Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Rudolf  <br />Lukes

Rudolf
Lukes

Jediný syn pěvce J. L. Lukese se narodil 7. 10. 1861 v Praze. Ač studoval zpěv a vystoupil i v Národním divadle, stal se lékařem. Poté odešel do Vídně, po návratu dvacet let závodním lékařem Mirošovské důlní společnosti v Libušíně. V r. 1911 si v Ústí postavil dům (Lázeňská 576). Otevřel poradnu, kde bezplatně léčil nemocné tuberkulózou. Zakládal spolky pro pomoc nemocným - pod jeho vedením pracovala Poradna pro matky a kojence, Červený kříž, Spolek proti tuberkuloze. Na svém pozemku zřídil kolonii pro opuštěné sirotky a po mnoho let o ně s manželkou pečoval.  V rámci dobrovolných hasičů založil tzv. Samaritánské čety. V Lipovci zřídil "letní lehárnu", kde TBC léčil mlékem, klidem a pobytem na čerstvém vzduchu. Od r. 1913 až do smrti ředitelem Albertina v Žamberku. Finančně i zkušenostmi pomáhal při budování ústecké nemocnice. Za zásluhy o město a okres jmenován r. 1931 čestným občanem. Zemřel 5. 12. 1934 v Žamberku, je pochován na ústeckém hřbitově.

Quido  Tomáš<br />Kocian

Quido Tomáš
Kocian

Narodil se v Ústí nad Orlicí v rodině soukeníka Romana Kociana v domě čp. 388, jako jeho šesté dítě. Vzhledem k tomu, že od mládí nedoslýchal na jedno ucho, nemohl se věnovat obchodu, jak si přál jeho otec. Na doporučení svého učitele odešel roku 1889 studovat Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kterou absolvoval v roce 1893. Z Hořic vedla Kocianova cesta do Prahy na Umělecko-průmyslovou školu do ateliéru prof. Celdy Kloučka, který učil figurální a ornamentální modelování. V roce 1896 přestoupil k prof. Josefu Václavu Myslbekovi na Akademii výtvarného umění. Zde se mu dostalo v roce 1898 první významné pocty: „Šárka“ získala výroční cenu Akademie. Tato plastika byla pak ale také příčinou jeho dočasných roztržek s profesorem Myslbekem (pozn. kritika napsala, že zase v tomto případě žák předčil Mistra). Finančně jej na počátku pražských studií výrazně podpořil baron K. F. Bartoš-Sturz Sattelberg. V roce 1899 ukončil Kocian studia na akademii a na Novém Městě v Praze 2 v ulici Na Moráni č. 360 si zřídil ateliér.

 V roce 1901 modeloval jednu ze svých nejlepších soch, „Mrtvého Ábela“ (realizováno v bronzu před Sochařsko-keramickou školou v Hořicích v Podkrkonoší), která měla velký ohlas u kritiky a znovu jej usmířil s prof. Myslbekem. V roce 1902 získal za tuto plastiku Klárovu a Římskou cenu a odjel na studijní cestu do Itálie. Rok 1904 byl pro něho zvlášt významný: navštěvuje Paříž a seznamuje se s A. Rodinem a E´. A. Bourdellem. Setkání  mělo vliv na jeho další tvorbu.

 V roce 1906 přijal místo profesora na Sochařsko-keramické škole v Hořicích v Podkrkonoší a definitivně opustil Prahu. Kocianův zhoršující se zdravotní stav vyvolal u nadřízených školských úřadů požadavek na jeho předčasný odchod do důchodu. Náhlé penzionování v roce 1927 způsobilo jeho hluboký psychický otřes, po kterém následoval záchvat srdeční mrtvice, kterému o tři dny později 3. ledna 1928 podlehl.

 Vedle svého povolání se také věnoval vlastní tvorbě. Vytvořil celou řadu plastik – návrhů pomníků, portrétů, reliéfů i volných plastik.

Socha Šárky, která se dnes nachází v městském parku Javorka vznikla v letech 1909 až 1911. Zhotovili ji žáci sochařské školy v Hořicích podle modelu svého profesora Quido Kociana. Je z pískovce a celá práce trvala 518 hodin. Je evidovaná jako kulturní památka. Zásluhou Okrašlovacího spolku byla socha v roce 2003 celkově opravena.

Jan  Stanislav<br />Skrejšovský

Jan Stanislav
Skrejšovský

Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a v Praze, právo na pražské univerzitě. Nastoupil praxi u finanční prokuratury, 1858 úředník vídeňského ministerstva financí. Brzo jej zlákala žurnalistika a politika. 1862 list Politik, 1868 vznikla v Chrudimi vydávaná, ale zprávy z celých Čech i Moravy přinášející Koruna, 1875 založil Brousek, 1880 Tribune a 1883 ve Vídni vycházející český deník Věstník. V politice od 1863 v českém zemském sněmu. Pokaždé kandidoval jinde, v regionu kandidoval dvakrát. Nejprve v národnostně složitém obvodu měst Lanškroun, Česká Třebová, Ústí nad Orlicí 1867. Tato volba byla však zpochybněna. Mandát získal v letech 1868-1877 za obvod měst Vysoké Mýto, Skuteč a Hlinsko. Nakonec jej byla ale zbaven, když si odpykával trest za tiskový delikt. To mu, vzhledem k dobovému kontextu, ovšem spíše služí ke cti.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Emanuel  Vladimír<br />Danihelovský

Emanuel Vladimír
Danihelovský

24. 12. 1884 -  26.5. 1967

Narodil se 24. 12. 1884 v Praze. Po absolvování reálného gymnázia v Praze pracoval   jako úředník Hospodářské a úvěrní banky v Benešově. Pro trvalé rozpory s církví i konopišťským pánem Fr. Ferdinandem d' Este mu bylo doporučeno odstěhovat se jinam. Do Ústí nad Orlicí přišel r. 1914, s rodinou žil v domě čp. 578 na Malých Hamrech. Zde  také pracoval v bance. Společně s jediným tehdy organizovaným členem KČT Karlem Nováčkem a později s Josefem Kostou založili městský odbor této turistické organizace (1918). Region propagoval mnoha články i fotografiemi v tisku, již r. 1921 vydal turistického průvodce Podorlicko. Texty o Ústí a jeho okolí se podílel i na průvodcích jiných autorů. Z publikací: S turisty na besedě, Ústí nad Orlicí staví svoji chatu, Průvodci Krásným Podorlickem či Město Jindřichův Hradec, sborníky fotografií Na Tiché Orlici nebo Střední Povltaví. V r. 1946 se vrátil do Benešova, kde dále pracoval v oblasti turistiky. Ústí naposledy navštívil r. 1958. Zemřel 26. 5. 1967 v Benešově.

Jan  Evangelista<br />Andres

Jan Evangelista
Andres

20. 12. 1783 -  17.7. 1825

Narodil se 20. 12. 1783 v Ústí nad Orlicí v čp. 288. Po gymnáziu pracoval jako praktikant v lékárně U Zlatého orla ve Vysokém Mýtě, magisterskou zkoušku vykonal 3. 9. 1807 ve Vídni. Po návratu domů podal žádost o otevření lékárny, koncese udělena a první lékárna ve městě (rohový dům na sev. straně náměstí) otevřena 14. 12. 1808. Zde zařídil i jeviště, hrálo se pouze česky - Zschokke: Adelino, Velký zbojník (v překl. J. Hýbla), Gotter: Médea (opera s hudbou J. Bendy, přel. K. I. Thám). Texty buď z Krameriovy České expedice či od hradeckého J. H. Pospíšila. Andresovi, společně s Korábovými a Rettigovými, propagovali češtinu, šířili českou literaturu, založili veřejnou českou knihovnu a podíleli se i na Magdalenině kuchařské škole pro děvčata. Z těchto kursů vznikla na naléhání přátel slavná Domácí kuchařka. Roku 1819 převzal po příbuzném výrobu likérů v domě čp. 24. Po jeho smrti pokračoval syn Alois (po studiích farmacie, od 1844), zakladatel známé firmy A. J. Andres se speciálními jemnými likéry. Dochovaný notový materiál z Andresova divadla je uložen ve sbírkách Městského muzea.

Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

3. 12. 1918 -  28.8. 1980

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.