Narodil se v Kostelci nad Orlicí. V Hradci Králové vystudoval obchodní akademii. Po absolvování školy v roce 1901 pracoval po celý zbytek života (mimo povinnou vojenskou službu) v bankovnictví. Začal v Českém Krumlově, následovaly Židlochovice, Volyně, Heřmanův Městec. Do našeho města přišel v roce 1910. Nastoupil na místo pokladníka a vedoucího úředníka Spořitelny města České Třebové. Během let se propracoval až na místo ředitele ústavu. Byl v pořadí druhým ředitelem spořitelny v České Třebové.

V České Třebové se také seznámil se svoji nastávající, slečnou Zdeňkou Štanclovou, dcerou majitele hotelu Štancl v Nádražní ulici (dnes prodejna nábytku). Mladí manželé bydleli nejprve u rodičů manželky, později se ještě několikrát stěhovali, až v roce 1935 se nastěhovali do bývalé Rybičkovy vily Zora čp. 957 na Trávníku, kterou rodina Pištova obývala až do roku 1995.

Zemřel po delší nemoci v Brně.

Narodil se v České Třebové. Po maturitě na českotřebovském gymnáziu vystudoval učitelství pro školy II. cyklu, obor matematika - deskriptivní geometrie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vyučovat začal na střední odborné škole pro studující při zaměstnání v České Třebové. V roce 1977 odešel do Ústí nad Orlicí, aby se stal zástupcem ředitele jiného Třebováka Ing. Jaroslava Ploce na ústecké textilce. V roce 1992 se pak stal jejím ředitelem. Ta je nyní zajištěna tak pevně, že byla dokonce zařazena jako rodinné stříbro Pardubického kraje. 
V letech 1987 až 1989 byl nucen odejít na ONV, kde jako vedoucí odboru školství řídil mateřské, základní a později i střední školy. Po sametové revoluci byl zvolen místopředsedou rekonstruovaného ONV a v roce 1991 využil možnosti vrátit se do školy.

Mimo přímého působení na "textilce" si Jaroslav Demel vyzkoušel vyučování na Vysoké škole textilní a strojní Liberec, která tehdy zřídila v Ústí svoje konzultační středisko. O středoškolském působení  jubilanta však není třeba psát jen v minulém čase. Již dvacet let díky stálému zájmu studentů vyučuje na českotřebovském gymnáziu deskriptivní geometrii.

Sportoval od mládí, od 16 let hrál závodně především basketbal.  Českotřebovskou Lokomotivu reprezentoval v krajském basketbalovém přeboru a také v divizní soutěži. Za svou trenérskou práci s mládeží byl Jaroslav Demel oceněn také v anketě Hledáme nejlepší sportovce, trenéry a rozhodčí okresu Ústí nad Orlicí.  V roce 2002 byl na kandidátce ČSSD jako nezávislý kandidát. O dva roky později kandidoval do Senátu ČR. V komunální oblasti kandidoval Jaroslav Demel úspěšně ještě ve  volbách 2006 za českotřebovské živnostníky a v následujícím období  byl členem kontrolního výboru vedeného JUDr. Martinem Netolickým. Podílí se také na kulturním dění v České Třebové s manželkou Martou Demelovou pomáhal s realizací scén pro někoik divadelních představení spolku Hýbl či vystoupení českotřebovské skupiny Medvědi, dále se také podílí na přípravě výstav výtvarné skupiny Maxmilián. Od roku 2009 má také jako předseda na starost běh spolku Kruh přátel hudby Česká Třebová. S manželkou Martou má dvě děti Ing. Jaroslava Demela, proděkana  ekonomické fakulty Technické univerzity Liberec, dceru Ing. Markétu  Demelovou, pracovnici finančního úřadu Ústí nad Orlicí a pět vnoučat,  Jana , Markétu, Karolínu, Jakuba a Matěje.

Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové, jež patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-1849. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu.

Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti,v Litomyšli piaristické gymnázium (1825-1827) a filozofická studia absolvoval také v Litomyšli. Poté odešel studovat na Moravu. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš. V letech 1829–1833 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci.

Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel v r. 1844 z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana a na nátlak brněnského biskupa.

Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov (1844) s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. Zde se věnoval teoretické práci. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku (s J. Oheralem) i Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo (1850–1851), prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová, I. J. Hanuš, Veronika Vrbíková a další. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a a pak se vrátil do Brna.

S Němcovou si dopisoval už od r. 1848 a pro ni také do Moravských novin psal své Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Je autorem sbírky Lyrické básně.

Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu Boženy Němcové, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862.

Klácel od počátku těžil z toho, že v čele kláštera stál opat F. C. Napp (1790–1867), který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti. Již od r. 1830 konal v klášterní zahrádce pokusy profesor matematiky Aurelius Thaler (1796–1843), zakladatel klášterního herbáře. Po Thalerově smrti převzal péči o herbář i zahrádku právě Klácel, který ji (1848) zase předal Mendelovi (jemuž také pomáhal v počátcích jeho přírodovědeckých studií).

V letech 1849–1853 se významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methuda; krátce byl jejím (prvním) starostou a pak vedl její přírodovědný obor.

Byl rovněž členem k.k. Mähr.-Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, tj. společnosti sdružující přední odborné a veřejné pracovníky z Moravy a Slezska.

Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky, aby se tu pokusil uskutečnit něco ze svých idejí.

Pracoval nejprve jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowa City (1869–1872). Publikoval naučné statě a překlady, věnoval se organizaci Jednot svobodomyslných a vydával časopisy Hlas Jednoty svobodomyslných (Chicago 1872–1881), Svojan (Chicago 1873) a Hospodář (Milwaukee 1879–1881). Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekáva,l ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů.

Od počátku se zabýval etikou. Jeho Dobrověda je prvním novodobým českým pokusem o soustavný výklad etické látky. Dobrovědu – etiku dělil na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. Při chápání vývoje světa byl ovlivněn Darwinem. Na tomto etickém a vědeckém základě vypracoval svůj utopický projekt „cesty ke Svojanovu“, projekt obcí vytvořených na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory

Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. V roce 1884, tedy dva roky po Klácelově smrti postavili Klácelovi nad jeho hrobem pěkný pomník, dodnes největší a nejpěknější na celém hřbitůvku v Belle Plaine. Pomník byl zhotoven českým kamenickým mistrem Mendlíkem ze státu Wisconsin. Je obehnán mírnou podezdívkou a obsahuje nápis, Klácelovo heslo: "Osmělme se zmoudřeti!" Nedlouho potom byl postaven pomník Klácelovi taktéž na Národním hřbitově v Chicagu.

Z Klácelova literárního díla je nezbytné upozornit alespoň na jeho Básně (1836), dále Dobrovědu (1847), Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843) a Listy o původu socialismu a komunismu (1849).