Historik českého strojírenství, regionální historik a bohemista, muzejník, redaktor, vydavatel, režisér amatérského divadelního soubor, divadelník, hudebník.

Po maturitě na strojní průmyslovce v Praze, pracoval dva roky jako profesionální hasič. Poté byl přijat ke studiu neučitelského oboru dějepis-čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ke studiu ho přivedl zájem o hlubší poznání historie českého strojírenství v mezinárodním kontextu.

Děvet let prožil v Chotěboři. Působil ve zdejším muzeu a spolu s dalšími spolupracovníky založil Vlastivědný klub, který se zabýval bádáním v historii a okolí.  V letech 1983-1986 se podílel na činnosti amatérského chotěbořského divadla SCHOD, a to jako herec, autor a režisér. Byl spoluzakladatelem a aktivním členem hudební skupiny Detto. Pravidelně přispíval do Chotěbořského zpravodaje i okresních novin Cesta Vysočiny. K 650. výročí založení města inicioval a pak i redigoval publikaci 650 let města Chotěboře. Pod jeho redakcí vyšel také výroční almanach k založení muzea.

Po ukončení studia na vysoké škole se stal odborným redaktorem v nakladatelství Naše vojsko. V roce 1986 odešel kvůli práci s rodinou do Prahy a začal pracovat v Československé akademii věd, kde pracoval do roku 1991. Poté působil až do roku 1993 v Ústavu teorie a historie vědy AV. I v Praze ve své divadelní a spisovatelské činnosti úspěšně pokračoval.

I nadále také pokračoval ve výzkumu dějin strojírenské techniky a technologie. Své studie publikoval, zejména na stránkách časopisu Dějiny věd a techniky. Významně přispěl i k výuce historie strojírenství na středních odborných školách a odborných učilištích, když sepsal a vydal publikaci Kapitoly z dějin strojírenství. Založil i vlastní vydavatelství.

Po zrušení Ústavu teorie a historie vědy v roce 1993 působil Otto Smrček jako šéfredaktor v odborném časopise Plyn.

Sestavil a vydal: Dramatickou kuchařku pro amatérské divadelníky.

Básník, prozaik, dramatik, satirik, folklorista a překladatel, autor národopisných a literárních studií, novinář.
Maturoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde byli jeho profesory buditelé Josef Chmela a Václav Kliment Klicpera. Poté začal v Prazel studovat filozofickou fakultu a práva. Studia nedokončil a začal se plně věnovat literatuře.

Byl stoupencem školy Čelakovského, avšak mladší generace čtyřicátých let v něm viděla stoupence Máchy a Nebeského. Zabýval se studiem slovanského jazyka a literatury, zejména pak polské a ruské literatury. Své básnické pokusy vydával v časopisech Květy a Musejním časopise. V roce 1830 vydal první knihu Selanky. V tomto období také přispíval do různých časopisů, někdy u svých příspěvků používal pseudonym Kopřivárius. Stal se redaktorem Čechoslava, kde vyšla jeho báseň České lesy, sympatizující s polským povstáním. Básní na sebe upoutal pozornost úřadů, což vedlo až k jeho vyhoštění mimo Prahu v roce 1830, kdy se Langer musel vrátit do Bohdanče. Zde svoji literární tvorbu ukončil.

Do Chotěboře jezdil Langer za svoji přítelkyní a kolem roku 1840 zde byl známým organizátorem a účastníkem kulturního dění, vlasteneckých slavností a besed.

Církevní historik, filozof, knihovník a archivář, katolický kněz.

Po studiu na chotěbořském gymnáziu, absolvoval teologii v Hradci Králové (na kněze byl vysvěcen roku 1935), a poté filosofii a historii na Univerzitě Karlově v Praze.

V letech 1934-1941 byl archivářem a knihovníkem Želivského kláštera. V roce 1941, v důsledku krize víry, vystoupil z řádu a stal se řadovým knězem v Buštěhradě u Kladna. Potom působil až do konce války jako správce hřbitova v Břevnově.

Již před válkou se začal zajímat o skauting (v jeho levicové formě) a zároveň sympatizoval s programem KSČ. Po květnové revoluci v roce 1945 vystoupil z katolické církve a vstoupil do KSČ. Absolvoval Státní archivní školu a na žádost ministerstva vnitra se stal archivářem Uranových dolů Jáchymov. V roce 1946 se Křivský dostal do styku se skautskou organizací Junák, absolvoval Ústřední lesní školu a stal se členem výchovného odboru Ústředí Junáka. Stal se též prominentním členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze, který v Junáku vyvíjel intenzívní prokomunistickou činnost. Roku 1947 byl přijat do Archivu ministerstva vnitra, kde dosáhl hodnosti přednosty IV. oddělení archivu MV. Roku 1949 se Křivský stal vedoucím komise pro práci s mládeží ve Svazu občanů bez vyznání - vzniklo sdružení mládeže "KRUH". V roce 1950 byl vyloučen z KSČ pod záminkou ztráty legitimace. Roku 1951 byl propuštěn z Archivu MV.

V souvislosti se svou skautskou činností byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen roku 1952 na doživotí. Byl vězněn v Leopoldově a Valdicích. Propuštěn byl až v roce 1965 na základě amnestie.

Po svém propuštění pracoval nejdříve jako stavební dělník a skladník, poté jako archivář a posléze jako vědecký pracovník v Památníku národního písemnictví v Praze. Své dílo zasvětil významným osobnostem a době národního obrození. Je autorem mnoha studií o dějinách želivského a strahovského kláštera, o Dobrovském, Smetanovi a mnohých dalších.

K výchově mládeže se již nevrátil. Před smrtí se mu pokusil zprostředkovat přijetí katolických svátostí bývalý spolubratr z želivského kláštera (a jeho pozdější opat) Vít Tajovský, Křivského manželka tomu však zabránila. Jeho přednášky z Leopoldova vyšly ve sborníku „Filosofie za mřížemi“.

Skrze "Kruh" měl Křivský silný vliv na filosofii mimoškolní výchovy mládeže jak v rámci skautingu, tak mimo něj (např. Prázdninová škola Lipnice). Mnoho jeho "žáků" či jím ovlivněných osob o jeho spojení s komunistickým režimem nemělo tušení a jeho vychovatelský odkaz je dodnes předmětem sporů.