Pocházel z železničářské rodiny, bydlel ve Skuhrovské ulici, měl dva starší bratry. Původně se vyučil truhlářem, ale jeho zálibou a koníčkem byla hudba. Její studium mu však nebylo umožněno. Pracoval v lokomotivním depu. V padesátých a šedesátých letech byl předsedou estrádního odboru závodního klubu ČSD. Pravidelně zajišťoval program estrád a Silvestrů v Národním domě, na všech těchto akcích zajišťoval jejich režii.

Jeho největším úspěchem bylo uvedení operety „Mamzelle Nitouche“. Podle vzpomínek Kapounovy dcerypaní Hany Venclové stál její otec u zrodu celého tehdejšího provedení  operety. Osobně prý z Prahy scénář z Čs. divadelního a literárního jednatelství dovezl. Zpěvy se tehdy  zkoušely u Kapounů v kuchyni za houslového doprovodu pana Kapouna. Dochovaný novinový výstřižek, datovaný 27. 1. 1961, pocházející z Českotřebovského železničáře, mj. uvádí: „…Nemůžeme nevzpomenout toho, kdo byl iniciátorem všeho, co se kolem ‚Nitušky’ seběhlo. Není to nikdo jiný, než známý pachatel mnoha estrád, Čenda Kapoun. Tentokrát si však ‚troufl’ na  silné sousto, a že si  na něm nevylámal zuby, toho bylo důkazem 4krát vyprodané hlediště s neutuchajícím smíchem  a potleskem návštěvníků. S kolektivem ‚estrádníků’ připravil Čenda Kapoun dobrou zábavu a hezké chvíle vánoční pohody našemu obecenstvu. Jako vedoucí estrádního oddělení ZK ČSD určitě zajistí se svými spolupracovníky provedení další operety, ve které si přijdou na své účinkující i obecenstvo“. Z článku je tedy zřejmé, že uvedení operety v roce1960 proběhlo za účasti tehdejšího estrádního odboru ZK Železničářů ve spolupráci s divadelním souborem Hýbl. Jako Celestén se uplatnil Karel Tomeš, roli představené kláštera ztvárnila M. Koukalová, fortnýřku ztvárnila O. Marková, jako major se představil V. Bittl. Dále hrál B. Routek, J. Vařečková a další. Hlavní roli Denisy ztvárnila M. Meixnerová a jejího nápadníka hrál a zpíval Květoslav Kubišta, ředitele divadla Čeněk Hampl.

Čeněk Hampl se též zapojil  do sportovních činností v DTJ i v Sokole.  Spolupracoval s Čeňkem Hamplem při skládání básní, písní a výstupů při pořádání prvních ročníků Jabkancových poutí u Kostelíčka.

Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Byla také první manželkou Maxe Švabinského.

Charakteristiku její osoby snad nejvíce vystihli Emil a Božena Hejlovi ve svém spisku Matka a dcera (vydal ZK Adamovské strojírny n.p. Adamov, 1978), kde napsali: „ Byla drobné, křehké postavy, tmavých bohatých vlasů, pravidelných rysů obličeje a hlubokých očí s melancholickým výrazem. Měla vážnou a hloubavou povahu, milovala hudbu, literaturu, výtvarné umění a přírodu. Dovedla zajímavě vyprávět o květinách a přírodě, která ji obklopovala“.

Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem pražské Akademie. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.

Eliška se stala inspirátorkou a jednou z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského v jeho velice úspěšném raném tvůrčím období (1896 až 1919). Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá dlouhá řada. Připomeňme nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Slavný je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Představuje zde mladé děvče, které usnulo při práci nad tkalcovským stavem. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách.

V roce 1960 vydala Ela Švabinská knihu Vzpomínky z mládí, v níž vzpomíná na své dětství, svoji rodinu a na život s Maxem Švabinským.

Pracovala také v protifašistickém odboji. Její kozlovská chaloupka byla útočištěm pronásledovaných i místem schůzek odbojových pracovníků. Tato činnost nezůstala bez následků. V únoru 1943 byla zatčena a přes dva roky vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Nezapomněla ani na svůj milovaný Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí jednak pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleniček, který vyzvedl její podíl na tvorbě Maxe Švabinského. Jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je rodinný hrob na kozlovském hřbitůvku.)

Byl synem ředitele zdejší obecné a měšťanské školy dívčí, regionálního spisovatele K.O. Hubálka a jeho manželky Miloslavy. Narodil se v tehdejším otcově působišti Dolní Dobrouči. Po absolvování tří ročníků měšťanské školy v České Třebové a čtvrtého ročníku v Přelouči nastoupil studia na c.k. Učitelském ústavě v Kutné Hoře, kde 15. června 1910 složil zkoušku dospělosti. Své první učitelské místo získal v témže roce na obecné škole ve Výprachticích jako výpomocný učitel. Odtud 1. ledna 1911 přešel na pětitřídní chlapeckou školu v České Třebové, ale již po třech měsících přestoupil jako zatimní učitel na obecnou školu v Loukové Hoře. V roce 1913 se stal zatimním a posléze definitivním učitelem na dvojtřídní obecné škole v Zábřehu na Moravě. Dne 16. listopadu 1915 nastoupil Vladimír Hubálek vojenskou službu u 30. zeměbraneckého pluku ve Vysokém Mýtě a byl přidělen k V. náhradní setnině a zařazen do oddělení jednoročních dobrovolníků k výcviku. 1915 byl převelen do Wadowic v Haliči. Sloužil také v Olomouci. V roce 1918 se navrátil do školských služeb. Jeho posledním učitelským působištěm se v roce 1920 stala měšťanská školy dívčí v Krumpachu.

Ve volném čase se věnoval hudbě, byl dobrým zpěvákem, hrál na housle a klavír. I v řadách zábřežského Sokola, jehož pilným činovníkem a cvičitelem se záhy stal, se snažil o založení sokolského pěveckého a hudebního sboru.  Vladimír Hubálek byl také členem Pravečkova smyčcového kvarteta, kde spolu s dr. Františkem Gremmerem, Čeňkem Beranem a Jindřichem Pravečkem st. účinkoval na nejrůznějších vystoupeních v Lanškrouně, Zábřehu a dalších místech.

Vladimír Hubálek při svém velkém vytížení čelil značným zdravotním problémům, až přišel osudný slabý záchvat mrtvice. Dal se tedy převézt k rodičům domů do Třebové. Ubytoval se v hotelu Padevět, kde také po druhém záchvatu v úterý dne 27. ledna 1920 zemřel jako svobodný ve věku pouhých osmadvaceti let. Jeho pohřbu v České Třebové se zúčastnilo více než sto kolegů - učitelů, členové zábřežského Sokola, přátelé a školní mládež. Hudební doprovod svému členovi zajistilo zdejší Orchestrální sdružení Smetana.

Nenadálý odchod milovaného syna se stal těžkou ranou pro jeho otce, neboť právě v něho vkládal K. O. Hubálek všechny své naděje jako pokračovatele v rodinné učitelské tradici.