Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Stanislav <br />Lének

Stanislav
Lének

Narodil se v Čelechovicích u Prostějova. Jeho otec byl domácím krejčím, matka se starala o domácnost. Jako absolvent Státní odborné školy tkalcovské v Prostějově vystřídal řadu zaměstnání - dělník v zemědělství, tkadlec, návrhář tkanin a vedoucí ateliéru v Lettnerově továrně v Horním Městě u Rýmařova. Od roku 1947 nastoupil na místo návrháře v ateliéru textilní továrny na Parníku. V pozdější funkci dezinatéra byl posílán na služební cesty za účelem poznání módní linie textilních výrobků - košilovin, pyžamovin, halenkovin, plášťovin a lůžkovin. V té době navštívil západní Německo, Itálii, Rusko, Francii, Rakousko. K původnímu vzdělání přidal dálkové studium na uměleckoprůmyslové škole v Brně, absolvoval řadu seminářů a týdnů kreslení pod patronací Ústavu bytové a oděvní kultury. Byl členem kolektivu, který získal státní vyznamenání za tkaniny pro Světovou výstavu v Bruselu, sám obdržel řadu ocenění za výrobky pro LVT, za podíl na soutěžích o nejlepší výrobek roku.

Veškerý volný čas věnoval malování krajiny. Náměty čerpal nejen z České Třebové a jejího okolí. Pocházely ze všech koutů republiky, kam se dostal za studiem přírody. Při práci používal tužku, pero, štětec i špachtli. S obrazy Stanislava Lénka jsme se mohli setkat na výstavě v ZK Perla 02 v dubnu 1980. Tehdy vystavoval společně s Karlem Tomšem. V roce 1981 odešel do důchodu a vrátil se na Moravu. Na sklonku života žil v Kostelci na Hané, domek v Čelechovicích na Hané předal synovi.

Marie <br />Skálová

Marie
Skálová

Narodila se v nejstarší českotřebovské čtvrti U Kostelíčka. Pocházela z osmi dětí povozníka Jana Skály. Když otec po úrazu předčasně zemřel, odpovědnost za živnost a malé hospodářství převzala matka. A pomáhat musely i všechny děti včetně Marie. V čase volna, kdy ostatní po těžké práci odpočívali, chodila Marie do tělocvičny Na Skále. Brzy vynikala v nářaďovém tělocviku i na lehkoatletických závodech. Dostala se dokonce do reprezentačního výběru Československé obce sokolské. Toto družstvo s úspěchem hájilo barvy ČSR doma i v zahraničí. V roce 1938 byla Marie v družstvu žen, které v Mezinárodním tělocvičném závodě v rámci X. všesokolského sletu v Praze zvítězilo. Ženy vítězného družstva obdržely zlaté medaile mistryň světa. Později jako cvičitelka předávala svoje zkušenosti dalším generacím. Po válce byla učitelkou rytmiky na hudebních školách v České Třebové a v Lanškrouně. Když s tímto povoláním skončila, nastoupila do n.p. Perla v České Třebové – Parníku (oddělení adjustace), kde pracovala až do odchodu do důchodu. I zde, jako členka krajského výboru Dobrovolné sportovní organizace Jiskra, organizovala sportovní zájmovou činnost. Dokud ji zdravotní stav dovoloval, vedla také dětský taneční kroužek při tehdejším Občanském výboru U Kostelíčka. K nácviku národních a lidových tanců jim sloužila stodola rodné chalupy v ulici Na Kopečku. S tanečním kroužkem pravidelně vystupovala při různých akcích ve městě a okolí.


Poslední roky žila u dcery Evy. Dočkala se pěti vnoučat a dvou pravnoučat. Pomáhala s jejich výchovou, vedla je ke sportu a k tancování… Mezi svými nejbližšími také zemřela. Pochována je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově.

Antonín <br />Kleinpetr

Antonín
Kleinpetr

Narodil se v rodině pekařského mistra a váženého českotřebovského měšťana. Rodná chalupa stávala pod kostelem při dnešní Hýblově ulici. Měl být také pekařem, učil se dokonce u otce v pekárně, ale zvítězila hudba. Hudební základy získal u tehdejšího řídícího učitele a ředitele kůru Mikuláše Matyáše. Přitom zpíval na pohřbech a v kostele. Dalšího školení se mu dostalo v klášteře augustiniánském v Brně u kněze a skladatele Pavla Křížkovského. Zde vyspěl v koncertního pěvce – barytonistu.

Vystupoval v Pištěkově divadle a ve sboru Národního divadla v Praze. Po několika letech se dostal na naši druhou největší scénu, do Národního divadla v Brně. Zde již ale působil jako prvotřídní sólista. Zájem o něho projevila i vídeňská opera. Přesto zde dlouho nepobyl a dal přednost rodnému městu a svým přátelům. V České Třebové vychoval k hudbě celou řadu žáků. Byli mezi nimi také pozdější hudební skladatel Bohuslav Leopold a všestranně nadaný Karel Plicka. V roli zpěváka nemohl chybět na žádném koncertě, akademii či církevním obřadu. Když zemřel, pochován byl za velké účasti jeho ctitelů, přátel, žáků a hudebních kolegů na českotřebovském hřbitově. Je autorem díla Pochod potápníků.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Hana <br />Habrmanová

Hana
Habrmanová

19.1. 1937 -  11.6. 2004

Jejím otcem byl výpravčí a dispečer ČSD, známý loutkář a betlemář Václav Fojt.  Hana Habrmanová v České Třebové absolvovala Jedenáctiletou střední školu (maturovala v roce 1955) a v Praze Vysokou školu pedagogickou s aprobací dějepis, čeština. Aprobaci si ještě později rozšířila dálkovým studiem španělštiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Byla dlouholetou členkou pedagogického sboru českotřebovského gymnázia. Vyučovala češtinu, dějepis, latinu a španělštinu. Svůj obzor si rozšiřovala v nejrůznějších kurzech (např. na Mezinárodní letní univerzitě v Santanderu ve Španělsku) a také studijními cestami do Řecka, Itálie, Francie, Španělska, Velké Británie, Spojených států amerických a dalších zemí. Ráda cestovala i po naší republice, přitahovaly ji zvláště jižní Čechy a především Praha.

Podstatnou část svého života věnovala školní práci. Organizovala společenské akce sboru a zájezdy, vedla historický kroužek. Řadu let byla předsedkyní Spolku absolventů a přátel gymnázia, který podporoval nejrůznější školní a žákovské aktivity. Vedla pěvecký sbor. Byla také zakládající členkou redakční rady Českotřebovského zpravodaje a od jeho vzniku v r. 1970  napsala  spoustu článků zaměřených především na historii našeho města a jeden rok byla také městskou kronikářkou. Napsala také mnoho článků do nejrůznějších novin a časopisů, byla spoluautorkou sborníku "Česká Třebová 1278 - 1978" vydaného k 700. výročí první zmínky o městě Česká Třebová. Zemřela v pátek 11. června 2004   .
 

Gustav <br />Habrman

Gustav
Habrman

26.1. 1864 -  22.3. 1932

Pocházel z chudé rodiny pekařského mistra. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem, při dnešní spojnici mezi Starým a Novým náměstím. Ve svém rodišti vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde u strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružnickému řemeslu. Po vyučení nemohl  najít ve Třebové zaměstnání, a proto se roku 1879 vydal do světa na zkušenou. Nejprve působil ve Vídni 1883. Zde se účastnil tajných politických schůzí a také se stal kolportérem radikálně levicových časopisů a letáků. Když se vše prozradilo, byl ve dvaceti letech odsouzen  v létě 1884 pro „ velezradu, spáchanou tiskem proti císaři a státní moci “ a za spolupráci s Josefem Bohuslavem Peckou na tři roky těžkého žaláře. Vazbu si odseděl ve Steinu. Z osmnácti odsouzených, třetina ve vězení zemřela. Po celou dobu věznění pilně četl a učil se cizím jazykům (němčina, francouzština). Po propuštění odjel do Paříže, kde pracoval jako fotografický pomocník a posléze do New Yorku, v USA nakonec prožil osm let. Živil se zde jako fotograf a redigoval socialistický tisk, dokonce začal studovat právo na chicagské univerzitě. Z důvodu nemoci se, ale musel vrátit do Čech (1897).

Svá vandrovní léta ukončil téměř čtyřicetiletý. Po návratu do vlasti se stal aktivistou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické  a redaktorem brněnské Rovnosti (1897). O rok později odešel opět do Vídně, kde pracoval jako šéfredaktor Dělnických listů, v roce 1901 se stal šéfredaktorem redakce Nové doby v Plzni a vůdčím činitelem sociálně demokratické strany na Plzeňsku. Posléze byl zvolen v poslancem do Říšské rady ve Vídni a to v květnu 1907.

 

Tady se po svém návratu usadil a za plzeňský kraj také v roce 1907 úspěšně kandidoval do rakouského parlamentu. Proměna státními orgány hlídaného rebela v říšského poslance byla zároveň i proměnou Habrmanovy světonázorové orientace: nad jeho dosavadním sociálně revolučním radikalismem převážil radikalismus nacionální. Habrman se stal čelným mluvčím opozice uvnitř internacionální a v duchu třídní ideologie vedené sociálně demokratické strany, zastáncem spolupráce s ostatními politickými stranami.

Svůj postoj uplatnil zejména v době vojenské diktatury za první světové války; v roce 1917 pomohl svrhnout dosavadní rakousky loajální stranické vedení v čele s dr. Bohumírem Šmeralem, po kterém převzal funkci předsedy parlamentního poslaneckého klubu, a ve stejném duchu napomohl i nutné reorganizaci institucí české politické reprezentace, Českého svazu říšských poslanců a Národního výboru česko- slovenského, a stal se členem jejich užšího vedení. (První jednání o změně politické orientace Národního výboru se uskutečnilo na podzim toho roku v České Třebové.) K naplnění cílů protirakouského odboje přispěl i svými cestami do neutrální ciziny; setkání s T. G. Masarykem na počátku jeho emigrace a pozdější zahraniční schůzka s jeho exponentem, stejně jako účast na oficiálním jednání s dr. Edvardem Benešem a představiteli prozatímní vlády za hranicemi v památných dnech října 1918, znamenaly informační a nakonec i faktické propojení domácího a zahraničního odboje, které přesvědčivě demonstrovalo před dohodovými mocnostmi jednotnou vůli české politické reprezentace k dosažení politické samostatnosti.

Státní převrat v roce 1918 byl proto i osobním triumfem nelehké a strmé životní cesty Gustava Habrmana, a jistě také jejím vyvrcholením, v samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty. V této funkci se zasloužil o založení univerzit v Brně a Bratislavě, Pedagogického ústavu J.A. Komenského, zestátnění hudebních konzervatoří, zřízení školských poradních sborů, vydávání nových osnov, zrušení celibátu učitelek, upravení prázdnin a hlavně vybojoval učitelstvu lepší hmotné zabezpečení. Od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Zákonem o nemocenském, invalidním a starobním pojištění dělnictva se hluboce zapsal do dějin našeho sociálně politického zákonodárství. Jeho zákon o stavebním ruchu zase umožnil, že velká bytová krize po 1. světové válce byla do osmi let zažehnána.

Postupem času se zdravotní stav Gustava Habrmana stále zhoršoval. Svoje ministerské působení ukončil při demisi vlády v březnu 1923. Ve volbách v roce 1925 a 1929 se nechal zvolit již jen do Senátu. Zemřel ve Skrbkově sanatoriu v Praze.

Napsal paměti Z mého života (1914, 2. vyd. 1924, Mé vzpomínky z války (1928), spis Cesta k socialismu (1932),Jak si moje babička dědečka brala (1932) a Moje první láska (1933). Při příležitosti jeho šedesátých narozenin mu byla na rodné chalupě čp. 62 Na Splavě odhalena pamětní deska. Ta zde vydržela do 5. května 1946, kdy byla nahrazena novou. Rodná chalupa Gustava Habrmana byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966.

Magdalena  Dobromila<br />Rettigová

Magdalena Dobromila
Rettigová

31.1. 1785 - 5.8. 1845

Narodila se v rodině vrchnostenského správce hraběte Kounice, Františka Artmana a Josefy, roz. Kubíkové. Ač německy vychovávána, první verše psala česky již od deseti let, je autorkou drobných povídek. Mimo časopisů své práce vydávala v Hradci Králové u nakladatele Pospíšila, kde se seznámila s českými buditeli - Ziegler, Klicpera, Hek a další. Při návštěvě Zieglerovy fary v Dobřanech přijala jméno Dobromila, manžel jméno Sudiprav. Jako žena státního úředníka ve všech místech, kde bydlela, soustřeďovala kolem sebe mladé dívky. Vyučovala je ručním pracem a domácímu hospodaření. Známá "Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské" vznikla za rychnovského pobytu. V Ústí nad Orlicí se zasloužila (1825) o vznik první české knihovny. Aktivně přispívala do Časopisu Národního muzea, Květů, České včely, Poutníka slovanského a Dobroslava. Knižně vyšly např. povídky Arnošt a Bělinka, Jaroslav a Terynka, Mařenčin košíček. Byla i autorkou divadelních her: Koš, Masopustní žert (1846), Bílá růže(1827), Vdovec a vdova (1839), Hygea a Lindor neb láska a ctnost vždy zvítězí.