Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Otakar <br />Theer

Otakar
Theer

Básník, prozaik, dramatik a překladatel.
Narodil se v Černovicích, hlavním městě tehdejší Bukoviny na dnešní Ukrajině.

Již v době svých gymnazijních studií v Praze začal psát básně, které časopisecky publikoval pod pseudonymem Otto Gulon. Tehdy také navázal první literární kontakty, například s F. X. Šaldou a jeho okruhem. Šaldovým prostřednictvím se stal spolupracovníkem Literárních listů a Lumíra. 

Po maturitě studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale v průběhu studia přestoupil na Filozofickou fakultu téže univerzity. Soukromě studoval francouzštinu a francouzskou literaturu, která se stala jeho trvalou zálibou a v pozdějších letech i předmětem jeho referentské a překladatelské činnosti. Překládal také z angličtiny.

Po promoci z všeobecných dějin a srovnávacích literatur nastoupil na místo úředníka v Univerzitní knihovně, které zastával do konce života.

Zemřel po těžké nemoci uprostřed války, brzy po premiéře své první a jediné hry.

Po Otakaru Theerovi je v Chotěboři pojmenovaná ulice.

Antonín <br />Novotný

Antonín
Novotný

Český filmový herec třicátých let 20. století, chemik.

V Táboře navštěvoval obecnou školu, měšťanskou školu a gymnázium, které nakonec dostudoval v Praze, kam se jeho rodina přestěhovala. Roku 1931 zúčastnil konkurzu na komparsistu ve filmu Před maturitou. Nakonec zde dostal roli titulní a byla odstartována jeho filmová kariéra. Celkem hrál ve 24 filmech. Byl dokonce na filmové stáži v Hollywoodu. V roce 1942 filmovou kariéru nečekaně ukončil.

Již od studentských let se vážně zajímal o chemii, kterou již během své filmové kariéry studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavření vysokých škol nacisty musel studium přerušit, ale po válce ve studiu pokračoval na ČVUT v Praze, kde získal titul inženýra a posléze i titul doktora technických věd. Působil na několika vědecko-výzkumných pracovištích, až se v roce 1957 dostal do Chotěboře - do smaltovny, jež byla součástí pozdějších Chotěbořských strojíren. Zde založil a vybudoval laboratoř a zavedl smaltování, především pro potřeby chemického průmyslu. Krátce také působil jako externí pedagog-učitel chemie na chotěbořském gymnáziu (tehdy jedenáctileté střední škole). Z Chotěboře odešel v roce 1960 do Prahy.

V roce 1968 vyjel na studijní pobyt do německého Coburgu a po událostech 21. srpna 1968 se rozhodl do Československa nevrátit a zůstal v tehdejší  Německé spolkové republice. Do Čech dál pravidělně jezdil. V Německu žil až do své smrti v roce 2005. Na jeho přání byla urna s ostatky převezena do rodné vlasti a popel rozptýlen.

Iva <br />Georgievová

Iva
Georgievová

Narodila jsem se v roce 1965 ve znamení Skopce, což mi možná dalo do vínku odhodlání pustit se i do věcí, které nejsou jednoduché a předem není znám výsledek. Od 20 let jsem se snažila pochopit, jak se o sebe mám starat, abych se cítila lépe. Hlavní motivací mé činnosti bylo to, že mi nebylo dobře a vyhlídky na zdravý život byly mizivé. Cítila jsem, že je velmi důležité se o sebe dobře starat a ve chvíli, kdy jsem se stala matkou, bylo mým velkým přáním mít i zdravé děti.S Ayurvedou jsem se setkala v roce 1997 a doslova jsem nalezla poklad. Splnila mi vše, co jsem kdy chtěla a plně se ztotožňuji se základním náhledem Ayurvedy na zdravého jedince. „Člověk je považován za zdravého, pokud má zdravé tělo, mysl a duši“. Od roku 2006 se plně věnuji předáváním praktických a jednoduchých pouček vycházejících ze staré Ayurvedy a to zejména na přednáškách, konzultacích, jednodenních i vícedenních akcích. Vydala jsem čtyři knihy s názvem Jídlem ke zdraví, Jídlem k rovnováze, Jídlem k radosti a Každý den něco pro zdraví a dobrou náladu a momentálně je v tisku pátá opět věnovaná zdraví a vitalitě. Jsem vdaná a bez velké pomoci a podpory mého manžela bych toto dělat nemohla. Od roku 1997 bydlíme na starém mlýně - nazvali jsme ho Mlýn Poštolka, v malebné Vísce položené pod Železnými horami. Přišli jsme sem ze středních Čech. Poslechli jsme svoji intuici a odstěhovali jsme se za zdravím a klidem. Mé děti jsou mými velkými učiteli, kritiky a jsem moc ráda i za to, co se mi možná nelíbí. Je důležité když člověk slyší i slova, která nejsou jen pozitivní a jsou myšlena upřímně. Jsem vděčna za poznání, které jsem díky Ayurvedě získala, a které mohu předávat dál.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František Ladislav<br />Sláma

František Ladislav
Sláma

3. 11. 1850 -  25.4. 1917

Soudce, politik, spisovatel, osvětový pracovník, publicista, překladatel a propagátor česko-slovenských vztahů.

Začal studovat na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, ale z politických důvodů maturoval v Bratislavě na evangelickém lyceu. Vysokoškolská studia ukončil v Záhřebu, kde dosáhl doktorátu práv.

Dojmy z chorvatského a bosenského prostředí zachytil Sláma v četných fejetonech, jež zasílal do Národních listů. Psal pro opoziční list Slovenské noviny.
Po návratu do vlasti nejprve nastoupil do státní služby v regionu Vojenské hranice. Poté pracoval jako soudce v Olomouci, v Uherském Hradišti, Třebíči, Těšíně a Opavě. Od roku 1897 do roku 1912 působil na zemském soudu v Brně. V roce 1912 odešel do výslužby.

Během svého působení v Těšíně se začal více zajímat o slezský lid a jeho dějiny. Roku 1886 vydal knihu Vlastenecké putování po Slezsku. Roku 1891 založil v Opavě nakladatelství Slezská kronika. V jeho rámci pak vycházely četné populárně naučné publikace a lidová četba. Sám zde otiskl několik svých prací. Kromě románů a povídek o Slezsku psal také do novin jako Česká Thálie, Lumír, Hlas národa, Slovenské noviny, Národní listy a podobně. Nezapomněl ani na rodnou Chotěboř a psal články o místních ochotnících a pověstech.

Byl politicky aktivní v mladočeské straně. Ve volbách roku 1891 se stal poslancem Říšské rady. V letech 1895–1907 zasedal také jako poslanec Českého zemského sněmu. Na Říšské radě se profiloval jako vynikající řečník. Soustřeďoval se na národnostní tematiku, zejména v oblasti školství. Po odchodu z Říšské rady se zaměřil na národohospodářskou činnost.

Patřil mezi zakladatele Moravskoslezské banky, v níž působil jako viceprezident či prezident její správní rady.

Za první světové války byl obviněn z protistátní činnosti, odsouzen a vězněn. Po roce byl osvobozen, měl však od té doby velké zdravotní problémy.
K padesátiletému výročí úmrtí Františka Slámy osadila Městská osvětová beseda v Chotěboři 24. září 1967 pamětní desku na jeho rodném domě. Jménem Františka Slámy je v Chotěboři pojmenována ulice.

Stanislav <br />Kamarýt

Stanislav
Kamarýt

10. 11. 1883 -  30.7. 1956

Český esperantista, doktor filozofie a ředitel gymnázia v Chotěboři. Byl vůdčí osobnost československého esperantského hnutí.

Již ve studentských letech se naučil esperantu a pro tento umělý jazyk se nadchl. Později, jako profesor středních škol, poznal v esperantu prostředek k mezinárodnímu dorozumívání. Vedl jazykové kurzy esperanta. Roku 1922 se účasnil v Ženevě mezinárodní konference o esperantu ve školách. Byl čestným členem Světového Svazu Esperanta, členem Mezinárodního výboru jazyka esperanto a členem Akademie esperanta.

Přeložil mnohá díla z české a slovenské literatury do esperanta například: Máchův Máj, Nezvalovo Ještě dnes zapadá slunce nad Atlantidou. Sepsal také dějiny esperantského hnutí v našich zemích, které byly vydány posmrtně k 100 výročí narození roku 1983 pod názvem "Historio de la Esperanta-movado en Cechoslovakio".

Publikoval mnoho esejí, filozofických pojednání a článků o esperantu. Byl také redaktorem esperantské revue Esperantista. Kromě literární činnosti ho lze považovat za historika esperantského hnutí v Československu. 

Vlastním oborem Stanislava Kamarýta byla chemie, zůstal jí věren po celý život. Za svou učitelskou kariéru působil jako ředitel reálného gymnázia v Bratislavě, poté učil na obchodní škole v Plzni a na gymnáziu v Chotěboři.

Pavel <br />Křivský

Pavel
Křivský

12. 11. 1912 -  15. 12. 1989

Církevní historik, filozof, knihovník a archivář, katolický kněz.

Po studiu na chotěbořském gymnáziu, absolvoval teologii v Hradci Králové (na kněze byl vysvěcen roku 1935), a poté filosofii a historii na Univerzitě Karlově v Praze.

V letech 1934-1941 byl archivářem a knihovníkem Želivského kláštera. V roce 1941, v důsledku krize víry, vystoupil z řádu a stal se řadovým knězem v Buštěhradě u Kladna. Potom působil až do konce války jako správce hřbitova v Břevnově.

Již před válkou se začal zajímat o skauting (v jeho levicové formě) a zároveň sympatizoval s programem KSČ. Po květnové revoluci v roce 1945 vystoupil z katolické církve a vstoupil do KSČ. Absolvoval Státní archivní školu a na žádost ministerstva vnitra se stal archivářem Uranových dolů Jáchymov. V roce 1946 se Křivský dostal do styku se skautskou organizací Junák, absolvoval Ústřední lesní školu a stal se členem výchovného odboru Ústředí Junáka. Stal se též prominentním členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze, který v Junáku vyvíjel intenzívní prokomunistickou činnost. Roku 1947 byl přijat do Archivu ministerstva vnitra, kde dosáhl hodnosti přednosty IV. oddělení archivu MV. Roku 1949 se Křivský stal vedoucím komise pro práci s mládeží ve Svazu občanů bez vyznání - vzniklo sdružení mládeže "KRUH". V roce 1950 byl vyloučen z KSČ pod záminkou ztráty legitimace. Roku 1951 byl propuštěn z Archivu MV.

V souvislosti se svou skautskou činností byl ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen roku 1952 na doživotí. Byl vězněn v Leopoldově a Valdicích. Propuštěn byl až v roce 1965 na základě amnestie.

Po svém propuštění pracoval nejdříve jako stavební dělník a skladník, poté jako archivář a posléze jako vědecký pracovník v Památníku národního písemnictví v Praze. Své dílo zasvětil významným osobnostem a době národního obrození. Je autorem mnoha studií o dějinách želivského a strahovského kláštera, o Dobrovském, Smetanovi a mnohých dalších.

K výchově mládeže se již nevrátil. Před smrtí se mu pokusil zprostředkovat přijetí katolických svátostí bývalý spolubratr z želivského kláštera (a jeho pozdější opat) Vít Tajovský, Křivského manželka tomu však zabránila. Jeho přednášky z Leopoldova vyšly ve sborníku „Filosofie za mřížemi“.

Skrze "Kruh" měl Křivský silný vliv na filosofii mimoškolní výchovy mládeže jak v rámci skautingu, tak mimo něj (např. Prázdninová škola Lipnice). Mnoho jeho "žáků" či jím ovlivněných osob o jeho spojení s komunistickým režimem nemělo tušení a jeho vychovatelský odkaz je dodnes předmětem sporů.