Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Jan <br />Šebela

Jan
Šebela

Mgr. Jan Šebela byl Třebovák a nadšený místní patriot. Po maturitě na tehdejší Jedenáctileté střední škole v České Třebové následovala studia na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Téměř po celý život pracoval Mgr. Šebela v podniku Korado, a. s., Česká Třebová (dříve Koventa) v různých funkcích, naposledy jako vedoucí archivu. Jan Šebela se již od mládí zajímal o historii svého rodného města a kraje a v průběhu let vybudoval se synem Martinem bohatou sbírku dokumentárních fotografií a starých pohlednic s tématikou České Třebové a jejího okolí, čítající dnes úctyhodných cca 14 tisíc položek. Více než deset let je spolupracovníkem našeho městského muzea, kde pracuje na evidenci rozsáhlého souboru historických fotografií a pohlednic.
Je autorem řady drobných publikací, vydávaných městským muzeem, a autorsky se podílel i na vydání prvního dílu „Toulek minulostí Českotřebovska“. Z jeho pera pochází  pamětní spis, uložený spolu s dalšími dokumenty do báně chrámu sv. Jakuba při rekonstrukci kostelní věže v roce 1991.

Mezi jeho záliby patřila také regionální geologie a paleontologie. Se zesnulým doc. RNDr. Iljou Pekem, Csc., se podílel na uspořádání, determinaci a evidenci geologicko - paleontologických sbírek městského muzea a na několika odborných statích s touto tématikou.

Roku 2007 získal cenu města Česká Třebová Cenu Kohout.

Jan <br />Kvapil

Jan
Kvapil

Životní osudy pana Jana Kvapila rekapituluje článek v Lidové demokracii ze dne 26. ledna 1993: "Jana Kvapila z Výprachtic do koncentračních táborů zavřeli němečtí fašisté a o několik roků později i čeští komunisté... Po válce se stal v době, kdy byl ministrem zahraničí Jan Masaryk, pracovníkem oddělení pasů a víz tohoto ministerstva. Toto oddělení bylo ideálním místem, odkud se dalo lidem pomáhat k útěkům za hranice. Všechno fungovalo až do okamžiku, kdy Jana Kvapila vyhodili, protože nebyl v KSČ a ani nebyl ochoten do této strany vstoupit. Odjel do Bavorska, odkud se po čase do Československa vrátil. A tady jej, po zradě dnes už mrtvého člověka, chytili. Prozradila se jeho spolupráce s jednou západní rozvědkou. Rozsudek zněl za velezradu a špionáž na 25 let."
Na dobu vězení vzpomíná pan Kvapil: "Zatčen jsme byl v roce 1952, od roku 1953 do roku 1968 jsem bal v Leopoldově. Z toho od roku 1958 do roku 1963 na izolaci, na samotkách, bez práce, bez novin, bez knih. Na celu mně dávali vrahy a také konfidenty."
Jan Kvapil byl odsouzen Krajským soudem v Hradci Králové 17. dubna 1953 k 25 letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ke ztrátě čestných práv občanských. Po propuštění pracoval do roku 1980 jako skladník přepravy v železniční stanici Pardubice.
Jan Kvapil byl rehabilitován Krajským soudem Hradec Králové 14. září 1990.

Josef <br />Mačát

Josef
Mačát

Narodil se dne 3. března 1914 v rodině železničního zaměstnance. Po absolvování měšťanské školy nastoupil na dvouletou Zemskou školu pro zpracování dřeva a kovů v Litomyšli a poté na čtyřletou Vyšší průmyslovou školu strojní v Pardubicích. Vysokoškolské vzdělání získal na České vysoké škole technické v Brně. Ing. Mačát bydlel celý svůj život v České Třebové, jeho manželka Alena (roz. Kšírová) pochází rovněž z České Třebové.


Josef Mačát věnoval celou svou práci dopravě, železnici a železničnímu opravárenství. Svůj zácvik započal v dílnách v České Třebové. Od roku 1943 pracoval v dílnách ČD v Lounech až do roku 1945. Od roku 1945 do roku 1952 pracoval v železničních dílnách v České Třebové postupně jako hlavní mechanik, vedoucí technické kanceláře, zástupce přednosty a nakonec jako přednosta dílen. Od roku 1952 působil rovněž jako zkušební komisař pro vykonávání dozoru na parní kotle a tlakové nádoby. V roce 1952 přešel pracovat na Ministerstvo dopravy do Prahy kde působil postupně v různých funkcích a to nejprve jako hlavní inženýr dílenské správy ČSD, odborný sekretář pro řízení rozvoje pro vozový park dílenskou službu a dále byl zařazen v útvaru sekreariátu vědecko-technické rady ministerstva dopravy, zde setrval až do ochodu do důchodu.


Na železnici zavedl řadu technických zlešení a podílel sena přestavbě některých železničních úseků. Za svoji práci obdržel státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.


Externě působil jako pedagog na Železniční průmyslové škole v České Třebové, na Vysoké železniční škole v Praze a na Vysoké škole dopravní v Žilině. Byl autorem článků v některých odborných periodikách.


Zemřel 21. února 1986. Je pochován na městském hřbitově v České Třebové.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Ivan <br />Hanuš

Ivan
Hanuš

25.1. 1928 -  13.8. 1984

Ivan Hanuš se jako student Lékařské fakulty v Brně zapojil do odbojového hnutí po komunistickém puči v roce 1948 a v roce 1949 byl zatčen a odsouzen 17. listopadu Státním soudem v Brně a 12. prosince 1950 Nejvyšším soudem v Praze za velezradu a vyzvědačství k 25 letům odnětí svobody, ke konfiskaci majetku, k pěněžitému trestu 50 000 Kčs a ke ztrátě čestných práv občanských na 10 let. Trest vykonával v Plzni na Borech, pak v uranových dolech na Příbrami a v Jáchymově a ve Valdicích. Propuštěn byl po 11 letech v roce 1960. Pracoval jako dělník, řidič tramvaje, řidič sanitky.

Rehabilitován byl Krajským soudem v Brně 19. září 1990.

Čeněk <br />Houba

Čeněk
Houba

10.1. 1857 -  10.6. 1931

Archivář a regionální pracovník.

Byl významným průkopníkem regionální vlastivědy, byl prvním, kdo seznamoval chotěbořské spoluobčany se zapomenutými dějinami jejich města.

Shromažďováním cenného archivního materiálu se zasloužil o sepsání dějin Chotěboře. V roce 1886 uveřejnil pod názvem Paměti Chotěbořské přes dvacet drobných materiálových studií k dějinám Chotěboře, a to ve Věstníku Česko-moravském, a později také v Sázavanu z let 1913-1914, zde pod názvem Z dějin chotěbořských. Většina materiálu vzešlého z jeho rozsáhlého historického bádání zůstala v rukopisech, z nichž jen část byla zachráněna v chotěbořském muzeu. V roce 1894 dostal Čeněk Houba cenu města Chotěboře za zpracování chotěbořských dějin při příležitosti konání Průmyslové a národopisné výstavy v srpnu 1894 v Chotěboři. Jeho působení v Chotěboři je velmi rozmanité. Od roku 1911 byl správcem Městského muzea v Chotěboři, prvním kronikářem města, spoluzakladatelem a předsedou místního odboru Klubu českých turistů. Působil i jako průvodce městem. Přispíval do Ottova naučného slovníku, byl autorem četných vlastivědných příruček a průvodců. V roce 1930 byl jmenován čestným občanem města Chotěboře.

V rodném městě je po něm pojmenovaná ulice. Zemřel v Jihlavě a je pochován na městském hřbitově v Chotěboři.

 



Karel <br />Ninger

Karel
Ninger

12.1. 1827 - 5.7. 1913

Karel Ninger se narodil v rodině obuvníka v čp. 109 na Sádkách v Chotěboři. Gymnázium studoval v Německém Brodě, kde se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským. Studoval filosofii v Praze, později bohosloví v Hradci Králové, ale toto studium nedokončil. Vrátil se do Prahy. Zde pracoval v redakci Národních novin. Pro neshody s rakouskými úřady odešel do Písku, kde působil jako profesor na gymnáziu.
Byl spoluredaktorem periodika jihozápadních Čech"Poutníka od Otavy". Přispíval do Riegrova Naučného slovníku. Profesor píseckého gymnázia, vlastenec, historik a spisovatel.
Narodil se v Chotěboři jako syn Vavřince (Laurentiuse) Ningra mistra ševcovského, a jeho manželky Anny, rodem Kratochvílové, v domku U Serafínků, v čp. 109. V opisu z matriční knihy narozených je uveden pod jménem Carolus. Karel začal chodit do školy, do dvoutřídní triviálky chotěbořské, kam chodili společně děvčata i chlapci. Mateřskému jazyku se vyučování moc nevěnovalo s doporučením řídit se příkladem dobrých spisovatelů. Čiperného Karla si oblíbil farář Pábíček a přemluvil bratry, aby ho dali na studia v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Na gymnázium nastoupil v roce 1839. 
Po ukončení šestitřídního gymnázia v Německém Brodě, na podzim 1845, nastoupil Karel Ninger na přípravnou školu dvouletou s názvem „filosofie“ do Prahy, která připravovala k vyšším fakultám. Po ukončení studií v Praze nastoupil do teologického semináře v Hradci Králové. V semináři byla čeština předmětem závažným a nemálo podporovaným nadací knihovníka Jana Nepomuka Teichla, jenž této nadaci odkázal 8 000 zlatých tak, aby bylo 250 zlatých vypláceno učiteli české mluvnice a literatury.
Po necelých dvou letech Karel Ninger zjistil, že netouží být teologem, ale dějiny ho zajímaly. Kontaktoval Havlíčka a ten mu přislíbil práci v Národních novinách.
Po jejich zastavení byl nucen s velikým úsilím dokončit gymnazijní profesuru, aby se měl jak živit. Štěstí se na něho usmálo v podobě suplentury na píseckém gymnasiu, kam odjel v pátek 26. února 1852. Zpočátku se věnoval pouze výuce, ale postupem času věnoval svou pozornost i věcem veřejným.
Sdružoval kolem sebe vlastence a podařilo se jim, že celá správa městská přešla do 90rukou českých a byly zřizovány české školy. Velký zlom přinesl rok 1869, kdy při volbách do českého sněmu podporoval Ninger českého kandidáta (v tehdejší době se volilo veřejně). Od té doby měl na škole problémy, které vyústily až k zhoršení zdravotního stavu. Požádal tedy o penzionování a k 1. červenci 1871 odešel do výslužby.
I potom se rád scházel se svými přáteli, velmi rád a poutavě vyprávěl. Líčil spletité příběhy často okořeněné peprnými vtipy. Byl jmenován čestným občanem města Písku.
V Chotěboři byla 5. července 1933 odhalena pamětní deska na jeho rodném domě.
Okresní úřad v Chotěboři schválil dne 9. února 1934 přejmenování ulice Zahradnické na Ningerovu.