Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jan <br />Bäumler

Jan
Bäumler

Narodil se v Tachově a do našeho města přišel v roce 1902. Se svým společníkem Josefem Bittnerem. Založili zde známou firmu "Bäumler a Bittner", závod pokrývačský a asfaltérský, podnikatelství betonových prací a instalace hromosvodů.


Jan Baűmler působil v mnoha českotřebovských spolcích. Byl spoluzakladatelem Řemeslnické besedy, předsedou spolku Vzájemnost, prvním místopředsedou Živnostensko-obchodnické strany středostavovské, starostou Východočeské hasičské župy Hubálkovy a starostou Sboru dobrovolných hasičů v České Třebové. Pracoval také ve funkci místopředsedy Městské spořitelny a Okrašlovacího spolku, v městském zastupitelstvu a ve správní radě živnostenské pokračovací školy.
Zemřel v litomyšlské nemocnici ve věku 81 let.

Marie <br />Sedláčková

Marie
Sedláčková

Marie Sedláčková z Horní Sloupnice zvaná Manka se narodila 13. března 1923 v Horní Sloupnici u Litomyšle jako první ze tří dětí manželů Sedláčkových. Otec byl Čech, matka pocházela z německé pohraniční obce Knapovec. Jako studentka litomyšlského a pražského gymnázia v roce 1942 maturovala na litomyšlském gymnáziu. Chtěla se stát lékařkou. V důsledku války se však brány univerzit zavírají. V době okupace existovalo na Litomyšlsku rozsáhlé odbojové hnutí. Po 15. březnu 1939 se do odbojové práce zapojovaly také další skupiny obyvatelstva mezi nimi i studující. V Litomyšli to byli především studenti reálného gymnázia a učitelského stavu. Patřila mezi ně i Manka. V květnu 1940 nabývají postupně akce mládeže na organizovanosti. Jednotlivé skupinky studentů se spojily v ilegální organizaci. Členové organizace se snažili současně získat spojení i s dělníky a vesnickou mládeží. V roce 1942 byl zatčen vedoucí této organizace, spolu s některými dalšími spolupracovníky a přišel 27. květen 1942 - atentát na Reinharda Heydricha. Po vyhlášení stanného práva začalo zatýkání jednotlivců i celých skupin a jejich hromadné popravy. 18, června 1942 byl na pardubickém Zámečku popraven chlapec Marie Sedláčkové. Zatýkání dalších členů studentské organizace pokračuje i v roce 1943. V této době se součástí Mančiny ilegální práce stávají cesty do pohraničí, zajišťování falešných dokladů a další činnosti. 14. 12. 1942 byla přijata do veterinárního ústavu v Ivanovicích na Hané, kde hodlala získat kmeny nakažlivých chorob. 17.4.1943 rozvazuje pracovní poměr, stěhuje se a s získaným materiálem dále pokračuje ve své činnosti. Píše se rok 1944. Kultivované bakterie jsou Mankou využívány k šíření nakažlivých nemocí mezi osobami německé národnosti a mezi domácími zvířaty na německých usedlostech. Dále bylo pomocí kyseliny pikrinové u osob české národnosti nakomandovaných na nucené práce docilováno vyvolání umělé žloutenky, aby jejich odjezd mohl být zmařen. Spolupráce s Ivanovicemi trvala až do února 1945, kdy bylo nutné po zásazích gestapa veškerou práci přerušit. Další z jejích činností již od roku 1942 bylo dodávání prádla ušitého z materiálů získaných v německých skladištích do internačního tábora ve Svatobořicích. Na podzim 1944 se Manka zapojuje do ilegální organizace R3 jako spojka známá na Moravě též pod jménem Pavla. Po smrti vedoucího R3 se řada členů postupně zapojovala do partizánských oddílů. Manka dále vystupovala jako kurýr R3, ale ve skutečnosti pracovala samostatně. Od února 1945 již zná gestapo její totožnost a snaží se jí všemožně dopadnout. Z té doby lze v blízkosti jména Marie Sedláčkové zaznamenat četná jména partizánských oddílů a odbojových skupin. Manka se pro gestapo stává klíčovou osobou pro odhalení moravského odboje. Na scénu vystupuje Jan Dvořák jeden z konfidentů gestapa. Manka mate stopu gestapa změnou zevnějšku a jména. 10. března 1945 je domluvena schůzka Manky s Janem Dvořákem na mostě u vesnice Luleč. Přichází tam se dvěma partyzány a netuší, že ji tam čeká zrada v podobě členů gestapa skrytých v záloze. Dochází ke střetu mezi partyzány a gestapem, který skončil zajetím Manky a jednoho z partyzánů. Po výsleších a mučení byla z Kounicových kolejí odvezena 7. dubna 1945 na transport KL 3 o celkovém počtu 207 osob, z nichž většina byli pomocníci a spolupracovníci partyzánů z Moravy Tito lidé měli být bez soudu popraveni. Transport dorazil 9. dubna do Mauthausenu. 10. dubna 1945 jsou vězni popraveni v plynové komoře. Tím by snad život této smělé dívky byl u konce. Přímý svědek smrti žen z transportu v plynové komoře však chybí a ve zprávě nalezené po válce nedaleko letiště ve Vysokém Mýtě bylo uvedeno, že se Manka dostala do Göteborgu ve Švédsku a leží tam v nemocnici. Tato zpráva byla po válce zástupcem ČSR po jeho návratu ze Švédska vyvrácena.

Bedřich  <br />Peška

Bedřich
Peška

Narodil se 25. 10. 1820 v Ústí nad Orlicí. Syn mydláře, který provozoval svou živnost v čp. 130 (později Hotel Praha). Studoval v Litomyšli a Brně, první literární pokusy pod vlivem svého profesora F. M. Klácela. Jako student práv byl aktivním účastníkem bouří roku 1848. Od r. 1849 úředník pražského magistrátu. Autor textů k hudebním skladbám, povídek, pověstí, básní a pořekadel. Překládal z cizí literatury - libreta oper a operet italských, francouzských a německých, dále básně Adama Mickiewicze a bajky Jeana de La Fontainea. Přispíval do Havlíčkovy České včely, Květů, Světozoru, ale také ostrými satirickými básněmi s politickým zaměřením do Humoristických listů. Na sklonku života pobýval v Brandýse nad Orlicí a Chocni. Z díla: Vlasti své buď Čechu věrný; Sláva Ti, vlasti má aj. Zemřel 15. 6. 1904 v Praze.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Lašek

František
Lašek

22. 11. 1872 - 4.5. 1947

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.

Emil <br />Musil-Daňkovský

Emil
Musil-Daňkovský

7. 11. 1857 - 8.2. 1941

Školu navštěvoval v rodné vsi a ve Svitavách, kde se učil německy. V roce 1871 odešel na evangelický vzdělávací ústav do Staré Čavy u Velkého Hlohova a v roce 1873 již učil na evangelické škole v Mikulůvce u Vsetína na Moravě. Byl to člověk, který se stále vzdělával. V roce 1877 odmaturoval a získal tak vysvědčení učitelské dospělosti. Učil na několika místech, až v roce 1882 byl ustanoven učitelem a správcem školy v Mokrém.
Byl zakladatelem Čtenářsko-hospodářské besedy, působil v ní jako jednatel a předseda. Angažoval se také v učitelské jednotě Budeč Opočenská v Dobrušce, kde přijal funkci předsedy. Byl redaktorem časopisu Lovecká besídka (od srpna 1894 do července 1902 vyšlo 8 ročníků). Byla to sbírka poučného a zábavného čtení pro přátele myslivosti a přírody. Časopis přinášel básně, romány, novely, fejetony, úvahy, povídky a články s loveckou a přírodopisnou tematikou. Publikoval zde např. Alois Jirásek nebo F. S. Kodym. Redakce časopisu byla v mokerské škole. Dále přispíval do českých časopisů, především pedagogickými články pro mládež. Publikoval také do časopisů Lovecký obzor, Lesnický týdeník, Z lesů. Samostatně vydal přes 20 spisů.
Překládal z němčiny a francouzštiny (např. Karla Maye). Psal články z oboru pěstitelství, chovatelství, věnoval se vlastivědě. Byl redaktorem Myslivecké besídky.
Emil Musil používal často pseudonymů: E. ze Lví Hory, Sylvanus, E. Lubinský, Cyril Sekáček, J. Zástěra, J. Kutnohorský, Konstantin Tichý, E. M-D.
Zatím zjištěný seznam jeho prací je na stránkách kroniky obce Mokré v oddíle Dílo Emila Musila-Daňkovského, který se postupně doplňuje.

Ilja <br />Pek

Ilja
Pek

5. 11. 1945 -  25. 11. 1998

Ilja Pek se narodil v České Třebové. Zde vychodil základní školu a vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu. Po maturitě na tehdejší SVVŠ jej náklonnost k přírodním vědám nasměrovala k dalšímu studiu na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 1963 stal posluchačem oboru geologie s orientací na paleontologii. Fakultu absolvoval v roce 1968 po obhájení diplomové práce “Agnostidní trilobiti středočeského ordoviku”.

Pro výborné studijní výsledky jej doporučil významný paleontolog prof. Zdeněk Špilar na místo asistenta Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Nastoupil tedy na katedru geologie. Zde vyučoval paleontologii, ale i jiné obory geologických věd, zastával funkci vedoucího katedry, dosáhl titulu doktora přírodních věd, vědecké hodnosti kandidáta věd a byl jmenován docentem.


Další ze zájmových oblastí doc. Peka se stala ichnologie, tj. studium stop po životních projevech vyhynulých organizmů. Patřil mezi přední odborníky na trilobitovou faunu a také ve výzkumu fosilních stop po životě (ichnofosilií). Významnou prací sev tomto oboru stala monografie “Úvod do studia fosilních stop”, vydaná společně s R. Mikulášem v roce 1996.

Stěžejním tématem Pekova bádání byl také výzkum fauny ledovcových souvků (uloženin), zavlečených na území severní Moravy a Slezska kvartérním ledovcem. I v této oblasti se doc. Pek vypracoval v jednoho z předních odborníků a výsledky jeho studia byly oceněny i v mezinárodním měřítku. Stal se členem německé vědecké společnosti pro výzkum souvků Gesselschaft für Geschiebe Forschung v Hamburku. Také další věhlasná vědecká společnost, International Paleontological Association v USA jej přijala mezi své členy. Takřka samozřejmostí bylo jeho členství v České geologické společnosti v Praze.

Stal se učitelem svými studenty uznávaným a respektovaným. Učební text “Základy zoopaleontologie”, zpracovaný doc. Pekem společně s kolegy Z. Vašíčkem, Z. Ročkem, V. Hajnem a R. Mikulášem, nebude ještě dlouho překonán.

V roce 1988 byl jako mezinárodně uznávaný odborník požádán o revizi ordovické trilobitové fauny z nalezišť ve Španělsku a v Bolívii.

V roce 1993 byl doc. Pek jmenován vedoucím katedry geologie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci Byl zvolen předsedou Poradního sboru Slezského zemského muzea v Opavě a jako spolupracovník muzeí v Olomouci, Šumperku, Moravské a České Třebové se podílel na revizi a determinaci paleontologických sbírek, v některých případech i na přípravě expozic. Po instalaci moderní geologicko - paleontologické expozice v muzeu v Moravské Třebové plánoval vybudování podobné expozice v našem městském muzeu.

Všechny své poznatky pochopitelně nestačil publikovat. I tak je seznam jeho prací úctyhodný a zahrnuje jak drobné příležitostné články, tak i obsáhlé studie a monografie.

Hluboký zájem o historii, regionální historii a vlastivědu jej přivedl mezi pracovníky Městského muzea v České Třebové, kde se významně podílel na přípravě několika zajímavých vlastivědných publikací. (např. napsal společně s Mgr. Milanem Michalskim obsáhlou publikaci Neživá příroda Českotřebovska). Publikoval také v Českotřebovském zpravodaji.

Pekova sbírka druhohorních a třetihorních fosílií z našeho regionu o úctyhodném počtu více než 21 000 jedinců se v roce 2002 stala součástí geologicko-paleontologické sbírky Městského muzea v České Třebové, kde dosud čeká na odborné zpracování.

Stranou zájmů doc. Peka nezůstala ani etnografie a historie rodného kraje. Obdivoval zejména staré českotřebovské betlémy a býval pravidelným účastníkem vernisáží výstav se zaměřením na historii a umění.

Zemřel nečekaně 25.11.1998 v Olomouci. Pochován je na českotřebovském hřbitově.