Valentin Oswald Ottendorfer

Svitavský rodák Valentin Oswald Ottendorfer neměl v životě na růžích ustláno. Pocházel ze soukenické rodiny - soukenictví bylo tehdy na vrcholu své slávy - a byl tedy materiálně zajištěn. Sourozenců měl nespočet, jedenáct, i když se dospělého věku dožilo pouze šest. Oswald musel být bystrým dítětem, byl předurčen ke studiu.  Nejdříve na piaristickém gymnáziu v Litomyšli , pak na vídeňské a pražské univerzitě.

Obory filozofie a a právo utvářely jeho světový názor a formovala jej nově se rodící občanská společnost. Přičichl k demokracii a všeobecným hodnotám svobody a tyto principy do konce svého života neopustil. v roce 1848 bojoval pod praporem studentských legií na pražských barikádách a revoluci prožíval na ulicích mnoha německých měst ve Vídni. V tomto období si korespondoval s ruským revolucionářem Bakuninem. Rakouská policie takové " demokratické živly" nemilosrdně stíhala a  zatykač, který byl na zločince vystaven, přiměl Ottendorfera k emigraci do USA.

Bez rozloučení s rodinou, bez vzdělání a znalosti anglického jazyka se mladý muž ocitl v newyorském přístavu. Začal pracovat jako nádeník, pomocný dělník a po nocích se učil novému jazyku a do sebe nasával atmosféru amerického prostředí. S pomoci přátel se stal zanedlouho sazečem vlivného německého deníku New Yorker Staats-Zeitung, který patřil německým emigrantům, rodině Uhlových. Ottendorfer postoupil do redakce, glosoval politický život v Americe a zdálo se, že se v novém domově uchytil. Navíc mu přálo i štěstí.

Koncem padesátých let se do něj zamilovala vdova po majiteli listu Anna Uhlová. Sice byla o několik let starší, ale plná energie, zkušeností a jistého půvabu. Ottendorfer přijal do své péče i šest potomků z Annina manželství.V té době Oswald vážně onemocněl, často se léčil v evropských lázních,ale do rodných Svitav se podívat nesměl. Teprve amnestie otevřela hranice a rakousko-uherské vyrovnání přineslo i nové impulzy.

Koncem sedmdesátých let se manželé Ottendorferovi stali váženými americkými občany. On jako člen demokratické strany se bezmála stal starostou New Yorku (kandidaturu odmítl) a ona stála u zrodu mnoha dobročinných ústavů - sirotčinců, chudobinců a nemocnic. Razili heslo, které je platné i dnes: kdo má zdravé ruce a může pracovat, pracovat musí! Ostatním je zapotřebí pomoci. Věděl o čem mluví.

Svitavy se od 50. let 19. století potýkaly s problémy zdravotnictví, osvěty a školství. Chyběly nemocnice, chudí se díky ekonomickým krizím ocitali v mezních situacích. Proto město s radostí přijalo Ottendorferovu nabídku finančně se podílet na vzniku nové nemocnice a sirotčince a chudobince. V roce 1886 byly obě instituce za velké slávy a Ottenderferovy přítomnosti otevřeny. Na Ottendorferově ulici stál sirotčinec a chudobinec a na počest mecenáše byla před budovou postavena bronzová busta. To Svitavští ještě netušili, že v roce 1892 vznikne ústav, který se stal vzorovou institucí pro moravská města.

Necelé dva roky stačily k tomu, aby na místě Ottendorferova rodného domu vznikla knihovna a čítárna s přednáškovým sálem. Mecenáš celou stavbu financoval a podílel se na nákupu knihovního fondu. V teplých srpnových dnech 1892 přijel Oswald v doprovodu své nevlastní dcery do Svitav. Podruhé a naposled! Dědictví, které městu zanechal je dodnes živé. Knihovna měla v depozitech ukryto na 23 tisíce svazků a stala se tak největší německou knihovnou na Moravě. Jaké musely být přednášky a koncerty, které se zde odehrávaly. A když v roce 1929 do města přijel prezident Masaryk, zavedli jej představitelé města právě sem.

Ottendorfer zemřel ve svém bytě v New Yorku v prosinci  roku 1900. V New Yorku je také pohřben na Greenwoodském hřbitově. V Americe po něm zůstalo množství fungujících ústavů a veřejných škol. Měl rád i Svitavy, pamatoval na svou matku - ostatně socha Mateřské lásky ve Svitavách je toho důkazem. Dnes je jméno Ottendorfer ve Svitavách také často skloňováno.