Malování na sklo chotěbořskou rodačku paní Kovačkovou přitahovalo již od dětství. Výtvarný talent zdědila po obou babičkách. Po absolvování základní školy se rozhodla studovat v Novém Boru na sklářské škole. Pět let se tak učila různým výtvarným technikám, práce ji velmi bavila, ale stesk po rodném kraji ji donutil vrátit se domů. Po návratu začíná pracovat v chotěbořských strojírnách. Výtvarná činnost se stala jen koníčkem - vyrábí Vizovické pečivo pro skanzem na Veselém kopci. Stále více ale touží vrátit se k malování skla, což se nakonec daří koncem 80. let, kdy začíná pracovat pro novoborskou továrnu Crystalex, která v té době nabízela ,,práci z domova,,. Svůj sen si ale splnila až po roce 1989, kdy zakládá svoji firmu, s malou prodejnou. Po odchodu do důchodu paní Kovačkovou oslovilo další tvůrčí řemeslo - výroba šperků z kamene a cínu. A jak sama říká, je to opravdu fascinující proces, každý kámen má svou sílu, energii, svou barvu. Jsou nádherné. Zasazené do cínu mají možnost naplno rozvinout svou krásu. Autorka měla několik úspěšných výstav, jak v Chotěboři na zámku, v Hlinsku, Chrasti tak i v Chotěbořské knihovně.

Petr Musílek se narodil 17. října 1945 v Chotěboři, kde dosud žije. Vystřídal několik dělnických profesí, je básníkem a prozaikem. V letech 1979 - 1983 vedl v Chotěboři poetické divadélko Sondy, později byl předsedou Klubu přátel literatury v Chotěboři. V 80. letech vydal básnické sbírky Tichý svědek a Věci našeho života, v 90. letech pak soubor meditativních próz s názvem Kniha dluhů, cyklus povídek Bazič a Cestovní deník - pásmo postřehů, zamyšlení a aforismů. Od mládí publikuje také časopisecky. Narodil se v Chotěboři v poválečné době. Po absolvování základní školy začal navštěvovat učiliště Východočeských chemických závodů Synthesia Semtín v Pardubicích. Tam v letech 1962—1963 psal scénáře pro poetické divadlo Ironie. To získalo v těchto letech II. cenu na festivalu Šrámkova Sobotka. Po základní vojenské službě odešel z rodného města do Prahy. V letech 1967—1968 se účastnil volných pořadů v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze, večerů v poetické vinárně Viola a spolupracoval s Československým rozhlasem.
V roce 1969 se vrátil zpět do Chotěboře. Jeho příspěvky formou reportáže, veršů, povídek a různých článků o kulturních událostech se začaly objevovat v časopisech a literárních přílohách deníků Naše rodina, Mladá Fronta, Práce, Rudé právo, Večerní Praha, Vlasta, Květy, Pochodeň, Kmen, Cesta Vysočiny, Region. Mezi lety 1978—1984 vedl v Chotěboři amatérské divadlo Sondy se 14 premiérovými pořady poezie. Vydal 27 čísel samizdatového časopisu Sondy. V dalších letech vydával při městském muzeu, později při městském kulturním středisku klubový čtvrtletník Klubové listy, postupně vyšlo 10 čísel.
V roce 1989 se stal členem východočeského střediska Obce spisovatelů. Je také členem Unie českých spisovatelů.
V roce 2003 byl zakladatelem a hlavním pořadatelem festivalu Literární Vysočina, který vyrůstal z akce, jež se již v Chotěboři konala, totiž z Festivalu fantazie. Pevným bodem programu zůstaly například maraton autorského čtení, beseda se zástupci Obce spisovatelů a burza zkušeností a materiálů. A také literární soutěž, která probíhala během roku a jejíž výsledky se slavnostně vyhlašovaly právě na festivalu. Festival trval od pátku do neděle.
Petr Musílek vydává také knihy pro děti.
Více o něm najdete na: www.petrmusilek.cz nebo na http://www.facebook.com/musilek.petr.

Spisovatel, básník, fotograf, cestovatel, lyrik. Narodil se v Horním Újezdě u Litomyšle, v místní části Cikov, v objektu Ležákova mlýna.

Po studiu na litomyšlském gymnáziu vystudoval bohosloveckou fakultu v Hradci Králové. V roce 1907 byl vysvěcen na kněze.

Do Chotěboře přišel ve svých 33 letech. Začal zde vyučovat na reálném gymnáziu jako profesor náboženství. Postupně vyučoval i kreslení, dějepis, zeměpis a latinu.

Po roce 1948 byl pronásledován jako politicky nespolehlivý, byl odsouzen a vězněn v Chrudimi.
Chotěboř se stala Boštíkovi druhým domovem, prožil zde 47 let. Zemřel v požehnaném věku osmdesáti let a je pochován na chotěbořském hřbitově, kde jeho hrob zdobí pískovcový náhrobek s reliéfem kříže, zhotovený podle návrhu jeho synovce Václava Boštíka. Na skále v Údolí řeky Doubravy byla v roce 1995 odhalena jeho pamětní deska.

Velmi rád cestoval do zahraničí, navštívil Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo, Francii, Švédsko, Norsko, Itálii, Řecko, Jugoslávii, ale i Palestinu a Egypt.

Napsal, sebral, sestavil: Boštík, František X.: Krvavé vavříny. Píseň o skonu selského vůdce Lukáše Pakosty a jeho druhů. Praha 1938.
Boštík, František X.: U zpívajících vod. Pověsti a dojmy Doubravky. Praha 1939, Chotěboř 1996.