Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Pavel <br />Eckstein

Pavel
Eckstein

Byl český muzikolog, hudební spisovatel a dramaturg. Narodil se 27.4.1911 v Opavě. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval práva na Karlově univerzitě, které zakončil titulem JUDr. Hudebně se vzdělával v Opavě, v Praze a ve Vídni. V letech 1941-1945 byl vězněn v židovském ghetu v Lodži. Byl dramaturgem opery Národního divadla a festivalu Pražské jaro. Jako autor se podepsal pod řadou hudebních studií, kritik a rozhlasových pořadů.           

Josef  Bonaventura<br />Hubálek

Josef Bonaventura
Hubálek

Pocházel z početné rodiny (deset sourozenců) dlouhotřebovského řídícího učitele Jana Hubálka, který byl dobrý pedagog i hudebník. Obecnou školu vychodil pod dohledem svého otce, následovala studia na nižší německé reálce v Lanškrouně (od roku 1865) a od roku 1867 pak na české reálce v Hradci Králové, dále pak na učitelském ústavu v Hradci Králové (1869-1871).

Po studiích se stala jeho druhým domovem Česká Třebová.  Učitelskou dráhu nastoupil 15. září 1871 jako podučitel na obecné škole v České Třebové. Zde našel nejen zaměstnání, ale i svoji nastávající manželku Veroniku Felcmanovou. V roce 1875 přijal učitelské místo na měšťanské škole v Jilemnici, ale po dvou letech se vrátil zpět do České Třebové. V roce 1904 se stal ředitelem oddělené obecné a měšťanské školy dívčí (v této funkci setrval až do 31. července 1917, kdy odešel na odpočinek).

Zasloužil se o zřízení pokračovacího kurzu pro mladé dívky při měšťanské škole, přičinil se o vybudování nové školy v Komenského ulici i o zřízení městské opatrovny.

 

Pedagogickou dráhu začal jako podučitel na obecné škole, na zasloužený odpočinek odešel co by ředitel měšťanské školy dívčí. Pracoval v Sokole, Občanské besedě, Okrašlovacím a divadelním spolku. Po velkém požáru v roce 1872 se stal také hasičem. A ne ledajakým. Byl cvičitelem a starostou sboru, odborným spisovatelem, učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou hasičské župy, úřadujícím náměstkem starosty Zemské ústřední hasičské jednoty, přísedícím správní rady Hasičské vzájemné pojišťovny v Praze. Československé hasičstvo zastupoval na světových mezinárodních sjezdech (Paříž, Amsterodam, Berlín, Milán, Brusel, Budapešť).

Roku 1901 založil v České Třebové hasičskou jinošskou družinu. Získané zkušenosti teoreticky propracoval a zveřejnil samostatně v publikaci Jinošské družiny při sborech dobrovolných hasičů. Podobně tak vznikl spisek Ženské odbory při sborech dobrovolných hasič. Byl spoluzakladatel časopisu Hasičské rozhledy, do kterých přispíval odbornými i výchovnými články.

Francouzská hasičská federace a četné domácí spolky jej jmenovaly svým čestným členem, byl držitelem zlatého záslužného kříže s korunou, stříbrné medaile za literární práce o hasičství a odznaku II. třídy Červeného kříže.

Josef Bonaventra Hubálek zemřel 27. srpna 1918 ve svém domě v České Třebové čp. 475. Hasičská župa Ústecko-Orlická převzala po smrti jeho jméno, tj. Hasičská župa „Hubálkova“.

V roce 5. srpna 1923 mu byla na jeho domě čp. 475 odhalena bronzová pamětní deska. Věnovala ji Česká zemská hasičská jednota v Praze. Dnes se deska nachází na hasičské zbrojnici v Chorinově ulici.

Pavel <br />Kovář

Pavel
Kovář

Prof. Pavel Kovář je absolventem posledního ročníku SVVŠ před obnovením gymnázia (maturita v r. 1970). Na Přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity v Praze vystudoval v rámci biologie obor geobotaniku (ekologickou botaniku) 1970-1975. Po 15 letech práce ve dvou ústavech Akademie věd (Ústav krajinné ekologie, Botanický ústav) byl po listopadu 1989 povolán zpět na Alma Mater, aby pomohl modernizovat svou mateřskou katedru botaniky, jejímž vedoucím se v r. 2001 stal Po dvě funkční období byl zvolen děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (2003-2009). Oblasti jeho zájmu spojuje ekologie, zejména krajinná a ekologie obnovy (v angličtině označovaná půvabným termínem ekologie restaurační). Studoval vztahy mezi rostlinami, hmyzem a prostředím na deponiích toxických substrátů, po záplavách v roce 1997 se jeho pozornost zčásti přesunula do postižené oblasti v povodí Tiché Orlice, kde jeho studenti vypracovali řadu diplomových prací v problematice znovuosídlování ploch vegetací a jejích změn. V r. 2000 s kolegy založil Českou společnost krajinné ekologie, která je národní odnoží IALE - Mezinárodní asociace pro ekologii krajiny, a stal se jejím prvním předsedou (2000-2004). V rámci aktivit společnosti vznikl vědecký časopis Journal of Landscape Ecology s mezinárodní redakční radou, jehož je šéfredaktorem.
Z jeho zahraničních projektů možno uvést studium rostlinného bohatství v andských ekosystémech „páramos" v Ekvádoru ovlivněných lidskou a vulkanickou činností, participace na mnohonárodním evropském projektu "BioHab", který etabloval metodologický přístup k využívání krajiny ve vztahu k udržení biodiverzity (využívají především farmáři nebo územní plánovači) a naposledy výzkum přírodních změn probíhajících v dlouho netknuté tradičně zemědělsky obhospodařované krajině v rumunském Banátu osídlené na počátku 19. století českou komunitou. Do České Třebové vždy jezdil za svými rodiči, po úmrtí otce už jen za matkou nebo na přívratskou zahradu a je čtenářem (příležitostně také dopisovatelem) Českotřebovského zpravodaje.

V roce 2018 získal Cenu Antonína Friče za významný příspěvek k rozvoji časopisu Živa na poli autorském, organizačním nebo popularizačním.

Spoluautorsky se podílel na "evropské" knize "High Nature Value Farming in Europe". Vydali ji editoři v  Německu, o titulním tématu v ní pojednává 35 evropských států. Kapitolu za Českou republiku vytvořil se dvěma spolupracovníky právě Pavel Kovář. Další kniha z "dílny" P. Kováře je pro změnu výuková, v několika reedicích vydaná učebnice ekosystémové a krajinné ekologie, výsledky bádání publikované ve vědeckých článcích v tuzemských a mezinárodních časopisech shrnul s kolegy v monografii "Natural Recovery of Human-Made Deposits in Landscape".  Sedm let byl prezidentem mezinárodního soutěžního festivalu filmů s tématikou životního prostředí, přírodního a kulturního dědictví Ekofilm (2004-2010). Jedenáct let předsedal redakční radě nejstaršího biologického magazínu Živa, který založil J. E. Purkyně  (1997-2008) a dodnes je jejím členem. V r. 2009 obdržel od předsedy Akademie věd ČR čestnou medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. Po r. 1989 pracoval v poradních grémiích ministerstev životního prostředí, v českém výboru SCOPE, byl místopředsedou Národního komitétu programu Člověk a biosféra (MAB – UNESCO, 1995-2003). Spoluzakládal Klub spisovatelů nestraníků (K´89) a při založení Obce spisovatelů se stal jejím členem. Kromě většího množství vědeckých publikací doma a v zahraničí vydal knihy různých žánrů: Mouchy v síťovce (básnická sbírka, 1978); Klíč k rovnováze (rozhovory s botaniky a ekology, 1989); Dvakrát posunuté jaro (popularizace zahraničních vědeckých pobytů, 1990); Klíčová slova – 1989 (rozhovory s přírodovědci a literáty z období sametové revoluce), 2007; Rozhovory se Živou. (hovory se zahraničními a domácími vědci, pedagogy, umělci a studenty), 2009; Paměť Ekofilmu. (koláž materiálů z MFF Ekofilm a rozhovory s osobnostmi), 2010; Věda v Čechách po 20 letech  - ve spirále, nebo na kruháči? (rozhovory s přírodovědci v akademických funkcích), 2010; Radost z chůze (básnická sbírka, 2012); Každou nohou v jiné době (vícežánrová kniha próz), 2013; Čas pro světlo (knižní rozhovor s bývalou předsedkyní Akademie věd H. Illnerovou, 2014); Koleje vpředu, koleje vzadu (beletrizované vzpomínky na dětství prožité v nádražní budově - 2015, rozšířené 2. vydání - 2018). V roce 2019 vyšla v nakladatelství Academia jeho publikace Přenesená krajina: Český venkov v rumunském Banátu.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Antonín <br />Hořínek

Antonín
Hořínek

13.1. 1911 -  23.2. 1998

Hudební skladatel trampských a tanečních písní, písničkář.

Po studiích na gymnáziu a Průmyslové škole strojnické vystudoval Vysokou školu obchodní. Již na průmyslovce řídil Trampský pěvecký klub a protože zpočátku neměl dostatečný repertoár, zkusil to s vlastní tvorbou. Svou první písničku "Někdy však přece jen" složil v roce 1928. Poté zpíval v trampském sboru Duncan, ale již v roce 1930 založil vlastní trampský sbor Hořínkova parta.

Tony složil a otextoval přes 150, převážně trampských písní, z nichž mnohé se staly evergreeny - Aljaška, Pán sedmi moří, , Řeka nás volá, Přijď na chvíli, A to je ta hvězda, Cesta domů, Tuláku chudý či Stříbrná hvězda.

Málokdo dnes ví, že nebýt Tonyho a jeho spolupráce s Leopoldem Korbařem a Slávkem Ostrezí, nenavázal by Panton po "budovatelských" 50. letech na prvorepublikové soukromé vydavatele a nakladatele trampských písní. Díky němu vyšlo v Pantonu v letech 1965-1988 celkem 17 sborníků zvaných "trampská romance" a jejich vydávání ukončilo až Tonyho smrtí. Tony měl hlavní podíl i na trampském pořadu se stejným názvem "Trampská romance". Po premiéře v roce 1966 v pražské Lucerně s tímto pořadem absolvovoval na šedesát vystoupení po celé republice.

Tony zůstal trampem i v důchodu, který většinu roku trávil na své tramské chajdě v Liboháji u Chotěboře.

František <br />Rybička

František
Rybička

8.1. 1813 -  17.3. 1890

Byl nejmladším ze tří dětí manželů Josefa a Veroniky Rybičkových z České Třebové. Základní školu pravděpodobně ukončil ve „staré“ českotřebovské škole v Klácelově ulici čp. 11 (Gzílův dům), gymnazijní studia, podle posledních výzkumů, vykonával ve Vídni, Litomyšli, Příboře a Kroměříži. Kde dokončil filozofii, nutnou k dalšímu studiu medicíny na univerzitě, není do dnešních dnů známo. První rok absolvoval ve Vídni. Lékařství studoval v Praze a ve Vídni, kde promoval v roce 1838.  


Po ukončení studií se usadil v rodném městě České Třebové. Nejdříve žil v otcovském domě čp. 22 na náměstí (dnes bar a herna U Kašny), později se přestěhoval do nově postaveného domku čp. 605 na úpatí Jelenice.


Doktor Rybička se vedle své lékařské praxe věnoval různým koníčkům a také veřejnosti. V roce 1848 se stal prvním konstitučním starostou města, pracoval v Sokole, Občanské besedě, spoluzaložil Občanskou záložnu, patřil k prvním divadelním ochotníkům. Věnoval se filozofii, botanice (sestavil obsáhlý herbář českotřebovské flóry), vlastnil bohatou několikajazyčnou knihovnu, překládal díla italsky, latinsky a řecky píšících autorů (např. Boccacciův Dekameron).


Úřad starosty města vykonával do září 1850, kdy jej vystřídal kupec Jan Čížek. V roce 1872 se zasloužil o postavení akciového pivovaru v České Třebové. Do tohoto podniku vložil veškeré své úspory, o které později přišel. Byla to také jedna z příčin jeho dobrovolného odchodu ze života. Domek pod svahem Jelenice byl vydražen, dluh 3000 zlatých zaplatil synovec Augustin Vyskočil.

Jaroslav <br />Kučera

Jaroslav
Kučera

16.1. 1921 -  29.1. 1992

Jaroslav Kučera se narodil v Proseči a vyučil se jako lesní hajný. V roce 1947 se oženil a se ženou se odstěhoval na hájovnu do Heřmanic v okrese Česká Lípa. Narodily se jim dvě dcery.

28. září 1952 byl zatčen a spolu s dalšími byl pro velezradu a vyzvědačství 8. září 1953 Krajským soudem v Liberci odsouzen k 25 letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Za spoluvinu byla na 2,5 roku odsouzena i manželka Jaroslava Kučery. Děti byly po celou dobu u babičky a u tet. Po návratu Anežky Kučerové z vězení bydleli v Chocni. Jaroslav Kučera si odpykával trest v Jáchymově v táboře Rovnost. 9. května 1960 byl propuštěn na amnestii. Až do důchodu v roce 1981 pracoval jako galvanizér v podniku Orličan v Chocni.