Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josefa <br />Kšírová

Josefa
Kšírová

Josefa Kšírová (rozená Černá) patří k největším osobnostem ochotnického divadla v České Třebové v celé jeho historii. Narodila se v České Třebové v rodině vlakvedoucího ČSD. Lásku k divadlu snad dostala jako dar do kolébky. Začínala v době, kdy se ženy účastnily veřejného dění jen vyjímečně. Nikdy by se však mezi divadelníky nedostala, nebýt pokrokově smýšlející maminky. Herecký talent v ní pak objevil Karel Jankele, dlouholetý předseda divadelního spolku Hýbl. Ve svých divadelních pamětech vzpomíná vynikající ochotník MVDr. Čeněk Kessler na první setkání s Pepičkou Kšírovou na jevišti: „Tehdy to byla mladá paní ztepilé štíhlé postavy, jiskrných očí, černých vlasů, antického profilu a nejhlavnější, co mě upoutalo, byla majitelkou lahodného altového hlasu, který fascinoval. Celým svým vystupováním, ovládáním temperamentu, nenuceností a plynulostí pohybů, hrou obličejem – dělala dojem tragédky, kterou také ve skutečnosti byla. Veseloherní žánr ji neseděl a také jsem ji nikdy v takových rolích neviděl”.

Během několika let se vypracovala ve výbornou herečku. V roce 1918 již hrála hlavní ženské role. Vystupovala nejen s herci divadelního souboru Hýbl, ale i s divadelníky místního Sokola na jejich scéně Na Skále. Začínala s milovnickými rolemi (partneři: Karel Balaš, František Prokopec, Adolf Kučera, Karel Kšír - budoucí manžel), postupem času přecházela na role charakterní a tragické. Za 50 let ochotnické činnosti vytvořila desítky rolí, sehrála stovky představení, režírovala hry pro děti i dospělé. Na které její odehrané role nejraději vzpomínala? Byla to abatyše v Sestřičkách od svaté panny Kláry, matka v Posvátném plameni, neb titulní role stejnojmenných her Maryša, Princezna Pampeliška či Matka (K. Čapek). Jako herečka se rozloučila s veřejností v roce 1962 rolí babičky ve stejnojmenné divadelní hře Boženy Němcové. Hrála sama sebe, moudrou a ušlechtilou ženu.

Josef <br />Pásek

Josef
Pásek

Josef Pásek se narodil 23. září 1928 v České Třebové. Rodiče Flora a Josef Páskovi měli obchod se smíšeným zbožím. Po necelých pěti letech přibyl do rodiny bratr Jiří. Celý život Josefa Páska lze rozdělit do tří samostatných částí, které se od sebe značně odlišují. Do té první, velice radostné, patří dětství a mládí prožité v kruhu svých rodičů, bratra a prarodičů. Rád jezdil do Jablonného nad Orlicí, kde trávil prázdniny u babičky a dědečka z matčiny strany. Po válce předpokládali rodiče že ve vhodnou dobu předají dobře prosperující obchod svým synům. Proto Josef šel do učení na obchodního příručího do Mladé Boleslavi, které zdárně dokončil.


Zde začíná ta druhá část jeho života, která je neskutečně krutá a bolestná. V prvé řadě přišel únor 1948, kdy byl znárodněn obchod a veškerý majetek rodiny byl novým režimem zkonfiskován. V roce 1949 narukoval zesnulý na vojnu do Bratislavy a krátce na to byl zatčen a eskortován do Prahy. 12. července 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 15 let odnětí svobody za vyzvědačství a velezradu. Jaký důvod byl pro takto vysoký trest? Žádná velezrada a vyzvědačství, ale jenom to, že byl synem živnostníka - kapitalisty a třídního nepřítele. A to se tehdy trestalo. Těch další 10 roků utrpení se nedá ani popsat. Od věznění na Malostranském náměstí a na Pankráci, v Opavské věznici, ale hlavně pobyt v Jáchymovských dolech a v táboře Bytíz u Příbrami, muselo být pro něho nesmírným utrpením. Domů byl propuštěn po deseti letech na amnestii v roce 1960. Vojenským soudem v Příbrami byl v roce 1967 zproštěn obžaloby a plně rehabilitován. Bohužel již nikdo a nikdy mu nemohl nahradit těch ztraceným 10 roků v tom nejkrásnějším období lidského života.


Po návratu do civilního života fáral necelý rok v uhelném dole v Ostravě, než nastoupil jako řidič u Okresního stavebního podniku. Zde skončil odchodem do důchodu. Nákladní Tatra se stala určitým symbolem jeho práce. Ovšem rok 1961 byl pro pana Josefa Páska určitě životním předělem. Seznámil se s paní Jarmilou Horskou-Stránskou a jejími dvěma dcerami Hanou a Jarmilou. 23. září byl jejich dnem svatebním. A on přinesl do nové rodiny to, co ho vždy zdobilo, ať už to byla vstřícnost, ochota, dobrosrdečnost a smysl pro spravedlnost.


Velkou zálibou byl pro něho fotbal, hlavně ten Českotřebovský a pražská Slavie. Mimo poslední roky svého života, nechyběl téměř na žádném zápase doma a z počátku jezdil s mužstvem i na hřiště soupeřů. Jak plynuly doba a čas, rodina se rozrůstala o nové příbuzné a s tím přicházeli vnoučata a pravnoučata. Všichni ho milovali a měli ho rádi - byl to prostě jejich děda a Pepa. Na sklonku devadesátých let minulého století se vrátil do bývalého obchodu svých rodičů jako skladník. Byl rád ve společnosti se svými blízkými. Proto tak rád jezdil třeba stanovat k rybníku Řeka, na chatu své sestřenice Luby do Proutkovic a později také do Krkonoš. Několik posledních roků mu činila potíže chůze a pohyb a tak některé své záliby musel omezovat. Kam však téměř každodenně dokázal dojít, byla hospůdka pana Stanislava Hrdličky. Měl to naproti jenom pár kroků. Zde ve společnosti pravidelných návštěvníků se cítil nesmírně dobře, poněvadž měl u nich velikou vážnost. Dokonce se dá říci, že to byl jeho elixír života.


Léta od roku 1960 až do jeho nečekaného skonu, byla tou třetí částí jeho života. Částí, pro něho velice krásnou, prožitou naplno se svoji rodinou, příbuznými a přáteli a která mu alespoň do určité míry mohla nahradit všechna ta utrpení, bezpráví a násilí, která musel vinou krutého režimu ve svém mládí prožít.


Spontánní a nezapomenutelná oslava jeho 80. narozenin , kde se sešlo velké množství lidí, byla jednoznačnou ukázkou toho, jak byl ctěný a oblíbený a jak mu všichni lidé kolem něho blahopřejí a zároveň děkují za vše, co pro ně ve svém životě vykonal. A bylo toho hodně a hodně. Bohužel, už se nenaplní slib jeho velkého přítele Ládi Kerndla, že se při některé z příštích oslav zase sejdou.


Zemřel na následky srdečního selhání.

Radim <br />Vizváry

Radim
Vizváry

Narodil se v roce 1979, své dětství prožil do 9 let ve Skuhrově u České Třebové, poté (v roce 1989) se s matkou a sestrou přestěhovali do Poličky. Radim Vizváry patří mezi jedny z nejvýraznějších a mezinárodně uznávaných osobností současného mimického divadla v Evropě. Je absolventem Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, kde získal titul Ph.D.
Vizváry je spoluzakladatel mezinárodně úspěšného divadelního souboru TANTEHORSE. Je uměleckým šéfem domácího souboru MIME PRAGUE nebo kmenovým režisérem souboru TICHÁ OPERA, který propojuje operu s pantomimou. Do Vizváryho umělecké činnosti, vedle interpretační, patří i autorství, dramaturgie, režie a choreografie v oboru mimického divadla. Několik let působil jako herec v angažmá divadla MINOR nebo hostoval v souboru SPITFIRE COMPANY. Dodnes spolupracuje s mnoha významnými divadly, výtvarníky, hudebníky, filmaři a básníky.  Je také ředitelem mezinárodního festivalu MIME FEST a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře KOMEDIANTI V ULICÍCH.
Jeho umělecký záběr obsahuje i specializaci vlastní metodiky techniky tělesného mimu. Rozvíjí ji do současné podoby a obohacuje o nově objevené principy. Projevuje zájem o problematiku moderního mimu. Činí tak jak ve sféře tvůrčí, tak v pedagogice a teorii. Nezabývá se přitom jen domácí problematikou (situací na domácí scéně), ale přináší své vědecké a umělecké aktivity i do zahraničí. Působí jako recenzent (Taneční aktuality, Taneční zóna) nebo publikuje články v odborných časopisech.
Na katedře pantomimy Hudební a taneční fakulty AMU v Praze už několik let působí jako interní pedagog hlavního odbornému předmětu Pantomima a tělesný mimus. V českém centru Nového cirkusu CIRQUEON vyučuje předmět Fyzické divadlo a mimus. Nejdříve však své pedagogické zkušenosti získával v berlínské škole Die Etage (2009–2013), kde vyučoval komplexní výuku pantomimy nebo vyučoval jevištní pohyb na Vyšší odborné škole herecké v Praze (2006-2011). Převážně v zahraničí, ale i doma vede master classes nebo workshopy na prestižních školách a festivalech.
Vizváry má na svém kontě více než třicet autorských a spoluautorských představení. Dále přes dvacet choreografických nebo pohybových spoluprací. Jako herec ztvárnil role již v šesti filmech (Klauni, Jsem brána, atd.).
V roce 2014 byl nominován na cenu Divadelních novin za námět, choreografii a účinkování v inscenaci UTER QUE. Od roku 2014 je zapsán v registru významných osobností Oxford Encyclopedia. Vizváry je držitelem polské ceny Perla (2011) za herecký výkon v inscenaci LORCA a mnoha dalších ocenění v EU nebo USA.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Pokorný

Karel
Pokorný

18.1. 1891 -  12.2. 1962

Narodil se v Pavlicích u Znojma. Ve čtrnácti letech odešel na vandr do Vídně, kde se vyučil zámečníkem. Pak pracoval jako dělník ve Vídni a nedalekém Atzgersdorfu. V roce 1910 se vrátil domů. 1910-1911 studoval na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Od roku 1914 studoval uměleckoprůmyslovou školu u prof. Josefa Drahoňovského a poté Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Po absolutoriu zůstal v Myslbekově ateliéru až do Mistrovy smrti v roce 1922.

V díle Karla Pokorného se objevovaly převážně sociální motivy, vytvořil také řadu podobizen. Po 2. sv. válce se věnoval převážně monumentální tvorbě. Z jeho prací byly realizovány pomníky významných osobností české kultury (Karel IV., Božena Němcová, Alois Jirásek…) K nejvýznamnějším poválečným realizacím patří pomník Sbratření (1945–1950), který vytvořil pro Českou Třebovou. K odhalení došlo 10. června 1951 na náměstí za přítomnosti ministra Dr. Plojhara. Nesmíme zapomenout ani na jeho pedagogickou činnost na ČVUT a v letech 1945–61 také na Akademii výtvarných umění.

Od roku 1939 byl nositelem Katzovy ceny České akademie věd. Třikrát se stal laureátem Státní ceny (1949, 1951, 1955), roku 1956 mu byl udělen nejvyšší čestný titul Národního umělce. V roce 1958 se stává jako jediný mezi našimi výtvarníky čestným členem Akademie umění SSSR. Při příležitosti 70. narozenin mu bylo propůjčeno jedno z nevyšších vyznamenání, a to Řád republiky. Brzy na to - 14. února 1962 - však v Praze umírá.

Jiří <br />Jandera

Jiří
Jandera

17.1. 1933 -  22.6. 2007

Narodil se v rodině strojvedoucího Čeňka Jandery 17. 1. 1933. Rodina žila v České Třebové, Felixova 311, kde prožil šťastné dětství a mládí. Po obnovení Junáka po válce se pilně věnoval skautingu až do jeho zrušení na podzim 1949. Školní léta ukončil maturitou na gymnáziu v roce 1952. Po maturitě pokračoval ve studiu na ČVUT - Fakultě architektury a pozemního stavitelství v Praze, která úspěšně ukončil roku 1957. Do roku 1957 bydlel v České Třebové, dále v Pardubicích a potom ve svépomocí postaveném domku v Rábech pod Kunětickou horou.

Na umístěnku nastoupil do Státního projektového ústavu Chemoprojekt - později Cheming v Pardubicích. Zde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1993, převážně ve funkci hlavního architekta v týmech projektujících nové průmyslové závody v tuzemsku i v zahraničí. Tyto projekty byly po všech stránkách velice náročné a jejich počet úctyhodný.


V roce 1976 obdržel l cenu Přehlídky architektonických prací 1976 - 1977 za realizaci Nové pneumatikárny v Otrokovicích. V této době byla NPO největší monoblokovou stavbou tohoto druhu v Evropě. V roce 1981 obhájil kandidátskou práci "Průmyslové halové monobloky" a byla mu udělena hodnost Kandidáta technických věd. V tomto časovém úseku se též věnoval pedagogické činnosti. Vyučoval odborné předměty ZVOP na gymnáziu v Pardubicích.


"Městským architektem" v České Třebové se stal v roce 1992. Velice si vážil možnosti využít svých dlouholetých odborných zkušeností pro výstavbu nových budov i rekonstrukcí ve své milované České Třebové. S výsledky jeho snažení se českotřebovská veřejnost jistě často setkává. V roce 1993 složil autorizační zkoušky a stal se členem Komory architektů. Následně samostatně (již v důchodu) zpracoval celou řadu architektonických studií různého charakteru pro projektové kanceláře. Pro soukromé investory pak mnoho rodinných domků, rekonstrukcí a interiérů.


S průřezem jeho prací se měla možnost seznámit českotřebovská veřejnost na Výstavě realizací a projektů ve Výstavní síni Kulturního centra v České Třebové v lednu 2005. Povolání tohoto optimistického a skromného člověka bylo zároveň jeho celoživotním koníčkem. Proto vždy pracoval s radostí a maximálním nasazením. Zaslouží si úctu i proto, že nepodlehl různým tlakům v minulosti a nenechal se odvést od svých názorů. Znali jsme ho jako vstřícného člověka, ochotného vždy s úsměvem poradit a pomoci. Přes své časové vytížení si vždy dokázal najít prostor pro svoji rodinu a přátele. Žil více jak padesát let ve spokojeném manželství, které mu dávalo klid a zázemí pro jeho náročnou činnost. Zemřel uprostřed práce po krátké těžké nemoci 22.6.2007.


Pro Českou Třebovou vypracoval uvedené stavebně architektonické studie, z větší části realizované: koncepce fasád závodu KORADO - koncepce pavilónu "Prameniště Javorka" - polyfunkční dům na Tyršově náměstí - Domov důchodců - budova MěÚ v Klácelově ulici - rekonstrukce Malé scény - rekonstrukce městské polikliniky - rekonstrukce "Červeňáku" - úprava a architektonické řešení Domu s pečovatelskou službou.

Soukromé realizované zakázky v České Třebové: rekonstrukce administrativní budovy SINTEX - rodinné domky na Hřbitovní a Kateřinské ulici - bistro KORUNA - sportovní areál "Peklák" - dům u fary - nástavba radnice a interiér chodeb radnice - vlajkosláva na náměstí a u nádraží - fasády na Farářství č. p. 1101 - 1112 a č. p. 63 a č. p. 1142. Jeho poslední prací byla architektonická studie právě dokončované rekonstrukce Národního domu.

Hana <br />Habrmanová

Hana
Habrmanová

19.1. 1937 -  11.6. 2004

Jejím otcem byl výpravčí a dispečer ČSD, známý loutkář a betlemář Václav Fojt.  Hana Habrmanová v České Třebové absolvovala Jedenáctiletou střední školu (maturovala v roce 1955) a v Praze Vysokou školu pedagogickou s aprobací dějepis, čeština. Aprobaci si ještě později rozšířila dálkovým studiem španělštiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Byla dlouholetou členkou pedagogického sboru českotřebovského gymnázia. Vyučovala češtinu, dějepis, latinu a španělštinu. Svůj obzor si rozšiřovala v nejrůznějších kurzech (např. na Mezinárodní letní univerzitě v Santanderu ve Španělsku) a také studijními cestami do Řecka, Itálie, Francie, Španělska, Velké Británie, Spojených států amerických a dalších zemí. Ráda cestovala i po naší republice, přitahovaly ji zvláště jižní Čechy a především Praha.

Podstatnou část svého života věnovala školní práci. Organizovala společenské akce sboru a zájezdy, vedla historický kroužek. Řadu let byla předsedkyní Spolku absolventů a přátel gymnázia, který podporoval nejrůznější školní a žákovské aktivity. Vedla pěvecký sbor. Byla také zakládající členkou redakční rady Českotřebovského zpravodaje a od jeho vzniku v r. 1970  napsala  spoustu článků zaměřených především na historii našeho města a jeden rok byla také městskou kronikářkou. Napsala také mnoho článků do nejrůznějších novin a časopisů, byla spoluautorkou sborníku "Česká Třebová 1278 - 1978" vydaného k 700. výročí první zmínky o městě Česká Třebová. Zemřela v pátek 11. června 2004   .