Narodil se 19. 3. 1859 v Chotěboři. Vyučil se hodinářem. Do Ústí nad Orlicí přišel r. 1883 jako hodinářský dělník. Brzy se zapojil do řemeslnického kroužku, ze kterého r. 1886 vznikla Řemeslnická beseda. V roce 1893 se stal členem výboru Občanské záložny, o tři roky později jejím ředitelem. Člen okresního zastupitelstva, r. 1901 zvolen okresním starostou. Přispěl k rozvoji okresu - za jeho působení byla dobudována silniční síť v okrese, zřízeny venkovské pošty, telefony, kanalizace obcí, elektrizace okresu. Velkou pozornost věnoval i otázkám sociálním a oblasti školství (stipendia, subvence, hospodářské kurzy aj.). Finanční prostředky byly věnovány i na nákup knih a odborných časopisů pro okresní veřejnou knihovnu. Zemřel 17. 7. 1917 v Ústí nad Orlicí a je pochován na zdejším hřbitově.

Josef Kulíř vystudoval pedagogium v Hradci Králové a poté vyučoval v Zaloňově, v Plotištích nad Labem a v Německém Brodě. Ve škole i mimo školu šířil smysl pro zkrášlování bytů, domů, obcí a cest i silnic rostlinami. Žil v přesvědčení, že jen člověk sžitý s přírodou najde sám sebe a dočká se od ní nových hodnot a užitku.

V roce 1874 nastoupil jako učitel na dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde se po sedmnácti letech stal ředitelem. V 80. letech 19. století začal na Pražském Předměstí v Hradci Králové pěstovat ovocné stromky. Jeho ovocnářská školka byla hojně navštěvována a Josef Kulíř ji postupně rozšiřoval až dosáhla rozlohy 2 hektarů. Později založil nové školky také ve svém rodišti Velichovkách. Pod jeho dohledem bylo na harrachovském statku v Sadové přešlechtěno více než 7000 ovocných stromů. V roce 1884 začal se souhlasem státní stavební správy vysazovat ovocné stromy na státních silnicích kolem Hradce Králové. Ovoce, které vypěstoval také slavilo úspěchy na výstavách v Čechách i v zahraničí. Za zásluhy o ovocnictví obdržel medaile od státu, zemědělské rady pro Čechy, zemského štěpařského spolku pro Čechy a společenstva zahradníků pro Prahu a okolí. Věnoval se také rozsáhlé přednáškové činnosti. V roce 1905 odešel do penze a zbytek života prožil na Pražském Předměstí v Hradci Králové.

Vladimír Merhaut se narodil v České Třebové. Jeho otcem byl herec a divadelní ředitel Alois Merhaut. Po studiích pokračoval v rodinné tradici, začínal hrát ve venkovských divadlech a u kočovných společností svého otce, ale i u V. Suka a dalších. V letech 1892–1905 byl členem divadelní společnosti Elišky Zöllnerové, v letech 1905– 1908 hrál u společnosti A. Frýdy v Brně. Od září 1908 do roku 1911 byl angažován jako herec a režisér v Aréně na Smíchově. Svojí kariéru úspěšně završil v letech 1911–1933 v činohře Národního divadla v Praze.

Před vstupem do Národního divadla účinkoval často i v operetě a v opeře. V ND hrál postavy realisticky pravdivé a charakterově přesné. Dbal na pečlivou divadelní masku svých rolí a skvěle promyšlenou práci s rekvizitou. Na jevišti vytvářel zejména malé postavy různých rázovitých vesnických mužů, ale i sluhů, šašků, správců, farářů, dědů a tvrdohlavců, v nichž uplatňoval svůj láskyplný humor (Loupežník, Převrat, Revizor či Jedenácté přikázání). V několika inscenacích v Národním divadle hrál s Merhautem i syn Vladimír Merhaut ml. a dcera Eva Merhautová.

Kromě herecké práce byl autorem operetních libret (např. Výlety pana Broučka na měsíc), zabýval se loutkovým divadlem a byl významným propagátorem maňáskového divadla. Vystupoval ve vlastních maňáskových produkcích a spolupracoval s herečkou a kolegyní z Národního divadla Liběnou Odstrčilovou jako recitátor v jejích loutkových představení Umělecké loutkové scény (1917–1920).

Aktivně se zapojoval také v Ústřední jednotě českého herectva. Ještě v dobách němého filmu se dvakrát nechal zlákat filmovou prací, která mohla zachytit jeho specifické herecké umění. Představil se jako harfeník Břinkal v komedii Ahasver (1915) Jaroslava Kvapila a jako záhadný doktor Ambicius „Ctižádostivý“ v dramatu Václava Binovce Plameny života/Ráj a peklo bohémy (1920). Herecky spolupracoval s Československým rozhlasem. Pohřben je v pražských Strašnicích.