Alois Vojtěch Šembera

Byl to jazykovědec, literární historik, profesor češtiny a české literatury na Stavovské akademii a Univerzitě v Olomouci a Vídeňské univerzitě, a také překladatel z němčiny. Působil také pod pseudonymem Mudromil Mýtský.

Narodil se ve Vysokém Mýtě v rodině řemenáře. Jeho dva bratři se stali katolickými knězi a třetí bratr se stal silničním inženýrem a výborným kreslířem. Jeho otec byl horlivý čtenář a vlastenec, což mělo na malého Aloise velký vliv. Jeho manželkou byla Františka Šemberová, se kterou měl 4 děti.

Od svých 11 let byl žákem moravskotřebovského gymnázia. Potom studoval filozofii v Litomyšli, kde se přátelil s F. M. Klácelem a Františkem Augustem Braunerem. Pak studoval práva v Praze, kde se sblížil s Palackým, Čelakovským a Hankou. Během pobytu v Praze se spřátelil s Janem Nerudou, který udržoval dlouhé přátelství i s jeho rodinou, zvláště pak synem a existuje z této doby rozsáhlá korespondence.

Po studiích od roku 1830 pracoval v Brně jako právník na magistrátu. V této době redigoval Moravské noviny a vydával kalendáře Posel z Moravy, Rozumný rolník a další. V roce 1839 se stal profesorem češtiny a literatury na stavovské akademii v Olomouci. V roce 1849 se akademie přestěhovala do Brna a A. V. Šembera se tam přestěhoval zpátky.

A. V. Šembera byl literárně velmi činný a zabýval se hlavně moravskými dějinami, nářečími a pravěkem Slovanstva. Napsal zřejmě dodnes nepřekonané dějiny Vysokého Mýta, zabývá se také dějinami rodu pánu z Boskovic, historií Olomouce, ale také Mongolů atd. K jeho historickým objevům patří i nález hrobky Karla ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí. Unikátní je také Šemberova kartografická činnost, velká mapa Moravy.

Zasadil se i o české hraní pro české publikum v brněnském divadle a o české pojmenování ulic. Roku 1838 se mu podařilo v Brandýse nad Orlicí objevit hrobku Žerotínů s ostatky Karla staršího ze Žerotína. V revolučním roce 1848 byl spoluautorem prohlášení o konstituci, které v březnu 1848 odevzdala deputace, jejímž byl Šembera významným členem, hraběti Lažanskému. V době revoluce roku 1848 také nakrátko převzal správu moravského zemského archivu a snažil se prosadit rovnoprávnost češtiny s němčinou.

Koncem roku 1849 se přestěhoval do Vídně. Zde se stal redaktorem české části říšského zákoníku a profesorem řeči a literatury české na vídeňské univerzitě. V letech 1862 až 1867 byl poslancem českého zemského sněmu. Napomohl ve Vídni i českým bohoslužbám v kostele svaté Anny. Vytvořil novodobou českou právnickou terminologii. Roku 1864 vydal knihu Základové dialektologie československé, což byl první soubor českých a slovenských nářečí. V roce 1858 vydal první svazek Dějin řeči a literatury československé a roku 1868 svazek druhý. Kniha byla významnou vysokoškolskou učebnicí své doby. Šembera ve třetím vydání této knihy z roku 1878 zpochybnil stáří Rukopisu zelenohorského a některé památky považoval přímo za padělky Václava Hanky a Josefa Lindy. Později označuje vše za padělky. Tím ovšem na sebe přivolal nevoli obhájců pravosti rukopisů. Jeho vídeňské přednášky i salón navštěvuje řada budoucích významných osobností včetně mladého Tomáše Masaryka.

Nesmazatelné stopy zanechal ve svém rodném Vysokém Mýtě, kde rád trávil volné dny i v době, kdy žil a učil ve Vídni. Díky němu se například hrálo ve městě první české divadelní představení, založil tam knihovnu, archiv a v jeho rodném domě vzniklo vysokomýtské muzeum se sbírkou jeho pozůstalosti. Je tam také mnoho desítek dopisů od řady slavných českých učenců a spisovatelů jako Němcová, Palacký, Erben a další. Zabránil také zbourání středověkého opevnění města včetně bran. Ty se mu pak podařilo nejen zachránit, ale i sehnat peníze na jejich opravu.

Zemřel v roce 1882 a pohřben je ve Vysokém Mýtě. Je podle něj pojmenována Šemberova ulice v Olomouci, Brně, Boskovicích a Šemberovo divadlo ve Vysokém Mýtě.