Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Antonín Josef Václav<br />Bennewitz

Antonín Josef Václav
Bennewitz

Narozen 26.3.1833 v Přívratě, zemřel 29.5.1926 v Doksech. Houslový pedagog a houslista, zakladatel Českého kvarteta.

Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera.

Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako Mildnerův nástupce, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Vychoval celou řadu vynikajících umělců. Jeho žáky byli Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel.

Bennewitzovo jméno si českotřebovští připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.

Josef  <br />Hubálek

Josef
Hubálek

Narodil se 6. října 1876 rodičům Josefovi a Albíně v chalupě v obci Lukavice u Žamberka jako první z pěti dětí (Jan, Marie, Zdeněk, Václav).
Už ve třech letech se učil číst, v pěti letech začal chodit do školy v Lukavici. Po třech letech pokračoval ve školní docházce v Žamberku, kde se učilo i německy. Po páté třídě v roce 1887 ho tatínek přihlásil do piaristického gymnázia v Rychnově nad Kněžnou. Tam bydlel v soukromí u paní Bártové, vdově po vojenském felčarovi. Bydlel zde spolu s dalšími studenty a domů do Lukavice docházel zřídka. Pěšky z Rychnova do Lukavice šel 8 hodin. Peníze, které dostával z domova na jídlo, se snažil ušetřit, aby si mohl koupit knihy. V Rychnově absolvoval taneční - v šatech od rychnovského krejčího, které ho proměnily v pohledného mládence a pro celý život určily jeho zálibu v eleganci. V květnu 1895 udělal písemné a v červnu ústní maturitní zkoušky. V roce začal studovat ve Vídni medicínu, bydlel u svého strýce. V roce 1898 jako jednoroční dobrovolník absolvoval 6 měsíců vojenské služby v Terstu. Po odchodu strýce do Prahy si jako student medicíny si podal žádost o přeložení také do Prahy. Dostával stipendium, ke kterému se vázal závazek k výkonu vojenské služby v trvání 6 let. Ještě před promocí na podzim 1901 absolvoval kurz zubního lékařství a hned po promoci odcestoval do Vídně, aby nastoupil vojenskou službu.
Působil u posádky v Olomouci, pak v roce 1906 se s pukem stěhoval do jižního Tyrolska. V roce 1908 si dává žádost o trvalé přeložení do Vídně. Po vyhlášení mobilizace v roce 1914 byl ustanoven velitelem mobilní záložní polní nemocnice č. 2/5, která se skládala z 35 velkých a velmi těžkých vozů, které bylo nutno v nepříznivých podmínkách přepravovat podle potřeby a rozkazu. Po ukončení války působil jako posádkový lékař v Brně, náčelník zdravotní služby u tzv. zakarpatské armády. V roce 1920 jako podplukovník zdravotní služby MUDr. Josef Hubálek po 28 letech služby v armádě požádal o přeložení do civilu. Usadil se v Praze a pracoval jako zubní lékař. V roce 1921 se ve svých 45 letech oženil s o 20 let mladší Helenou Urbánkovou z Heřmanova Městce. Přestěhovali se do Ústí nad Orlicí a 1. ledna 1924 si zde MUDr. Hubálek otevřel zubní ordinaci. V roce 1925 se rodina s dcerkou Helenkou, která se narodila v roce 1923, přestěhovala do domku v Havlíčkově ulici.

Josef Hubálek je jedním z hrdinů knihy Josefa Havla "Ve službách Jeho veličenstva" (OFTIS, 2007), která byla napsána podle Hubálkových zápisků a za pomoci dcery Heleny Šoltészové.
MUDr. Josef Hubálek zemřel v Ústí nad Orlicí 1. června 1968. Jeho popel byl rozptýlen na ústeckém hřbitově. 

František <br />Slezák

František
Slezák

František Slezák se narodil 19. dubna 1890 v části obce Sebranice zvané Třemošná. V Ústí nad Orlicí se oženil a bydlel od roku 1912. Většinu svého života prožil ve vlastním domě a ateliéru na Třídě čsl. legií, dnes Čs. armády, čp. 783. 

Ve městě byl dlouholetým členem muzejní komise, zapojil se do činnosti zábavného odboru Tělocvičné jednoty Sokol, byl spolupracovníkem vydání Památníku ústeckého divadelnictví 1936-1936. 

Jako fotograf zachytil ústecké divadelnictví a divadlo, domy, Hernychovy, Janderovy a Jiříčkovy stavby, hrady, mlýny, hostince, hřbitov, kostel, nádraží, náměstí, obchody a živnosti, osvobození města v roce 1945, povodně, plovárnu, regulaci řek, sady, sochy a obrazy, stavby mostů, školy, jednotlivé události, interiéry továren, průmyslové výrobky i výstavy. 

Miloval pohledové partie na město a jeho okolí, reprodukoval staré obrazy. 

František Slezák zemřel v ústecké nemocnici 9. července 1968.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Gustav <br />Habrman

Gustav
Habrman

26.1. 1864 -  22.3. 1932

Pocházel z chudé rodiny pekařského mistra. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem, při dnešní spojnici mezi Starým a Novým náměstím. Ve svém rodišti vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde u strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružnickému řemeslu. Po vyučení nemohl  najít ve Třebové zaměstnání, a proto se roku 1879 vydal do světa na zkušenou. Nejprve působil ve Vídni 1883. Zde se účastnil tajných politických schůzí a také se stal kolportérem radikálně levicových časopisů a letáků. Když se vše prozradilo, byl ve dvaceti letech odsouzen  v létě 1884 pro „ velezradu, spáchanou tiskem proti císaři a státní moci “ a za spolupráci s Josefem Bohuslavem Peckou na tři roky těžkého žaláře. Vazbu si odseděl ve Steinu. Z osmnácti odsouzených, třetina ve vězení zemřela. Po celou dobu věznění pilně četl a učil se cizím jazykům (němčina, francouzština). Po propuštění odjel do Paříže, kde pracoval jako fotografický pomocník a posléze do New Yorku, v USA nakonec prožil osm let. Živil se zde jako fotograf a redigoval socialistický tisk, dokonce začal studovat právo na chicagské univerzitě. Z důvodu nemoci se, ale musel vrátit do Čech (1897).

Svá vandrovní léta ukončil téměř čtyřicetiletý. Po návratu do vlasti se stal aktivistou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické  a redaktorem brněnské Rovnosti (1897). O rok později odešel opět do Vídně, kde pracoval jako šéfredaktor Dělnických listů, v roce 1901 se stal šéfredaktorem redakce Nové doby v Plzni a vůdčím činitelem sociálně demokratické strany na Plzeňsku. Posléze byl zvolen v poslancem do Říšské rady ve Vídni a to v květnu 1907.

 

Tady se po svém návratu usadil a za plzeňský kraj také v roce 1907 úspěšně kandidoval do rakouského parlamentu. Proměna státními orgány hlídaného rebela v říšského poslance byla zároveň i proměnou Habrmanovy světonázorové orientace: nad jeho dosavadním sociálně revolučním radikalismem převážil radikalismus nacionální. Habrman se stal čelným mluvčím opozice uvnitř internacionální a v duchu třídní ideologie vedené sociálně demokratické strany, zastáncem spolupráce s ostatními politickými stranami.

Svůj postoj uplatnil zejména v době vojenské diktatury za první světové války; v roce 1917 pomohl svrhnout dosavadní rakousky loajální stranické vedení v čele s dr. Bohumírem Šmeralem, po kterém převzal funkci předsedy parlamentního poslaneckého klubu, a ve stejném duchu napomohl i nutné reorganizaci institucí české politické reprezentace, Českého svazu říšských poslanců a Národního výboru česko- slovenského, a stal se členem jejich užšího vedení. (První jednání o změně politické orientace Národního výboru se uskutečnilo na podzim toho roku v České Třebové.) K naplnění cílů protirakouského odboje přispěl i svými cestami do neutrální ciziny; setkání s T. G. Masarykem na počátku jeho emigrace a pozdější zahraniční schůzka s jeho exponentem, stejně jako účast na oficiálním jednání s dr. Edvardem Benešem a představiteli prozatímní vlády za hranicemi v památných dnech října 1918, znamenaly informační a nakonec i faktické propojení domácího a zahraničního odboje, které přesvědčivě demonstrovalo před dohodovými mocnostmi jednotnou vůli české politické reprezentace k dosažení politické samostatnosti.

Státní převrat v roce 1918 byl proto i osobním triumfem nelehké a strmé životní cesty Gustava Habrmana, a jistě také jejím vyvrcholením, v samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty. V této funkci se zasloužil o založení univerzit v Brně a Bratislavě, Pedagogického ústavu J.A. Komenského, zestátnění hudebních konzervatoří, zřízení školských poradních sborů, vydávání nových osnov, zrušení celibátu učitelek, upravení prázdnin a hlavně vybojoval učitelstvu lepší hmotné zabezpečení. Od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Zákonem o nemocenském, invalidním a starobním pojištění dělnictva se hluboce zapsal do dějin našeho sociálně politického zákonodárství. Jeho zákon o stavebním ruchu zase umožnil, že velká bytová krize po 1. světové válce byla do osmi let zažehnána.

Postupem času se zdravotní stav Gustava Habrmana stále zhoršoval. Svoje ministerské působení ukončil při demisi vlády v březnu 1923. Ve volbách v roce 1925 a 1929 se nechal zvolit již jen do Senátu. Zemřel ve Skrbkově sanatoriu v Praze.

Napsal paměti Z mého života (1914, 2. vyd. 1924, Mé vzpomínky z války (1928), spis Cesta k socialismu (1932),Jak si moje babička dědečka brala (1932) a Moje první láska (1933). Při příležitosti jeho šedesátých narozenin mu byla na rodné chalupě čp. 62 Na Splavě odhalena pamětní deska. Ta zde vydržela do 5. května 1946, kdy byla nahrazena novou. Rodná chalupa Gustava Habrmana byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966.

Karel <br />Pokorný

Karel
Pokorný

18.1. 1891 -  12.2. 1962

Narodil se v Pavlicích u Znojma. Ve čtrnácti letech odešel na vandr do Vídně, kde se vyučil zámečníkem. Pak pracoval jako dělník ve Vídni a nedalekém Atzgersdorfu. V roce 1910 se vrátil domů. 1910-1911 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Od roku 1914 studoval uměleckoprůmyslovou školu u prof. Josefa Drahoňovského a poté Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Po absolutoriu zůstal v Myslbekově ateliéru až do Mistrovy smrti v roce 1922.

V díle Karla Pokorného se objevovaly převážně sociální motivy, vytvořil také řadu podobizen. Po 2. sv. válce se věnoval převážně monumentální tvorbě. Z jeho prací byly realizovány pomníky významných osobností české kultury (Karel IV., Božena Němcová, Alois Jirásek…) K nejvýznamnějším poválečným realizacím patří pomník Sbratření (1945–1950), který vytvořil pro Českou Třebovou. K odhalení došlo 10. června 1951 na náměstí za přítomnosti ministra Dr. Plojhara. Nesmíme zapomenout ani na jeho pedagogickou činnost na ČVUT a v letech 1945–61 také na Akademii výtvarných umění.

Od roku 1939 byl nositelem Katzovy ceny České akademie věd. Třikrát se stal laureátem Státní ceny (1949, 1951, 1955), roku 1956 mu byl udělen nejvyšší čestný titul Národního umělce. V roce 1958 se stává jako jediný mezi našimi výtvarníky čestným členem Akademie umění SSSR. Při příležitosti 70. narozenin mu bylo propůjčeno jedno z nevyšších vyznamenání, a to Řád republiky. Brzy na to - 14. února 1962 - však v Praze umírá.

Ivan <br />Hanuš

Ivan
Hanuš

25.1. 1928 -  13.8. 1984

Ivan Hanuš se jako student Lékařské fakulty v Brně zapojil do odbojového hnutí po komunistickém puči v roce 1948 a v roce 1949 byl zatčen a odsouzen 17. listopadu Státním soudem v Brně a 12. prosince 1950 Nejvyšším soudem v Praze za velezradu a vyzvědačství k 25 letům odnětí svobody, ke konfiskaci majetku, k pěněžitému trestu 50 000 Kčs a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Trest vykonával v Plzni na Borech, pak v uranových dolech na Příbrami a v Jáchymově a ve Valdicích. Propuštěn byl po 11 letech v roce 1960. Pracoval jako dělník, řidič tramvaje, řidič sanitky.

Rehabilitován byl Krajským soudem v Brně 19. září 1990.