Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
František <br />Ryba

František
Ryba

Byl profesorem mineralogie, geologie a nauky o ložiscích na vysoké škole montanistické v Příbrami a dopisujícím členem české společnosti nauk.
Narodil se v Chotěboři do rodiny zámožných rodičů Eleonory a Jana Rybových v čp. 401. Podle matriční knihy narozených dostal jména František Havel Jan Hynek.
Jako jedinému synovi se mu dostalo všestranného vzdělání a pečlivého, jemného vychování.
Po absolvování gymnázia v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) v roce 1866 si zvolil studium na filozofické fakultě v Praze. Jelikož měl dostatečné prostředky ke studiu, mohl navštěvovat ty obory, které ho zvláště zajímaly. Nejdříve se zabýval slovanskou a germánskou filologií a filozofií a zvláště pak estetikou. Díky Otomaru Novákovi (náš přední badatel) získal lásku k paleontologii a geologii.
Na místo asistenta na báňské akademii v Příbrami nastoupil Ryba roku 1895 a po čtyřech letech zde byl jmenován adjunktem. Na základě práce „Příspěvek k obeznámení s nalezištěm železné rudy v Krabatu v Obersteiermarku“ byl v roce 1899 prohlášen na české univerzitě doktorem filozofie. Po odchodu prof. Adolfa Hofmanna na odpočinek byl Ryba ustanoven jeho nástupcem a jmenován roku 1910 řádným profesorem.
Během svého dlouholetého působení jakožto vysokoškolského profesora na příbramské báňské škole se seznámil s většinou rudních ložisek jak v Čechách, tak i s mnohými zahraničními. Pro tyto zkušenosti byl hojně vyhledáván hornickými odborníky.
Svým odborným a praktickým rozhledem pomohl i při zakládání chotěbořského vodovodu a při vymezování ochranného okruhu města Plzně a Škodových závodů pro vodovod plzeňského měšťanského pivovaru. Slabší tělesná konstrukce mu nedovolovala, aby se mohl intenzivně věnovat namáhavé geologické práci v terénu.
Přesto se ale zabýval geologickým mapováním okolí svého rodiště. Zabýval se výzkumem manganových rud u Chvaletic v Železných horách. Výsledky své práce publikoval v časopisu Věstník české společnosti nauk. Zemřel v Příbrami a pochován je na chotěbořském hřbitově.


Josef <br />Dostál

Josef
Dostál

Regionální badatel, historik. Josef Dostál se narodil v Bohuslavicích nedaleko Nového Města nad Metují. V říjnu roku 1934 se rodina přestěhovala do Chotěboře, kam byl otec z pracovních důvodů přeložen. V roce 1947 ukončuje základní vzdělání na Obecné měšťanské škole v Chotěboři. A nastupuje do učebního oboru tkadlec v Horním Adršpachu. Následovalo studium průmyslové textilní školy ve Svitavách. Celé profesní období pracoval v tkalcovně v Hlinsku v Čechách jako seřizovač a tkalcovský mistr.
Od mládí hodně četl. Dá se říci, že vše, co bylo tehdy dostupné ve školní knihovně či v městské knihovně. Byli to převážně čeští spisovatelé 19. století a jejich kompletní díla. 
Co pana Dostála přivedlo k lásce k regionální historii? Bylo to již v jeho dětských letech, v období protektorátu, kdy byl často přítomen vypravování prostých lidí - pamětníků, jejichž rokem narození byla šedesátá léta 19. století. Jejich vzpomínky o proměnách města, životě a osudech lidí byly poutavé natolik, že si některé za několik let nechal převyprávět a zaznamenal je. V běhu času se setkával s mnoha zajímavými lidmi našeho města, kteří až jako penzisté byli sdílní a chtěli vyprávět. S některými pan Dostál navázal trvalé přátelské vztahy. Pak už byl jen krůček k tomu začíst se do publikovaných článků místních znalců historie a porovnávat je se svými záznamy a objevovat řadu bílých míst.
A k tomu všemu měl a má rád okolí našeho města s krásnou přírodou. Okolí Horního mlýna, louky u Valchy, tok Doubravky od Bílku k Točitému víru, Rochňovec, cestu ke Skořetínu...
Pan Dostál byl příznivcem chotěbořského sportu, především fotbalu. Od roku 1945 byl v obdobích svobody aktivním členem chotěbořského skautingu pod jménem King. Měl tak možnost přivítat dne 6. července 1946 s ostatními skauty prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše s chotí Hanou. V současnosti přispívá do regionálního tisku.

Jiří <br />Horník

Jiří
Horník

Byl akademickým malířem a profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze.

Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze a později pokračoval na École des Beaux-Arts v Pařízi.

Horník byl především vynikajícím a citlivým portrétistou, ale maloval i poeticky laděné realistické krajiny, ve kterých zachycoval barevnou i světelnou harmonii přírody Chotěbořska a Vysočiny. Jeho vzorem byl malíř Mikoláš Aleš.

Své obrazy tvořil a vystavoval nejen v Čechách, ale i v cizině. První výstavu v Chotěboři měl v roce 1943 a druhá obsahující 128 děl zde byla uspořádána v letech 1961-1962.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Zdeněk <br />Martínek

Zdeněk
Martínek

8.5. 1931 -  13.5. 2018

Narodil se v Chotěboři maminka Anna byla v domácnosti, tatínek František pracoval na poště. Měl sourozence Františka a Annu. Bydleli v Chotěboři v Havlíčkově ulici 144. Dům je přestavěn a v současnosti je v tomto domě umístěna kavárna. Po dokončení základní školy odešel studovat uměleckou školu do Lokte. Po vojně začíná pracovat jako výtvarník v Pardubicích. V roce 1964 byl regiostrován jako výtvarník z povolání u Svazu Československých umělců. Maloval obrázky skoro celý život. Také hodně přispíval do časopisu Dikobraz. V rodném městě zachytil mnoho krásných zákoutí. Zemřel v Pardubicích v roce 2018.

Václav Vladivoj<br />Tomek

Václav Vladivoj
Tomek

31.5. 1818 -  12.6. 1905

Historik, archivář, politik a pedagog.
Po absolvování gymnázia nastoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Zde studoval dva roky filozofii, a poté práva. Během toho působil i jako soukromý učitel.
Po dokončení studií (1839) se stal soukromým badatelem a soukromým učitelem dětí v rodině Františka Palackého. Palacký ho doporučil pražskému magistrátu, když hledali někoho s právním vzděláním pro sepsání dějin hlavního města. Ve svém dosud nepřekonaném dvanáctisvazkovém Dějepise města Prahy (vycházel od roku 1855 do roku 1901) a dalších svých dílech vylíčil dějiny de facto celé země.

Od roku 1848 působil jako pedagog na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Po rozdělení na německou a českou část roku 1882 se stal prvním rektorem její české části.

Během revolučního roku 1848 se zapojil do veřejného a politického života. Redigoval deník Pokrok, což byl oficiální list Národního výboru. Ve volbách byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm (patřil ke sněmovní pravici).

Od roku 1850 se podílel na vydávání listu Vídeňský deník. Roku 1854 se stal jednatelem Českého muzea (místo Palackého). Poté působil jako poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady.

Roku 1885 byl jmenován členem Panské sněmovny (horní komory Říšské rady) a v roce 1898 byl povýšen do rytířského stavu.

Působil v Komisi pro soupis památek Prahy od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Tomek několikrát s manželkou navštívil Chotěboř, kde žil jeho švagr. V knize Paměti z mého života vzpomíná na své pobyty v tomto městě. Povídka Divoký Mikeš, kterou napsal, je inspirována jednou z chotěbořských pověstí.
Přátelill s Aloisem Jiráskem.

Jan Emanuel<br />Doležálek

Jan Emanuel
Doležálek

22.5. 1780 - 6.7. 1858

Narodil se v Chotěboři v rodině učitele. Pod vedením svého otce, učitele, který poznal jeho mimořádné nadání mohl hned po ukončení školy přijat za vokalistu v Jihlavě. Zde vystudoval gymnázium. Následovalo studium práv ve Vídni. Toto studium z existenčních důvodů ukončuje a na živobytí si vydělával vyučováním zpěvu a hrou na klavír. Nebyl jen hudebním teoretikem a pedagogem, nýbrž i znamenitým výkonným a tvůrčím umělcem, klavírním virtuosem a dobrým zpěvákem. Patřil mezi první propagátory české umělé písně. Měl velmi vřelý vztah k tehdejším našim literárním a buditelským kruhům. Stýkal se s Dobrovským, Purkyněm, Kollárem, Čelakovským a dalšími. Z hudebních skladatelů si vážil zejména Beethovena a Mozarta. Během svého působení ve Vídni nezapomínal ani na své rodné město a posílal tam české knihy.