Byl jedním z největších českotřebovských odborníků na dechovku. Narodil se 31.12.1920. Dechovka naplnila prakticky celý jeho život, i když se nikdy nestala jeho profesí. Vždy když se rozhodoval o tom, zda se věnovat v zajímavém angažmá hudbě nebo zůstat u jeho profese na dráze v České Třebové, rozhodl otec za syna a dráha vyhrála.

Narodil se na Farářství ve čtverci a jeho první kroky k hudební vzdělanosti mohl vést i sám mladý Jinřich Praveček, který tehdy bydlel v sousedství. Jenže ten odešel na vojnu a tak do houslí chodil k paní učitelce Hubálkové. Dechovka získala Dobromila Keprta především na vojenské hudební škole v Praze. Ze školy byl přidělen na půlroční zacvičení k 28. pěšímu pluku do Prahy ke kapelníkovi št. Kapitánovi Janu Peštovi, potom v lednu 1938 k 27. pěšímu pluku do Uherského Hradiště. Pak přišla okupace a s ní propuštění do civilu. Po válce se v roce 1947 oženil, po té se zapojil do řady aktivit spojených se zakládání tehedejších hudebních souborů. V roce 1949 byl jedním ze zakladatelů Závodního klubu železničářů. Díky klubu se pak mohl zůčastnit hudebních kurzů ve Zlonicích. V letech 1949-52  vystudoval dálkově pražskou konzervatoř. Státní zkoušku ze hry na snížcový pozoun složil v červnu 1952. Působil jako vychovatel na iternátě železniční průmyslovky, který byl tehdy v budově dnešní základní školy na Nádražní ulici. Zde vytvořil ze studentů mistrovské školy svou první dvacetičlennou dechovku. Ta se účastnila soutěží a vystupovala na estrádách. Dechovka pracovala do roku 1963.

Dobromil Kepr nepůsobil jen v dechovce, např. Také v tanečním orchestru Collegiál, založil soubor Studio, angažoval se v divadelním spolku Hýbl.
Roku 1968 profesně přesídlil z internátu na tehdejší prvozní oddíl ČSD, po nástupu normalizace pak byl v roce 1970 jako nespolehlivý odsunut do stanice, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1980 pracoval jako celní deklarant. V roce 1973 se vrací zpět k dechovce, do čela železničářské dechovky. Od 19. července 1973 do 2. prosince 1976 vystoupila českotřebovská železničářská dechovka pod vedením Dobromila Keprta na více než 40 koncertech na nejrůznějších místech Čech a Moravy, účinkovala i v Polsku. V následujícím období vedl tři roky dechový orchestr v Dlouhé Třebové a osm let obdobnou kapelu v Lanškrouně.

Nelze  opomenout další oblasti  hudební činnosti, a to oblast aranžérskou a skladatelskou, vytvořil řadu vlastních orchestrálních skladeb. Své působení u třebovské dechovky má podrobně zmapované ve vlastní kronice se spoustou fotografií, koncertních programů a vystřižených novinových článků. Své působení u dechovky ukončil v Kolíně v roce 1976, po problémech spojených s uvolňováním muzikantů pro nasmlouvané akce vedením tehdejšího Lokomotivního depa. Dechovku předal Františku Vilímovi.

Po odchodu do důchod ještě působil v dechovce v Dlouhé Třebové a v Lanškrouně. Během svého působení složil několik polek, valčíků, písní, orchestrálních sladeb. Mnoho skladeb pro dechovku také aranžoval. 

Narodil se v České Třebové v rodině truhláře. Po absolvování zdejší obecné školy nastoupil na lanškrounské gymnázium. Studium ale z finančních důvodů nedokončil. U svého otce se vyučil truhlářskému řemeslu a vydal se, jak bylo tehdy zvykem, do světa na zkušenou. Působil v Praze, Vídni a dalších městech. Po několika letech se vrátil zpět do rodného města. V roce 1876 se osamostatnil a začal pracovat s jedním učněm a jedním dělníkem. Za dalších pět let si již postavil vlastní továrnu na nábytek na Trávníku. Výroba se neustále rozšiřovala a také počet zaměstnanců rostl. Postupně zaměstnával až 140 dělníků a 3 úředníky. Byl třikrát ženatý a z těchto manželství se narodilo osm dětí. Nejmladší syn Jan převzal později po otci rodinnou firmu, kterou vedl společně s bratrem Stanislavem.

Pracoval v mnoha zdejších spolcích a korporacích, byl majitelem pily, truhlárny, zámečnictví a obchodu s uhlím. Patřil mezi první členy Sokola, několik let působil ve funkci náměstka starosty města, byl i náměstkem okresního starosty. V letech 1891 až 1893 zastával úřad starosty města. Za zásluhy o rozvoj svého rodného města byl jmenován čestným měšťanem České Třebové.

Obchodník v České Třebové. Jeho náklonnost k lyžování začala již v roce 1918. Tehdy se z I. světové války vrátil jeho otec a soused kolář František Jandera, který byl celou válku u horských myslivců v rakouských Tyrolích a přivezl si domů rakouské lyže. Malý Karel lyžařský "um" zkoušel v Benátkách a později na Jelenici. Lyžování zůstal věrný až do pozdního věku. Později aktivně závodil ve všech disciplínách o čemž svědčí dochovaný závodnický průkaz II. třídy pro běh, sjezd a skok prostý. Závodil v období jak před II. světovou válkou, tak i o jejím skončení v letech 1946-1950. Účastnil se různých přeborů úpřádaných tehdy Klubem českých turistů. Pracoval v krajském výboru ČSTV jako trenér a cvičitel lyžování i jako rozhodčí. Několikrát byl vedoucím krajské reprezentace na vrcholných soutěžích Mistrovství ČSR. Karel byl také milovník motocyklového sportu a oblíbeným hlasatelem při závodech v ,,motoskiörinku“ v ulicích města se startem v Riegrově ulici před sklenářstvím Vojtěcha Hýbla.

V lyžařských kruzích a mezi námi závodníky byl velmi oblíben neboť byl výborný společník ve chvílích volna. Ve svých vzpomínkách se rád vrací k období začátků klasického “telemarku” a vzniku zvednutých špicí a patek u lyží, kdy se na svazích provozovalo tak zvané “krasolyžaření”, kterému podlehlo mnoho lyžařů a na určitý čas se stalo velkou módou.