Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Petr <br />Adam

Petr
Adam

Jeho celoživotní zálibou je historie, zejména česká a středoevropská.

Pochází z Břeclavska. Po vystudování gymnázia v Mikulově na Moravě absolvoval studium historie na Historickém ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v aprobaci s německým jazykem. Mezi jeho další koníčky paří sport, především volejbal, četba, cestování a setkávání se s lidmi. V současné době je ředitelem Základní školy v Přibyslavi. Dříve pracoval na odboru školství Krajského úřadu Vysočina a předtím na odboru školství, rozvoje a památkové péče Městského úřadu v Chotěboři. Než se stal úředníkem, učil osm let na Vyšší odborné škole a Obchodní akademii v Chotěboři.
V době svého působení na Vyšší odborné škole v Chotěboři vytvořil spolu se studenty projekt "Chotěbořští zmizelí sousedé". V rámci tohoto projektu zmapoval osudy chotěbořských židů během druhé světové války. Výsledným produktem tohoto projektu byla publikace Osud rodiny Ludmily Löwidtové. Ta byla vydána i v anglickém jazyce s cílem doplnit putovní výstavy "Zmizelí sousedé" a "Pocta dětským obětem holocaustu", při jejich pouti po Spojených státech a Kanadě. Podílel se i na vytvoření putovní výstavy "Neztratit víru v člověka... Protektorát očima židovských dětí".
Spolu se Stanislavem Pavlíčkem stál u zrodu jedinečného edičního projektu v rámci České republiky - založení Chotěbořské edice, v jejímž rámci byly vydány již téměř všechny chotěbořské kroniky a pamětní knihy a dále syntézy k dějinám většiny místních škol a spolků. Publikuje také časopisecky.

Josef <br />Mačát

Josef
Mačát

Narodil se dne 3. března 1914 v rodině železničního zaměstnance. Po absolvování měšťanské školy nastoupil na dvouletou Zemskou školu pro zpracování dřeva a kovů v Litomyšli a poté na čtyřletou Vyšší průmyslovou školu strojní v Pardubicích. Vysokoškolské vzdělání získal na České vysoké škole technické v Brně. Ing. Mačát bydlel celý svůj život v České Třebové, jeho manželka Alena (roz. Kšírová) pochází rovněž z České Třebové.


Josef Mačát věnoval celou svou práci dopravě, železnici a železničnímu opravárenství. Svůj zácvik započal v dílnách v České Třebové. Od roku 1943 pracoval v dílnách ČD v Lounech až do roku 1945. Od roku 1945 do roku 1952 pracoval v železničních dílnách v České Třebové postupně jako hlavní mechanik, vedoucí technické kanceláře, zástupce přednosty a nakonec jako přednosta dílen. Od roku 1952 působil rovněž jako zkušební komisař pro vykonávání dozoru na parní kotle a tlakové nádoby. V roce 1952 přešel pracovat na Ministerstvo dopravy do Prahy kde působil postupně v různých funkcích a to nejprve jako hlavní inženýr dílenské správy ČSD, odborný sekretář pro řízení rozvoje pro vozový park dílenskou službu a dále byl zařazen v útvaru sekreariátu vědecko-technické rady ministerstva dopravy, zde setrval až do ochodu do důchodu.


Na železnici zavedl řadu technických zlešení a podílel sena přestavbě některých železničních úseků. Za svoji práci obdržel státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.


Externě působil jako pedagog na Železniční průmyslové škole v České Třebové, na Vysoké železniční škole v Praze a na Vysoké škole dopravní v Žilině. Byl autorem článků v některých odborných periodikách.


Zemřel 21. února 1986. Je pochován na městském hřbitově v České Třebové.

Mojmír <br />Stránský

Mojmír
Stránský

Mojmír se narodil 29. června 1924 v České Třebové část Parník (ulice Benátky č.p.34) jako nejmladší ze tří dětí manželů Stránských. Jeho otec František, rodák z České Třebové, byl železničář, strojvedoucí. Po úrazu v období po první světové válce, kdy přišel o pravou nohu pod kolenem, musel pracovat v mzdové kanceláři kde dělal výplaty strojvedoucím. Rentu nedostával, poněvadž se mu úraz stal mimo pracovní dobu. Matka Bohumila, rozená Bytnerová, se starala o domácnost a menší hospodářství - pocházela z Červenky u Litovle na Hané.Už jako klukovi mu byl Mojmírovi vzorem jeho starší bratr František (1914), ale i se sestrou Jiřinou (1918) si dobře rozuměl. Když vychodil měšťanku, přesvědčovala ho matka aby si udělal průmyslovku a stal se strojvedoucím. Bratr mu to rozmluvil slovy: než být študovaný lepší je být manuálně zručný. Nastoupil tedy v České Třebové do učení na automechanika v soukromé autodílně Josefa Sovy, který zaměstnával kromě Mojmíra ještě další dva učedníky. Už po dvou letech v učení se aktivně zúčastnil strojírenské výstavy, kde představil dílo „Vodácký hasák“. Ten rok soutěž vyhráli dva učni a jedním z nich byl i Mojmír, pro kterého vítězství znamenalo totéž co získat výuční list. Ještě rok se měl zaučovat na automechanika, ale z učení odešel (spíše utekl) a šel pracovat k bratrovi do dílny Moto-Velo-Sport, kde ve volných chvílích pracovali na vývoji vozítka.

Koncem války byl totálně nasazený v továrně v Kerhaticích (12 km od České Třebové v okrese Ústí nad Orlicí). Pracoval na kompletaci leteckých motorů BMW do letadla FockeWulf, později jako vedoucí zkušební stanice (kde byla improvizovaná montáž do letadla). To již se ale poohlížel po dceři rolníka Krčmáře, starosty obce Mostek, slečně Oldřišce. Pár měsíců před koncem války z letecké továrny odešel k soukromníkovi Josef Štarmanovi do České Třebové a tam pracoval na chladících strojích. Byl zařazen do vývojové skupiny k řešení problémů chladící techniky. Na bratrův popud se koncem roku 1945 představil rodičům slečny Oldřišky a 8. ledna 1946 byla svatba. Měsíc oba bydleli u rodičů, poté si vyklidili horní patro v dílně na Parníku a přestěhovali se tam. Ještě téhož roku, 16. listopadu, se jim narodila dcera Jiřina. Potom však musel jít Mojmír na dva roky na vojnu do Českých Budějovic (později i do Plzně), kde dělal řidiče autobusu. Rodinu mu naštěstí pomáhal živit otec jeho ženy Oldřišky. V té době přišla na trh koženka a jelikož k ní měl na vojně přístup, propašoval si jí pár metrů domů. Bylo z ní pošito první „koženkové“ vozítko pro invalidního holiče Po návratu z vojny se pustili do vývoje vozítka.

Bratr, který byl již v té době politicky pronásledován a neměl tedy do výroby moc chuti, postoupil hlavní iniciativu Mojmírovi. Tomu se mimo jiné 5. února 1950 narodil syn Mojmír a 11.července 1951 dcera Miroslava. Doba soukromému podnikání nepřála a tak byli oba bratři nuceni vstoupit do výrobního družstva invalidů, aby mohli ve vývoji a výrobě vozítek pokračovat. Z prostorových důvodů přemístili výrobu vozítek do Solnice. Mojmír však stále bydlel s rodinou v České Třebové a do Solnice v Orlických horách i s bratrem dojížděli ve vozítkách. Výroba tříkolových strojů potažených koženkou se zdárně rozrůstala. Rok 1954 nezačal příliš radostně. Začátkem ledna zemřel Mojmírovi otec a koncem ledna tragicky havaroval ve vozítku bratr. Mojmír si řekl že nemůže nechávat i nadále rodinu doma samotnou, tak udělal z dílny v České Třebové vývojovou dílnu pro přípravky do Solnice a ještě se třemi kolegy (Josef Štarman - bývalý továrník, Josef Vaňous a Václav Škeřík, později se přidal i Hanzl) na nich pracovali. Jenže to se stalo trnem v oku některým straníkům. Zřejmě se báli, že Mojmír chce družstvo v Solnici zavřít a tak mu dali nůž na krk: Buď vstoupí do KSČ nebo musí odejít. Toho roku se mu ještě narodilo čtvrté dítě - 29.října 1954 dcera Oldřiška. Mojmír raději odešel z družstva dobrovolně z vlastního křesťanského přesvědčení. Roli sehrála i hrozba dalších perzekucí jeho rodiny.V České Třebové byl pak jedním ze spoluzakladatelů nového družstva Později získalo název Orlík) do kterého přešel s kolegy z vývojové dílny. Jejich sídlem byly prostory bývalé pražírny a hospody U Rudolfů. Začali vyrábět pekařské váhy a zámečnické výrobky. Počet zaměstnanců se rychle rozrůstal,, brzo mělo družstvo asi 25 zaměstnanců, z velké části vesměs invalidních. V té době byl provoz podle rozhodnutí KNV Pardubice součástí družstva invalidů v Chocni. Když přišel pan Štarman s tím, že by mohli dělat kompresory, řekl mu Mojmír: Já chci dělat vozítko, ale jakmile začneme dělat něco jiného, nebude na vozítko čas. Jelikož na jeho slova začalo časem docházet, z družstva odešel.

Vyklidil a opravil si starou dílnu na Parníku u Šreflovy vily a pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti, které se stal členem, začal svou vlastní činnost.Nejprve začal s výrobou paprskových kol (měl přístup k plechu zdarma, jako odpadu) a zpátečky na Velorex 250. Poté získal zakázku na výrobu podvalníků, které přihlásil k patentování a stále přemýšlel co dál. Sledoval tisk a řekl si, že pro invalidy žádná továrna nic nedělá, a tak že by mohl udělat ruční řízení pro tělesně postižené občany. Ze zkušeností svého otce dobře věděl jak se invalidní občané cítí. První zakázkou bylo ruční řízení pro Renault 4 CV, za kterou dostal 1260,- Kč. Nechal si svou konstrukci patentovat a začali chodit další zakázky. Ruční řízení představil i brněnském Veletrhu. Postupem času bylo zájemců o ruční řízení čím dál víc - dokonce i ze zahraničí ... Velký zájem nebyl však režimem kvitován kladně a tak Mojmíra donutili přejít se všemi přípravkami pod družstvo Orlík. Ten si myslel, že bude na vylepšování ručního řízení pokračovat, ale jakmile jim předal veškerou dokumentaci, zakázali mu vstup do družstva. Mojmír však neváhal a začal se, i přes údiv okolí, s družstvem soudit. Soud vyhrál a získal 20 tisíc korun (bohužel 10 tisíc musel zaplatil tomu, kdo mu maloval veškeré výkresy). Velice jej těšilo, že soudce pronesl po uzavření případu větu: To je první věc u soudu, kdy soukromník vyhrál nad socialistickým sektorem. Protože však ztratil práci, musel si najít práci jinou. Vzpomněl si, že kdysi chtěli dělat vozítka z plastických hmot. Na výroční schůzi Vědeckotechnické společnosti požádal hlavního inženýra, jestli by mohl pracovat v Kovoně Karviná ve výrobě laminátů, aby se ji naučil. Inženýr souhlasil, ale s podmínkou, že tam bude dělat zadarmo. Mojmír souhlasil. Manželce dal ušetřené peníze na měsíc dopředu a aby nemusel být v Kovoně dva měsíce, dělal na dvě směny. Práce s pryskyřicí jej velice bavila a hlavně tam viděl, jak se připravují sportovní karosérie pro Karosu Vysoké Mýto. Nabídli mu že si může domů odnášet veškeré zmetkové věci a tak si vozítkem navozil domů spousty laminátových bočních vozíků k motorce. Ty poté opravoval a prodával, aby si vydělal něco na živobytí. V Kovoně dal dohromady partu nadšenců, kteří byli schopni společnými silami udělat karosérie na vozítka s podmínkou, že každému jedno zbude. V době kdy se pracovalo na karosérii pro vozítko, nosil v hlavě nápad na realizaci domácího skútru pro invalidy Vyrobil jej, slavnostně dovezl do Prahy a předal zájemkyni, která byla velice spokojená, protože se tak dokázala po bytě pohybovat bez cizí pomoci. Udělal tedy dalších 5 takových vozítek a dodal je do Kladrub. Bohužel ne za všechny mu tam zaplatili.Tou dobou již byly dokončeny výlisky na 5 vozítek a tak musel začít pracovat na šasi. Aby nebylo vozítko moc dlouhé, motor byl částečně postaven. Po vzoru vozítka BMW Isetta mělo vozítko 2 kola vzadu u sebe (na pohled tříkolka), čímž mohl být vyloučen diferenciál. Vozítko mělo výborně vyřešenu geometrii tak, že když se i ve větších rychlostech pustil volant, vozítko Super Laminát stále bezvadně sedělo na silnici. Motoristické zájmy a další získané zkušenosti s laminátem, zapříčinily, že se pustil i do výroby kapotáže na motocykl Věděl, že plechové kapotáže jsou těžké a hlučné a tak postupně vytvaroval dvoudílnou kapotáž, která měla ochránit jezdce před nepohodou i při možném pádu a dal na ni chráněný patentový vzor.Vozítko Super Laminát (včetně ručního řízení) i kapotáž na motocykl bylo ještě ten rok představeno na veletrhu v Brně u pavilonu Z. Na kapotáže motocyklů se nahrnulo spoustu nových zakázek, ale politický tlak je nedovoloval vyrábět v domácích podmínkách. Mojmír měl jít opět pod výrobní družstvo do Pardubic. S nimi se však nedohodl a kapoty vyráběl doma v dílně. Jeden prototyp dal státní bezpečnosti, která slíbila zaplatit patent. Bohužel však do hry vstoupil Vertex Litomyšl, který kapotáž okopíroval a nechal si ji patentovat. Když Mojmír namítal že je to porušování řádu o vynálezech, ukázali mu malé odchylky od jeho kapotáže a jeho chráněný vzor neuznali.Nebyla opět práce a tak nezbývalo nic jiného než pod tlakem situace poprvé v životě nastoupit do zaměstnání - ve Strojtexu v České Třebové pracoval nějaký čas jako brusič. Psal se rok 1968 a na Mojmíra působil pozitivně v tom smyslu, že mohl svobodněji tvořit s laminátem. Kolegové mu také říkali „pan Laminát“. Z laminátu vytvořil rukověť k revolveru na údržbu bavlny.

V té době, kdy mohli komunální podniky zřizovat zvláštní zapojení, navštívil Mojmír ředitele a ten mu řekl, že pokud bude odevzdávat 20% ze zisku, může si pracovat soukromě ve své dílně. Dostal ještě k dispozici 3-4 pracovníky. Vytvořil laminátovou karosérii na akumulátorový vozík a znenadání přišla zakázka na 20 kusů! Byl nadšen, znamenalo to přísun financí a tak se pustili do díla. To jej postavilo do dobré pozice v podniku, protože mu vydělával. Začal se zajímat o termoplasty. Viděl v nich výhodu, že jedním vyfouknutím vznikne hotový výrobek a odpadá zdlouhavé zaškolování. Z vydělaných peněz koupil vyřazené lisy z jiných továren. Jelikož neměl k dispozici výrobní prostory, dal stroje pracovníkům domů - odpadla též starost o sociální zázemí dělníků.Ovlivněn možnostmi výroby termoplastů vyrazil do světa shánět inspiraci a zakázky. Na Ostravu, Vsetín (tam dělal menší zakázku kroužků na kabelky) a do Fatry Napajedla - tam mu vnukli myšlenku vyrábět ventilky k nafukovacím výrobkům. To tehdy nikdo v Čechách neuměl. Dle vlastního patentu nechal u jednoho známého udělat formu a vyrobil jich velké množství. Politický tlak ho opět donutil opustit rozběhnutou výrobu. Navíc ho nikde nechtěli přijmout, a tak přemýšlel co dělat dál. Stále ho lákala výrobna skleněného vlákna a příhodným podnikem byl Vertex Litomyšl. Bohužel již ztratil krok s tempem vývoje v tomto směru a tak přešel do Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, kde pracoval jako vývojář-mechanik na zlepšovacích návrzích a patentech. Bylo to tři roky před penzí. Jelikož však Mojmír chtěl mít pracovní svobodu, nechtěl zde zůstat déle než musel. Tou dobou se změnil zákon ve smyslu podpory malých vodních elektráren a Mojmír se chytil příležitosti. Koupil jednu zchátralou v obci Dolní Lhota nedaleko Blanska, pět let si opravoval a od té doby dodával do místní sítě elektrický proud.

I ve vysokém věku se pan Stránský zajímal o vývoj vozítek pro invalidy a zpracováním odpadových plastů (PET lahví). Uveďme alespoň poslední model skútru s moderním designem, který by mohl také pro přepravu invalidních osob.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Bedřich  <br />Peška

Bedřich
Peška

25. 10. 1820 -  15.6. 1904

Narodil se 25. 10. 1820 v Ústí nad Orlicí. Syn mydláře, který provozoval svou živnost v čp. 130 (později Hotel Praha). Studoval v Litomyšli a Brně, první literární pokusy pod vlivem svého profesora F. M. Klácela. Jako student práv byl aktivním účastníkem bouří roku 1848. Od r. 1849 úředník pražského magistrátu. Autor textů k hudebním skladbám, povídek, pověstí, básní a pořekadel. Překládal z cizí literatury - libreta oper a operet italských, francouzských a německých, dále básně Adama Mickiewicze a bajky Jeana de La Fontainea. Přispíval do Havlíčkovy České včely, Květů, Světozoru, ale také ostrými satirickými básněmi s politickým zaměřením do Humoristických listů. Na sklonku života pobýval v Brandýse nad Orlicí a Chocni. Z díla: Vlasti své buď Čechu věrný; Sláva Ti, vlasti má aj. Zemřel 15. 6. 1904 v Praze.

Josef <br />Kalous

Josef
Kalous

26. 10. 1907 - 6.4. 1990

Josef Kalous, rodák z Orliček, obchodník, později horník a dělník. Josef Kalous se vyučil obchodníkem u pana Bibuse v Ústí nad Orlicí. Vojenskou službu měl ve Vysokém Mýtě a po návratu mu jeho otec předal vedení divize v jeho obchodní společnosti Antonín Kalous a spol. v Jablonném nad Orlicí. V roce 1934 se oženil. V roce 1949 byka firma znárodněna a zařazena pod národní podnik Kovomat. Podle slov syna Jana Kalouse předal otec v 50. letech plukovníku Dudovi obnos 25000 pro rodiny politických vězňů. 27. září 1958 byl zatčen, 27. ledna 1959 byl Krajským soudem v Hradci Králové odsouzen za velezradu k 8 letům odnětí svobody, ke ztrátě čestných práv občanských a k propadnutí celého jmění. Po odsouzení pracoval v táboře Vojna v Příbrami. 9. května 1960 byl na amnestii propuštěn. Pracoval jako dělník v cementárně a jako skladník. Po roce 1989 se stal členem Konfederace politických vězňů Českloslovenska. Zemřel 6. dubna 1990.

Josef Kalous byl rehabilitován Krajským soudem v Hradci Králové 2. listopadu 1990.

Hubert  Gordon<br />Schauer

Hubert Gordon
Schauer

27. 10. 1862 -  26.7. 1892

Schauerův život byl od jeho dětských let pestrý. Narodil se roku 1862 na litomyšlském předměstí Zahájí a už na gymnáziu projevoval mimořádné schopnosti. Po maturitě odešel do Vídně a z praktických důvodů zvolil práva, ale ta ho neuspokojovala a nedokončil je. Víc ho vždy vábila filozofie a literatura; k usnadnění jejich sledování v evropském měřítku si osvojil slušnou znalost čtyř hlavních západoevropských jazyků. Když se o jeho znalostech dozvěděl T.G. Masaryk, svěřil mu překlad své knihy o konkrétní logice do němčiny a přijal ho do redakce právě toho roku připravovaného Ottova slovníku naučného, jejímž vedením byl Schauer pověřen. To ale ještě doznívaly bouřlivé boje o pravost údajně starobylých Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského, kdy se Masaryk postavil do čela vědců, kteří prokazovali, že se jedná o novodobá falza. Když pak vyšlo koncem roku 1886 první číslo nového časopisu mladých Masarykových přívrženců ČAS s úvodníkem H.G. Schauera Naše dvě otázky, obsahující kritiku současné české politiky, obrátila se nenávist široké veřejnosti i politiků nejen proti Masarykovi, ale i proti Schauerovi. Ten byl prohlášen za "nihilistu" a spolu s Masarykem za hlasatele "národní samovraždy". Masaryka události přiměly k tomu, že se zřekl vedení redakce naučného slovníku a nové vedení propustilo s dalšími i Schauera. Masaryk se vrhl do aktivní politiky, Schauer přišel o zaměstnání a nadto mu český tisk odmítal jeho příspěvky, týkající se hlavně soudobé literatury, takže přišel i o nepatrný příjem, který měl z honorářů. Roku 1889 ho tato svízelná situace znovu zahnala do Vídně, kde se mu podařilo zakotvit jednak v Listech moravských a také vídeňských, kde uplatňoval svoje stati o otázkách národohospodářských a sociálních. Až roku 1891, po změnách v českém politickém životě, se mohl vrátit do Prahy, kde získal na Masarykovu přímluvu, dobře placené místo redaktora hospodářské rubriky Národních listů.

Již za tohoto druhého pobytu ve Vídni se u něho objevovaly zdravotní potíže, které pak v Praze propukly v listopadu 1891 v tuberkulózu, k níž byl Schauer dědičně náchylný. Sám majitel Národních listů Julius Grégr, jenž před nemnoha lety zahájil kampaň proti Masarykovi, právě za Schauerův článek Naše dvě otázky poslal Schauera na jaře 1892 do tyrolského sanatoria v Griesu. Tam se však Schauerův zdravotní stav zhoršil.


11. května psal Schauer do Prahy svému nejlepšímu příteli, přírodovědci Dr. Štolcovi, že chce z Griesu odjet a že by rád “do některých českých lesnatých lázniček”; dodal, že “nejvíce mě vábí ”Hory" u České Třebové". Brzy na to pak zase psal, že “chci jen místo, kde bych udělal dva kroky a byl v suchém jehličnatém lese - a přitom dostal něco kloudného jíst”. V dalším dopise z 2. června už nabízel příteli setkání v České Třebové a vysvětloval, že restaurace na Horách s lázněmi je asi 15 minut od nádraží, a že “kopec se vypíná přímo nad nádražím”; z toho lze soudit, že Schauer znal Hory již tehdy od svých školních let litomyšlských. K setkání se Štolcem však tehdy nedošlo.


Když potom Schauer zval Štolce znovu k návštěvě, sděloval mu, že bude ubytován "ne sice s komfortem, a přece nějak", a při stravě může "volit mezi masy a mezi domácí stravou, kterou jsem já s plesáním uvítal. Neuvěříš, jak to dělá dobře po těch prokletých věčných filetech, beafsteacích, pečeních, moci večeřet syrovátkovou polívku s brambory atd. Rád-li mléko, tady se ho můžeš natáhnout jako žok". Z dopisu je znát jak stále sledoval brněnské Literární listy, do kterých jako hlavní kritik psával svoje posudky současných českých novinek: litoval, že už mu nebude asi dopřáno vychovat si mladší kritické síly, které do časopisu uvedl: “Těch několik měsíců, co ještě asi budu žít, na to nestačí, a pak jsem taky na to příliš apatický a fyzicky sláb… a teď už sil nenabudu. Než o tom ústně, a proto naléhám, abys přišel. Už mne často v tomto životě neuvidíš.”


Štolc sice sliboval, že přijede koncem června, ale přišly mu do toho vážné osobní a služební překážky. Schauer tedy nedostal ani knihy, které měl Štolc přivézt. Šlo o knížky filozofické a pak o díla anglického básníka Lorda Byrona, kterého Schauer přímo zbožňoval od litomyšlských studentských let, kdy si v sextě připojil k svému křestnímu jménu Byronovo křestní jméno Gordon.


Návštěvy přítel Štolce se dočkal až asi 15. července. Ale přijel i další Schauerův blízký druh - spisovatel Vilém Mrštík, s nímž si Schauer z Hor také dopisoval. Zůstal však jen krátce, druhý den odjížděl. Svoje dojmy ze shledání s přítelem sděloval své známé do Turnova: “Smutné shledání. Chtěl poslední zbytky plic zachránit v jehličnatých lesích. Ležel na divaně - života mu zbývá jen několik dní. Už nemluví, jen šeptá a mluví zdivočelými řečmi. Když mě uviděl, vzepjal se radostí, ještě se mu podařilo vzepřít se o špičaté lokte. Na oslavu pil ještě trochu mnichovského piva, ale druhý den upadl již v apatii. Viděl jsem ho naposledy. Grégr by rád nyní zachránil, co se zachránit nedá. Talentům se odjaktěživa pozdě chodí naproti. A Schauer byl talent pořádný.”


Štolc zůstal na Horách až do 24. července. Po příjezdu do Prahy psal hned Mrštíkovi, že z Hor odjel i Schauerův otec, který za synem občas dojel z Litomyšle. Schauer tak zůstal osamocen s ošetřovatelkou, kterou před časem povolali z pražské nemocnice. Štolc v zmíněném dopise Mrštíkovi sděloval svůj dojem: “Bohužel, myslím, že nebude dlouho trvati a katastrofa nastane.” 26. července Schauer zemřel.


Zprávu o tom zaslal do Prahy českotřebovský tehdy ještě vysokoškolák a začínající redaktor Jiří Pichl. Když šel toho dne ráno lesní cestou na Hory navštívit Schauera, byl tam zřejmě předtím několikrát, dozvěděl se o Schauerově skonu už cestou od železničáře, který spěchal do Třebové do práce. Pichl poslal telegramy do Národních listů a také Šaldovi. Šalda s dr. Štolcem se hned vypravili vlakem do Třebové, kam přijeli o půlnoci a spěchali na Hory s Schauerovu úmrtnímu lůžku. Dalšího dne přijel i redaktor Národních listů Pachmajer a všichni pak strávili celou další noc nad mrtvým Schauerem, než se odebrali do Litomyšle, kde čekali na vůz, který měl přivézt Schauerovo tělo.


Pohřeb se konal 29. července odpoledne. Štolc, Šalda a Pachmajer s jedním vysokoškolákem spouštěli rakev se zesnulým do rodinného hrobu, který se nachází jen přes uličku za zdobným náhrobkem Magdaleny Dobromily Rettigové. Mezi účastníky pohřbu kromě studentů a těch, jimž jméno Schauerovo něco říkalo, byla i spisovatelka Tereza Nováková a čtrnáctiletý student litomyšlského gymnázia Zdeněk Nejedlý. Stojí ještě za zmínku, že dodnes je možné se setkat v České Třebové s dříve dost rozšířeným tvrzením, že místem posledního Schauerova odpočinku se stal zdejší starý hřbitov u rotundy sv. Kateřiny.