Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Josef <br />Krčmář

Josef
Krčmář

Josef Krčmář - soukromý zemědělec, hospodařil na statku o 15 ha, byl dlouholetým náčelníkem Sokola, divadelním ochotníkem, okresním předsedou svazu chovatelů a jednatelem Českého svazu zemědělců. Za okupace organizoval odchod vojáků do zahraničí. Po Únoru byl vyloučen z veřejného života a pro svoji všeobecnou vážnost a důvěru byl považován za nebezpečného. Byl považován za hlavní příčinu neúspěšné kolektivizace v obci. Po mnoha domovních prohlídkách byl za větu vytrženou z kontextu z projevu na pohřbu zatčen a souzen. Lidovým soudem v Žamberku 3. října 1952 a 14. listopadu 1952 Krajským soudem v Hradci Králové byl za pobuřování proti republice odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, k peněžitému trestu 30000 Kčs a ke ztrátě čestných práv občanských na 3 roky. Po návratu z vězení nadále soukromě hospodařil až do roku 1958, kdy soukromé hospodaření již nebylo únosné, a vstoupil do jednotného zemědělského družstva. V JZD pracoval až do odchodu důchodu v roce 1969. Josef Krčmář zemřel v roce 1978.
Rehabilitován byl Okresním soudem v Ústí nad Orlicí 13. prosince 1991.

Karel <br />Kutlvašr

Karel
Kutlvašr

Armádní generál čs. armády, legionář, vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945.

Po absolvování dvouleté obchodní školy v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, byl nejdříve zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.
Roku 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny, zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán.

Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně roku 1918. Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a roku 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, zde byl postupně povýšen na plukovníka, poté na brigádního generála. Postupně zastával řadu velitelských a pedagogických funkcí.

Za okupace se účastnil domácího odboje ve vojenské organizaci Obrana národa. Široké veřejnosti se stal Karel Kutlvašr známým především jako hlavní vojenský velitel pražského povstání v květnu 1945 a po únoru 1948 jako ostouzený a vězněný generál.

Po válce působil jako velitel sboru v Plzni a zástupce velitele sboru v Plzni a zástupce velitele oblasti v Brně (1946-48). Už tehdy mu ovšem komunisté nemohli zapomenout, že přijetím kapitulace německých branných sil a povolením jejich odchodu 8. května 1945 z Prahy fakticky zpochybnil osvobození Prahy Rudou armádou. Hned po únoru 1948 byl penzionován, už v prosinci po vyprovokované akci zatčen a v roce 1949 odsouzen k doživotnímu vězení, v němž patřil k obzvlášť trýzněným věžňům.

V roce 1960 byl amnestován a brzy po propuštění z vězení zemřel. V roce 1968 pak byl in memoriam rehabilitován.

Václav  Zdeněk<br />Hackenschmied

Václav Zdeněk
Hackenschmied

Pedagog, osvětový pracovník, regionální vlastivědný pracovník a spisovatel. Typický představitel české inteligence na přelomu století, živě se zajímající o český spolkový i kulturní život, šířící osvětu i vzdělání. Do regionu přišel 1889 jako podučitel do Říček, kde založil a vedl školní kroniku. Založil  také místní knihovnu v Říčkách, čtenářský spolek, hasičský sbor a divadelní spolek. Od 1912  odborný učitel na chlapecké školé v Ústí nad Orlicí. Předseda třebovsko-ústecké odbočky učitelské jednotky Budeč. Za činnost v této organizaci se dostal do sporu s okresním  školním  inspektorem a ten mu udělil důtku za nedovolenou agitaci proti usnesení lanškrounské okresní školské rady a byl přeložen do vzdáleného koutu Českomoravské vysočiny do Hněvkovic a a později na místo řídícího učitele ve Všebořicích. Do Ústí nad Orlicí, kde zůstala jeho rodina, se vrátil po mnoha interpelacích teprve koncem roku 1918 kdy byl jmenován definitivním učitelem první obecné třídy při obecné škole chlapecké v Ústí nad Orlicí. Po návratu převzal správu městského muzea. Aktivní spolutvůrce Národopisné výstavy českoslovanské 1895, správcem muzea v Ústí nad Orlicí, archivář a kronikář města. Z díla: sbírka pověstí Na besedě (1928) (zde zmiňuje i českotřebovské pověsti), Ústecké betlémy, četné příspěvky v Letopisech kraje a města Ústí nad Orlicí 1937-41. nebo Náš domov (vlastivěda okresu Lanškrounského), 2. roč. 1938, 3. roč. 1939, 4. roč. 1940.
 

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Otakar <br />Theer

Otakar
Theer

16.2. 1880 -  20. 12. 1917

Básník, prozaik, dramatik a překladatel.
Narodil se v Černovicích, hlavním městě tehdejší Bukoviny na dnešní Ukrajině.

Již v době svých gymnazijních studií v Praze začal psát básně, které časopisecky publikoval pod pseudonymem Otto Gulon. Tehdy také navázal první literární kontakty, například s F. X. Šaldou a jeho okruhem. Šaldovým prostřednictvím se stal spolupracovníkem Literárních listů a Lumíra. 

Po maturitě studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale v průběhu studia přestoupil na Filozofickou fakultu téže univerzity. Soukromě studoval francouzštinu a francouzskou literaturu, která se stala jeho trvalou zálibou a v pozdějších letech i předmětem jeho referentské a překladatelské činnosti. Překládal také z angličtiny.

Po promoci z všeobecných dějin a srovnávacích literatur nastoupil na místo úředníka v Univerzitní knihovně, které zastával do konce života.

Zemřel po těžké nemoci uprostřed války, brzy po premiéře své první a jediné hry.

Po Otakaru Theerovi je v Chotěboři pojmenovaná ulice.

Eduard <br />Stříbrný

Eduard
Stříbrný

8.2. 1891 - 3. 11. 1974

Regionální historik a spisovatel, autor rukopisných knih "Z kroniky rodu a života" a "Typy a figurky", milovník umění a přírody, odborník na parní kotle.
Narodil se v České Třebové v rodině vrchního revidenta drah. Když mu bylo šest let, odstěhovali se jeho rodiče z domku čp. 176 v Riegrově ulici na nedaleký Trávník do chalupy matčiných rodičů čp. 528, který stál u sochy sv. Václava.
Obecnou a měšťanskou školu vychodil v místě rodiště, reálné gymnázium vystudoval v Olomouci a strojní inženýrství v Praze. Po studiích krátce učil na vysoké škole, pak pracoval v oboru parních kotlů. Nejprve jako zkušební, později vrchní komisař na státních úřadech v Praze, Chebu, Teplicích v Čechách a Liberci. V době výslužby žil v Děčíně, kde vedl kroniku, psal články a přednášel. Když v roce 1968 ovdověl, vrátil se do České Třebové, města svého mládí. V rodině sestry a mezi starými přáteli našel nový domov, který tolik potřeboval.
Byl rozeným hercem, zpěvákem, spisovatelem, vypravěčem, měl rád výtvarné umění a hudbu, rád cestoval. Procestoval velkou část Evropy, byl ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Švédsku, Norsku, podíval se na Špicberky za severním polárním kruhem i do Alžíru v severní Africe. K cestování použil i koně. V roce 1938 s ním projezdil téměř celé Čechy. Vyjel z Chebu, navštívil České Budějovice, Českou Třebovou, Liberec a skončil opět v Chebu. Cesta trvala celý měsíc. Dopisoval si s řadou významných osobností (Alois Jirásek, Gustav Frištenský, Karel Plicka, Max Švabinský, Alfons Mucha, V.V. Štech …). Velká část korespondence s nimi je uložena v archivu Městského muzea v České Třebové. Se svým přítelem, senátorem Jiřím Pichlem po léta organizoval pravidelné schůzky českotřebovských rodáků žijících v Praze. Jeho veselé i vážné příspěvky ze života v České Třebové bývaly zlatým hřebem těchto večírků.
Z jeho spisovatelské činnosti mají pro nás největší význam Paměti, které začal psát na popud známého politika, českotřebovského rodáka Gustava Habrmana.
Byl pamětníkem a oblíbeným vypravěčem historek z dávno zmizelých časů staré České Třebové. Své vzpomínky uložil ve dvoudílné rukopisné kronice nazvané prostě "Paměti" (první díl je v pevné vazbě Františka Navary nazván "Z kroniky rodu a života" a druhý díl potom "Typy a figurky"). Zachytil v nich svoji rodinu, dětství, školní léta i dobu studií, období prožité ve světě, ale i život, všelijaké osoby a figurky svého rodiště na přelomu století, převážně Trávníka s Riegrovou ulicí a nejbližším okolím. Historky ze života někdejších obyvatel města jsou podány s vtipem pro autora typickým. Zajímavé jsou i ukázky svérázného způsobu mluvy obyvatel staré Třebové.
Poslední tři roky života byl postižen krutou chorobou, naprostou hluchotou. Zemřel v České Třebové, kde byl také pochován. Ne však nadlouho. Dnes jsou ostatky ing. E. Stříbrného uloženy na hřbitově v Kralupech nad Vltavou. Na českotřebovském hřbitově má postaven pomník.

Josef <br />Čermák

Josef
Čermák

23.2. 1889 -  21. 12. 1951

Narodil se 23. 2. 1889 ve Vysokém Mýtě v rodině skladatele Jana Čermáka. V roce 1915 se vyučil obchodním příručím, rok poté nastoupil vojenskou službu k vojenské hudbě 60. pěšího pluku v Kutné Hoře. V roce 1937 založil svou první dětskou kapelu - dorost Orchestrálního sdružení. V roce 1945 spolu s ředitelem J. Klímou založil Hudební školu ve Vysokém Mýtě. V roce 1947 založil druhou dětskou kapelu, o dva roky později pak Závodní hudbu Karosy Vysoké Mýto. Skládal valčíky, tanga, pochody a polky. Sám si také postavil dům na třídě Českých bratří č. p. 347, dnes ulice Čermákova. Na sklonku života se věnoval kreslení a malování krajinek a květin. Zemřel 21. 12. 1951 ve Vysokém Mýtě.