Leoš Janáček

Český skladatel. Člen České akademie věd a umění (1912), člen Pruské akademie umění (1927).  V letech 1874-75 studoval na varhanické škole v Praze, v letech 1879-80 skladbu, estetiku, klavírní a varhanní hru na konzervatořích v Lipsku a Vídni. 1880-1904 učitel hudby na učitelském ústavu v Brně. 1881 - 1919 ředitel varhanické školy v Brně, 1919-25 profesor brněnské pobočky mistrovské školy pražské konzervatoře. Působil rovněž jako dirigent, sbormistr, organizátor hudebního života, publikoval četné kritiky a studie, vydal podnětné teoretické spisy (O skladbě souzvuků a jejich spojův, 1897; Úplná nauka o harmonii, 1911-12). Věnoval se studiu moravské lidové hudebnosti, praktickému sběru lidových písní a tanců (Moravská lidová poezie v písních, 1882,1901; Ukvalská lidová poezie v písních, 1898; Ukvalské písně, 1899) i činnosti ediční. Od roku 1919 byl předsedou brněnské pobočky Státního ústavu pro lidovou píseň. Touto aktivitou se stal mezinárodně uznávanou autoritou ve výzkumu hudebního folklóru. V ranných skladbách (Lašské tance, 1889-90; kantáta Amarus, kolem 1897) převažují ještě romantické vlivy, ve vrcholné tvorbě (po 1918) uplatnil Janáček avantgardní postupy (koláž), v oblasti harmonie patřil mezi první skladatele narušující tradiční tonální dur-mollový systém. Vytvořil vlastní hudebně dramatickou koncepci, jejímž východiskem je řeč, její dramatický spád, emocionální a psychologický podtext a intonančí charakteristika. Pro Janáčkův hudebně dramatický sloh je dále charakteristické neromantické využití hudebního folklóru, zvláště východomoravské písně, ekonomický až zkratkovitý způsob hudebního vyjadřování.

Z díla: Šárka, 1887, 2. znění 1888, 3. znění 1918; Počátek románu, 1891; Její pastorkyňa 1894 - 1903; Osud, 1903-06; Výlety pana Broučka, 1908-17; Příhody lišky Bystroušky, 1921-23; Věc Makropulos, 1923-25 a další.