Zuzana Švabinská

Narodila se v rodině pražského malíře a pedagoga Rudolfa Vejrycha a Anny Procházkové. Jak sama říkala "Pokřtili mě Zuzana Eliška Sylva, kmotrou mi byla teta Ela Švabinská“. Ona Ela byla sestrou jmenovaného Rudolfa Vejrycha a byla provdána za proslulého výtvarníka Maxe Švabinského." Když se rodiče rozvedli a matka provdala za Maxe Švabinského, který odešel od Ely Švabinské, stala se po čase jeho dcerou a přijala jeho příjmení. To již rodiče neměla a jí bylo 33 let.

Svému druhému otci byla nejen hospodyní, ale i starostlivou pečovatelkou i sekretářkou. Po letech se stala tou nejlepší propagátorkou a znalkyní tvorby obou umělců. Zpracovala podrobný soupis jejich výtvarných prací, napsala o nich bezpočet odborných a životopisných článků a studií. Absolvovala celou řadu přednášek, hovořila v celostátním rozhlase. Spolupracovala s Památníkem Maxe Švabinského v Muzeu Kroměřížska, s Národní galerií v Praze i s celou řadou dalších institucí. Starala se také o kozlovskou chaloupku, kterou převzala po své tetě Elišce. Tu v letech 1967 až 1968 velkým nákladem opravila a vnitřek doplnila původním zařízením. Žila v Kroměříži, po té sekvůli svému zhoršujícímu zdravotnímu stavu, natrvalo přestěhovala ke své dceři do Prahy. Kde také zemřela ve věku 92 let. Napsala knihu svých pamětí: Světla paměti.