Soudce, politik, spisovatel, osvětový pracovník, publicista, překladatel a propagátor česko-slovenských vztahů.

Začal studovat na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, ale z politických důvodů maturoval v Bratislavě na evangelickém lyceu. Vysokoškolská studia ukončil v Záhřebu, kde dosáhl doktorátu práv.

Dojmy z chorvatského a bosenského prostředí zachytil Sláma v četných fejetonech, jež zasílal do Národních listů. Psal pro opoziční list Slovenské noviny.
Po návratu do vlasti nejprve nastoupil do státní služby v regionu Vojenské hranice. Poté pracoval jako soudce v Olomouci, v Uherském Hradišti, Třebíči, Těšíně a Opavě. Od roku 1897 do roku 1912 působil na zemském soudu v Brně. V roce 1912 odešel do výslužby.

Během svého působení v Těšíně se začal více zajímat o slezský lid a jeho dějiny. Roku 1886 vydal knihu Vlastenecké putování po Slezsku. Roku 1891 založil v Opavě nakladatelství Slezská kronika. V jeho rámci pak vycházely četné populárně naučné publikace a lidová četba. Sám zde otiskl několik svých prací. Kromě románů a povídek o Slezsku psal také do novin jako Česká Thálie, Lumír, Hlas národa, Slovenské noviny, Národní listy a podobně. Nezapomněl ani na rodnou Chotěboř a psal články o místních ochotnících a pověstech.

Byl politicky aktivní v mladočeské straně. Ve volbách roku 1891 se stal poslancem Říšské rady. V letech 1895–1907 zasedal také jako poslanec Českého zemského sněmu. Na Říšské radě se profiloval jako vynikající řečník. Soustřeďoval se na národnostní tematiku, zejména v oblasti školství. Po odchodu z Říšské rady se zaměřil na národohospodářskou činnost.

Patřil mezi zakladatele Moravskoslezské banky, v níž působil jako viceprezident či prezident její správní rady.

Za první světové války byl obviněn z protistátní činnosti, odsouzen a vězněn. Po roce byl osvobozen, měl však od té doby velké zdravotní problémy.
K padesátiletému výročí úmrtí Františka Slámy osadila Městská osvětová beseda v Chotěboři 24. září 1967 pamětní desku na jeho rodném domě. Jménem Františka Slámy je v Chotěboři pojmenována ulice.

Český esperantista, doktor filozofie a ředitel gymnázia v Chotěboři. Byl vůdčí osobnost československého esperantského hnutí.

Již ve studentských letech se naučil esperantu a pro tento umělý jazyk se nadchl. Později, jako profesor středních škol, poznal v esperantu prostředek k mezinárodnímu dorozumívání. Vedl jazykové kurzy esperanta. Roku 1922 se účasnil v Ženevě mezinárodní konference o esperantu ve školách. Byl čestným členem Světového Svazu Esperanta, členem Mezinárodního výboru jazyka esperanto a členem Akademie esperanta.

Přeložil mnohá díla z české a slovenské literatury do esperanta například: Máchův Máj, Nezvalovo Ještě dnes zapadá slunce nad Atlantidou. Sepsal také dějiny esperantského hnutí v našich zemích, které byly vydány posmrtně k 100 výročí narození roku 1983 pod názvem "Historio de la Esperanta-movado en Cechoslovakio".

Publikoval mnoho esejí, filozofických pojednání a článků o esperantu. Byl také redaktorem esperantské revue Esperantista. Kromě literární činnosti ho lze považovat za historika esperantského hnutí v Československu. 

Vlastním oborem Stanislava Kamarýta byla chemie, zůstal jí věren po celý život. Za svou učitelskou kariéru působil jako ředitel reálného gymnázia v Bratislavě, poté učil na obchodní škole v Plzni a na gymnáziu v Chotěboři.

Církevní historik, filozof, knihovník a archivář, katolický kněz.

Po studiu na chotěbořském gymnáziu, absolvoval teologii v Hradci Králové (na kněze byl vysvěcen roku 1935), a poté filosofii a historii na Univerzitě Karlově v Praze.

V letech 1934-1941 byl archivářem a knihovníkem Želivského kláštera. V roce 1941, v důsledku krize víry, vystoupil z řádu a stal se řadovým knězem v Buštěhradě u Kladna. Potom působil až do konce války jako správce hřbitova v Břevnově.

Již před válkou se začal zajímat o skauting (v jeho levicové formě) a zároveň sympatizoval s programem KSČ. Po květnové revoluci v roce 1945 vystoupil z katolické církve a vstoupil do KSČ. Absolvoval Státní archivní školu a na žádost ministerstva vnitra se stal archivářem Uranových dolů Jáchymov. V roce 1946 se Křivský dostal do styku se skautskou organizací Junák, absolvoval Ústřední lesní školu a stal se členem výchovného odboru Ústředí Junáka. Stal se též prominentním členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze, který v Junáku vyvíjel intenzívní prokomunistickou činnost. Roku 1947 byl přijat do Archivu ministerstva vnitra, kde dosáhl hodnosti přednosty IV. oddělení archivu MV. Roku 1949 se Křivský stal vedoucím komise pro práci s mládeží ve Svazu občanů bez vyznání - vzniklo sdružení mládeže "KRUH". V roce 1950 byl vyloučen z KSČ pod záminkou ztráty legitimace. Roku 1951 byl propuštěn z Archivu MV.

V souvislosti se svou skautskou činností byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen roku 1952 na doživotí. Byl vězněn v Leopoldově a Valdicích. Propuštěn byl až v roce 1965 na základě amnestie.

Po svém propuštění pracoval nejdříve jako stavební dělník a skladník, poté jako archivář a posléze jako vědecký pracovník v Památníku národního písemnictví v Praze. Své dílo zasvětil významným osobnostem a době národního obrození. Je autorem mnoha studií o dějinách želivského a strahovského kláštera, o Dobrovském, Smetanovi a mnohých dalších.

K výchově mládeže se již nevrátil. Před smrtí se mu pokusil zprostředkovat přijetí katolických svátostí bývalý spolubratr z želivského kláštera (a jeho pozdější opat) Vít Tajovský, Křivského manželka tomu však zabránila. Jeho přednášky z Leopoldova vyšly ve sborníku „Filosofie za mřížemi“.

Skrze "Kruh" měl Křivský silný vliv na filosofii mimoškolní výchovy mládeže jak v rámci skautingu, tak mimo něj (např. Prázdninová škola Lipnice). Mnoho jeho "žáků" či jím ovlivněných osob o jeho spojení s komunistickým režimem nemělo tušení a jeho vychovatelský odkaz je dodnes předmětem sporů.