Narodil se 11. listopadu 1885 na Trávníku v České Třebové. Pocházel z osmi dětí, otec jim brzy zemřel. Vyučil se v Moravské Třebové, krátce po vyučení odjel za příbuznou do Vídně. Odtud měl jet do Ameriky, ale bratři ho přemluvili a tak se vrátil domů do Třebové. V pronajaté dílně u Hurtů (dnešní Národní dům) vyráběli mosazné hmoždíře a kávomlýnky. Když o dílnu přišli postavili si novou na Parníku v Brázdově. Zde byla výroba zahájena v roce 1909. Brzy ale dílny osiřely, přišla I. světová válka a Josef Jindra pracoval v plzeňské Škodovce při výrobě munice. Po válce začala konjunktura. Bratři Josefovi pomáhali a brzy bylo v dílně zaměstnáno 20 dělníků, později i více. Přistavila se slévárna, soustružna, modelovna. Jako první v republice se zde začaly vyrábět velmi kvalitní armatury, které se vyvážely do celého světa.

Byl dvakrát ženat, obě manželky pocházely z Moravy. Z prvního manželství měl dceru Růženku, z druhého dceru Věru. První žena zemřela předčasně ve svých 24 letech na tuberkulózu. V roce 1929 se však majitelé firmy rozešli, p. Šrefl založil vlastní továrnu v Litomyšlské ulici.

Za německé okupace nastaly nové problémy, ale usilovnou prací se Jindrova továrnička ubránila konkurenci. V roce 1940 bylo dokonce postaveno osm dělnických domků v Brázdově. Po II. světové válce v roce 1948 došlo k nejhoršímu. Byly znárodněny i menší podniky a došlo i na provoz v Brázdově. Pan Josef Jindra byl vystěhován ze svého bytu do jednoho z domků, které nechal postavit pro své zaměstnance. Aby dostal alespoň malou penzi, pracoval až do svých 73 let.

Práci mu zajistil pan Mojmír Stránský ve firmě VELODRUŽSTVO, které nejprve sídlilo v domě u Šimků na Parníku, později se přemístilo i se zaměstnanci do Solnice. Pan Jindra se tak zúčastnil výroby prvních tříkolek. Po smrti druhé manželky v roce 1964 odešel k dceři do Prahy, kde také zemřel. Po obřadu v Praze–Motole byla jeho urna uložena v rodinném hrobě na Parníku.