Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Byla také první manželkou Maxe Švabinského.

Charakteristiku její osoby snad nejvíce vystihli Emil a Božena Hejlovi ve svém spisku Matka a dcera (vydal ZK Adamovské strojírny n.p. Adamov, 1978), kde napsali: „ Byla drobné, křehké postavy, tmavých bohatých vlasů, pravidelných rysů obličeje a hlubokých očí s melancholickým výrazem. Měla vážnou a hloubavou povahu, milovala hudbu, literaturu, výtvarné umění a přírodu. Dovedla zajímavě vyprávět o květinách a přírodě, která ji obklopovala“.

Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem pražské Akademie. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.

Eliška se stala inspirátorkou a jednou z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského v jeho velice úspěšném raném tvůrčím období (1896 až 1919). Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá dlouhá řada. Připomeňme nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Slavný je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Představuje zde mladé děvče, které usnulo při práci nad tkalcovským stavem. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách.

V roce 1960 vydala Ela Švabinská knihu Vzpomínky z mládí, v níž vzpomíná na své dětství, svoji rodinu a na život s Maxem Švabinským.

Pracovala také v protifašistickém odboji. Její kozlovská chaloupka byla útočištěm pronásledovaných i místem schůzek odbojových pracovníků. Tato činnost nezůstala bez následků. V únoru 1943 byla zatčena a přes dva roky vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Nezapomněla ani na svůj milovaný Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí jednak pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleniček, který vyzvedl její podíl na tvorbě Maxe Švabinského. Jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je rodinný hrob na kozlovském hřbitůvku.)

Narodila se v Karlovci v Chorvatsku v rodině hudebního skladatele, vojenského kapelníka a ředitele kůru V. V. Hausmanna. V roce 1897 se provdala za obchodníka, výrobce lihovin a pozdějšího starostu města České Třebové Ottu Rybičku. Spolu měli tři děti – Eugenii, Ottu a Jana. Po sňatku se E. Z. Rybičková stala nejváženější ženou našeho města. Pořádala dobročinné akce, bankety, večírky, byla místostarostkou nově založeného ženského odboru českotřebovského Sokola. Hrála na burze, jezdila po světových lázních, sbírala starožitnosti (obrazy, plastiky, hodiny, sklo, porcelán …).

Otto Rybička měl na Trávníku velký pozemek, na kterém v roce 1911 nechal postavit zděnou jednoposchoďovou vilu čp. 957. Pojmenoval ji po své manželce Zoře. Rybičkovi v tomto reprezentačním příbytku, ale nikdy nebydleli. Jejich sídlem byl velký dům čp. 74 u kostela. Ve vile trávila poslední týdny života paní Jiřina Hausmannová, vdova po hudebním skladateli a matka E. Z. Rybičkové. Při návštěvě rodičů zde také pobývala s rodinou Eugenie Heidlerová z Prahy, jediná dcera Rybičkových. V pozdějších letech Rybičkovi o vilu z finančních důvodů přišli. A bylo ještě hůř. Po 2. světové válce byli manželé Rybičkovi obviněni z kolaborace s Němci a dožili v bídě a opuštění.

Jakub Jakoubek, nadaný kreslíř, se narodil 26.11.1992, naneštěstí s vrozenou nemocí zvanou svalová dystrofie. Nemoc ho postupně připravila o fyzické schopnosti a upoutala na invalidní vozík. Jeho největší zálibou byla kresba, které se věnoval s velkým zanícením a obrovskou dávkou fantazie.

S úspěchem zúčastnil mnoha výtvarných soutěží pro postižené i zdravé děti.V ČR organizuje soutěže pro zdravotně postižené děti Jedličkův ústav v Praze. Kuba se několikrát národní soutěže této abilympiády zúčastnil. Poprvé to bylo v Pardubicích ještě v rámci soutěží pro dospělé v roce 2001, kde obsadil 2. místo. O rok později si na první samostatné české národní abilympiádě pro děti a mládež vychutnal místo první. V roce 2003 získal čestné uznání za obrázek jara a o rok později skončil na krásném třetím místě.

Na základě skvělých výsledků v národních kolech byl Kuba nominován za člena české výpravy na 6. mezinárodní abilympiádu. Ta se konala v listopadu 2003 v indickém New Delhi. Podařilo se mu získat pro českou výpravu jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili, obě ve výtvarných disciplínách, jeho obrázky tu budily zasloužený ohlas.

V roce 2006 vydal knihu kreseb nazvanou Psotník obecný, za kterou knihu obdržel roku 2007 ocenění města Česká Třebová "Kohout" .