Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Hoffman

Josef
Hoffman

Dirigent, sbormistr.

Po absolvování pražské konzervatoře působil jako učitel hudby a skladatel. Byl ředitelem kůru v Dobřichově u Peček a poté v Chotěboři při kostele svatého Jakuba Staršího. Byl významným organizátorem a dirigentem Zpěváckého a hudebního spolku Doubravan, od roku 1903 jeho sbormistrem. Svou pedagogickou činností v Chotěboři se zasloužil o pověst Chotěboře jako města dobrých muzikantů.

Během jeho působení v Chotěboři byla v dnešní ulici Trčků z Lípy umístěna Hudební škola Josefa Hoffmana.

Zemřel po těžké nemoci cestou k lékaři do Prahy.

Marie <br />Sedláčková

Marie
Sedláčková

Marie Sedláčková z Horní Sloupnice zvaná Manka se narodila 13. března 1923 v Horní Sloupnici u Litomyšle jako první ze tří dětí manželů Sedláčkových. Otec byl Čech, matka pocházela z německé pohraniční obce Knapovec. Jako studentka litomyšlského a pražského gymnázia v roce 1942 maturovala na litomyšlském gymnáziu. Chtěla se stát lékařkou. V důsledku války se však brány univerzit zavírají. V době okupace existovalo na Litomyšlsku rozsáhlé odbojové hnutí. Po 15. březnu 1939 se do odbojové práce zapojovaly také další skupiny obyvatelstva mezi nimi i studující. V Litomyšli to byli především studenti reálného gymnázia a učitelského stavu. Patřila mezi ně i Manka. V květnu 1940 nabývají postupně akce mládeže na organizovanosti. Jednotlivé skupinky studentů se spojily v ilegální organizaci. Členové organizace se snažili současně získat spojení i s dělníky a vesnickou mládeží. V roce 1942 byl zatčen vedoucí této organizace, spolu s některými dalšími spolupracovníky a přišel 27. květen 1942 - atentát na Reinharda Heydricha. Po vyhlášení stanného práva začalo zatýkání jednotlivců i celých skupin a jejich hromadné popravy. 18, června 1942 byl na pardubickém Zámečku popraven chlapec Marie Sedláčkové. Zatýkání dalších členů studentské organizace pokračuje i v roce 1943. V této době se součástí Mančiny ilegální práce stávají cesty do pohraničí, zajišťování falešných dokladů a další činnosti. 14. 12. 1942 byla přijata do veterinárního ústavu v Ivanovicích na Hané, kde hodlala získat kmeny nakažlivých chorob. 17.4.1943 rozvazuje pracovní poměr, stěhuje se a s získaným materiálem dále pokračuje ve své činnosti. Píše se rok 1944. Kultivované bakterie jsou Mankou využívány k šíření nakažlivých nemocí mezi osobami německé národnosti a mezi domácími zvířaty na německých usedlostech. Dále bylo pomocí kyseliny pikrinové u osob české národnosti nakomandovaných na nucené práce docilováno vyvolání umělé žloutenky, aby jejich odjezd mohl být zmařen. Spolupráce s Ivanovicemi trvala až do února 1945, kdy bylo nutné po zásazích gestapa veškerou práci přerušit. Další z jejích činností již od roku 1942 bylo dodávání prádla ušitého z materiálů získaných v německých skladištích do internačního tábora ve Svatobořicích. Na podzim 1944 se Manka zapojuje do ilegální organizace R3 jako spojka známá na Moravě též pod jménem Pavla. Po smrti vedoucího R3 se řada členů postupně zapojovala do partizánských oddílů. Manka dále vystupovala jako kurýr R3, ale ve skutečnosti pracovala samostatně. Od února 1945 již zná gestapo její totožnost a snaží se jí všemožně dopadnout. Z té doby lze v blízkosti jména Marie Sedláčkové zaznamenat četná jména partizánských oddílů a odbojových skupin. Manka se pro gestapo stává klíčovou osobou pro odhalení moravského odboje. Na scénu vystupuje Jan Dvořák jeden z konfidentů gestapa. Manka mate stopu gestapa změnou zevnějšku a jména. 10. března 1945 je domluvena schůzka Manky s Janem Dvořákem na mostě u vesnice Luleč. Přichází tam se dvěma partyzány a netuší, že ji tam čeká zrada v podobě členů gestapa skrytých v záloze. Dochází ke střetu mezi partyzány a gestapem, který skončil zajetím Manky a jednoho z partyzánů. Po výsleších a mučení byla z Kounicových kolejí odvezena 7. dubna 1945 na transport KL 3 o celkovém počtu 207 osob, z nichž většina byli pomocníci a spolupracovníci partyzánů z Moravy Tito lidé měli být bez soudu popraveni. Transport dorazil 9. dubna do Mauthausenu. 10. dubna 1945 jsou vězni popraveni v plynové komoře. Tím by snad život této smělé dívky byl u konce. Přímý svědek smrti žen z transportu v plynové komoře však chybí a ve zprávě nalezené po válce nedaleko letiště ve Vysokém Mýtě bylo uvedeno, že se Manka dostala do Göteborgu ve Švédsku a leží tam v nemocnici. Tato zpráva byla po válce zástupcem ČSR po jeho návratu ze Švédska vyvrácena.

Jindřich <br />Nygrín

Jindřich
Nygrín

Narodil se 18. 4. 1890 ve Velkých Hamrech. Do Ústí přišel v dubnu 1914, pracoval jako  železniční zaměstnanec. Většinu života věnoval historii města a okolí. Člen různých spolků, zasedal v městské radě, v letech 1929-35 starostou města. Předseda Letopisné komise, stál u zrodu Městského muzea. V letech 1937-41 vydával časopis Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. Spolu s dalšími se zasloužil o záchranu hradu Lanšperka vydáním publikace o jeho historii a série pohlednic, i přímou prací v terénu při vykopávání sklepních prostor. Z publikací: O požárech, protipožárních opatřeních a hasičstvu v Ústí nad Orlicí 1498-1941, O robotách na Ústecku, O rodech a památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, 100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí. Podíl na výstavách (J. Kř. Kunstovný: Ze staré Ousti), velkou měrou se zasloužil o pořízení pamětní desky sochaři, ústeckému rodáku Q. T. Kocianovi na rodném domě (dnes v budově radnice). Působil jako okresní konzervátor, správce muzea, od r. 1953 správcem městského, později okresního archivu. Bibliografie in Sborník Okresního archivu Ústí nad Orlicí, 2. 1990, s. 90-95. Zemřel 29. 1. 1962 v Ústí nad Orlicí. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Rudolf <br />Vejrych

Rudolf
Vejrych

18.1. 1882 -  18.2. 1939

Narodil se v Podmoklech nad Labem v rodině železničního úředníka, rájem jeho mládí byla příroda kolem vesničky Kozlov u České Třebové. Po dvou letech se spolu s rodiči přestěhoval do Prahy. Měl dva starší sourozence. Nejstarší Karel byl uznávaným pianistou a pedagogem, sestra Ela byla první ženou Maxe Švabinského. Ten také přivedl mladého Rudolfa k malování.


Po ukončení nižšího gymnázia v Truhlářské ulici odešel na Uměleckoprůmyslovou školu, kterou ale nedokončil. Ze třetího ročníku přestoupil do speciálky Maxe Pirnera na Akademii výtvarných umění.


Jeho rané práce ukazují jak na pohotového portrétistu, tak na umělcův zájem o krajinu, městské veduty, zátiší či interiér, jež ztvárňoval v duchu lyrického českého impresionismu. Poučení pro své první krajiny a portréty nacházel u starých mistrů, nevyhýbal se ani modernímu evropskému umění. Jako adept Hlávkova stipendia, získaného za Práce vystavované od roku 1905 na výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfínu, které Česká akademie věd a umění udělovala nejtalentovanějším mladým tvůrcům, odjel v roce 1907 do Paříže. Seznámil se zde s čistým impresionismem v jeho původní podobě, ale nestal se jeho vyznavačem. Ctil české umění a jeho tradici. Vejrychovo umění je uzavřené, intimní, barvy jsou tlumené.


V roce 1918 se stal členem SVU Mánes a také převzal po zesnulém malíři Karlu Raškovi ateliér v Mánesově ulici č. 30 i s jeho soukromou kreslířskou a malířskou školou. Stal se svědomitým a dobrým pedagogem. K nejznámějším žákům patřili např. Martin Benka, Václav Bartovský, Ludmila Jiřincová, Jan a Adolf Wenigové, sochař Jan Kodet, Emil Kotrba. Jeho žákyní byla i Božena Solarová, s níž Rudolf Vejrych později uzavřel svůj druhý sňatek.


Ve dvacátých letech se objevují na jeho obrazech sociální motivy, které reagují na tíživé poměry tehdejší doby. Sociální cítění ho také přivedlo do řad tzv. Levé fronty. Mezi díla tohoto období patří např. Chudá večeře (1928), Dřevorubec (1921), Chudý chlapec (1928), Dívka se sněženkami (1922), Pradleny (1926).


Přestože na svých výpravách za uměním a krásou přírody procestoval téměř celé Čechy i Slovensko a byl i v řadě cizích zemí, nejraději se vracel do Kozlova, vesničky u České Třebové. Zajížděl sem od roku 1891, plných 48 let. Namaloval zde mnoho obrazů a kreseb. O místě vzniku výtvarných děl vypovídají názvy: U nás v Kozlově, Jaro v Kozlově, Bílý pokoj v Kozlově, Chalupa v Kozlově.


Třicátá léta znamenají přelom v tvorbě Rudolfa Vejrycha. Šedou barevnost vystřídala pestrá výrazová škála. Pod vlivem Henry Matisse vznikají poslední umělcova díla. Okouzluje ho všechno, co souvisí se životem, jako by tušil blížící se konec. Zemřel nečekaně v den zahájení výstavy svých kreseb ve Feiglově galerii. Pochován je na malém hřbitůvku v Kozlově.

Ivan <br />Hanuš

Ivan
Hanuš

25.1. 1928 -  13.8. 1984

Ivan Hanuš se jako student Lékařské fakulty v Brně zapojil do odbojového hnutí po komunistickém puči v roce 1948 a v roce 1949 byl zatčen a odsouzen 17. listopadu Státním soudem v Brně a 12. prosince 1950 Nejvyšším soudem v Praze za velezradu a vyzvědačství k 25 letům odnětí svobody, ke konfiskaci majetku, k pěněžitému trestu 50 000 Kčs a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Trest vykonával v Plzni na Borech, pak v uranových dolech na Příbrami a v Jáchymově a ve Valdicích. Propuštěn byl po 11 letech v roce 1960. Pracoval jako dělník, řidič tramvaje, řidič sanitky.

Rehabilitován byl Krajským soudem v Brně 19. září 1990.

Václav <br />Drobný

Václav
Drobný

27.1. 1916 -  18.8. 1983

Václav Drobný pocházel ze zemědělské rodiny. V roce 1948 se oženil a převzal hospodářství. 15. ledna 1950 byl pěti muži odvlečen k výslechu do Pardubic, pak do Chrudimi a následně na Pankrác do Prahy. Odsouzen byl za pomáhání k velezradě 11. a 12. září 1951 Státním soudem v Praze a 17. listopadu 1951 Nejvyšším soudem v Praze k 10 letům odnětí svobody, propadnutí celého jmění a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Po odsouzení byl odvezen na Bory u Plzně a odtud do Jáchymova do uranových dolů. Zde byl až do října 1956, kdy byl podmínečně propuštěn.

Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové 9. srpna 1990.