Emil Plicka

Emil Plicka se zapsal do historie našeho města jako neúnavný sběrač železného šrotu, který ve svém vozíku, vždy doprovázen svými pomocníky - několika snědými dětmi -  pečlivě shromažďoval a dopravoval do výkupny Sběrných surovin. Staré železo často dostával od zdejších občanů a výzva používaná při řešení problému kam s nepotřebným domácím harampádím „Dej to Plickoj!“ se ve Třebové stala svého času okřídleným rčením.

Emil Plicka se narodil 2. února 1886 ve Vídni. Jeho maminka Marie pocházela ze známého třebovského Horčičkova rodu. Aby Marie s manželem zajistili obživu početné rodiny vybudovali Plickovi v jedenáctém vídeňském okrese na svoji dobu moderní prádelnu.

V roce 1900 se Plickovi přestěhovali do České Třebové. Zde si Marie Plicková otevřela „prodej střižního zboží a hraček“ v domě čp. 67 v Hýblově ulici.

Emil později převzal po matce již zavedený obchod a po čase jej přemístil z čp. 17 do Kašparova domu čp. 460 v Moravské ulici. Zde prodával mj. střižní zboží, hračky, zástěry  obuv. V roce 1923 získal ještě v čp. 17 na náměstí živnostenský list na „komisionářství obchodu obuví“. Obchod rozšířil o výrobu sukní a zástěr.

Počátkem roku 1957 se k Emilu Plickovi nastěhovala vdova Albína Topičová, která až do své smrti v roce 1968 pečovala o jeho domácnost. Z domu čp. 807 se Emil Plicka na sklonku života přestěhoval do prvního poschodí Kudlíkova domu čp. 1139 v téže ulici.

Při svých pochůzkách městem chodil vždy stejně oblečený - v klobouku, dlouhém černém kabátě a s šátkem uvázaným kolem krku. Svoji „kořist“, staré železo, skladoval pod okny Dolníčkova domu, takže dvorek býval mnohdy zcela zaplněný. Pronajal si také dřevěnou kůlnu pod náhonem Fialova mlýna. Teprve po zaplnění svého „meziskladu“ odvážel šrot do Sběrných surovin.

Typické pro Emila Plicku bylo, že rád mluvil ve verších. Dodnes je mezi pamětníky známý jeho pozdrav „Nazdar bratře, tak se ti to natře v prvním patře“ či odpověď na otázku náhodně potkaného známého „Jak se máte, pane Plicka?“ hbitě odvětil „Stojí to za ….., jako loni pod jabloní“. Výjimkou nebylo ani zasalutování se slovním doprovodem „lištum, pištum, kobilištum“.