Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaroslav <br />Hosnedl

Jaroslav
Hosnedl

Dětství prožil ve Velkém Boru u Horažďovic, gymnázium vystudoval ve Strakonicích a filozofickou fakultu na UK v Praze. Po studiích začal učit na pedagogické škole v Pardubicích, do České Třebové přišel za zaměstnáním v roce 1953. Znali jsme jej nejen jako gymnazijního pedagoga (aprobace čeština, filozofie) a profesora SPŠŽ (střední průmyslová škola železniční).

Jeho velkým koníčkem byla poezie a divadlo. V místním divadelním souboru Hýbl působil ve funkci režiséra a dramaturga, byl také divadelním lektorem, recenzentem, kritikem a kronikářem. K divadlu přivedl řadu mladých českotřebovských talentů.

Kromě divadla, kterému věnoval ze svého volného času největší podíl, hrál ještě výborně šachy, byl řezbářem, malířem, fotografem, vášnivým houbařem a turistickým průvodcem. V posledních letech svého života psal básně a různé studie ( např. o historii českotřebovského znaku ). Bohužel, jeho archiv je nenávratně ztracen. Na počátku 60. let svou básnickou sbírkou zvítězil v soutěži, kterou vyhlásil odbor kultury ONV v Ústí nad Orlicí.

Nezanedbatelná byla i jeho práce vedoucího rozhlasového kroužku, který zajišťoval vysílání ze studia rozhlasu po drátě v České Třebové a redaktora časopisu Hlas Osvětové besedy, který vycházel v České Třebové v letech 1955 až 1958.

V době normalizace byl označen za představitele pravicového oportunismu a jeho osud byl zpečetěn. Krátce ještě učil na školách v České Třebové, na Střední zemědělské škole a na SPŽC na Gymnáziu v Lanškrouně. Na konci prázdnin roku 1971 dostal propouštěcí dekret. Žádný podnik ho nesměl zaměstnat na pracovišti, kde by byl ve styku s lidmi. Nakonec nastoupil jako expedient v n. p. Strojtex v České Třebové. Později zde pracoval i jako knihovník a archivář.

Norbert <br />Fišer

Norbert
Fišer

Narodil se 30. 1. 1882 v Ústí nad Orlicí, v čp. 60. Vystudoval konzervatoř v Praze - obor trubka. Roku 1903 přijat za člena Českého filharmonického družstva v Praze. V únoru 1911 převzal kapelnictví ústecké dechovky. V letech 1913-19 kapelníkem městské hudby Náchod. Po návratu do Ústí nad Orlicí dirigentem Volného sdružení hudebníků, ředitelem kůru (po Petru Kocianovi). Místní dechovou hudbu pozvedl na koncertní úroveň. Do repertoáru zařadil operní předehry, výňatky z oper i sólové skladby pro dechové nástroje. Kvalitu orchestru potvrzovaly i pravidelné promenádní koncerty na náměstí (průměr 440 platících diváků). Divadelní režisér - se souborem Vicena nastudoval m.j. i operu B. Smetany Dalibor. Živnost kapelníka ukončil r. 1944, orchestr převzal František Uhlíř starší. Zemřel 20. 1. 1956 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

Josef <br />Pásek

Josef
Pásek

Josef Pásek se narodil 23. září 1928 v České Třebové. Rodiče Flora a Josef Páskovi měli obchod se smíšeným zbožím. Po necelých pěti letech přibyl do rodiny bratr Jiří. Celý život Josefa Páska lze rozdělit do tří samostatných částí, které se od sebe značně odlišují. Do té první, velice radostné, patří dětství a mládí prožité v kruhu svých rodičů, bratra a prarodičů. Rád jezdil do Jablonného nad Orlicí, kde trávil prázdniny u babičky a dědečka z matčiny strany. Po válce předpokládali rodiče že ve vhodnou dobu předají dobře prosperující obchod svým synům. Proto Josef šel do učení na obchodního příručího do Mladé Boleslavi, které zdárně dokončil.


Zde začíná ta druhá část jeho života, která je neskutečně krutá a bolestná. V prvé řadě přišel únor 1948, kdy byl znárodněn obchod a veškerý majetek rodiny byl novým režimem zkonfiskován. V roce 1949 narukoval zesnulý na vojnu do Bratislavy a krátce na to byl zatčen a eskortován do Prahy. 12. července 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 15 let odnětí svobody za vyzvědačství a velezradu. Jaký důvod byl pro takto vysoký trest? Žádná velezrada a vyzvědačství, ale jenom to, že byl synem živnostníka - kapitalisty a třídního nepřítele. A to se tehdy trestalo. Těch další 10 roků utrpení se nedá ani popsat. Od věznění na Malostranském náměstí a na Pankráci, v Opavské věznici, ale hlavně pobyt v Jáchymovských dolech a v táboře Bytíz u Příbrami, muselo být pro něho nesmírným utrpením. Domů byl propuštěn po deseti letech na amnestii v roce 1960. Vojenským soudem v Příbrami byl v roce 1967 zproštěn obžaloby a plně rehabilitován. Bohužel již nikdo a nikdy mu nemohl nahradit těch ztraceným 10 roků v tom nejkrásnějším období lidského života.


Po návratu do civilního života fáral necelý rok v uhelném dole v Ostravě, než nastoupil jako řidič u Okresního stavebního podniku. Zde skončil odchodem do důchodu. Nákladní Tatra se stala určitým symbolem jeho práce. Ovšem rok 1961 byl pro pana Josefa Páska určitě životním předělem. Seznámil se s paní Jarmilou Horskou-Stránskou a jejími dvěma dcerami Hanou a Jarmilou. 23. září byl jejich dnem svatebním. A on přinesl do nové rodiny to, co ho vždy zdobilo, ať už to byla vstřícnost, ochota, dobrosrdečnost a smysl pro spravedlnost.


Velkou zálibou byl pro něho fotbal, hlavně ten Českotřebovský a pražská Slavie. Mimo poslední roky svého života, nechyběl téměř na žádném zápase doma a z počátku jezdil s mužstvem i na hřiště soupeřů. Jak plynuly doba a čas, rodina se rozrůstala o nové příbuzné a s tím přicházeli vnoučata a pravnoučata. Všichni ho milovali a měli ho rádi - byl to prostě jejich děda a Pepa. Na sklonku devadesátých let minulého století se vrátil do bývalého obchodu svých rodičů jako skladník. Byl rád ve společnosti se svými blízkými. Proto tak rád jezdil třeba stanovat k rybníku Řeka, na chatu své sestřenice Luby do Proutkovic a později také do Krkonoš. Několik posledních roků mu činila potíže chůze a pohyb a tak některé své záliby musel omezovat. Kam však téměř každodenně dokázal dojít, byla hospůdka pana Stanislava Hrdličky. Měl to naproti jenom pár kroků. Zde ve společnosti pravidelných návštěvníků se cítil nesmírně dobře, poněvadž měl u nich velikou vážnost. Dokonce se dá říci, že to byl jeho elixír života.


Léta od roku 1960 až do jeho nečekaného skonu, byla tou třetí částí jeho života. Částí, pro něho velice krásnou, prožitou naplno se svoji rodinou, příbuznými a přáteli a která mu alespoň do určité míry mohla nahradit všechna ta utrpení, bezpráví a násilí, která musel vinou krutého režimu ve svém mládí prožít.


Spontánní a nezapomenutelná oslava jeho 80. narozenin , kde se sešlo velké množství lidí, byla jednoznačnou ukázkou toho, jak byl ctěný a oblíbený a jak mu všichni lidé kolem něho blahopřejí a zároveň děkují za vše, co pro ně ve svém životě vykonal. A bylo toho hodně a hodně. Bohužel, už se nenaplní slib jeho velkého přítele Ládi Kerndla, že se při některé z příštích oslav zase sejdou.


Zemřel na následky srdečního selhání.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Bohuslav <br />Březovský

Bohuslav
Březovský

25. 11. 1912 -  24.6. 1976

Spisovatel a dramatik. Narodil se v učitelské rodině v roce 1912.  První školné léta prožil v Rohozné, později v Poličce. Tam také vystudoval gymnázium a filozofickou fakultu navštěvoval v UK v Praze.

V době svých vysokoškolských studií se podílel na vydávání protifašistického časopisu Mladá kultura.Po studiích pracoval v nakladatelství Dětská kniha. Koncem německé okupace prošel internačním táborem. Po osvobození se věnoval novinářství a pracoval jako scénárista a dramaturg v Čsl. st.filmu. Stal se šéfredaktorem časopisu Květen a posléze se věnoval jen práci spisovatelské. Život B. Březovského poznamenaly dvě světové války a koncentrační tábor. Zemřel zákeřnou nemocí v Praze v necelých 64 letech. 

Dětská léta prožitá v Rohozné připoutala Březovského k obci až do smrti.Na svou rodnou obec, dobu klukovských toulek, chudobu vesničanů po první světové válce, na milá prostředí okolí školy, osudy svých strýců Jana, Jaroslava a Antonína nezapomněl ani při svých studiích, ani jako spisovatel a dramatik. Do Rohozné zajížděl velmi často. K příbuzným a pak už jenom k přátelům.

Rohoznou uvedl B. Březovský do literatury. Inspirován žlutou školou, potokem ve školní zahradě a jejím okolím, osudy a vzájemnými vztahy lidí v obci - to vše uložil do svých románů, povídek a pohádek.

V Poličce je po něm od roku 2017 pojmenovaná ulice v nové zástavbě vznikající směrem na město Bystré

Z jeho děl např. Blíženci života, Zlatá jeskyně,Věční milenci, Čistá duše, Vzdušné zámky, Tajemný hrad Svoajnov.

Vladimír <br />Hubálek

Vladimír
Hubálek

26. 11. 1891 -  27.1. 1920

Byl synem ředitele zdejší obecné a měšťanské školy dívčí, regionálního spisovatele K.O. Hubálka a jeho manželky Miloslavy. Narodil se v tehdejším otcově působišti Dolní Dobrouči. Po absolvování tří ročníků měšťanské školy v České Třebové a čtvrtého ročníku v Přelouči nastoupil studia na c.k. Učitelském ústavě v Kutné Hoře, kde 15. června 1910 složil zkoušku dospělosti. Své první učitelské místo získal v témže roce na obecné škole ve Výprachticích jako výpomocný učitel. Odtud 1. ledna 1911 přešel na pětitřídní chlapeckou školu v České Třebové, ale již po třech měsících přestoupil jako zatimní učitel na obecnou školu v Loukové Hoře. V roce 1913 se stal zatimním a posléze definitivním učitelem na dvojtřídní obecné škole v Zábřehu na Moravě. Dne 16. listopadu 1915 nastoupil Vladimír Hubálek vojenskou službu u 30. zeměbraneckého pluku ve Vysokém Mýtě a byl přidělen k V. náhradní setnině a zařazen do oddělení jednoročních dobrovolníků k výcviku. 1915 byl převelen do Wadowic v Haliči. Sloužil také v Olomouci. V roce 1918 se navrátil do školských služeb. Jeho posledním učitelským působištěm se v roce 1920 stala měšťanská školy dívčí v Krumpachu.

Ve volném čase se věnoval hudbě, byl dobrým zpěvákem, hrál na housle a klavír. I v řadách zábřežského Sokola, jehož pilným činovníkem a cvičitelem se záhy stal, se snažil o založení sokolského pěveckého a hudebního sboru.  Vladimír Hubálek byl také členem Pravečkova smyčcového kvarteta, kde spolu s dr. Františkem Gremmerem, Čeňkem Beranem a Jindřichem Pravečkem st. účinkoval na nejrůznějších vystoupeních v Lanškrouně, Zábřehu a dalších místech.

Vladimír Hubálek při svém velkém vytížení čelil značným zdravotním problémům, až přišel osudný slabý záchvat mrtvice. Dal se tedy převézt k rodičům domů do Třebové. Ubytoval se v hotelu Padevět, kde také po druhém záchvatu v úterý dne 27. ledna 1920 zemřel jako svobodný ve věku pouhých osmadvaceti let. Jeho pohřbu v České Třebové se zúčastnilo více než sto kolegů - učitelů, členové zábřežského Sokola, přátelé a školní mládež. Hudební doprovod svému členovi zajistilo zdejší Orchestrální sdružení Smetana.

Nenadálý odchod milovaného syna se stal těžkou ranou pro jeho otce, neboť právě v něho vkládal K. O. Hubálek všechny své naděje jako pokračovatele v rodinné učitelské tradici.

Josef  <br />Hubáček

Josef
Hubáček

19. 11. 1850 - 5.3. 1900

Novinář, básník a prozaik. Narodil se v Chotěboři v rodině berního kontrolora a radního města Josefa a jeho ženy Františky. Rodina často měnila bydliště. Mládí prožil ve Štětí a v Jablonci nad Nisou. Po studiích na gymnáziu v Hradci Králové a Jičíně Vystudoval v Praze právnickou fakultu. Svoji literární dráhu začal v sedmdesátých letech uveřejňováním povídek a básní v časopisech Světozor, Humoristické listy a Paleček. Vlastní žurnalistickou dráhu zahájil za studentských let jako referent v časopise Čech. Známé byly zejména jeho satiristické verše v Humoristických listech podepisované pseudonymem Emanuel Pišišvor. Aktivně reagoval na aktuální politické dění. V Praze vedl časopis Politika z něhož později vznikl deník Národní listy. Roku 1885 převzal časopis Pokrok, který o rok později přejmenoval na Hlas národa a do konce života ho vedl. K němu začal od roku 1890 vydávat přílohu Pražský ilustrovaný kurýr. Okolo tohoto časopisu byl seskupen spisovatelský tým, ve kterém byl i jeho bratr Gustav, který psal romány pod pseudonymem Václav Čech. V těchto novinách prosazoval konzervativní názory, které ztrácely ve společnosti podporu. Politický boj, v němž prohrával a s tím spojené ztrátové hospodaření novin podlomily jeho zdraví. Zemřel po krátké nemoci na zástavu srdce.