Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Ladislav <br />Lochman

Ladislav
Lochman

Narodil se 15. 1. 1898 v Horním Třešňovci u Lanškrouna. Do Ústí nad Orlicí přišel v r. 1922 a v tkalcovské škole začal navštěvovat večerní kurzy. Pracoval u firem Jan Hernych a syn, Antonín Brožek, Bedřich Pollak v Hylvátech. Byl členem organizace ÚVOD a spojkou mezi organizací odboje a KSČ. Dne 25. 7. 1941 zatčen gestapem, vězněn v Pardubicích, Terezíně, Drážďanech, Budišíně a Berlíně. Souzen společně ve skupině s ústeckými občany Josefem Kovářem a Aloisem Blaškou. 26. 11. 1942 v Drážďanech odsouzen k trestu smrti, nakrátko dostal milost, ale 9. 4. 1943 ve věznici Plötzensee popraven. Věnoval se také hudbě - založil Klub citeristů, vyučoval a zkoušel komponovat. Jeho jméno nese jedna z ulic města Ústí nad Orlicí a je uvedeno na pamětní desce obětem 2. světové války na Památníku odboje.

Petr <br />Křička

Petr
Křička

Středoškolský profesor, knihovník, básník, autor literatury pro děti, překladatel z ruštiny a francouzštiny. Byl bratrem Jaroslava Křičky, významného hudebního skladatele.

Vystudoval obor technické chemie. Jako chemik působil nejdříve v cukrovaru v Hulíně, pak v laboratoři v Karlových Varech, krátce pobyl také v Pasteurově ústavu v Paříži. V letech 1907–1908 učil cizím řečem v Moskvě. Po návratu žil do světové války v Praze, kde převážně vyučoval na obchodních školách.

Hned vypuknutí světové války odešel na haličskou frontu, byl zraněn a pobýval několik měsíců ve vojenských lazaretech. V době léčby a rekonvalescence dokončil svou první sbírku básní Šípkový keř, která jej záhy proslavila. Po válce pracoval na ministerstvu školství a po druhé světové válce byl zaměstnán v Technické knihovně pražských vysokých škol.

Ve dvacátých a třicátých letech se věnoval jako úředník Ministerstva školství a osvěty kulturně-propagační činnosti, pořádal v Praze i na venkově přednášky a večery ruské poezie.

Petr Křička byl vynikající překladatel ruské poezie (zejména díla Puškinova), ale i francouzské a ruské dramatické tvorby. Ve své básnické tvorbě využívá prvky lidové poezie a soudobé básnické tvorby. Je rovněž autorem textu k pochodu J. Suka V nový život.

V básni Jedna lomeno jednou a ve vyprávění Cínová trubice z knížky Suchá jehla vzpomněl svého učitele J. Patočky v letech 1892-1894 na škole v Havlíčkově Brodě.

Petr <br />Adam

Petr
Adam

Jeho celoživotní zálibou je historie, zejména česká a středoevropská. nPochází z Břeclavska. Po vystudování gymnázia v Mikulově na Moravě absolvoval studium historie na Historickém ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v aprobaci s německým jazykem. Mezi jeho další koníčky paří sport, především volejbal, četba, cestování a setkávání se s lidmi. V současné době je ředitelem Základní školy v Přibyslavi. Dříve pracoval na odboru školství Krajského úřadu Vysočina a předtím na odboru školství, rozvoje a památkové péče Městského úřadu v Chotěboři. Než se stal úředníkem, učil osm let na Vyšší odborné škole a Obchodní akademii v Chotěboři.
V době svého působení na Vyšší odborné škole v Chotěboři vytvořil spolu se studenty projekt "Chotěbořští zmizelí sousedé". V rámci tohoto projektu zmapoval osudy chotěbořských židů během druhé světové války. Výsledným produktem tohoto projektu byla publikace Osud rodiny Ludmily Löwidtové. Ta byla vydána i v anglickém jazyce s cílem doplnit putovní výstavy "Zmizelí sousedé" a "Pocta dětským obětem holocaustu", při jejich pouti po Spojených státech a Kanadě. Podílel se i na vytvoření putovní výstavy "Neztratit víru v člověka... Protektorát očima židovských dětí".
Spolu se Stanislavem Pavlíčkem stál u zrodu jedinečného edičního projektu v rámci České republiky - založení Chotěbořské edice, v jejímž rámci byly vydány již téměř všechny chotěbořské kroniky a pamětní knihy a dále syntézy k dějinám většiny místních škol a spolků. Publikuje také časopisecky.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Rudolf <br />Skalický

Rudolf
Skalický

7.9. 1918 -  28. 12. 1941

Rudolf Skalický pocházel z rodiny tkalcovského mistra. Do školy začal chodit v Chocni, ale rodina se brzy odstěhovala do Hnátnice u Ústí nad Orlicí, kde Rudolfův otec získal práci v textilní továrně. Rudolf Skalický se vyučil strojním zámečníkem. Po odvodu byl zařazen k pěšímu pluku Ve Vysokém Mýtě, kde sloužil do března 1939.
Po rozpuštění československé armády odchází do Polska a později k čs. zahraniční armádě do Francie. Tady je přiřazen k letecké skupině. Po pádu Francie odplouvá lodí do Anglie. U 311. československé bombardovací perutě absolvoval střelecký kurz a stal se zadním střelcem bombardéru. Mezi spolubojovníky byl známý pod přezdívkou Blondy. Jeho letoun štěstí opustilo při zpátečním letu z akce na základnu. Začal hořet jeden z motorů a pilot byl nucen nouzově přistát na hladině Severního moře. Pěti členům posádky se podařilo dostat ze stroje do záchranného člunu, ale zadní střelec Rudolf Skalický zůstal uvězněn v potápějícím se letadle a zahynul. In memoriam byl povýšen a jeho jméno je uvedeno na památníku v anglickém Runnymede.

Františka Viktorie<br />Honlová

Františka Viktorie
Honlová

29.9. 1858 -  29.5. 1929

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.


O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Marie <br />Rollerová

Marie
Rollerová

26.9. 1897 - 8.1. 1955

Narodila se jako první dítě ředitele kůru Petra Kociana v domě u Korábů na Velkých Hamrech. Byla středoškolskou profesorkou, prozaičkou, ale také dramatičkou. Velký vliv na ni měli bratranci Jaroslav (houslista) a Quido (sochař). Vystudovala gymnázium Minerva v Praze, kde byla podporována strýcem spisovatelem Josefem Svátkem. Filozofickou fakultu nedokončila, věnovala se rodině. Její první literární pokusy byly spjaty s Prahou.Tématicky čerpala z prostředí domova, života drobných ústeckých obchodníků či řemeslníků. Psala povídky s náměty z historie města i pokusy o dramata. S hrou Soukeníci se divadelní soubor Vicena zúčastnil Jiráskova Hronova roku 1940. Nejcennější jsou dnes črty a fejetony, postihující kulturní a nejenom kulturní život města v průběhu několika desetiletí. Výbor z díla byl v roce 1978 vydán ve svazku Zpěv mého domova.

Marie Rollerová zemřela v Ústí nad Orlicí 8. ledna 1955 a je pochována na ústeckém hřbitově.

Při příležitosti 100. výročí narození byla umístěna pamětní deska na jejím rodném domě.