Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Prejsler

František
Prejsler

Narodil se na Parníku. Měl ještě dva sourozence. Starší sestru Marii a mladšího bratra Oldřicha, taktéž vynikajícího sportovce (kuželky, fotbal). Po absolvování strojnické průmyslovky nastoupil do parnické textilky, kde působil až do důchodu.

Vedle svého zaměstnání měl rád sport. Hrával fotbal, hokej, lyžoval. Nakonec zůstal u kuželek. V roce 1947 byl členem družstva KOOS Parník, které získalo titul Mistra ČSR. V roce 1956 byl za výborné výkony v reprezentaci jmenován jako jeden z prvních kuželkářů titulem Mistr sportu. A jako první kuželkář v historii obdržel v roce 1959 titul Zasloužilý mistr sportu. Výčet úspěchů Františka Prejslera je dlouhý. V roce 1957 ve Vídni a v roce 1962 v Bratislavě skončil na Mistrovství světa jednotlivců druhý. Získal několik titulů přeborníka republiky, mnohokrát byl okresním nebo krajským přeborníkem. Překonal i několik národních, evropských a světových rekordů v soutěži jednotlivců i v soutěži družstev. Jako první na světě docílil hranice 1000 bodů v disciplíně 200 hodů sdružených. Od roku 1951 do roku 1962 byl stálým členem družstva ČSSR, jeho koncovým hráčem a kapitánem. V soutěži družstev byl členem týmu Mistrů Evropy z roku 1960 a Mistrů světa z roku 1962, po tomto úspěchu bylo Františku Prejslerovi uděleno veřejné uznání Za zásluhy o rozvoj čs. tělesné výchovy I. stupně.

Nebyl pouze aktivním hráčem. Již v 18 letech byl organizačním pracovníkem oddílu, později předsedou komise mládeže při ústředním výboru sekce kuželek v Praze. Byl také trenérem národního mužstva dorostenců – juniorů, členem trenérské rady ústřední sekce. S českotřebovským dorostem, u kterého pracoval 17 let, získal v roce 1968 titul Mistra  republiky. Působil i jako rozhodčí I. třídy a dlouholetý dopisovatel odborného časopisu Kuželky (vydavatel : Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport). Zemřel po dlouhé nemoci v ústecké nemocnici.

Miloslav <br />Chleboun

Miloslav
Chleboun

Miloslav Chleboun se narodil, žil i zemřel ve Džbánově. Pracoval jako rolník. Jeho pronásledování bylo částečně způsobeno i činností jeho matky - poslankyně a senátorka předválečného parlamentu Československé republiky. Miloslav Chleboun byl odsouzen dvakrát. Poprvé ho Okresní soud v Litomyšli 30. prosince 1952 odsoudil za pobuřování proti republice na 8 měsíců odnětí svobody. 8. června 1960 ho Krajský soud v Hradci Králové odsoudil za sdružování proti republice na 3,5 roku odnětí svobody, ke ztrátě čestných práv občanských, k propadnutí jmění a ke ztrátě volebního práva na 3 roky po odpykání trestu. Miloslav Chleboun byl rehabilitován Okresním soudem ve Svitavách 25. července 1990 a Krajským soudem v Hradci Králové 25. ledna 1991.

Jindřich <br />Nygrín

Jindřich
Nygrín

Narodil se 18. 4. 1890 ve Velkých Hamrech. Do Ústí přišel v dubnu 1914, pracoval jako  železniční zaměstnanec. Většinu života věnoval historii města a okolí. Člen různých spolků, zasedal v městské radě, v letech 1929-35 starostou města. Předseda Letopisné komise, stál u zrodu Městského muzea. V letech 1937-41 vydával časopis Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. Spolu s dalšími se zasloužil o záchranu hradu Lanšperka vydáním publikace o jeho historii a série pohlednic, i přímou prací v terénu při vykopávání sklepních prostor. Z publikací: O požárech, protipožárních opatřeních a hasičstvu v Ústí nad Orlicí 1498-1941, O robotách na Ústecku, O rodech a památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, 100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí. Podíl na výstavách (J. Kř. Kunstovný: Ze staré Ousti), velkou měrou se zasloužil o pořízení pamětní desky sochaři, ústeckému rodáku Q. T. Kocianovi na rodném domě (dnes v budově radnice). Působil jako okresní konzervátor, správce muzea, od r. 1953 správcem městského, později okresního archivu. Bibliografie in Sborník Okresního archivu Ústí nad Orlicí, 2. 1990, s. 90-95. Zemřel 29. 1. 1962 v Ústí nad Orlicí. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jaroslav <br />Křička

Jaroslav
Křička

27.8. 1882 -  23.1. 1969

Jaroslav Křička byl syn kantora a ředitele kůru Františka Křičky a bratr literátů Pavla a Petra Křičků. Studoval na brodském gymnáziu v letech 1892 - 1900. Tomuto městu věnoval mazurku Nazdar maturitě a v roce 1935 kantátu Studentské vzpomínky. Následovalo studium na pražské konzervatoři (1902 - 05). Roku 1906 odešel do ruské Jekatěrinoslavi, kde působil jako učitel hudby a dirigent orchestru, který tu založil. Po třech letech se vrátil do Prahy a stal se sbormistrem vinohradského a pak pražského Hlaholu, který tehdy představoval nejvýznamnější pražské sborové těleso. Po vzniku Československa byl jmenován profesorem skladby na pražské konzervatoři. Profesorem její mistrovské školy se stal roku 1936. V letech 1942 - 45 byl ředitelem konzervatoře. Vedle svých kolegů J. B. Foerstra, V. Nováka a J. Suka představoval Křička v českém hudebním žiovtě osobnost nejtradičnější, jejíž zájem o hudební dění za hranicemi se omezoval na ruskou romantickou hudbu. Jeho doménou se stal idylicky nahlížený svět českého venkova a rodiny. Psal též hudbu k filmům: Cech panen kutnohorských (1938), Barbora Hlavsová (1940) a další. O jeho vztahu k Havlíčkovi svědčí kantáta Tyrolské elegie a balet Král Lávra. V roce 1936 získal ve skladatelské soutěži při konání letních OH bronzovou medaili za skladbu Horácká suita. Vydal několik popularizačních a informačních publikací.

František <br />Uhlíř

František
Uhlíř

28.8. 1920 -  22. 11. 2013

Narodil se 28. 8. 1920 v Ústí nad Orlicí. Hudební základy získal u otce Františka (*1892), kapelníka ústecké městské hudby. Hru na klavír studoval u N. Fišera a v Pardubicích, pozoun u prof. Smékala v Brně. Od 14 let člen Cecilské hudební jednoty. První skladatelské pokusy již v roce 1938 (valčík Ve víru plesu). V lednu 1940 se poprvé představil se svou skupinou Hot Jazz (improvizace v taneční hudbě). Za války totálně nasazen, pracoval v Mrázově letecké továrně v Chocni. Se zde pracujícími hudebníky založili orchestr, František jeho dirigentem. V roce 1944 složil kapelnické zkoušky a převzal po N. Fišerovi kapelnickou živnost. Od roku 1948 až do odchodu do penze učitel místní hudební školy. Hrál v tanečních orchestrech, Swing kvartetu, dirigoval dechovou hudbu, doprovázel B. Herana. Jako skladatel se podílel na divadelních hrách pro děti, které psala Pavla Koštová. Od roku 1970 komponuje především pro dechový orchestr. První skladba, pochod, odvysílána v brněnském rozhlase již 17. 3. 1944, řada dalších nahrána různými orchestry. V provedení vojenské hudby byly součástí živých koncertů ze zahrad Pražského hradu (1976). Spolupracoval s Posádkovou hudbou Hradec Králové, spoluzakladatel festivalu dechových hudeb v Lanškrouně. Tvorba F. Uhlíře se představila i na festivalu Kmochův Kolín (1987). Do sbírek městského muzea věnoval množství notového materiálu. Soubor obsahuje skladby provedené místními hudebními tělesy v průběhu dvou staletí, zastoupena je tištěná i rukopisná tvorba ústeckých rodáků. Publikační činnost: s J. Šilarem "Dechová hudba v Ústí nad Orlicí, s K. Štanclem historie taneční hudby "Hráli jsme pro radost". Samostatně "170. výročí dechové hudby v Ústí nad Orlicí" a "Ústecký hudební život v období Československé republiky". Čestné občanství města Ústí nad Orlicí uděleno 5. 9. 2000.

Jaromír <br />Barták

Jaromír
Barták

24.8. 1912 -  13.3. 2015

Ing. Barták pochází z Nymburka, narodil se v rodině holiče a vlásenkáře Jindřicha Bartáka a jeho manželky Anny. Měl ještě o dva roky mladší sestru Marii. Vystudoval reálku v Nymburce a stavební fakultu ČVUT v Praze obor inženýrského stavitelství.

 

Po studiích a následné promoci nastoupil ing. Barták vojenskou presenční službu, kterou vykonal postupně v Mladé Boleslavi a v Praze. Po vojně jej pracovní umístění zaválo na dobu šesti měsíců do Berlína, kde působil u firmy Lorenz & Co., zabývající se geologickým průzkumem pro stavby téměř celé Evropy, konkrétně zemí ovládaných fašistickým Německem. Svému oboru zůstal ing. Barták věrný po celý život.

 

Do České Třebové přišel v červnu roku 1950. Kde se seznámil i se svou manželkou MUDr. Eliškou Bartákovou, rozenou Záleskou, dcerou známé parnické porodní asistentky Cecílie Záleské. Paní Eliška se v našem městě stala první dětskou lékařkou na místním zdravotním středisku. K jejich osudovému seznámení došlo v roce 1943 v Benešově, kde působila v tamější nemocnici a ing. Bartáka do okolí tohoto města ji přivedly pracovní povinnosti. Vztah obou mladých lidí skončil později svatbou. Ing. Barták sem byl přidělen jako pracovník Železniční stavební správy a pověřen vedením právě rekonstruovaného úseku hlavní trati Česká Třebová - Dlouhá Třebová. V rámci přestavby železničního uzlu zde byla trať rozšiřována na čtyřkolejnou a prováděno rozšiřování zemního zářezu v Tykačově ulici. Stavbu prováděl podnik Baraba pod dozorem Železniční stavební správy. Železnice na tomto úseku prochází geologicky složitým terénem, svahy v okolí tratě hrozily sesutím a bylo třeba je zabezpečit. Ing. Barták vedl vybudování střediska průzkumu v České Třebové. Středisko působilo prakticky v celé železniční síti. Později bylo v roce 1959 přemístěno do Pardubic.

 

Poté přešel Ing. Barták do Státního ústavu dopravního projektování, nejdříve pracoval krátce v Hradci Králové a potom v Praze. Byl významným odborníkem ve svém oboru a pouštěl se do řešení těch nejsložitějších úkolů. Pro své velké zkušenosti z projekční činnosti na železnici přešel po několika letech do Metroprojektu, kde pracoval jako hlavní projektant trasy C, z Kačerova do Jižního Města, až do důchodu. Ze svého působení v této instituci si Ing. Barták připomíná situaci, kdy se mu podařilo přes odpor investora, dodavatele i svých nadřízených (i když na to sám finančně doplatil) zkrátit a napřímit trasu do Jižního města.

 

Přestože dlouhá léta denně dojížděl do Prahy, vždy se rád vracel do České Třebové, kterou považuje za svůj skutečný domov. Účastnil se zde také intenzivně kulturního života. Spolu s manželkou patřili k pravidelným návštěvníkům koncertních cyklů. Dále je třeba připomenout jeho spolupráci s Osvětovou besedou a Městským muzeem, pro které připravil unikátní fotografické albumy, dokládající velký úspěch provedení “českotřebovské opery” F. K. Zedínka Obrázky z Hor, které doplnil i o záznam z akce uspořádané v září 2001 ke 150. výročí pobytu Boženy Němcové v Lázních na Horách a také album fotografií a dokumentů o odhalení pamětní desky F.V. Krejčího na jeho rodném domě. V době svého důchodu se vlastně náhodou dostal k tomu, aby shromáždil veškeré dostupné dokumenty o osudu Ing. Otakara Runy, jednoho z prvních Třebováků popravených nacisty. Podařilo se mu shromáždit všechnu dostupnou pozůstalost a prosadil vznik a instalaci pamětní desky, která je nyní umístěna na Runově rodném domě čp. 20 na Starém náměstí. Pro Městské muzeum pak shromáždil všechny dostupné informace do unikátního albumu dokumentů. Dne 24. srpna 2012 oslavil významného životního jubilea - 100 let.