Mijat Mandič se narodil ve městě Maglaj v Bosně a Hercegovině v rodině Chorvata a Češky. Jeho rodiče přišli do Bosny z Rakouska – Uherska ze Žamberk a Poličky. Od roku 1968 se věnoval umělecké fotografii. Ještě předtím, než opustil svou vlast, byl členem předsednictva Fotosvazu Bosny a Herzegoviny. Také byl členem Akademického fotoklubu Sarajevo a předsedou fotoklubu Bosna ve městě Doboj. 21. září 1992 přišel s rodinou do Ústí nad Orlicí. Zde byl členem Volného sdružení východočeských fotografů a členem Fotoklubu Brandýs nad Orlicí. V Ústí nad Orlicí založil fotoklub OKO. Mijat Mandič se celýživot věnoval focení portrétů. S manželkou Ankou vychovali tři děti Blaženku Clementinu a Ernesta.

Narodil se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo otci, bývalému kapitánu jezdectva a ruskému legionáři nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly rodinu zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou školu dokončil. Po celé období, které zbývalo do maturity se u něho formovalo národní povědomí a vznikal zájem o českou literaturu ve spojení s historií, který následně přerostl v hluboký vztah. Jistě by v tomto směru pokračoval na vysoké škole, ale ty byly od roku 1939 uzavřeny. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Po osvobození se již těžko navazovalo na předcházející studium, hlásila se také choroba.

Koncem roku 1947 uzavřel sňatek s Jaroslavou Hanyšovou z České Třebové. V roce 1950 spolu odešli za prací do Náchoda. Po návratu v polovině padesátých let se rodina (již se dvěma dětmi) nastěhovala do domku Hanyšových na Hřbitovní ulici čp. 850. Mnohostranné jazykové znalosti jej přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval výhradně milované literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela, F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka Jankeleho a houslistu M. Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák, litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové.

Většinu svých poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském deníku Pochodeň. V Litomyšli absolvoval i dvě přednášky. Stalo se tak v roce 1970 a byly věnovány Arne Novákovi a vztahu Boženy Němcové k F.M. Klácelovi. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku litomyšlské nemocnice, kde zemřel po těžké nemoci. Rodina a přátelé se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v České Třebové.

Novinář, spisovatel, pedagog. Jeden z tvůrců slovenské socialistické literatury, národní umělec. Původním povoláním učitel. Z díla: Kus cukru, Kronika.

Narodil se v Kyšperku (dnes Letohrad), ve východních Čechách. Pocházel z rodiny strojvedoucího; měl dva sourozence, bratra Jindřicha a sestru Marii. Vzdělání získal v měšťanské škole škole v Kyšperku a v Červené Vodě, potom pokračoval na Střední zemědělské škole v Chrudimi, ale maturoval na učitelském ústavu v Levicích na jižním Slovensku.

Po ukončení studií pracoval jako učitel na Slovensku.

V roce 1922 vstoupil do Komunisté strany Československa. V letech 1926–8 pobýval v Sovětském svazu. V roce 1927 byl přijat do sovětské komunistické strany (VKS/b/) a studoval na moskevském Státním institutu žurnalistiky. V roce 1928 se vrátil do ČSR a do r. 1929 působil spolu s E. Urxem v Moravské Ostravě v redakci Pravdy, ústředního orgánu KSČ pro Slovensko.

Od roku 1936 učil ve vesnici Jur u Bratislavy, v roce 1939 se odstěhoval do Čech do vesnice Poříčí u Litomyšle. Do roku 1942 pak učil na vesnických školách.

Jilemnický se za okupace zapojil do protifašistického boje. Byl členem ilegální komunistické odbojové organizace ve východních Čechách. Bratr Jilemnického byl v listopadu 1941 popraven. Jilemnický byl 27. října 1942 vyšetřován v Poříčí Gestapem a dalšího dne během výslechu v Pardubicích zatčen. V Pardubicích byl osm měsíců vězněn a v polovině června 1943 byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Následně byl převezen do věznice v Litoměřicích a v říjnu odsouzen na osm let vězení. Vězení trávil v káznici Griebo u Coswigu poblíž Dessau. Na konci dubna 1945 se mu podařilo opustit tábor pod jménem jednoho polského vězně, který tam zemřel. Do Poříčí se vrátil 25. května 1945.

V letech 1945–1946 byl zvolen poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Komunistickou stranu Slovenska (respektive za KSČ). V roce 1945 nastoupil jako vysoký úředník Sboru pověřenců na post vedoucího oddělení pro děti a mládež (povereníctvo školstva a osvety). V roce 1947 byl jmenován stálým delegátem Všeslovanského výboru v Bělehradě a v roce 1948 se stal kulturním atašé československého velvyslanectví v Moskvě.

S literární tvorbou začal ještě za středoškolských studií. Začínal jak psaním poezie tak prózy a své dílo zveřejňoval v Mladých proudech. V jeho práci bylo zpočátku možno zpozorovat prvky expresionismu, později pak silné sociální cítění, autobiografické prvky a politické názory, ale i lyrika a popisy přírodních krás (např. Kysuce). Velká část jeho díla zůstala jen v rukopisné formě. Publikoval ve více časopisech (Proletárka, Hlas ľudu, Pravda chudoby, DAV)