Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jaroslav <br />Tschöpa

Jaroslav
Tschöpa

Životní osudy Jaroslava Tschöpy zásadně poznamenala II. světová válka a skutečnost, že vyrůstal v rodině, kde matka byla Češka, ale otec byl německé národnosti. I když se doma mluvilo česky, musel kvůli svému původu čelit útokům bývalých kamarádů a často zůstával osamocen. Ještě více než dvacet let po skončení války se nesměl otec do Československa vrátit, takže v době, kdy by ho nejvíce potřeboval, se musel spolehnout jen sám na sebe. Také jeho volba profese byla poznamenána původem jeho otce a nemohl si obor studia vybrat svobodně. Vyučil se malířem - lakýrníkem u pana Straky v Letohradě. Teprve po absolvování základní vojenské služby se mu nakonec podařilo začít studovat obor, ke kterému měl nejblíže. Rozhodl se pro Umělecko – průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Úspěšně vykonanými talentovými zkouškami jednoznačně přesvědčil komisi o svém výtvarném nadání a byl přijat v oboru tvarování strojů a nástrojů. Studoval pod odborným vedením profesora Kováře. Po dokončení studia byl zaměstnán v konstrukční kanceláři ve firmě OEZ v Letohradě. V 70. letech se mu naskytla možnost přejít k práci pro Charitu Praha, která měla svůj závod v nedalekém Jablonném nad Orlicí. Tady se mohl věnovat malbě obrazů se sakrální tématikou a získal větší prostor pro vlastní tvorbu. Maloval rovněž drobnější květinová i mořská zátiší, portréty, ale také velká plátna, na nichž vynikla majestátní krása krajiny Orlických hor. Častý zdroj inspirace nacházel v ideální harmonii přírody. 

Od počátku 90. let začal pravidelně vystavovat své práce se skupinou výtvarníků ze Žamberku a okolí. Bylo to především s Jaroslavem Kerschbaumem, Vladimírem Zejdou, Oldřichem Kotyzou, Antonínem Hlaváčkem a Pavlem Halbrštátem. Postupně se stala neodmyslitelnou součástí jeho života účast na výtvarných salonech, plenérech a výstavách. V roce 1987 a 1988 měl samostatné výstavy v Domě kultury v Letohradě a také v Kunvaldu, Žamberku i Jablonném nad Orlicí. V roce 1989 získal členství v Unii výtvarných umělců.

Jako absolvent oboru tvarování měl velice blízko k vytváření trojrozměrných objektů a byly mu svěřovány zakázky, které vytvářejí trvalou výtvarnou výzdobu významných budov v regionu. Portrétní reliéfy vytvořil pro Masarykovu školu v Kunvaldě, pro Komenského školu v Letohradě a Divišovo divadlo v Žamberku. Byl pověřen realizací bronzové plastiky Ikara pro německý Senftenberg.

Po roce 1990 se prezentoval nejenom v blízkém okolí, ale také v Hradci Králové a Praze a byl stále častěji zván k výstavám v zahraničí – jeho práce si mohli prohlédnout ve švýcarském Hausenu, německém Régensburku, Norimberku a Mnichově. Účastnil se malířských plenérů v partnerských městech – v rakouském i německém Senftenberku a získal zde mnoho dobrých přátel a ocenění. V roce 1996 mu byla udělena Cena za výtvarné umění a architekturu, které si velmi cenil.

Od počátku 90. let se ve své tvorbě znovu vracel k otázce násilného odsunu Němců. Proto vznikají v jeho tvorbě monumentální křížové cesty jako symboly utrpení lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. Toto téma zpracoval ve svém filmovém dokumentu Odkud jsi a kam jdeš také režisér Milan Maryška, pro kterého byl Letohrad po mnoho let domovem. V díle Jaroslava Tschöpy je velmi patrná úcta k hodnotám. Na jedné straně ho fascinovala dokonalá krása přírody, ale neméně také velkolepé stavby. V našem regionu považoval za architektonický skvost barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie Giovanni Baptisty Alliprandiho v Neratově, mnohokrát ho ve svém díle ztvárnil.Upoutalo ho nejen jeho plasticky členěné průčelí, ale jako dílo lidského ducha vytvořené lidskou rukou. Bolestně prožíval jeho nikdy nepotrestanou devastaci, ke které došlo poslední dny války. Svou originalitou a pompézností ho přitahoval také Chrám smíření v Barceloně – Sagráda familia stavitele Antónia Gaudiho. Obdivoval nekonvenční přístup k celé stavbě, která měla mít celkem 18 věží. Gaudí tuto stavbu vytvářel jako “poslední velkou svatyni křesťanství.“

V roce 2002 Jaroslav Tschöpa vážně onemocněl, po několika náročných operacích se zdálo, že se znovu vrací k malování a do života, jeho výtvarná a životní dráha však byla v květnu roku 2003 ukončena.

Jiří <br />Knapovský

Jiří
Knapovský

Jiří Knapovský se narodil 21. 7. 1930 v Ústí nad Orlicí. Vyučil se kovářem v otcově dílně. Jako kovář, stavební údržbář i svářeč pracoval celý život až do důchodu. Jelikož tatínek byl nadšený betlemář, v rodinném betlému měl Jiří Knapovský dostatek vzorů k malbě figurek již od dětských let. Stejně tak jako další umělecké obory, provázelo ho betlemářství  celý život. Betlémové figurky nepočítal, jelikož se betlémy měřily na metry. Namaloval více jak sto metrů. Každý míval kolem sto figurek, tedy 10 000 originálních uměleckých dílek.  Odborníkům z muzeí pomohl v praxi poznat malbu betlémů popisovanou v literatuře Procházkově, Hackenschmiedově a Štanclově. Pro řadu muzeí též namaloval jednotlivé varianty betlémů. Desítky ústeckých rodin staví o Vánocích poklady přímo z rukou Mistra Knapovského, další potom vystřihovací, které podle jeho předloh vytiskla ústecká tiskárna Grantis. Jiří Knapovský nebyl jenom malířem betlémů, byl i vyhledávaným odborníkem na určování autorů starých betlémů. V 70. letech minulého století zdobil svými kresbami nejeden Ústecký kulturní zpravodaj. Jiří Knapovský byl i nadšeným divadelníkem. Působil v loutkovém divadle, vyřezával loutky a propůjčoval jim svůj hlas. Jako ochotnický herec hrál v dramatickém souboru jednoty Orel, když ho v roce 1949 komunisté zakázali, přešel do divadelního spolku Vicena, kde odehrál kolem 170 divadelních her.

Jiří Knapovský zemřel 2. prosince 2018.

Marie <br />Maixnerová

Marie
Maixnerová

Marie Maixnerová se narodila ve Verměřovicích 16. ledna 1922. Odtud se rodina přestěhovala do Kyšperka (Letohradu), kde Marie Maixnerová vychodila základní školu. Nastoupila u firmy Baťa a. s. Zlín, po třech letech byla přeložena do Zruče nad Sázavou, kde pracovala jako dělnice a později ve výplatním oddělení. V roce 1945 se vrátila domů a byla zaměstnána u firmy Jan Hubálek, v továrně na hospodářské stroje v Letohradě, jako účetní. Na podzim 1946 odjela s několika dívkami do Švýcarska, kde prodělala noviciát u Sester Mariiných. Do Čech se vrátila v březnu 1948 a pracovala jako učitelka římskokatolického náboženství. Po r. 1950 už nesměla náboženství vyučovat a pracovala jako pomocná dětská zdravotní sestra. V dubnu 1957 byla zatčena a po osmiměsíční vazbě v Praze Ruzyni byla odsouzena na 15 měsíců odnětí svobody nepodmíněně - pro podvracení republiky. "Údajně jsem se provinila tím, že jsem byla členkou ilegální organizace Mariiných sester, že jsem byla představenou filiálky Mariiných sester v Českém Krumlově a potom v Novém Městě nad Metují a že jsem připravovala na zasvěcení P. Marii některé dívky a rozmnožovala "závadné" písemnosti a rozšiřovala je." Trest si odpykávala v pracovním táboře v Pardubicích a po jeho skončení se vrátila k rodičům do Letohradu. Zaměstnání si hledala s obtížemi, nastoupila jako dělnice ve výrobně tvarůžků v Letohradě-Orlici a po třech letech byla až do důchodu zaměstnána jako laborantka. Po roce 1989 vytvořila spolu se sestrami duchovní zázemí - kapličku a provinční dům Mariiných sester v Rokoli u Nového Města nad Metují.
Marie Maixnerová byla rehabilitována Krajským soudem v Praze 17. dubna 1991.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Františka Viktorie<br />Honlová

Františka Viktorie
Honlová

29.9. 1858 -  29.5. 1929

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.


O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Josef <br />Bílý

Josef
Bílý

19.9. 1926 -     ?   

Josef Bílý - povoláním soukromý zemědělec, stavební dělník a družstevní zemědělec byl Okresním soudem v Lanškrouně 10. července 1951 z důvodu ohrožení jednotného hospodářského plánu odsouzen k 8 týdnům odněntí svobody a k peněžitému trestu 3000 Kč.

Rehabilitován byl Okresním soudem v Ústí nad Orlicí 16. srpna 1990.

Karel <br />Aliger

Karel
Aliger

9.9. 1916 -  28.5. 1984

Narodil se v Ústí nad Orlicí. Mládí si užíval v Dlouhé Třebové, ale převážnou část života prožil v České Třebové. Zde v roce 1943 získal svůj první ateliér v Litomyšlské ulici, který s malými přestávkami využíval do roku 1958. Od ledna 1959 nastoupil do propagačního oddělení českotřebovské Perly, kde pracoval až do svého odchodu do invalidního důchodu.

Zúčastnil se s úspěchem různých výstav doma i v zahraničí, jeho fotografie se také pravidelně objevovaly na stránkách Českotřebovského zpravodaje, v krajském deníku Pochodeň, okresním deníku Jiskra Orlicka, v týdeníku Květy, v závodním časopise Výzva a dalších tiskovinách. Za fotografie do publikace Česká Třebová 1278-1978 byl odměněn pamětním listem s medailí od MěstNV v České Třebové u příležitosti 700. výročí města. Velice si také vážil děkovného dopisu od paní Zuzany Švabinské za kozlovské motivy, které vytvořil v jubilejním roce Maxe Švabinského (1973). Karel Aliger si své odborné znalosti (absolvent uměleckoprůmyslové školy, vyučen v oboru, léta praxe) nenechával pouze pro sebe. Jako externí učitel na tehdejší Lidové škole umění je předával malým nadšencům fotografování. Několik let také působil jako vedoucí fotokroužku při ZK ROH Primona. Zemřel po delší nemoci, pochován je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově. U příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin vydalo Městské muzeum v České Třebové malou monografii s názvem Karel Aliger a jeho Česká Třebová.