Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Miloš <br />Hubálek

Miloš
Hubálek

Učitel a národopisný pracovník byl nejmladším synem českotřebovského ředitele školy K. O. Hubálka. Narodil se v domě čp. 674 v Nádražní ulici v České Třebové.

V pozdějších letech navštěvoval měšťanskou školu ve Výprachticích, kde toho času působil jeho otec jako ředitel. Ve studiu pak pokračoval na měšťanské škole v České Třebové českotřebovské reálce.

Absolvoval abiturientský kurs při učitelském ústavu v Praze a v roce 1929 dokončil Školu vysokých studií pedagogických v Brně. Jeho prvním učitelským působištěm se stala obecná škola v Říčkách, kde v roce 1924 nastoupil jako výpomocný zastupující učitel. Odtud byl povolám ke čtrnáctiměsíční vojenské základní službě a po jejím ukončení poznal v letech 1925-26 prostředí venkovských škol v Čermné a Českých Libchavách. V roce 1927 přešel do České Třebové, kde do roku 1930 působil postupně na obecné škole dívčí, chlapecké měšťance, poté na měšťanské škole chlapecké na Parníku a opět na obecné škole dívčí v našem městě. Odtud v roce 1930 přešel na měšťanskou školu do Lanškrouna a v roce 1932 odešel na měšťanskou školu chlapeckou do Nového Jičína, kde vyučoval českému jazyku, dějepisu a zeměpisu. Po záboru pohraničí odešel v roce 1938 na měšťanku do valašských Vizovic, odkud se po osvobození vrátil zpět do Nového Jičína. A právě tehdy si uvědomil, jak si okolí svého působiště s jeho nádhernou přírodou i rázovitými vesničkami oblíbil. Začal se vedle pedagogické činnosti zajímat o okolí "Novojicka" (tak obyvatelé jičínského okolí nazývají svůj region), jazykové zvláštnosti valašského nářečí, lidovou slovesnost, písně a tance. Přispíval do vlastivědných časopisů (např. Kravařsko).
V letech 1945-1953 působil jako ředitel měš’tanské a poté střední škole na Starém Jičíně.V roce 1956 se podílel na vzniku „Valašského krúžku“ a za devět let v jeho středu připravil „novojickou“ cimbálovou řadu zdařilých národopisných večerů. Organizoval turistické výlety s mládeží v okolí svého působiště. Po celý život opatroval pozůstalost svého otce K. O. Hubálka. V roce 1959 vyhověl přání tehdejšího správce českotřebovského muzea Bohuslava Štanglera a poskytl otcův životopis s několika ukázkami jeho literárních prací.

Josef <br />Lešinger

Josef
Lešinger

Studující dělník. Dětství prožil v České Třebové. Odsouzen v r. 1951 v Bratislavě na 14 měsíců nepodmíněně za pokus o opuštění republiky. Rehabilitován v Bratislavě 1991.

Erika <br />Oláhová

Erika
Oláhová

Narodila se 14. 1. 1957 ve Zvolenu. Od patnácti let pracovala, nejdříve v továrně, potom v pohostinství jako kuchařka a servírka, nyní je v invalidním důchodu. Žije v České Třebové. Jejím bratrem je výtvarník a sochař Eduard Oláh.

Knižně vydala soubory povídek Nechci se vrátit mezi mrtvé (ed. Jan Červenka, 2004) a Matné zrcadlo (2007). Publikovala ve sborníku Revolver Revue a časopisu Host. Je zastoupena v antologii Povídky. Short Stories by Czech Women (ed. Nancy Hawker, London, Telegram Books 2006), antologii prozaických textů romských autorů v ČR Čalo voďi/ Sytá duše a sbírce povídkových textů ženských autorek Ty, která píšeš (2008). Malým vinohradským divadlem byla také uvedena dramatizace její povídky Prokletá rodina.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Formánek

František
Formánek

1.4. 1888 - 5.4. 1964

František Formánek patří k nejvýznamnějším osobnostem našeho města. Narodil se v rodině chudého českotřebovského tkalce. Po ukončení měšťanské školy odešel na radu oblíbeného učitele modelování Vokála do Prahy. Učil se zde sochařem a štukatérem u firmy Jindřich Říha na Smíchově a po večerech, sobotách a nedělích se připravoval k dalšímu uměleckému studiu. S výučním listem nastoupil nejprve na uměleckoprůmyslovou školu (profesoři Sucharda, Drahoňovský, Klouček, Šaloun) a potom na Akademii výtvarných umění (prof. Štursa). Jako absolvent Akademie si v Praze dlouho nepobyl. Láska k rodičům a rodnému městu byla silnější než lákavá umělecká budoucnost.

V České Třebové je pověřován bohužel jen drobnými zakázkami. Známé jsou jeho umělecky hodnotné sošky, ozdobné předměty, pamětní desky rodáků, plakety, plastiky na fasádách některých domů, betlémy, portál na VOŠ a SOŠ Gustava Habrmana. Za pražského pobytu provedl štukatérskou výzdobu Křížovnického kláštera a vestibulu hlavního nádraží. Se sochařským a štukatérským uměním Františka Formánka se můžeme setkat také v Uherském Hradišti, Hlinsku, Olomouci a Vídni.

Od studentských let se také zabýval vědeckým studiem letectví, hlavně problematikou helikoptér. V jeho ateliéru byly desítky vlastnoručně zhotovených modelů. Pracoval pilně a nepřetržitě až do konce svého života. Jeden experimentů s letuschopným modelem se konal v roce 1927 na dvoře elektrotechnických závodů Antonína Pětníka v České Třebové. Následovaly další pokusy, 11.11.1928 představil svůj model helikoptéry veřejnosti, pokus proběhl na louce ve čtvrti Benátky, stroj se zvedl až do výše 20 metrů. Celý pokus natočila společnost Elekta Journal a snímek byl k vidění v biografech, snímek se bohužel nedochoval. Poslední umělcova léta fotograficky zdokumentoval jeho přítel František Brokeš, známý českotřebovský fotograf. Uměleckou pozůstalost odkázal Městskému muzeu v České Třebové, výsledky celoživotní badatelské práce (všechny své plány a patenty, včetně několika modelů helikoptér) Národnímu technickému muzeu v Praze.

Vytvořil také dva betlémy ze sochařské hlíny, z nichž jeden se dostal darem do vlastnictví českotřebovského Městského muzea. Byl členem Českého aviatického klubu a ve dvacátých letech českotřebovské pobočky Masarykovy letecké ligy.

Když nečekaně zemřel, přišlo se s ním rozloučit mnoho občanů města. První rozloučení proběhlo 10. dubna 1964 v obřadní síni na hřbitově v České Třebové, druhé v krematoriu v Pardubicích o čtyři dny později.

Jaromír <br />Šlemr

Jaromír
Šlemr

8.4. 1923 - 7.3. 2013

Narodil se 8.4.1923 v Očelici u Opočna, kde žila jeho babička z matčiny strany. Ihned po křtu v evangelickém kostele v Klášteru nad Dědinou se s matkou vrátil za svým otcem do Skutče, kde rodina trvale bydlela. Otec Jan Šlemr byl drobným živnostníkem – radiomechanikem, matka Marie úřednicí na poště ve Skutči, později vedoucí poštovního úřadu. Po ukončení obecné školy vstoupil Jaromír na reálné gymnázium v Chrudimi, odkud z kvinty přešel na obchodní akademii, kde maturoval v roce 1944. Vysokou školu obchodní v Praze (učitelství ekonomických předmětů) vystudoval hned po válce. Vzdělání si později ještě doplnil na PEF (provozně ekonomické fakultě) Zemědělské univerzity v Brně, kde promoval v roce 1966. Jako mladý středoškolský profesor začínal svoji praxi v České Třebové 1947 (gymnázium, obchodní akademie). V pozdějších letech ještě učil na SEŠ v Šumperku, ve Svitavách a nakonec v Chocni, kde končil jako ředitel školy. Do důchodu odešel v roce 1985.

Ve spolupráci s Františkem Navarou a F.K. Zedníkem sestavoval a režíroval pořady v Divadle hudby ve skautském domově v Javorce, aktivně pracoval v MO Českého rybářského svazu, v mysliveckém sdružení, skautingu. Hlavně a především byl nadšeným ochotníkem. Byl členem Družstva divadelních ochotníků ve Skutči. A nejen že hrál (téměř 300 představení), ale také divadelní hry psal (např. Tajemství zeleného šera), režíroval (první režie 1947 Úsměvy a kordy F. Tetauera) a to nejen v České Třebové (člen DS Hýbl), ale také v Šumperku, kde působil na Obchodní akademii a také v Dramatickém odboru Šumperk. Do jeho příbuzenstva patřila známá herečka Růžena Šlemrová, jeho sestřenicí byla členka pardubického divadla Valerie Kaplanová (herečka). Psal také básně a prózu. Působil jako učitel na středních ekonomických školách. 1953 oceněn na Jiráskově Hronovu za nejlepší mužský herecký výkon.

V roce 2005 nejvyšší morální ocenění, tzv. Zlatý odznak J.K. Tyla. Je také držitelem ceny města Kohout 2011 na kterou byl nominován za svoji knižní prvotinu Čas je jako kůň s jezdcem.Zemřel po krátké nemoci ve čtvrtek 7. března 2013, měsíc před svými devadesátými narozeninami.

Jaroslav <br />Zrotal

Jaroslav
Zrotal

7.4. 1909 -  13.6. 1969

Jaroslav Zrotal se narodil do velmi chudé rodiny. Částečně vyrůstal u příbuzných, od roku 1920 studoval na reálce v České Třebové a v Lipníku nad Bečvou. Studia přerušil ve třetím ročníku, rok se učil na knihkupce v Novém Městě na Moravě, opět nastoupil na reálku, ale po čtvrtém ročníku kvůli finanční krizi studia opět přerušil. Poté působil jako zednický učeň, příležitostný dělník a nějaký čas byl i nezaměstnaným. Občas statoval v brněnském Národním divadle, což ho roku 1928 přivedlo až na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolvování a vojenské prezenční službě ve slovenských Michalovcích spoluzakládal pražské Divadlo mladých v Umělecké besedě (1933 - 1935).


Jako profesionální herec vystupoval Zrotal v olomouckém Českém divadle (1935 - 1938), ostravském Národním divadle moravskoslezském (1938 - 1943), Intimním divadle v Praze (1943 - 1944) a v kočovné divadelní společnosti (1944 - 1945). Po okupaci byl zakládajícím členem Realistického divadla (1945 - 1948) a Divadla státního filmu (1948 - 1951), v němž souběžně pracoval jako zástupce ředitele. A až do svého odchodu na odpočinek pracoval od roku 1951 jako scenárista a dramaturg Československého státního filmu.


V českém filmu se od roku 1943 využil opravdu rozmanitě, nejen jako herec (Mlhy na Blatech, Děvčica z Beskyd, Nadlidé, Siréna, Alena, Čapkovy povídky, Krakatit, Němá barikáda, Pan Novák, Zocelení, Únos, Anna Proletářka, Tanková brigáda, Máte doma lva?, Postava k podpírání a další), ale také jako autor námětů (Tažní ptáci) a scenárista (Slepice a kostelník a Frona). Podle jeho divadelních her vzniklo několik filmů (Železný dědek, Slepice a kostelník a Frona).


Účinkoval v rozhlase (Byl jednou jeden listonoš) a v televizi. Překládal, psal básně a politicky angažované divadelní hry (Slepice a Pánbůh, Zavinil to Ferkl?, Frona, Hospodin a auto, Co kamera neviděla, Železný dědek). Za scénář k filmu Frona se stal s režisérem Jiřím Krejčíkem nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda I. stupně (1955). Slavnostní premiéra Zrotalova posledního snímku Přehlídce velím já! (1969) se uskutečnila pouhých sedm dní po jeho smrti.