Narodila se v rodině vrchnostenského správce hraběte Kounice, Františka Artmana a Josefy, roz. Kubíkové. Ač německy vychovávána, první verše psala česky již od deseti let, je autorkou drobných povídek. Mimo časopisů své práce vydávala v Hradci Králové u nakladatele Pospíšila, kde se seznámila s českými buditeli - Ziegler, Klicpera, Hek a další. Při návštěvě Zieglerovy fary v Dobřanech přijala jméno Dobromila, manžel jméno Sudiprav. Jako žena státního úředníka ve všech místech, kde bydlela, soustřeďovala kolem sebe mladé dívky. Vyučovala je ručním pracem a domácímu hospodaření. Známá "Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské" vznikla za rychnovského pobytu. V Ústí nad Orlicí se zasloužila (1825) o vznik první české knihovny. Aktivně přispívala do Časopisu Národního muzea, Květů, České včely, Poutníka slovanského a Dobroslava. Knižně vyšly např. povídky Arnošt a Bělinka, Jaroslav a Terynka, Mařenčin košíček. Byla i autorkou divadelních her: Koš, Masopustní žert (1846), Bílá růže(1827), Vdovec a vdova (1839), Hygea a Lindor neb láska a ctnost vždy zvítězí.

Narodil se v Podmoklech nad Labem v rodině železničního úředníka, rájem jeho mládí byla příroda kolem vesničky Kozlov u České Třebové. Po dvou letech se spolu s rodiči přestěhoval do Prahy. Měl dva starší sourozence. Nejstarší Karel byl uznávaným pianistou a pedagogem, sestra Ela byla první ženou Maxe Švabinského. Ten také přivedl mladého Rudolfa k malování.

Po ukončení nižšího gymnázia v Truhlářské ulici odešel na Uměleckoprůmyslovou školu, kterou ale nedokončil. Ze třetího ročníku přestoupil do speciálky Maxe Pirnera na Akademii výtvarných umění.

Jeho rané práce ukazují jak na pohotového portrétistu, tak na umělcův zájem o krajinu, městské veduty, zátiší či interiér, jež ztvárňoval v duchu lyrického českého impresionismu. Poučení pro své první krajiny a portréty nacházel u starých mistrů, nevyhýbal se ani modernímu evropskému umění. Jako adept Hlávkova stipendia, získaného za Práce vystavované od roku 1905 na výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfínu, které Česká akademie věd a umění udělovala nejtalentovanějším mladým tvůrcům, odjel v roce 1907 do Paříže. Seznámil se zde s čistým impresionismem v jeho původní podobě, ale nestal se jeho vyznavačem. Ctil české umění a jeho tradici. Vejrychovo umění je uzavřené, intimní, barvy jsou tlumené.

V roce 1918 se stal členem SVU Mánes a také převzal po zesnulém malíři Karlu Raškovi ateliér v Mánesově ulici č. 30 i s jeho soukromou kreslířskou a malířskou školou. Stal se svědomitým a dobrým pedagogem. K nejznámějším žákům patřili např. Martin Benka, Václav Bartovský, Ludmila Jiřincová, Jan a Adolf Wenigové, sochař Jan Kodet, Emil Kotrba. Jeho žákyní byla i Božena Solarová, s níž Rudolf Vejrych později uzavřel svůj druhý sňatek.

Ve dvacátých letech se objevují na jeho obrazech sociální motivy, které reagují na tíživé poměry tehdejší doby. Sociální cítění ho také přivedlo do řad tzv. Levé fronty. Mezi díla tohoto období patří např. Chudá večeře (1928), Dřevorubec (1921), Chudý chlapec (1928), Dívka se sněženkami (1922), Pradleny (1926).

Přestože na svých výpravách za uměním a krásou přírody procestoval téměř celé Čechy i Slovensko a byl i v řadě cizích zemí, nejraději se vracel do Kozlova, vesničky u České Třebové. Zajížděl sem od roku 1891, plných 48 let. Namaloval zde mnoho obrazů a kreseb. O místě vzniku výtvarných děl vypovídají názvy: U nás v Kozlově, Jaro v Kozlově, Bílý pokoj v Kozlově, Chalupa v Kozlově.

Třicátá léta znamenají přelom v tvorbě Rudolfa Vejrycha. Šedou barevnost vystřídala pestrá výrazová škála. Pod vlivem Henry Matisse vznikají poslední umělcova díla. Okouzluje ho všechno, co souvisí se životem, jako by tušil blížící se konec. Zemřel nečekaně v den zahájení výstavy svých kreseb ve Feiglově galerii. Pochován je na malém hřbitůvku v Kozlově.

Spisovatel, dramaturg, herec žijící řadu let ve městě Česká Třebová. Narodil se v Pardubicích. Od mládí jej přitahovala divadlo. Nejprve byl scénaristou a dramaturgem v pražském divadle Rokoko. Po jeho zrušení se stal hercem, režisérem a také autorem řady estrád a kabaretních vystoupení. V letech 1991 až 1992 přesídlil pracovně do Brna, kde se stal dramaturgem a scénáristou Divadla u Jakuba.

Z jeho prozaické tvorby je třeba uvést novely "O knězi a rychtářovi" (1978) a "Mykologický kroužek", nebo román o Janu Sarkandovi "A odělil světlo od tmy", který vyšel v roce 1995 v předvečer svatořečení moravského kněze. O dva roky později vyšly jeho čtyři studie o Jakubu Demlovy pod názvem "Demloviana". Řadu dalších prací uvedl do života pod pseudonymem Jiří Sup. Za celoživotní literární dílo převzal Jan Žáček v roce 2007 od České biskupské konference Řád sv. Cyrila a Metoděje. Zemřel v roce 2008 v Olomouci, kde je také pochován.