Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jan  Křtitel<br />Kunstovný

Jan Křtitel
Kunstovný

Narodil se 22. 6. 1854 v Třeboni. Vystudoval reálku, po absolvování jednoročního učitelského kursu v Soběslavi učil na Táborsku. V r. 1877 složil zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy. Do Ústí nad Orlicí přišel r. 1878, nejprve jako učitel (1878-1919), poté ředitel chlapecké školy. Vedle pedagogické činnosti se věnoval především ochotnickému divadlu a kreslířství. Od r. 1890 člen "Volného sdružení ochotníků", po přeměně na spolek Vicena jeho první režisér (1896). V témže roce jej umění třináctiletého J. Kociana inspirovalo ke hře pro mládež "Čarovné housle", Kocian vystoupil v hlavní roli. V r. 1916 hrána jeho báchorka se zpěvy a tanci "Krakonošova sázka". Od r. 1925 obýval dům "Villa Mateřídouška" v ulici Jiráskova. Usiloval také o stavbu vlastní divadelní budovy - divadlo slavnostně otevřeno v září 1936. V řadě obrázků a kreseb zachycuje vzhled města a jeho proměny od konce 19. do téměř poloviny 20. století. Zpíval v proslulém ústeckém oktetu, sólově hrál na flétnu v učitelském souboru. Zemřel 9. 3. 1942 v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově. Obě hry a řada kreseb ve sbírkách Městského muzea. Výstava kreseb uspořádána naposled 1994, vydán katalog a barevné reprodukce čtyř kreseb.

Ladislav <br />Vyskočil

Ladislav
Vyskočil

Narodil se 26. 6. 1899. Majitel elektrotechnického závodu v Kyšperku (Letohrad). Pro odbojové hnutí zhotovoval vysílací a přijímací radiostanice pro spojení se zahraničím. Zatčen 24. 10. 1941 na udání. Vězněn v Pardubicích, Terezíně a Drážďanech, kde byl 22. 10. 1943 popraven.

Bedřich  <br />Peška

Bedřich
Peška

Narodil se 25. 10. 1820 v Ústí nad Orlicí. Syn mydláře, který provozoval svou živnost v čp. 130 (později Hotel Praha). Studoval v Litomyšli a Brně, první literární pokusy pod vlivem svého profesora F. M. Klácela. Jako student práv byl aktivním účastníkem bouří roku 1848. Od r. 1849 úředník pražského magistrátu. Autor textů k hudebním skladbám, povídek, pověstí, básní a pořekadel. Překládal z cizí literatury - libreta oper a operet italských, francouzských a německých, dále básně Adama Mickiewicze a bajky Jeana de La Fontainea. Přispíval do Havlíčkovy České včely, Květů, Světozoru, ale také ostrými satirickými básněmi s politickým zaměřením do Humoristických listů. Na sklonku života pobýval v Brandýse nad Orlicí a Chocni. Z díla: Vlasti své buď Čechu věrný; Sláva Ti, vlasti má aj. Zemřel 15. 6. 1904 v Praze.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Karel <br />Plicka

Karel
Plicka

14. 10. 1894 - 6.5. 1987

Vynikající fotograf – výtvarník, režisér, scénárista, kameraman, hudebník, folklorista, hudební vědec a spisovatel, dirigent a pedagog na AMU a FAMU se narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec František  (1844–1929) pocházel z Vítova u Slaného, matka roz. Hořčičková (1862–1908) byla rodačkou z České Třebové. Sem se v roce 1900 rodina Plickova přistěhovala. Karlův otec si tu zřídil v Hýblově ulici čp. 67 obchod s prádlem a hračkami. Později se Plickovi přestěhovali do domu čp. 17 na náměstí.


Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap).

Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909–1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927–1931).


Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918–1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923–1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.


Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937–1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939–1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945–1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946–1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.


Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.
Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).


Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).

Vlastimil <br />Matyáš

Vlastimil
Matyáš

21. 10. 1922 -  10.2. 2002

Narodil se 21. 10. 1922 v Ústí nad Orlicí Pod Horou v domě čp. 368 zvané Korábov. Po absolvování vysoké školy nastoupil do Stavoprojektu, později pracoval jako projektant města Ústí nad Orlicí. Několik let také prováděl soupis památek ve Východních Čechách pro Státní památkovou péči. Začátkem 50. let odešel do Prahy a 6 let působil na Ministerstvu školství a kultury, kde projektoval školy, zejména vysoké školy na Slovensku. Od roku 1970 pracoval jako hlavní inženýr architekt výstavby tranzitního plynovodu. Jeho realizované projekty byly několikrát oceněny za architekturu a urbanistické řešení. K jeho zálibám patřilo cestování - navštívil Evropu, Severní a Jižní Ameriku, severní Afriku, Střední a Dálný východ. Inspirován těmito cestami, namaloval velkou řadu obrázků (z Kavkazu, Egypta, bývalé Jugoslávie, Španělska, Švýcarska, Pamíru i USA). V mládí ho inspirovala krásná krajina kolem Ústí nad Orlicí, zachycoval zejména motivy z Hrádku, chalupy z Podorlicka kolem Pastvin. Jeho tvorba byla pravidelně vystavována, naposled v roce 1996, kdy Městské muzeum Ústí nad Orlicí uspořádalo výstavu jeho akvarelů, pastelů a projektů s názvem "Svět očima architekta". Na sklonku života opustil Prahu a vrátil se do Ústí nad Orlicí, kde dne 10. 2. 2002 zemřel.

Josef <br />Jireček

Josef
Jireček

9. 10. 1825 -  25. 11. 1888

Narodil se 9. 10. 1825 ve Vysokém Mýtě. V letech 1838-43 studoval gymnázium v Litomyšli a v letech 1843-49 filozofii a práva v Praze. Současně se vzdělával v cizích jazycích a literatuře. V roce 1848 se účastnil Slovanského sjezdu. Oženil se s dcerou Pavla Josefa Šafaříka a po jeho smrti se stal úspěšným vydavatelem spisů P. J. Šafaříka v oboru starožitností a slavistiky. Od roku 1848 redigoval spolu s Hasnerem (později s K. J. Erbenem) Pražské noviny, vedl redakci časopisu České Muzeum a byl sekretářem sboru „Matice České“. Od roku 1849 pracoval spolu s Erbenem, Neubauerem a Grünwaldem na důležitém překladu „Zákonníka občanského“. Odešel do Vídně a od roku 1850 pracoval jako právník na ministerstvu kultu a vyučování, zastával i vysoké úřednické posty. Věnoval se také publicistické činnosti ve „Vídeňském Denníku“, pracoval v redakci Pokroku. Přispíval do almanachu Horník, Časopisu Českého muzea, Světozoru, Památek archeologických atd. Člen týmu, který pod vedením P. J. Šafaříka zpracoval  Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnázia a reálné školy. Jako úředník ministerstva kultu a vyučování se zasloužil o vydávání učebnic ve slovanských jazycích. V letech 1853-61 připravil několik českých čítanek pro střední školy. Od února 1870 do října 1871 ministrem kultu a vyučování Předlitavska ve vládě Karla von Hohenwarta. Zasadil se o rozvoj neněmeckého školství, zavedl polštinu na Lvovskou univerzitu, pomáhal založil akademii věd v Krakově. Pokročil v zavádění rovnoprávnosti obou zemských jazyků v Čechách (rozdělení zkušební komise pro učitele na českou a německou sekci) a nechal založit několik českojazyčných vzdělávacích ústavů na Moravě. Od roku 1872 členem Královské české společnosti nauk a v letech 1875–88 jejím předsedou. Zasedal v Českém zemském sněmu i Říšské radě. Člen mnoha spolků a výborů. Roku 1884 vyznamenán Řádem železné koruny II. třídy. Zachránil mnoho vzácných knih a rukopisů. Zemřel 25. 11. 1888 v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově. Většina pozůstalosti se roku 1891 dostala do Českého muzea v Praze. Z díla: Antologie literatury české, Národopisný přehled království Českého, Nákres mluvnice staročeské, Statky pánův z Rožmberka aj., uspořádal Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku (1825-1888).