Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.

O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Narodil se svobodné matce v Herborticích u Lanškrouna. Krátce po narození byl dán na vychování k tetě a strýci do Třebovic. Osmiletou školní docházku ale již absolvoval v České Třebové, kam se strýcova rodina v roce 1872 přestěhovala. U firmy Antonín Felcman se vyučil truhlářem a šest let zde pracoval. Po vojenské službě se k této profesi nevrátil. Zajímala jej drážní služba. Nejprve působil v Brně, potom v České Třebové. Zde se také oženil s Annou Rambouskovou a bydlel v městské části Bezděkově.

Za sociální demokracii byl zvolen do městské rady a obecního zastupitelstva. Kromě toho plných padesát let pracoval jako člen a předseda dozorčí rady Konzumní jednoty a byl spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Spolku domkářů a malorolníků v České Třebové. Stýkal se jak s ministry, poslanci a senátory, tak s těmi nejprostšími. A všemožně jim pomáhal.

V čase volna psal kroniku. Bez donucení, jen k potěše srdce. Zabýval se zaznamenáváním nejrůznějších událostí, kterých byl sám svědkem, nebo které načerpal z vyprávění pamětníků. Ve svých zápiscích také soustředil mnohá zajímavá statistická data, ke kterým měl přístup z titulu veřejné funkce. Jeho kroniky a pamětní knihy, které napsal krásným vyrovnaným písmem svým synům a dcerám, se staly bohatým zdrojem poznání a pramenem pro bádání o historii našeho města.

Blanka Kostřicová se narodila 16. 4. 1961 v Litomyšli, žije v České Třebové. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština - angličtina. Pracovala v Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze, poté jako středoškolská učitelka v České Třebové, kde také žije.

Literární recenze, kritiky a eseje publikuje zejména v časopisech Tvar, Souvislosti, Bohemica Olomucensia, Bohemica litteraria, Host a A2. Přispívala také do kulturní rubriky Lidových novin a Literárních novin, Proglasu, Listů aj. Povídky i delší prózy publikovala nejprve časopisecky a v knižním sborníku Dvanáct východočeských prozaiků. Členka Obce spisovatelů. Záliba ve sportu a cestování se promítá i do její tvorby. Vydala několik beletristických knih např. Třebovské povídky (2007), Ledovcová turistika (2007), Lyžařské povídky (2009), Dole a nahoře (2010), Kronika (2012), Románový cyklus Jiřího Kratochvila (2008),  Třebovský zápisník (2014). Přispěla též do sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem (2011).