Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Věra <br />Kuželová

Věra
Kuželová

Věra Kuželová se narodila 31. 10. 1918. Během války žila s dcerou u svých rodičů v Ústí nad Orlicí v čp. 434. Byla členkou ústeckého Sokola.Její manžel Josef Kužela pracoval jako konstruktér a pomocník továrních pilotů v závodě Avie v Čakovicích. Zde se seznámil s Jiřím Matičkou a oba se snažili zapojit do boje proti fašistům. Využili Slovenského národního povstání a po vzniklém zmatku na letišti se zmocnili letadla a letěli na Slovensko. Zřítili se však do lesa nedaleko Rajnochovic, přežil pouze J. Matička. Tento čin potrestalo gestapo zatčením příbuzných a jejich uvězněním v Malé pevnosti v Terezíně. Zatklo manželku, matku a čtyři sestry Josefa Kužely, a dále matku a sestru Jiřího Matičky včetně jeho nevlastního otce a nevlastního bratra. a jejich uvězněním v Malé pevnosti v Terezíně. Všichni, kromě těhotné sestry J. Matičky, byli popraveni 4. 11. 1944.

Památku Věry Kuželové připomíná pamětní deska obětem 2. světové války na Památníku odboje a pamětní deska na ústeckém sokolském stadionu.

Josef <br />Knop

Josef
Knop

Voják z povolání, příslušník zahraničního odboje. Maturoval v Kostelci nad Orlicí /1929/, pak  Voj. akademie v Hranicích. Od 1.8.1932 u hraničář praporu v Rim. Sobotě. P okupaci krátce u Státních drah v Kyšperku /Letohrad/, 15.2.1940 útěk do ciziny. Velel rotě u pěšího praporu 2. v Agde /Francie/ po porážce odjezd do Anglie, od července 1940 u 1. čs. brigády ve Velké Británii. Velitelem roty, později Školy důst. v záloze. Abs. spec. kursy SOE /Special Operation Executive/, zaměřeno na diverze, sabotáže a seskoky padákem. V září 1943 odešel do SSSR, nejprve velitelem Poddůstojnické školy, velel i Oddílu zvl. určení /boj v týlu nepřítele/ kde využil zkušeností z Anglie. Od. 1.6.1944 velitelem 2. čs. samost. praporu, s ním prošel těžkými boji v Karpatech. Po válce v různých funkcích, mj. vystudoval i Vysokou školu válečnou. Na vlastní žádost /důvody zdravotní a rodinné/ od 1947 velitelem pěšího praporu 42 v Žamberku.
1949 zatčen, ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. 1962 amnestován, 1966 zemřel na nedoléčené nemoci z války a následky věznění. Nositel čs. i zahraničních řádů a dalších vyznamenání

O Josefu Knopovi pojednává kniha s názvem Josef Knop - důstojník, na něhož jsme měli zapomenout od Pavla Svědroha. Knihu vydal Klub českých turistů v roce 1991.

Terezie <br />Svatová

Terezie
Svatová

Narodila se 31. 3. 1858 v Žamberku. Ve dvou letech dána na výchovu do Ústí nad Orlicí. Sestra chirurga E. Alberta. Spisovatelskou činnost zahájila již ve 22 letech. První práce uveřejněny v časopisech Květy, Lumír, Národní listy. Podporována redaktory - Jan Neruda, Servác Heller a Josef Sládek. Svými fejetony přispívala také do časopisů Lada, Světozor, Osvěta, Ženský svět, Ženské listy. Autorka žánrových povídek a obrázků. Z díla: Selské črty, Črty ze společnosti. Cenné vzpomínky na Jaroslava Vrchlického. Zemřela 19. 2. 1940 ve Vysokém Mýtě.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jaromír <br />Lahulek

Jaromír
Lahulek

26. 11. 1892 - 5. 12. 1959

Narodil se 26. 11. 1892 v Pardubicích. Vystudoval obchodní akademii v Chrudimi (1912). Do Ústí nad Orlicí přišel v prosinci 1914 jako úředník spořitelny a záložny. Bydlel ve služebním bytě v Lochmanově ulici čp. 158. Organizátor kulturního, společenského a sportovního života města - člen ochotnického divadelního souboru Vicena (vytvořil na 47 rolí, režíroval, psal scénickou hudbu), člen nově založeného Sportovního klubu (později předseda), trenér házené a atletiky. Přišel s myšlenkou na postavení nové divadelní budovy. Při slavnostním otevření (září 1936) dirigoval zahajovací představení Smetanova "Tajemství". Veškerý volný čas věnoval dirigování, organizování hudebního života a skladatelské činnosti. Dirigoval dechové hudby, sbormistr pěveckého spolku Lukes (1920-35), byl dirigentem Orchestrálního sdružení, Cecilské hudební jednoty, patřil k zakl. Hudební školy Jaroslava Kociana (1939), kde externě učil hře na hoboj a fagot (až do r. 1951). Napsal na sta tanečních a drobných skladeb. Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí uloženo více než 80 rukopisů. Z díla: Památce Husově, Boží bojovníci, Fantazie na chorál Kdož jste boží bojovníci, Pochod tkalců. Zemřel 5. 12. 1959 v Ústí nad Orlicí a je pochován na místním hřbitově společně se svojí ženou Hedvou, která zemřela v roce 2001. Dne 26. 11. 1992 se stal čestným občanem města in memoriam.

Antonín <br />Kleinpetr

Antonín
Kleinpetr

19. 11. 1869 -  20.8. 1932

Narodil se v rodině pekařského mistra a váženého českotřebovského měšťana. Rodná chalupa stávala pod kostelem při dnešní Hýblově ulici. Měl být také pekařem, učil se dokonce u otce v pekárně, ale zvítězila hudba. Hudební základy získal u tehdejšího řídícího učitele a ředitele kůru Mikuláše Matyáše. Přitom zpíval na pohřbech a v kostele. Dalšího školení se mu dostalo v klášteře augustiniánském v Brně u kněze a skladatele Pavla Křížkovského. Zde vyspěl v koncertního pěvce – barytonistu.

Vystupoval v Pištěkově divadle a ve sboru Národního divadla v Praze. Po několika letech se dostal na naši druhou největší scénu, do Národního divadla v Brně. Zde již ale působil jako prvotřídní sólista. Zájem o něho projevila i vídeňská opera. Přesto zde dlouho nepobyl a dal přednost rodnému městu a svým přátelům. V České Třebové vychoval k hudbě celou řadu žáků. Byli mezi nimi také pozdější hudební skladatel Bohuslav Leopold a všestranně nadaný Karel Plicka. V roli zpěváka nemohl chybět na žádném koncertě, akademii či církevním obřadu. Když zemřel, pochován byl za velké účasti jeho ctitelů, přátel, žáků a hudebních kolegů na českotřebovském hřbitově. Je autorem díla Pochod potápníků.

František <br />Lašek

František
Lašek

22. 11. 1872 - 4.5. 1947

Narodil se v České Třebové jako jedno ze šesti dětí strojvedoucího Rudolfa Laška. Rodný dům čp. 68 najdeme v Hýblově ulici, je ale celý přestavěn. Po základní škole a s maturitním vysvědčením z litomyšlského gymnázia odešel studovat medicínu na českou univerzitu do Prahy. Promoval zde 25. ledna 1898. Po studiu sbíral praktické zkušenosti v Zemské všeobecné veřejné nemocnici (chirurgická klinika prof. Maydla, porodnická klinika prof. Pavlíka) v Praze. V roce 1900 praxi ukončil a přesídlil do Litomyšle, kde převzal zavedenou lékařskou ordinaci po náhle zemřelém MUDr. Fr. Boučkovi. Současně externoval ve zdejší všeobecné veřejné nemocnici. Po konkurzu v roce 1900 se stal v tomto ústavu nejprve sekundářem prozatímním a od března 1902 definitivním. S vypuknutím 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 zeměbraneckou službu. Jeho odborné služby po dobu války využívala záložní nemocnice ve Vysokém Mýtě, záložní nemocnice v Cholmu, polní nemocnice ve Vladimiru Volyňském (obě na ruské frontě) a polní nemocnice v italském Feltre. Všude působil coby šéflékař chirurgického oddělení. S ukončením války se vrátil do Litomyšle a v roce 1921 se stal řídícím primářem tamní nemocnice. V této funkci setrval až do 30. září 1935, kdy odešel do důchodu. Nadále však vykonával soukromou praxi, které se vzdal až v roce 1939. Působení MUDr. Laška v litomyšlské nemocnici přineslo nebývalou její modernizaci. Nechal postavit nové budovy, stávající renovoval. Došlo na nový vodovod, kanalizaci, parkovou úpravu, přístrojové dovybavení jednotlivých oddělení.

Plně se také zapojil do společenského a politického života města. V letech 1919 až 1941 s úspěchem zastával úřad purkmistra politické obce Litomyšle. Pod jeho vedením nastal dynamický rozvoj města. Vznikly nové městské čtvrtě, vodovodní sítě a kanalizace, zmodernizovala se budova městské knihovny a čítárny, sirotčince, otevřelo se městské muzeum a obrazárna. Zasloužil se o ustavení Družstva pro stavbu dělnických domků, které po dvě desetiletí vedl. Byl čelným funkcionářem kulturně osvětového a zábavního spolku Beseda, Vzdělávacího sboru Svazu osvětového, Spolku pro okrášlení města Litomyšle a okolí, Muzejního spolku, místního odboru vídeňského spolku Komenský, mladočesky orientovaného politického spolku Občanský klub, předsedou kuratoria městské obrazárny (1931- 1946), členem redakční rady novin Obzor litomyšlský. Společně s manželkou Josefou se výrazně angažoval ve spolcích podporujících chudé děti a studenty.

Byl uznávaným znalcem výtvarného umění a regionálních dějin. Tuto pověst si zasloužil hlavně coby organizátor kulturně osvětových akcí a také četnými projevy, přednáškami a publikační činností. Své čtyři studie publikoval v časopise Od Trstenické stezky, v roce 1937 vydal v Litomyšli svoji první kulturně – historickou knihu Zapadlí osvícenci F. E. Welz a dr. F. Rybička s podtitulem Dva životopisné obrazy s kulturně dobovými črtami z Litomyšle, České Třebové a Kozlova. Druhé opravené vydání s rozšířenou pasáží o Klácelovi vyšlo v roce 1946 u českotřebovského knihkupce a nakladatele Františka Lukavského. Velký úspěch měly i knížky Oživené litomyšlské paměti (Litomyšl, 1940) a Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl, 1946), Bratrský hejtman, Jan Talafús z Ostrova. Za celoživotní práci, kterou vykonal nejen pro zdravotnictví, ale i pro město Litomyšl a jeho kulturu, obdržel při příležitosti svého šedesátiletého jubilea titul zdravotního rady a čestná občanství měst Litomyšle a České Třebové. Když zemřel, byl zpopelněn a popel uložen na litomyšlském hřbitově. Jeho hrob donedávna krášlila bronzová busta od jeho přítele, akademického sochaře Vladimíra Bretschneidera. Dnes toto umělecké dílo zdobí výstavní síň městské obrazárny na litomyšlském zámku.