Pocházel z Chotěboře, kde též vychodil školu včetně gymnázia (tehdy jedenáctileté střední školy); odmaturoval v roce 1958. Poté absolvoval v Brně Odborné učiliště spojů (obor mechanik radiových spojů) a po složení závěrečné učňovské zkoušky byl v roce 1960 přidělen na vysílač Liblice (u Českého Brodu) jako spojový mechanik (měl kvalifikaci pro obsluhu rozhlasových a televizních vysílačů); v roce 1963 byl převeden blíže svému domovu na televizní vysílač Krásné (na pozici provozní technik telekomunikačních zařízení). Po několika letech dojíždění za prací získal na jaře 1967 místo v Chotěboři ve strojírnách (název se měnil: Chepos, Chotěbořské strojírny), kde pak strávil převážnou část svého profesního života: nejprve zastával místo technika strojně početní stanice (měl na starosti údržbu děrnoštítkových strojů) a od roku 1974 až do důchodu v roce 2000 byl provozním elektrikářem v útvaru energetiky (později závodu Služby). Elektrotechnika a radiotechnika se mu staly i celoživotním koníčkem; velmi blízká mu však byla též práce se dřevem či kovem (kolegové s uznáním hovořili o jeho velké zručnosti). V mládí se rád věnoval sportu – potápění, lyžování či střelbě (úspěšně se účastnil okresních i krajských soutěžních přeborů ve střelbě např. z pistole, pořádaných Svazarmem). Nejvýznamnější však byla jeho činnost v oblasti kulturní. Již jako gymnazista začal zpívat v chotěbořském pěveckém sboru Doubravan, kam s ním později chodila dlouhá léta i druhá manželka Věra. Sborovému zpěvu se věnoval s určitými přestávkami až do roku 2010. Nejvýraznější stopu ale zanechal coby nadšený divadelní ochotník, byť se jím stal až ve středním věku – počátky jeho působení v chotěbořském amatérském souboru SCHOD spadají do druhé poloviny 80. let 20. století; hlavní éra jeho „divadelničení“ nastala v roce 2000 (po několikaleté odmlce souboru) a trvala až do konce života. Jako člen SCHODu absolvoval řadu představení a dalších akcí; k jeho nejvýznamnějším rolím patřil Johan („Možná je na střeše kůň“) a náročná titulní postava Casanovy
(„Casanova na duchcovském zámku“). Na jaře roku 2013 se stal jedním ze tří zakládajících členů druhého chotěbořského divadelního souboru – DIK; s ním vystupoval především v mnoha představeních pro děti jako Pohádkový dědeček nebo Loupežník Brumajzl; pro dospělé publikum se ještě vrátil k postavě Casanovy. Svou, jak sám říkával, „životní roli“ však nenastudoval ani v jednom z obou souborů. Jednalo se o samostatný projekt dr. Jitky Měřinské z Brna, kde ztvárnil Jana Zrzavého v představení „Kouzelník, který uměl namalovat duši“ a také v různých komponovaných pořadech o tomto významném malíři. V období 2010 – 2019 se uskutečnilo přes 40 vystoupení (z toho 26 divadelních), která se konala na řadě míst rodného kraje, ale i jinde –
např. několikrát v Praze, Brně, Olomouci. (V roce 2011 mu bylo uděleno čestné členství Společnosti Jana Zrzavého.) V posledních letech svého života velmi rád spolupracoval s chotěbořskou knihovnou, kam docházel předčítat dětem (kromě akcí se souborem DIK) a pro dospělé návštěvníky připravil i několik přednášek, např. o Karlu Hašlerovi nebo – jako chotěbořský patriot a člověk se zájmem o regionální historii, fotografování a všeobecně s velkým rozhledem – úspěšnou sérii poutavých přednášek (ve spolupráci s Mgr. Stanislavem Pavlíčkem) spojenou s promítáním starých pohlednic města a okolí ze sbírky Miroslava Slanaře. Záběr aktivit Stanislava Michka byl velmi široký. Za svůj přínos pro chotěbořskou kulturu dostal v roce 2013 Cenu města Chotěboře.