Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Zdeněk <br />Lang

Zdeněk
Lang

Ing. Zdeněk Lang se narodil se 5. prosince 1932 Byl jistě významnou a populární osobností našeho města, člověk velmi aktivní, ve společnosti kamarádský. Byl opravdovým Třebovákem a všemožně se snažil prosazovat naše město tak, aby znovu nabylo té vážnosti a významu, který mu přísluší. V celém svém snažení ve funkci starosty i dále ve funkci radního nebo zastupitele nebo člena Okresního shromáždění vždy působil velmi aktivně a diskutoval k nejrozmanitějším problémům. Již od mládí byl aktivním sportovcem, snad právě ve sportu získal tolik přátel. Zůstal sportu věrný i jako funkcionář a byl nejen čelným představitelem zdejšího Sokola, ale i aktivně působil v jeho ústředí, kde zastával funkci v majetko-správním oddělení. Byl navíc jmenován krajským zmocněncem PV ČOS ve věci zastupování zájmů České obce sokolské pro jednání s představiteli Pardubického kraje.

Po listopadu 1989 se okamžitě aktivně zapojil do veřejného a politického života nejdříve v Občanském fóru a po jeho rozpadu pak do Občanské demokratické strany, za kterou kandidoval dvakrát do městského zastupitelstva, i do zastupitelstva Pardubického kraje. Od vstupu do veřejného života působil pro vznik samosprávného regionu "Pomezí Čech, Moravy a Kladska", který by existoval vedle systému okresní správy, inicioval jeho vznik v České Třebové a byl i jeho prvním představitelem. Svou myšlenkou poněkud předstihl dobu a nenalezl podporu v žádných oficiálních strukturách. To se ovšem později podařilo jiným, kteří již s podporou okresních orgánů založili "euroregion Glacensis" (Pomezí Čech, Moravy a Kladska), region stejného názvu, ovšem s jiným obsazením a při jeho vzniku také dokonce bez České Třebové. Při dotažení původní myšlenky mohlo být centrum regionu díky Zdeňku Langovi v České Třebové, nyní je v Rychnově nad Kněžnou.

Nelze pominout také Zdeňka Langa jako stavitele a projektanta. Jako odborník právě vždy nejvášnivěji vystupoval při hodnocení studií, plánů a záměrů, o vývoji města měl své představy. Řadu staveb během svého života realizoval, vzpomeňme např. na stavbu krytého bazénu v České Třebové nebo Kulturního domu v Ústí nad Orlicí. Jako aktivní projektant zůstal i ve svém důchodovém věku, kdy účinně pomáhal v projekční kanceláři své dcery Ing. Ivany Smolové.

Zemřel náhle na lyžařském výletě poblíž Svinné, pochován je v České Třebové. Jeho celoživotní práce pro blaho města a společnosti byla oceněna mimořádným uznáním In memoriam od rady města.

Vilém <br />Kyral

Vilém
Kyral

Narodil se na Parníku u České Třebové v rodině malého živnostníka. Právě tento důvod mu v pozdějších letech dělal problémy, dokonce musel předčasně z armády. Hudební základy ve hře na housle získal u otce, venkovského kapelníka, hře na klavír se učil u Valerie Seidlové. Později se ještě vzdělával na hudební škole v Pardubicích (1924-1928) a na pražské konzervatoři (1928-1931), kde navštěvoval varhanní, kompoziční i dirigentské oddělení a také třídu houslí prof. Rud. Reissiga. V roce 1938 ještě vykonal státní zkoušky z dirigování orchestru a sborového zpěvu.

Načerpané zkušenosti předával jako učitel hudební výchovy na reálném gymnáziu v České Třebové, byl i městským kapelníkem, dirigentem Orchestrálního sdružení Smetana a sbormistrem českotřebovského pěveckého spolku Bendl. Po ukončení druhé světové války odešel do Prahy. Byl zde postupně referentem kulturního oddělení ÚRO, kapelníkem pražské posádky a od roku 1953 redaktorem zábavné hudby a dirigentem orchestru Československého rozhlasu. Později odešel do Kraslic, kde odborně instruoval velký dechový orchestr, složený z učňů závodu AMATI. Zanedbatelná není ani jeho činnost skladatelská. Napsal řadu estrádních a tanečních skladeb pro dechový orchestr. Prvního úspěchu dosáhl v roce 1936 polkou, která po deseti letech dostala název Brigádnická. K ní postupem času přibyly další známé skladby. Připomeňme si alespoň pochod Strahov 1948, mazurku Pro Mařenku, Taneční suita, valčík Pohádka jara a také suitu Z rodného kraje, která má tři části: U Třebovských stěn, V březině a Na břehu Orlice.

Dnes nám jméno Viléma Kyrala v České Třebové připomíná jedna z parnických ulic a také pamětní deska na domě, kde prožil velkou část života.

Pavel <br />Imrich

Pavel
Imrich

Pavel Imrich se narodil v Ústí nad Orlicí. Za svých gymnaziálních studií byl jednou z vůdčích osobností alternativního uskupení zvaného P.A.J.Z.L. (Zkratka slov Pivo a jiné základní lihoviny, později vykládaná jako Praví a jediní zastánci lidu). V roce 1973 ukončil studia dějin umění na brněnské Universitě Jana Evangelisty Purkyně. Pracoval pak v Krajské galerii v Hradci Králové. Většinu své profesní kariéry však věnoval památkové péči ve východních Čechách. V Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, kam nastoupil po PhDr. Machytkovi, se podílel na restaurování mobiliáře zpřístupněných památkových objektů a na přípravě expozic. Dlouhá léta působil jako kastelán na zámku v Doudlebách nad Orlicí, kde také založil rodinu a stal se otcem dvou synů.
Po restituci doudlebského zámku v roce 1992 odešel na Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou, kde pracoval v oddělení kultury jako výkonný památkář a posléze se stal jeho vedoucím. V době zániku okresních úřadů přešel v roce 2002 na odbor památkové péče Krajského úřadu v Pardubicích, aby po roce přestoupil do Národního památkového ústavu v Pardubicích, kde vedl nově budované pracoviště v Josefově. Až do odchodu do penze se věnoval agendě restaurování na území Královéhradeckého kraje.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Jaromír <br />Barták

Jaromír
Barták

24.8. 1912 -  13.3. 2015

Ing. Barták pochází z Nymburka, narodil se v rodině holiče a vlásenkáře Jindřicha Bartáka a jeho manželky Anny. Měl ještě o dva roky mladší sestru Marii. Vystudoval reálku v Nymburce a stavební fakultu ČVUT v Praze obor inženýrského stavitelství.

 

Po studiích a následné promoci nastoupil ing. Barták vojenskou presenční službu, kterou vykonal postupně v Mladé Boleslavi a v Praze. Po vojně jej pracovní umístění zaválo na dobu šesti měsíců do Berlína, kde působil u firmy Lorenz & Co., zabývající se geologickým průzkumem pro stavby téměř celé Evropy, konkrétně zemí ovládaných fašistickým Německem. Svému oboru zůstal ing. Barták věrný po celý život.

 

Do České Třebové přišel v červnu roku 1950. Kde se seznámil i se svou manželkou MUDr. Eliškou Bartákovou, rozenou Záleskou, dcerou známé parnické porodní asistentky Cecílie Záleské. Paní Eliška se v našem městě stala první dětskou lékařkou na místním zdravotním středisku. K jejich osudovému seznámení došlo v roce 1943 v Benešově, kde působila v tamější nemocnici a ing. Bartáka do okolí tohoto města ji přivedly pracovní povinnosti. Vztah obou mladých lidí skončil později svatbou. Ing. Barták sem byl přidělen jako pracovník Železniční stavební správy a pověřen vedením právě rekonstruovaného úseku hlavní trati Česká Třebová - Dlouhá Třebová. V rámci přestavby železničního uzlu zde byla trať rozšiřována na čtyřkolejnou a prováděno rozšiřování zemního zářezu v Tykačově ulici. Stavbu prováděl podnik Baraba pod dozorem Železniční stavební správy. Železnice na tomto úseku prochází geologicky složitým terénem, svahy v okolí tratě hrozily sesutím a bylo třeba je zabezpečit. Ing. Barták vedl vybudování střediska průzkumu v České Třebové. Středisko působilo prakticky v celé železniční síti. Později bylo v roce 1959 přemístěno do Pardubic.

 

Poté přešel Ing. Barták do Státního ústavu dopravního projektování, nejdříve pracoval krátce v Hradci Králové a potom v Praze. Byl významným odborníkem ve svém oboru a pouštěl se do řešení těch nejsložitějších úkolů. Pro své velké zkušenosti z projekční činnosti na železnici přešel po několika letech do Metroprojektu, kde pracoval jako hlavní projektant trasy C, z Kačerova do Jižního Města, až do důchodu. Ze svého působení v této instituci si Ing. Barták připomíná situaci, kdy se mu podařilo přes odpor investora, dodavatele i svých nadřízených (i když na to sám finančně doplatil) zkrátit a napřímit trasu do Jižního města.

 

Přestože dlouhá léta denně dojížděl do Prahy, vždy se rád vracel do České Třebové, kterou považuje za svůj skutečný domov. Účastnil se zde také intenzivně kulturního života. Spolu s manželkou patřili k pravidelným návštěvníkům koncertních cyklů. Dále je třeba připomenout jeho spolupráci s Osvětovou besedou a Městským muzeem, pro které připravil unikátní fotografické albumy, dokládající velký úspěch provedení “českotřebovské opery” F. K. Zedínka Obrázky z Hor, které doplnil i o záznam z akce uspořádané v září 2001 ke 150. výročí pobytu Boženy Němcové v Lázních na Horách a také album fotografií a dokumentů o odhalení pamětní desky F.V. Krejčího na jeho rodném domě. V době svého důchodu se vlastně náhodou dostal k tomu, aby shromáždil veškeré dostupné dokumenty o osudu Ing. Otakara Runy, jednoho z prvních Třebováků popravených nacisty. Podařilo se mu shromáždit všechnu dostupnou pozůstalost a prosadil vznik a instalaci pamětní desky, která je nyní umístěna na Runově rodném domě čp. 20 na Starém náměstí. Pro Městské muzeum pak shromáždil všechny dostupné informace do unikátního albumu dokumentů. Dne 24. srpna 2012 oslavil významného životního jubilea - 100 let.

Oldřich <br />Bittl

Oldřich
Bittl

5.8. 1905 - 6.3. 1978

Jedním z nejznámějších českotřebovských divadelních ochotníků, jehož jméno je dodnes – s výjimkou těch nejmladších – známé všem našim spoluobčanům, byl bezesporu pan Oldřich Bittl. Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu a nesporný talent, zděděný po předcích, jej záhy přivedl na „prkna, jež znamenají svět“ a jevišti zůstal věrný po celý svůj život.


Kočovná divadelní společnost, v níž rodina Bittlova působila, se stala ve své době velice známou, zejména ve východních Čechách. Na jedné ze „štací“, v Brandýse nad Orlicí, se dne 5. srpna 1905 manželům Jaroslavě a Josefu Karlu Bittlovi narodil předposlední z pěti synů, Oldřich.

Josef Karel Bittl v roce 1912 ve věku dvaačtyřiceti let zemřel a paní Jaroslava byla nucena se vedle práce na scéně věnovat výchově svých synů. V následujících letech divadelní společnost pana ředitele Hurty, u níž Jaroslava Bittlová působila, zavítala čas od času i do České Třebové. Zde se Jaroslava Bittlová poznala s majitelkou cukrárny v Hýblově ulici paní Františkou Duškovou. Ta paní Bittlové nabídla, aby se syn Oldřich, který právě končil školní docházku, v Duškově závodě vyučil cukrářem. Tak se také stalo a Oldřich Bittl se o řadu let později stal majitelem vlastní cukrárny pod podloubím dnes již neexistujícího domu čp. 42 na náměstí. Tomuto zaměstnání se věnoval i po znárodnění. Vedle vlastní profese však dokonale využíval daru, vloženého do kolébky jednou ze tří sudiček, hereckého talentu.


Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se Oldřich Bittl během svého života objevil. Namátkou připomeňme např. tituly Don Carlos, Matka, Maryša, Na dvoře vévodském, Bílá nemoc a Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.


Po řadu let vystupoval Oldřich Bittl po boku svého kamaráda Čeňka Hampla. Bývaly to ku příkladu mikulášské a čertovské pochůzky, kdy Mikuláš v podání Č. Hampla a čert O. Bittla, v kostýmech, zapůjčených divadlem v Pardubicích, vzbuzovali opravdový respekt u všech dětí v navštívených rodinách. Tradiční byly velikonoční vyjížďky za koledou, a to třeba i s bračkou taženou párem koní. Od některého z hospodářů v Semaníně se vypůjčil pár koní s bryčkou, která se týden před „šmekustrem“ zprovoznila, ozdobila pestrými pentlemi, a již se vyjíždělo na koledu po třebovských sousedkách.


Oldřich Bittl se podílel ve spolupráci s malířem a hercem Karlem Tomšem i na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy. Uplatnil se také jako divadelní režisér, maskér a poradce pro dětská představení. Podílel se na mnoha estrádních a kabaretních vystoupeních, kde účinkoval po boku Karla Tomše, Jarky Sedláčkové, Vlasty Přívratské a dalších místních umělců.


Samostatnou kapitolou v umělecké činnosti Oldřicha Bittla bývalo působení na Jabkancových poutích. Zde vytvořil nezapomenutelnou postavu „obecního policajta“, podávajícího hlášení „purkmistrovi“ Čeňku Hamplovi. Na pódiu u kostelíčka se však objevil i v dalších výstupech, např. s J. Vařečkovou.


Oldřich Bittl se s námi navždy rozloučil v nemocnici v Pardubicích dne 6. března 1978 ve věku nedožitých třiasedmdesáti let.

Eugenie <br />Heidlerová

Eugenie
Heidlerová

11.8. 1898 -  11.3. 1960

Její otec Otto Rybička byl majitelem koloniálního obchodu, kořalny a v letech 1. světové války starostou města České Třebové. Měla ještě dva mladší sourozence. Dětství prožila v rodném domě čp. 74 v Hýblově ulici a v Rybičkově vile Zora čp. 957 na Trávníku.

Od dvanácti let pobývala v dívčím pensionátu v Olomouci a ve Sloupnici, jak tehdy bývalo zvykem u dívek z „ lepších“ rodin. V té době ji učaroval klasický balet. V pozdějších letech absolvovala baletní školu Mistra Remislavského a stala se jednou z jeho nejlepších žaček.

Když jí bylo 21 let, provdala se za dr. Ferdinanda Heidlera, tehdejšího ministra obchodu mladé Československé republiky. Svatební obřad se konal v kostele sv. Jakuba. Za svědky jim byli Ludvík Hausmann a Miroslav Vyskočil, obchodníci a strýcové nevěsty. Postupem času spolu měli tři děti. Klasickému baletu se paní Heidlerová věnovala i po svatbě. Vystupovala nejen na pražských divadelních prknech, ale i na plesech a dobročinných akcích. Vystupovala v roce 1927 ve Stavovském divadle v baletu Poesie večera a na přelomu 1926 ž 1927 v baletu Salambo (Škola klasického baletního umění R. Remislavského).

Když v roce 1928 dr. Heidler zemřel, za další dva roky se E. Heidlerová provdala za vídeňského žida Arnošta Kaufmanna, obchodníka a provozního ředitele hotelu Esplanade v Praze. Ale ani toto manželství netrvalo dlouho. Za 2. světové války její manžel zahynul v koncentračním táboře.

Paní E. Heidlerová si vždy přála, aby na sklonku života se mohla vrátit do rodné České Třebové. Nikdy k tomu ale nedošlo.