Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Pavel <br />Křivský

Pavel
Křivský

Církevní historik, filozof, knihovník a archivář, katolický kněz.

Po studiu na chotěbořském gymnáziu, absolvoval teologii v Hradci Králové (na kněze byl vysvěcen roku 1935), a poté filosofii a historii na Univerzitě Karlově v Praze.

V letech 1934-1941 byl archivářem a knihovníkem Želivského kláštera. V roce 1941, v důsledku krize víry, vystoupil z řádu a stal se řadovým knězem v Buštěhradě u Kladna. Potom působil až do konce války jako správce hřbitova v Břevnově.

Již před válkou se začal zajímat o skauting (v jeho levicové formě) a zároveň sympatizoval s programem KSČ. Po květnové revoluci v roce 1945 vystoupil z katolické církve a vstoupil do KSČ. Absolvoval Státní archivní školu a na žádost ministerstva vnitra se stal archivářem Uranových dolů Jáchymov. V roce 1946 se Křivský dostal do styku se skautskou organizací Junák, absolvoval Ústřední lesní školu a stal se členem výchovného odboru Ústředí Junáka. Stal se též prominentním členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze, který v Junáku vyvíjel intenzívní prokomunistickou činnost. Roku 1947 byl přijat do Archivu ministerstva vnitra, kde dosáhl hodnosti přednosty IV. oddělení archivu MV. Roku 1949 se Křivský stal vedoucím komise pro práci s mládeží ve Svazu občanů bez vyznání - vzniklo sdružení mládeže "KRUH". V roce 1950 byl vyloučen z KSČ pod záminkou ztráty legitimace. Roku 1951 byl propuštěn z Archivu MV.

V souvislosti se svou skautskou činností byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen roku 1952 na doživotí. Byl vězněn v Leopoldově a Valdicích. Propuštěn byl až v roce 1965 na základě amnestie.

Po svém propuštění pracoval nejdříve jako stavební dělník a skladník, poté jako archivář a posléze jako vědecký pracovník v Památníku národního písemnictví v Praze. Své dílo zasvětil významným osobnostem a době národního obrození. Je autorem mnoha studií o dějinách želivského a strahovského kláštera, o Dobrovském, Smetanovi a mnohých dalších.

K výchově mládeže se již nevrátil. Před smrtí se mu pokusil zprostředkovat přijetí katolických svátostí bývalý spolubratr z želivského kláštera (a jeho pozdější opat) Vít Tajovský, Křivského manželka tomu však zabránila. Jeho přednášky z Leopoldova vyšly ve sborníku „Filosofie za mřížemi“.

Skrze "Kruh" měl Křivský silný vliv na filosofii mimoškolní výchovy mládeže jak v rámci skautingu, tak mimo něj (např. Prázdninová škola Lipnice). Mnoho jeho "žáků" či jím ovlivněných osob o jeho spojení s komunistickým režimem nemělo tušení a jeho vychovatelský odkaz je dodnes předmětem sporů.

Ilja <br />Pek

Ilja
Pek

Ilja Pek se narodil v České Třebové. Zde vychodil základní školu a vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu. Po maturitě na tehdejší SVVŠ jej náklonnost k přírodním vědám nasměrovala k dalšímu studiu na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 1963 stal posluchačem oboru geologie s orientací na paleontologii. Fakultu absolvoval v roce 1968 po obhájení diplomové práce “Agnostidní trilobiti středočeského ordoviku”.

Pro výborné studijní výsledky jej doporučil významný paleontolog prof. Zdeněk Špilar na místo asistenta Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Nastoupil tedy na katedru geologie. Zde vyučoval paleontologii, ale i jiné obory geologických věd, zastával funkci vedoucího katedry, dosáhl titulu doktora přírodních věd, vědecké hodnosti kandidáta věd a byl jmenován docentem.


Další ze zájmových oblastí doc. Peka se stala ichnologie, tj. studium stop po životních projevech vyhynulých organizmů. Patřil mezi přední odborníky na trilobitovou faunu a také ve výzkumu fosilních stop po životě (ichnofosilií). Významnou prací sev tomto oboru stala monografie “Úvod do studia fosilních stop”, vydaná společně s R. Mikulášem v roce 1996.

Stěžejním tématem Pekova bádání byl také výzkum fauny ledovcových souvků (uloženin), zavlečených na území severní Moravy a Slezska kvartérním ledovcem. I v této oblasti se doc. Pek vypracoval v jednoho z předních odborníků a výsledky jeho studia byly oceněny i v mezinárodním měřítku. Stal se členem německé vědecké společnosti pro výzkum souvků Gesselschaft für Geschiebe Forschung v Hamburku. Také další věhlasná vědecká společnost, International Paleontological Association v USA jej přijala mezi své členy. Takřka samozřejmostí bylo jeho členství v České geologické společnosti v Praze.

Stal se učitelem svými studenty uznávaným a respektovaným. Učební text “Základy zoopaleontologie”, zpracovaný doc. Pekem společně s kolegy Z. Vašíčkem, Z. Ročkem, V. Hajnem a R. Mikulášem, nebude ještě dlouho překonán.

V roce 1988 byl jako mezinárodně uznávaný odborník požádán o revizi ordovické trilobitové fauny z nalezišť ve Španělsku a v Bolívii.

V roce 1993 byl doc. Pek jmenován vedoucím katedry geologie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci Byl zvolen předsedou Poradního sboru Slezského zemského muzea v Opavě a jako spolupracovník muzeí v Olomouci, Šumperku, Moravské a České Třebové se podílel na revizi a determinaci paleontologických sbírek, v některých případech i na přípravě expozic. Po instalaci moderní geologicko - paleontologické expozice v muzeu v Moravské Třebové plánoval vybudování podobné expozice v našem městském muzeu.

Všechny své poznatky pochopitelně nestačil publikovat. I tak je seznam jeho prací úctyhodný a zahrnuje jak drobné příležitostné články, tak i obsáhlé studie a monografie.

Hluboký zájem o historii, regionální historii a vlastivědu jej přivedl mezi pracovníky Městského muzea v České Třebové, kde se významně podílel na přípravě několika zajímavých vlastivědných publikací. (např. napsal společně s Mgr. Milanem Michalskim obsáhlou publikaci Neživá příroda Českotřebovska). Publikoval také v Českotřebovském zpravodaji.

Pekova sbírka druhohorních a třetihorních fosílií z našeho regionu o úctyhodném počtu více než 21 000 jedinců se v roce 2002 stala součástí geologicko-paleontologické sbírky Městského muzea v České Třebové, kde dosud čeká na odborné zpracování.

Stranou zájmů doc. Peka nezůstala ani etnografie a historie rodného kraje. Obdivoval zejména staré českotřebovské betlémy a býval pravidelným účastníkem vernisáží výstav se zaměřením na historii a umění.

Zemřel nečekaně 25.11.1998 v Olomouci. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

Jaroslav <br />Tschöpa

Jaroslav
Tschöpa

Životní osudy Jaroslava Tschöpy zásadně poznamenala II. světová válka a skutečnost, že vyrůstal v rodině, kde matka byla Češka, ale otec byl německé národnosti. I když se doma mluvilo česky, musel kvůli svému původu čelit útokům bývalých kamarádů a často zůstával osamocen. Ještě více než dvacet let po skončení války se nesměl otec do Československa vrátit, takže v době, kdy by ho nejvíce potřeboval, se musel spolehnout jen sám na sebe. Také jeho volba profese byla poznamenána původem jeho otce a nemohl si obor studia vybrat svobodně. Vyučil se malířem - lakýrníkem u pana Straky v Letohradě. Teprve po absolvování základní vojenské služby se mu nakonec podařilo začít studovat obor, ke kterému měl nejblíže. Rozhodl se pro Umělecko – průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Úspěšně vykonanými talentovými zkouškami jednoznačně přesvědčil komisi o svém výtvarném nadání a byl přijat v oboru tvarování strojů a nástrojů. Studoval pod odborným vedením profesora Kováře. Po dokončení studia byl zaměstnán v konstrukční kanceláři ve firmě OEZ v Letohradě. V 70. letech se mu naskytla možnost přejít k práci pro Charitu Praha, která měla svůj závod v nedalekém Jablonném nad Orlicí. Tady se mohl věnovat malbě obrazů se sakrální tématikou a získal větší prostor pro vlastní tvorbu. Maloval rovněž drobnější květinová i mořská zátiší, portréty, ale také velká plátna, na nichž vynikla majestátní krása krajiny Orlických hor. Častý zdroj inspirace nacházel v ideální harmonii přírody. 

Od počátku 90. let začal pravidelně vystavovat své práce se skupinou výtvarníků ze Žamberku a okolí. Bylo to především s Jaroslavem Kerschbaumem, Vladimírem Zejdou, Oldřichem Kotyzou, Antonínem Hlaváčkem a Pavlem Halbrštátem. Postupně se stala neodmyslitelnou součástí jeho života účast na výtvarných salonech, plenérech a výstavách. V roce 1987 a 1988 měl samostatné výstavy v Domě kultury v Letohradě a také v Kunvaldu, Žamberku i Jablonném nad Orlicí. V roce 1989 získal členství v Unii výtvarných umělců.

Jako absolvent oboru tvarování měl velice blízko k vytváření trojrozměrných objektů a byly mu svěřovány zakázky, které vytvářejí trvalou výtvarnou výzdobu významných budov v regionu. Portrétní reliéfy vytvořil pro Masarykovu školu v Kunvaldě, pro Komenského školu v Letohradě a Divišovo divadlo v Žamberku. Byl pověřen realizací bronzové plastiky Ikara pro německý Senftenberg.

Po roce 1990 se prezentoval nejenom v blízkém okolí, ale také v Hradci Králové a Praze a byl stále častěji zván k výstavám v zahraničí – jeho práce si mohli prohlédnout ve švýcarském Hausenu, německém Régensburku, Norimberku a Mnichově. Účastnil se malířských plenérů v partnerských městech – v rakouském i německém Senftenberku a získal zde mnoho dobrých přátel a ocenění. V roce 1996 mu byla udělena Cena za výtvarné umění a architekturu, které si velmi cenil.

Od počátku 90. let se ve své tvorbě znovu vracel k otázce násilného odsunu Němců. Proto vznikají v jeho tvorbě monumentální křížové cesty jako symboly utrpení lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. Toto téma zpracoval ve svém filmovém dokumentu Odkud jsi a kam jdeš také režisér Milan Maryška, pro kterého byl Letohrad po mnoho let domovem. V díle Jaroslava Tschöpy je velmi patrná úcta k hodnotám. Na jedné straně ho fascinovala dokonalá krása přírody, ale neméně také velkolepé stavby. V našem regionu považoval za architektonický skvost barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Baptisty Alliprandiho v Neratově, mnohokrát ho ve svém díle ztvárnil.Upoutalo ho nejen jeho plasticky členěné průčelí, ale jako dílo lidského ducha vytvořené lidskou rukou. Bolestně prožíval jeho nikdy nepotrestanou devastaci, ke které došlo poslední dny války. Svou originalitou a pompézností ho přitahoval také Chrám smíření v Barceloně – Sagráda familia stavitele Antónia Gaudiho. Obdivoval nekonvenční přístup k celé stavbě, která měla mít celkem 18 věží. Gaudí tuto stavbu vytvářel jako “poslední velkou svatyni křesťanství.“

V roce 2002 Jaroslav Tschöpa vážně onemocněl, po několika náročných operacích se zdálo, že se znovu vrací k malování a do života, jeho výtvarná a životní dráha však byla v květnu roku 2003 ukončena.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel Matěj<br />Čapek-Chod

Karel Matěj
Čapek-Chod

21.2. 1860 - 3. 11. 1927

Byl český novinář, prozaik a dramatik, představitel naturalismu. Na gymnáziu v Domažlicích maturoval v roce 1879, poté studoval práva, která nedokončil.

V Olomouci, kde začínal jako novinář, působil v letech 1884–1888 v novinách "Našinec". V letech 1890 –1900 byl redaktorem Národní politiky, od r. 1900 Národních listů. V 90. letech se také věnoval divadelní a výtvarné krtitice. Mimo jiné psal fejetony, politické stati, soudničky, povídky, novely či romány v duchu realismu a naturalismu. Měl znalosti z řady oborů (mj. medicína, přírodní vědy, vojenství, historie apod.), které zúročil v beletristické tvorbě. Ve svém díle se zabýval jedincem z periférie, živořícím na okraji společnosti, často fyzicky či psychicky poznamenaným. Usiloval o dokumentaci dobové sociální reality napříč všemi vrstvami.

V letech 1920, 1924, 1927 mu byla udělena Státní cena za literaturu.

Václav <br />Sychra

Václav
Sychra

24.2. 1826 -  23. 12. 1894

Václav Sychra se narodil se 24. 2. 1826 v Ústí nad Orlicí. Hře na housle se učil u J. Stránského, zpěvu u F. Hniličky. V letech 1840-42 v Brně - sopranistou v augustiánském klášteře, vystudoval I. a II. třídu gymnázia, učil se hrát na klavír a hoboj. Po návratu do Ústí se vyučil soukeníkem a stal se soukenickým mistrem. Později byl úředníkem Občanské spořitelny. Významný člen Cecilské hudební jednoty, ředitel kůru (1874-91). Zemřel 23. 12. 1894 v Ústí nad Orlicí.

Josef Kajetán<br />Tyl

Josef Kajetán
Tyl

4.2. 1808 -  11.7. 1856

Dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář.

Studoval Akademické gymnázium v Praze a později v Hradci Králové, kde bydlel u V. K. Klicpery. Právě on v Tylovi probudil lásku k divadlu. Při studiích se Tyl živil kondicemi. Navštěvoval německá a česká divadelní představení a začal psát básně. Po ukončení gymnázia (1828) začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Jeho láska k divadlu však byla příliš silná, a tak se již od roku 1829 stal členem Hilmerovy kočovné divadelní společnosti a studium nedokončil.

Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy, kde získal místo účetního ve vojenské kanceláři. Zde pracoval až do roku 1842. Veškerý svůj volný čas věnoval literatuře a divadlu.

Roku 1833 se stal redaktorem časopisu Jindy a nyní (později název změnil na Květy - vycházejí dodnes). Dále vydával časopis Vlastimil, sborníky jako Pomněnky, České besedy a sbírku divadelních her Česká Thalia. V letech 1846-47 redigoval a sám psal lidovýchovný dvouměsíčník Pražský posel, který v revoluci plnil politické úkoly. V roce 1849 vyšlo několik desítek čísel Sedláckých novin pro obyvatele venkova. Ty však brzy zanikly pro nedostatek financí i změnu politické atmosféry.

Pravou doménou Tyla však bylo divadlo. Nejprve vystupoval jako ochotník ve Svatovském divadle a současně překládal i upravoval hry pro pravidelná české nedělní představení. V letech 1835-37 byl ředitelem českého ochotnického Kajetánského divadla, kde hrával i K. H. Mácha a K. Sabina. Činnost divadla byla po čtyřech letech zastavena a Tyl přešel znovu jako ochotník do Stavovského. Roku 1842 se ještě pokusil založit samostatné české divadlo v Růžové ulici, ale již v roce 1844 se česká představení musela vrátit zpět do Stavovského divadla.

Roku 1842 opustil Tyl místo u vojenské správy a působil jako režisér ve Stavovském divadle. V roce 1946 byl jmenován dramaturgem českých her v divadle tamtéž. V této době se dostal na vrchol kariéry, byly vydány všechny jeho spisy, obdržel cenu Matice české a zlatý prsten za literaturu, byl nazýván miláčkem českého národa. V této době působil také jako organizátor českého kulturního života (organizoval plesy atp.).

Byl také literárním kritikem (odmítl např. Máchův Máj) a překladatelem divadelních her (např. první veršovaný překlad Krále Leara od Shakespeara).

V roce 1848 zastával funkci setníka Svornosti - součásti ozbrojené národní gardy a stal se také poslancem říšského sněmu.

Po nástupu Bachova absolutismu postihla sílící reakce i Stavovské divadlo. V roce 1851 byla divadlu odňata státní subvence a český soubor byl rozpuštěn. Tyl se stal terčem útoků některých kolegů, proto odešel z Prahy a živil se až do smrti jako kočovný herec.

Rostoucí bída a velké pracovní vypětí způsobily J. K. Tylovi předčasnou smrt. Na jeho pohřeb přišly zástupy lidí a rozloučily se s ním písní Kde domov můj. Hrob J. K. Tyla je na Mikulášském hřbitově v Plzni.

Mezi jeho nejznámější díla patří hry: Fidlovačka, Strakonický dudák, Paličova dcera, Jan Hus. Napsal slova dnešní české státní hymny (píseň pochází z divadelní hry Fidlovačka).