Novinář, zejména fejetonista, redaktor, spisovatel, povídkář, básník, dramatik, recenzent a vydavatel periodik.

Začal studovat na gymnáziu v Hradci Králové, studia však nedokončil. Působil jako lesník a poštovní úředník v Hrochově Týnci.

Publicistické nadání ho přivedlo nejprve do Rokycan, kde založil časopis Kramerius. Odtud přešel do Prahy, také zde založil vlastní list - Horkého týdeník, později přeměněný na literární revue Stopa.

Od počátku první světové války žil ve Španělsku a Portugalsku, později v USA, i zde se věnoval žurnalistice. Psal protirakouské články do krajinských listů. V době první republiky psal do Pražského ilustrovaného zpravodaje, Národních listů, redigoval satirický časopis Švanda dudák a nacionalistický týdeník Fronta. V roce 1943 svou redaktorskou činnost ukončil.

Byl členem pražského obecního zastupitelstva i Rady hlavního města Prahy. Napsal řadu básnických sbírek a divadelních her.
Do roku 1945 působil v chotěbořském ochotnickém souboru. Jeho dramatická prvotina "Srážka vlaků" byla v Chotěboři uvedena roku 1902. Další hru ochotníci uvedli v roce 1925, ta se jmenovala Batoh, a v témže roce odehráli představení Bejvávalo.

Po osvobození usiloval o odjezd do USA, ale bez úspěchu. Nebylo mu dopřáno vrátit se k redaktorské činnosti, po komunistickém převratu v únoru 1948 mu sice vyšly dvě knihy, ale nikoli jeho dvoudílné paměti Dýmka míru a Ze zápisků věčného žáka. Pravidelněji publikovat mohl až od konce 50. let v deníku Lidová demokracie.

Dirigent, sbormistr.

Po absolvování pražské konzervatoře působil jako učitel hudby a skladatel. Byl ředitelem kůru v Dobřichově u Peček a poté v Chotěboři při kostele svatého Jakuba Staršího. Byl významným organizátorem a dirigentem Zpěváckého a hudebního spolku Doubravan, od roku 1903 jeho sbormistrem. Svou pedagogickou činností v Chotěboři se zasloužil o pověst Chotěboře jako města dobrých muzikantů.

Během jeho působení v Chotěboři byla v dnešní ulici Trčků z Lípy umístěna Hudební škola Josefa Hoffmana.

Zemřel po těžké nemoci cestou k lékaři do Prahy.

Český spisovatel, novinář, humorista, satirik, autor kabaretních her a publicista.

Dětství neměl Jaroslav Hašek vůbec jednoduché. Jeho otec brzy zemřel a s matkou se kvůli chudobě museli velmi často stěhovat. Po nedokončených studiích na gymnáziu, ze kterého byl vyloučel poté, co se zúčastnil protiněmeckých nepokojů v Praze, se vyučil drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii. Stal se zaměstnancem banky Slavia, brzy se ale začal živit výhradně novinařinou a literaturou.

V této době se seznámil s českými anarchisty a začal vést bohémský a tulácký život. Pěšky prošel mimo jiné Slovensko, Halič a Uhry. Povídky z těchto cest mu tehdy otiskovaly Národní listy. V roce 1907 se stal redaktorem anarchistického časopisu Komuna a byl za svoji činnost krátce vězněn.

Aby se mohl oženit, snažil se radikální politiku opustit a získat trvalou práci jako spisovatel. Roku 1908 redigoval Ženský obzor. V roce 1909 měl šedesát čtyři publikovaných povídek a další rok byl jmenován redaktorem časopisu Svět zvířat (zanedlouho však byl propuštěn za publikování článků o imaginárních zvířatech). V roce 1910 se oženil, po roce od něj ale jeho žena odešla.

Od roku 1911 přispíval do Českého slova, dále pak do Pochodně, Humoristických listů, Kopřiv, Karikatur, nějaký čas vedl též Kynologický ústav, což ho později inspirovalo ke knize Můj obchod se psy. Téhož roku založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím.

V době vypuknutí první světové války žil Hašek s kreslířem Josefem Ladou, který později ilustroval Dobrého vojáka Švejka.

V roce 1915 narukoval v Českých Budějovicích do armády. Od roku 1917 do roku 1918 publikoval v časopise Čechoslovan a Československý voják. Napsal tehdy řadu protibolševických článků.
Koncem února 1918 vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Téhož roku začal spolupracovat s bolševiky a z československých legií přestoupil do Rudé armády. Působil na Sibiři, kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v burjatštině „Jur“ (Úsvit). Pro Burjaty je Hašek dodnes "otcem národa", neboť vytvořil i burjatskou abecedu a založil tak národní písemnictví.
V Rusku se roku 1920 oženil s tiskárenskou dělnicí. Po návratu do Československa nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku se zrovna neuznávaly různé mezinárodní smlouvy.

Po návratu do Československa se vrátil ke svému bohémskému způsobu života.

Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj. V létě 1921 odjel Hašek s malířem Jaroslavem Panuškou a s manželkou Šurou do Lipnice nad Sázavou. V této době byl vážně nemocný, už nepsal, ale pouze diktoval kapitoly Švejka ve své ložnici. Zemřel na ochrnutí srdce.

Dílo:
Jaroslav Hašek psal zpočátku především cestopisné povídky, črty a humoresky, které publikoval časopisecky. Haškovo dílo nelze přesně zmapovat, protože používal mnoho pseudonymů.
Základem próz Jaroslava Haška byly jeho skutečné zážitky. Není však vždy jasné co je pravda a co je pouze básnická nadsázka.

Zajímavostí je, že v létě 1912 Jaroslav Hašek strávil několik týdnů v chotěbořské hospodě, kde se ho nakonec nemohli zbavit a marně čekali na zaplacení. Svůj pobyt v Chotěboři popsal v povídkách Zrádce národa v Chotěboři, Okresní soud v Maliboři, Jak je to s rodištěm Ignáta Herrmanna či Posvícení v Křivici. Najdeme je mimo jiné v publikaci Chotěbořské úsměvy aneb Hašek a Herrmann vyprávějí, jež vyšla v roce 2013 jako XVI. svazek Chotěbořské edice.