Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Jelínek

Josef
Jelínek

Narodil se 19. 3. 1859 v Chotěboři. Vyučil se hodinářem. Do Ústí nad Orlicí přišel r. 1883 jako hodinářský dělník. Brzy se zapojil do řemeslnického kroužku, ze kterého r. 1886 vznikla Řemeslnická beseda. V roce 1893 se stal členem výboru Občanské záložny, o tři roky později jejím ředitelem. Člen okresního zastupitelstva, r. 1901 zvolen okresním starostou. Přispěl k rozvoji okresu - za jeho působení byla dobudována silniční síť v okrese, zřízeny venkovské pošty, telefony, kanalizace obcí, elektrizace okresu. Velkou pozornost věnoval i otázkám sociálním a oblasti školství (stipendia, subvence, hospodářské kurzy aj.). Finanční prostředky byly věnovány i na nákup knih a odborných časopisů pro okresní veřejnou knihovnu. Zemřel 17. 7. 1917 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

František <br />Slezák

František
Slezák

František Slezák se narodil 19. dubna 1890 v části obce Sebranice zvané Třemošná. V Ústí nad Orlicí se oženil a bydlel od roku 1912. Většinu svého života prožil ve vlastním domě a ateliéru na Třídě čsl. legií, dnes Čs. armády, čp. 783. 

Ve městě byl dlouholetým členem muzejní komise, zapojil se do činnosti zábavného odboru Tělocvičné jednoty Sokol, byl spolupracovníkem vydání Památníku ústeckého divadelnictví 1936-1936. 

Jako fotograf zachytil ústecké divadelnictví a divadlo, domy, Hernychovy, Janderovy a Jiříčkovy stavby, hrady, mlýny, hostince, hřbitov, kostel, nádraží, náměstí, obchody a živnosti, osvobození města v roce 1945, povodně, plovárnu, regulaci řek, sady, sochy a obrazy, stavby mostů, školy, jednotlivé události, interiéry továren, průmyslové výrobky i výstavy. 

Miloval pohledové partie na město a jeho okolí, reprodukoval staré obrazy. 

František Slezák zemřel v ústecké nemocnici 9. července 1968.

Bohumír <br />Kobylka

Bohumír
Kobylka

Otec Libor Kobylka se narodil 25.6. 1883. Matka Marie rozená Lipoldová vedla domácnost. Oba pocházeli z Roubaniny u Blanska. Otec byl zaměstnán jako vlakvedoucí ČSD v České Třebové ve dvacátých letech ovšem měnil díky svému zaměstnání u státní dráhy místo svého pobytu, od roku 1922 se rodina např. odstěhovala na Slovensko do Nových zámků. Zde také Bohumír Kobylka začal navštěvovat obecnou školu a měšťanku. Potom dále studoval na obchodní akademii v Nitře. Po vyhlášení Slovenského štátu se však rodina musela vrátit v dubnu 1939 do Protektorátu. Obchodní akademii proto dokončil v Uherském Hradišti. Hovořil německy, anglicky, maďarsky, byl římskokatolického vyznání, hrál výtečně na klavír a jěště v době, kdy rodina bydlela na Slovensku vystoupil jako student několikrát na koncertech. Do České Třebové se rodina již nevrátila.

Dne 20. února 1940 Bohumír Kobylka bez rozloučení opustil rodinu a přes Slovensko, Maďarsko a Bejrút se dostal do Francie, kde se již 16.3. 1940 prezentoval u československé branné moci a byl zařazen k velitelské rotě pěšího pluku 1. Bojů na francouzské frontě se, ale nezúčastnil. V létě 1940 připlul lodí Rod el Farag do Anglie a byl zařazen k pěšímu praporu, absolvoval kurz radiofonie a radiotelegrafický kurz pro zvláštní určení, cvičil se ve střelbě a konspiraci na československé výcvikové stanici Chicheley Hall, kde prodělal také parašutistický výcvik. Jeho výcvik ho předurčoval pro zvláštní účely. V prosinci 1942 byl vybrán pro akci Iridium, vybaven občanskou legitimací Protektorátu č. 2172 na jméno Bohumír Kovařík, nar. 15.5. 1916. 14. 3. byl vyslán jako radista skupiny, ale na území Protektorátu se ani nedostal. 15. 3. spolu s celou osádkou zahynul v troskách sestřeleného letadla u Mnichova. Zde, v Perlacherském lese u Mnichova byl také pohřben. Oba rodiče i bratr byli již od listopadu 1942 až do konce války internováni ve Svatobořicích. O vojenské činnosti Bohumír Kobylky se dochovala řada písemných záznamů.

Za jeho odbojovou činnost získal in memoriam tato ocenění: 7. 3. 1944 mu byla udělena Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítkem F-VB. 22. října 1945 byl vyznamenán československým válečným křížem 1939 in memoriam a 1. prosince 1945 byl jmenován podporučíkem pěchoty in memoriam.

Podle knihy Dr. Martina Reichla "Cesty osudu", vydalo nakladatelství letecké literatury Svět křídel Cheb v březnu 2004 (ISBN 80-86808-04-1). Na vydání této knihy spolupracoval i další českotřebovský rodák Josef Süsser, žijící v Londýně.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • Plzeň>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Antonín Josef Václav<br />Bennewitz

Antonín Josef Václav
Bennewitz

26.3. 1833 -  29.5. 1926

Narozen 26.3.1833 v Přívratě, zemřel 29.5.1926 v Doksech. Houslový pedagog a houslista, zakladatel Českého kvarteta.

Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera.

Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako Mildnerův nástupce, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Vychoval celou řadu vynikajících umělců. Jeho žáky byli Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel.

Bennewitzovo jméno si českotřebovští připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.

Jaroslav <br />Hubálek

Jaroslav
Hubálek

28.3. 1886 -  28.8. 1961

Patřil k nejoblíbenějším a nejvýznamnějším spisovatelům s mysliveckou tématikou. Už ve studentských letech psal do Loveckého obzoru, Lesní stráže a České myslivosti. Je autorem řady knih o přírodě a zvířatech, přispíval do časopisu Od Trstenické stezky, napsal jednu divadelní hru.

Narodil se v Dolní Dobrouči v rodině známého spisovatele Karla Hubálka. Mladá léta prožil v České Třebové, studentská léta v Písku na revírnické škole a vyšším lesnickém ústavu. Po vojenské službě působil v Ostrově, Bítově na Moravě, Corštejně na Dyji, ale i v Polsku a v bývalém carském Rusku. V létech 1935-39 žil v Bystrém u Poličky, za II. světové války v Lomnici nad Lužnicí na Třeboňsku, po válce se usadil v Lanškrouně. Pracoval zde ve funkci přednosty správy státních lesů. V roce 1948 odešel do důchodu. Zemřel v Novém Jičíně a je pochován na městském hřbitově v Lanškrouně.

Pavel <br />Imrich

Pavel
Imrich

30.3. 1949 -  17.2. 2017

Pavel Imrich se narodil v Ústí nad Orlicí. Za svých gymnaziálních studií byl jednou z vůdčích osobností alternativního uskupení zvaného P.A.J.Z.L. (Zkratka slov Pivo a jiné základní lihoviny, později vykládaná jako Praví a jediní zastánci lidu). V roce 1973 ukončil studia dějin umění na brněnské Universitě Jana Evangelisty Purkyně. Pracoval pak v Krajské galerii v Hradci Králové. Většinu své profesní kariéry však věnoval památkové péči ve východních Čechách. V Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, kam nastoupil po PhDr. Machytkovi, se podílel na restaurování mobiliáře zpřístupněných památkových objektů a na přípravě expozic. Dlouhá léta působil jako kastelán na zámku v Doudlebách nad Orlicí, kde také založil rodinu a stal se otcem dvou synů.
Po restituci doudlebského zámku v roce 1992 odešel na Okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou, kde pracoval v oddělení kultury jako výkonný památkář a posléze se stal jeho vedoucím. V době zániku okresních úřadů přešel v roce 2002 na odbor památkové péče Krajského úřadu v Pardubicích, aby po roce přestoupil do Národního památkového ústavu v Pardubicích, kde vedl nově budované pracoviště v Josefově. Až do odchodu do penze se věnoval agendě restaurování na území Královéhradeckého kraje.