Narodil se v chalupě č.p. 97 na Parníku v dnešní Ústecké ulici. Vyrůstal ještě s dalšími deseti sourozenci. Po základní škole navštěvoval nedělní pokračovací školu a u otce se vyučil truhlářskému řemeslu. Po smrti otce převzal dvacetiletý Antonín nejen chalupu s hospodářstvím, ale i truhlářskou živnost a také všechny starosti a závazky. Jednak se musel starat o maminku, nezaopatřené tři sestry, čtrnáctiletého bratra a také tři tovaryše. Protože byl velice pracovitý, cílevědomý a podnikavý, začal v roce 1923 truhlářství rozšiřovat. Přistavěl dílnu a byt, později pilu – vše na dlužnou hypotéku, kterou se podařilo po dvaceti letech splatit. Postupně také vybavoval dílny strojním zařízením. Se svým bratrem, se kterým podnikal, zaměstnávali až dvacet zaměstnanců. Stejně jako jeho otec, který byl několik let starostou Parníka a zakladatelem místní sokolské jednoty, byl i Antonín velice činným občanem. Zastával funkci v obecním zastupitelstvu, v obecní radě, byl místostarostou Sokola, jednatelem hasičského sboru, členem Okrašlovacího spolku a Společenstva truhlářů, nájemcem honitby a mysliveckým hospodářem. Za války působil v protifašistickém odboji (I. čsl. partizánská brigáda Jana Žižky). Po válce měl velké zásluhy na odpojení Parníka od České Třebové. Podařilo se mu to, ale jen na krátkou dobu.

Když se po roce 1948 museli drobní truhláři spojit (Lidové družstvo dřevozpracující se sídlem v České Třebové), vedl je jeden z nejschopnějších – Antonín. Tehdy veškeré materiálové zásoby i strojní vybavení, které s bratrem vlastnili, odprodali družstvu. Byl to jeho první bolestivější okamžik, ale druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho synovi Radkovi bylo přerušeno studium na uměleckoprůmyslové škole a v říjnu 1951 narukoval jako vojín k technickému praporu PTP a přes dva roky strávil v ostravských dolech.

Místo vedoucího družstva truhlářů zastával Antonín až do roku 1958. Z funkce odstoupil po prodělané mozkové příhodě na doporučení lékaře. Byl mu však přiznán pouze částečný invalidní důchod. Jeho zdravotní stav se ještě zhoršil po lednu 1960, kdy došlo k vyvlastnění těžce vybudovaného domu č.p. 97. Krátce na to zemřel na infarkt myokardu. Po tzv. sametové revoluci se vyvlastněný majetek opět vrátil do rodiny jeho třem vnukům, kteří v něm obnovili truhlářské řemeslo.