Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Ladislav <br />Netek

Ladislav
Netek

Ladislav Netek se narodil 29. března 1951 v Šumperku do rodiny technického úředníka a učitelky. Rodina bydlela v Lanškrouně, kde také v roce 1957 začal chodit do základní školy. Po jejím ukončení nastoupil v roce 1966 do učení v SOU n. p. TESLA Lanškroun. Po ukončení učiliště v roce 1969 pracoval v n. p. TESLA Lanškroun jako nástrojař až do sňatku v roce 1972. Odstěhoval se na Kolínsko a v témže roce se mu narodil syn Michael. Našel zde i zaměstnání v továrně TONA Pečky. V roce 1976 se manželství rozpadlo a Ladislav byl přinucen opustit rodinu a vrátit se do Lanškrouna k rodičům. Rozvod nesl těžce a to se projevilo na jeho zdravotním stavu. Prohloubily se deprese a nakonec i schizofrenie. Následovaly časté pobyty v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách (Choceň, Sadská, Havlíčkův Brod, Želiv) a také střídání zaměstnání v lanškrounských podnicích (TESLA, cihelna, pivovar, PACO, jatka aj.). Určitou dobu pracoval s Láďou Plívou jako aranžér pro družstvo JEDNOTA. V roce 1984 mu byl přiznán invalidní důchod.
Na jednom z léčení se seznámil s doživotní družkou Jiřinou, se kterou trávil dobré i zlé střídavě v Lanškrouně, psychiatrických léčebnách (Havlíčkův Brod, Želiv). Trvale bydleli v Chrudimi a konec života oba dožili v domově pro seniory v Pardubicích.
Ladislav Netek od dětství miloval tužky, pastelky. Rodiče ho podporovali ve výtvarných projevech, navštěvoval Lidovou školu umění - hru na vioncello a kreslení, dále různé výtvarné kroužky, kurzy jak pro děti tak pak pro mládež a dospělé. Stýkal se s místními amatérskými malíři, později i s mladými lidmi z undergroundu z Ústeckoorlicka, Kolínska i Prahy. Své kresby, malby a koláže veřejně nevystavoval, vyjma salonů v Ústí nad Orlicí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Přátelům a známým obrazy buď daroval nebo prodával.
Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl pro Ladislava Netka významný z hlediska osobního života i v tvůrčí práci. Seznámil se s lidmi z Ústí nad Orlicí a okolí, kteří patřili převážně do skupiny P.A.J.Z.L. (Praví A Jediní Zástupci Lidu). Přátelství se dvěma z nich přetrvala až do smrti. Byl to Láďa Plíva (1952 - 2011), s kterým se stýkal i po Ladislavově odstěhování na Kolínsko a písemně si vyměňovali názory i po Plívově nucené emigraci do USA. Rovněž s Pavlem Imrichem (1953-2017) ho pojilo doživotní kamarádství spjaté zejména s výtvarným uměním. Jeho radám a názorům rád naslouchal, jezdil za ním do Imrichových nových působišť - Rychnova nad Kněžnou, zámku Doudleby nad Orlicí a České Třebové. Členové skupiny P.A.J.Z.L. se také scházívali v Lanškrouně v Netkově půdním ateliéru v domě rodičů, kde je dodnes dochována část původní malované výzdoby.
Ladislav Netek zemřel po srdečním kolapsu v pardubické nemocnici dne 28. ledna 2011.

Josef <br />Chaloupka

Josef
Chaloupka

Svébytný výtvarník, malíř a kulturní činovník. Studoval Osvětovou školu v Brně a Vysokou školu sociální a politickou (v 50. letech nedokončil). Jako pracovník Okresního kulturního střediska v Litomyšli a později ve Svitavách připravoval výstavy místních i známých umělců /Matička, Bukáček.../. 

Josef Chaloupka začal sám malovat v padesátých letech. Jeho tvorba je především krajinářská, i když zahrnuje jak portréty /Hercova tvář, Matka/ tak i zátiší. Náměty ale čerpá především z okolí rodné vesnice a Litomyšle /Šuráňkův kopec, Cesta ze vsi.../. Druhou oblastí jeho výtvarného zájmu jsou slovenské hory, kam se rád s přáteli - turisty a horolezci, každoročně vrací. Zamiloval si především Roháče, Malou a Velkou Fatru, které prochodil mnohorát s batohem na zádech. Z těchto cest čerpal náměty pro svou tvorbu /Hold modré a bílé, Vzpomínka na Oravu, Nebezpečí lavin.../.

Max <br />Švabinský

Max
Švabinský

Narodil se jako nemanželské dítě Marii Švabinské v Kroměříži. Kromě matky o něho pečoval děd František, prateta Marie (Máry) Švabinská, prateta Anna (Nany) Očenášková a později jeho babička Pavlína (Pauly) Švabinská, která se vrátila po dlouhé době ze služby v Rakousku před smrtí svého muže Františka. Ten zemřel v roce 1881. Zmíněné osoby byly také jeho prvními modely k podobiznám, které vytvořil již v nejmladším věku a které byly zveřejněny na jeho úplně první expozici – na hospodářské výstavě v Kroměříži a za okny místní lékárny.

V místě rodiště studoval na německé reálce, ale tu nedokončil. V roce 1891 odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Malbu studoval u Maxe Pirnera, kterou absolvoval roku 1897. Grafické technice se naučil později u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. Svůj umělecký obzor si ještě rozšířil studijním pobytem v Paříži a cestami po Francii, Německu, Itálii, Holandsku a Belgii.

V roce 1908 byl jmenován členem kuratoria Moderní galerie Království českého a pracoval v redakci Volných směrů. Od roku 1910 byl profesorem na pražské Akademii, kde vedl řadu let grafickou školu a také speciální školu pro figurální malbu, kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi, roku 1927 po jeho odchodu, od roku 1916 byl několikrát zvolen jejím rektorem. Patřil mezi zakladatele spolku výtvarných umělců Mánes, byl členem a později předsedou Sdružení českých umělců – grafiků Hollar.
V roce 1907 se stal jedním ze zakladatelů Spolku výtvarných umělců Moravy v Hodoníně.

Dílo Maxe Švabinského je velmi rozsáhlé a mnohostranné. Obsahuje obrazy, kresby, grafické listy, mozaiky i vitráže.


Dosáhl technické virtuozity ve všech výtvarných oborech, suverénně ovládal kresbu tužkou, uhlem a perem. Kresba mu byla východiskem pro brilantní zvládnutí grafické techniky. Celkem vytvořil přes osm set grafických listů. První z nich pochází z roku 1897, poslední se jmenuje Amaryllis u moře a vznikl nedlouho před umělcovou smrtí.

Vyvrcholením jeho kreslířského a grafického projevu jsou jeho podobizny, tvořící jedinečnou galerii význačných osobností (F. Palacký, A. Dvořák, J. Neruda, J. Wolker, M. Aleš, F.X. Šalda, V. Náprstek,…..). V užité grafice vytvořil četné návrhy na poštovní známky, bankovky, knižní obálky a plakáty. V malířských dílech uplatňoval nejvíce sklon k monumentalitě. Nejproslulejší prací v této oblasti jsou Žně. Na tomto obraze pracoval plných 13 let. Ilustroval také řadu knih a básnických sbírek.

Do vesničky Kozlov nad Českou Třebovou přišel poprvé v doprovodu mladičké Elišky Vejrychové po vánocích roku 1895. Od té doby sem jezdil téměř pravidelně až do roku 1919. Roku 1900 přístavili chaloupku, za pomocí Elininého bratra Karla a vzali se. Svatba se uskutečnila 2.června 1900 v Litomyšli, protože vesnička Kozlov patřila do tamní farnosti. Ženich Max a jeho mládenec, malíř Jakub Obrovský, byli v cylindrech a nevěsta v dlouhých bílých šatech. Když se svatebčané vraceli z kostela, Kozlovští je přivítali podle starého zvyku. Všichni přítomní byli ve svátečním oblečení shromážděni na návsi, zástava na vysokých stožárech lemovaná chvojím přála štěstí novomanželům. V hostinci U Kabrhelů, sousedícím s Pecháčkovým statkem, byla nachystaná svatební hostina. Druhého dne novomanželé Ela a Max odjeli na svatební cestu do Holandska. Za Rembrandtem a Halsem.  V Kozlově vytvořil spoustu obrazů, kreseb, grafických listů a rodinných portrétů.


Málokdo ví, že Švabinský maloval i v České Třebové. Dovídáme se o tom z knihy pamětí ing. Eduarda Stříbrného, zdejšího rodáka a velkého znalce a sběratele výtvarného umění. Namaloval zde olej střední velikosti, lesík mezi Českou Třebovou a Semanínem, další olej představuje krásnou urostlou vrbu od pivovarského rybníčka. Pracoval i na menším leptu Procesí na Hory, který je ve vlastnictví Národní galerie a na několika portrétech.

Právem se mu dostalo mnoha poct a uznání. Ať již to byl čestný doktorát filozofie (1933), či jmenování národním umělcem (1945). V roce 1951 byl M. Švabinský vyznamenán Československou cenou míru a o rok později Státní cenou. Je také čestným občanem Kroměříže a obce Kozlova.

Zemřel po delší nemoci ve svých 89 letech a jeho ostatky byly převezeny na Vyšehrad. Odpočívá ve vybrané společnosti, kousek od Boženy Němcové a Bedřicha Smetany.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
František <br />Egerle

František
Egerle

1.6. 1846 - 8.2. 1933

Narodil se 1. 6. 1846 v Rychnově nad Kněžnou, krátce poté se s rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se otec stal valchařským mistrem. Z důvodu častého stěhování byl nucen měnit školy (Tábor, Písek). Na vídeňské technice studoval chemii, studia ukončil na technice v Brně v r. 1867. Věnoval se cukrovarnictví - stal se ředitelem cukrovaru, později inspektorem technické finanční kontroly. Nechal si patentovat dva vynálezy: difuzní nůž a počitadlo (pojistná zámyčka). V Ústí přestavěl domek čp. 376 (dnešní Městská knihovna) - přibylo patro, věž a altán. Nad vchodem na památku umístěna 2 ozubená kola z valchovního stroje, která kdysi koupil jeho otec. Kolem budovy rozmístil kamenné ozdobné práce z bývalé zahrady doktora Korába. Udělením hostinské koncese v r. 1883 začal provozovat hostinec "U Zeleného kříže", mezi místními nazývaný "Na Pindulce". Ač hojně navštěvován, byl v zájmu dobrých mravů zrušen. Coby vášnivý sběratel zbraní a průkopník muzejnictví, zbraně vystavil a zpřístupnil veřejnosti (spolu s rukopisy později věnovány ústeckému muzeu). Byl jedním za zakládajících členů Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Zabýval se významem jmen a pojmenování v okolí Ústí nad Orlicí (dílo "Etymologický průvodce poříčím Orlice a Třebovky"). Autor divadelních her, básní a veršovánek ("Poválečné veršovánky"), sbírky dobových písní a kupletů. Některé rukopisy jsou uloženy ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Fr. Egerle zemřel 8. 2. 1933 a je pochován na ústeckém hřbitově.

Vilém <br />Brázda

Vilém
Brázda

11.6. 1901 -  28.6. 1931

Jeho život započal v Zábřehu na Moravě. Ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do České Třebové, kde jeho otec působil jako stavbyvedoucí a později majitel vlastní firmy.
Mladý Vilém začal studovat reálku, studium však neuspokojovalo jeho výtvarné sklony, proto přestoupil na sochařskou školu v Hořicích. Po jejím absolvování pokračoval na AVU v Praze (profesor Štursa) a na uměleckých školách ve Francii (profesoři Boucher, Bourdelle).

Po studiích se vrátil zpět do České Třebové k rodičům a mladé lásce, se kterou se brzy oženil. První atelier si zřídil v dřevěné boudě pod Habeší na Parníku, později tvořil v nově vystavěném Brázdově domě v Litomyšlské ulici čp. 268 (rohový dům u gymnázia). Kromě sochařiny i rád maloval. Známé jsou jeho kresby ze staré České Třebové a okolí. Mladá rodina sochaře Brázdy si ve Třebové dlouho nepobyla. S nadějí, že najde lepší životní podmínky, se přestěhovala do Prahy. Zpočátku měla existenční potíže i zde. Jak vypadal pracovní den mladého umělce v Praze? Večery trávil v biografech hrou na housle, přes den pracoval na reklamách a obrázcích Prahy, noc věnoval umění sochařskému. Po čase se ekonomická situace zlepšila. Měl mnoho plánů, bohužel je nestihl naplnit. Zemřel nečekaně při nedělním koupání ve Štěchovicích. Pohřben je na olšanském hřbitově.

Karel <br />Kindl

Karel
Kindl

14.6. 1906 - 1.6. 1981

Narodil se 14. 6. 1906 v Ústí nad Orlicí. Znám především jako malíř - krajinář. Autor řady obrazů z okolí Ústí nad Orlicí. Několik obrazů a kreseb je uloženo v Městském muzeu v Ústí nad Orlicí. Jeho jméno je nerozlučně spjato s historií divadelního souboru Vicena. V letech 1926-52 odehrál na padesát rolí, 45 let působil jako jevištní mistr a je podepsán pod desítkami jevištních výprav k divadelním představením. Patřil také mezi aktivní členy ústeckého Klubu českých turistů. Pracoval jako propagační pracovník n. p. Perla. Miloval svoji chatičku v nedalekém Mandlu, kam jezdil odpočívat, ale většinou se štětcem v ruce. Zemřel 1. 6. 1981 v Ústí nad Orlicí.