Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Milan <br />Michalski

Milan
Michalski

Pochází z učitelské rodiny a doma často vídával, kolik nezměrného úsilí učitelská práce i mimo školu vyžaduje. Již od dětství mě fascinovala neživá příroda a proto se chtěl věnovat geologii. Nakonec přece jen zvítězila rodinná tradice a vystudoval učitelství s aprobací přírodopis a chemie. Jeho zásluhou vzmikl v České Třebové Mineralogický klub. Je také dokumentaristou a dopisujícím redaktorem Orlických novin.

Mezi jeho další koníčky patří fotografování a cestování, při kterém se setkal, s řadou známých osobností, např. Rudolfem Krautschneiderem, Vítězslavem Dostálem, Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem.


Roku 2011 získal cenu města Česká Třebová Cenu Kohout.

Eugenie <br />Heidlerová

Eugenie
Heidlerová

Její otec Otto Rybička byl majitelem koloniálního obchodu, kořalny a v letech 1. světové války starostou města České Třebové. Měla ještě dva mladší sourozence. Dětství prožila v rodném domě čp. 74 v Hýblově ulici a v Rybičkově vile Zora čp. 957 na Trávníku.

Od dvanácti let pobývala v dívčím pensionátu v Olomouci a ve Sloupnici, jak tehdy bývalo zvykem u dívek z „ lepších“ rodin. V té době ji učaroval klasický balet. V pozdějších letech absolvovala baletní školu Mistra Remislavského a stala se jednou z jeho nejlepších žaček.

Když jí bylo 21 let, provdala se za dr. Ferdinanda Heidlera, tehdejšího ministra obchodu mladé Československé republiky. Svatební obřad se konal v kostele sv. Jakuba. Za svědky jim byli Ludvík Hausmann a Miroslav Vyskočil, obchodníci a strýcové nevěsty. Postupem času spolu měli tři děti. Klasickému baletu se paní Heidlerová věnovala i po svatbě. Vystupovala nejen na pražských divadelních prknech, ale i na plesech a dobročinných akcích. Vystupovala v roce 1927 ve Stavovském divadle v baletu Poesie večera a na přelomu 1926 ž 1927 v baletu Salambo (Škola klasického baletního umění R. Remislavského).

Když v roce 1928 dr. Heidler zemřel, za další dva roky se E. Heidlerová provdala za vídeňského žida Arnošta Kaufmanna, obchodníka a provozního ředitele hotelu Esplanade v Praze. Ale ani toto manželství netrvalo dlouho. Za 2. světové války její manžel zahynul v koncentračním táboře.

Paní E. Heidlerová si vždy přála, aby na sklonku života se mohla vrátit do rodné České Třebové. Nikdy k tomu ale nedošlo.

Miloslav <br />Chleboun

Miloslav
Chleboun

Miloslav Chleboun se narodil, žil i zemřel ve Džbánově. Pracoval jako rolník. Jeho pronásledování bylo částečně způsobeno i činností jeho matky - poslankyně a senátorka předválečného parlamentu Československé republiky. Miloslav Chleboun byl odsouzen dvakrát. Poprvé ho Okresní soud v Litomyšli 30. prosince 1952 odsoudil za pobuřování proti republice na 8 měsíců odnětí svobody. 8. června 1960 ho Krajský soud v Hradci Králové odsoudil za sdružování proti republice na 3,5 roku odnětí svobody, ke ztrátě čestných práv občanských, k propadnutí jmění a ke ztrátě volebního práva na 3 roky po odpykání trestu. Miloslav Chleboun byl rehabilitován Okresním soudem ve Svitavách 25. července 1990 a Krajským soudem v Hradci Králové 25. ledna 1991.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Marie <br />Sedláčková

Marie
Sedláčková

13.3. 1923 -  10.7. 1945

Marie Sedláčková z Horní Sloupnice zvaná Manka se narodila 13. března 1923 v Horní Sloupnici u Litomyšle jako první ze tří dětí manželů Sedláčkových. Otec byl Čech, matka pocházela z německé pohraniční obce Knapovec. Jako studentka litomyšlského a pražského gymnázia v roce 1942 maturovala na litomyšlském gymnáziu. Chtěla se stát lékařkou. V důsledku války se však brány univerzit zavírají. V době okupace existovalo na Litomyšlsku rozsáhlé odbojové hnutí. Po 15. březnu 1939 se do odbojové práce zapojovaly také další skupiny obyvatelstva mezi nimi i studující. V Litomyšli to byli především studenti reálného gymnázia a učitelského stavu. Patřila mezi ně i Manka. V květnu 1940 nabývají postupně akce mládeže na organizovanosti. Jednotlivé skupinky studentů se spojily v ilegální organizaci. Členové organizace se snažili současně získat spojení i s dělníky a vesnickou mládeží. V roce 1942 byl zatčen vedoucí této organizace, spolu s některými dalšími spolupracovníky a přišel 27. květen 1942 - atentát na Reinharda Heydricha. Po vyhlášení stanného práva začalo zatýkání jednotlivců i celých skupin a jejich hromadné popravy. 18, června 1942 byl na pardubickém Zámečku popraven chlapec Marie Sedláčkové. Zatýkání dalších členů studentské organizace pokračuje i v roce 1943. V této době se součástí Mančiny ilegální práce stávají cesty do pohraničí, zajišťování falešných dokladů a další činnosti. 14. 12. 1942 byla přijata do veterinárního ústavu v Ivanovicích na Hané, kde hodlala získat kmeny nakažlivých chorob. 17.4.1943 rozvazuje pracovní poměr, stěhuje se a s získaným materiálem dále pokračuje ve své činnosti. Píše se rok 1944. Kultivované bakterie jsou Mankou využívány k šíření nakažlivých nemocí mezi osobami německé národnosti a mezi domácími zvířaty na německých usedlostech. Dále bylo pomocí kyseliny pikrinové u osob české národnosti nakomandovaných na nucené práce docilováno vyvolání umělé žloutenky, aby jejich odjezd mohl být zmařen. Spolupráce s Ivanovicemi trvala až do února 1945, kdy bylo nutné po zásazích gestapa veškerou práci přerušit. Další z jejích činností již od roku 1942 bylo dodávání prádla ušitého z materiálů získaných v německých skladištích do internačního tábora ve Svatobořicích. Na podzim 1944 se Manka zapojuje do ilegální organizace R3 jako spojka známá na Moravě též pod jménem Pavla. Po smrti vedoucího R3 se řada členů postupně zapojovala do partizánských oddílů. Manka dále vystupovala jako kurýr R3, ale ve skutečnosti pracovala samostatně. Od února 1945 již zná gestapo její totožnost a snaží se jí všemožně dopadnout. Z té doby lze v blízkosti jména Marie Sedláčkové zaznamenat četná jména partizánských oddílů a odbojových skupin. Manka se pro gestapo stává klíčovou osobou pro odhalení moravského odboje. Na scénu vystupuje Jan Dvořák jeden z konfidentů gestapa. Manka mate stopu gestapa změnou zevnějšku a jména. 10. března 1945 je domluvena schůzka Manky s Janem Dvořákem na mostě u vesnice Luleč. Přichází tam se dvěma partyzány a netuší, že ji tam čeká zrada v podobě členů gestapa skrytých v záloze. Dochází ke střetu mezi partyzány a gestapem, který skončil zajetím Manky a jednoho z partyzánů. Po výsleších a mučení byla z Kounicových kolejí odvezena 7. dubna 1945 na transport KL 3 o celkovém počtu 207 osob, z nichž většina byli pomocníci a spolupracovníci partyzánů z Moravy Tito lidé měli být bez soudu popraveni. Transport dorazil 9. dubna do Mauthausenu. 10. dubna 1945 jsou vězni popraveni v plynové komoře. Tím by snad život této smělé dívky byl u konce. Přímý svědek smrti žen z transportu v plynové komoře však chybí a ve zprávě nalezené po válce nedaleko letiště ve Vysokém Mýtě bylo uvedeno, že se Manka dostala do Göteborgu ve Švédsku a leží tam v nemocnici. Tato zpráva byla po válce zástupcem ČSR po jeho návratu ze Švédska vyvrácena.

Rudolf <br />Žabka

Rudolf
Žabka

30.3. 1901 -     ?   

Rudolf Žabka se narodil 30. března 1901 v Líšnici. Byl rolníkem v osadě Polsko u Žamberka. Za 2. světové války ukrýval členy paravýsadku Barium nadporučíka dělostřelectva Josefa Šanderu a četaře aspiranta Josefa Žižku s vysílací stanicí. Koncem roku byl 1947 navržen na udělení vyznamenání "Čs. válečný kříž 1939". Ve skupinovém procesu v roce 1949 byl odsouzen pro velezradu a vyzvědačství k 15 letům odnětí svobody, k peněžitému trestu 30000 Kčs, ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění.  

Rudolf Žabka byl rehabilitován Krajským soudem v Hradci Králové 20. září 1990

Quido  Tomáš<br />Kocian

Quido Tomáš
Kocian

7.3. 1874 - 3.1. 1928

Narodil se v Ústí nad Orlicí v rodině soukeníka Romana Kociana v domě čp. 388, jako jeho šesté dítě. Vzhledem k tomu, že od mládí nedoslýchal na jedno ucho, nemohl se věnovat obchodu, jak si přál jeho otec. Na doporučení svého učitele odešel roku 1889 studovat Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kterou absolvoval v roce 1893. Z Hořic vedla Kocianova cesta do Prahy na Umělecko-průmyslovou školu do ateliéru prof. Celdy Kloučka, který učil figurální a ornamentální modelování. V roce 1896 přestoupil k prof. Josefu Václavu Myslbekovi na Akademii výtvarného umění. Zde se mu dostalo v roce 1898 první významné pocty: „Šárka“ získala výroční cenu Akademie. Tato plastika byla pak ale také příčinou jeho dočasných roztržek s profesorem Myslbekem (pozn. kritika napsala, že zase v tomto případě žák předčil Mistra). Finančně jej na počátku pražských studií výrazně podpořil baron K. F. Bartoš-Sturz Sattelberg. V roce 1899 ukončil Kocian studia na akademii a na Novém Městě v Praze 2 v ulici Na Moráni č. 360 si zřídil ateliér.

 V roce 1901 modeloval jednu ze svých nejlepších soch, „Mrtvého Ábela“ (realizováno v bronzu před Sochařsko-keramickou školou v Hořicích v Podkrkonoší), která měla velký ohlas u kritiky a znovu jej usmířil s prof. Myslbekem. V roce 1902 získal za tuto plastiku Klárovu a Římskou cenu a odjel na studijní cestu do Itálie. Rok 1904 byl pro něho zvlášt významný: navštěvuje Paříž a seznamuje se s A. Rodinem a E´. A. Bourdellem. Setkání  mělo vliv na jeho další tvorbu.

 V roce 1906 přijal místo profesora na Sochařsko-keramické škole v Hořicích v Podkrkonoší a definitivně opustil Prahu. Kocianův zhoršující se zdravotní stav vyvolal u nadřízených školských úřadů požadavek na jeho předčasný odchod do důchodu. Náhlé penzionování v roce 1927 způsobilo jeho hluboký psychický otřes, po kterém následoval záchvat srdeční mrtvice, kterému o tři dny později 3. ledna 1928 podlehl.

 Vedle svého povolání se také věnoval vlastní tvorbě. Vytvořil celou řadu plastik – návrhů pomníků, portrétů, reliéfů i volných plastik.

Socha Šárky, která se dnes nachází v městském parku Javorka vznikla v letech 1909 až 1911. Zhotovili ji žáci sochařské školy v Hořicích podle modelu svého profesora Quido Kociana. Je z pískovce a celá práce trvala 518 hodin. Je evidovaná jako kulturní památka. Zásluhou Okrašlovacího spolku byla socha v roce 2003 celkově opravena.