Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Ladislav <br />Záruba

Ladislav
Záruba

Profesor Vysoké školy technické v Brně, vědec světového jména.

Stal se chloubou své rodné obce Rohozná, kde se 25.11.1886 narodil. Pocházel z početné rodiny venkovského učitele. Svou prací a pílí získal Ladislav Záruba četné akademické tituly a nejvyšší vyznamenání. Je jen málo vědeckých pracovníků, kteří se mohou prokázat tak rozsáhlou a bohatou životní náplní, jaká se projevovala v jeho pedagogické, odborné, publikační a vědecké činnosti.Střední vzdělání nabyl na reálce v Novém Městě na Moravě. Vysokou školu technickou v Brně ukončil v roce 1911 vykonáním II. státní zkoušky s vyznamenáním. 

Celé životní vědecké dílo je obsaženo ve více než 90. vědeckých a odborných článcích, publikacích, spisech a knihách, z nichž mnohé jsou přeloženy do cizích jazyků, jednak v bohaté činnosti v oboru staveb mostních, kde uplatňoval s velkým úspěchem bohaté teoretické znalosti.

Rozsáhlý by byl výčet všech prací profesora Ladislava Záruby a všechny práce ukazují, že při jeho vědecké činnosti, zaměřené pro dosažení vyšší hmotné a kulturní úrovně lidské společnosti, je teorie nerozlučně spjata s praxí.

Od roku 1945 byl hlavním redaktorem vědeckého sborníku Vysokého učení technického v Brně. Zastával také funkci děkana inženýrského stavitelství.

Milena <br />Lukešová

Milena
Lukešová

Spisovatelka a básnířka pro děti a mládež.

Nakladatelská redaktorka, spisovatelka, překladatelka z ruštiny.  Po maturitě (1941) na reálném gymnáziu v Litomyšli studovala němčinu, francouzštinu a angličtinu v Jazykovém ústavu v Praze a od 1945 angličtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studia však nedokončila. Později (1953-58) vystudovala dálkově překladatelství na Vysoké škole ruského jazyka a literatury. Roku 1967 získala titul PhDr. prací K problematice slovní hříčky z hlediska překladu. Po roce 1945 pracovala jako překladatelka a externí lektorka v řadě nakladatelství, od 1962 pùsobila ve Státním nakladatelství dětské knihy, respektive Albatros, jako redaktorka, později vedoucí redaktorka literatury pro nejmenší děti. Roku 1975 ze zdravotních důvodů zaměstnání opustila, s nakladatelstvím však spolupracovala externě. Od 1984 je externí konzultantkou dětské literatury na univerzitě v Bostonu. Podílela se na činnosti české sekce Společnosti přátel knihy pro mládež organizace IBBY (International Board on Books for Young People). Spolupracovala s rozhlasem, televizí a řadou periodik (Dikobraz, Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Literární noviny). Překládala z ruštiny prózu i poezii pro děti a odborné práce. Psala hlavně knížky pro nejmenší děti a začínající čtenáře, např. leporela, sbírky veršů, obrázkové knížky, obrazové encyklopedie, ale i poezii pro dospívající.

Valentin Oswald <br />Ottendorfer

Valentin Oswald
Ottendorfer

Svitavský rodák Valentin Oswald Ottendorfer neměl v životě na růžích ustláno. Pocházel ze soukenické rodiny - soukenictví bylo tehdy na vrcholu své slávy - a byl tedy materiálně zajištěn. Sourozenců měl nespočet, jedenáct, i když se dospělého věku dožilo pouze šest. Oswald musel být bystrým dítětem, byl předurčen ke studiu.  Nejdříve na piaristickém gymnáziu v Litomyšli , pak na vídeňské a pražské univerzitě.

Obory filozofie a a právo utvářely jeho světový názor a formovala jej nově se rodící občanská společnost. Přičichl k demokracii a všeobecným hodnotám svobody a tyto principy do konce svého života neopustil. v roce 1848 bojoval pod praporem studentských legií na pražských barikádách a revoluci prožíval na ulicích mnoha německých měst ve Vídni. V tomto období si korespondoval s ruským revolucionářem Bakuninem. Rakouská policie takové " demokratické živly" nemilosrdně stíhala a  zatykač, který byl na zločince vystaven, přiměl Ottendorfera k emigraci do USA.

Bez rozloučení s rodinou, bez vzdělání a znalosti anglického jazyka se mladý muž ocitl v newyorském přístavu. Začal pracovat jako nádeník, pomocný dělník a po nocích se učil novému jazyku a do sebe nasával atmosféru amerického prostředí. S pomoci přátel se stal zanedlouho sazečem vlivného německého deníku New Yorker Staats-Zeitung, který patřil německým emigrantům, rodině Uhlových. Ottendorfer postoupil do redakce, glosoval politický život v Americe a zdálo se, že se v novém domově uchytil. Navíc mu přálo i štěstí.

Koncem padesátých let se do něj zamilovala vdova po majiteli listu Anna Uhlová. Sice bylo o několik let starší, ale plná energie, zkušeností a jistého půvabu. Ottendorfer přijal do své péče i šest potomků z Annina manželství.V té době Oswald vážně onemocněl, často se léčil v evropských lázních,ale do rodných Svitav se podívat nesměl. Teprve amnestie otevřela hranice a rakousko-uherské vyrovnání přineslo i nové impulzy.

Koncem sedmdesátých let se manželé Ottendorferovi stali váženými americkými občany. On jako člen demokratické strany se bezmála stal starostou New Yorku (kandidaturu odmítl) a ona stála u zrodu mnoha dobročinných ústavů - sirotčinců, chudobinců a nemocnic. Razili heslo, které je platné i dnes: kdo má zdravé ruce a může pracovat, pracovat musí! Ostatním je zapotřebí pomoci. Věděl o čem mluví.

Svitavy se od 50.llet 19. století potýkaly s problémy zdravotnictví, osvěty a školství. Chyběly nemocnice, chudí se díky ekonomickým krizím ocitali v mezních situacích. Proto město s radostí přijalo Ottendorferovu nabídku finančně se podílet na vzniku nové nemocnice a sirotčince a chudobince. V roce 1886 byly obě instituce za velké slávy a Ottenderferovy přítomnosti otevřeny. Na Ottendorferově ulici stál sirotčinec a chudobinec a na počest mecenáše byla před budovou postavena bronzová busta. To Svitavštíí ještě netušili, že v roce 1892 vznikne ústav, který se stal vzorovou institucí pro moravská města.

Necelé dva roky stačily k tomu, aby na místě Ottendorferova rodného domu vznikla knihovna a čítárna s přednáškovým sálem. Mecenáš celou stavbu financoval a podílel se na nákupu knihovního fondu. V teplých srpnových dnech 1892 přijel Oswald v doprovodu své nevlastní dcery do Svitav. Podruhé a naposled! Dědictví, které městu zanechal je dodnes živé. Knihovna měla v depozitech ukryto na 23 tisíce svazků a stala se tak největší německou knihovnou na Moravě. Jaké musely být přednášky a koncerty, které se zde odehrávaly. A když v roce 1929 do města přijel prezident Masaryk, zavedli jej představitelé města právě sem.

Ottendorfer zemřel ve svém bytě v New Yorku v prosinci  roku 1900. V New Yorku je také pohřben na Greenwoodském hřbitově. V Americe po něm zůstalo množství fungujících ústavů a veřejných škol. Měl rád i Svitavy, pamatoval na svou matku - ostatně socha Mateřské lásky ve Svitavách je toho důkazem. Dnes je jméno Ottendorfer ve Svitavách také často skloňováno.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef <br />Kaizl

Josef
Kaizl

10.6. 1854 -  19.8. 1901

Narodil se 10. 6. 1854 ve Volyni. Josef Kaizl byl český národohospodář, profesor UK v Praze, poslanec říšské rady a spoluzakladatel českého realismu.

Rodina se často stěhovala - otec byl kontrolorem berního úřadu. Roku 1861 byl přeložen služebně do Ústí nad Orlicí, poté do Litomyšle (od 1868). Josef studoval v Rumburku, Praze a Litomyšli. Gymnaziální studia zakončil maturitou na malostranském gymnáziu v Praze. Poté vystudoval práva na Univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze (absolvoval r. 1876) a pokračoval studiem ekonomie na Univerzitě Štrasburk. Národohospodář, profesor UK v Praze, poslanec Říšské rady, spoluzakladatel českého realismu. V letech 1880–84 koncipientem Zemského výboru Království českého. V roce 1890 vstoupil do mladočeské strany. V letech 1898-99 rakouským ministrem financí. Publikoval knižně i časopisecky (Athenaeum, České listy), v německých a italských odborných listech. Zemřel 19. 8. 1901 v jihočeských Myslkovicích.

Fridolin <br />Aichner

Fridolin
Aichner

5.8. 1912 -  13.4. 1987

Spisovatel, básník, pedagog. Pocházel z učitelské rodiny. Vyrostl na Hřebečsku. Studoval v Moravské Třebové a po maturitě 1931 odešel do Prahy na  univerzitu, kde studoval germanistiku a slavistiku. V roce 1936 získal doktorát s disertační prací na téma fonetická geografie či Hláskosloví Hřebečských nářečí (die Lautgeographie der Schönhengster Mundarten). Poté působil jako učitel v Novém Jičíně a Moravské Třebové. V roce 1939 byl povolán k Wehrmachtu. Po šesti letech vojenské služby a třech letech v zajetí odešel do Gochu z důvodu vyhnání Němců z Československa a tam pracoval jako pedagog. V roce 1960 obdržel cenu Sudetoněmeckého svazu, v roce 1966 kulturní cenu Hřebečska a v roce 1977 Východoněmeckou kulturní cenu. Dr. Fridolin Aichner zemřel 13. 4. 1987 v německém Gochu.

Publikoval již od mládí časopisecky, první knihu vydal v roce 1951, poté mu vyšlo několik románů, povídek, divadelních a rozhlasových her, psal také básně a knížky pro děti. Některé knihy jsou autobiografické, zabývá se také soužitím Čechů a Němců v sudetském prostředí, často v oblasti Hřebečska. Mezi nejznámější díla Fridolina Aichnera patří Der Kuckuck lacht aus dem Domenstrauch (Kukačka se směje z trnitého keře), Die Erlösung des Peter Brachtel (Vykoupení Petra Brachtla), Die Welt war voller Wunder. Geschichten aus meiner Kindheit (Svět byl plný zázraků. Příběhy z mého dětství), Der Doppelselbstmord (Dvojitá sebevražda), Auf verwehter Spur (Na zaváté stopě), Kornblumen und roter Mohn (Chrpy a vlčí mák), Das Mädchen, das der Ostwind brachte (Dívka, kterou přivál východní vítr).

František Xaver<br />Koráb

František Xaver
Koráb

22.8. 1762 -  15. 10. 1843

Narodil se 22. 8. 1762 v Ústí nad Orlicí, zemřel 15.10.1843 v Litomyšli. Lékař, homeopat.

Na pražské univerzitě vystudoval medicínu. Promoval 26. června 1789. V roce 1794 dostal místo panského lékaře v Litomyšli. Neutěšené finanční problémy litomyšlského panství a zvláště pak velký požár Litomyšle v roce 1814 vedl dr. Korába k hledání nového působiště. Nalezl jej v Žamberku a opět v panských službách. V Žamberku byl dr. Koráb prvním kvalifikovaným lékařem. Dr. Koráb se oddal homeopatii, léčebné metodě tehdy nové, ale v Rakousku dvorským dekretem z 21. října 1819 zakázané.
Na základě tohoto zákazu byl obviněn z nepřípustného způsobu léčení a byl proti němu veden proces. Proces byl zahájen 17. března 1830 a trval celé tři roky. Zda byl dr. Koráb uznán vinným, nevíme. Koráb napsal údajně i odborný spis o homeopatii, ale rukopis se po jeho smrti ztratil. K sepsání jej pravděpodobně vedla skutečnost, že dvorským dekretem z 10. února 1837 byl zákaz homeopatie zrušen. Usadit se chtěl v Ústí nad Orlicí. 
Do života dr. Korába těžce zasáhla výstavba železnice z Vídně přes Olomouc do Prahy. V Ústí nad Orlicí byla její trasa projektována právě v místech mezi náhonem Podhorského mlýna a svahem Kalvárie, tedy místy jeho zahrady. Státní železniční správa zabrané pozemky sice vykupovala a podle daných směrnic za ně dávala náhradu podle jakosti půdy, v tomto případě 494 zl. za jitro. Zaplatila však jen ta místa, která byla doslova stavbou zasypána. Tak se stalo, že náhradu dostal jen Josef Koráb, bratr dr. Korába, a jen za parcelu.
Železnice zahájila provoz v srpnu 1845, ale toho se dr. Koráb již nedožil. Zemřel v Litomyšli 15. října 1843 na celkové ochrnutí. Ve sbírkách Městského muzea je uložen např. jeho vysokoškolský diplom.