Novinář, básník a prozaik. Narodil se v Chotěboři v rodině berního kontrolora a radního města Josefa a jeho ženy Františky. Rodina často měnila bydliště. Mládí prožil ve Štětí a v Jablonci nad Nisou. Po studiích na gymnáziu v Hradci Králové a Jičíně Vystudoval v Praze právnickou fakultu. Svoji literární dráhu začal v sedmdesátých letech uveřejňováním povídek a básní v časopisech Světozor, Humoristické listy a Paleček. Vlastní žurnalistickou dráhu zahájil za studentských let jako referent v časopise Čech. Známé byly zejména jeho satiristické verše v Humoristických listech podepisované pseudonymem Emanuel Pišišvor. Aktivně reagoval na aktuální politické dění. V Praze vedl časopis Politika z něhož později vznikl deník Národní listy. Roku 1885 převzal časopis Pokrok, který o rok později přejmenoval na Hlas národa a do konce života ho vedl. K němu začal od roku 1890 vydávat přílohu Pražský ilustrovaný kurýr. Okolo tohoto časopisu byl seskupen spisovatelský tým, ve kterém byl i jeho bratr Gustav, který psal romány pod pseudonymem Václav Čech. V těchto novinách prosazoval konzervativní názory, které ztrácely ve společnosti podporu. Politický boj, v němž prohrával a s tím spojené ztrátové hospodaření novin podlomily jeho zdraví. Zemřel po krátké nemoci na zástavu srdce.

Český esperantista, doktor filozofie a ředitel gymnázia v Chotěboři. Byl vůdčí osobnost československého esperantského hnutí.

Již ve studentských letech se naučil esperantu a pro tento umělý jazyk se nadchl. Později, jako profesor středních škol, poznal v esperantu prostředek k mezinárodnímu dorozumívání. Vedl jazykové kurzy esperanta. Roku 1922 se účasnil v Ženevě mezinárodní konference o esperantu ve školách. Byl čestným členem Světového Svazu Esperanta, členem Mezinárodního výboru jazyka esperanto a členem Akademie esperanta.

Přeložil mnohá díla z české a slovenské literatury do esperanta například: Máchův Máj, Nezvalovo Ještě dnes zapadá slunce nad Atlantidou. Sepsal také dějiny esperantského hnutí v našich zemích, které byly vydány posmrtně k 100 výročí narození roku 1983 pod názvem "Historio de la Esperanta-movado en Cechoslovakio".

Publikoval mnoho esejí, filozofických pojednání a článků o esperantu. Byl také redaktorem esperantské revue Esperantista. Kromě literární činnosti ho lze považovat za historika esperantského hnutí v Československu. 

Vlastním oborem Stanislava Kamarýta byla chemie, zůstal jí věren po celý život. Za svou učitelskou kariéru působil jako ředitel reálného gymnázia v Bratislavě, poté učil na obchodní škole v Plzni a na gymnáziu v Chotěboři.

František Bačkovský byl významným českým nakladatelem, knihkupcem a spisovatelem. Používal pseudonymy Vlastimil Benátský, J. Procházka, František Černý. 

Po obecné škole v Krucemburku studoval gymnázium v Chrudimi a Německém Brodě. Poté vystudoval filozofii na Karlově Univerzitě v Praze. V letech 1878-1891 byl suplujícím středoškolským profesorem na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově Brodě). Pak se rozhodl učitelskou dráhu opustit. V Praze si roku 1899 otevřel knihkupectví s antikvariátem v Žitné ulici. Rozvíjel i nakladatelskou praxi - vydával naučnou literaturu, českou beletrii, knihy pro mládež. Jako podnikatel však příliš úspěšný nebyl.
Byl také spisovatelem, autorem různých prací mluvnických a literárně-historických, které se týkaly zejména doby národního obrození. Aktivně se účastnil diskusí o českém pravopise. Byl zakladatelem a redaktorem literárních časopisů Studentské listy, Literární obzor, České listy, Literární věstník a Novočeský archiv.

Kvůli zdravotním problémům, kdy v důsledku přepracování onemocněl a téměř oslepl, ale také díky obavám z finančního úpadku ukončil 29. listopadu 1908 dobrovolně svůj život skokem do Vltavy. Jeho tělo bylo nalezeno až v únoru 1909 u Kralup. Pohřben je v Chvatěrubech, poblíž místa nálezu.