Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Vilém <br />Balcar

Vilém
Balcar

Od mládí až do odchodu do důchodu pracoval jako topič lokomotiv ČSD. Lyžování, především běhu se věnoval od svých dvaceti let ve vojenské službě. Aktivně závodil do svých 40 let. Se závodní činností skončil po roce 1950. Současník a velký soupeř známých třebovských běžců bratrů Hájkových a M. Pakosty. V této sestavě v roce 1940 vybojoval na VII. ročníku přeboru ČOS lyžařských štafet čestné III. místo (Přebor se konal v České Třebovské). Vilém Blacar byl několikanásobný přeborník kraje v běhu na 18 km. 

Jaroslav <br />Zrotal

Jaroslav
Zrotal

Jaroslav Zrotal se narodil do velmi chudé rodiny. Částečně vyrůstal u příbuzných, od roku 1920 studoval na reálce v České Třebové a v Lipníku nad Bečvou. Studia přerušil ve třetím ročníku, rok se učil na knihkupce v Novém Městě na Moravě, opět nastoupil na reálku, ale po čtvrtém ročníku kvůli finanční krizi studia opět přerušil. Poté působil jako zednický učeň, příležitostný dělník a nějaký čas byl i nezaměstnaným. Občas statoval v brněnském Národním divadle, což ho roku 1928 přivedlo až na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolvování a vojenské prezenční službě ve slovenských Michalovcích spoluzakládal pražské Divadlo mladých v Umělecké besedě (1933 - 1935).


Jako profesionální herec vystupoval Zrotal v olomouckém Českém divadle (1935 - 1938), ostravském Národním divadle moravskoslezském (1938 - 1943), Intimním divadle v Praze (1943 - 1944) a v kočovné divadelní společnosti (1944 - 1945). Po okupaci byl zakládajícím členem Realistického divadla (1945 - 1948) a Divadla státního filmu (1948 - 1951), v němž souběžně pracoval jako zástupce ředitele. A až do svého odchodu na odpočinek pracoval od roku 1951 jako scenárista a dramaturg Československého státního filmu.


V českém filmu se od roku 1943 využil opravdu rozmanitě, nejen jako herec (Mlhy na Blatech, Děvčica z Beskyd, Nadlidé, Siréna, Alena, Čapkovy povídky, Krakatit, Němá barikáda, Pan Novák, Zocelení, Únos, Anna Proletářka, Tanková brigáda, Máte doma lva?, Postava k podpírání a další), ale také jako autor námětů (Tažní ptáci) a scenárista (Slepice a kostelník a Frona). Podle jeho divadelních her vzniklo několik filmů (Železný dědek, Slepice a kostelník a Frona).


Účinkoval v rozhlase (Byl jednou jeden listonoš) a v televizi. Překládal, psal básně a politicky angažované divadelní hry (Slepice a Pánbůh, Zavinil to Ferkl?, Frona, Hospodin a auto, Co kamera neviděla, Železný dědek). Za scénář k filmu Frona se stal s režisérem Jiřím Krejčíkem nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda I. stupně (1955). Slavnostní premiéra Zrotalova posledního snímku Přehlídce velím já! (1969) se uskutečnila pouhých sedm dní po jeho smrti.

Bohuslav <br />Mimra

Bohuslav
Mimra

Narodil se v Moravské Třebové, mládí prožil v Heřmanově Městci. Studoval na kroměřížské konzervatoři obor hra na housle. Po maturitě nastoupil na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, do třídy doc. Jiřího Trávníčka, tehdejšího primária Janáčkova kvarteta.

V roce 1970 se stal členem Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích (koncertní mistr druhých houslí) a později i primáriem Východočeského smyčcového kvarteta. Po přestěhování do Prahy působil od roku 1984  v Pražském komorním orchestru bez dirigenta, dále v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu a nakonec v Sukově komorním orchestru. Na současné místo ředitele ZUŠ v České Třebové nastoupil na základě konkursu v roce 1991. Ve funkci ředitele skončil na konci července 2014. Jeho zájem o působení v našem městě byl umocněn ještě funkcí dirigenta Komorního orchestru Jaroslava Kociana, se kterým pracuje již od roku 1983.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Ela <br />Švabinská

Ela
Švabinská

19. 11. 1878 -  10.8. 1967

Eliška byla druhým dítětem manželů Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodila se v Podmoklech nad Labem. Byla také první manželkou Maxe Švabinského.

Charakteristiku její osoby snad nejvíce vystihli Emil a Božena Hejlovi ve svém spisku Matka a dcera (vydal ZK Adamovské strojírny n.p. Adamov, 1978), kde napsali: „ Byla drobné, křehké postavy, tmavých bohatých vlasů, pravidelných rysů obličeje a hlubokých očí s melancholickým výrazem. Měla vážnou a hloubavou povahu, milovala hudbu, literaturu, výtvarné umění a přírodu. Dovedla zajímavě vyprávět o květinách a přírodě, která ji obklopovala“.

Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 se poprvé setkala s Maxem Švabinským, vynikajícím žákem pražské Akademie. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli Vejrychovi pro svůj oddech chaloupku.

Eliška se stala inspirátorkou a jednou z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského v jeho velice úspěšném raném tvůrčím období (1896 až 1919). Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První Elin portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. A do roku 1914, kdy je Ela naposled zobrazena na jeho práci, na olejovém obraze Ateliér, jich vznikla celá dlouhá řada. Připomeňme nejznámější: Kulatý portrét, Růžový portrét, Ela v klobouku, Šedivý portrét, Kamélie. Slavný je Elin portrét v plenéru, jak ho známe z olejomalby Chudý kraj. Postavu Ely vidíme i na obraze U stavu. Představuje zde mladé děvče, které usnulo při práci nad tkalcovským stavem. Malba olejem se nezachovala, kompozice je zachována v litografii ve dvou variantách.

V roce 1960 vydala Ela Švabinská knihu Vzpomínky z mládí, v níž vzpomíná na své dětství, svoji rodinu a na život s Maxem Švabinským.

Pracovala také v protifašistickém odboji. Její kozlovská chaloupka byla útočištěm pronásledovaných i místem schůzek odbojových pracovníků. Tato činnost nezůstala bez následků. V únoru 1943 byla zatčena a přes dva roky vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Nezapomněla ani na svůj milovaný Kozlov. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí jednak pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě roku 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. dr. Ludvík Páleniček, který vyzvedl její podíl na tvorbě Maxe Švabinského. Jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je rodinný hrob na kozlovském hřbitůvku.)

Eugenie  Zora<br />Rybičková

Eugenie Zora
Rybičková

11. 11. 1879 - 7.9. 1947

Narodila se v Karlovci v Chorvatsku v rodině hudebního skladatele, vojenského kapelníka a ředitele kůru V. V. Hausmanna. V roce 1897 se provdala za obchodníka, výrobce lihovin a pozdějšího starostu města České Třebové Ottu Rybičku. Spolu měli tři děti – Eugenii, Ottu a Jana. Po sňatku se E. Z. Rybičková stala nejváženější ženou našeho města. Pořádala dobročinné akce, bankety, večírky, byla místostarostkou nově založeného ženského odboru českotřebovského Sokola. Hrála na burze, jezdila po světových lázních, sbírala starožitnosti (obrazy, plastiky, hodiny, sklo, porcelán …).


Otto Rybička měl na Trávníku velký pozemek, na kterém v roce 1911 nechal postavit zděnou jednoposchoďovou vilu čp. 957. Pojmenoval ji po své manželce Zoře. Rybičkovi v tomto reprezentačním příbytku, ale nikdy nebydleli. Jejich sídlem byl velký dům čp. 74 u kostela. Ve vile trávila poslední týdny života paní Jiřina Hausmannová, vdova po hudebním skladateli a matka E. Z. Rybičkové. Při návštěvě rodičů zde také pobývala s rodinou Eugenie Heidlerová z Prahy, jediná dcera Rybičkových. V pozdějších letech Rybičkovi o vilu z finančních důvodů přišli. A bylo ještě hůř. Po 2. světové válce byli manželé Rybičkovi obviněni z kolaborace s Němci a dožili v bídě a opuštění.

Jakub <br />Jakoubek

Jakub
Jakoubek

26. 11. 1992 -  19.6. 2008

Jakub Jakoubek, nadaný kreslíř, se narodil 26.11.1992, naneštěstí s vrozenou nemocí zvanou svalová dystrofie. Nemoc ho postupně připravila o fyzické schopnosti a upoutala na invalidní vozík. Jeho největší zálibou byla kresba, které se věnoval s velkým zanícením a obrovskou dávkou fantazie.

S úspěchem zúčastnil mnoha výtvarných soutěží pro postižené i zdravé děti.V ČR organizuje soutěže pro zdravotně postižené děti Jedličkův ústav v Praze. Kuba se několikrát národní soutěže této abilympiády zúčastnil. Poprvé to bylo v Pardubicích ještě v rámci soutěží pro dospělé v roce 2001, kde obsadil 2. místo. O rok později si na první samostatné české národní abilympiádě pro děti a mládež vychutnal místo první. V roce 2003 získal čestné uznání za obrázek jara a o rok později skončil na krásném třetím místě.

Na základě skvělých výsledků v národních kolech byl Kuba nominován za člena české výpravy na 6. mezinárodní abilympiádu. Ta se konala v listopadu 2003 v indickém New Delhi. Podařilo se mu získat pro českou výpravu jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili, obě ve výtvarných disciplínách, jeho obrázky tu budily zasloužený ohlas.

V roce 2006 vydal knihu kreseb nazvanou Psotník obecný, za kterou knihu obdržel roku 2007 ocenění města Česká Třebová "Kohout" .