Narodila se v Karlovci v Chorvatsku v rodině hudebního skladatele, vojenského kapelníka a ředitele kůru V. V. Hausmanna. V roce 1897 se provdala za obchodníka, výrobce lihovin a pozdějšího starostu města České Třebové Ottu Rybičku. Spolu měli tři děti – Eugenii, Ottu a Jana. Po sňatku se E. Z. Rybičková stala nejváženější ženou našeho města. Pořádala dobročinné akce, bankety, večírky, byla místostarostkou nově založeného ženského odboru českotřebovského Sokola. Hrála na burze, jezdila po světových lázních, sbírala starožitnosti (obrazy, plastiky, hodiny, sklo, porcelán …).

Otto Rybička měl na Trávníku velký pozemek, na kterém v roce 1911 nechal postavit zděnou jednoposchoďovou vilu čp. 957. Pojmenoval ji po své manželce Zoře. Rybičkovi v tomto reprezentačním příbytku, ale nikdy nebydleli. Jejich sídlem byl velký dům čp. 74 u kostela. Ve vile trávila poslední týdny života paní Jiřina Hausmannová, vdova po hudebním skladateli a matka E. Z. Rybičkové. Při návštěvě rodičů zde také pobývala s rodinou Eugenie Heidlerová z Prahy, jediná dcera Rybičkových. V pozdějších letech Rybičkovi o vilu z finančních důvodů přišli. A bylo ještě hůř. Po 2. světové válce byli manželé Rybičkovi obviněni z kolaborace s Němci a dožili v bídě a opuštění.

Známý českotřebovský stavitel a majitel stevební firmy František Plašil se narodil v Chlumu u Hořic v Podkrkonoší v rodině rolníka. Než přišel podnikat do České Třebové, měl první stavební firmu v Rychnově nad Kněžnou. V té době byl již ženat s Marií Chalupníčkovou, dcerou českotřebovského krupaře Jana Chalupníčka. V České Třebové manželé Plašilovi nejprve bydleli v domku manželčiných rodičů Na Splavě. Do vlastního domu čp. 395 v Nádražní ulici se přestěhovali v roce 1902. V jednopatrové novostavbě se kromě bytu Plašilových nalézala i technická kancelář firmy. Vzadu ve dvoře bývala konírna a k ní přiléhající cementářská dílna. K potřebě firmy ještě vybudoval na zakoupené parcele Na Skalce stavební ohradu s kovárnou, skládkou materiálu, garážemi a stavebním zázemím. Dnes tento objekt patří firmě Stavex. Plašilova firma v našem městě realizovala desítky staveb. Kromě rodinných domků a obytných domů zde v roce 1899 postavila taneční sál hostince Františka Hurta v Kozlovské ulici (Národní dům), budovu hotelu Štancl v Nádražní ulici (1901), dílnu kamnáře Josefa Horáka na Trávníku (1907), vilu mlynáře Augustina Vyskočila na Trávníku (1908), budovu městské spořitelny při Hýblově ulici.

Plašilova stavební firma ukončila činnost za 2. světové války. František Plašil je pochován v rodinné hrobce na českotřebovském hřbitově.

Narodil se 11. listopadu 1885 na Trávníku v České Třebové. Pocházel z osmi dětí, otec jim brzy zemřel. Vyučil se v Moravské Třebové, krátce po vyučení odjel za příbuznou do Vídně. Odtud měl jet do Ameriky, ale bratři ho přemluvili a tak se vrátil domů do Třebové. V pronajaté dílně u Hurtů (dnešní Národní dům) vyráběli mosazné hmoždíře a kávomlýnky. Když o dílnu přišli postavili si novou na Parníku v Brázdově. Zde byla výroba zahájena v roce 1909. Brzy ale dílny osiřely, přišla I. světová válka a Josef Jindra pracoval v plzeňské Škodovce při výrobě munice. Po válce začala konjunktura. Bratři Josefovi pomáhali a brzy bylo v dílně zaměstnáno 20 dělníků, později i více. Přistavila se slévárna, soustružna, modelovna. Jako první v republice se zde začaly vyrábět velmi kvalitní armatury, které se vyvážely do celého světa.

Byl dvakrát ženat, obě manželky pocházely z Moravy. Z prvního manželství měl dceru Růženku, z druhého dceru Věru. První žena zemřela předčasně ve svých 24 letech na tuberkulózu. V roce 1929 se však majitelé firmy rozešli, p. Šrefl založil vlastní továrnu v Litomyšlské ulici.

Za německé okupace nastaly nové problémy, ale usilovnou prací se Jindrova továrnička ubránila konkurenci. V roce 1940 bylo dokonce postaveno osm dělnických domků v Brázdově. Po II. světové válce v roce 1948 došlo k nejhoršímu. Byly znárodněny i menší podniky a došlo i na provoz v Brázdově. Pan Josef Jindra byl vystěhován ze svého bytu do jednoho z domků, které nechal postavit pro své zaměstnance. Aby dostal alespoň malou penzi, pracoval až do svých 73 let.

Práci mu zajistil pan Mojmír Stránský ve firmě VELODRUŽSTVO, které nejprve sídlilo v domě u Šimků na Parníku, později se přemístilo i se zaměstnanci do Solnice. Pan Jindra se tak zúčastnil výroby prvních tříkolek. Po smrti druhé manželky v roce 1964 odešel k dceři do Prahy, kde také zemřel. Po obřadu v Praze–Motole byla jeho urna uložena v rodinném hrobě na Parníku.