Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Kolář

Josef
Kolář

Josef Kolář se narodil 18. 12. 1884 v Bílé Třemešné u Dvora Králové nad Labem. Studoval na Karlově univerzitě v Praze. Do Vysokého Mýta přišel roku 1918 a stal se profesorem gymnázia. Učil latině a řečtině, tělocvik a jiné předměty. Vysoké Mýto si zamiloval a sloužil mu s velkou láskou a opravdovostí. S jeho učitelským posláním a láskou ke klasickým řečem souvisí jeho činnost literární. Přeložil básnická díla Lucretiova "De rerum natura" (O podstatě vzniku světa). V letech 1938-41 byl ředitelem gymnázia. Profesor Kolář přilnul od studentských let k sokolství. Cvičil již na V. sletu s Vinohradskou jednotou, od roku 1921 byl jednatelem a od roku 1926 byl starostou východočeské župy Pippichovy a Jednoty vysokomýtské. Byl také členem kuratoria Odborné školy pro ženské povolání, Spolku pro pěstování her mládeže a knihovník Spolku přátel střední školy ve Vysokém Mýtě. V rámci akce zatýkání sokolských funkcionářů byl 8. 10. 1941 společně se starostou města Františkem Nimshausem a členem župní jednoty jednatelem Albertem Gottwaldem zatčen. Byli převezeni do Pardubic, odkud byli začátkem prosince 1941 převezeni do terezínské Malé pevnosti, kam byli soustředěni všichni činovníci Sokola. Celkem bylo uvězněno 168 sokolských činovníků. V lednu 1942 byli za krutých mrazů byli převezeni do Osvětimi, kde jich do půl roku umřelo 153. Byl mezi nimi i Josef Kolář, který byl dne 22. 3. 1942 utlučen (Andrle v knize Osobnosti Vysokého Mýta 1310 - 2001 uvádí datum 16. 3. 1942).  

Milan <br />Dušek

Milan
Dušek

Narodil se 1. 5. 1938 v Rosicích nad Labem u Pardubic. Mládí (1946-57) prožil v Lanškrouně, kde se vyučil zámečníkem. Vystudoval večerní průmyslovou školu strojnickou. Po absolvování vojenské školy odešel na Šumavu (1960-65), poté tři roky u VB v Náchodě. V roce 1968 je propuštěn, veřejně neschvaluje okupaci Československa. Prošel řadou povolání (slévárenský dělník, práce v lese, správce kulturního domu, tranzitér). Od roku 1976 žije v Žamberku. Rehabilitace a důchodu se dočkal jako topič a údržbář léčebny TRN v Žamberku.

Psát začal ve třiceti letech - převážně vzpomínkyi na svůj pobyt na Šumavě. Z nich postupně vznikaly črty a povídky, které sporadicky zveřejňoval v okresních novinách, Pochodni, Československém vojáku, Mladém Světě, Zemědělských kalendářích a jinde. Úspěšně se zúčastnil literárních soutěží v Rychnově nad Kněžnou, v Proseči, v Letohradě a v Sobotce. Díky Dr. Janu Dvořákovi, šéfredaktorovi nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1973 poprvé knižně publikuje blok lesáckých povídek ve sborníku Začátek. V Kruhu mu v roce 1977 vychází novela Cesty vysokým lesem a v roce 1982 novela Dědictví. Až do roku 1995 zveřejňuje své prózy pouze časopisecky.

Je členem Obce spisovatelů, Unie spisovatelů, Východočeského střediska OS v Pardubicích a AIEP - české sekce světové asociace autorů detektivní literatury.

František <br />Špindler

František
Špindler

Narodil se 15. 2. 1881 v Ústí nad Orlicí. Povoláním úředník. Jako vynikající pianista doprovázel Jaroslava Kociana při turné po Anglii, USA a Kanadě (1902-1903). Své zážitky popsal v ústeckých Nezávislých listech (1918). Působil jako sbormistr spolku Lukes,byl čestným členem Cecilské hudební jednoty. Také byl autorem mnoha hudebních děl. K nejzdařilejším patří opereta "Amorův žert"- poprvé provedeno souborem Vicena v dubnu 1920. Zemřel 16. 1. 1922 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově. Jeho jménem je nazvána jedna z ústeckých ulic.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef <br />Kudrna

Josef
Kudrna

8.1. 1922 -  17.5. 1989

Josef Kudrna se narodil jako syn rolníka v obci Libecina, okres Ústí nad Orlicí, vystudoval Střední zemědělskou školu v Poděbradech. Po válce odešel z domova a pracoval jako zootechnik ve Státním statku v Bystrém u Polčky a od roku 1953 jako hlavní zootechnik na ČSSS Dražkovice, okres Pardubice. Ve vykonstruovaném soudním procesu byl za sabotáž Krajský soudem v Pardubicích 6. února 1959 a 26. března 1959 Nejvyšším soudem v praze odsouzen k 7 letům odnětí svobody, propadnutí celého jmění a ke ztrátě čestných práv občanských na 3 roky. Trest si odpykával tři roky v táboře Rovnost v Jáchymově, dva roky v Horním Slavkově. V roce 1967 byl podmíněně propuštěn na společnou záruku, kterou za něj převzalo JZD Dolní Sloupnice. Tam nastoupil jako traktorista.

Plně rehabilitován byl Josef Kudrna krajskou prokuraturou v Hradci Králové 22. listopadu 1991.

Jaroslav <br />Kučera

Jaroslav
Kučera

16.1. 1921 -  29.1. 1992

Jaroslav Kučera se narodil v Proseči a vyučil se jako lesní hajný. V roce 1947 se oženil a se ženou se odstěhoval na hájovnu do Heřmanic v okrese Česká Lípa. Narodily se jim dvě dcery.

28. září 1952 byl zatčen a spolu s dalšími byl pro velezradu a vyzvědačství 8. září 1953 Krajským soudem v Liberci odsouzen k 25 letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Za spoluvinu byla na 2,5 roku odsouzena i manželka Jaroslava Kučery. Děti byly po celou dobu u babičky a u tet. Po návratu Anežky Kučerové z vězení bydleli v Chocni. Jaroslav Kučera si odpykával trest v Jáchymově v táboře Rovnost. 9. května 1960 byl propuštěn na amnestii. Až do důchodu v roce 1981 pracoval jako galvanizér v podniku Orličan v Chocni.

Gustav <br />Habrman

Gustav
Habrman

26.1. 1864 -  22.3. 1932

Pocházel z chudé rodiny pekařského mistra. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem, při dnešní spojnici mezi Starým a Novým náměstím. Ve svém rodišti vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde u strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružnickému řemeslu. Po vyučení nemohl  najít ve Třebové zaměstnání, a proto se roku 1879 vydal do světa na zkušenou. Nejprve působil ve Vídni 1883. Zde se účastnil tajných politických schůzí a také se stal kolportérem radikálně levicových časopisů a letáků. Když se vše prozradilo, byl ve dvaceti letech odsouzen  v létě 1884 pro „ velezradu, spáchanou tiskem proti císaři a státní moci “ a za spolupráci s Josefem Bohuslavem Peckou na tři roky těžkého žaláře. Vazbu si odseděl ve Steinu. Z osmnácti odsouzených, třetina ve vězení zemřela. Po celou dobu věznění pilně četl a učil se cizím jazykům (němčina, francouzština). Po propuštění odjel do Paříže, kde pracoval jako fotografický pomocník a posléze do New Yorku, v USA nakonec prožil osm let. Živil se zde jako fotograf a redigoval socialistický tisk, dokonce začal studovat právo na chicagské univerzitě. Z důvodu nemoci se, ale musel vrátit do Čech (1897).

Svá vandrovní léta ukončil téměř čtyřicetiletý. Po návratu do vlasti se stal aktivistou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické  a redaktorem brněnské Rovnosti (1897). O rok později odešel opět do Vídně, kde pracoval jako šéfredaktor Dělnických listů, v roce 1901 se stal šéfredaktorem redakce Nové doby v Plzni a vůdčím činitelem sociálně demokratické strany na Plzeňsku. Posléze byl zvolen v poslancem do Říšské rady ve Vídni a to v květnu 1907.

 

Tady se po svém návratu usadil a za plzeňský kraj také v roce 1907 úspěšně kandidoval do rakouského parlamentu. Proměna státními orgány hlídaného rebela v říšského poslance byla zároveň i proměnou Habrmanovy světonázorové orientace: nad jeho dosavadním sociálně revolučním radikalismem převážil radikalismus nacionální. Habrman se stal čelným mluvčím opozice uvnitř internacionální a v duchu třídní ideologie vedené sociálně demokratické strany, zastáncem spolupráce s ostatními politickými stranami.

Svůj postoj uplatnil zejména v době vojenské diktatury za první světové války; v roce 1917 pomohl svrhnout dosavadní rakousky loajální stranické vedení v čele s dr. Bohumírem Šmeralem, po kterém převzal funkci předsedy parlamentního poslaneckého klubu, a ve stejném duchu napomohl i nutné reorganizaci institucí české politické reprezentace, Českého svazu říšských poslanců a Národního výboru česko- slovenského, a stal se členem jejich užšího vedení. (První jednání o změně politické orientace Národního výboru se uskutečnilo na podzim toho roku v České Třebové.) K naplnění cílů protirakouského odboje přispěl i svými cestami do neutrální ciziny; setkání s T. G. Masarykem na počátku jeho emigrace a pozdější zahraniční schůzka s jeho exponentem, stejně jako účast na oficiálním jednání s dr. Edvardem Benešem a představiteli prozatímní vlády za hranicemi v památných dnech října 1918, znamenaly informační a nakonec i faktické propojení domácího a zahraničního odboje, které přesvědčivě demonstrovalo před dohodovými mocnostmi jednotnou vůli české politické reprezentace k dosažení politické samostatnosti.

Státní převrat v roce 1918 byl proto i osobním triumfem nelehké a strmé životní cesty Gustava Habrmana, a jistě také jejím vyvrcholením, v samostatném československém státě zastával úřad prvního ministra školství a národní osvěty. V této funkci se zasloužil o založení univerzit v Brně a Bratislavě, Pedagogického ústavu J.A. Komenského, zestátnění hudebních konzervatoří, zřízení školských poradních sborů, vydávání nových osnov, zrušení celibátu učitelek, upravení prázdnin a hlavně vybojoval učitelstvu lepší hmotné zabezpečení. Od roku 1921 vedl ministerstvo sociální péče. Zákonem o nemocenském, invalidním a starobním pojištění dělnictva se hluboce zapsal do dějin našeho sociálně politického zákonodárství. Jeho zákon o stavebním ruchu zase umožnil, že velká bytová krize po 1. světové válce byla do osmi let zažehnána.

Postupem času se zdravotní stav Gustava Habrmana stále zhoršoval. Svoje ministerské působení ukončil při demisi vlády v březnu 1923. Ve volbách v roce 1925 a 1929 se nechal zvolit již jen do Senátu. Zemřel ve Skrbkově sanatoriu v Praze.

Napsal paměti Z mého života (1914, 2. vyd. 1924, Mé vzpomínky z války (1928), spis Cesta k socialismu (1932),Jak si moje babička dědečka brala (1932) a Moje první láska (1933). Při příležitosti jeho šedesátých narozenin mu byla na rodné chalupě čp. 62 Na Splavě odhalena pamětní deska. Ta zde vydržela do 5. května 1946, kdy byla nahrazena novou. Rodná chalupa Gustava Habrmana byla zbourána na přelomu let 1965 a 1966.