Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Monika <br />Simonová

Monika
Simonová

Cyklistka. Největší úspěchy:
1.místo Mistrovství Evropy amatérů 2012
6. místo Mistrovství ČR v cyklistice žen 2012
2. místo Mistrovství světa amatérů 2012
1.místo Mistrovství Evropy amatérů 2011
2. místo celkové pořadí ČP žen 2010
1. místo MČR S. A. C. silniční závod 2010
2. místo MČR S. A. C. časovka jednotlivců 2009 a 2010
3. místo MČR dráha OH sprint družstev 2009

František <br />Bečka

František
Bečka

František Bečka sice bydlí v Ústí nad Orlicí, ale je také Třebovákem. Narodil se v učitelské rodině v Chorinově ulici a na své dětství v České Třebové dodnes vzpomíná. Do České Třebové se taky každodenně vrací do své umělecké kovárny na Lhotce. Ve svém živlu byl František v údržbářské dílně v ústecké Perle u výhně. Nikdy se netajil tím, že právě umělecké kovařině by se chtěl v budoucnu věnovat. V roce 1985 si zakoupil chaloupku či spíše ruinu na Lhotce, nedaleko zastávky Na Špici. Zchátralé hospodářské stavení pozvolna přetvářel k obrazu svému. Vysnil si totiž, že kromě obytné části zde vybuduje kovářský a sochařský ateliér, vše pochopitelně v gotickém stylu. Pískovcové dveřní a okenní oblouky vyrábí z betonu. Z chléva vznikla pozvolna kovárna, stodola se proměnila v sochařský ateliér. Z okolních kováren, závodů i sběrných surovin posháněl František Bečka staré vyřazené stroje, stoleté nefunkční dědoušky. Návštěvníci mohou obdivovat vrnící soustruhy, vrtačky i brusky, v provozu jsou signovačky, ohýbačky i torzírovací stroj. Každý zprovozněný muzejní kousek má samozřejmě i patřičně naleštěný štítek výrobce…

“Dost bylo Perly”, řekl si František a v roce 1991 si vyšlápl na “volnou dráhu”. Získat živnostenský list nebylo pro šikovného řemeslníka velkým problémem. Složitější již bylo prosadit se v umělecké kovařině mezi odborníky. Díla uměleckého kováře Františka Bečky reprezentují Českou republiku i za hranicemi. Repliky zbraní, sochy i jiné kovářskotepecké skvosty zdobí muzea v Levoči a Košicích. Národní muzeum v Praze si u ústeckého umělce, gotického fandy, objednalo několik replik středověkých mečů. Štíty, brnění, historické zbraně, to jsou nejčastější zakázky nejrůznějších skupin historického šermu z celé republiky. Pro zámecká okna v Žamberku vykoval mříže, pro kostel v Knapovci restauroval Krista ve zlatě a vykoval lampy. Kostel sv. Gotharda v Černovíře opatřil novou okenní mříží, špičku kostela ozdobil novým pozlaceným křížem, nový kříž vyrobil i pro kostel v Libchavách. Velice pracné bylo i zábradlí na schodech před sopotnickým kostelem sv. Zikmunda, zde koval i bránu. Unikátního tepaného Ježíše Krista můžeme shlédnout na Křížové cestě k Andrlově chlumu nad Ústím nad Orlicí.

Ústecký region je jeho pracemi přímo posetý…Hřbitovní brána v Jamném nad Orlicí, koval zábradlí pro náměstí v Jablonném nad Orlicí, hřbitov v Semaníně má dvě nové brány z kladiva Františka Bečky, na sloupech podloubí ústeckého náměstí jsou uchyceny kované koše na růže a na plácku před Hernychovou vilou tryská po velkou část roku voděnka z “Lipové fontány”. I středověká kovárna na Lhotce, Františkův umělecký ateliér, má okna zabezpečena kovanými mřížemi, opatrnosti zkrátka nikdy nezbývá… Potřebuje-li si od kovářského náčiní odpočinout, stačí vyjít na zahradu se sochařským nádobíčkem a přetvářet pískovcové kvádry v sochy i kašnové chrliče vody.

František Bečka má za sebou mnohé společné i samostatné výstavy v Žamberku, litomyšlské galerii, na zámku Skalka vystavoval o velikonocích 1997. Špatné vzpomínky má na výstavu v České Třebové, kde mu nějaký nenechavec odcizil “Ďáblův spár”. Velký úspěch sklidil při výstavě Tradičních uměleckých řemesel Orlicka a Pardubicka, pořádané Městským muzeem v Lanškrouně v únoru a březnu 1999. V Lanškrouně vystavoval František Bečka kromě jiného i mohutný lustr, jeho tovaryš Martin zapaloval při vernisáži svíce ve fraku a cylindru, což budilo u návštěvníků zaslouženou pozornost. Tato výstava byla následně převezena do polského Klodska a až do 22. května si ji mohli návštěvníci vychutnat v Muzeu Země Klodské. Františkův lustr si bohužel prohlédnout nemohli, díky špatnému uchycení spadl hned při instalaci výstavy na zem a byl řádně pošramocen. Naštěstí pod ním nikdo nestál.

Každý “Ústecký salón” je obohacen nějakými kovanými plastikami, svůj vánoční betlém vystavoval na výstavách Oftisu. Betlémů tam bylo opravdu mnoho, z nejrůznějších materiálů, kovaný však jen od Františka Bečky. Velký zájem byl též o výstavu v českotřebovské čajovně. Vernisáž byla v 4. prosince 1999. František Bečka sem přizval další kamarády. Obrazy s ním vystavovali Boža Jirgle a Standa Horský. Františka Bečku však zná řada lidí i jako kontrabasistu a zpěváka výrazného basu country westernové skupiny Ponny Expres.

František <br />Preisler

František
Preisler

Narodil se v Olomouci. Byl v pořadí již šestým Františkem rodině, jedním z těch, kteří zasvětili svůj život hudbě. Působil jako operní režisér a umělecký šéf opery Leoše Janáčka v Brně. V roce 1987 začal František Preisler mladší studovat varhanní a klavírní třídu na brněnské konzervatoři. Také soukromě studoval zpěv, trombón, kompozici a dirigování. Stal se sólistou pěveckého sboru Foerster. 1990 přijal angažmá jako korepetitor operetního souboru Zemského divadla v Brně. Po ukončení studií na konzervatoři přešel na JAMU v Brně na obor dirigování. Začal psát hudbu pro brněnskou televizi, pro německou agenturu aranžoval dvanáct tenorových arií. 1994 byl přizván k realizaci české premiéry opery A. L. Webera „Jesus Christ Superstar“. 1995 - 2003 působil v angažmá v pražském Národním divadle a současně od r. 1996 jako šéfdirigent v Hudebním divadle v Karlíně. V roce 1996 absolvoval Mistrovský dirigentský kurz ve Vídni u J. Kalmara. Od roku 2002 byl šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc.

Pracoval v celé řadě českých i zahraničních divadel, mimo jiné v Lublani, na Tchaj-wanu, v Japonsku, Řecku, Rakousku, Německu a Rusku. V roce 2007 měl velmi úspěšné turné s Komorní filharmonií Pardubice, které začalo v České republice a pokračovalo ve Španělsku, dále až v Novosibirsku, nebo třeba i úspěšným pražským koncertením provedením Gerschwinovy opery Porgy a Bess ve vlastním aranžmá, nebo koncertem na 49. ročníku operního festivalu Smetanova Litomyšl. Působil tradičně na hudebním festivalu Antonína Bennewitze. Zemřel nečekaně v roce 2007 na dovolené v Itálii.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Čeněk <br />Kapoun

Čeněk
Kapoun

18. 11. 1910 - 4. 12. 1968

Pocházel z železničářské rodiny, bydlel ve Skuhrovské ulici, měl dva starší bratry. Původně se vyučil truhlářem, ale jeho zálibou a koníčkem byla hudba. Její studium mu však nebylo umožněno. Pracoval v lokomotivním depu. V padesátých a šedesátých letech byl předsedou estrádního odboru závodního klubu ČSD. Pravidelně zajišťoval program estrád a Silvestrů v Národním domě, na všech těchto akcích zajišťoval jejich režii.


Jeho největším úspěchem bylo uvedení operety „Mamzelle Nitouche“. Podle vzpomínek Kapounovy dcerypaní Hany Venclové stál její otec u zrodu celého tehdejšího provedení  operety. Osobně prý z Prahy scénář z Čs. divadelního a literárního jednatelství dovezl. Zpěvy se tehdy  zkoušely u Kapounů v kuchyni za houslového doprovodu pana Kapouna. Dochovaný novinový výstřižek, datovaný 27. 1. 1961, pocházející z Českotřebovského železničáře, mj. uvádí: „…Nemůžeme nevzpomenout toho, kdo byl iniciátorem všeho, co se kolem ‚Nitušky’ seběhlo. Není to nikdo jiný, než známý pachatel mnoha estrád, Čenda Kapoun. Tentokrát si však ‚troufl’ na  silné sousto, a že si  na něm nevylámal zuby, toho bylo důkazem 4krát vyprodané hlediště s neutuchajícím smíchem  a potleskem návštěvníků. S kolektivem ‚estrádníků’ připravil Čenda Kapoun dobrou zábavu a hezké chvíle vánoční pohody našemu obecenstvu. Jako vedoucí estrádního oddělení ZK ČSD určitě zajistí se svými spolupracovníky provedení další operety, ve které si přijdou na své účinkující i obecenstvo“. Z článku je tedy zřejmé, že uvedení operety v roce1960 proběhlo za účasti tehdejšího estrádního odboru ZK Železničářů ve spolupráci s divadelním souborem Hýbl. Jako Celestén se uplatnil Karel Tomeš, roli představené kláštera ztvárnila M. Koukalová, fortnýřku ztvárnila O. Marková, jako major se představil V. Bittl. Dále hrál B. Routek, J. Vařečková a další. Hlavní roli Denisy ztvárnila M. Meixnerová a jejího nápadníka hrál a zpíval Květoslav Kubišta, ředitele divadla Čeněk Hampl.

 

Čeněk Hampl se též zapojil  do sportovních činností v DTJ i v Sokole.  Spolupracoval s Čeňkem Hamplem při skládání básní, písní a výstupů při pořádání prvních ročníků Jabkancových poutí u Kostelíčka.

Ela <br />Švabinská

Ela
Švabinská

19. 11. 1878 -  10.8. 1967

Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Byla také první manželkou Maxe Švabinského.

Charakteristiku její osoby snad nejvíce vystihli Emil a Božena Hejlovi ve svém spisku Matka a dcera (vydal ZK Adamovské strojírny n.p. Adamov, 1978), kde napsali: „ Byla drobné, křehké postavy, tmavých bohatých vlasů, pravidelných rysů obličeje a hlubokých očí s melancholickým výrazem. Měla vážnou a hloubavou povahu, milovala hudbu, literaturu, výtvarné umění a přírodu. Dovedla zajímavě vyprávět o květinách a přírodě, která ji obklopovala“.

Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem pražské Akademie. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.

Eliška se stala inspirátorkou a jednou z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského v jeho velice úspěšném raném tvůrčím období (1896 až 1919). Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá dlouhá řada. Připomeňme nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Slavný je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Představuje zde mladé děvče, které usnulo při práci nad tkalcovským stavem. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách.

V roce 1960 vydala Ela Švabinská knihu Vzpomínky z mládí, v níž vzpomíná na své dětství, svoji rodinu a na život s Maxem Švabinským.

Pracovala také v protifašistickém odboji. Její kozlovská chaloupka byla útočištěm pronásledovaných i místem schůzek odbojových pracovníků. Tato činnost nezůstala bez následků. V únoru 1943 byla zatčena a přes dva roky vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Nezapomněla ani na svůj milovaný Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí jednak pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleniček, který vyzvedl její podíl na tvorbě Maxe Švabinského. Jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je rodinný hrob na kozlovském hřbitůvku.)

Vladimír <br />Hubálek

Vladimír
Hubálek

26. 11. 1891 -  27.1. 1920

Byl synem ředitele zdejší obecné a měšťanské školy dívčí, regionálního spisovatele K.O. Hubálka a jeho manželky Miloslavy. Narodil se v tehdejším otcově působišti Dolní Dobrouči. Po absolvování tří ročníků měšťanské školy v České Třebové a čtvrtého ročníku v Přelouči nastoupil studia na c.k. Učitelském ústavě v Kutné Hoře, kde 15. června 1910 složil zkoušku dospělosti. Své první učitelské místo získal v témže roce na obecné škole ve Výprachticích jako výpomocný učitel. Odtud 1. ledna 1911 přešel na pětitřídní chlapeckou školu v České Třebové, ale již po třech měsících přestoupil jako zatimní učitel na obecnou školu v Loukové Hoře. V roce 1913 se stal zatimním a posléze definitivním učitelem na dvojtřídní obecné škole v Zábřehu na Moravě. Dne 16. listopadu 1915 nastoupil Vladimír Hubálek vojenskou službu u 30. zeměbraneckého pluku ve Vysokém Mýtě a byl přidělen k V. náhradní setnině a zařazen do oddělení jednoročních dobrovolníků k výcviku. 1915 byl převelen do Wadowic v Haliči. Sloužil také v Olomouci. V roce 1918 se navrátil do školských služeb. Jeho posledním učitelským působištěm se v roce 1920 stala měšťanská školy dívčí v Krumpachu.

Ve volném čase se věnoval hudbě, byl dobrým zpěvákem, hrál na housle a klavír. I v řadách zábřežského Sokola, jehož pilným činovníkem a cvičitelem se záhy stal, se snažil o založení sokolského pěveckého a hudebního sboru.  Vladimír Hubálek byl také členem Pravečkova smyčcového kvarteta, kde spolu s dr. Františkem Gremmerem, Čeňkem Beranem a Jindřichem Pravečkem st. účinkoval na nejrůznějších vystoupeních v Lanškrouně, Zábřehu a dalších místech.

Vladimír Hubálek při svém velkém vytížení čelil značným zdravotním problémům, až přišel osudný slabý záchvat mrtvice. Dal se tedy převézt k rodičům domů do Třebové. Ubytoval se v hotelu Padevět, kde také po druhém záchvatu v úterý dne 27. ledna 1920 zemřel jako svobodný ve věku pouhých osmadvaceti let. Jeho pohřbu v České Třebové se zúčastnilo více než sto kolegů - učitelů, členové zábřežského Sokola, přátelé a školní mládež. Hudební doprovod svému členovi zajistilo zdejší Orchestrální sdružení Smetana.

Nenadálý odchod milovaného syna se stal těžkou ranou pro jeho otce, neboť právě v něho vkládal K. O. Hubálek všechny své naděje jako pokračovatele v rodinné učitelské tradici.