Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František  Václav<br />Krejčí

František Václav
Krejčí

Narodil se v domě čp. 11 v dnešní Klácelově ulici. Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1882-1886) a po maturitě na učitelském ústavu v Hradci Králové (1886-1887) nastoupil nejprve na školu v nedaleké Lhotce, po krátké době dostal učitelské místo v České Třebové (1887-1895). Již jako mladý učitel psal články náboženské, politické a literární. První literární pokusy posílal do pokrokových časopisů, nejvíce však do chrudimských Rozhledů, které založil a vydával Josef Pelcl. Byl jednatelem Sokola, členem výboru Občanské besedy, režisérem divadelního spolku Hýbl. Z jeho podnětu vznikl obranný spolek Národní jednota severočeská.

Když se po konfliktu s úřady zřekl učitelského povolání, odešel do Prahy (1895). Nejprve vstoupil jako redaktor do redakce České noviny, po jejich zrušení přešel do známých Rozhledů (1896-97), které Pelcl přenesl do Prahy a příležitostně píše i do Naší doby. Pevně zakotvil teprve roku (1897-1933) vstupem do redakce Práva lidu jako vedoucí kulturní rubriky a rubriky literatury a umění. Přestože byla kritika jeho hlavním oborem činnosti (monografie o Smetanovi, Zeyerovi, Nerudovi, Máchovi, Vrchlickém, Husovi …), pokusil se s úspěchem napsat román a divadelní hru. Z románů jsou nejvýznamnější Zlatá hvězda a Červenec s některými význačnými českotřebovskými osobnostmi, jichž jména záměrně pozměnil a také romány z poválečných let – Poslední a U protinožců. Z divadelních her vynikají Půlnoc (dějiště na Výprachticku), Povodeň (byla hrána na prknech ND) a Žena a vlast. Byl i dobrým překladatelem z němčiny a francouzštiny.


Po roce 1918 se víc než kritik a publicista angažoval politicky (vedoucí delegace vyslané československou vládou k legiím na Sibiř, člen senátu Národního shromáždění atd.) Podílel se na kulturní a osvětové činnosti sociální demokracie, v letech 1918–20 byl poslancem Národního shromáždění, 1919–20 vedl delegaci prezidenta Masaryka k čs. legiím na Sibiři, 1920–35 byl senátorem. V r. 1937 dostal čestný doktorát UK. Z období vytváření československé státnosti patří však ke Krejčího zásluhám jeho podpis na známém Manifestu spisovatelů z května 1917, jímž se čeští spisovatelé přihlásili k protirakouskému odboji a k aktivní účasti na veřejném životě. V České Třebové vydal nakladatel František Lukavský tento Manifest spolu s Prohlášením Českého svazu ve vídeňské říšské radě jako bibliofilský tisk k 10. výročí státní samostatnosti s předmluvou právě F. V. Krejčího.


Byl také autorem původního námětu pro filmové drama Svítání (1933) scenáristy Otakara Vávry a režiséra Václava Kubáska. Jedná se o první český zvukový film, který se významně zaobírá sociální tématikou.

Když F. V. Krejčí zemřel, na jeho přání byl pochován na hřbitově ve svém rodišti – České Třebové. jeho hrob byl v roce 2002 opraven. Při příležitosti 130. výročí jeho narození mu byla na rodném domě čp. 11 v Klácelově ulici odhalena bronzová pamětní deska. V průběhu září 2001 vydalo Město Česká Třebová ve spolupráci s Městským muzeem v České Třebové první vydání sborníku Za F.V. Krejčím 1867–1941.

Bohumil <br />Ždichynec

Bohumil
Ždichynec

Český lékař, vědecký pracovník, spisovatel a básník. Autor populárních i vědeckých prací z lékařského oboru a přírodních věd a také literatury faktu.

Po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze se stal odborným internistou II. stupně a vědeckým pracovníkem. Začínal jako sek. lékař v Sanatorium Vráž u Písku, praktikoval v písecké nemocnici, později primář v nemocnicích v Jihočeském a Východočeském kraji. V klinické praxi se zabýval hlavně problematikou civilizačních chorob. Pracoval ve výboru České gerontologické společnosti. Jako vědecký pracovník působil na klinickém pracovišti Výzkumného ústavu balneologického v Karlových Varech, kde publikoval originální výzkumné práce, zabývající se transportem minerálů střevní stěnou, působením střevní mikrofóry a účinkem lokálních gastrointestinálních hormonů a střevních endorfinů V následující etapě se zabýval speciální problematikou rehabilitace cévních mozkových příhod, stal se primářem a ředitelem Ústavu pro cévní choroby mozkové v Chotěboři, tehdy jediného ústavu v ČR; dal impulz ke konstituování celostátního Sdružení pro rehabilitaci osob po CMP a v začátku se podílel na jeho činnosti. Později spoluzaložil v Praze moderní klinicko-laboratorní institut Bioregena a byl jeho lékařským ředitelem. Ve 2. dekádě 21. století pracuje jako odborný internista lékařského centra – Polikliniky I. P. Pavlova v Praze. S manželkou Jitkou, ženskou lékařkou, žije v Praze.

Bedřich <br />Stehno

Bedřich
Stehno

Učitel a spisovatel.

Po vysokoškolských studiích českého jazyka a dějepisu začal pracovat jako učitel. Na začátku roku 1970 byl z politických důvodů z učitelského povolání propuštěn a pracoval potom jako silniční dělník, kulisák v pražském Divadle na Vinohradech a také jako zaměstnanec střediska vrcholového sportu. V devadesátých letech se k učitelství vrátil. Žije v Lysé nad Labem. Část svého dětství a dospívání mezi svým desátým a patnáctým rokem prožil v Podmoklanech u Chotěboře. Roky prožité v půvabné vesničce mezi kopci Železných hor a jejími rázovitými obyvateli ho později inspirovaly k napsání desítky krátkých autobiografických próz. V nakladatelství Československý spisovatel mu vyšly tři básnické sbírky: Kůže na zip, Hořké nápoje a Prsteny a steny. V nakladatelství Balt-East pak sbírky: A střepy zase rozhoď a sbírka básní Někdo tady byl. Nakladatelství Kmen vydalo jeho sbírku povídek Ptačí budka lidí. Sbírka Hořké nápoje byla oceněna Cenou nakladatelsví  Československý spisovatel v roce 1987. V roce 2017 byl autor oceněn titulem laureát Ceny Františka Hrubína za básnickou sbírku Jadérka.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Miloš <br />Hubálek

Miloš
Hubálek

11.7. 1904 -  13.4. 1980

Učitel a národopisný pracovník byl nejmladším synem českotřebovského ředitele školy K. O. Hubálka. Narodil se v domě čp. 674 v Nádražní ulici v České Třebové.

V pozdějších letech navštěvoval měšťanskou školu ve Výprachticích, kde toho času působil jeho otec jako ředitel. Ve studiu pak pokračoval na měšťanské škole v České Třebové českotřebovské reálce.

Absolvoval abiturientský kurs při učitelském ústavu v Praze a v roce 1929 dokončil Školu vysokých studií pedagogických v Brně. Jeho prvním učitelským působištěm se stala obecná škola v Říčkách, kde v roce 1924 nastoupil jako výpomocný zastupující učitel. Odtud byl povolám ke čtrnáctiměsíční vojenské základní službě a po jejím ukončení poznal v letech 1925-26 prostředí venkovských škol v Čermné a Českých Libchavách. V roce 1927 přešel do České Třebové, kde do roku 1930 působil postupně na obecné škole dívčí, chlapecké měšťance, poté na měšťanské škole chlapecké na Parníku a opět na obecné škole dívčí v našem městě. Odtud v roce 1930 přešel na měšťanskou školu do Lanškrouna a v roce 1932 odešel na měšťanskou školu chlapeckou do Nového Jičína, kde vyučoval českému jazyku, dějepisu a zeměpisu. Po záboru pohraničí odešel v roce 1938 na měšťanku do valašských Vizovic, odkud se po osvobození vrátil zpět do Nového Jičína. A právě tehdy si uvědomil, jak si okolí svého působiště s jeho nádhernou přírodou i rázovitými vesničkami oblíbil. Začal se vedle pedagogické činnosti zajímat o okolí "Novojicka" (tak obyvatelé jičínského okolí nazývají svůj region), jazykové zvláštnosti valašského nářečí, lidovou slovesnost, písně a tance. Přispíval do vlastivědných časopisů (např. Kravařsko).
V letech 1945-1953 působil jako ředitel měš’tanské a poté střední škole na Starém Jičíně.V roce 1956 se podílel na vzniku „Valašského krúžku“ a za devět let v jeho středu připravil „novojickou“ cimbálovou řadu zdařilých národopisných večerů. Organizoval turistické výlety s mládeží v okolí svého působiště. Po celý život opatroval pozůstalost svého otce K. O. Hubálka. V roce 1959 vyhověl přání tehdejšího správce českotřebovského muzea Bohuslava Štanglera a poskytl otcův životopis s několika ukázkami jeho literárních prací.

Teréza <br />Nováková

Teréza
Nováková

31.7. 1853 -  13. 11. 1912

Tereza Nováková, rozená Lanhausová, patří jako prozaička k významným představitelům českého venkovského realismu.

Teraza Nováková se narodila v Praze do kulturního smíšeného manželství. Otec byl Čech, matka Němka, která pocházela ze zámožné německo - židovské rodiny. K češství vedl Terézu Novákovou otec.

Tereza Nováková navštěvovala dívčí školu S. Amerlingové, později Náprstkův Americký klub českých dam, kam ji uvedla Karolína Světlá. Důkladná znalost cizích jazyků jí umožnila číst německé a anglické autory v originále a poznat tak světovou literaturu.. při studiu se Tereza Nováková seznámila se Svatoplukem Čechem a se svým budoucím manželem, gymnaziálním profesorem Janem Novákem. S ním po sňatku v roce 1876 odešla do Litomyšle. Měli sedm dětí, ale jen literární kritik a historik Arne Novák matku přežil.

V Litomyšli pracovala Teraza Nováková osvětově a zajímala se o národopisné studium východočeského lidu. Po dvaceti letech se rodina vrátila do Prahy. 

Nováková horlivě pracovala i v ženském hnutí, založila a redigovala časopis Ženský svět. Usilovala o rovnoprávnost žen, volební právo a právo na vzdělání.

Po manželově smrti žila Nováková v Proseči u Skutče, kde napsala svá vrcholná literární díla.

Tereza Nováková zemřela v Praze u svého syna Arne Nováka.

Novákovou získala pro literární činnost Karolína Světlá, již vděčná žačka věnovala také oslavnou monografii. Od drobných próz z městského a venkovského prostředí s romantickými postavami se autorka dostala k realistickým, sociálně akcentovaným povídkám. Povídky : Z naší národní společnosti, Z měst i ze samot, Kresby a črty, Tři ženské podobizny, Úlomky žuly, Výkřiky a vzdechy, Dva obrazy staropražské.

Romány: Maloměstský román- 1890, první román, fiktivní příběh dcery Karla Havlíčka Borovského. Zdeňky. 

Daleko významnější z tvorby Novákové je pětice románů z vycházejících z písemných záznamů z východních Čech. Vypovídající o skutečných a jejich tragických osudech.

JanJílek, Jiří Šmatlán, Drašar, Na Librově gruntě, Děti čistého živého.

Odborné stati : Karolína Světlá, Slavín českých žen, Ze ženského hnutí.

Jiří <br />Šerých

Jiří
Šerých

19.7. 1934 - 8.9. 2019

Umělecký kritik, básník, bratr Jaroslava Šerýcha. Zabýval se zejména oblastí výtvarného a fotografického umění, sám je autorem básnické sbírky Minulé příští (MF 1966), publikace Velká kniha hvězd (pouze cizojazyčné vydání, Artia 1974). Autor textové části v publikaci Lidé pravdě podobní s fotografiemi Františka Dostála. Jiří Šerých byl první, kdo v roce 1966 začal pořizovat soupis výtvarného díla Bohuslava Reynka ve spolupráci s grafikem samotným a posléze i s jeho syny. Šerých tak shromáždil základní údaje o více než třech stech děl z tehdejší tvůrcovy dílny. Shromáždil a vydal Reynkovu korespondenci a je autorem řady textů k Reynkovým výstavám. Kromě Reynka se zabýval také grafickým dílem Karla Demela. Výsledkem celoživotního badatelského úsilí Jiřího Šerých je obsáhlá monografie barokního rytce Michaela Heinricha Rentze, kterou roku 2007 vydalo nakladatelství Karolinum. Na více než 500 stranách mapuje Rentzův život, podrobně se zabývá jeho působením ve službách hraběte Šporka a analyzuje grafické cykly Křesťanský rok, Kniha eremitů a Tanec smrti. Zemřel v Praze 2019.