Divadelní ochotník, hudebník.

Vyučil se pivovarským sládkem a poté nastoupil na místo sládka v havlíčkobrodském pivovaru. Pak pracoval jako nákupčí.

Po navrácení z války se přestěhoval do Prahy, kde pracoval v obchodě s výšivkami a gobelíny. Služebně tak projezdil velkou část Evropy. Spolu s bratrancem založil „Spolek rodáků chotěbořských v Praze“. V roce 1965 navštívil Austrálii, kde strávil půl roku. Velmi obsáhle popisuje své zážitky ve vzpomínkové knize Jsem z Chotěboře.

Od mládí byl činorodým ochotnickým divadelníkem a amatérským hudebníkem. Měl velmi rád divadlo a zpěv. Zpíval v souboru Doubravan. Byl čestným předsedou spolku Palacký.

František Kubánek měl velmi mnoho přátel v uměleckém světě a neváhal je zvát k pobytu v Chotěboři. Patřili mezi ně manželé Svobodovi, F. X. Šalda, Jaroslav Hašek a mnoho dalších.

Spisovatel, básník, fotograf, cestovatel, lyrik. Narodil se v Horním Újezdě u Litomyšle, v místní části Cikov, v objektu Ležákova mlýna.

Po studiu na litomyšlském gymnáziu vystudoval bohosloveckou fakultu v Hradci Králové. V roce 1907 byl vysvěcen na kněze.

Do Chotěboře přišel ve svých 33 letech. Začal zde vyučovat na reálném gymnáziu jako profesor náboženství. Postupně vyučoval i kreslení, dějepis, zeměpis a latinu.

Po roce 1948 byl pronásledován jako politicky nespolehlivý, byl odsouzen a vězněn v Chrudimi.
Chotěboř se stala Boštíkovi druhým domovem, prožil zde 47 let. Zemřel v požehnaném věku osmdesáti let a je pochován na chotěbořském hřbitově, kde jeho hrob zdobí pískovcový náhrobek s reliéfem kříže, zhotovený podle návrhu jeho synovce Václava Boštíka. Na skále v Údolí řeky Doubravy byla v roce 1995 odhalena jeho pamětní deska.

Velmi rád cestoval do zahraničí, navštívil Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo, Francii, Švédsko, Norsko, Itálii, Řecko, Jugoslávii, ale i Palestinu a Egypt.

Napsal, sebral, sestavil: Boštík, František X.: Krvavé vavříny. Píseň o skonu selského vůdce Lukáše Pakosty a jeho druhů. Praha 1938.
Boštík, František X.: U zpívajících vod. Pověsti a dojmy Doubravky. Praha 1939, Chotěboř 1996.

Cestovatel a spisovatel.

Jméno Čech si sám později přidal, aby zdůraznil svou příslušnost ke svému národu.

Vyučil se bednářem v Českých Budějovicích. Zde zažil první větší cestovatelské dobrodužství, když se svezl s voraři na vorech do Prahy. Bohužel to mělo za následek nucený odchod z učení.

Na svoji první cestu za moře se vydal roku 1910. V daleké cizině hledal zapomenutí a lék na zklamání z nevydařeného manželství. Cestoval po Jižní Americe. Do vlasti se vrátil roku 1912 a již o dva roky později vyrazil na druhou cestu do zemí slunce. V té době však vypukla v Evropě světová válka a ta jeho pobyt za mořem prodloužila na dvanáct let. Když se dostal do finančních potíží, pomáhal si svým bednářským řemeslem v místních pivovarech a šetřil na další výpravy Jižní Amerikou. V roce 1925 se vydal na cestu domů.

O svých cestách Jižní Amerikou napsal trojdílný cestopis. Vilímkovo nakladatelství mu jej vrátilo, že děj není dostatečně dobrodružný. Přepracoval jej s pomocí Ludvíka Padevěta, děj přizpůsobil požadavkům doby a teprve potom se dočkal v roce 1927 vydání. Přispíval i do různých českých časopisů.

Dobrodružná povaha mu nedala klid, a tak se roku 1927 vydal opět na cestu za moře. Tentokrát do vnitrozemí Brazílie. Cestovatelský život mu umožnil poznat dosti zevrubně skutečný život a poměry v sedmi jihoamerických republikách. Po deseti letech ho touha a stesk po rodné zemi zase nasměřovaly k domovu. Vydal cestopis Středem Jižní Ameriky.

Se svou druhou ženou se usídlil v Nové Vsi (Hlíně) u Sobíňova a hospodařili zde. Jezdil po vesnicích, kde v hospodách a školách vyprávěl o svých zážitcích při cestách Jižní Amerikou a pomocí promítacího zařízení, epidiaskopu, přibližoval posluchačům svět za „velkou louží“.

Další cestu mu překazila zákeřná choroba žaludku, kdy po neúspěšné operaci doma zemřel.