Tip: do vyhledávacího pole zadejte příjmení hledané osoby, místo jejího narození/úmrtí nebo obor jejího působení. V roletě poté zvolte, kde se zadaný výraz bude hledat.
Františka Viktorie<br />Honlová

Františka Viktorie
Honlová

Patří mezi významné českotřebovské ženy. Byla nadšenou vlastenkou, politickou i sociální pracovnicí.

Narodila se v České Třebové. Na svět přišla v domku čp. 52 v Hýblově ulici, vyrostla a dospěla v ulici Riegrově čp. 187. Její otec Josef Honl se zabýval nejenom polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy velmi oblíbenými květovanými šátky, byli dobře ekonomicky zajištěni. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové. Když byly Františce dva roky, odstěhovala se rodina do Litomyšle. V Litomyšli zůstali Honlovi jen rok, pak se vrátili do Třebové, kde otec zakoupil jednopatrový dům čp. 85 v místě zvaném Na ostrově.

Františka nejprve vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a pak klášterní dívčí školu v Moravské Třebové. Byla sečtělá, zajímalo jí výtvarné umění a ochotnické divadlo.

Ve městě působila téměř ve všech spolcích. Byla spoluzakladatelkou divadelního souboru Hýbl a pracovala v Sokole. Své vzdělání si ještě doplňovala častými debatami o otázkách veřejného života i o češtině s místními studenty. Její dům Na Ostrově se také stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni Gustav Habrman, F.V. Krejčí, Růžena Svobodová, ale také Max Švabinský a celá řada dalších osobností. Netajila se svým antiklerikálním postojem (např. propagovala pohřeb žehem) a také měla velmi vyvinuté sociální cítění.

Když se v roce 1887 ve městě otevřela německá škola a brzy na to i opatrovna, marně upozorňovala místní veřejnost na hrozící nebezpečí. Tehdy se rozhodla proti poněmčení bojovat sama. Absolvovala v Praze kurz pro učitelky mateřských škol a od roku 1872 dvě desítky let provozovala ve svém rodném městě vlastní soukromou opatrovnu pro děti předškolního věku a nezištně opatrovala děti, které by jinak byly odsouzeny k toulání po ulicích nebo k poněmčování v německé opatrovně.


O tom, že to neměla jednoduché, hovoří počet 150 dětí od tří do šesti let. Od roku 1902 propůjčila svůj dům Na Ostrově také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Tímto rozhodnutím zachránila ve válečných letech několik set chudých dětí před smrtí podvyživením. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu České Třebové. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.

Když zemřela, městská rada ji vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. V domě Na Ostrově byla vystavena na katafalku zaplněném kyticemi a věnci. Zástupci města, spolků a korporací se přišli poklonit ostatkům prosté a přitom vzácné ženy. Nad rakví promluvil senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka Barbora Martincová. Následoval smuteční průvod na hranice města. Při kremaci v Pardubicích se ještě se slečnou Františkou Honlovou rozloučili senátor Gustav Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem posledního odpočinku Františky Honlové je urnový háj na českotřebovském hřbitově.

Jiří <br />Krejčí

Jiří
Krejčí

Narodil se v Praze v rodině významného českotřebovského rodáka Františka V. Krejčího. Každé prázdniny přijížděl do České Třebové za svým dědečkem Františkem Vostárkem, strojmistrem státních drah. V pozdějších letech zde i maloval. Důkazem toho jsou jeho obrazy s českotřebovskou tématikou. Jako žák prof. Maxe Švabinského na pražské AVU (1919 – 1925) se stal generačním druhem Jana Baucha, Vojtěcha Tittelbacha, Cyrila Boudy, Miloslava Holého a Vladimíra Sychry, s nimiž jej spojovaly mnohé výtvarné názory. Také Jiří Krejčí inklinoval nejprve ke kubismu, potom však našel větší spřízněnost s poetismem, který lépe vyhovoval jeho cítění a fantazii. Od začátku se projevoval jako velký milovník přírody, volné krajiny i tichých lesních zákoutí, v nichž dokázal zachytit neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Volil přitom jednoduché výrazové prostředky, používal metodu výtvarné zkratky, v níž je tvar i barva ve vyrovnané symbióze.


V protikladu je Krejčího zájem o vysloveně městská témata. Ve třicátých letech tak reagoval na sociální vlnu v umění. Téma ulice jako symbolu moderní doby jej provázelo i později

Byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně a později členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Nebyl jen malířem, ale také sochařem (je autorem řady drobných plastik) a výtvarným kritikem. Napsal menší monografie o Václavu Špálovi (1947) a Josefu Mánesovi (1949) a knihu Hovory o obrazech (1948).

Jiří Krejčí byl také uznávaným fotografem. Nejstarší volnou tvorbou jsou drobné abstraktní fotogramy cca z přelomu 20. a 30. let, vytvořené ještě v duchu doznívajícího poetismu. Paralelu k nim nalezneme v autorově tehdejší malířské tvorbě. Další fotografický žánr - reportáž, si Krejčí osvojil v polovině 30. let, kdy působil v redakci časopisu Světozor, který vlastnil a redigoval levicový publicista Pavel Altschul . Krejčí se v časopise uplatnil jako redaktor, ale i fotografoval a byl autorem řady článků.

Jeho obrazy vlastní NG Praha, GMU Roudnice nad Labem a další veřejné a soukromé sbírky ČR. Ve šlépějích otce se vydala i jeho dcera Hedvika, narozená 4.1. 1947 v Praze. Vystudovala SUPŠ a AVU v Praze u prof. A. Paderlíka a jeden rok se vzdělávala v Paříži (École Nationale des Beaux, sochařský ateliér Etien Martin).

Jiří Krejčí zemřel 8. června 1977 v Chřibské.

Josef <br />Kubový

Josef
Kubový

Narodil se 16. 3. 1897 v obci Březenice (část Chocně). Vyučil se u ševce Kelnera v Ústí nad Orlicí, poté zde pracoval jako obuvnický dělník. První světovou válku prožil u rakousko-uherského letectva v řadách pozemního personálu. Po návratu nastoupil místo továrního zřízence v Sobotkově textilní továrně v Kerharticích, kde pracoval až do svého zatčení. V roce 1926 vstoupil mezi ústecké dobrovolné hasiče. V průběhu 2. světové války se zapojil do řad ilegálních hasičských odbojářů a působil jako spojka mezi Ústím nad Orlicí a Litomyšlí. Dne 15. 12. 1944 byl gestapem zatčen a vězněn v Pardubicích, následně v Terezíně. Osvobozen a dne 8. 5. 1945 odjel s hořickými hasiči do Hořic. V návratu do Ústí nad Orlicí mu zabránila nemoc. Dne 2. 6. 1945 podlehl skvrnitému tyfu. Je pochován  na ústeckém hřbitově. Dne 17. 11. 1945 prezidentem republiky udělen Československý válečný kříž 1939 "In memoriam". Na budově ústecké požární zbrojnice od 3. 8. 1947 umístěna pamětní deska.

Opravdoví lidé, skutečné příběhy

Seznamte se s osobnostmi z regionů ČR. Možná je zatím neznáte, ale jejich životy a osudy jsou kusem naší historie, která by neměla být zapomenuta.

Připojte se!

Máte vlastní databázi osobností? I vaše data můžete vystavit u nás! Podrobnosti zde.

Databáze nyní pokrývá tato místa a regiony:

  • <Kolín>
  • Plzeň>
  • <Dečín>
  • <Náchoda>
  • Svitavy
  • Česká Třebová
  • Ústí nad Orlicí
  • Vysoké Mýto
  • Hlinsko
  • Chrudim
  • Havlíčkův Brod
  • České Budějovice
  • Zlín
  • Hradec Krílové
  • Písek
  • Ostrava

Kalendárium pro tento měsíc

Tento měsíc mají výročí i tyto osobnosti
Jan  Ludevít<br />Lukes

Jan Ludevít
Lukes

22. 11. 1824 -  24.2. 1908

Narodil se 22. 11. 1824 v Ústí nad Orlicí čp. 313 (dnešní Lukesova ul.). Studoval gymnázium v Brně, poté filozofii. Ve Vídni vystudoval práva (1853) a zpěv (učitelé H. Proch, G. Barth, Bassadoni). Studoval také italštinu a herectví. Rozhodl se pro uměleckou dráhu, byl členem opery v Olomouci. Do Stavovského divadla ho uvedl Fr. Škroup, zde vynikal v titulní úloze Škroupova Dráteníka. Divadelní dráhu po třech letech opustil. V r. 1860 se oženil a začal pracovat jako sládek v pražském pivovaru. V r. 1861 založil společně s K. Bendlem a F. Hellerem zpěvácký spolek "Hlahol" a stal se jeho sbormistrem. Jako tenorista působil na operních scénách v Bruselu, Norimberku, Pešti a Praze. V r. 1867 angažován do Prozatímního divadla. Stal se prvním interpretem Dalibora (16. 5. 1868). Po odchodu na odpočinek v r. 1873 mu Smetana svěřil vyučování zpěvu na operní škole při Prozat. divadle. Po jejím zániku založil vlastní operní školu, ze které vyšla celá nová pěvecká generace (A. Vávra, F.Broulík, J. Reinlová aj.). Jeho jméno nese pěvecký spolek v Ústí nad Orlicí. Na jeho rodný dům byla v říjnu 1949 umístěna pamětní deska. Zemřel 24. 2. 1906 a je pochován na hřbitově v Ústí nad Orlicí.

Václav <br />Rohlena

Václav
Rohlena

16. 11. 1913 -  18.1. 1986

Narodil se 16. 11. 1913 v Úpici. Krátce před 2. svět. válkou dokončil studia na textilní škole ve Dvoře Králové nad Labem. Do Ústí nad Orlicí přišel po osvobození. V r. 1951 jmenován ředitelem nově zřízeného Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí (v jeho čele 30 let). Podílel se na vynálezu a realizaci bezvřetenového předení. Pod jeho vedením byla v r. 1967 vybudována první bezvřetenová přádelna na světě. Proslavil VÚB i město Ústí nad Orlicí v zahraničí. Člen rady Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, nositel čestného doktorátu Dr. Ing. H.C. na Technische Hochschule v Karl-Marx Stadtu (Chemnitz). Dne 18. 11. 1983 uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí. Zemřel 18. 1. 1986 v Ústí nad Orlicí a je pochován na místním hřbitově.

Ilja <br />Pek

Ilja
Pek

5. 11. 1945 -  25. 11. 1998

Ilja Pek se narodil v České Třebové. Zde vychodil základní školu a vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu. Po maturitě na tehdejší SVVŠ jej náklonnost k přírodním vědám nasměrovala k dalšímu studiu na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 1963 stal posluchačem oboru geologie s orientací na paleontologii. Fakultu absolvoval v roce 1968 po obhájení diplomové práce “Agnostidní trilobiti středočeského ordoviku”.

Pro výborné studijní výsledky jej doporučil významný paleontolog prof. Zdeněk Špilar na místo asistenta Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Nastoupil tedy na katedru geologie. Zde vyučoval paleontologii, ale i jiné obory geologických věd, zastával funkci vedoucího katedry, dosáhl titulu doktora přírodních věd, vědecké hodnosti kandidáta věd a byl jmenován docentem.


Další ze zájmových oblastí doc. Peka se stala ichnologie, tj. studium stop po životních projevech vyhynulých organizmů. Patřil mezi přední odborníky na trilobitovou faunu a také ve výzkumu fosilních stop po životě (ichnofosilií). Významnou prací sev tomto oboru stala monografie “Úvod do studia fosilních stop”, vydaná společně s R. Mikulášem v roce 1996.

Stěžejním tématem Pekova bádání byl také výzkum fauny ledovcových souvků (uloženin), zavlečených na území severní Moravy a Slezska kvartérním ledovcem. I v této oblasti se doc. Pek vypracoval v jednoho z předních odborníků a výsledky jeho studia byly oceněny i v mezinárodním měřítku. Stal se členem německé vědecké společnosti pro výzkum souvků Gesselschaft für Geschiebe Forschung v Hamburku. Také další věhlasná vědecká společnost, International Paleontological Association v USA jej přijala mezi své členy. Takřka samozřejmostí bylo jeho členství v České geologické společnosti v Praze.

Stal se učitelem svými studenty uznávaným a respektovaným. Učební text “Základy zoopaleontologie”, zpracovaný doc. Pekem společně s kolegy Z. Vašíčkem, Z. Ročkem, V. Hajnem a R. Mikulášem, nebude ještě dlouho překonán.

V roce 1988 byl jako mezinárodně uznávaný odborník požádán o revizi ordovické trilobitové fauny z nalezišť ve Španělsku a v Bolívii.

V roce 1993 byl doc. Pek jmenován vedoucím katedry geologie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci Byl zvolen předsedou Poradního sboru Slezského zemského muzea v Opavě a jako spolupracovník muzeí v Olomouci, Šumperku, Moravské a České Třebové se podílel na revizi a determinaci paleontologických sbírek, v některých případech i na přípravě expozic. Po instalaci moderní geologicko - paleontologické expozice v muzeu v Moravské Třebové plánoval vybudování podobné expozice v našem městském muzeu.

Všechny své poznatky pochopitelně nestačil publikovat. I tak je seznam jeho prací úctyhodný a zahrnuje jak drobné příležitostné články, tak i obsáhlé studie a monografie.

Hluboký zájem o historii, regionální historii a vlastivědu jej přivedl mezi pracovníky Městského muzea v České Třebové, kde se významně podílel na přípravě několika zajímavých vlastivědných publikací. (např. napsal společně s Mgr. Milanem Michalskim obsáhlou publikaci Neživá příroda Českotřebovska). Publikoval také v Českotřebovském zpravodaji.

Pekova sbírka druhohorních a třetihorních fosílií z našeho regionu o úctyhodném počtu více než 21 000 jedinců se v roce 2002 stala součástí geologicko-paleontologické sbírky Městského muzea v České Třebové, kde dosud čeká na odborné zpracování.

Stranou zájmů doc. Peka nezůstala ani etnografie a historie rodného kraje. Obdivoval zejména staré českotřebovské betlémy a býval pravidelným účastníkem vernisáží výstav se zaměřením na historii a umění.

Zemřel nečekaně 25.11.1998 v Olomouci. Pochován je na českotřebovském hřbitově.