Narodil se v České Třebové v rodině strojvedoucího c.k. rakouských drah. Vystudoval českotřebovskou reálku a ČVUT v Praze. Po studiu nastoupil prezenční službu ve škole pro důstojníky dělostřelectva v záloze v bývalé pevnosti Josefov. V roce 1934 byl vyřazen jako podporučík. V letech 1934 až 1936 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a v Prostějově. Na podzim roku 1936 nastoupil jako poručík letectva k II. leteckému pluku v Olomouci.
Po okupaci Československa odešel 20. května 1939 do Polska. Zde musel spolu s dalšími podepsat závazek na pět let služby ve francouzské cizinecké legii. S vypuknutím války byl ale odvelen do čsl. Výcvikového střediska pro stíhací piloty v Chartres. Přeškolený na francouzskou techniku odchází na frontu. Když francouzská vojska kapitulovala, přešel bojovat do Velké Británie. V říjnu 1940 odešel k 310. čsl. peruti, v roce 1941 byl jmenován velitelem její A- letky. V dubnu 1942 mu bylo svěřeno velení nad celou perutí a o rok později nad celým čsl. stíhacím wingem, skládajícím se z 310., 312. a 313. peruti. V únoru 1944 odchází na Vysokou válečnou školu do USA a po jejím absolvování pracoval až do konce války v různých funkcích na Inspektorátě československého letectva v Londýně.
Během války absolvoval více než 100 operačních letů a sestřelil oficielně 7 nepřátelských letounů. Za úspěšnou bojovou činnost byl vyznamenán francouzským válečným křížem s dvěma palmami a dvěma hvězdami, britským řádem za význačné služby D.S.O., záslužným leteckým křížem D.F.C., čtyřmi československými válečnými kříži 1939 a třemi medailemi Za chrabrost.
Do osvobozené vlasti se vrátil 17. května 1945 a hned se pustil do práce. Pomáhal budovat nové vojenské letectvo, aktivně pracoval v přípravném výboru Českého národního aeroklubu. Dlouho se však ze šťastného návratu a z prvních poválečných úspěchů neradoval. Zahynul 4. října 1945 v dopravním letounu Siebel 204 s dalšími sedmi letci při cestě  na ustavující valné shromáždění Českého národního aeroklubu z Prahy do Zlína. Příčina nehody nebyla objasněna. Za nejpravděpodobnější přičinu se považuje ztráta kontroly v oblačnost. Stroj se tak mohl dostat do nezvyklé polohy, během níž došlo k překročení konstrukčních limitů stroje a utržení části křídla. Zcela vyloučit se nedá ani konstrukční vada.
 

Pochází z učitelské rodiny a doma často vídával, kolik nezměrného úsilí učitelská práce i mimo školu vyžaduje. Již od dětství mě fascinovala neživá příroda a proto se chtěl věnovat geologii. Nakonec přece jen zvítězila rodinná tradice a vystudoval učitelství s aprobací přírodopis a chemie. Jeho zásluhou vzmikl v České Třebové Mineralogický klub. Je také dokumentaristou a dopisujícím redaktorem Orlických novin.

Mezi jeho další koníčky patří fotografování a cestování, při kterém se setkal, s řadou známých osobností, např. Rudolfem Krautschneiderem, Vítězslavem Dostálem, Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem.

Roku 2011 získal cenu města Česká Třebová Cenu Kohout.

Josef Pásek se narodil 23. září 1928 v České Třebové. Rodiče Flora a Josef Páskovi měli obchod se smíšeným zbožím. Po necelých pěti letech přibyl do rodiny bratr Jiří. Celý život Josefa Páska lze rozdělit do tří samostatných částí, které se od sebe značně odlišují. Do té první, velice radostné, patří dětství a mládí prožité v kruhu svých rodičů, bratra a prarodičů. Rád jezdil do Jablonného nad Orlicí, kde trávil prázdniny u babičky a dědečka z matčiny strany. Po válce předpokládali rodiče že ve vhodnou dobu předají dobře prosperující obchod svým synům. Proto Josef šel do učení na obchodního příručího do Mladé Boleslavi, které zdárně dokončil.

Zde začíná ta druhá část jeho života, která je neskutečně krutá a bolestná. V prvé řadě přišel únor 1948, kdy byl znárodněn obchod a veškerý majetek rodiny byl novým režimem zkonfiskován. V roce 1949 narukoval zesnulý na vojnu do Bratislavy a krátce na to byl zatčen a eskortován do Prahy. 12. července 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 15 let odnětí svobody za vyzvědačství a velezradu. Jaký důvod byl pro takto vysoký trest? Žádná velezrada a vyzvědačství, ale jenom to, že byl synem živnostníka - kapitalisty a třídního nepřítele. A to se tehdy trestalo. Těch další 10 roků utrpení se nedá ani popsat. Od věznění na Malostranském náměstí a na Pankráci, v Opavské věznici, ale hlavně pobyt v Jáchymovských dolech a v táboře Bytíz u Příbrami, muselo být pro něho nesmírným utrpením. Domů byl propuštěn po deseti letech na amnestii v roce 1960. Vojenským soudem v Příbrami byl v roce 1967 zproštěn obžaloby a plně rehabilitován. Bohužel již nikdo a nikdy mu nemohl nahradit těch ztraceným 10 roků v tom nejkrásnějším období lidského života.

Po návratu do civilního života fáral necelý rok v uhelném dole v Ostravě, než nastoupil jako řidič u Okresního stavebního podniku. Zde skončil odchodem do důchodu. Nákladní Tatra se stala určitým symbolem jeho práce. Ovšem rok 1961 byl pro pana Josefa Páska určitě životním předělem. Seznámil se s paní Jarmilou Horskou-Stránskou a jejími dvěma dcerami Hanou a Jarmilou. 23. září byl jejich dnem svatebním. A on přinesl do nové rodiny to, co ho vždy zdobilo, ať už to byla vstřícnost, ochota, dobrosrdečnost a smysl pro spravedlnost.

Velkou zálibou byl pro něho fotbal, hlavně ten Českotřebovský a pražská Slavie. Mimo poslední roky svého života, nechyběl téměř na žádném zápase doma a z počátku jezdil s mužstvem i na hřiště soupeřů. Jak plynuly doba a čas, rodina se rozrůstala o nové příbuzné a s tím přicházeli vnoučata a pravnoučata. Všichni ho milovali a měli ho rádi - byl to prostě jejich děda a Pepa. Na sklonku devadesátých let minulého století se vrátil do bývalého obchodu svých rodičů jako skladník. Byl rád ve společnosti se svými blízkými. Proto tak rád jezdil třeba stanovat k rybníku Řeka, na chatu své sestřenice Luby do Proutkovic a později také do Krkonoš. Několik posledních roků mu činila potíže chůze a pohyb a tak některé své záliby musel omezovat. Kam však téměř každodenně dokázal dojít, byla hospůdka pana Stanislava Hrdličky. Měl to naproti jenom pár kroků. Zde ve společnosti pravidelných návštěvníků se cítil nesmírně dobře, poněvadž měl u nich velikou vážnost. Dokonce se dá říci, že to byl jeho elixír života.

Léta od roku 1960 až do jeho nečekaného skonu, byla tou třetí částí jeho života. Částí, pro něho velice krásnou, prožitou naplno se svoji rodinou, příbuznými a přáteli a která mu alespoň do určité míry mohla nahradit všechna ta utrpení, bezpráví a násilí, která musel vinou krutého režimu ve svém mládí prožít.

Spontánní a nezapomenutelná oslava jeho 80. narozenin , kde se sešlo velké množství lidí, byla jednoznačnou ukázkou toho, jak byl ctěný a oblíbený a jak mu všichni lidé kolem něho blahopřejí a zároveň děkují za vše, co pro ně ve svém životě vykonal. A bylo toho hodně a hodně. Bohužel, už se nenaplní slib jeho velkého přítele Ládi Kerndla, že se při některé z příštích oslav zase sejdou.

Zemřel na následky srdečního selhání.