Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Antonín Josef Václav<br />Bennewitz

Antonín Josef Václav
Bennewitz

Narozen 26.3.1833 v Přívratě, zemřel 29.5.1926 v Doksech. Houslový pedagog a houslista, zakladatel Českého kvarteta.

Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera.

Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako Mildnerův nástupce, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Vychoval celou řadu vynikajících umělců. Jeho žáky byli Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel.

Bennewitzovo jméno si českotřebovští připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.

Oskar <br />Schindler

Oskar
Schindler

Oskar Schindler se narodil 28. dubna 1908 na Jihlavské (dnes Poličské) ulici č. 24. Pocházel z rodiny drobného podnikatele Hanse Schindlera a jeho ženy Františky. Po absolvování povinné školní docházky (1915 – 1920) se nechal zapsat ke studiu na vyšší reálné škole. Tu však musel v roce 1924 opustit, snad pro padělání studijních výsledků. Už v té době se objevila výstižná přezdívka Schindler – gauner. Zamiloval si ženy, bezstarostný život, auta a rychlé motocykly. Jeho nezkrotnost a konflikty se zákonem jej dovedly k roztržce s otcem, u něhož pracoval.
Na jedné z obchodních cest se seznámil s Emílii Pelzlovou ze Starého Maletína. Osobní kouzlo a šarm mladého muže na Emílii tak zapůsobil, že i přes odpor rodičů, svolila ke sňatku, který se uskutečnil 8. března 1928. Jejich šťastné manželství netrvalo dlouho a skončilo krachem, i když Emílie Oskara doprovázela při důležitých životních rozhodnutích a sehrála významnou roli i v péči o vězně v Brněnci.
V konfliktních 30. letech 20. století, kdy republiku těžce postihla hospodářská krize, se Oskar Schindler pokusil podnikatelsky uchytit. Zcela bezúspěšně. Vrátil se ke starému způsobu života, což znamenalo i nutnost vysokých příjmů. Stal se členem Henleinovy strany SdP a později i Hitlerovy NSDAP. Mladého muže zlákala i práce pro říšskou zpravodajskou službu abwehr, se kterou spolupracoval od roku 1935. Podílel se na špionážní činnosti proti Československu a Polsku, získal důležité kontakty, ale současně neunikl pozornosti čsl. rozvědky. Výsledkem bylo Schindlerovo zatčení v hotelu Ungar (dnešní hotel Slavia) na svitavském náměstí 18. července 1938. Po výsleších v Brně byl odsouzen k nepodmíněnému vězení, ale po Mnichovském diktátu byl na základě amnestie propuštěn. Společně se svou ženou Emílií se přestěhoval do Moravské Ostravy.
Díky svým kontaktům začal zaměstnávat polské dělníky. Od roku 1940 se ve větší míře začali mezi zaměstnanci objevovat Židé. Schindlerova továrna měla mezi pracovníky židovské národnosti pověst útočiště.  Na jaře roku 1944 se panika nacistů tolik zvýšila, že bylo rozhodnuto urychleně likvidovat mnohé tábory a jejich vězně. Začaly horečnaté přípravy proslulého Schindlerova seznamu.
Schindler zorganizoval přesun necelé tisícovky svých dělníků (včetně několika malých dětí) do továrny v Brněnci, kde byl v bývalém textilním podniku postaven tábor. Nelze předpokládat, že tábor v Brněnci byl nějakým rájem, ale jisté bylo, že Schindler se snažil osud svým Židům ulehčit. Brněnec byl osvobozen 8.května 1945. Krátce předtím Schindler s manželkou a několika prominentními vězni, kteří mu měli dosvědčit jeho zásluhy, opustili továrnu a mířili k americkým liniím. Po válce Schindler působil nějaký čas v Německu, později emigroval doi Argentiny. Zemřel 9.října 1974 ve věku 66 let v Hildesheimu v Německu.
Svitavy mají několik fyzických připomínek na Oskara Schindlera:
V roce 1993 byla v nadačním domě na svitavské náměstí umístěna pamětní deska.
V roce 1994 naproti rodnému domu Oskara Schindlera v parku Jana Palacha byla odhalena pamětní deska s nápisem " Nezapomenutelnému zachránci života 1200 pronásledovaných Židů.
V roce 2000 vznikla a v roce 2008 byla rozšířena v městském muzeu a galerii stálá expozice "Hledání hvězdy Davidovy".

František <br />Rybička

František
Rybička

Byl nejmladším ze tří dětí manželů Josefa a Veroniky Rybičkových z České Třebové. Základní školu pravděpodobně ukončil ve „staré“ českotřebovské škole v Klácelově ulici čp. 11 (Gzílův dům), gymnazijní studia, podle posledních výzkumů, vykonával ve Vídni, Litomyšli, Příboře a Kroměříži. Kde dokončil filozofii, nutnou k dalšímu studiu medicíny na univerzitě, není do dnešních dnů známo. První rok absolvoval ve Vídni. Lékařství studoval v Praze a ve Vídni, kde promoval v roce 1838.  


Po ukončení studií se usadil v rodném městě České Třebové. Nejdříve žil v otcovském domě čp. 22 na náměstí (dnes bar a herna U Kašny), později se přestěhoval do nově postaveného domku čp. 605 na úpatí Jelenice.


Doktor Rybička se vedle své lékařské praxe věnoval různým koníčkům a také veřejnosti. V roce 1848 se stal prvním konstitučním starostou města, pracoval v Sokole, Občanské besedě, spoluzaložil Občanskou záložnu, patřil k prvním divadelním ochotníkům. Věnoval se filozofii, botanice (sestavil obsáhlý herbář českotřebovské flóry), vlastnil bohatou několikajazyčnou knihovnu, překládal díla italsky, latinsky a řecky píšících autorů (např. Boccacciův Dekameron).


Úřad starosty města vykonával do září 1850, kdy jej vystřídal kupec Jan Čížek. V roce 1872 se zasloužil o postavení akciového pivovaru v České Třebové. Do tohoto podniku vložil veškeré své úspory, o které později přišel. Byla to také jedna z příčin jeho dobrovolného odchodu ze života. Domek pod svahem Jelenice byl vydražen, dluh 3000 zlatých zaplatil synovec Augustin Vyskočil.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Lašek

František
Lašek

22. 11. 1872 - 4.5. 1947

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.

Bohuslav <br />Březovský

Bohuslav
Březovský

25. 11. 1912 -  24.6. 1976

Spisovatel a dramatik. Narodil se v učitelské rodině v roce 1912.  První školné léta prožil v Rohozné, později v Poličce. Tam také vystudoval gymnázium a filozofickou fakultu navštěvoval v UK v Praze.
V době svých vysokoškolských studií se podílel na vydávání protifašistického časopisu Mladá kultura.Po studiích pracoval v nakladatelství Dětská kniha. Koncem německé okupace prošel internačním táborem. Po osvobození se věnoval novinářství a pracoval jako scénárista a dramaturg v Čsl. st.filmu. Stal se šéfredaktorem časopisu Květen a posléze se věnoval jen práci spisovatelské. Život B. Březovského poznamenaly dvě světové války a koncentrační tábor. Zemřel zákeřnou nemocí v Praze v necelých 64 letech.
Dětská léta prožitá v Rohozné připoutala Březovského k obci až do smrti. Na svou rodnou obec, dobu klukovských toulek, chudobu vesničanů po první světové válce, na milá prostředí okolí školy, osudy svých strýců Jana, Jaroslava a Antonína nezapomněl ani při svých studiích, ani jako spisovatel a dramatik. Do Rohozné zajížděl velmi často. K příbuzným a pak už jenom k přátelům.
Rohoznou uvedl B. Březovský do literatury. Inspirován žlutou školou, potokem ve školní zahradě a jejím okolím, osudy a vzájemnými vztahy lidí v obci - to vše uložil do svých románů, povídek a pohádek. V Poličce je po něm od roku 2017 pojmenovaná ulice v nové zástavbě vznikající směrem na město Bystré. Z jeho děl např. Blíženci života, Zlatá jeskyně,Věční milenci, Čistá duše, Vzdušné zámky, Tajemný hrad Svoajnov.

Ladislav <br />Záruba

Ladislav
Záruba

25. 11. 1886 -  24.4. 1963

Profesor Vysoké školy technické v Brně, vědec světového jména.

Stal se chloubou své rodné obce Rohozná, kde se 25.11.1886 narodil. Pocházel z početné rodiny venkovského učitele. Svou prací a pílí získal Ladislav Záruba četné akademické tituly a nejvyšší vyznamenání. Je jen málo vědeckých pracovníků, kteří se mohou prokázat tak rozsáhlou a bohatou životní náplní, jaká se projevovala v jeho pedagogické, odborné, publikační a vědecké činnosti.Střední vzdělání nabyl na reálce v Novém Městě na Moravě. Vysokou školu technickou v Brně ukončil v roce 1911 vykonáním II. státní zkoušky s vyznamenáním. 

Celé životní vědecké dílo je obsaženo ve více než 90. vědeckých a odborných článcích, publikacích, spisech a knihách, z nichž mnohé jsou přeloženy do cizích jazyků, jednak v bohaté činnosti v oboru staveb mostních, kde uplatňoval s velkým úspěchem bohaté teoretické znalosti.

Rozsáhlý by byl výčet všech prací profesora Ladislava Záruby a všechny práce ukazují, že při jeho vědecké činnosti, zaměřené pro dosažení vyšší hmotné a kulturní úrovně lidské společnosti, je teorie nerozlučně spjata s praxí.

Od roku 1945 byl hlavním redaktorem vědeckého sborníku Vysokého učení technického v Brně. Zastával také funkci děkana inženýrského stavitelství.