Básník, novinář a politik, zakladatel české moderní žurnalistiky, literární kritik, autor črt, překladatel.
Po absolvování gymnázia v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě,šel studovat filozofii do Prahy. Chtěl se stát českým spisovatelem a život zasvětit práci na povznesení českého národa. Studoval češtinu a světovou, zejména slovanskou, literaturu. Po skončení filozofie začal v Praze studovat teologii, neboť kněžské povolání považoval pro vlasteneckou práci za nejvhodnější. Po roce (roku 1841) však odešel a po celý zbytek života byl nekompromisním kritikem římskokatolické církve.
Poté odjel do Moskvy, kde získal místo vychovatele v rodině universitního profesora. Roku 1844 se odtud vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná - vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus. V Brodě organizoval ochotnické divadlo.
Roku 1845 se proslavil ostrou kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. O rok později se stal, na doporučení Františka Palackého, redaktorem Pražských novin. Psal také do satirické přílohy časopisu Česká včela s názvem Žihadlo.
V revolučním roce 1848 Havlíček z Pražských novin odešel a založil vlastní Národní noviny, které byly prvním deníkem v Českých zemích a dosáhly velké popularity. Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu. Byl členem Národního výboru. Po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Na jednáních sněmu ve Vídni i Kroměříži však nijak aktivně nevystupoval. Cítil se více novinářem než poslancem, a tak se v prosinci 1848 poslaneckého mandátu vzdal a věnoval se plně vedení Národních novin. Havlíček v nich i nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. Vedle článků se těšily oblibě především jeho výstižné epigramy a satirické popěvky. Vydávání novin bylo však roku 1850 definitivně zakázáno.
Havlíček se však nevzdal, usadil se v Kutné Hoře a začal zde vydávat politický týdeník Slovan. Svou činností si vysloužil soustředěnou pozornost úřadů. Jednotlivá čísla Slovanu byla konfiskována, časopis nesměl být dodáván do Prahy a dalších míst a Havlíček byl takřka denně šikanován policií či soudem. Když po dvou úředních výstrahách bylo nutné očekávat brzký zákaz časopisu, Havlíček sám v srpnu 1851 jeho vydání zastavil. V Kutné Hoře vydal Havlíček také dva sborníky svých článků, Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. V listopadu 1851 stál opět před porotou, tentokráte kutnohorského soudu, žalován pro články ve Slovanu. Byl však znovu uznán nevinným.
Poté se s rodinou vrátil do Brodu a žil spíše v ústraní. Na počátku prosince 1851 byl však ve svém domě zatčen a dopraven do tyrolského Brixenu. Zde byl přinucen žít více než tři roky. I v Brixenu studoval, překládal a tvořil. Vznikly zde knihy, které představují vrchol jeho básnického díla: Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra, Král Lávra. Z brixenského vyhnanství se vrátil na počátku května 1855. Jeho manželka bohužel krátce před jeho návratem zeměrela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka.
Karel Havlíček zemřel ve třiceti pěti letech. Je považován za zakladatele českého politického novinářství a svou básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Jeho jméno se pro český národ stalo symbolem statečnosti, boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a národní svobody.
