Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Martin <br />Sodomka

Martin
Sodomka

Martin Sodomka se narodil v roce 1968. ve Svitavách. Je český grafik, výtvarník, vydavatel a autor dětské literatury.

Vzdělání VUT Brno, fakulta strojní, katedra management průmyslového designu. Začínal jako konstruktér v TOS Svitavy. V roce 1993 zakládá grafické studio. Od roku 1994 spolupracuje s vydavatelstvím Computer Press a do dnešního dne vytvořil cca 2500 knižních obálek. V roce 2012 vydává vlastním nákladem první knihu Edice technických pohádek Jak si postavit auto. Kniha byla inspirována vlastnoruční renovací staré nepojízdné Škody Octavia z roku 1963, se kterou autor později procestoval mnoho zemí Evropy. V následujících letech přibyly tituly Jak si postavit letadlo, Jak si postavit motocykl a Jak si postavit dům a Jak postavit železnici. Všechny knihy se ihned po uvedení na trh staly bestsellery. Daří se jim také v zahraničí, byly vydány již v 18-ti zemích světa (Korea, Dánsko, Itálie, Ukrajina, Rusko, USA, Německo, Holandsko, Čína, Lotyšsko, Francie, Španělsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Vietnam, Finsko a Turecko). Martin Sodomka je ženatý, má dvě děti.

František <br />Lašek

František
Lašek

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.

Antonín Josef Václav<br />Bennewitz

Antonín Josef Václav
Bennewitz

Narozen 26.3.1833 v Přívratě, zemřel 29.5.1926 v Doksech. Houslový pedagog a houslista, zakladatel Českého kvarteta.

Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera.

Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako Mildnerův nástupce, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Vychoval celou řadu vynikajících umělců. Jeho žáky byli Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel.

Bennewitzovo jméno si českotřebovští připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František  Matouš<br />Klácel

František Matouš
Klácel

7.4. 1808 -  17.3. 1882

Známe jej jako filozofa, spisovatele, básníka, pedagoga a také přítele Boženy Němcové, jež patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-1849. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu.

Byl nejmladším ze šesti dětí českotřebovského ševce Antonína Klatzla. V pozdějších letech si své jméno plně počeštil. Národní školu navštěvoval ve svém rodišti,v Litomyšli piaristické gymnázium (1825-1827) a filozofická studia absolvoval také v Litomyšli. Poté odešel studovat na Moravu. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš. V letech 1829–1833 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci.

Ještě než školu dokončil, byl povolán zpět do Brna, aby se sám stal profesorem filozofického ústavu. Po devíti letech, přestože patřil k nejlepším a nejoblíbenějším pedagogům, musel v r. 1844 z místa odejít. Důvodem byly svobodomyslné názory, jimiž navazoval na myšlenky B. Bolzana a na nátlak brněnského biskupa.

Krátce se objevil v Praze, následoval Liběchov (1844) s pracovním místem bibliotékáře zámecké knihovny barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. Přestože se mu zde líbilo, ani zde dlouho nevydržel a musel se vrátit zpět do brněnského kláštera. Zde se věnoval teoretické práci. V revolučním roce 1848 se horlivě účastnil politického dění jako člen Národního výboru a organizátor Slovanského sjezdu. V té době byl i redaktorem Týdeníku (s J. Oheralem) i Moravských novin a založil Českomoravské bratrstvo (1850–1851), prodchnuté myšlenkou celosvětového sbratření, do kterého také patřila Božena Němcová, I. J. Hanuš, Veronika Vrbíková a další. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a a pak se vrátil do Brna.

S Němcovou si dopisoval už od r. 1848 a pro ni také do Moravských novin psal své Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Je autorem sbírky Lyrické básně.

Klácel byl s největší pravděpodobností také autorem epitafu Boženy Němcové, který vyšel s nekrologem při úmrtí spisovatelky v Moravských novinách 28. ledna 1862.

Klácel od počátku těžil z toho, že v čele kláštera stál opat F. C. Napp (1790–1867), který se snažil učinit z kláštera středisko vzdělanosti. Již od r. 1830 konal v klášterní zahrádce pokusy profesor matematiky Aurelius Thaler (1796–1843), zakladatel klášterního herbáře. Po Thalerově smrti převzal péči o herbář i zahrádku právě Klácel, který ji (1848) zase předal Mendelovi (jemuž také pomáhal v počátcích jeho přírodovědeckých studií).

V letech 1849–1853 se významně podílel na založení a pak i činnosti moravské vzdělávací organizace Národní jednota sv. Cyrila a Methuda; krátce byl jejím (prvním) starostou a pak vedl její přírodovědný obor.

Byl rovněž členem k.k. Mähr.-Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, tj. společnosti sdružující přední odborné a veřejné pracovníky z Moravy a Slezska.

Začal vyučovat dívky ze zámožných rodin a sám se zabýval vědeckým studiem a zdokonaloval se v jazyce francouzském a anglickém. Zatrpkl a do určité míry přerušil i kontakty s českými vlasteneckými kruhy. Tehdejší ministr Jiskra, dřívější jeho žák mu opatřil pas, se kterým v srpnu 1869 odejel do Ameriky, aby se tu pokusil uskutečnit něco ze svých idejí.

Pracoval nejprve jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowa City (1869–1872). Publikoval naučné statě a překlady, věnoval se organizaci Jednot svobodomyslných a vydával časopisy Hlas Jednoty svobodomyslných (Chicago 1872–1881), Svojan (Chicago 1873) a Hospodář (Milwaukee 1879–1881). Zde psával pod jménem Ladimír. Štěstí které očekáva,l ale nenalezl. Žil v bídě, odkázán na pohostinství milosrdných krajanů.

Od počátku se zabýval etikou. Jeho Dobrověda je prvním novodobým českým pokusem o soustavný výklad etické látky. Dobrovědu – etiku dělil na vědu o dobru prostém (zákonu světa), dobru z osobní stránky a dobru vtěleném v lidstvo. Při chápání vývoje světa byl ovlivněn Darwinem. Na tomto etickém a vědeckém základě vypracoval svůj utopický projekt „cesty ke Svojanovu“, projekt obcí vytvořených na základě společné práce, odměn podle zásluh a vzájemné podpory

Zemřel v městečku Belle Plaine v rodině Františka Záleského. V roce 1884, tedy dva roky po Klácelově smrti postavili Klácelovi nad jeho hrobem pěkný pomník, dodnes největší a nejpěknější na celém hřbitůvku v Belle Plaine. Pomník byl zhotoven českým kamenickým mistrem Mendlíkem ze státu Wisconsin. Je obehnán mírnou podezdívkou a obsahuje nápis, Klácelovo heslo: "Osmělme se zmoudřeti!" Nedlouho potom byl postaven pomník Klácelovi taktéž na Národním hřbitově v Chicagu.

Z Klácelova literárního díla je nezbytné upozornit alespoň na jeho Básně (1836), dále Dobrovědu (1847), Počátky vědeckého mluvnictví českého (1843) a Listy o původu socialismu a komunismu (1849).

Jindřich <br />Růžička

Jindřich
Růžička

4.4. 1926 - 7.1. 2011

Narodil se v České Třebové, kde byl jeho otec učitelem. Brzy ztratil maminku a vyrůstal v rodině dědečka. V místě rodiště vystudoval reálné gymnázium (1937-1945), přičemž poslední měsíce druhé světové války prožil na nucených pracích v Semilech. V letech 1945-1947 studoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity učitelskou kombinaci předmětů filozofie – dějepis a od roku 1947 pokračoval na téže fakultě ve studiu československých dějin a pomocných věd historických, které ukončil v roce 1950. Souběžně absolvoval Státní archivní školu v Praze. K dosažení doktorátu obhájil v roce 1950 disertační práci o nejstarší českotřebovské městské knize, vydanou později tiskem pod názvem O knize města České Třebové z předhusitské doby.

Jeho životní dráha je spjata s městem Litomyšl, v němž po studiích pracoval jako archivář. Po odloučení archivu od muzea v roce 1953 se stal vedoucím Městského a od roku 1955 Okresního archivu v Litomyšli. Ve funkci ředitele Okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, který vznikl po územní reformě v roce 1960, setrval až do roku 1987, kdy odešel do důchodu. V roce 1957 se ujal vedení litomyšlské městské kroniky, kterou vedl nepřetržitě do roku 1976. Je autorem desítek vynikajících monografií, studií a zpráv, ale i článků popularizačních. V roce 1972 vyšel jeho Průvodce po Okresním archivu Svitavy, je spoluautorem či autorem dějin Svitav, Poličky, Litomyšle a Desné u Litomyšle. Mezi okruhy jeho zájmů patřily regionální dějiny, historie národního obrození, formování českého myšlení v 19. století (G. Schauer, T.G. Masaryk), dějiny filmu …

Nikdy také nezapomněl na své rodné město. Napsal řadu historických a monografických článků v Českotřebovském zpravodaji, je spoluautorem sborníku k 700. výročí města České Třebové (1978) i 1. ročenky českotřebovského městského muzea za rok 2004. V České Třebové zahajoval výstavy, přednášel na různých besedách, pronesl proslov při odhalení pamětní desky spisovateli, novináři a politikovi F.V. Krejčímu na jeho rodném domě čp. 11 v Klácelově ulici (1997). Za celoživotní přínos českému archivnictví byl PhDr. Jindřich Růžička v roce 2006 oceněn udělením medaile ministra vnitra České republiky „Za zásluhy o české archivnictví“. V roce 2002 obdržel „Cenu za přínos Městu Litomyšli“ za rok 2002.

Z díla: Litomyšl v kresbách Karla Vika (1959), Román o Drašarovi a poličských buditelích (1966). Dějiny města Poličky I, do r. 1848 (s J. Krušinou, 1966), Zrození kritika společnosti. Litomyšlská léta Huberta Gordona Schauera 1862-1892 (s J. Krušinou, 1966); s kol. Okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. Průvodce po fondech a sbírkách (1973); Frant. Matouš Klácel a jeho rodný kraj (1978).

Alois  <br />Musil

Alois
Musil

30.6. 1868 -  12.4. 1944

Musil se narodil 30. 6. 1868 v Rychtářově u Vyškova. Pocházel z chudé selské rodiny. Po maturitě (1887) vstoupil do bohosloveckého semináře v Olomouci. Roku 1891 byl vysvěcen na kněze a začal působit jako katecheta na obecných a měšťanských školách. Významný pro něho byl rok 1895, kdy získal v Olomouci doktorát a posléze odjel na dvouletý pobyt do dominikánské biblické školy v Jeruzalémě, odkud podnikl své první výzkumné výpravy.

Od roku 1897 působil na několika místech (Bejrút, Olomouc, Londýn, Cambridge, Berlín, Vídeň), v letech 1898–1902 uskutečnil řadu cest na Arabský poloostrov a na Blízký Východ (Jordánsko, Sýrie, Libanon, severní Moab, jižní Palestina atd.), motivovaných zájmem nejen o starozákonní studium, ale i o lingvistiku, topografii a etnografii.

Roku 1898 učinil významný objev: objevil letohrádek Kusejr Amra z 8. stol., na jehož freskách dokazoval existenci islámského figurálního malířství v raném islámu, v letech 1900–1902 při opakovaných návštěvách zdokumentoval památky i malby, kartografické poznatky zpracoval v množství map a ukončil své prví období výzkumných cest. Kniha Kusejr Amra (1902) se stala vědeckým přínosem v oboru starosemitské a římské archeologie, arabského národopisu i zeměpisu a přinesla Musilovi světové uznání.

Roku 1908 přešel Musil z Olomouce trvale na vídeňskou univerzitu, kde byl jmenován řádným profesorem pomocných věd biblických a arabštiny (1909). V letech 1908–1912 opět cestoval po Arabském poloostrově, žil mj. u kmene Ruálů, kde se stal spolunáčelníkem se jménem Músa ar Rueili. Roku 1917 podnikl poslední cestu do Orientu (Cařihrad, Malá Asie, Sýrie, Palestina), při níž vedl vojensko-politickou misi.

Po vzniku Československé republiky se roku 1920 vrátil do vlasti a přijal místo profesora. Stal se jednou z nejvýznamnějších autorit světové orientalistiky, v letech 1926–28 vyšlo Musilovo celoživotní vědecké dílo v šesti svazcích (Oriental Explorations and Studies). Roku 1938 odešel Alois Musil do penze, žil na svém statku, kde se vedle vědecké práce věnoval i zemědělství.

Rozsáhlý shromážděný dokumentární materiál zpracoval Musil v řadě beletrizovaných cestopisů, mládeži určil dobrodružně laděné prózy z orientálního prostředí, v nichž kromě napínavosti kladl důraz na úctu k odlišné kultuře, cit pro etnickou specifičnost i porozumění pro emancipaci arabských národů. Část jeho díla zůstává dodnes v rukopise.