Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Vojtěch <br />Sedláček

Vojtěch
Sedláček

Vojtěch Sedláček studoval na reálce v Hradci Králové (1903-1910), dále pak na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Preislera a Švabinského (1912-20). Mezi lety 1918 a 1927 působil jako učitel kreslení na středních školách v Praze, Nymburce a v Pardubicích. Od roku 1926 se věnoval výhradně malbě a grafice. Maloval obrazy s motivy z Libčan a Orlických hor. Vystavoval v Miláně, v Americe, v Japonsku, roku 1927 v Bratislavě, roku 1932 v Praze, v roce 1926 a 1936 v Benátkách, roku 1936 v Krakově a v Londýně, roku 1937 v Paříži. V letech 1929-30 kreslil ilustrace pro časopisy Venkov a Družstevní práce. V roce 1940 obdržel Riegrovu cenu a v roce 1946 byl jmenován členem České akademie věd a umění.

Eduard <br />Horák

Eduard
Horák

Eduard horák se narodil v Dolní Dobrouči 9. dubna 1911. Zde absolvoval základní školu, poté nastoupil do učení. Tovaryšský list lakýrníka získal v Dolní Dobrouči u pana Doskočila. Pro nedostatek pracovních příležitostí přešel do služeb státních drah v České Třebové. 22. dubna 1933 se oženil s Boženou Faltejskovou z Vamberka. Manželé si našli podnájem v Ústí nad Orlicí, čp. 245 na Královéhradecké ulici. V roce 1934 se jim narodila dcera Božena a v roce 1938 syn Jiří.

Za druhé světové války byl přeřazen k "přechodnému výkonu služby u německých říšských drah v obvodu ředitelství říšských drah Berlín". Do Berlína docestoval 16. května 1944 a pracoval tam jako posunovač. 23. dubna 1945 Horák s přítelem Hrdinou využili zmatku způsobeného leteckými i pozemními útoky, směřujícími na Berlín. Pouze v železniční uniformě a s nádražní průkazkou v kapse opustili úkryt a mířili k autostrádě vedoucí na Drážďany. 30 km od Drážďan je zastavili rudoarmějci a přikázali jim vrátit se zpět. Eduard Horák chtěl něco namítnout, ale ruský důstojník vytáhl pistoli a střelil jej z bezprostřední blízkosti do zad. Josef Hrdina přišel do České Třebové v červnu 1945. Zde vydal paní Boženě Horákové svědectví o strastiplné cestě a tragickém konci jejího manžela. 

Vladimír <br />Plocek

Vladimír
Plocek

Vladimír Plocek je absolventem reálného gymnázia v Kostelci nad Orlicí, do vojny bydlel v Sudslavě. Již odmala se rád věnoval malování a jeho otec, který byl učitel ho v této zálibě podporoval. Po vystudování Pedagogické fakulty v Hradci Králové si odsloužil vojenskou službu a odstěhoval se do Potštejna. Zde se oženil a s manželkou a dcerami prožil celý život. Jako učitel výtvarné výchovy a matematiky působil na školách v Potštejně, Vamberku, Doudlebách a Kostelci nad Orlicí. Mnoho volného času mu nikdy nezbývalo, ale na malování si ho vždy našel. První samostatnou výstavu měl v roce 1977 v Potštejně, následovaly výstavy v Sudslavi, Hradci Králové a Letohradě. V roce 1991 si v Potštejně otevřel vlastní galerii, kde dostávají svůj prostor i ostatní umělci. Vladimír Plocek vystavoval ve Vysokém Mýtě, na Kuksu, na zámku Nové hrady, v Ústí nad Orlicí a v mnoha dalších převážně východočeských městech. Celkem měl více než 20 samostatných výstav. Pravidelně vystavuje v Klubcentru v Ústí nad Orlicí a v Galerii pod radnicí tamtéž.
Během jeho výtvarné činnosti se způsob malby změnil. Od převážně realistické malby přešel k větším plochám, barevně jednotně ztvárněných. K malbě používá špachtli. Rád zobrazuje okolí svého bydliště v grafických technikách, převážně suché jehly. Autorovo bydliště má vliv na jeho tvorbu. Vladimír Plocek maluje převážně krajinu, vyhledává detaily, milá zákoutí. Má rád hladinu Orlice, střechy venkovských stavení, skromné a přitom krásné. Malíř si upřímně zamiloval ten krásný kout země pod potštejnským hradem. Častá kombinace modří a hnědí, zemitost a oblačnost, pronikání pod povrch věcí, to vše směřuje k postižení toho nejpodstatnějšího charakteru krajiny, krajiny zamyšlené, niterné hluboce přátelské.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Josef <br />Jelínek

Josef
Jelínek

19.3. 1859 -  17.7. 1917

Narodil se 19. 3. 1859 v Chotěboři. Vyučil se hodinářem. Do Ústí nad Orlicí přišel r. 1883 jako hodinářský dělník. Brzy se zapojil do řemeslnického kroužku, ze kterého r. 1886 vznikla Řemeslnická beseda. V roce 1893 se stal členem výboru Občanské záložny, o tři roky později jejím ředitelem. Člen okresního zastupitelstva, r. 1901 zvolen okresním starostou. Přispěl k rozvoji okresu - za jeho působení byla dobudována silniční síť v okrese, zřízeny venkovské pošty, telefony, kanalizace obcí, elektrizace okresu. Velkou pozornost věnoval i otázkám sociálním a oblasti školství (stipendia, subvence, hospodářské kurzy aj.). Finanční prostředky byly věnovány i na nákup knih a odborných časopisů pro okresní veřejnou knihovnu. Zemřel 17. 7. 1917 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

Josef <br />Kulíř

Josef
Kulíř

17.3. 1841 - 1.7. 1916

Josef Kulíř vystudoval pedagogium v Hradci Králové a poté vyučoval v Zaloňově, v Plotištích nad Labem a v Německém Brodě. Ve škole i mimo školu šířil smysl pro zkrášlování bytů, domů, obcí a cest i silnic rostlinami. Žil v přesvědčení, že jen člověk sžitý s přírodou najde sám sebe a dočká se od ní nových hodnot a užitku.

V roce 1874 nastoupil jako učitel na dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde se po sedmnácti letech stal ředitelem. V 80. letech 19. století začal na Pražském Předměstí v Hradci Králové pěstovat ovocné stromky. Jeho ovocnářská školka byla hojně navštěvována a Josef Kulíř ji postupně rozšiřoval až dosáhla rozlohy 2 hektarů. Později založil nové školky také ve svém rodišti Velichovkách. Pod jeho dohledem bylo na harrachovském statku v Sadové přešlechtěno více než 7000 ovocných stromů. V roce 1884 začal se souhlasem státní stavební správy vysazovat ovocné stromy na státních silnicích kolem Hradce Králové. Ovoce, které vypěstoval také slavilo úspěchy na výstavách v Čechách i v zahraničí. Za zásluhy o ovocnictví obdržel medaile od státu, zemědělské rady pro Čechy, zemského štěpařského spolku pro Čechy a společenstva zahradníků pro Prahu a okolí. Věnoval se také rozsáhlé přednáškové činnosti. V roce 1905 odešel do penze a zbytek života prožil na Pražském Předměstí v Hradci Králové.

Vladimír <br />Merhaut

Vladimír
Merhaut

6.3. 1868 -  14.8. 1936

Vladimír Merhaut se narodil v České Třebové. Jeho otcem byl herec a divadelní ředitel Alois Merhaut. Po studiích pokračoval v rodinné tradici, začínal hrát ve venkovských divadlech a u kočovných společností svého otce, ale i u V. Suka a dalších. V letech 1892–1905 byl členem divadelní společnosti Elišky Zöllnerové, v letech 1905– 1908 hrál u společnosti A. Frýdy v Brně. Od září 1908 do roku 1911 byl angažován jako herec a režisér v Aréně na Smíchově. Svojí kariéru úspěšně završil v letech 1911–1933 v činohře Národního divadla v Praze.


Před vstupem do Národního divadla účinkoval často i v operetě a v opeře. V ND hrál postavy realisticky pravdivé a charakterově přesné. Dbal na pečlivou divadelní masku svých rolí a skvěle promyšlenou práci s rekvizitou. Na jevišti vytvářel zejména malé postavy různých rázovitých vesnických mužů, ale i sluhů, šašků, správců, farářů, dědů a tvrdohlavců, v nichž uplatňoval svůj láskyplný humor (Loupežník, Převrat, Revizor či Jedenácté přikázání). V několika inscenacích v Národním divadle hrál s Merhautem i syn Vladimír Merhaut ml. a dcera Eva Merhautová.


Kromě herecké práce byl autorem operetních libret (např. Výlety pana Broučka na měsíc), zabýval se loutkovým divadlem a byl významným propagátorem maňáskového divadla. Vystupoval ve vlastních maňáskových produkcích a spolupracoval s herečkou a kolegyní z Národního divadla Liběnou Odstrčilovou jako recitátor v jejích loutkových představení Umělecké loutkové scény (1917–1920).


Aktivně se zapojoval také v Ústřední jednotě českého herectva. Ještě v dobách němého filmu se dvakrát nechal zlákat filmovou prací, která mohla zachytit jeho specifické herecké umění. Představil se jako harfeník Břinkal v komedii Ahasver (1915) Jaroslava Kvapila a jako záhadný doktor Ambicius „Ctižádostivý“ v dramatu Václava Binovce Plameny života/Ráj a peklo bohémy (1920). Herecky spolupracoval s Československým rozhlasem. Pohřben je v pražských Strašnicích.