Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Gustav <br />Habrman

Gustav
Habrman

Pocházel z chudé rodiny pekařského mistra. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem, při dnešní spojnici mezi Starým a Novým náměstím. Ve svém rodišti vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde u strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružnickému řemeslu. Po vyučení nemohl  najít ve Třebové zaměstnání, a proto se roku 1879 vydal do světa na zkušenou. Nejprve působil ve Vídni 1883. Zde se účastnil tajných politických schůzí a také se stal kolportérem radikálně levicových časopisů a letáků. Když se vše prozradilo, byl ve dvaceti letech odsouzen  v létě 1884 pro „ velezradu, spáchanou tiskem proti císaři a státní moci “ a za spolupráci s Josefem Bohuslavem Peckou na tři roky těžkého žaláře. Vazbu si odseděl ve Steinu. Z osmnácti odsouzených, třetina ve vězení zemřela. Po celou dobu věznění pilně četl a učil se cizím jazykům (němčina, francouzština). Po propuštění odjel do Paříže, kde pracoval jako fotografický pomocník a posléze do New Yorku, v USA nakonec prožil osm let. Živil se zde jako fotograf a redigoval socialistický tisk, dokonce začal studovat právo na chicagské univerzitě. Z důvodu nemoci se, ale musel vrátit do Čech (1897).

Svá vandrovní léta ukončil téměř čtyřicetiletý. Po návratu do vlasti se stal aktivistou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické  a redaktorem brněnské Rovnosti (1897). O rok později odešel opět do Vídně, kde pracoval jako šéfredaktor Dělnických listů, v roce 1901 se stal šéfredaktorem redakce Nové doby v Plzni a vůdčím činitelem sociálně demokratické strany na Plzeňsku. Posléze byl zvolen v poslancem do Říšské rady ve Vídni a to v květnu 1907.

 

Tady se po svém návratu usadil a za plzeňský kraj také v roce 1907 úspěšně kandidoval do rakouského parlamentu. Proměna státními orgány hlídaného rebela v říšského poslance byla zároveň i proměnou Habrmanovy světonázorové orientace: nad jeho dosavadním sociálně revolučním radikalismem převážil radikalismus nacionální. Habrman se stal čelným mluvčím opozice uvnitř internacionální a v duchu třídní ideologie vedené sociálně demokratické strany, zastáncem spolupráce s ostatními politickými stranami.

Svůj postoj uplatnil zejména v době vojenské diktatury za první světové války; v roce 1917 pomohl svrhnout dosavadní rakousky loajální stranické vedení v čele s dr. Bohumírem Šmeralem, po kterém převzal funkci předsedy parlamentního poslaneckého klubu, a ve stejném duchu napomohl i nutné reorganizaci institucí české politické reprezentace, Českého svazu říšských poslanců a Národního výboru česko- slovenského, a stal se členem jejich užšího vedení. (První jednání o změně politické orientace Národního výboru se uskutečnilo na podzim toho roku v České Třebové.) K naplnění cílů protirakouského odboje přispěl i svými cestami do neutrální ciziny; setkání s T. G. Masarykem na počátku jeho emigrace a pozdější zahraniční schůzka s jeho exponentem, stejně jako účast na oficiálním jednání s dr. Edvardem Benešem a představiteli prozatímní vlády za hranicemi v památných dnech října 1918, znamenaly informační a nakonec i faktické propojení domácího a zahraničního odboje, které přesvědčivě demonstrovalo před dohodovými mocnostmi jednotnou vůli české politické reprezentace k dosažení politické samostatnosti.

Státní převrat v roce 1918 byl proto i osobním triumfem nelehké a strmé životní cesty Gustava Habrmana, a jistě také jejím vyvrcholením, v samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty. V této funkci se zasloužil o založení univerzit v Brně a Bratislavě, Pedagogického ústavu J.A. Komenského, zestátnění hudebních konzervatoří, zřízení školských poradních sborů, vydávání nových osnov, zrušení celibátu učitelek, upravení prázdnin a hlavně vybojoval učitelstvu lepší hmotné zabezpečení. Od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Zákonem o nemocenském, invalidním a starobním pojištění dělnictva se hluboce zapsal do dějin našeho sociálně politického zákonodárství. Jeho zákon o stavebním ruchu zase umožnil, že velká bytová krize po 1. světové válce byla do osmi let zažehnána.

Postupem času se zdravotní stav Gustava Habrmana stále zhoršoval. Svoje ministerské působení ukončil při demisi vlády v březnu 1923. Ve volbách v roce 1925 a 1929 se nechal zvolit již jen do Senátu. Zemřel ve Skrbkově sanatoriu v Praze.

Napsal paměti Z mého života (1914, 2. vyd. 1924, Mé vzpomínky z války (1928), spis Cesta k socialismu (1932),Jak si moje babička dědečka brala (1932) a Moje první láska (1933). Při příležitosti jeho šedesátých narozenin mu byla na rodné chalupě čp. 62 Na Splavě odhalena pamětní deska. Ta zde vydržela do 5. května 1946, kdy byla nahrazena novou. Rodná chalupa Gustava Habrmana byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966.

Eduard <br />Stříbrný

Eduard
Stříbrný

Regionální historik a spisovatel, autor rukopisných knih "Z kroniky rodu a života" a "Typy a figurky", milovník umění a přírody, odborník na parní kotle.
Narodil se v České Třebové v rodině vrchního revidenta drah. Když mu bylo šest let, odstěhovali se jeho rodiče z domku čp. 176 v Riegrově ulici na nedaleký Trávník do chalupy matčiných rodičů čp. 528, který stál u sochy sv. Václava.
Obecnou a měšťanskou školu vychodil v místě rodiště, reálné gymnázium vystudoval v Olomouci a strojní inženýrství v Praze. Po studiích krátce učil na vysoké škole, pak pracoval v oboru parních kotlů. Nejprve jako zkušební, později vrchní komisař na státních úřadech v Praze, Chebu, Teplicích v Čechách a Liberci. V době výslužby žil v Děčíně, kde vedl kroniku, psal články a přednášel. Když v roce 1968 ovdověl, vrátil se do České Třebové, města svého mládí. V rodině sestry a mezi starými přáteli našel nový domov, který tolik potřeboval.
Byl rozeným hercem, zpěvákem, spisovatelem, vypravěčem, měl rád výtvarné umění a hudbu, rád cestoval. Procestoval velkou část Evropy, byl ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Švédsku, Norsku, podíval se na Špicberky za severním polárním kruhem i do Alžíru v severní Africe. K cestování použil i koně. V roce 1938 s ním projezdil téměř celé Čechy. Vyjel z Chebu, navštívil České Budějovice, Českou Třebovou, Liberec a skončil opět v Chebu. Cesta trvala celý měsíc. Dopisoval si s řadou významných osobností (Alois Jirásek, Gustav Frištenský, Karel Plicka, Max Švabinský, Alfons Mucha, V.V. Štech …). Velká část korespondence s nimi je uložena v archivu Městského muzea v České Třebové. Se svým přítelem, senátorem Jiřím Pichlem po léta organizoval pravidelné schůzky českotřebovských rodáků žijících v Praze. Jeho veselé i vážné příspěvky ze života v České Třebové bývaly zlatým hřebem těchto večírků.
Z jeho spisovatelské činnosti mají pro nás největší význam Paměti, které začal psát na popud známého politika, českotřebovského rodáka Gustava Habrmana.
Byl pamětníkem a oblíbeným vypravěčem historek z dávno zmizelých časů staré České Třebové. Své vzpomínky uložil ve dvoudílné rukopisné kronice nazvané prostě "Paměti" (první díl je v pevné vazbě Františka Navary nazván "Z kroniky rodu a života" a druhý díl potom "Typy a figurky"). Zachytil v nich svoji rodinu, dětství, školní léta i dobu studií, období prožité ve světě, ale i život, všelijaké osoby a figurky svého rodiště na přelomu století, převážně Trávníka s Riegrovou ulicí a nejbližším okolím. Historky ze života někdejších obyvatel města jsou podány s vtipem pro autora typickým. Zajímavé jsou i ukázky svérázného způsobu mluvy obyvatel staré Třebové.
Poslední tři roky života byl postižen krutou chorobou, naprostou hluchotou. Zemřel v České Třebové, kde byl také pochován. Ne však nadlouho. Dnes jsou ostatky ing. E. Stříbrného uloženy na hřbitově v Kralupech nad Vltavou. Na českotřebovském hřbitově má postaven pomník.

Karel  <br />Klouček

Karel
Klouček

Plachtař, motorář, absolvent plachtařské zkoušky stupně „A“, člen „Masarykovy letecké ligy“, 1936-1964 náčelník a instruktor plachtařů v Ústí nad Orlicí.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava
Jindřich <br />Nygrín

Jindřich
Nygrín

18.4. 1890 -  29.1. 1962

Narodil se 18. 4. 1890 ve Velkých Hamrech. Do Ústí přišel v dubnu 1914, pracoval jako  železniční zaměstnanec. Většinu života věnoval historii města a okolí. Člen různých spolků, zasedal v městské radě, v letech 1929-35 starostou města. Předseda Letopisné komise, stál u zrodu Městského muzea. V letech 1937-41 vydával časopis Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. Spolu s dalšími se zasloužil o záchranu hradu Lanšperka vydáním publikace o jeho historii a série pohlednic, i přímou prací v terénu při vykopávání sklepních prostor. Z publikací: O požárech, protipožárních opatřeních a hasičstvu v Ústí nad Orlicí 1498-1941, O robotách na Ústecku, O rodech a památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku, 100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí. Podíl na výstavách (J. Kř. Kunstovný: Ze staré Ousti), velkou měrou se zasloužil o pořízení pamětní desky sochaři, ústeckému rodáku Q. T. Kocianovi na rodném domě (dnes v budově radnice). Působil jako okresní konzervátor, správce muzea, od r. 1953 správcem městského, později okresního archivu. Bibliografie in Sborník Okresního archivu Ústí nad Orlicí, 2. 1990, s. 90-95. Zemřel 29. 1. 1962 v Ústí nad Orlicí. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic

Jindřich <br />Růžička

Jindřich
Růžička

4.4. 1926 - 7.1. 2011

Narodil se v České Třebové, kde byl jeho otec učitelem. Brzy ztratil maminku a vyrůstal v rodině dědečka. V místě rodiště vystudoval reálné gymnázium (1937-1945), přičemž poslední měsíce druhé světové války prožil na nucených pracích v Semilech. V letech 1945-1947 studoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity učitelskou kombinaci předmětů filozofie – dějepis a od roku 1947 pokračoval na téže fakultě ve studiu československých dějin a pomocných věd historických, které ukončil v roce 1950. Souběžně absolvoval Státní archivní školu v Praze. K dosažení doktorátu obhájil v roce 1950 disertační práci o nejstarší českotřebovské městské knize, vydanou později tiskem pod názvem O knize města České Třebové z předhusitské doby.

Jeho životní dráha je spjata s městem Litomyšl, v němž po studiích pracoval jako archivář. Po odloučení archivu od muzea v roce 1953 se stal vedoucím Městského a od roku 1955 Okresního archivu v Litomyšli. Ve funkci ředitele Okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, který vznikl po územní reformě v roce 1960, setrval až do roku 1987, kdy odešel do důchodu. V roce 1957 se ujal vedení litomyšlské městské kroniky, kterou vedl nepřetržitě do roku 1976. Je autorem desítek vynikajících monografií, studií a zpráv, ale i článků popularizačních. V roce 1972 vyšel jeho Průvodce po Okresním archivu Svitavy, je spoluautorem či autorem dějin Svitav, Poličky, Litomyšle a Desné u Litomyšle. Mezi okruhy jeho zájmů patřily regionální dějiny, historie národního obrození, formování českého myšlení v 19. století (G. Schauer, T.G. Masaryk), dějiny filmu …

Nikdy také nezapomněl na své rodné město. Napsal řadu historických a monografických článků v Českotřebovském zpravodaji, je spoluautorem sborníku k 700. výročí města České Třebové (1978) i 1. ročenky českotřebovského městského muzea za rok 2004. V České Třebové zahajoval výstavy, přednášel na různých besedách, pronesl proslov při odhalení pamětní desky spisovateli, novináři a politikovi F.V. Krejčímu na jeho rodném domě čp. 11 v Klácelově ulici (1997). Za celoživotní přínos českému archivnictví byl PhDr. Jindřich Růžička v roce 2006 oceněn udělením medaile ministra vnitra České republiky „Za zásluhy o české archivnictví“. V roce 2002 obdržel „Cenu za přínos Městu Litomyšli“ za rok 2002.

Z díla: Litomyšl v kresbách Karla Vika (1959), Román o Drašarovi a poličských buditelích (1966). Dějiny města Poličky I, do r. 1848 (s J. Krušinou, 1966), Zrození kritika společnosti. Litomyšlská léta Huberta Gordona Schauera 1862-1892 (s J. Krušinou, 1966); s kol. Okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. Průvodce po fondech a sbírkách (1973); Frant. Matouš Klácel a jeho rodný kraj (1978).

František <br />Formánek

František
Formánek

1.4. 1888 - 5.4. 1964

František Formánek patří k nejvýznamnějším osobnostem našeho města. Narodil se v rodině chudého českotřebovského tkalce. Po ukončení měšťanské školy odešel na radu oblíbeného učitele modelování Vokála do Prahy. Učil se zde sochařem a štukatérem u firmy Jindřich Říha na Smíchově a po večerech, sobotách a nedělích se připravoval k dalšímu uměleckému studiu. S výučním listem nastoupil nejprve na uměleckoprůmyslovou školu (profesoři Sucharda, Drahoňovský, Klouček, Šaloun) a potom na Akademii výtvarných umění (prof. Štursa). Jako absolvent Akademie si v Praze dlouho nepobyl. Láska k rodičům a rodnému městu byla silnější než lákavá umělecká budoucnost.

V České Třebové je pověřován bohužel jen drobnými zakázkami. Známé jsou jeho umělecky hodnotné sošky, ozdobné předměty, pamětní desky rodáků, plakety, plastiky na fasádách některých domů, betlémy, portál na VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana. Za pražského pobytu provedl štukatérskou výzdobu Křížovnického kláštera a vestibulu hlavního nádraží. Se sochařským a štukatérským uměním Františka Formánka se můžeme setkat také v Uherském Hradišti, Hlinsku, Olomouci a Vídni.

Od studentských let se také zabýval vědeckým studiem letectví, hlavně problematikou helikoptér. V jeho ateliéru byly desítky vlastnoručně zhotovených modelů. Pracoval pilně a nepřetržitě až do konce svého života. Jeden experimentů s letuschopným modelem se konal v roce 1927 na dvoře elektrotechnických závodů Antonína Pětníka v České Třebové. Následovaly další pokusy, 11.11.1928 představil svůj model helikoptéry veřejnosti, pokus proběhl na louce ve čtvrti Benátky, stroj se zvedl až do výše 20 metrů. Celý pokus natočila společnost Elekta Journal a snímek byl k vidění v biografech, snímek se bohužel nedochoval. Poslední umělcova léta fotograficky zdokumentoval jeho přítel František Brokeš, známý českotřebovský fotograf. Uměleckou pozůstalost odkázal Městskému muzeu v České Třebové, výsledky celoživotní badatelské práce (všechny své plány a patenty, včetně několika modelů helikoptér) Národnímu technickému muzeu v Praze.

Vytvořil také dva betlémy ze sochařské hlíny, z nichž jeden se dostal darem do vlastnictví českotřebovského Městského muzea. Byl členem Českého aviatického klubu a ve dvacátých letech českotřebovské pobočky Masarykovy letecké ligy.

Když nečekaně zemřel, přišlo se s ním rozloučit mnoho občanů města. První rozloučení proběhlo 10. dubna 1964 v obřadní síni na hřbitově v České Třebové, druhé v krematoriu v Pardubicích o čtyři dny později.