Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Švenk

Josef
Švenk

Narodil se v dnešní Brožíkově ulici čp. 741 v České Třebové. Jeho otec Antonín Švenk byl natěračem na dráze. Josef se po základní škole vyučil lakýrníkem u firmy František Jankovský v České Třebové. Během učení také absolvoval Živnostenskou pokračovací školu. Když jeho rodiče předčasně zemřeli, musel od svých čtrnácti let manuálně pracovat. Postupně byl zaměstnán u firmy Jankovský, v továrně na karoserie J. Sodomka ve Vysokém Mýtě, u fy Josef Štarman, chladící přístroje v České Třebové a na Správě dílen ČSD.

Od mládí miloval hudbu. Ovládal několik nástrojů, s místními kapelami hrál při různých slavnostních příležitostech, na pohřbech a plesích. Na tehdejším pošťáckém plese se také seznámil se svoji pozdější manželkou, slečnou Libuší Kapounovou. Snad na její popud také vystudoval pražskou konzervatoř (AMU) u prof. Emanuela Kouckého. Po studiích na mnoho let zakotvil v Bratislavě.

V roce 1953 vyhrál konkurz do orchestru Slovenského národního divadla. Na doporučení  prof. Kouckého, ale nakonec nastoupil jako hráč skupiny lesních rohů ve Slovenské filharmonii, aby zde zůstal ve funkci vedoucího skupiny až do roku 1979. Působil také jako sólista ve Slovenském rozhlase a vyučoval na konzervatoři. Za svoji uměleckou činnost získal řadu ocenění a to nejen od vedení Slovenské filharmonie, ale i od Svazu slovenských skladatelů.

Velmi si také vážil čestného uznání, které obdržel od českotřebovské Osvětové besedy za sólové vystoupení s Orchestrálním sdružením Smetana 16. ledna 1964 v našem městě. V České Třebové naposledy účinkoval 27. května 1976 a do kroniky pořadatelům tehdy napsal slova, o kterých jistě netušil, že v ní jsou jeho slova poslední. Svědčí o tom, že i až do své smrti zůstal Třebovákem. „Jsem hrdý na to, že jsem se narodil v tak malém městě, ale s tak velkou kulturní tradicí a čilým muzikanstským životem, s takovým a tak výborně vedeným orchestrem, jako je Orchestrální sdružení Smetana. Těším se, že v dohledné době opět přijdu mezi Vás a budu zase jedním z Vás. V upomínku na koncert, na který nikdy v životě nezapomenu…“

Josef  Švenk měl po odchodu z Bratislavy slíbené místo na LŠU v České Třebové. Na jeho přítomnost se těšili i v Orchestrálním sdružení Smetana. Bohužel, vše dopadlo jinak. Zemřel náhle (na plicní embolii) na zájezdu na Jaltě. Poslední rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 25. září 1980 v obřadní síni českotřebovského krematoria. Na poslední cestu mu zahráli jak jeho žáci, tak kolegové z filharmonie a českotřebovská dechovka. Po obřadu byl uložen do rodinné hrobky.

Vladimír <br />Hubálek

Vladimír
Hubálek

Byl synem ředitele zdejší obecné a měšťanské školy dívčí, regionálního spisovatele K.O. Hubálka a jeho manželky Miloslavy. Narodil se v tehdejším otcově působišti Dolní Dobrouči. Po absolvování tří ročníků měšťanské školy v České Třebové a čtvrtého ročníku v Přelouči nastoupil studia na c.k. Učitelském ústavě v Kutné Hoře, kde 15. června 1910 složil zkoušku dospělosti. Své první učitelské místo získal v témže roce na obecné škole ve Výprachticích jako výpomocný učitel. Odtud 1. ledna 1911 přešel na pětitřídní chlapeckou školu v České Třebové, ale již po třech měsících přestoupil jako zatimní učitel na obecnou školu v Loukové Hoře. V roce 1913 se stal zatimním a posléze definitivním učitelem na dvojtřídní obecné škole v Zábřehu na Moravě. Dne 16. listopadu 1915 nastoupil Vladimír Hubálek vojenskou službu u 30. zeměbraneckého pluku ve Vysokém Mýtě a byl přidělen k V. náhradní setnině a zařazen do oddělení jednoročních dobrovolníků k výcviku. 1915 byl převelen do Wadowic v Haliči. Sloužil také v Olomouci. V roce 1918 se navrátil do školských služeb. Jeho posledním učitelským působištěm se v roce 1920 stala měšťanská školy dívčí v Krumpachu.

Ve volném čase se věnoval hudbě, byl dobrým zpěvákem, hrál na housle a klavír. I v řadách zábřežského Sokola, jehož pilným činovníkem a cvičitelem se záhy stal, se snažil o založení sokolského pěveckého a hudebního sboru.  Vladimír Hubálek byl také členem Pravečkova smyčcového kvarteta, kde spolu s dr. Františkem Gremmerem, Čeňkem Beranem a Jindřichem Pravečkem st. účinkoval na nejrůznějších vystoupeních v Lanškrouně, Zábřehu a dalších místech.

Vladimír Hubálek při svém velkém vytížení čelil značným zdravotním problémům, až přišel osudný slabý záchvat mrtvice. Dal se tedy převézt k rodičům domů do Třebové. Ubytoval se v hotelu Padevět, kde také po druhém záchvatu v úterý dne 27. ledna 1920 zemřel jako svobodný ve věku pouhých osmadvaceti let. Jeho pohřbu v České Třebové se zúčastnilo více než sto kolegů - učitelů, členové zábřežského Sokola, přátelé a školní mládež. Hudební doprovod svému členovi zajistilo zdejší Orchestrální sdružení Smetana.

Nenadálý odchod milovaného syna se stal těžkou ranou pro jeho otce, neboť právě v něho vkládal K. O. Hubálek všechny své naděje jako pokračovatele v rodinné učitelské tradici.

Tereza <br />Dubrovská

Tereza
Dubrovská

Básnířka, překladatelka, klavírní virtuóska a komponistka, v literárních kruzích známá pod jménem Dubrovská.
Narodila se do majetné rodiny Mixových v osadě Jaklovec rodičům Marii a Aloisovi.
Zásluhou svého dědečka Ing. Ignáce Vondráčka, který byl prvním českým důlním podnikatelem na Polské Ostravě, nabyla rodina značného jmění. Proto mohlo být jí a jejím sestrám dopřáno řádného vzdělání. Po základní domácí výuce ve svém rodišti začala v Praze navštěvovat Vyšší dívčí školu, kde pod vedením profesora Táborského vzrostl její zájem o literaturu. Věnovala se také hudbě. Na pražské konzervatoři pod vedením profesora Kaana studovala hru na klavír, kterou posléze studovala i v Berlíně. Dosáhla velké dokonalosti, i když veřejně nevystupovala. Pokoušela se i o komponování.
Maxovi si nechali postavit zámek v Nové Vsi u Chotěboře. Tereza Mixová přijala umělecké jméno Dubrovská, pod kterým již v mládí začala publikovat své verše v časopisech Zlatá Praha, Světozor, Máj, Lumír a jiné. Jejím velkým básnickým vzorem byl Jaroslav Vrchlický a literárním rádcem básník a kritik Jiří Karásek ze Lvovic.
Dopisovala si s F. X. Šaldou, Gabrielou Preissovou a dalšími. Básnířka vedle vlastní tvorby také překládala z jihoslovanských jazyků.
Poezie Terezy Dubrovské je lyrická, její básně jsou většinou osobní a intimní, prostoupeny tesknými a zasněnými náladami. Psala velmi zpěvné verše (často byly zhudebňovány), jako básnický žánr využívala nejvíce sonet.
Dubrovská díky svému jmění procestovala téměř celou Evropu. Po sňatku s MUDr. Otakarem Kosem začala cestovat, navštívila i Kavkaz, Severní Afriku a Ameriku.
Založila šest knihoven na Těšínsku a v letech 1930-1931 věnovala starožitný interiér svého domu knihovně v Klementinu. Od roku 1932 žila převážně u své sestry na zámku v Nové Vsi u Chotěboře, kde i zemřela.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Jiří <br />Pichl

Jiří
Pichl

18.2. 1872 -  20. 12. 1952

 Narodil se v rodině strojvedoucího ČSD. Jeho rodným domem byla bývalá škola čp. 11. Dům stojí v ulici za kostelem poblíž náměstí. Základní školu absolvoval v České Třebové, gymnázium v Hradci Králové.  Po studiích odešel přímo k žurnalistice. Začal v chrudimském časopise Hlasy východních Čech, pokračoval v Pelclových Rozhledech, Českých novinách, České demokracii a Českém slově (u kterého se podílel v roce 1907 na jeho vzniku), vydával brožury o programu nár. soc. strany. Ve dne pracoval v redakci, večery trávil na schůzích a přednáškách. Organizoval Ústřední školu dělnickou a poté i Dělnické gymnázium.

Za 1. republiky byl dvakrát zvolen do Senátu a také za prvního popřevratového starostu na Královských Vinohradech. Působil také v novinářských organizacích: ve Spolku českých žurnalistů, Jednotě českých novinářů a hlavně v Syndikátu československých novinářů. V roce 1920 byl zvolen syndikem a v této funkci setrval do 11. června 1939. Při oslavě  70. narozenin J. Pichla roku 1942 byl jubilant na schůzi novinářů jednomyslně zvolen doživotním čestným syndikem českých novinářů. Za německé okupace byl pod dozorem německé policie a v ústraní zůstal i po 2. světové válce. Zemřel v Praze a pohřben je na Vinohradském hřbitově.

Karel <br />Vejrych

Karel
Vejrych

2.2. 1873 -  25.8. 1930

Narodil se v Kolíně nad Labem v rodině vozmistra Společnosti rakousko – uherské státní dráhy Rudolfa Vejrycha a jeho ženy Josefy. Měl ještě dva mladší sourozence – sestru Elu a bratra Rudolfa.

Po studiích na nižším gymnáziu a varhanické škole absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u prof. Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách ve Výmaru (prof. Stavenhagen), Frankfurtu (prof. Eugen D´Albert) a v Paříži. S houslistou Emanuelem Ondříčkem, bratrem slavnějšího houslisty Františka, podnikl turné po Evropě. Měl úspěchy, kritika vyzdvihovala jeho umělecké pojetí hry, vyspělou techniku a oduševnělý přednes. Veškerý volný čas ale věnoval Kozlovu, vesničce ležící v kopcích nad Českou Třebovou. V roce svatby s Bělou Prokůpkovou (1900) zde provedl přístavbu staré chaloupky, patřící Vejrychově rodině. Na podzim téhož roku se v dokončené „ nové chaloupce“ narodila jeho první dcera Libuše. Rodina Karlova zde bydlela po celých deset let. Potom přístavbu dostala sestra Ela.

Po studiích krátce vyučoval na Hudební škole v Litomyšli, pak přijal místo profesora klavírní hry na konzervatoři v Kišiněvě (Rusko). Po jedenáct let tam každoročně dojížděl s rodinou. Žili zde vždy osm měsíců, zbývající čtyři letní měsíce hospodařili v Kozlově. Zakoupili totiž statek od pana Siťaře, řečeného Pecháčka. V době jejich nepřítomnosti, vedli hospodářství rodiče Vejrychovi. Měli ovšem od syna podrobné písemné pokyny …V roce 1911 zanechal Karel profesury a s velkým elánem se dal do práce na přestavbě statku a na vlastních polích v Kozlově. Z téhož roku je také datováno sgrafito Žnečka ve štítě statku (autor Max Švabinský). O několik let později přibylo na vedlejší stěně, nyní zasklené, další sgrafito. Tentokrát od Rudolfa Vejrycha a motivem bylo malé děvčátko – zahradnice.

Karel pracoval i veřejně. Byl členem výkonného výboru agrární strany v pražské centrále, jako člen okresního výboru v Litomyšli se zasloužil o stavbu silnice z České Třebové do Kozlova. Podzim roku 1927 přinesl konec Karlova idilického hospodaření. Při trhání ovoce spadl se stromu. Jeho nejbližší se domnívali, že utrpěl otřes mozku, ale vše bylo mnohem horší. Po několika dnech lékař zjistil, že šlo o záchvat mozkové mrtvice. Nemohl mluvit, číst, psát. Došlo k prodeji poloviny statku a ke koupi domku v Praze 6 Na Pernikářce, kam se oba manželé Běla a Karel přestěhovali. Po několika dalších záchvatech Karel zemřel a jeho žena se do Kozlova již nevrátila. Žila v Praze u dcery Ičky a dožila u dcery Evy (Svobodové).

Josef <br />Jakubec

Josef
Jakubec

8.2. 1899 -  27.6. 1955

Narodil se 8. 2. 1899 v Ústí nad Orlicí. Po maturitě na církevním gymnáziu vstoupil do biskupského semináře v Hradci Králové, 29. 6. 1924 vysvěcen na kněze. Poté vystřídal řadu kněžských působišť: Libštát, Městec Králové, Třebechovice p. Orebem, Vysoký Újezd, Červený Kostelec a Nové Hrady. Koncem 30. let zakotvil v Žamberku. Stal se děkanem, biskupským notářem a biskupským vikářem. Na jaře 1949 zatčen a vazebně vězněn v Hradci Králové a bez soudního rozsudku protiprávně zařazen do Tábora nucených prací v Pardubicích, propuštěn 5. 12. 1949. Ještě téhož roku znovu zatčen a obviněn jako aktivní lidovec z kontaktů s protistátní organizací a z rozšiřování protistátních tiskovin. Dne 25. 10. 1950 uznán vinným z velezrady a vyzvědačství a odsouzen na 20 let odnětí svobody. Na Mírově dne 27. 6. 1955 podlehl závažnému onemocnění plic a je pohřben na vězeňském hřbitově. 16. 8. 1990 byl Krajským soudem v Hradci Králové rehabilitován.