen jako svátek Jana Amose Komenského a předešel tak náš Den učitelů. Učitelé celého okresu se zde scházeli, aby vyslechli přednášky na výchovná Komenského témata a přenášeli je do praktické výuky.

Jan <br />Tykač

Jan
Tykač

31. 10. 1842 -  13. 11. 1921

Narodil se v Čelákovicích, jeho otec byl řezníkem a v té době měl pronajatý hostinec Na Rynku. Jako absolvent učitelského ústavu Budeč v Praze nastoupil praxi  ve Stochově u Peruce, v Toušeni u Čelákovic a na farní škole v Čelákovicích. Začátkem prosince 1868 přišel za zaměstnáním do České Třebové a tomuto městu zůstal věrný do konce svého života. V roli učitele a později ředitele školy vychoval několik generací žáků.

Byl dobrým zpěvákem a dirigentem, působil v pěveckém spolku Lumír, přednášel, psal do odborných školních časopisů, do Zíbrtova vlastivědného měsíčníku Český lid, sbíral lidová pořekadla, písně, pranostiky, dětské říkánky a místní pověsti, studoval  a popsal zdejší nářečí. Jeho přičiněním byl založen divadelní spolek Hýbl, knihovna Občanské besedy a hlavně zájem o historii a národopis města, sběratelská činnost a objev velmi vzácných listin v českotřebovském městském archivu, to vše jej přivedlo na myšlenku založit v České Třebové městské muzeum (1888). Stal se jeho prvním správcem, současně založil i Muzejní spolek, který vedl až do své smrti.

Napsal drobné dílko České povídky 1-3. Kromě odborných pedagogických článků vydal i dvě větší práce – Hry a zábavy a Hry tělocvičné. Mnoho článků věnoval vývoji řemesel a cechů, lidovému umění, lidové hudbě, starým zvykům a pověrám na Českotřebovsku a ve východních Čechách. Velmi cenné jsou jeho zápisy ve školní kronice a muzejních knihách.

Neodpočíval ani v důchodu. V roce 1915 začal psát své paměti, které dokončil v roce 1920. Zemřel a je pochován v České Třebové.

Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

27. 10. 1862 -  26.7. 1892

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.