Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Milan <br />Moc

Milan
Moc

Narodil se v Hlinsku v Čechách. V letech 1962-1971 absolvoval základní vzdělání na Základní škole Smetanova ulice v Chotěboři. Při základní škole navštěvoval v tehdejší chotěbořské lidové škole umění výuku hry na akordeon a klarinet ve třídě učitele Václava Tejkala (jako vůbec první žák).V roce 1975 maturoval na chotěbořském gymnáziu, dále studoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, aprobaci učitelství na LŠU, obor klarinet a hudebněnaukové předměty. Studium zakončil státními zkouškami ze hry na klarinet, pedagogiky, psychologie a hudební teorie. Po studiích absolvoval v letech 1979-1980 roční základní vojenskou službu. V letech 1980-1983 působil jako učitel dechových nástrojů a vedoucí školního dechového orchestru na LŠU v Kolíně. Byl stálým členem Ústřední hudby československých spojů v Kolíně, kde hrál na B klarinet a saxofony a pravidelně se s tímto tělesem účastnil četných domácích a zahraničních vystoupení, soutěží a festivalů. Dále v letech 1983-1991 vyučoval na LŠU v Humpolci hře na dechové nástroje dřevěné, akordeon a učil hudební nauku. Dirigoval Dechový orchestr mladých při ZUŠ Humpolec a Humpolecký komorní orchestr. Během své aktivní muzikantské činnosti působil vedle souborů vážné a dechové hudby též v regionálních rockových skupinách jako hráč na baskytaru (spoluzakladatel chotěbořských skupin Atlantik a Fortuna) a na klávesy (skupina Mercury). Byl též členem tanečních orchestrů např. havlíčkobrodského orchestru Variace, kde hrál na klávesy a akordeon.

Od roku 1991 je ředitelem ZUŠ v Chotěboři, kromě toho zde vyučuje hře na dechové nástroje dřevěné, akordeon a hudební nauku. Je dirigentem Dechového orchestru mladých při ZUŠ Chotěboř a dirigentem Chotěbořského komorního orchestru, dále varhaníkem Církve československé husitské.

Do roku 2005 zastával funkci předsedy Spolku pro komorní a vokální hudbu v Chotěboři - toto sdružení zastřešovalo činnost tří chotěbořských amatérských subjektů - pěveckého sboru Doubravan, Chotěbořského komorního orchestru a Kruhu přátel hudby. Od školního roku 1992/1993 vyučuje hudební výchovu na Gymnáziu v Chotěboři.

Externě pokračuje jeho spolupráce s tanečními orchestry a hudebními skupinami. Je autorem hudby pro ochotnické divadelní soubory.(např. Schod Chotěboř, divadelní agenturu Ludmily Frištenské, ochotnické soubory v Přibyslav, Humpolci a Havlíčkově Brodě. Je také členem hudebního dua Harmonie.

Marie <br />Červinková-Riegrová

Marie
Červinková-Riegrová

Česká spisovatelka, básnířka a dramatička. Jejími rodiči byli František Ladislava Riegr a Marie Riegrová-Palacká. Byla vnučkou Františka Palackého.

Od svých deseti let si vedla deníkové záznamy, ve kterých, kromě svých osobních zážítků, zaznamenávala rozhovory s osobnostmi, které byly hosty u Riegrů (např. k nim patřil v roce 1888 ruský hudební skladatel Petr Iljič Čajkovskij). Zachytila zde i okamžik seznámení s Václavem Červinkou, správcem otcova statku v Malči u Chotěboře, který se zabýval literární a hudební tvorbou. V roce 1874 se za něj provdala.

Vládla psanou i mluvenou francouzštinou ruštinou, němčinou a angličtinou. Chvíle, kdy se sama pouštěla do literární tvorby, bývaly často v Malči. Mimo Čechy se zdržovala ve Vídni, opakovaně navštívila Francii, Itálii a Německo. O svých cestách si vedla pečlivé záznamy.
Přispívala do periodik Osvěta, Květy, Lumír a dalších. V roce 1877 dokončila básnickou sbírku Slovanské zpěvy, kterou zhudebnil její manžel. Přeložila operu Evžen Oněgin, kterou v Národním divadle provedl osobně Petr Iljič Čajkovskij. Psala libreta, např. Zmařená svatba (1875) a Dal si hádat (1880), která zhudebnil její manžel. Libreta Dimitrij a Jakobín zhudebnil Antonín Dvořák.

Roku 1885 uveřejnila Vlastní životopis Františka Palackého a o rok později ve Světozoru článek Před sňatkem Palackého, historický obraz z roku 1827. V roce 1892, po smrti matky, vydala její životopis (Marie Riegrová, rozená Palacká, její život a skutky).
V roce 1887 vydala rozsáhlý spis s názvem Ochrana chudé a opuštěné mládeže, ve kterém popsala příklady lidumilství v tehdejší Evropě. Tato kniha obdržela cenu na Jubilej výstavě roku 1891 v Praze.

Mimo literární tvorbu se věnovala charitativním činnostem.

Zemřela náhle ve věku nedožitých 41 let na mozkovou embolii.

Jaroslav <br />Matoušek

Jaroslav
Matoušek

Narodil se v rodině kožešnického mistra. Studoval na Obchodní akademii v Chrudimi a pak absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově jako jeden z nejlepších v ročníku.
V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie a po její kapitulaci přešel do Velké Británie, kde létal jako radiotelegrafista v letounu Wellington. Při návratu z akce v noci ze 16. na 17. října 1940 za velmi nepříznivého počasí byl stroj poškozen protiletadlovou palbou. Nad Londýnem navíc vlétl do balonové přehrady, která chránila velitelství stíhacího letectva a zřítil se k zemi. Radiotelegrafista Jaroslav Matoušek spolu s několika dalšími členy posádky byl na místě mrtev. Po několika dalších dnech byl se svými spolubojovníky pohřben na hřbitově Pinner Harrow. In memoriam byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Rudolf <br />Vejrych

Rudolf
Vejrych

18.1. 1882 -  18.2. 1939

Narodil se v Podmoklech nad Labem v rodině železničního úředníka, rájem jeho mládí byla příroda kolem vesničky Kozlov u České Třebové. Po dvou letech se spolu s rodiči přestěhoval do Prahy. Měl dva starší sourozence. Nejstarší Karel byl uznávaným pianistou a pedagogem, sestra Ela byla první ženou Maxe Švabinského. Ten také přivedl mladého Rudolfa k malování.


Po ukončení nižšího gymnázia v Truhlářské ulici odešel na Uměleckoprůmyslovou školu, kterou ale nedokončil. Ze třetího ročníku přestoupil do speciálky Maxe Pirnera na Akademii výtvarných umění.


Jeho rané práce ukazují jak na pohotového portrétistu, tak na umělcův zájem o krajinu, městské veduty, zátiší či interiér, jež ztvárňoval v duchu lyrického českého impresionismu. Poučení pro své první krajiny a portréty nacházel u starých mistrů, nevyhýbal se ani modernímu evropskému umění. Jako adept Hlávkova stipendia, získaného za Práce vystavované od roku 1905 na výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfínu, které Česká akademie věd a umění udělovala nejtalentovanějším mladým tvůrcům, odjel v roce 1907 do Paříže. Seznámil se zde s čistým impresionismem v jeho původní podobě, ale nestal se jeho vyznavačem. Ctil české umění a jeho tradici. Vejrychovo umění je uzavřené, intimní, barvy jsou tlumené.


V roce 1918 se stal členem SVU Mánes a také převzal po zesnulém malíři Karlu Raškovi ateliér v Mánesově ulici č. 30 i s jeho soukromou kreslířskou a malířskou školou. Stal se svědomitým a dobrým pedagogem. K nejznámějším žákům patřili např. Martin Benka, Václav Bartovský, Ludmila Jiřincová, Jan a Adolf Wenigové, sochař Jan Kodet, Emil Kotrba. Jeho žákyní byla i Božena Solarová, s níž Rudolf Vejrych později uzavřel svůj druhý sňatek.


Ve dvacátých letech se objevují na jeho obrazech sociální motivy, které reagují na tíživé poměry tehdejší doby. Sociální cítění ho také přivedlo do řad tzv. Levé fronty. Mezi díla tohoto období patří např. Chudá večeře (1928), Dřevorubec (1921), Chudý chlapec (1928), Dívka se sněženkami (1922), Pradleny (1926).


Přestože na svých výpravách za uměním a krásou přírody procestoval téměř celé Čechy i Slovensko a byl i v řadě cizích zemí, nejraději se vracel do Kozlova, vesničky u České Třebové. Zajížděl sem od roku 1891, plných 48 let. Namaloval zde mnoho obrazů a kreseb. O místě vzniku výtvarných děl vypovídají názvy: U nás v Kozlově, Jaro v Kozlově, Bílý pokoj v Kozlově, Chalupa v Kozlově.


Třicátá léta znamenají přelom v tvorbě Rudolfa Vejrycha. Šedou barevnost vystřídala pestrá výrazová škála. Pod vlivem Henry Matisse vznikají poslední umělcova díla. Okouzluje ho všechno, co souvisí se životem, jako by tušil blížící se konec. Zemřel nečekaně v den zahájení výstavy svých kreseb ve Feiglově galerii. Pochován je na malém hřbitůvku v Kozlově.

Karel <br />Kutlvašr

Karel
Kutlvašr

27.1. 1895 - 2.9. 1961

Armádní generál čs. armády, legionář, vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945.

Po absolvování dvouleté obchodní školy v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, byl nejdříve zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.
Roku 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny, zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán.

Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně roku 1918. Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a roku 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, zde byl postupně povýšen na plukovníka, poté na brigádního generála. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí.

Za okupace se účastnil domácího odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Široké veřejnosti se stal Karel Kutlvašr známým především jako hlavní vojenský velitel pražského povstání v květnu 1945 a po únoru 1948 jako ostouzený a vězněný generál.

Po válce působil jako velitel sboru v Plzni a zástupce velitele sboru v Plzni a zástupce velitele oblasti v Brně (1946-48). Už tehdy mu ovšem komunisté nemohli zapomenout, že přijetím kapitulace německých branných sil a povolením jejich odchodu 8. května 1945 z Prahy fakticky zpochybnil osvobození Prahy Rudou armádou. Hned po únoru 1948 byl penzionován, už v prosinci po vyprovokované akci zatčen a v roce 1949 odsouzen k doživotnímu vězení, v němž patřil k obzvlášť trýzněným věžňům.

V roce 1960 byl amnestován a brzy po propuštění z vězení zemřel. V roce 1968 pak byl in memoriam rehabilitován.

František <br />Fiala

František
Fiala

12.1. 1883 -  11.4. 1974

Profesor, kartograf a geodet.

Po ukončení studia na reálném gymnáziu v Novém Městě na Moravě pokračoval ve studiu na Českém učení technickém v Praze - nejprve obor strojního inženýrství, pak na učebním běhu pro zeměměřiče, který ukončil s vyznamenáním v roce 1906. Jako asistent prof. Petříka dosáhl později aprobace z matematiky a deskriptivní geometrie na Karlově universitě. Následně odešel studovat do Paříže vyšší geodézii, diferenciální geometrii a také nomografii. Již v roce 1921 předložil dizertační práci z matematické kartografie a dosáhl hodnosti doktora technických věd. V letech 1918-1927 začal získávat pedagogické zkušenosti na středních školách jako profesor matematiky a deskriptivní geometrie. V roce 1922 předložil práci "Volba zobrazení pro stát československý s úvodem do kartografie", na jejím podkladě se habilitoval. V roce 1927 se pak stal mimořádným profesorem na tehdejší Vysoké škole speciálních nauk při ČVUT. Rozvinul předměty kartografické zobrazování, geodetické počtářství II. a III. běhu a nomografii, čímž vznikly základy k dalšímu rozvoji studia zeměměřičského inženýrství. Velmi prospěšnou byla činnost profesora Fialy ve funkci děkana a potom proděkana bývalé Vysoké školy speciálních nauk. Jeho zásluhou mohlo být zahájeno vyučování již v květnu 1945.
V následujícím roce se podařilo rozšířit studium na čtyři roky, a vytvořit tak základy pro další rozvoj geodézie a kartografie. Profesor Fiala působil od roku 1930 v Národním komitétu geodetickém a geofyzikálním nejdříve jako člen, později jako předseda geodetické sekce. Byl také činorodým členem vědecké rady Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického, členem vědecké rady Kartografického kabinetu při ČSAV, Masarykovy akademie práce, Jednoty československých matematiků a fyziků, Československé. fotogrammetrické společnosti, České matice technické atd. Rozsáhlá je činnost profesora Fialy v odborných a vědeckých časopisech, kde pracoval jako autor, vědecký redaktor a člen redakčních rad. Uveřejnil na 50 prací z problematiky nomografie, matematické kartografie, využití vyrovnávacího počtu a racionalizace výpočetních prací atd. Svými pracemi se stal známým v zahraničí a získal autoritu u význačných zahraničních odborníků.
Za jeho mimořádnou činnost se mu plným právem dostalo vysokých vyznamenání, k hlavním patří jmenování doktorem věd, propůjčení Řádu práce za vědeckou a pedagogickou práci a jmenování zasloužilým členem rady vědecko-technického rozvoje v geodézii a kartografii.