Známý divadelník ochotnického souboru Hýbl. Narodil se v České Třebové. Otec František Kšír byl strojvedoucím Českých drah, matka Ludmila rozená Hubálková byla v domácnosti. Měl ještě tři bratry – Františka, Vladimíra a Bohumila. Po ukončení základní školy odešel do Brna, kde se vyučil obchodním příručím a vrátil se zpět do Třebové. Pracoval na dráze, v dílnách pro opravu kolejových vozidel jako mzdový účetní. Ve volných chvílích se věnoval ochotnickému divadlu, kam jej uvedl jeho otec. V souboru Hýbl se seznámil s Josefou Černou, svoji pozdější manželkou. Oba spolu hráli divadlo mnoho let, až do doby, kdy těžce onemocněl a smrt předčasně ukončila jeho život.

Karel Kšír divadlo nejen hrál, ale i režíroval, byl jednatelem souboru, navrhoval scény divadelních her, psal recenze za celý divadelní okrsek. Za působení v Brně se seznámil s režisérem tamního Národního divadla Ottou Čermákem. Díky jejich přátelství Čermák režíroval několik divadelních představení v České Třebové.

Po přechozené chřipce Karel Kšír onemocněl zápalem plic a to byl začátek jeho dlouhé nemoci ukončené smrtí. Pochován je na českotřebovském hřbitově.

Pedagog, osvětový pracovník, regionální vlastivědný pracovník a spisovatel. Typický představitel české inteligence na přelomu století, živě se zajímající o český spolkový i kulturní život, šířící osvětu i vzdělání. Do regionu přišel 1889 jako podučitel do Říček, kde založil a vedl školní kroniku. Založil  také místní knihovnu v Říčkách, čtenářský spolek, hasičský sbor a divadelní spolek. Od 1912  odborný učitel na chlapecké školé v Ústí nad Orlicí. Předseda třebovsko-ústecké odbočky učitelské jednotky Budeč. Za činnost v této organizaci se dostal do sporu s okresním  školním  inspektorem a ten mu udělil důtku za nedovolenou agitaci proti usnesení lanškrounské okresní školské rady a byl přeložen do vzdáleného koutu Českomoravské vysočiny do Hněvkovic a a později na místo řídícího učitele ve Všebořicích. Do Ústí nad Orlicí, kde zůstala jeho rodina, se vrátil po mnoha interpelacích teprve koncem roku 1918 kdy byl jmenován definitivním učitelem první obecné třídy při obecné škole chlapecké v Ústí nad Orlicí. Po návratu převzal správu městského muzea. Aktivní spolutvůrce Národopisné výstavy českoslovanské 1895, správcem muzea v Ústí nad Orlicí, archivář a kronikář města. Z díla: sbírka pověstí Na besedě (1928) (zde zmiňuje i českotřebovské pověsti), Ústecké betlémy, četné příspěvky v Letopisech kraje a města Ústí nad Orlicí 1937-41. nebo Náš domov (vlastivěda okresu Lanškrounského), 2. roč. 1938, 3. roč. 1939, 4. roč. 1940.
 

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.

O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.