Alfons Mucha byl český malíř a designér období secese, které je v angličtině a francouzštině známo pod francouzským označením Art nouveau (nové umění). Alfons Muicha byl otcem spisovatele Jiřího Muchy.

Stal se známým téměř přes noc díky divadelnímu plakátu Gismonda (1894–1895), který si u něj objednala pařížská herečka Sarah Bernhardtová. Herečka později uzavřela s Muchou smlouvu a on pro ni a Divadlo Renesance v Paříži vytvořil ještě několik dalších plakátů. Jeho životním dílem je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval osmnáct let. Krom toho se také zasloužil spolu s Jaroslavem Kvapilem a Ladislavem Syllabou o obnovení svobodného zednářství v Československu.

Alfons Mucha po absolvování obecné školy v Ivančicích odchází do Brna studovat na gymnázium. Seznamuje se se studentem učitelského ústavu Julkem Stantejským, který pocházel z Ústí nad Orlicí, a stávají se z nich přátelé. Po nedokončeném studiu na gymnáziu odjíždí mladý Alfons Mucha s Juliem Stentejským do Ústí nad Orlicí s pobývá zde asi čtrnáct dní v jeho rodině. Pobyt v Ústí byl pro sedmnáctiletého Muchu důležitý z hlediska jeho budoucího životního směřování. Ve zdejším děkanském kostele Nanebevzetí P. Marie ho okouzlily malby kyšperského malíře Jana Umlaufa na stropě a tento zážitek měl vliv na jeho rozhodnutí stát se malířem. V roce 1903 se seznamuje se svojí budoucí ženou Marií Chytilovou z Chrudimi, jejíž strýc Gustav Fischl byl majitelem textilní továrny a žil ve městě Kyšperk. Od roku 1928 až do své smrti Mucha s rodinou téměř každoročně jezdíval do Kyšperka k rodině Fischlově. Ateliér měl v budově živnostenské školy pokračovací a v době prací na obrazech bydlel v rodinné vile rodiny Künzelovy.
Kyšperské motivy jsou v několika jeho dílech. Jeden je v obrazu Přísaha omladiny pod slovanskou lípou, kde je zobrazena lípa u hospodářského dvora v Lukavici. Chodl tamna vycházky a lidé lípě říkají Muchova Lípa. Druhým dílem je návrh značky na textilní zboží firmy Gustava Fischla - sup hledící doprava s továrními střechami v pozadí. Logo firmy vychází z názvu města Kyšperk, který vznikl zkomolením německého Geiersberg, což znamená Supí hora. Znak byl použit i na firemní dopisní papíry. Dochovalo se bohužel jen nebarevné provedení. Kyšperské motivy lze najít ještě na několika dalších dílech. Vyjádřením úcty, které se Alfons Mucha v Kyšperku těšil, bylo jeho jmenování čestným občanem města u příležitosti jeho 75. narozenin. Z děkovného dopisu A. Muchy městskému zastupitelstvu: Jsem hrd na Vaše jmenování, jež s díkem přijímám, a slavně slibuji, že co živ budu, chci považovati mšsto Kyšperk za své druhé rodiště. Vždy rád se budu vracet do krásného kraje nad Orlicí a doufám, že ještě často budu zde čerpati sílu pro svoji práci a osvěžení pro svůj odpočinek.

Narodil se 9. 10. 1825 ve Vysokém Mýtě. V letech 1838-43 studoval gymnázium v Litomyšli a v letech 1843-49 filozofii a práva v Praze. Současně se vzdělával v cizích jazycích a literatuře. V roce 1848 se účastnil Slovanského sjezdu. Oženil se s dcerou Pavla Josefa Šafaříka a po jeho smrti se stal úspěšným vydavatelem spisů P. J. Šafaříka v oboru starožitností a slavistiky. Od roku 1848 redigoval spolu s Hasnerem (později s K. J. Erbenem) Pražské noviny, vedl redakci časopisu České Muzeum a byl sekretářem sboru „Matice České“. Od roku 1849 pracoval spolu s Erbenem, Neubauerem a Grünwaldem na důležitém překladu „Zákonníka občanského“. Odešel do Vídně a od roku 1850 pracoval jako právník na ministerstvu kultu a vyučování, zastával i vysoké úřednické posty. Věnoval se také publicistické činnosti ve „Vídeňském Denníku“, pracoval v redakci Pokroku. Přispíval do almanachu Horník, Časopisu Českého muzea, Světozoru, Památek archeologických atd. Člen týmu, který pod vedením P. J. Šafaříka zpracoval  Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnázia a reálné školy. Jako úředník ministerstva kultu a vyučování se zasloužil o vydávání učebnic ve slovanských jazycích. V letech 1853-61 připravil několik českých čítanek pro střední školy. Od února 1870 do října 1871 ministrem kultu a vyučování Předlitavska ve vládě Karla von Hohenwarta. Zasadil se o rozvoj neněmeckého školství, zavedl polštinu na Lvovskou univerzitu, pomáhal založil akademii věd v Krakově. Pokročil v zavádění rovnoprávnosti obou zemských jazyků v Čechách (rozdělení zkušební komise pro učitele na českou a německou sekci) a nechal založit několik českojazyčných vzdělávacích ústavů na Moravě. Od roku 1872 členem Královské české společnosti nauk a v letech 1875–88 jejím předsedou. Zasedal v Českém zemském sněmu i Říšské radě. Člen mnoha spolků a výborů. Roku 1884 vyznamenán Řádem železné koruny II. třídy. Zachránil mnoho vzácných knih a rukopisů. Zemřel 25. 11. 1888 v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově. Většina pozůstalosti se roku 1891 dostala do Českého muzea v Praze. Z díla: Antologie literatury české, Národopisný přehled království Českého, Nákres mluvnice staročeské, Statky pánův z Rožmberka aj., uspořádal Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku (1825-1888).

Vystudoval Pražskou konzervatoř (1948 – 1953) obor hra na varhany ve třídě prof. M. Kampelsheimera a kompozici u prof. O. A. Tichého. V letech 1942 – 1953 byl varhaníkem chrámu Panny Marie Královny Míru v Praze – Lhotce. Od roku 1957 do června 2001 působil jako ředitel kůru v katedrále Sv. Ducha v Hradci Králové.