Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Škarka

Josef
Škarka

30. října 1872 se v Ústí nad Orlicí narodil městský kronikář, správce městského muzea a starosta města Josef ŠKARKA.
Josef se u svého otce vyučil obuvníkem. Po vyučení strávil čtyři roky „na vandru“ ve Vídni. Po návratu a po absolvování státního kurzu si zřídil v Ústí nad Orlicí v roce 1898 samostatnou obuvnickou živnost. V tomto roce se i oženil. Po absolvování mistrovského obuvnického kursu a kursu pro učitele na pokračovacích školách v Praze vyučoval na odborné škole oděvní v Ústí nad Orlicí.
V první světové válce byl povolán k 30. domobraneckému pluku ve Vysokém Mýtě. Po výcviku v Koptáze v Maďarsku odešel do Sedmihradska k 11. pěšímu pluku. Zúčastnil se zákopových bojů na řece Seretu a Putně. V roce 1917 prošel školou účetních poddůstojníků v Ploesti a jako účetní poddůstojník byl přidělen k výměnné stanici Rimnikul-Sarrat a St. Baru v Černé Hoře. Po skončení války se vrátil zpátky do rodného města. V roce 1919 byl zvolen členem městské rady a v roce 1925 starostou města Ústí nad Orlicí. Starostou města byl celé čtyři roky. 8. června 1929 byl zvolen městským kronikářem. Josef Škarka se stal prvním oficiálním městským kronikářem a začal psát Pamětní knihu města Ústí nad Orlicí. První zápis zachycuje rok 1929. V roce 1936 sepsal tzv. „Memorabilien“ (vzpomínkové zápisy) zachycující období let 1924 – 1929. Jim psaná Pamětní kniha z let 1929 – 1936 je uložena ve Státním oblastním archivu v Ústí nad Orlicí. Na ustanovující schůzi muzejní komise 5. dubna 1922 byl zvolen jejím náměstkem a až do června roku 1935 pracoval jako správce muzejních sbírek. 15. června 1935 na svoji funkci zřejmě ze zdravotních důvodů rezignoval. Za svoje působení na půdě ústeckého muzejnictví odvedl veliký kus práce. Muzeum bylo přemístěno z čp. 1 „Klementina“ do vlastní rekonstruované budovy dnešní radnice. Nově vzniklá expozice, kterou tvořily pouze vlastní muzejní sbírky, se těšila velké pozornosti a přízni veřejnosti. Josef Škarka tehdy zpracoval a vydal „Průvodce po sbírkách muzea v Ústí nad Orlicí“ (in. Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických, 1932, č. 2). Při jeho čtení na nás dýchne tehdejší atmosféra a doslova vidíme expozici před očima. Spatříme vstupní prostor s vraty a zvonkem zvaným „šturmováček“, lapidárium, obrazárnu, jizbu s nezbytným ústeckým betlémem a tkalcovským stavem, místnosti s archiváliemi, památkami spolků, vzpomínky na legionáře a církevní památky. Samozřejmě nepřehlédneme ani spoustu drobností a různého nářadí. Muzejní a letopisecká komise ocenila jeho zásluhy o rozvoj ústeckého muzejnictví a jmenovala jej v roce 1936 čestným předsedou tohoto spolku. Josef Škarka muzejnictví a historii miloval až do sklonku svého života. Ani těžká nemoc nezabránila, aby vynechal jednání muzejní komise. Naposled se komise zúčastnil 14. května 1937, tři dny před svojí smrtí. Josef Škarka byl 20. května 1937 pochován na ústecký hřbitov.

Zdeněk <br />Brožek

Zdeněk
Brožek

Narodil se 2. 8. 1919 v Ústí nad Orlicí. Po absolvování Tkalcovské školy byl krátce na stáži v ateliéru prof. Antonína Kybala. Poté působil jako návrhář v řadě textilních ateliérů různých firem (nejdéle v Textilní tvorbě Praha). Navrhoval látky, kravaty, šátky apod. Do roku 1979 pracoval v  propagačním oddělení Kovostavu (později Elitexu) v Ústí nad Orlicí.

František <br />Lašek

František
Lašek

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Karel <br />Tomeš

Karel
Tomeš

28. 12. 1912 - 2.7. 1991

Narodil se v pekárně u Vavřínů v Bezděkově jako prvorozený syn dekoračního malíře, později vlakvedoucího ČSD Karla Tomše. Měl ještě dva sourozence – bratra a sestru. A této českotřebovské čtvrti zůstal věrný po celý život.

Od malička chtěl být akademickým malířem. Protože na vyšší vzdělání nebylo peněz, alespoň se vyučil malířem dekorací v nedalekých Svitavách. Poučením pro něho bylo i jeho přátelství s několika akademickými malíři, společné úvahy o krajinářství a také tvorba v jejich blízkosti.

Po vyučení odešel pracovat do Tábora k dekorativnímu malíři Touskovi a pak ještě k malíři Petraňkovi do Prahy, kde působil do povinného nástupu na vojenskou službu. Po návratu z vojny nebylo pro něho v jeho oboru místo. Nezbývalo, než nastoupit do zaměstnání k ČSD. Prošel „vrchní stavbou“, topírnou, byl malířem písma, věnoval se drážní propagaci.V roce 1959 nastoupil do funkce vedoucího ZK železničářů, kde pracoval až do odchodu na zasloužený odpočinek.
   
Byl všestranně nadaný. Znali jsme jej nejen jako malíře, ale i sochaře, řezbáře, ilustrátora, karikaturistu, dekoratéra, figuristu zpěváka, herce i režiséra. Přitom vše dělal na vysoké, až profesionální úrovni. Nejhlouběji se vryl do našich srdcí svými obrázky.  Motivy čerpal nejenom v České Třebové a jejím okolí. Víme, že maloval v jižních a středních Čechách, v hlavním městě Praze, kam jezdil za dcerou, na milované Vysočině, východním Slovensku a také v Jugoslávii a bývalém Sovětském svazu.V našem městě je jen málo domácností, ve kterých by nevisel Tomšův obrázek.

Dobromil <br />Keprt

Dobromil
Keprt

31. 12. 1920 - 6.7. 2014

Byl jedním z největších českotřebovských odborníků na dechovku. Narodil se 31.12.1920. Dechovka naplnila prakticky celý jeho život, i když se nikdy nestala jeho profesí. Vždy když se rozhodoval o tom, zda se věnovat v zajímavém angažmá hudbě nebo zůstat u jeho profese na dráze v České Třebové, rozhodl otec za syna a dráha vyhrála.


Narodil se na Farářství ve čtverci a jeho první kroky k hudební vzdělanosti mohl vést i sám mladý Jinřich Praveček, který tehdy bydlel v sousedství. Jenže ten odešel na vojnu a tak do houslí chodil k paní učitelce Hubálkové. Dechovka získala Dobromila Keprta především na vojenské hudební škole v Praze. Ze školy byl přidělen na půlroční zacvičení k 28. pěšímu pluku do Prahy ke kapelníkovi št. Kapitánovi Janu Peštovi, potom v lednu 1938 k 27. pěšímu pluku do Uherského Hradiště. Pak přišla okupace a s ní propuštění do civilu. Po válce se v roce 1947 oženil, po té se zapojil do řady aktivit spojených se zakládání tehedejších hudebních souborů. V roce 1949 byl jedním ze zakladatelů Závodního klubu železničářů. Díky klubu se pak mohl zůčastnit hudebních kurzů ve Zlonicích. V letech 1949-52  vystudoval dálkově pražskou konzervatoř. Státní zkoušku ze hry na snížcový pozoun složil v červnu 1952. Působil jako vychovatel na iternátě železniční průmyslovky, který byl tehdy v budově dnešní základní školy na Nádražní ulici. Zde vytvořil ze studentů mistrovské školy svou první dvacetičlennou dechovku. Ta se účastnila soutěží a vystupovala na estrádách. Dechovka pracovala do roku 1963.


Dobromil Kepr nepůsobil jen v dechovce, např. Také v tanečním orchestru Collegiál, založil soubor Studio, angažoval se v divadelním spolku Hýbl.
Roku 1968 profesně přesídlil z internátu na tehdejší prvozní oddíl ČSD, po nástupu normalizace pak byl v roce 1970 jako nespolehlivý odsunut do stanice, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1980 pracoval jako celní deklarant. V roce 1973 se vrací zpět k dechovce, do čela železničářské dechovky. Od 19. července 1973 do 2. prosince 1976 vystoupila českotřebovská železničářská dechovka pod vedením Dobromila Keprta na více než 40 koncertech na nejrůznějších místech Čech a Moravy, účinkovala i v Polsku. V následujícím období vedl tři roky dechový orchestr v Dlouhé Třebové a osm let obdobnou kapelu v Lanškrouně.

Nelze  opomenout další oblasti  hudební činnosti, a to oblast aranžérskou a skladatelskou, vytvořil řadu vlastních orchestrálních skladeb. Své působení u třebovské dechovky má podrobně zmapované ve vlastní kronice se spoustou fotografií, koncertních programů a vystřižených novinových článků. Své působení u dechovky ukončil v Kolíně v roce 1976, po problémech spojených s uvolňováním muzikantů pro nasmlouvané akce vedením tehdejšího Lokomotivního depa. Dechovku předal Františku Vilímovi.


Po odchodu do důchod ještě působil v dechovce v Dlouhé Třebové a v Lanškrouně. Během svého působení složil několik polek, valčíků, písní, orchestrálních sladeb. Mnoho skladeb pro dechovku také aranžoval. 

Anna <br />Chlebounová

Anna
Chlebounová

8. 12. 1875 -  14.3. 1946

Narodila se 8. 12. 1875 v Bučině. Patřila k první generaci žen v nejvyšší politice. Členka agrární strany, r. 1918 jmenována do Národního shromáždění. V letech 1920-29 poslankyní sněmovny, 1929-35 senátorkou. Zabývala se především problémy veřejného zdravotnictví, dočasně reformou daní. Nejvyšší politice předcházela praktická zkušenost s řízením malé obce, manžel byl džbánovským starostou. Její veřejné působení ve své době výrazně napomohlo širokému pochopení významu všeobecného volebního práva. Zemřela 14. 3. 1946 ve Džbánově. Biografie viz. knihy: Doc. PhDr. Marie Macková, PhD. - O senátorce Anně Chlebounové (Ústí nad Orlicí, GRANTIS, 1998), Mikolášek Antonín - Nad životem senátorky Anny Chlebounové (Dolní Dobrouč, Inform sauning shop, 2011).